Toto kvalitativní prvenství nebylo na štěstí Evropě dosud vyrváno. Svědčilo by o ukvapenosti názoru a o příliš povrchních pojmech o kultuře, domnívat se, že vedení její přechází již na jiné díly světa. Ovšem že se rozšířila po všech pevninách, či alespoň jejích březích běžná civilisace, jak se projevuje užíváním komunikačních prostředků, telefonů a radia, komfortním zařízením hotelů, oděvem a udržováním čistoty, rozšířením sportu a filmu. Ale tato civilisace je věc snadno dostupná, lze ji získat beze zvláštní zásluhy a nesmí být zaměňována se skutečnou kulturou, to jest s řádem ducha a krásy, vůle a svědomí, jehož lze dosáhnout duševním úsilím a uměleckou tvorbou jen na půdě určitého národa nebo rasy, při čemž kulturní statky takto vytvořené zůstávají zabarveny jazykem a duchem tohoto národa. O paradoxních protikladech mezi pojmy civilisace a kultury podává nám názorné příklady Indie: stoupenec Gandhího může se jevit oproti čistotnému, tělesně vypěstovanému a sportem otužilému Angličanu jako bytost zevnějškem zanedbaná a askesí sešlá, kdežto co do kultury ducha, schopnosti nejvyšších ekstasí a výše filosofické spekulace takovéhoto tuctového důstojníka nebo policistu nebetyčně předčí. Evropa nepoklesla, ani pokud jde o zevní civilisaci a životní komfort, ještě natolik před Amerikou, tím méně před jinými pevninami, aby ji bylo třeba omlouvat tímto poukazem na hlubší duševní kulturu, jež se může jevit i pod zanedbaným povrchem. Přese všecko, čím se nad ní holedbá Amerika, přes tamní blahobyt dělníka a vyšší požadavky na bydlení a výživu, potvrdí každý, kdo viděl Spojené státy, že právě až na tyto věci nelze tamní průměr civilisace považovat za vyšší než je náš evropský, neboť šílený shon za výdělkem ruší tam smysl pro intimnější štěstí a vnáší do chodu dnů cosi dravého a neúprosného; ve směsi tamních ras nalézají se také živly tak hrubé, barbarské nebo zločinecké, jakých nenalezneme v západnější Evropě.
A tu mluvíme stále jen o civilisaci, o té běžné, povrchové, jak ji vytvořily moderní technické vymoženosti a kapitalistická výroba. Takovéto tak zvané „divy techniky“ mohou náhle vyrůst i na poušti nebo na půdě panenské, kde civilisace je věcí novou, bez minulosti a tradice, a tedy i bez poesie a bez útulné nálady. Tímto nedostatkem historické podlohy trpí končiny nejrozkvetlejší civilisace za oceány, především zase v Americe. Toliko u východních jejích břehů dosáhla civilisace stáří téměř již dvoustaletého, všude jinde ještě má nátěr novosti a je v kontrastu s rozlohami neosídlené půdy. Ve výsledním dojmu toho, kdo projel Amerikou od oceánu k oceánu, dominuje obraz nesmírných zelených plání, na nichž jsou lidská bydliště jen řídce rozseta, představa země, v níž kolosální projevy lidské energie podivně kontrastují s nadbytkem nevyužité půdy. Kontinent, jenž stále ještě je v počátcích svého vývoje a do něhož by se vešli ještě eu národové. Přes 150 milionů obyvatelů čítá severoamerická Unie, ale řídce roztroušených po ohromných prostranstvích, kdežto v Evropě bez Ruska mnohem ještě větší suma žije v zemích hustě zalidněných a vynikajících jak pokroky civilisace tak i zářících kulturou a nejslavnějšími vzpomínkami její minulosti. Od průmyslových mravenišť Anglie od Pyrenejí, přes celou Francii, Belgii, Holandsko a Dánsko, západní Německo, Švýcary, severní Italii až k Vídni a nám do Čech nevyjde cestovatel z husté sítě osad, půda je tu všude vzdělávána až do výší hor, města mají minulost až tisíciletou, ale přes to žijí a kvetou dále, a procházeje jimi od země k zemi putuje tu cestovatel po nejpamátnějších drahách lidské vzdělanosti. Není tu pustých ploch, i v severnějších pásmech nalezne kraje půvabné jako zahrady, ve všem shledá staleté kořeny, pod hemžením živých všecko připomíná zároveň práci a život mrtvých, všecka tato civilisace spočívá na vrstvách, po staletí na sebe hromaděných, přítomnost zařizuje se podle minulosti, všecka tato půda se zachvívá pathosem dějin anebo voní důvěrnou vzpomínkou, nad továrnami zvedá se zřícenina hradu, nad vřavou velkoměstských ulic tyčí se středověká katedrála, republikánská demokracie vládne ze starých paláců, v několika městech je sebráno a uloženo všecko to nejlepší, co vytvořilo výtvarné umění bezmála celého lidstva a všecka nejlepší a nejkouzelnější hudba, jakou stvořil lidský duch, plní všecek tento vzduch, neboť jen tyto země a žádná jiná na zeměkouli jsou i vlastí hudby; jazyky tu netvoří vulgární směsici jako v zámořských přístavech, ale znějí tu plně a čistě, živeny stále literaturou a geniem národa — ano, tento obraz, jak jej poskytují země od Atlantického oceánu až k Baltu, od Bretaně až ke Královci, k naší Moravské Ostravě, Vídni, Záhřebu a Benátkám, toť nejvlastnější Evropa a tyto země svým stupněm vzdělanosti představují nejen její minulý slavný vůdčí úkol v lidstvu, ale i vůdčí úkol současný, neboť není kromě Evropy dílu světa, jenž by svým všeobecným stupněm civilisace a nakupeným kulturním bohatstvím mohl se rovnat tomuto obrazu.
Ale tu jsme již vlastně přešli z oblasti povšechné a světoběžné civilisace do sféry kultury. Obé splývá v těchto zemích evropského západu a středu v sebe navzájem; kultura duševní, umělecká a literární má zde tisícileté kořeny, ale i z téže půdy vyrostla dnešní moderní civilisace. Všude jinde byla tato moderní civilisace na rychlo přenesena do země dosud panenské (v Americe) nebo uměle naočkována na staré exotické kultury (v Indii, Japonsku a Číně) anebo násilím vnucena divošským kmenům v koloniích (v Africe). Proto se tam všude zakládá na vnějšnostech a jimi se především honosí, v Evropě však jsou tyto civilisační pokroky a vymoženosti jen zevní formou pro pokroky života a pro rozvoj duše. Vzdělaný Evropan užívá všeho, co vytvořila civilisace celého světa, k svému pohodlí a komfortu, telefonuje, lítá, naslouchá rozhlasu, nestaví sice mrakodrapů jako Američan, ale nedal se jím ještě předstihnout v hlavních věcech výroby a technického podnikání, při tom všem mu však leží záležitosti duše a kultury zcela jinak na srdcí než onomu: kniha, hudba, díla výtvarná jsou ne-li pro každého, tedy aspoň pro velmi mnohé vážnou věcí životní, což už lze vyjádřit tou statistickou zkušeností, že tyto země evropské mají největší a nejkompaktnější obecenstvo pro výtvory ducha a krásy. A nejen obecenstvo, ale i největší kompaktní celek produktivních spisovatelů, myslitelů a umělců z celé země-koule. Jen v samotném Německu napíše se a vydá do roka více knih než na celé ostatní zeměkouli kromě Evropy. Quanturn literární tvorby ve Spojených státech je proti onomu, jaké se udržuje vedle Německa i ve Francii a Anglii až směšně nepatrné.
A udržela-li Evropa kvantitativní převahu ve světě duchovních hodnot, což teprv po stránce kvality! Spojené státy mají několik romanopisců a snad i dramatiků, jejichž jména počíná znát celý svět, ovšem, ale co je tento hlouček jmen proti celým legiím spisovatelů, básníků a umělců všech oborů, jimiž se mohou vykázat největší kulturní národové evropští? Vyskytnou-li se pozoruhodní spisovatelé v koloniích nebo britských dominiích, působí zpravidla jen svou exotickou interesantností, žádný z nich však dosud nedosáhl skutečné velikosti: Když prvý z nich, Rabindranat Tagore, byl poctěn Nobelovou cenou, nevynutil si toho významem svého díla, nýbrž musil být za tím účelem přímo vyhledán. Může se malířství poslední doby vykázat něčím novým a směrodatným, co nebylo vytvořeno v Evropě? Lze si představit, že by se z ducha Ameriky zrodil nový genius hudby? Japonsko je jednou z vůdčích velmocí na zeměkouli, ale za šedesát let, co přijalo moderní civilisaci, dovedlo dát aspoň jediného vůdčího ducha lidstvu? V jižní Africe, Australii, Novém Zélandě nalezneme kraje kvetoucí civilisace a nejvyspělejších politických řádů, ale dovedly tyto končiny na sebe upozornit také duševní tvorbou? Přišel odtamtud kdy důležitý myšlenkový podnět pro celé lidstvo? Víme vůbec, jak se tam žije, myslí a cítí? A co víme, svědčilo by nejvýš o tom, že se tam žije podle všeobecné šablony anglosaské.
Naproti tomu to, co je napsáno v Paříži nebo Londýně, obepíná vlnami svých účinků celou zeměkouli a určuje myšlení a vkus všech lidí, kteří chtějí slouti vzdělanci. Jak dlouho tomu, co celý zámořský svět hleděl na Jasnou Poljanu jako na Betlém nových spásonosných myšlenek pro celé člověčenstvo a přece šlo o vesnici v „barbarském“ Rusku. Ale byly to ideje z Evropy a měly nimbus a sankci oné staré tradice, že jen Evropa otevírá všemu lidstvu nové obzory a zůstává vůdkyní ve světě krásy, morálky a lidskosti. Tohoto autoritativního postavení neztrácí Evropa ani nyní, přes to, že bylo tak otřeseno světovou válkou. Dokonce už jí nemůže být upřeno, že ona ve svém mravním a sociálním myšlení vtěluje v sebe svědomí veškerého lidstva. Či jsme kdy viděli, že by odněkud ze zámoří vyšly podněty k tomu, aby lidská společnost byla postavena na nové spravedlivější základy? Není to již proto dost možno, že všecky civilisované země za oceány se vyvinuly z kolonií a násilnická a málo mravná politika koloniální že zanechala v jejich duchu své stopy; již pohrdavý poměr k ovládaným barevným plemenům nepřipouští, aby se v těchto zemích rozhostil duch větší spravedlnosti a vyššího lidství, než k jakému dospěla Evropa. Ani demokratická a puritánská Amerika nečiní v tom výjimky. Předstihnuvši Evropu v technických pokrocích a v rozvoji kapitalismu, propadla úplně zájmům zisku a po stránce morální a sociální zůstává stále zemí nejztuhlejšího konservatismu majetkového, nepřipouštějícího žádné pronikavější změny v řádech výroby a rozdělení zisku. Proto se nestala oním „novým světem“, jenž by byl po stránce lidské světem také lepším a proto ne za Atlantikem, nýbrž zase jen v Evropě mohl se zrodit socialismus a to nejen z kritiky kapitalistické společnosti, ale i z odkazu francouzské revoluce a jiných ušlechtile lidských a velkomyslných idejí, jakých jiné pevniny neznají. Již sám americký odpor k socialismu je nejlepším měřítkem distance, na niž se země za oceánem opožďuje v duchovní a ethické kultuře za mateřským dílem světa. Z Evropy také vyšel před nedávnem nejmocnější a ve svých důsledcích nejrozsáhlejší počin k přetvoření sociálních řádů, jaký znají dějiny zeměkoule. Míněna je ovšem bolševická revoluce, jíž se Rusko nad celou severní Asií postavilo nejen mimo Evropu, ale i mimo všecky sociální a majetkové řády, po celém světě vládnoucí. Podnět k světodějné této události vyšel však přec z Evropy; západoevropský socialism vyhnal jednu svou větev na ruskou půdu a ta se tam rozrostla náhle k takové moci, že uchvátila nejenom vládu nad někdejší carskou říší, ale pronikla celou Asií podzemními svými vlivy a podnítila tamní národy k snahám o svržení cizího, to jest evropského panství, což znamená, že myšlenka sociální revoluce, v Evropě vzniklá, obrací se z Asie proti Evropě samé.
Přes to však ani toto probuzení Asie nemohlo ohrozit duševní vůdcovství Evropy. Zviklalo toliko staleté základy její politické autority, ale nezasáhlo dosud do dějin zeměkoule žádným podnětem nebo událostí, jež by bylo lze uvítat jako pokrok pro celé lidstvo. S radostí bylo možno vítat, když se starý ztuhlý svět Číny počal hýbat k novému životu, zatím však další směr tohoto vývoje přinesl jen zklamání, celá ohromná tato říše pod vlivem povrchní civilisace a zmatených osvobozenských hesel zmítá se mezi anarchií a tyranií válčících dobrodruhů. Za to Indie, jíž počíná probíhat podobný proces, upozorňuje na sebe něčím, co je v politických dějinách tak nesmírně vzácno: ideou mravní, která má zvednout tři sta milionů lidí z poroby, úsilím ducha vtělit se v čin. Ghandího heslo pasivní revoluce a odporu k násilí vtiskne dojista svou stopu do tváře dnešní doby a celý svět je nucen nad ním se zamyslit. Tento hlas bouřící se Indie zní z hlubin tisíceleté kultury duchovní, založené na askesi, duševním soustředění, ale ovšem i na pohrdání požitky zevní civilisace; protože však vír civilisace uchvacuje již celou zeměkouli a nedá se zastavit, zůstane Indie asi v situaci osamělého blouznivce, jenž nerozumí praktickým zájmům dne a zůstane za jinými národy po této stránce zevní civilisace. Pokud však jde o hluboké síly duchovní, jest veliký poloostrov pod Himalaji jediným kusem světa, jenž jimi může soupeřit s Evropou, ba jimi ji i potírat, ale pro svou opozdilost ve věcech civilisačních, nesmírnou chudobu a degeneraci svého lidu i pro příliš exotické zabarvení své náboženské a filosofické kultury nemůže se dostat do popředí lidského pokroku. Toto místo zůstává na nedohlednou dobu vyhrazeno bílým rasám v mírných zeměpásech.
Nechť se tedy rozhlížíme po celém povrchu naší planety, odnikud nevidíme vyvstávat svět takových nových kulturních hodnot, jenž by hrozil zastínit Evropu. Energií práce a podnikání i hmotným bohatstvím předstihuje ji sice severní Amerika, ale protože při posledním a rozhodujícím cenění padají na váhu jiné hodnoty, než jaké se dají vyjádřit v dolarech, zůstává Evropa přece jen stále vůdčím dílem světa, byť i prestiž její byla světovou válkou otřesena. Ale už to, že dovedla rychle si léčit rány, jež si válkou zasadila, potvrzuje jen, jak vnitřní síla jejích národů zůstává neochromena a jak nebyla opotřebována staletími velmi pohnutých a krvavě dramatických dějin. Zůstává-li Evropa v materielní civilisaci za Amerikou, týče se to jen rozdílu tempa, není tím však řečeno, že by se zastavila a zůstávala za ostatním světem. Pokud však jde o kulturu literární, uměleckou, o otázky lidského svědomí a sociální spravedlnosti, zůstává vůdčí její poslání i nadále nepopřeno. Je proto věcí každého jejího národa, tedy i nás, aby se hlásil k svému podílu na tomto poslání i k společenství zájmů, jež jej poutá s ostatními národy kontinentu, za tím účelem, aby hodnota a vliv evropské kultury nepoklesly v očích ostatního světa.
*
Pro Evropu nemluví však jen přítomná její skutečnost, ale ještě více její minulost. Neboť v této její minulosti jsou obsaženy bezmála všecky osudy lidského pokolení na zemi. A to nejen obsaženy ve vzpomínce, ale i nepřímo uchovány v dílech slova, myšlenky a umění, ba i přímo ztělesněny ve vzhled a obraz zemí a jejich měst. Civilisace, jež předcházely evropské, egyptská, babylonská a jiné propadly se do nicoty i s celým svým ideovým světem a zanechaly po sobě jen ruiny v pustinách. Evropská civilisace však, jak hmotná tak i duchová však žije a trvá ve vrstvách, postupně stále na sebe se kladoucích. Nic nejdůležitějšího tu nebylo zmařeno, nové se vyvíjelo organicky vždy ze starého, nejskvostnější květy lidské kultury vyrůstaly tu z půdy, zmrvené prací a životem mrtvých pokolení. Možno říci, že celá dnešní Evropa není než neustálým vyplňováním a doplňováním obrazu a nanášením stále nových barev na jeho starší vrstvy, obrazu, k němuž nárys byl v hlavních tazích položen před tisícem let, když se po zkáze římského imperia usadila plemena keltská, germánská a slovanská v sídlech, jež si v hlavních obrysech udržela do dnešního dne.
Vůdčí poslání Evropy se tedy zakládá na její souvislosti s minulým. Takové souvislosti nemá žádný jiný kontinent. Čína a Indie mají sice minulost ještě starší než Evropa, ale žijí-li z ní, znamená to, že žijí z něčeho, co už dávno se seschlo a co odumírá. Evropa však nevzpomíná své minulosti proto, aby na těchto vzpomínkách ustrnula a zkostnatěla, nýbrž má stále nadbytek živé krve, která ji žene dále. Nevyrovnatelná hodnota její kultury záleží v jedinečně organickém vztahu, s nímž se tu z mrtvého rodí zase živé a neochabujícím rytmu tvorby a práce, jenž jí nedal zastavit se ni na dobu jediného pokolení. Byl-li středověk takovou dlouhou zastávkou, lze říci, že od jeho konce trvá již onen zvýšený rytmus života a kulturního vývoje, jenž postavil na celá staletí Evropu v čelo lidstva a ztotožnil její osudy s osudy člověčenstva, zatím co se jiné pevniny počínaly teprve probouzet. Nesmírně bohatá minulost Evropy podmiňuje proto její přítomnost a budoucnost. Jen jako výsledek tisíceletého úsilí, výbojů vítězných a tragických, nahromaděné duchovní tvorby a civilisačního díla může být náležitě oceněna evropská kultura. Smysl slova Evropa je proto především dějinný, dynamický.
Je třeba proto odlišovat tento její smysl od Evropy ve smyslu statickém, to jest zeměpisném. Geograficky vzato není Evropa ani dost určitým dílem světa, nýbrž jen „západním výběžkem Asie, od níž se charakteristicky odlišuje svými bohatě rozčleněnými a roztřepenými břehy, jimiž vybíhá do Atlantického oceánu. Již pohled na mapu nás poučuje, že je jakýmsi orgánem Asie, jímž tato největší pevnina, nesmírně rozsáhlá, ale ve svém celku těžkopádná, příliš kompaktní a z velké části pustá, nemající ve svém středu ohniska, z něhož by mohla dát do ostatního světa rozproudit se výsledkům svých kultur, přenáší tyto výsledky těmito roztřepenými břehy jako citlivými chapadly do dálek západních moří a to tak dlouho, celá staletí a tisíce let, nežli konečně chapadlo Evropy natáhne se až přes celý oceán a nahmatá za ním Ameriku. Touto jedinou větou jsou asi vyjádřeny celé dosavadní osudy lidstva na zemi. V tomto smyslu je Evropa od dob starých Řeků oním orgánem lidské vzdělanosti, jenž sbírá její výsledky z Asie a Egypta, soustřeďuje je a hromadí, vlastní svou bytostí usiluje o jejích synthesu, vytváří na březích Středozemního moře základy pro svou všeobecnou kulturu, odlišnou od kultur orientálních, rozvádí je pak po celém svém kontinentě, ale vším úsilím směřuje k tomu, aby všecky tyto kulturní energie a vymoženosti se hromadily na jejích západních březích jako elektřina v akumulátoru, odkudž by pak vyzařovala přes moře do celé zeměkoule.
Jak je dána Evropa přírodou, představuje tedy velmi rozčleněný výběžek Asie s nepoměrně obrovským poloostrovem Skandinavie na severu a nesmírně širokou hranicí vůči Asii. Vlastní její kontinent jeví se při pohledu na mapu tísněn, zacláněn a přímo drcen obřím hřbetem Skandinavie a beztvárně nekonečným tělesem Ruska. Ještě Francie svým smělým profilem, k Atlantiku obráceným, činí dojem, jakoby vyklouzla z tohoto stínu nesmírných hmot a Anglie už dokonce, jako by se hrdě smála, že stojí mimo tuto kontinentální tíseň a může se rozhlížet po všech dálkách zeměkoule. Ale za to Německo, jak se jeví na mapě sevřené, svým tvarem neurčité a nevyhraněné a což teprv naše země, zaklíněné do pestré mosaiky národů a nárůdků, z části západoevropských, z části již tvořících přechod k Balkánu a Rusku! Skutečně, z pohledu na mapu, na Evropu, jak je dána přírodou, na Evropu ve smyslu geografickém a statickém, nevyčetl by nikdo, že právě tato západní, tak stísněná a úzká páteř jejího kontinentu byla pro věky a je dosud vůdčí zemí lidstva a hlavní nositelkou jeho osudů.
Na štěstí však jest tu vedle této čistě hmotné ještě druhá Evropa, Evropa ducha, práce a tvorby, Evropa dynamická a kulturně vývojová, jejíž tvar se nedá sice mapou vyjádřit, ale jež žije jako pojem v hlavách a srdcích všeho lidstva, pokud dospělo alespoň na průměr všeobecné civilisace. Tato Evropa jako kulturní pojem je rozsahem menší než ona zeměpisná, zabíráť toliko západní její část, tedy polovici celé pevniny a nesahá ani k ledovému moři, ani k lesům Uralu, ani k Bosporu. Ale představuje většinu evropského obyvatelstva, a to právě lidí z nejpokročilejších národů, v ní jsou nahromaděny nejcennější výsledky kultury a práce, jsouť to ony kraje, o nichž výše byla řeč, nejhustěji obydlené, nejorganičtěji s minulostí spjaté, představující onu cestu, po níž se bral lidský duch za světlem, onu dráhu, jež je poseta jeho nejpracnějším úsilím, nejvýznamnějšími pro celý svět zápasy, pomníky jeho nejslavnějších vítězství.
Ano, Evropa, jako kvalitativní pojem kultury, jest cesta, proud, směr. Jest to směr synthetické kultury, jež se pod vlivem Egypta a starých kultur asijských vytvořila ve východním Středomoří a postupuje odtud na západ, až dospěje k Atlantickému oceánu. Směr této dráhy naznačují dostatečně tato čtyři jména: Athény, Řím, Paříž, Londýn. Totiž představují jen hlavní osu tohoto širokého proudu, jenž mimo to zabírá v sebe i poloostrov pyrenejský, střední Evropu a později i Skandinavii. Ale hlavní osa jde přes ona čtyři města a v ní je soustředěno nejvyšší duchovní, civilisační, umělecké a vědecké úsilí lidstva asi za půl třetího tisíce let. Co bylo vykonáno, prožito a vybojováno na linii, označené těmito čtyřmi městy, rozhodlo o osudech lidstva a o rozdělení jeho moci a vzdělaností po celé zeměkouli.
Tato osa se arci nekryje s osou zeměpisné Evropy. Tu by naznačovala asi města: Moskva, Berlín, Paříž, Londýn, ale každé dítě ví, že takto nelze seřadit hlavní stanice kulturního vývoje. Obyvatele Martu bychom mohli sice zhruba poučit, že lidská vzdělanost postupovala z Asie do Evropy, od východu na západ, ale víme, že vlastně tomu tak nebylo, směr této linie že vedl vlastně od jihovýchodu na severozápad, a to více ještě na sever než k západu. Španělsko zůstalo brzy stranou, kdežto Německo, Skandinavie a menší národové střední Evropy přistupovali znenáhla do této oblastí civilisace, již jsme zvykli nazývat západoevropskou. Odtud pak vyzařuje ona stále dál a dál na východ, podmaní si Polsko, vytlačuje z Balkánu vliv orientálních Turků a počínajíc Petrem Velikým podrobuje se jí i celé nesmírné Rusko a nové hlavní jeho město, po tomto caru nazvané, je uměle vytvořenou stanicí evropské kultury u samého Finského zálivu. Protože pak do její oblasti náleží i celá Skandinavie až k Severnímu mysu a protože po posledních balkánských válkách zůstal Turkům na této straně Bosporu toliko Cařihrad, lze říci, že, zhruba vzato, není na celé evropské pevnině jiných útvarů civilisačních než je vzdělanost evropská (do konce středověku činili takovou výjimku Maurové ve Španělích a na Sicilii a od těch dob až do nedávna Turci na Balkáně) a že pojem evropské kultury se vskutku počíná krýt s geografickým rozsahem Evropy. Na jih je tato oblast velmi ostře ohraničena. Stačí Evropanu jen překročit gibraltarskou úžinu nebo přeplouti kdekoli Středozemní moře a již se shledá v Alžíru, Tripolisu a Egyptě s ovzduším zcela jiných kultur, mezi nimiž evropská civilisace představuje jen sílu vnější, politicky výbojnou a kolonisační, aniž však do vyprahlé půdy těchto pouští zapustila kořeny. I Malá Asie, Syrie a Palestina zachovávají si podobný ráz zemí orientálních, potažených jen tenkou vrstvou západní civilisace a napodobí-li Kemal paša v dnešním novém Turecku Petra Velikého, nelze ještě říci, zdali tyto experimenty povedou k skutečnému poevropštění Turků.
A tak jako jediná strana, kam se nejen evropská hmotná civilisace, ale kam se i duševní kultura Evropy rozlila zcela organicky, znenáhla a bez oněch překážek, jaké jí jinde staví v cestu odpor cizích ras a exotických kultur, zůstává východ, směr od Moskvy a Petrohradu dále přes Ural. Tímto směrem jako by Evropa oplácela své mateřské Asii to, co od ní obdržela cestou od jihovýchodu, přes Athény a Řím. Zde, dík tomu, že jde o rasu slovanskou, tedy evropskou krví a základními podmínkami své mentality, a o rasu, která prošla nejméně již tisíciletou křesťanskou výchovou (což je, jak dále bude o tom řeč, jedna z hlavních podmínek evropanství), překročila evropská kultura — třebas že jen ve svém nejzředěnějším obsahu — Ural bez překážek a postupem tak nenápadným, že mu světová historie nevěnovala ani zvláštní pozornosti, přenesla se po té nejdelší čáře od západu na východ, jaká je na zeměkouli vůbec možna, to jest po celé délce severní Asie až k břehům Japonského moře. Tato oblast evropské kultury je co do rozsahu aspoň třikrát tak dlouhá jako Evropa sama, jenže nepřiměřeně k tomu tenoučká, tvoří ji téměř jen pás sibiřské železnice, ale co je prostřed ostatních pustin po této linii rozseto, to jsou skutečně stanice evropské kultury a evropského ducha, arciť v ruském zabarvení. Tisíce Čechů a Slováků, kteří se účastnili tažení našich legií, mohou dosvědčit, jak ještě i daleko za Bajkalem shledávali se ve všech těchto městech a stanicích dráhy s duchem Ruska a tím v podstatě i s duchem Evropy; v tom smyslu byl jim poslední baštou Evropy Vladivostok, třebas že je obrácen do Tichého oceánu. Ti z nich, kteří se odtud dostali až do Japonska, měli příležitost k vysoce významnému srovnávání: ten Vladivostok je dnes ztracená varta a civilisační práce, jež tam byla vykonána, je následkem převratů a občanské války po většině zmařena, ale přes to tam vládne v kostelích Kristus a v bolševických řádech Marx, obě jména, představující ducha Evropy. Kdežto naproti v japonských přístavech kvete zevní civilisace, vládne tam pořádek, hromadí se bohatství, a přece není to Evropa, poněvadž duše, jež se tají pod tímto povrchem, zůstává asijská a výrazem jejím je ve všech chrámech podoba Buddhy.
Tu jsme se již tedy octli na protější polokouli, na místech, kde nejrozsáhlejší sféra evropské kultury naráží na oblast velmi pokročilé civilisace, ale ducha neevropského. Připustíme-li však, že Vladivostok je ještě Evropa, pak pojímáme evropskou kulturu v jejím smyslu nejvšeobecnějším a nejmělčím; tu pak tvoří Evropa s celou severní polovicí Asie vlastně jediný obrovský vzdělanostní útvar, zejména nyní, od těch dob, kdy sovětský režim překládá těžiště Ruska vždy více na východ a dává vzniknouti pojmu „Eurasie“, to jest společné pevniny evropo-asijské. Kdežto tedy vlastní, či abychom tak řekli, nejevropštější Evropa, zabírá toliko západnější polovici naší pevniny a končí již na Baltu a Visle, za Vídní a Terstem, vidíme, že její kultura zasáhla odtud daleko na sever a na východ ale již s rozředěnějším obsahem a nižšími vývojovými stupni, ale v tomto svém druhém smyslu že se nejen kryje pojem evropské kultury s geografickým pojmem Evropy, ale směrem do Asie že ho ještě daleko přečnívá.
S rozdílem těchto dvou pojmů třeba však stále počítat, či lépe řečeno, nejde tu jen o tyto dva pojmy, totiž o západoevropskou civilisaci a o ona obrovská prostranství na východě, kam ona vyzařuje, ale spíše o celou stupnici kulturních úrovní. Nejvyšší z nich nalézáme, zhruba vzato, a podle tradičních názorů, v zemích otevřených k Atlantickému oceánu a do Severního moře, nemnoho pod nimi jest civilisační a kulturní úroveň západnější střední Evropy (kamž náležejí i Čechy), ale odtud pak na východ úroveň vůčihledě klesá, aby na Balkáně přecházela do životních forem orientálních, vytvořených islámem, i aby, rozlivši se široce po dálkách Ruska, ztenčena jen na své základní prvky a zjednodušena na nejprimitivnější formy, ovládala evropská civilisace celé nesmírné dálky severní Asie, aniž však má tolik síly a obsahu, aby tento nesmírný rámec dovedla naplnit něčím, co by se mohlo rovnat úrovni opravdu evropské. Nesmírné potíže, s nimiž je zápasit bolševickému režimu, zkáza hmotných i duševních statků, bída a jiné svízele jsou nejlepším důkazem toho, jak těžko je uskutečnit ideje, přejaté z myšlenkového světa západu, na půdě, jež svou civilisací zůstává tak hluboko pod Evropou.
Kdyby tedy nic jiného, už samo dnešní postavení Ruska a záhada jeho zítřku dávají nám téměř denně se zamýšlet nad těmito stupni a odstíny evropské kultury. Už ta paradoxní situace, jaké neviděly dějiny: Rusko, to Rusko, jež platilo za barbarské a jež přede dvěma sty lety teprv naučil car Petr abecedě evropské civilisace, to chce být dnes ve směru sociálním avantgardou celého lidstva. Skutečně také daleko předstihlo Evropu v odvaze k uskutečnění socialismu, ale přes to nepřestává představovat nejnižší úroveň evropanství, pokud jde o průměr vzdělání, vymoženosti civilisace a životní komfort. Tedy již sama pouhá existence sovětského režimu a každý další den jeho trvání připomíná nám a nutí nás zdůrazňovat všecko to, co tvoří oproti němu výši západoevropské kultury a všech těch jejích hodnot, jichž jsme při své zeměpisné blízkosti k ní účastni.
Kultura Evropy je založena, jak už výše bylo řečeno, na principu kvality. Různé odstupňování jejích kvalit po celé pevnině jest výsledkem tisíciletého vývoje, procesů, při nichž nerozhodovalo jen vlastní tvůrčí úsilí jednotlivých národů, ale i okolnosti, dané osudem, na nichž vůle lidská nemůže mnoho měnit. Především tedy zeměpisná poloha a ponebí.
Šťastnější byl každý národ tou měrou, jakou byl blíže k ose kulturního evropského vývoje od jihovýchodu k severozápadnímu. K širšímu obzoru a čilejší výměně statků dospěl snáze národ, jenž byl u moře, než takový, jemuž je souzeno dívat se na svět jen přes hlavy sousedů. Pak tu padají na váhu rozdíly rasové. Čtyři veliké větve indoevropského lidstva, postupujícího od nepamětných dob z východu na západ, byly povolány, aby vytvořily evropského člověka a jeho genia: plemena latinská, keltská, germánská a slovanská. Vlivy jiných plemen, jako Maurů ve Španělích, Turků na Balkáně, Maďarů v Uhrách a jiných finských a tatarských kmenů v Rusku působí jen po okrajích Evropy a nezasahují do hlavního jejího kulturně tvůrčího procesu. Zato však je v něm vyhrazena, a to právě v posledních dobách, důležitá role semitskému kmenu z Asie, jenž žije sice v Evropě téměř po dva tisíce let, ale bez vlastního území, rozprchlý po všech střediscích kultury, Židům.
*
Dějinný smysl Evropy záleží tedy v tom, že zde, totiž na jejích středomořských březích, vznikla pod vlivem nejstarších východních kultur civilisace, první civilisace, jež měla povšechné znaky, povznesené nad rozdíly národů, a kteráž se pak šířila na sever a hlavně na severozápad, při čemž jednotliví národové přispívali k jejímu duchovnímu obsahu, každý určitou povahou svého genia. Tato cesta, od dob Homérových až do let Napoleonových a do rozmachu britského imperia, tvoří vývojovou linii nejen Evropy, ale celého lidstva, neboť ode dnů athénské kultury až asi do založení Spojených států amerických představuje Evropa opravdu celé člověčenstvo. Neboť ona jde dále, probíjí se, klopotně tvoří, bere na sebe všecky naděje a strasti lidstva, vede je k lepším zítřkům, zatím co Čína a Indie, jediné dva civilisační útvary na zeměkouli, jež smějí být s ní srovnávány, odpočívají ztrnulé a zasněny, nemajíce vlivu na běhy celého světa.
K této své slavné úloze není ovšem hned povolán celý kontinent evropský. I mezi jeho národy jsou jedni, kteří kulturu tvoří a vedou a jiní, kteří ji toliko přijímají anebo se účastní společného poslání jen skrovnějším podílem. Protože nešlo dlouho, až do 16. a 17. století, o to, aby se evropská civilisace rozšířila po celé zeměkouli — Evropa až do těch dob o jiných světadílech, ba vůbec o kulatosti naší planety neví a považuje se sama za celý svět — nebyl evropský kulturní vývoj poháněn silami extense a kvantity, nýbrž byl ovládán principem kvality, to jest, do popředí jeho dostávali se národové nikoli podle své početnosti a hmotné moci, ale podle toho, čím byly kořeny jejich kultury hlubší, civilisační jejich řády účelnější, jejich touhy a cíle vyšší, kulturní jejich tvorba odvážnější a mocnější. Důkazem toho je hned národ, jenž je prvým východiskem evropského vzdělanostního vývoje, Řekové, národ maloučký, ale tvořící sémě, z něhož se rozroste celý strom evropské kultury.
Kmenem tohoto stromu je, jak řečeno, linie z východního Středomoří přes Italii, přes Francii a po Rýně k břehům Atlantiku a přes Kanal La Manche. Kolem této osy proudí nejvíce tvůrčích sil, událostí, velikých činů duchovních a politických, kolem ní vyhraňuje se nejurčitěji řád společenský a mravní, kolem ní víří také nejčilejší oběh hmotných statků a usazuje se nejvíce bohatství. Z ní pak vyzařují civilisační a kulturní vlivy na západ i na východ, a na východ především, protože tam je nejvíce místa, tam se ztrácí Evropa v nedohledných prostranstvích, přecházejíc znenáhla do asijské pevniny. Jakmile je dosaženo cíle této cesty k severozápadu, totiž břehů Atlantického oceánu, to jest, konkretně řečeno, jakmile vedle Italie stávají se Francie, Nizozemí, západní Německo a Anglie nejpokročilejšími zeměmi Evropy, je tu již také druhé, východnější pásmo kultury, k němuž náležejí jižní břehy skandinavské, Dánsko, východnější Německo, země české a rakouské. Zde vzklíčila a zrála kultura pod oplodňujícími paprsky nejen ze západu, ale i z jihu, a to nejen z Italie, ale (jak toho příkladem je cesta křesťanství k nám do Čech) až z Byzance. Osa evropského kulturního vývoje nezůstává tedy navždy jen ona jediná. Již ve čtrnáctem století náleží Praha do pásma kvalitativně nejvyššího, přijímajíc kulturní podněty přímo z Paříže a zahajujíc boj o očistu křesťanství. Od roku 1600 stává se Vídeň jedním z hlavních mocenských středisk Evropy; Výmar i jiná německá města mají kolem roku 1800 pro evropskou kulturu nemenší význam než Paříž. Hudba, nejhlubší výraz moderní duše, vzniká a kvete vůbec jen v tomto východnějším kulturním pásmu mezi Římem a Berlínem. V Berlíně také, daleko více než v Paříži a Londýně, sbíhají se koncem devatenáctého století ideové, literární a divadelní vlivy z celé Evropy, hlavně také ze Skandinavie a Ruska, takže centrum německé říše stává se jakožto ohnisko nových průbojných kulturních sil nebezpečným soupeřem Paříže. Světová válka vyvolává revoluci v Rusku a ta pod vedením bolševiků zastiňuje co do dalekého svého dosahu a radikální důslednosti i revoluci francouzskou. Kdežto druhdy shlížel západ na Rusko jako na zemi barbarskou a ztuhle konservativní, domnívají se dnešní bolševici míti důvod k tomu, aby hleděli s pohrdáním na sociální konservatism západní Evropy, i aby prohlašovali sovětský systém za nejprůbojnější sílu k uskutečnění společenského převratu. Staré představy o vůdčí úloze západu, o opozdilosti střední Evropy a o naprosté nekulturnosti východní Evropy tedy již neplatí. Jakmile hlavní linie evropského vývoje od Athén a Říma k Paříži a Londýnu dosáhla břehů atlantických, roztřepila se a rozvětvila různými směry, zejména na sever a východ a různé její výhonky potáhly průběhem věků celý evropský kontinent, až k Finskému zálivu, Uralu a Bosporu, sítí všeobecné hmotné civilisace a posely celou Evropu květy jednotlivých národních kultur.
Takový je dnešní stav. Ale ten přes to nemůže zastříti tu skutečnost, že mezi těmito kulturami jeví se patrné rozdíly kvalitativní, že čím dále k východu, úroveň vzdělání a životních forem klesá, takže ony země, jimiž se po tisíc let ubíral hlavní proud evropských dějin a kulturních činů, se zeměmi, jež jim jsou nejbližší, čnějí jako vysoké horské pásmo nad nižšími úrovněmi východními a tvoří tak po věky páteř života a kultury v Evropě.