Když jsme prohráli na Bílé hoře svou samostatnost, nešlo jen o naši domácí věc; do české půdy sjely první blesky bouře, jež byla mezinárodní a k níž se proti sobě shlukovaly mraky od jihu a severu. Naše země měla tehdy své tuhé a osudové vztahy k Římu ba až k Španělsku z jedné a k protestantskému severnímu Německu z druhé strany. Francie však již byla daleko, tím dále ještě Anglie, pak byly ještě jen Uhry, stále ohrožované Turkem, jenž je předvojem Asie, málo známého světa divokých pohanů na východě — takový as byl té doby světový obzor naších předků a tak asi široká sféra jejich zájmů. Vše, co bylo dále, ztrácelo se v mlhách.
Zámořské državy Španělska nebyly pro naše předky mnohem víc než pouhou báji a jestliže jejich zimní král měl za manželku dceru anglického krále, nepřispělo to nikterak k rozšíření jejich horizontu, neboť Anglie sama naslouchala té doby ještě s údivem zprávám svých námořních dobrodruhů a objevitelů, Francise Drakea a Walthra Raleigha. „Robinson Crusoe“ nebyl ještě napsán a Shakespearova „Bouře“, napsaná k oslavě zmíněného sňatku falckého kurfirsta a pozdějšího českého krále, může platit za jediný té doby básnický výraz lidské touhy v našem díle světa po tajemstvích oceánu a kouzelných jeho ostrovech. Do zemí mezi Krkonoši a Dunajem neproniklo však nic ani z této touhy, tak čistě vnitrozemský byl obzor jejich obyvatelů, vášnivě v té době zaujatých náboženským sporem. Atlantický oceán nehrál žádné úlohy v jejich zájmech obchodních, tím méně v politických; sféře jejich zájmů leželo daleko i Rusko, Skandinávie a Balkán, takže vlastním jejich světem byla jen střední část naší pevniny, kterou po příkladě jiných národů počínali zvát Evropou.
Právě za tři sta let na to dosáhli jsme opět politické samostatnosti. Osvobození naše bylo jedním z výsledků světové války; děkujeme za ně nejen Francii a Anglii, ale nejzávažnější o něm rozhodnutí vyšla z Ameriky. A pokud jsme k němu přispěli vlastními válečnými činy, tedy bylo jejich dějištěm Rusko, nejen však Rusko evropské, ale ještě více ono za Uralem. Nejbližším sousedem naší mírové delegace v pařížském hotelu „Lutetia“ byla delegace Číny a nejpádnějším argumentem pro naši věc byl při jednání ve Versaillích poukaz na to, že máme ještě na Sibiři vojsko ve zbrani stojící a představující nejsilnější té doby vojenskou moc v severní Asii, ovšem vedle Japonců. Stačí si jen rychle zopakovat a v souvislost uvésti tato fakta, z nichž dojem nám leží stále ještě hluboce v krvi a kostech, abychom si představili, jak úžasně se rozšířila aréna dějin ode dne, kdy jsme pozbyli samostatnosti až do dne, kdy byla znovu vzkříšena.
Staletí úpadku a živoření zavinily, že jsme promeškali sledovat proces, jenž je nejdůležitější událostí pro naši zeměkouli od vzniku křesťanství: šíření evropské civilisace po zámořských pevninách. Dnes, kdy po třech staletích vstupujeme jako svéprávný činitel, to jest jako nový stát mezi ostatní státy Evropy a celého světa, je proces tento v hlavních rysech dokonán. Poevropštění zeměkoule jest však, určitěji řečeno, jejím poangličtěním. Anglický jazyk a anglická moc námořní byly přede všemi jinými silami Evropy nositeli této civilisace, která, zvaná dříve povšechně evropskou, jest dnes synonymem civilisace vůbec, protože žádná původní rasa mimoevropská nevytvořila civilisace vyšší jak po stránce hmotné tak duchové. Vycházejíc po této poslední stránce z křesťanství — alespoň oficielně — a představujíc po stránce hmotné všecko, čím si věda a technika podmanily přírodu a co znamená pro dnešního člověka na zemi nejrozumnější, nejvyspělejší a nejhygieničtější formy života, tvoří tato civilisace, plemenem anglosaským nesená a rozšířená, nejrozsáhlejší útvar vzdělanostní na naší planetě, třebas že nikoli nejkompaktnější. Vytvořila nejprve za Atlantikem hrozivého soupeře Evropy, Spojené státy americké, ovládla Kanadu a celou Australii, potáhla alespoň svým nátěrem celou jižní polovici Afriky i s Egyptem a Sudanem, drží pod svou mocí Indii a představuje, slovem, celý určitý svět ve světě, člověku vykázaném. Kdyby živá bytost z Marsu nebo jiné planety mohla pozorovat hemžení lidstva na zemi a mělo se jí dostat rychlého poučení o řádu a o moci, jež toto hemžení ovládají, bylo by jí třeba říci jako nejzákladnější poznatek, že Anglosasové ovládají většinu zeměkoule. Pouze však za krátkou dobu dvou, tří set let; teprve koncem minulého století byl skončen onen zmíněný proces, jímž národ, v jehož žilách je smíšena krev keltská s anglosaskou a normanskou, a to národ ne právě z největších, dík své ostrovní poloze, jež mu dovolovala ze strany evropské přijímat všecky pokroky kultury a na druhé straně mu otevírala cestu ke všem oceánům, dospěl k svému dnešnímu British empire, největšímu mocenskému útvaru na zeměkouli. Největšímu, ale i nejsložitějšímu, svým způsobem nejfantastičtějšímu a zeměpisně nejnepřirozenějšímu, neboť zakládá se na pouhé sítí vodních drah, jimiž přemáhá dálky největší moří a udržuje v spojitosti země, jež svými podmínkami geografickými a povahou svých původních ras neměly by jinak navzájem nic společného.
Druhá veliká epocha, jež by pozorovateli z jiné planety nejvíce bila do očí, je ona, jež dává stejnou barvu celému evropskému Rusku a celé severní Asii. I o té by bylo třeba jí říci, že je útvarem vzešlým z evropského ducha a jazyka, ba že jest, od Uralu až k břehům Japonska, jakýmsi neurčitým pokračováním Evropy. Výtvorem evropské kolonisace je i celá Amerika a to jak severní anglosaská, tak i latinská střední a jižní; politicky je však od mateřského zemědílu odtržena. I celá severní a střední Afrika je dnes již vydána civilisační práci Evropanů, takže jako jediný veliký celek mocensky a kulturně na Evropě nezávislý a povšechnou t. zv. západní civilisací ještě zcela neproniklý zůstává Čína, kdežto její sesterská země, ostrovní říše japonská, třebas si uchovává základy své vlastní duchovní kultury, je úplně stržena v proud civilisace evropsko-americké.
Rekapitulujeme tedy: do pěti velikých mocenských a kulturních útvarů je zahrnuto lidstvo na zeměkouli. Jsou to mimo Evropu: Britská říše, Spojené státy americké, Čína a Jižní Amerika. Z těch jediná Čína vyvíjela se svou vlastní drahou, či lépe řečeno: zůstává stranou, protože se nevyvíjela a ustrnula na stupních, jichž už dávno dosáhla. Všecky tři ostatní útvary odvozují svůj původ z Evropy a z kultur jednotlivých evropských národů; tedy poměr čtyř k jedné označuje praeponderanci Evropy a jejího ducha a vlivu v základní organisaci světa.
Hlavní podíl na této převaze mají však z evropských ras dvě: anglosaská a ruská, tedy dva národové, kteří nenáležejí k vlastnímu jádru Evropy a jež by mohli být zváni okrajovými. U jednoho byla to ostrovní poloha, u druhého snadná možnost rozlít proudy svého lidu po širých prostranstvích Asie, jimž děkují za tak nesmírné rozpětí své moci a rozšíření svého jazyka. Naproti tomu zaráží nepatrnost podílu, jenž připadl při rozdělení zeměkoule, jak se odehrálo během posledních dvou tří staletí, na ty národy, kteří tvoří páteř Evropy a jsou hlavními nositeli její vzdělanosti. Francie, přední velmoc našeho kontinentu, vybudovala si svou koloniální říši severoafrickou teprve za minulé století i ačkoli byla politickou a kulturní vůdkyní Evropy, není na obraze zeměkoule tak zastoupena, jak by to odpovídalo někdejšímu významu její vzdělanosti a jejího jazyka. Naprosto stranou zůstal, když se evropské rasy dělily o svět, největší národ evropského středu, Němci, a toto vědomí, oč se opozdili za Angličany a Francouzi, svádělo je pak k nárokům, které rušily evropskou rovnováhu, vedly na konec k světové válce a tím k rozvratu Evropy a celému jejímu dnešnímu stavu. Stejně pozdě hlásí se o svůj podíl Italie, kolébka evropské kultury, pro jejíž nárok, být považovánu za dědičku Říma, není již možnosti splnění. Státy iberského poloostrova, Španělsko Portugaly, zplodily sice v jihoamerických republikách nadějné potomstvo, vykonávají však na ně vliv toliko kulturní, založený na společenství jazyka. Vlastní Evropa kontinentální nehraje tedy ve vládě nad zeměkoulí nijaké rozhodující role; zámořská država tří největších a nejvzdělanějších národů naší pevniny, Francouzů, Němců a Italů, nerovná se dohromady ani zdaleka rozlohám Britské říše, i v stejně asi křiklavém nepoměru zůstává za rozšířením angličtiny oblast jejich jazyků, ačkoli to jsou právě ony jazyky, jimiž byla psána vrcholná díla poesie a lidské myšlenky od konce středověku.
Vstupujeme tedy my Češi,[1] opět jako svobodný národ do politické soustavy světa po třech staletích, během nichž se tento svět nesmírně rozšířil a změnil svá těžiště. Země, ba i celé pevniny, o jejichž existenci ještě naši předbělohorští předkové neměli ani zdání, jsou dávno objeveny, změřeny a mocensky zaregistrovány. Celá zeměkoule je, až na nepatrné výjimky, známa a probadána; nejvzdálenější břehy pozbývají tajuplnosti a exotického nimbu, neboť všech lze dostihnout pravidelnou lodní dopravou, se všemi je možno být ve spojení pomocí novin, telegrafů a radiových zpráv. Síť těchto komunikačních prostředků obepíná všechny pevniny a oceány, usnadňuje výměnu hospodářských hodnot i vykonávání politické moci nad zeměmi s polokoule na druhou, ale umožňuje také přenášeti poznatky vědy, vlivy literární i ideové přes největší dálky světa. Celý globus je dnes, až na několik větších prázdných ploch, jako je střed Afriky nebo nitro Asie a Číny, povlečen vrstvou oněch vyšších forem lidského života, lidské dovedností a vědění, jež shrnujeme zkrátka pod pojem civilisace, třebas že ovšem, mimo Evropu a Ameriku, jest tato vrstva někde velmi tenká; úplně se však z jejího vlivu nevymyká už žádná sebe vzdálenější pevnina. Třebas že však původ této civilisace je v Evropě, dávno již nelze ji nazývati evropskou už proto, že mnohé z jejích nejdůležitějších technických vymožeností zrodily se v Americe a zde také se nejskvěleji uplatnily. Také co do umění životního požitku, komfortu a hygieny předstihly Evropu některé kraje americké a britská dominia. Za ztělesnění snů o ráji na zemi platily dřívějším evropským generacím Italie a francouzská Riviéra. Dnes žijí miliony lidí pod šťastnějším ještě nebem v jižní Kalifornii nebo západní Australii; to jsou dnes pravé země věčného jara.
Zásluhou a slávou Evropy zůstane, že za posledních tři sta let rozšířila svou civilisaci po všech končinách zeměkoule, ale dělo se to nepřímo, bez pravé účasti oněch národů, kteří tvoří jádro našeho kontinentu. Pomineme-li Španěly, kteří do nového světa za Atlantikem přinesli více zla než dobra a jejichž civilisace nestála na tom stupni, aby zasluhovala být po jiných dílech světa šířena, jsme nuceni přiznat Angličanům, že provedli za celou Evropu tento světodějný úkol kolonisační a civilisační. Ovšem, protože nestáli v samém ústředí evropského ducha a evropských osudů, jsouce národem ostrovním a námořním, není ta civilisace, kterou roznesli po světě, právě nejlepší synthesou evropských kulturních vymožeností, je to jednostranně zabarveno severským naturelem Anglosasů, jejich smyslem praktickým i jejich protestantským typem náboženským a nevyniká v tom všem dost právě to, co — jak dále bude ukázáno — jest pro evropského ducha nejvýznačnějším. Tedy o důvod více, aby se mohlo říci, že ona „všeobecná“ civilisace, jež objímá dnes téměř celou zeměkouli, má v Evropě toliko své východisko, ale že tu tak široce, do světové říše, rozrostla se vlastně jen anglosaská větev evropské civilisace. Z ducha vlastní Evropy, z toho co opravňovalo náš kontinent k vůdčí úloze na poli duchové kultury a umění, shledáváme ve všech civilisačních útvarech zámořských celkem málo.
Vývoj civilisace na zeměkouli překročil již tedy meze evropského typu. Civilisace přestala být výsadou Evropy, ba i severní Ameriky a stala se světovou, planetární. Nejen Japonec, ale i Číňan, Malajec i černoch může mít vzhled civilisovaného člověka, to jest nejen snad jeho šat, klobouk, kravatu a brejle, ale i jeho mentalitu: pocit zařazení pod moderní stát, minimum vědomostí o zákonech a právech občanských, určité technické a pracovní zručnosti, záliby a způsoby požitku, jakým se vyznačoval druhdy Evropan oproti národům t. zv. divošským a koloniálním. Malajci na příklad platí za nejlepší cyklisty světa, americký černoch čte noviny s týmž zájmem a porozuměním jako jeho bílí spoluobčané, japonský dělník, továrník, obchodník a voják nestojí ve svých výkonech v ničem za Evropanem. Tohoto minimálního nebo průměrného stupně civilisovanosti mohli dosíci, aniž kdy byli v Evropě nebo blíže se její vzdělaností zabývali; tento průměr zachycují prostě z oné všeobecné atmosféry, jež dnes obestírá celý svět.
Je pak zcela přirozeno, že tyto nové útvary civilisace za oceány zapomínají znenáhla výchovného působení Evropy a počínají na ni hledět úkosem. Už pouhá existence Spojených států, jejich nesmírný technický rozvoj a hospodářské bohatství, počínají v očích zámořských ras stavět Evropu do stínu. Po celém Dalekém východě lze pociťovat vliv Ameriky jako mocnější a přímější než vliv Evropy; při nejmenším vtiskuje se lidstvu celé zeměkoule vždy více pocit, že všecko to nové, dobré, užitečné a praktické, co znamená pokrok rozumu, lidskosti a techniky, nepřichází už jen z jednoho dílu světa, ale pramáti Evropa že zplodila dceru Ameriku, která s ní soupeří a místy ji předstihuje.
Měla-li však až do nedávna Evropa svou prestiž onoho světadílu, v němž žije nejosvícenější, nejvzdělanější a tedy snad i nejmoudřejší a morálně nejvyspělejší část člověčenstva, tedy, pokud ji o tuto prestiž nepřipravovaly surovosti koloniální politiky, docela a na dlouhé časy ji zničila světová válka. Co si měl myslit o evropských národech, navzájem se vraždících, člověk zámořských pevnin, jemuž evropská kultura byla stavěna za vzor? Ind nebo Číňan, synové zemí, jež neznaly od nepaměti zahraniční politiky a nebyly dějištěm větších válek? Co černoch africký, jenž poznal požehnání evropské kultury zblízka teprv, když jej oblékli do francouzské uniformy a nutili rozpoutávat nejkrutější pudy, které přece před tím misionář kázal mu potlačovat? A všichni tito lidé ze zámořských ras, co měli soudit o těchto misionářích a jejich zvěsti spásy, když jejich spásonosné náboženství nedovedlo zabránit nejstrašnějšímu vraždění v samotné jejich evropské vlasti? Nikdy ještě nebylo všecko evropské, politika, kultura, filosofie a náboženství, tak zdiskreditováno a vůdčí úkol Evropy uveden tak v pochybnost, nehledě ani k tomu, že i sám zeměpisný pojem Evropy jakožto celku byl od základů otřesen. Když i černoch v koloniích mohl vrtět hlavou nad tím, co je to vlastně Evropa, mohou-li národové jako Francouzové a Němci, kteří přec soutěžili v tom, aby mu přinesli blaho civilisace, nelítostně navzájem se vražditi? Říkávali-li jsme za války, že není Evropy, ježto byla válkou rozervána její kulturní jednota, bylo to rčení obrazné, ale pro pozorovatele, jenž na tuto hanbu Evropy hleděl přes dálku oceánů, mohlo mít smysl téměř reálný. Neboť proč Evropa byla více než pouhým výběžkem Asie, byla její veliká nadvýšenost kulturní; propadla-li se však v krvavý chaos, pozbyla na tu dobu smyslu svého samostatného bytí. Vedle toho nezapomeňme, že tu nejde jen o úsudky nějakých polodivochů, ale že v Indii, Číně a Japonsku jsou vrstvy lidí, kteří vzděláním a hloubkou myšlení nestojí za Evropany, s hlediska svého asijského patriotismu jsou však naladěni protievropsky a jimž jejich intelektuální úroveň dává právo zajímat se o otázky, týkající se celého lidstva, právě tak jako my — jak ti asi všichni soudí o Evropě a jejím křesťanství! Důsledky toho se také záhy objevily v t. zv. nacionalistických hnutích Číny a Indie. Národové, jež zklamala evropská kultura, pozbyvše víry v její vůdčí autoritu, pokoušejí se zbavit se i politického jejího poručenství.
V takovéto době a za těchto okolností vstupujeme jako nový činitel do řady samostatných národů. Hluboko zastrčeni do nitra evropské pevniny, toužíme po tom, co nejvíce se uvolnit od tlaku nejbližších sousedů a uplatnit se v širším okruhu, netoliko evropském, i světovém. Naše vnitrozemská stísněnost nám sice brání proniknout do sféry veliké světové politiky, ale našemu průmyslu a obchodu je za to celý svět otevřen a máme také již ustaveny své hospodářské vztahy k dalekým zámořským zemím. Nejsme však tam ani politicky neznámi, těšíme se sympatiím Ameriky a v dobré paměti má jméno Čechoslováků asijský Daleký východ z dob sibiřské anabase našich legií. Ale čím jsme v očích všech těchto národů za oceány? Především Evropany. Malým nárůdkem v národnostním kaleidoskopu střední Evropy. Mají-li příležitost blíže poznat někoho z nás, marně by se snažili seznat, v čem záleží jeho češství; vždyť tento běloch s vlasy ani příliš temnými ani zvlášť rusými má stejné zvyky jako Němec, píše stejným písmem jako Angličan, odívá se jako Francouz a jazyk jeho podobá se onomu, jímž mluví Rus. Shledat, čím vším se od těchto národů liší a v čem je jeho vlastní samobytnost, bylo by pro pozorovatele na druhé polokouli právě asi tak nesnadno, jako nám je nemožno, vidíme-li Inda, uhodnout, kterým z nesčetných jazyků své obrovské vlasti mluví anebo vystihnout u Číňana, z které provincie pochází. Češství naše, čím větší jest vzdálenost pozorovatele, tou měrou mizí pod znaky povšechného evropanství. Což nás pak musí vésti k tomu, abychom své evropanství představovali co nejdůstojněji i abychom hledali svou pýchu v tom, že naše země leží blízko Berlína a Paříže, což znamená, že náležíme k nejpokročilejší Evropě. Naši ruští legionáři dojista by mohli vyprávět o situacích, jež v nich probouzely něco, co by se mohlo zvát evropským patriotismem a evropskou hrdostí; ač milovali Rusko a za jeho zájem bojovali, nechtěli platit v očích Asiatů za Rusy.
Sběhy dějin způsobily, že když jsme se po třech staletích cítili pojednou opět svobodným národem, viděli jsme celou Evropu kolem sebe rozvrácenou až do základů. Zatím tedy co náš pocit češství dostoupil výše nezažité dosud pýchy a štěstí, náš pocit evropanství poklesl neslýchanou měrou. Evropa byla rozdělena na vítěze a poražené, s oněmi nás pojil společný zájem a jim jsme zavázáni vděkem za osvobození, s těmito obýváme střední Evropu, ale co jsme mívali s nimi společného, ustoupilo do pozadí před těžkými rozpory, jež vytvořila ve střední Evropě válka a rozpadnutí Rakouska. Tedy dva kusy Evropy, její západ a střed, oddělené propastmi a my mezi nimi prostřed těžkých politických napětí, a při tom třetí a největší kus Evropy, Rusko, náš mocný příbuzný, v němž bychom rádi viděli ochránce a oporu, následkem bolševického převratu od vlastní Evropy odtržené! Kde tu byla půda pro nějaké kontinentální společenství? .
Ale rány válkou zasazené se hojí, propasti, vyhloubené záštím, se vyrovnávají a vědomí evropského společenství znovu oživuje. Nejen to, nevrací se k svým starým formám, ale usiluje se o nové a pevnější — právě proto, že evropanství prošlo tak bolestnými krisemi, volá se po jeho trvalejším zajištění. Kde by se byli starali dříve lidé, rozhodující o osudech evropských národů, co jim řekne ostatní svět! To byly země koloniální, exotické pronárody, na jejichž úsudek dát bylo pod evropskou důstojností. Upírají-li se však dnes na nás oči celé zeměkoule, víme, že mají právo nás posuzovat, neboť všichni tito zámořští národové, pokud přijali civilisaci, jsou odchovanci evropské civilisace a jsou oprávněni soudit vůdčí zemi lidské vzdělanosti, propadá-li zlým vášním a připravuje-li se o svou autoritu, o svou slávu zářného vzoru a o svoje vůdčí poslání v lidstvu. Dokonce již dorostl-li nejzdárnější odchovanec Evropy, to jest sever Ameriky, do té výše, že silou, mocí a bohatstvím počíná předstihovat svou mateřskou pevninu a shlíží-li na nás s útrpnou zpupností již proto, že jej válka učinila věřitelem Evropy.
Předkům evropských národů představovala kdysi Evropa celý svět. Dnes, v době politiky planetární, světové, scvrkla se na jeden z nejmenších dílů světa. Na malém jejím rozsahu nedá se nic měnit, ba naopak rozsah tento se ještě zmenšil odtržením sovětského Ruska, ale poklesl-li tak její význam ve světě zeměpisných kvantit, tím spíše je nutno, aby přesvědčila ostatní svět o svém kvalitativním prvenství.