V událostech bezprostředně souvisejících se 17. listopadem 1989 se prolnulo působení různých činitelů. Svou úlohu sehrál stupňovaný a koordinovaný vnější tlak, včetně činnosti dávno ze zahraničí připravovaných struktur a přímé politické, finanční a technické podpory disentu, dále přímé zásahy zpravodajských služeb, selhání politických představitelů a zrada dalších. Rozhodující však byly vyostřené zájmové diference a orientace jednotlivých sociálních skupin, z nichž mnohé již neměly se socialismem nic společného.
Projevy nespokojenosti byly průvodním jevem a manifestací vnitřní krize ve společnosti a neochoty i neschopnosti vedení země ji zásadově, energicky řešit. Policejní zásah byl jen posledním podnětem k výbuchu nespokojenosti. Ve společnosti se v této době již prosazovaly hlavně různé zvýhodněné, privilegované sociální skupiny, včetně centrální ekonomické a finanční byrokracie. Dlouhodobě se dostávaly do střetů s hodnotami a požadavky socialismu. Nyní však začaly zčásti již i vědomě vytvářet situaci příznivou pro obnovení kapitalismu.
Krizové jevy vyrůstající ze stagnace byly v druhé polovině 80. let znásobeny tím, že vládnoucí skupiny v SSSR v Československu nebyly schopny a ochotny využít tak zvané přestavby k skutečné obnově pojetí socialismu jako živé, tvořivé činnosti lidu. Hlavní silou přestavby se nestaly masy pracujících, zejména dělníků. Nebyla ochotna umožnit jim, aby se ujaly svých mocenských a vlastnických práv.
Proces přeměn uskutečňovaly struktury, kterým byly jejich skupinové zájmy a zvýhodněná pozice příliš drahá na to, aby se jich vzdaly. Jejich cílem bylo - pod záminkou osvobození tržních sil - co nejrychleji obnovit soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Stále častěji vystupovaly síly a otevřeně rekapitalizačním programem. Proti takovému ohrožení podstaty socialismu se intenzívně bránily skupiny, které se jakýchkoli změn obávaly a hledaly východisko spíše v obnově a konzervaci autoritativních a mocenských pozic. Nedokázaly se proto obrátit na dělníky a nalézt řešení, které by odpovídalo jejich základním zájmům. Síly, kterým šlo o socialistické řešení problémů a další rozvoj socialismu, byly slabé a roztříštěné a nedokázaly získat dostatečné zázemí mezi pracujícími, ani dostatečnou podporu mezi vedoucími funkcionáři.
Za této situace začala Gorbačovova skupina ve vedení KSSS a SSSR hledat pro svou politiku, která se stále více vzdalovala cílům socialismu, spojence na Západě. Spekulovala s možností dohodnout se s rozhodujícími západními mocenskými centry. Uzavřené dohody otevřely cestu k nástupu protisocialistických sil a dočasné likvidaci socialismu v řadě zemí Evropy.
K přestavbě se vedení KSČ přihlásilo se zpožděním, koncem roku 1987. Jeho váhání se neopíralo o hlubší kritické zhodnocení reálné povahy této politiky. Bylo vyvoláno spíše setrvačností a neochotou k přílišným rizikům. Dokladem je to, že skutečnou socialistickou variantu přestavby nedokázalo včas předložit a podpořit ji odpovídajícími kádrovými změnami. Byly tak prohospodařeny poslední zbytky důvěry a nadějí mnoha občanů. Problémy přerostly v rozsáhlý výbuch nespokojenosti, který se z Prahy a několika dalších velkých měst pozvolna přeléval na venkov. Tzv. „sametový listopad“ nebyl revolucí. Stal se pouhým mocenským převratem, který v naší zemi umožnil restauraci kapitalismu. Byl počátkem hluboké kontrarevoluce.
Bezprostředním podnětem k mocenskému zvratu se staly už předcházející zákulisní operace vyplývající z dohod Gorbačovovy skupiny s představiteli západních zemí. V rámci vytvořeném těmito dohodami vyvíjely však samostatnou aktivitu západní rozvědky i různé skupiny v rámci KGB a StB. Jednotlivé složky domácí vládnoucí garnitury si chtěly udržet pozice či využít situace k vlastnímu mocenskému vzestupu. Bez ohledu na představy některých příslušníků minulého vedení o záchraně cestou určité sociáldemokratizace otevřely tato manévry prostor pro nástup disentu. Ten ovládl Občanské fórum a sjednotil se pod vedením svých pravicových složek. Roli sociálního hegemona celého procesu však postupně přebírala centrální byrokracie a manažeři, napojení na zahraniční kapitál.
Při tomto nástupu byla využita značná dezorientace a tím i manipulovatelnost širokých vrstev občanů, zejména mládeže. Ekonomické problémy způsobovaly omezování prostoru pro sociální politiku. Mezi dělníky, kteří vnímali ohrožení svého dosud udržovaného (ale také příliš nivelizovaného) standardu, sílil odpor vůči necitlivému a mnohdy arogantnímu přístupu politických činitelů, kteří měli hájit jejich zájmy. Většina občanů odmítla mocenskou svévoli předlistopadové vládnoucí garnitury, jejíž mnozí příslušníci již fakticky opustili socialistické a komunistické myšlenky, a která jako celek nebyla schopna se orientovat v situaci. Z tendence zevšeobecňovat negativní zkušenosti, však vznikal mezi řadovými občany živelný a snadno zneužitelný antikomunismus.
Charakteristické pro atmosféru doby byly jak iluze o spotřební kapitalistické společnosti, neopírající se o vlastní sociální zkušenost, tak důvěrná znalost deformované společenské praxe za socialismu. Nejasné představy lidových vrstev o jejich podstatných zájmech a nedostatečná zkušenost s možnostmi jejich uplatnění v rámci systému, vedly nakonec k poměrně lhostejnému postoji k rozlišování podstaty protichůdných systémů. Toho bylo využito k obnovení mýtu kapitalistického blahobytu a v poměrně velké míře dokonce i k šíření mýtů o historické a aktuální úloze šlechty a církve, včetně snah celkově rozvrátit dosavadní historické vědomí.
Narůstající vnitřní rozpory socialistického výboje společnosti vyústily v roce 1989 v zhroucení a porážce celé soustavy představující první historickou formu společnosti, která usilovala o překonání soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Dalším vývojem po listopadu 1989 byla společnost odvedena z cesty hledání a prosazování spravedlnosti pro všechny a vržená zpátky, do kapitalismu. To je hlavní důsledek listopadu 1989.