Evropa, nemyslíme-li na ni jen jako na celek zeměpisný, je tedy především pojem kultury, smysl její je dynamický, dějinný a vývojový. Je to, jak řečeno, cesta, směr, jehož stanicemi jsou určité útvary kultury, života nebo politiky. Některé z nich jsou mrtvy, ale žádný z nich není smazán z paměti lidstva, každý působí dále svou vahou a na vrstvách zetlelých raší nový život. Kdyby se měly konkretně vyjmenovat nejdůležitější stanice na této cestě evropského osudu, nebyl by asi o ně přílišný spor, dojista že bychom se velikou většinou shodli, že to byly: Staré Řecko. Římské imperium. Francouzský a německý středověk. Italská renaissance. Španělská říše s koloniemi. Náboženská reformace. Francouzský klasicism a revoluce. Počátky britské říše. Německá kultura devatenáctého století. Marxistický socialism a jeho vliv na ruskou revoluci. Kratčeji nelze asi vyjádřit postup této dráhy; to jsou asi nejpamátnější útvary kultury a politiky, jimiž prošla za nějakého půl třetího tisíciletí nejvzdělanější část lidstva, a nejrozhodnější podněty, jež poháněly jeho duševní vývoj a tvorbu. Celá ostatní zeměkoule žila až do nedávna z vlivů a ohlasů těchto evropských osudů.
Počátek jejich tvoří antika. Bez ní by nebylo Evropy. Také jí nebylo, dokud nevzkvetla vzdělanost v starém Řecku a Římě. To, čím je dnes kulturně Evropa, bývalo tehdy Středozemí, ba ještě více: jedinou sférou vzdělanosti v celém světě. Jen zde zářila myšlenka a žily Musy, všude kolkolem byla tma a barbaři. Tato sféra civilisace prostírala se tenkými pásy po všech březích Středozemního moře, to jest březích nejen evropských, ale i asijských a afrických, ba zde byla vlastně starší a bohatší. Do této sféry náležely přístavy syrské právě tak jako ústí Nilu a Athény, Kartago právě tak jako Řím a Sicilie. Starý Hellen necítil proti orientálním vlivům solidarity s Thráky a Skyty na severu, pocit evropského společenství proti perským autokratům mu byl neznámý; podobně neviděl starý Řím z dob císařů nic, co by ho pojilo s Gally nebo s Germány za Alpami proti národům středomořského jihu. Kulturní Evropa přestávala všude tam, kde končily cesty římských legií; co bylo dále na sever a na východ, bylo římskému vzdělanci lhostejno. I zeměpisně nebyl ještě náš světadíl odlišován od Asie a neexistoval tedy ani jako celek na mapách. Proto nemohl mít také ještě dnešního jména. Mluvili-li však přece antičtí lidé o Evropě, mínili tím onu ženu, již unesl Zeus vtělen v býka.
Nebylo-li však Evropy ve smyslu zeměpisném — protože rozsah našeho kontinentu dávno ještě nebyl změřen a jeho útvar a meze nebyly ještě známy — a neměl-li následkem toho pojmenování, přece již Evropa počínala samostatně žít a to jako skutečnost kulturní. Co se totiž vytvořilo na jejích březích, tam kde byly nejblíže asijským a proto nejvíce vydány vlivům Egypta a asijských kultur, to jest na bohatě rozčleněných březích Řecka, to nebyla jen směsice, usazenina nebo mechanická výslednice těchto vlivů, ale bylo v tom hned od počátku něco nadto, jisté tvrdé tvůrčí jádro, jisté veliké plus, jež vyvýšilo za krátko Řeky nade všecky národy tehdejšího světa, a toto plus, smíme snad dnes tak říci, toť právě počátek Evropy a jím už je dána ona distance mezi Evropou a sousedními kontinenty, distance, jež od těch dob stále poroste a to tou měrou, jakou starší východní kultury budou odumírat a jakou naproti tomu vedení vzdělanosti bude přestupovat na evropský břeh.
Zrození každého genia ztrácí se v hlubinách tajemství. Ale nedá-li se vědecky vysvětlit, proč právě v tu či onu dobu vynořil se vynikající tvůrčí duch, co říci teprv, jde-li o celý geniální národ! Rozhodl tu plemenný původ, zvláštní nadání této rasy, či lze se domýšlet, že by i jiná evropská rasa byla tak vysoko vyspěla, kdyby se byla jako v umělém skleníku hřála po staletí horkými dechy asijských kultur, vanoucími sem z blízkých protějších břehů? Kdo to může říci? Řekové měli přec své příbuzné kmeny v Thracii, Macedonii a celém dnešním Balkáně — proč ty zůstaly pří tomto prudkém vývoji stranou a proč se pak tento vývoj obrátil do Italie, k Římu? Nerozřešitelné otázky, ale spokojme se alespoň tím zajímavým poznatkem, že Řecko je protichůdným pendantem dnešní Velké Britanie. Bohatě rozčleněný poloostrov s hojnými ostrovy — nebyl-liž to jakýsi zachycovač kulturních sil z Egypta a Asie, tak jako se stal po dvou tisících let ostrov anglický orgánem, jímž Evropa dává vyzařovat své vzdělanosti po celé zeměkouli?
Jisto však je a to třeba opakovat, že přestup kultury z Asie do Evropy se dál, dík této genialitě Řeků, tak, že evropský národ hned naráz sám vytvořil mnohem více než přijal. Toto bohaté plus lze považovat za východisko vůdčího poslání na zeměkouli, za símě, z něhož vyroste celý strom evropské a pozdější všesvětové civilisace. Tím, co vykvetlo půl tisíciletí před Kristem na malounké ploše řeckých poloostrovů a archipelů, je dán podnět k vývoji na celá tisíciletí. To všecko, svět Homérových zpěvů, architektura chrámů a zřízení měst, rozvoj demokracie, radostný názor na tělo a přírodu, pozemský duch v náboženství a v umění, rozumové filosofování a kultura těla, to všecko je, přese všecky nepopiratelné podněty z Asie a Egypta, ve svém celku a své synthese dokonale evropské, hned naráz něco jiného než Asie. Proti Xerxovým bojovníkům stojí nejen Hellén, ale už Evropan, přestože vlastní Evropa ještě spí a její pozdější vůdčí národové se prohánějí po lesích jako barbarští lovci. Proti tyranům stojí v Řecku lid a obec, ducha národa určuje a vede individualita umělecká a myslitelská: slovem, není v tomto ústrojí řecké kultury jediného rysu, jenž by neukazoval do dálné budoucnosti a nebyl právě z těch rysů, jež dříve či později vyniknou na tváři celého našeho kontinentu. Doba a prostředí však, jež vytvořily Odysseu, Sofokla a Phidiase, Platona a Aristotela, nejsou jen počátkem evropského vývoje, nýbrž anticipují hned celou tisíciletou budoucnost. Tento počátek dává totiž hned naráz vysoký vzor a uskutečňuje tolik ideálů, že celým dalším věkům nezbude než se za tímto počátečním obdobím ohlížet a je napodobit. Přirovnání o stromu evropské kultury, jenž vyrostl z drobného semene řeckého, může mít proto platnost jen kvantitativní; kvalitativně a ve skutečnosti nevyvíjely se evropské kulturní hodnoty znenáhla, od nižších stupňů k vyšším, nýbrž bylo hned na počátku dosaženo výše pro tehdejší duševní stav Evropy a zeměkoule podivuhodné a přímo zázračné, takže celé další věky budou žít jen ze vzpomínání a z marné snahy se k ní vrátit.
Takové je tedy východisko evropské kultury: genius její vztyčuje se ve staré Helladě rázem a šťastným rozmachem vytváří celý svět krásy a myšlenky. Ale nezapomeňme: také svět krásnějšího, svobodnějšího a moudřejšího života než k jakému dospěl do té doby člověk kdekoli jinde na zemi. Nezávidíme lidem nejstarších kultur, egyptské, čínské, indické nebo babylonské, ale prvním typem člověka v dějinách, na nějž vzpomínáme se steskem a jehož život by si byla nesčetná pozdější pokolení přála prožít místo toho, jenž byl jejich údělem, prvým a dodnes také jediným takovým ideálním typem člověka zůstává starý Řek. Kultura jeho zanechala po sobě nejen zříceniny chrámů a zbytky Akropole, nejen torsa soch a díla psané poesie a moudrostí, ale vedle toho a nad to i sen o šťastném harmonickém životě pod slunným nebem, na březích teplého moře, v důvěrném styku s krásnými bohy. O životě, jenž mimo onu, jež zůstala zachována v dílech básníků a filosofů, byl prodchnut krásou a moudrostí, jež zůstala nenapsána, ale jež proudila těmto šťastným lidem krví a hrála jejich tělem. Nezáleží na tom, odpovídá-li tento sen přesně řecké skutečnosti, ale světodějný jeho význam je už v tom, že byl imaginativně přenášen s pokolení na pokolení, že byl jednou z těch velikých útěch, jež pomáhaly lidstvu propracovati se těžkými dobami tmy a nesvobody a hlavně, že byl po tisíc let dráždidlem a lákadlem ke tvorbě kulturní a ke krásné a moudré úpravě života. Po staletí zahříval tento sen duše humanistů pod severským nebem, trpících chudým a barbarským životem svého okolí, ožíval v zálibách novověkého klasicismu a byl ideálem a vzorem pří vzniku jemnějších společenských prostředí. Ještě kol roku 1800 staví jej největší genius Německa, Goethe, jako vzor životní kultury sobě i svému národu a zakládá tak na něm celé jedno důležité vzdělanostní období, o sto let ještě později idealisuje si s podobnou roztoužeností životní ideály antiky jiný moudrý stařec, Francouz Anatole France, a v těchže asi letech u nás, tedy již v ovzduší plné moderní kultury, volá náš Jaroslav Vrchlický: „A nespočine lidstvo dřív, když nevrátí se zpátky, a nepromění v skutek, div, tvůj Hellado sen sladký!“
Takovým neochabujícím kouzlem působila na další běhy evropského ducha tato jedna stránka řecké kultury, totiž úprava a styl života, oživení jeho a prostoupení touž krásou, která zářila ze soch, architektur, zvuku veršů i hovoru mudrců. Památky východních kultur splývají v mysli průměrného Evropana v představy krutých faraonů, satrapů a theokracií, které udržovaly národy v poddanství nejen násilím hmotným, ale i duchovním, pomocí pochmurných nauk, jichž podstata byla však tajena za oponami chrámů, zkrátka v představy o kultuře veliké snad duchovní hloubky, ale udržované jen v hloučcích augurů, zatím co vlastní národ žil velmi primitivně nebo polodivošsky, aniž tato kultura pomáhala zjasnit mu život. Naproti tomu nevymizely nikdy z paměti Evropy vzpomínky na Athény a jiné obce řecké, kde na prostranstvích pod smavým nebem nebo mezi ušlechtilými sloupy proudí davy volných lidí, s hlavami jasnými a radostně vztyčenými, protože nezatemněnými žádnou hrůzou ze mstivých bohů, lidí, kteří mohou svobodně ukájet svou vášnivou zálibu v kráse a obdivují se lidskému tělu právě tak jako výtvoru umění. Byť tu šla idealisace daleko přes historickou skutečnost, přece zůstává pravdou, že takovýchto volných, duševně i tělesně harmonicky vyvinutých lidí mělo Řecko, přes svou malost, více než kterýkoliv veliký národ východní a že tedy měřen principem kulturní kvality platil jeden athénský ctitel Mus za celá sta Egypťanů nebo Peršanů. Tím již je dána distance, která se rozevřela mezi Evropou a jinými díly světa hned, jakmile byl na naší pevnině položen tento první základ k samostatnému jejímu kulturnímu vývoji.
Řecká kultura, to třeba stále opakovat, nezanechala po sobě jen bohatství uměleckých výtvorů, děl básnických, historických a filosofických, i podnětů k matematickému a jinému exaktnímu myšlení vědeckému, ale co hlavní: všecky tyto její památky a vymoženosti jsou neodlučitelny od představy šťastného života, to jest života rozumně a svobodně upraveného, prodchnutého duchem a krásou. Nedovedeme si představit řeckého umělce, jenž by tvořil v prostředí ohyzdném a nečistém, řeckého dramatika, jenž by byl nucen psát pro hlupáky, řeckého mudrce, jenž by pro studium starých pergamenů neviděl kvetoucího života kolem sebe. Budou později doby v dějinách Evropy, kdy kultura bude v takovémto křivém poměru k životu a jedinými jejími projevy budou díla imaginace a stohy papíru; život vůkol ní však bude chudý, ošklivý, barbarský nebo šosácký. Vždyť, nezažili jsme něco z těchto smutných protikladů i ještě na svém vlastním životě? Nebyl nám vštípen pojem „poesie“ jakožto něčeho, kam se utíkáme z „všednosti“ a pojem „kultury“ jakožto něčeho, co se vyvíjí, tvoří mimo vlastní život, co jest uloženo v knihovnách, galeriích a museích? Proto se tolik generací evropských tak dychtivě zachycovalo o tento sen krásného starořeckého života; tam — pociťovaly — tam bylo lépe, to byla zlatá doba kultury, obé, kultura i život, krása umění i běh všedního dne splývaly tam v jedno — kultura, ta byla v Helladě životní skutečností.
Ze semene řecké kultury rozrostl se mocně a rychle základní kmen evropské vzdělanosti, jímž je civilisace římského imperia a jako hlavní její prostředek: latina. Princip kvality ustupuje tu již ovšem před principem kvantity. Kultura starého Říma zůstává daleko pod řeckou a znamená pokrok toliko ve věcech vnější civilisace, řádů státních a právních, ale třebas v literatuře, výtvarných uměních a filosofii zůstala při epigonském napodobení řeckých vzorů, roznesla za to kulturní hodnoty řecké, třebas že značně rozředěné, po veškerém tehdejším západním světě, čímž jsou arciť míněny toliko země kolem Středozemního moře. Za nějakých šest set let po smrti Periklově a Sokratově ovládá duch a styl jejich kultury, ovšem v přetlumočení římském, latinském, všecky tyto země a tento nátěr civilisace, jehož se jim dostává všude tam, kam stoupla noha římských legií, je tak tuhý a stejnoměrný, že z toho pro všecko súčastněné lidstvo vyplývá pocit společenství a universálnosti. Pro všecky občany římské říše, nechť žijí v Italu či Syrií, v Galii či provinciích afrických, znamená pak tato říše tolik, co celý svět, svět vzdělaných lidí, kdežto co je za jeho hranicemi, to jsou barbaři anebo odumírající exotické kultury.
Tím již také počíná vůdčí poslání Evropy na zeměkouli. Město na Tibeře, tedy město evropské, je ohniskem celého tehdejšího západního světa. Není ještě ohniskem Evropy ve smyslu zeměpisném, protože říše římská zabírá našeho kontinentu jen nevelikou jižní část a předkové vůdčích dnešních národů evropských honí ještě v severních lesích zvěř a zakládají svá prvá sídla. Caesar sice položil základy k civilisaci Gallie, ba přeplavil se do Anglie až k dnešnímu Londýnu, stanicí římských legií jest už také Vindobona na Dunaji, ale to všecko je ještě periferie kultury, již třeba chránit před nájezdy barbarů. Vlastní svět tehdejší vzdělanosti má svá těžiska dole u moře, v Alexandrii je více literatury a učenosti než v samotném Římě. Pro slovo „Evropa“ chybí ještě sama věc, Říman necítí ještě nejmenšího společenství s barbary v teutonských lesích nebo se Skythy za Vislou a Dněstrem.
Rozšířením křesťanství a zkázou římského imperia končí toto prvé období evropské kultury, jež nazýváme antikou. Končí, ale nepropadá zapomenutí, neboť i když římské provincie v Asii a v Africe změní se pod útokem Arabů a jiných orientálních národů v pouště, Evropa ponese odkaz antiky dále a bude jej přetvářeti podle ducha jednotlivých svých národů. Toť také jedna z věcí, jež dokazuje vůdčí povýšenost Evropy nad jinými kontinenty: žádný z nich nedovedl vytěžit z antiky, první nejbohatší, nejideálnější a nejharmoničtější kultury světa, tolik jako ona, a to nejen ve svých národech latinských, kteří jí byli nejblíže, ale později i v národech jiných ras, kteří se ještě za dob Augustových odívali kožemi.
*
Křesťanství svým původem ovšem není záležitost evropská, je to nejmocnější duchový zásah asijského Orientu do evropských věcí a to právě v době, kdy Evropa se tak odhodlaně, dík antické vzdělanosti, oddělila od Asie. Jediný kulturní Evropan, jenž viděl Krista, byl Pilát a ten odmítal odpovědnost za jeho ukřižování. Že tak rychle přeskočila víra malé židovské sekty za dob Tiberiových na evropské břehy, to bylo způsobeno sblížením Evropy s Asií, jaké provedl správní organism římské říše. Velikou věcí evropského ducha stalo se křesťanství teprv, když si podmanilo barbarské kmeny v severnějších částech Evropy. Tito národové keltští, germánští a za nimi slovanští se vyvalili z dalekých severských lesů a stepí a když zaplavovali římské provincie, musil v nich latinský vzdělanec vidět nejen nepřátele a rozvratitele imperia, ale škůdce kultury vůbec. Tito barbaři a vandalové by nikdy nebyli pochopili ducha antiky, na jeho výtvorech ukájeli jen své ničivé choutky, ale před duchem křesťanství se skláněli a za dobu poměrně nedlouhou octli se s latinským obyvatelstvem římské říše ve společné atmosféře náboženské a morální. Po prvé v dějinách srážejí se národové našeho kontinentu v duchovní celek, třebas že se tato jednota projevuje jen v nejhrubších obrysech. Ale vynikla již ostře v hodině nebezpečí, za vpádu hunského. Dědictví antiky, to jest evropskou vzdělanost, nehájí tu jen Latinci, ale i pokřestění Germáni. I dosavadní barbaři staví se na stranu Evropy proti Asii. A kde ji hájí? Na polích katalonských, nedaleko Paříže. Až sem tedy již pronikla vývojová linie evropské kultury, onen směr z Athén a Říma k severozápadu.
Kdyby se měl na mapě podat obraz evropské kultury z polovice prvního tisíciletí po Kristu, bylo by již zjevno, jak tento směr ovládá všecko proudění vzdělanosti od jihu. Kdežto se u Paříže, Cách a na březích kanálu la Manche vyhraňují mohutné útvary státní, které ve spojení s papežským Římem mají na troskách římské říše vytvořit jakýs dědický její útvar a soustřeďují tedy v sebe vše, co zbylo ze vzdělanosti v těchto prvých stoletích kultury, země v téže zeměpisné šíři jako jsou naše Čechy, ač nejsou o nic více vzdáleny Římu, odpočívají ještě v hluboké tmě. Linie kulturního vývoje je míjí — ona linie zasahuje i západní Německo, jde po Rýně, ale co je od něho na východ, opožďuje se o celá staletí. Kdežto se poblíž břehů Atlantiku již seskupily staré i nové kulturní síly v říši Karla Velikého, nepřijali germánští a slovanští kmenové na Labi a Odře ještě ani křesťanství a zakladatel této říše má záminku pořádat výpravy na jejich pokřestění nebo vyhlazení. Hranicí kultury nejsou již Alpy, tedy směr od západu k východu, nýbrž čára tato je šikmá, směřujíc asi středem dnešního Německa od hranic Italie k dnešnímu Holandsku; co je od ní na východ, leží již mimo pásmo nejvlastnější evropské kultury. Touto čarou je položen na tisíciletí napřed základ k dvěma hlavním útvarům evropské vzdělanosti, jeť to v podstatě až do dnešního dne stále ona čára, jež dělí evropský západ od Evropy střední, francouzský typ kulturní od německého.
I politické děje přispěly záhy k zdůraznění tohoto rozdílu. Říše Karlova byla pokusem o obnovení imperia — neříkalo se ještě evropského, nýbrž římského — ale na nových základech: s těžištěm na severu a kmeny germánskými a keltskými jako nositeli; spojitost se slavnou minulostí Říma neprojevuje se kultem antiky, nýbrž papežským požehnáním. Duch nových ras hledá tu synthesu s odkazem zaniklého římského imperia, reálně má to býti říše germánská, ale představitel boha na zemi a zároveň Říma má jí dáti metafysickou, náboženskou korunu, opravňující její francké vládce, aby shromažďovali všecky národy pod své žezlo. Idea velkolepá a už čistě evropská. Kultura se stěhuje od břehů středomořských na sever a na těchto jižních březích znenáhla hyne, spojitosti s Asií a Afrikou budou na dlouhé věky přervány, Evropa se již bude vyvíjet nadále sama z dědictví antiky a z vlastních svých sil. Co však bude tvořit tmel mezi jejími národy, nebude idea ani kulturní ani z geografických podmínek plynoucí, nýbrž bude to idea náboženská. Křesťanství je prvním uskutečněním Panevropy, alespoň na poli duchovním a morálním. Národové našeho kontinentu před tisíci lety, mají-li zdůraznit své duševní společenství, neříkají si „my Evropané“, říkají „my křesťané“, „křesťanstvo“ nebo „křesťanský svět“, ale to znamená tolik jako Evropa. Neboť v té době je rozhodnuto již o rozšíření nauky Kristovy i o mezích tohoto rozšíření. Islam zaplavuje všecky břehy Středozemního moře, vyjímaje právě evropské a křesťanství zůstane až do objevení a osídlení Ameriky náboženstvím výlučně evropským a duchovním základem pro evropskou vzdělanost. Vytrženo ze svého arijsko-semitského kořene zapouští nové kořeny na evropské půdě, zabarvuje se duchem jednotlivých evropských národů, zůstane v podstatě jiné na románském jihu než na germánském severu nebo slovanském východě, ale má-li se tu udržet, je nuceno uzavírat kompromisy s prudkou aktivností mladých ras i s panstvíchtivostí jejich vládců, a stává se tak z náboženství universálního, z blouznivé nauky lidského bratrství, náboženstvím katolickým, jehož církev pro zájmy nadpozemské nezapomíná na pozemskou moc. Evropa na počátku středověku dovedla si nauku Ježíše Nazaretského podrobit potřebám nové římské světovlády i choutkám panovníků a jejich šlechty přizpůsobit tak, aby toto náboženství lásky příliš nebrzdilo dravé pudy pozemské politiky.
Po roce 700. slučují už tedy západní polovinu Evropy tyto ideje: křesťanství, nejasný sen nového imperia a starý respekt k Římu ale v nové formě: úcta k autoritě papežské. Tyto náběhy k evropanství potrvají po celý středověk, jenže pojítka duchovní ukážou se silnější než koncepce politické. Říše Karlova rozpadá se v rukou jeho nástupců a podél Rýna utváří se hranice, jež navždy rozdělí Francouze od Němců. Evropa nebude vedena jedním velikým kontinentálním národem; budou to národové dva. Oba budou činit nároky na vedení křesťanstva, oba budou navazovat na velikou tradici Říma, ač každý jiným způsobem, a jejich řevnivosti a na konec krvavé zápasy stanou se až do dnešních dnů Evropě osudnými.
Prozatím však — jsme totiž stále ještě ve středověku — není nacionální cit u jednoho ani druhého tak vyvinut, aby tento antagonism zřejměji vystoupil a celý národ, jak francouzský, tak německý, má ještě daleko nejen k sjednocení státnímu, ale i jazykovému a kulturnímu. Sféra vzdělanosti je u nich obou kolem r. 1000 po Kristu velmi tenká a představována jen zájmy náboženskými, oficielním jazykem křesťanství je však latina a tím udržována je souvislost s kulturním odkazem starého Říma. Duše nových národů však vnáší brzy do pojmů náboženských, z východu a jihu přejatých, svou mocnou tvůrčí krev. Jediným téměř vzmachem vyvstávají v severní Francií a v Porýní gotické katedrály jakožto nejvelkolepější projevy křesťanské kultury. Jsou vlastně jedinými velikými projevy kultury vůbec v době, kdy národové i jejich králové neumějí číst a psát, kdy pionýrem vzdělanosti je mnich a kdy civilisace městská je v pouhých počátcích. A tu se vznese nad těsnými uličkami, kde lidé žijí v temných domech primitivně, ohyzdně a nehygienicky, obrovitý chrám, celá symfonie nejušlechtilejší architektury, kamenná hmota étericky provzdušnělá mocí ideje a nadzemského vzletu! Celé další tisíciletí nepozná zázračnějšího výrazu evropské tvůrčí a duchové síly. Toto gotické umění zrodilo se už z čistého ducha Evropy, zaníceného křesťanstvím. Toto umění nemá v jiných dílech světa předchůdců. A jestliže při své absolutní abstraktnosti přece se v něčem opírá o realitu, pak jest to les, do symbolismu stylisovaný, jehličnatý les severnější Evropy, v němž tyto nové rasy s duší keltskou nebo germánskou živí ony potřeby snění, tajuplností a touhy, pro něž si pozdější doby naleznou pojem a jméno romantiky, to jest disposic duševních a uměleckých, jimiž se severní Evropan liší nejvýrazněji od lidí antického jihu. Ovšem že nelze z toho o povaze těchto národů vyvozovat závěry pro všecku jich budoucnost. Třebas že vykvetl nejčistší sloh gotický na francouzské půdě, budou pozdější Francouzové až do dnešní doby se raději dovolávat svých souvislostí s klasickým Římem a prohlašovat se za rasu latinskou, kdežto gotická duše bude žíti ještě po mnohých staletích v kultuře Němců. Ale tehdy, po roce 1000, nejsou ještě tyto rozdíly vyhraněny a náběhy k evropské kulturní universalitě jsou silnější než národní zvláštnosti. Proto lze říci, že na stylu středověkých katedrál pracovali nejen svorně geniové obou národů, ale že tu byl ještě třetí vyšší genius, jenž si z nich učinil pomníky pro všecku budoucnost, genius Evropy. Ale již místa, na nichž vyrostly tyto divy architektury, svědčí o tom, kde bijí nejmocněji tvůrčí jeho tepny; je to stále ona čára od Říma na severozápad ke Kanálu la Manche a k ústí Rýna. Právě tak lze na rozšíření gotického slohu stopovat postup západoevropské kultury na východ. Praha a Vídeň mají své gotické katedrály teprv ze 14. století, tedy z doby končícího se již středověku. O nějakých tři sta let zpozdil se náš střed Evropy za západem; z prvých staletí křesťanství u nás nemáme jiných památek než několik románských kostelíků a kaplí, proto nám také chybí viditelné svědectví o naší účasti na evropském vývoji ve středověku a paměť našeho národa nemá tu oč se zachytit. Tato přímá a aktivní účast na evropské kultuře počíná pro nás teprv čtrnáctým stoletím, dobou Karlovou, a katedrála sv. Víta zůstává jejím vtělením. Že byla přece zbudována, třebas opožděně, a to ne jako napodobenina německých dómů, ale v původním slohu francouzském, to může platit za symbol našeho příslušenství k západoevropské kultuře. Gotické stavby lze považovat za stanice této kultury; kam až sahá té doby oblast těchto katedrál, až tam prostírá se sféra vlastní kulturní Evropy.
Jinak je to kultura velmi chudičká, projevy její září jen jako osamělá světla prostřed všeobecného šera a sousedí s čirým barbarstvím. Civilisace římského imperia leží v troskách a bude trvat celé věky než si severnější Evropa vytvoří civilisaci svou a novou; směsice ras, způsobená stěhováním národů, nevykrystalisovala se ještě dostatečně v ony nové národy, francouzský, anglický, italský, jež jsou povoláni později k vedení Evropy. Národové tito sotvaže si vytvořili jazyk, natož literaturu; jazykem kultury zůstává latina, ale je to poměr nepřirozený, protože jazyku starého Říma chybí životný podklad, totiž civilisace starého Říma a tak zní tento universální jazyk antiky v ústech křesťanských kněží a mnichů především jako prostředek k udržení moci církve. Mocné podněty, jimiž křesťanství samo působilo na bytost polobarbarských nových ras, jsou rázu především duchového, mravního, tedy imaginárního. Kromě toho, že kláštery bývají v té době kolonisačními středisky, nevytvořilo křesťanství samo žádných základů pro novou civilisaci, ba bylo by to bývalo docela proti jeho duchu, kdyby bylo naučilo potomka barbarů jemnějšímu, čistotnějšímu a hygieničtějšímu způsobu života. Kultura života leží po celý středověk v nejhlubším úpadku, i sen o šťastném životě Hellady je bezmála zapomenut, není téměř škol, není literatury ani divadel, a co mají tito národové na tvůrčích silách výtvarných, všecky jsou zabrány ve službu chrámu a tak tento chrám, ideální chrám středověku, gotická katedrála, jest pro Evropu oněch staletí jediným dílem kultury, jež je životní skutečností, to jest vtělením krásy, již možno vidět a hmatat.
Jak znamená Evropa po celý středověk tolik jako křesťanstvo, za nejvýmluvnější toho doklad platí křižácké války. Idea, z náboženského tehdejšího zanícení pochopitelná, ale politicky velmi fantastická, dovede vyvolat pocity solidarity, o jaké marně usilovaly pozdější věky i tam, kde šlo o věci samozřejmější a blíže ležící. Boj o osvobození hrobu Ježíšova z rukou vyznavačů islamu staví Evropu opět jednou proti Asii a to v postoji dobrodružně výbojném, o tuto fantastickou dobrodružnost také pak celý plán ztroskotává. I také o to, že Evropa neměla tehdy ještě vyššího mravního a kulturního nároku, aby vystupovala panovačně proti kulturám jiných pevnin; ve srážce s islamem jak v Palestině tak i ve Španělsku nelze jen tak zhola říci, že by Evropa představovala civilisaci proti barbarství. A měly-li tyto války za následek jisté styky obou kultur a výměnu jejích statků, nutno říci, že více získala Evropa tím, co přijala od Arabů nežli co naopak Arabové přijali od ní.
*
Myšlenka evropské jednoty, po smrti Karla Velikého pohřbená, ožívá znova a za jejího nositele se hlásí národ, jenž je největším nikoli v západní, nýbrž ve střední Evropě — Němci. Stačí jim jen překročit Alpy a rázem se ocitají v teplých jižních rovinách, v zemi politicky roztříštěné a bezmocné, kde i hlava křesťanstva musí často ustupovat před jejich vůlí. Tak vzniká ve volených králích německých touha a sen, dát se korunovat v Římě, za císaře svaté říše římské, to jest zidealisovati svou reálnou moc ve vlastním národě metafysickým nimbem, navázati na velkou tradici římského imperia a nabýti vedle papeže jakožto duchovní hlavy křesťanstva nároku být považován za jeho hlavu světskou. Tento poslední nárok nebyl nikdy splněn, západní Evropa ho nikdy neuzná, ale v něm se ozývá a žije evropská touha po sjednocení kontinentu a po uznání jeho náboženského a kulturního společenství. Tento nárok nebude, jak řečeno, ve skutečnosti nikdy splněn, tato morální moc německo-římských císařů zůstane pro ostatní Evropu pouhou fikcí a na konec stínem, jenž se rozplyne; ale nelze upřít, že i tato fikce měla své důležité a vysoce reálné účinky. Vytvořila v tomto zárodě pojem organisace nadstátní a nadnárodní, čímž rozšířila jeho politický obzor přes meze úzce nacionálního státu. Tato svatá římská říše „deutscher Nation“ připouštěla, že o moc v ní mohl usilovat český Přemyslovec Otakar II. a že těžiště její bylo za Karla IV. přeloženo do Prahy. Když pak titul císařský zůstal Habsburkům, byla tak vytvořena autorita, pod jejíž mocí byla zorganisována střední Evropa a uhájena proti Turkům; vůči východnějším národům, Maďarům a Jihoslovanům představovali Habsburkově důležitou moc civilisační, jež pomohla přiblížit tyto národy západoevropské kultuře; osudným zlem pro střední Evropu stanou se Habsburkové teprv, až začnou potlačovat protestantism a s tím zároveň i státoprávní zájmy jednotlivých těchto národů. Ale vlastní národ, jenž chce být representován touto římskou císařskou korunou, totiž Němci, navykne si působením tohoto symbolu hledět na své postavení v Evropě a na poslání své kultury zcela jinak než národové západu — rozdíl to, jenž jak dále shledáme, má pro pojem Evropy a její kultury dodnes důležitost přímo rozhodující.
O tom však bude později řeč, prozatím se vraťme do středověku a k oné hlavní cestě evropské kultury, kterou jsme označili jmény Řím, Paříž a Londýn. Dříve však než tyto dvě poslední, nabudou významu a nehynoucí slávy jiné stanice: Florencie a Benátky. Prve nežli je skončeno mísení kultur a ras v dřívější Gallii, Britanii a na poloostrově pyrenejském a nežli se v této výhni ukuje jazyk a bytost tří velkých nových západoevropských národů, hlásí se k slovu Italie. Zde, kde už samo jižní nebe pomohlo uchovat nejvíce z ducha a životních forem antiky a kde jazyk i krev starých Římanů zůstávají podkladem pro vznik nového národa, zde byly poměrně nejdříve překonány následky barbarských vpádů a sjednány nejpříznivější podmínky pro vznik nové kultury. Duch antiky je tu tak silný, že zabarvuje a podmaňuje si i samo ústředí křesťanstva: jako titul římských imperátorů přešel do německých rukou, tak je papežství záhy poitalštěno. Zatím co středověk na severu zůstává opravdu ještě „temným“, zvučí už tam Danteovy terciny, oživeny jsou láskyplnými studiemi duch a slovesnost antiky, položeny jsou základy k nejmocnějšímu v Evropě rozmachu výtvarného umění, slovem: Italie se stává pro celou Evropu matkou vědění a umění.
Ale co nad to, kultura, jež tu vzniká ze vzpomínek na antiku i z vlastních sil italského národa, není knižní, ale je životní, jejím ideálem jsou radosti smyslů a rozkoše formy pod slunným nebem. Umělecká krása se tu rozlévá do veškerého života, umění životního požitku, zaniklé se starým Římem, probouzí se nejprve zase zde mezi jeho zříceninami, země na mnoho státečků roztříštěná poskytuje hojnost příležitosti k rozkvětu kulturních středisk a jemnějších mravů. Kdežto na severu zůstává gotická katedrála jediným dílem kultury, na němž možno pást se očima a jež vybízí ducha k vzletu z těsné a málo krásné reality, zde se projevuje kultura na celé řadě životních skutečností. Nejen chrám, ale i palác může být zde uskutečněním snů krásy, i socha na náměstí nebo v zeleni sadu, komnaty nejen knížat, ale i patriciů a obchodníků; barvitá slavnost, hra pod širým nebem, hovory v dílně umělce — to všecko jsou možnosti, žít na vyšší úrovni ducha a vkusu, v takovém harmonickém a plném vyžití celé bytosti, že se to až blíží onomu snu krásného života, jejž zanechala v duších Evropanů stará Hellada.
Tak nastává po přípravě téměř dvoustaleté před rokem 1500 v Italii doba, již jsme zvykli nazývat renaissancí. Jméno, jehož smysl by byl pochybný, kdyby mělo vyjadřovat obrození antiky — jednak proto, že žádný kulturní útvar se nedá vzkřísit k novému životu, jakmile jednou doba jeho přešla, a pak také proto, že kulturní tvorba Italie té doby šla vysoko přes pouhý odkaz antiky a dala světu zcela nové obory umění, jichž antika neznala, malířství a hudbu. Ale správný je ovšem tento název, pokud znamená obrození uměleckého ducha vůbec, smyslu pro kulturu a jemnější životní požitek po dlouhých staletích ponurého středověku. S hlediska evropského pak lze říci, že tu jde o nový kulturní popud z jihu, svědčící o tom, že úloha Středomoří ještě není dohrána. Dříve ještě než dojde řada na Paříž a Londýn, jako by osud řekl: ještě ne, ještě není sever zralý, dříve ještě má slovo země, v níž zůstalo nejvíce vzpomínek na starou vzdělanost, země, v níž stojí Řím!
A jak se to má s evropským posláním tohoto mocného a tak plodného uměleckého hnutí? Italie sama o tomto poslání neví, ona tvoří jen pro sebe a ctižádostí její je spíše, aby se ukázala hodnou svých antických předků, než aby si získala obdiv národů, kteří žijí za Alpami. Neboť o těch soudí — docela po vzoru oněch předků — že to jsou barbaři, na jejichž úsudcích ve věcech vzdělání a umění nezáleží. K tomu ještě není Italie sjednoceným národem, v němž by mohla vzniknout představa velikého kulturního poslání v Evropě; nejgeniálnější umělci, jaké viděla Evropa, tvoří tu jen pro slávu malých státečků a obcí. Tato sféra vzdělání a nejvyšší umělecké tvorby, jakou představuje Italie do konce 16. století, je velmi těsná a roztříštěná k tomu ještě lokálními patriotismy a válečnými rozbroji. Tato země nemůže vtisknout Evropě svou vůli, neboť je politicky bezmocná, rejdištěm cizích vojsk a až do 19. století budou s ní držitelé moci v Evropě jednat jako s pouhou kořistí, ačkoli se nepřestanou sklánět před přemocí jejího uměleckého ducha. Opakuje se tu případ Řecka z doby Filipa Macedonského a Alexandra: národ vysoce kulturní podléhá barbarům, ale ti podléhají vlivu jeho kultury a roznášejí ji po světě. Již tehdy od konce středověku je Italie onou zemí v Evropě, kam se nejvíce jezdí a po níž se nejvíce touží — v době, jež neznala ještě turistiky — cesty k papežskému dvoru, tažení německých císařů přes Alpy, války Francouzů a Španělů na italské půdě, to všecko působilo k tomu, že vlivy a podněty renaissance byly roznášeny daleko po Evropě, bez jakéhokoli soustavného přičinění samotné Italie. Pokud tyto vlivy nepůsobily literárně a duchovně, projevují se alespoň všude ve stavitelství, vzhledu měst, pěstění malby a hudby, slovem ve všem tom, co ze života kulturního je životní skutečností. Praha má jen dva veliké kostely gotické; všecky další, které jí zjednají pověst stověžatého města, budou stylu více či méně italského a ze všech evropských vlivů, které se v ní uplatňují za doby Rudolfovy, vliv italské renaissance nejhlouběji se vtiskne do jejího obrazu a života. Zde třeba jíž také se zmíniti o tom, že styk Čech s Italií vyvinul se velmi záhy a byl asi obdobný poměru Němců k této zemí. Vliv francouzský projevil se přímo jen za Karla IV. a brzy přešel, Italie však zůstávala až do let bělohorských naším předkům nejbližší zemí vysoké kultury, pro pojem „západní kultury“ nebylo tehdy ještě podkladu. Hlavními učiteli a zprostředkovateli kultury byli ovšem pro nás Němci, v jejich sféře jsme se vyvíjeli a s nimi jsme měli i stejné politické osudy; co však nám vedle nich dala Evropa až do Bílé hory, za to děkujeme mnohem více Italii než Francii nebo dokonce Anglii. Na tomto působení italské renaissance přímo na sever přes Alpy vidíme, jak vedle hlavního proudu kulturního vývoje evropského, jenž jde z Říma na severozápad, projevují se i směry postranní a odbočné. Celá střední Evropa, lze říci, přijímá více kulturních podnětů z Italie nežli z Francie, takže snad za jiných okolností nebyla by zůstala tak daleko za západem. Ale tmářská politika Habsburků, podněcovaná duchem fanaticky katolického Španělska, záhuba české samostatnosti, vpády Turků do Uher a zpustošení Německa třicetiletou válkou na celé století, to všecko vrhlo celou střední Evropu kulturně nazpět a dalo západním národům před ní náskok na celá staletí. Linie od Italie na severozápad zůstává přece jen nejdůležitější tepnou kultury a rozdíl v životě národů na západ a na východ od Rýna bude vynikat vždy ostřeji.
Když už bylo mluveno o Evropě východnější, nelze pomlčet o době, kdy důležitý vůdčí úkol připadl i jejímu nejzazšímu západu. Španělové a Portugalci první z evropských národů zakládají kolonie zámořské, první jsou, jimž se otvírá obzor do tajemných dálek zeměkoule, tak jako by tu opravdu rozhodovala ta zeměpisná okolnost, že jsou nejdále vysunuti na západ do oceánu. Evropa si počíná hledat orgán, mohlo by se říci, jímž by zahájila svůj světový úkol, rozšířit svou kulturu po zeměkouli. Ve skutečnosti však není v Evropě ještě vědomí tohoto úkolu, objevení Ameriky a obeplutí Afriky považují tito národové iberského poloostrova za pouhé dobrodružství, nikoli za příležitost k nesmírnému poslání. K takovému nejsou také připraveni ani povahou své rasy, ani typem své kultury. Španěl, jenž prvý zatkl svůj prapor na územích, objevených Kolumbem, má právě nejméně vlastností, které by ho opravňovaly k úkolu kolonisátora. Právě v těch dobách, kdy může mluvit o říši, v níž slunce nezapadá, propadá doma ve své vlasti nejtemnější a nejzarytější vášni náboženské. Jak může rozumět cizím zámořským rasám, nejsou-li pro něho než pohany, jež třeba vyhubit, nepřijmou-li víru Kristovu? Touha po zlatě je tu také daleko mocnějším motivem než jakékoli zájmy civilisace. A přece mohlo, při jiné duševní povaze, právě Španělsko být povoláno, aby v dějinách světa hrálo tu roli, jež později připadla Britanii, neboť vedle toho, že je nejdále vysunuto do oceánu, mělo té doby v Evropě i říši kontinentální, jejíž vliv byl pociťován až u nás v Čechách, ba byl pro nás neblahým osudem. Tato říše, ve spojení s mocí zámořskou, jaký to mohl být činitel v dějinách zeměkoule a jaký představitel Evropy vůči jiným pevninám! Zatím však je tato říše ovládána krutými fanatiky nebo chabými dekadenty a místo aby byla předvojem kulturních výbojů, je záštitou nejtemnějšího konservatismu. Její fanatický katolicism brání jí vidět nové obzory světové v reálném světle, neboť katolické dogma je důležitější než jakýkoli pokrok lidského poznání a co se týče postavení jejího v Evropě, nemohlo být Španělsko nikdy nositelem evropanství již proto, že na celou severnější polovinu Evropy hledělo s vražednou nenávistí proto, že byla protestantská. Úloha jeho v evropské kultuře je proto brzdící, nikoli podnětná, a záhy je také skončena; po r. 1600 nečítá se již Španělsko k vůdčím národům. Ale čím se zasloužilo, ono i Portugalsko, o objevení cizích pevnin, neminulo bez následků, neboť stále z toho zůstává obrovská plocha na obraze světa, latinská jižní Amerika, jedna z velikých zemí lidské budoucnosti.
Nelze však říci, že by tyto zámořské objevy byly ihned způsobily převrat v mysli Evropana těch dob. O tom, co je za mořem, slýchal od nepamětných dob tolik fantastických bájí, že patrně — ne dost schopen rozeznávat exaktní skutečnost od mythů a legend — považoval zvěst o objevení nové pevniny za Atlantikem a o cestě do Indie kol Afriky také za jednu z takových pohádek. Právě tak i Koperníkova nauka o kulatosti země a jejím podřízeném místě v sluneční soustavě jen znenáhla vytlačovala dřívější představy, dochované z antiky a udržované katolickou církví. Ještě před rokem 1600 je pramálo kulturních Evropanů, kteří by postihovali převratný dosah těchto nových poznatků a o nichž bychom my dnes mohli říci, že se v hlavách jejich tvořily první rysy toho obrazu světa, jenž je dnes společný všemu vzdělanému lidstvu. Zájmy nejbližšího života jsou vždycky důležitější nežli poznatky intelektu, zejména jde-li při nich o věci, odlehlé na astronomické vzdálenosti, a proto je pro evropského člověka těch dob, zejména je-li z národů, jež nepěstují mořeplavby, nade všecky podivné končiny za mořem důležitější, je-li pravým křesťanstvím to, co káže papež, či co míní Luther, neboť Evropan této doby nezařizuje svůj život podle zeměpisu a fysiky, nýbrž podle toho, jak soudí o evangeliu a církvi. Kde na příklad nalézáme v naší předbělohorské literatuře jen jedinou významnější stopu toho, že by objevení Ameriky bylo působilo na životní obzor našich předků? Nebo kde v anglické literatuře před dobou Alžbětinou jen zákmit nějakého tušení nebo pyšného snu o tom, že obrovský osud této země leží na moři? Křesťanství, jež vyprostilo duši Evropanů z mocí barbarských pudů a dalo jí procítit nebeské výšky i tajemné hloubky, toto náboženství, jež tak pomohlo vznítit genia Evropy, mělo by nyní, kdy nad Evropou počalo svítat poznáním světa a jejího místa v něm, ustoupiti svou legendární stránkou před mocí rozumu a reálné zkušenosti. Ale podivný a tragický sběh okolností chce tomu, že právě nyní, kdy se jim otevírá světové civilisační poslání, zapadá většina evropských národů, a to právě ti nejkulturnější, tvrdohlavě do slepé uličky náboženské neústupnosti. Nikdy nezahynulo tolik lidí v plamenech inkvisice jako právě v dobách, kdy španělští mořeplavci se mohli názorně přesvědčit, jak malý je evropský křesťanský svět proti rozlohám zeměkoule. A ve střední Evropě, mezi Prahou a Vídní, schylovalo se k osudné srážce dvou táborů křesťanských právě v letech, kdy Anglie počíná rozpínat plachty k svým prvým velikým podnikům zámořským.
Osudová chvíle pro evropskou kulturu! Zdálo-li se, že země na východ od Rýna udrží stejný krok se západem a že se tak vytvoří na sever od Alp veliká a stejnoměrná plocha kontinentální civilisace, jsou tyto naděje vypuknutím třicetileté války zmařeny. Tito národové jsou nekonečnými náboženskými boji rozvráceni až do kořenů, země jejich vydány v plen žoldákům z celé Evropy, všecky náběhy k vysoké kultuře zašlapány, Čechy a jiné země, žijící pod vládou Habsburků, odsouzeny k mrákotnému živoření, Německo rozdrobeno na strakatinu státečků, mezi nimiž odumírá vědomí národní jednoty, titul římského císaře už jen hasnoucí stín —vysílený leží po celé ještě další století tyto země, které jsou přece kmen a střed Evropy a obyvatelstvo jejich, zchudlé a duševně živořící, odsouzené ve svém celku k životu selských nevolníků nebo prostoduchých maloměšťáků, zvykne skromnosti a pokud bude žíti kulturně, bude hledat v dílech vzdělanosti náhradu za chudobu a bezbarvost svého života. Kultura tu sice nikde neodumře, nebude však skvělou životní skutečností, nýbrž uteče se do lidského nitra, pod povrch života, k těm tichým zřídlům, z nichž se line poesie a hudba.
*
Jak by se za těchto okolností nerozšířil náskok, jejž měla západní Evropa před střední již od dřívějších dob! Vývojový směr evropské kultury dosáhl již zatím Paříže a Londýna. Ba Londýn je tehdy, koncem šestnáctého století, svým rozmachem kultury a životních energií ještě skvělejší než Paříž a se svými šesti sty tisíc obyvatel již tehdy největším městem Evropy. Zde, od ústí Temže, počínají vyzařovat všecky nahromaděné síly kulturní přes země a moře, až zde na severu nalézá duch italské renaissance dychtivé pochopení u lidí z rasy sice chladnokrevné, ale překypující životem. Národ je mladý, teprve nedávno se vyhranil ze směsi ras, mladá je jeho literatura, ale ovzduší velikého přístavu a skvělý dvůr Alžbětin dodávají všemu, co podniká, mocné životní závažnosti a daleké rozlohy. Co jsou proti tomu ohniska kultury v italských městech! Hromadící se bohatství vytváří ovzduší přepychu a jemných mravů, kulturnost projevuje se tu, po vzoru Italie, především životem a vystupováním, slovem a gestem. Básnictví má tu i své skleníkové květy, vyrostlé z příliš umělé a přetopené atmosféry citové. Mocný životní vzruch národa volá po dramatických projevech; ovzduší velikého města umožňuje rozkvět divadla, bohatý obraz životního reje, lidských povah a osudů zahrnuje zároveň básníka hojnou inspirací. Možno mluvit o onom jednom, Shakespearovi, a již toto jméno stačí, aby byla změřena výška a šíř této kulturní epochy.
Případ je arci zvláštní a jedinečný, vymykající se obvyklým představám o postupu a vývoji umění. Básník je tu tak veliký, že přikrývá celou epochu, tak jako by s ní nesouvisel a jí nepotřeboval. Kdo nezavrtěl kdy hlavou nad tím, že Shakespeare byl vlastně Angličan? Tak jsme si ho umístili vysoko a takovým se nám zdá polobohem, nezávislým na okolnostech svého původu a prostředí. Zázračnost jeho zjevu záleží v tom, že se nám zdá jako by byl přišel příliš brzy. Vlastní národ na něho brzy zapomněl a Evropa ho poznala teprv za dvě stě let. Lze si představit, že když čeští páni byli stínáni na Staroměstském náměstí, bylo již navršeno celé jeho dílo — Komenský že mohl znát Otella nebo Hamleta? Ale i tento genius byl přece výrazem své doby, či alespoň jednoho období v dějinách své vlasti; zároveň však i ukazatelem, kam až šly síly evropského ducha před rokem 1600 v pronikání lidské duše a v zbásnění lidských osudů. Je to obzor ovšem tak nesmírně obsáhlý, že stojí nebetyčně nad průměrem; není zakotven v určitém náboženském názoru, ba není v něm snad ani boha, pestře v něm v sebe splývají prvky germánské s románskými a antickými, vznešený styl se střídá s fraškovitým realismem, ale životní podlohou všech těch dramat a komedií je jen z menší části rodná básníkova Anglie, fantasie jeho nejraději volí pro své výtvory kostym italský, důkaz to, jak pod vlivem renaissance stávala se pro Evropany Italíe zemí snu, ideálnějším a barvitějším světem, do něhož možno se duchem utéci ze syrových mlh svého severského domova.
V Shakespearovi dalo Evropě toto první kulturní období staré Anglie více, než co znamenala jinak ona sama. Význam její je toliko v tom, že mocně uspíšila vývoj evropské kultury k břehům Atlantiku a dala tak základ k postavení Velké Britanie, duševnímu a politickému, které jí už zůstane do naších dob. Vlastní duch této alžbětinské doby brzy odumřel; její renaissanční kypění sil ustoupilo brzy protestantskému puritanismu a v povaze národa vystupují vlastnosti a ctnosti zcela jiného řádu, které ho uschopní k ovládnutí zeměkoule. V té době již také Britanie počíná se vyvlékat ze svých souvislostí s Evropou a odvracet od ní zrak; důležitější nežli diplomatické válečné pletky na kontinentě je pro ni zdar obchodu s Indií a rozkvět kolonií na protějším břehu oceánu. Nedlouho tedy po tom, co se tato ostrovní říše dostala do popředí evropského kulturního vývoje, odlučuje se znenáhla od Evropy, nežije v obzoru evropském, nýbrž vytváří si svůj vlastní široký obzor světový a do osudů Evropy zasáhne už jen výjimečně, toliko v případech, když se obává, že by na kontinentě vyrostla příliš veliká moc. Jejímu zájmu lépe hoví Evropa rozdrobená a tak, jakkoli vyroste Anglie do jednoho z vůdčích činitelů evropského ducha, myšlenka politického sjednocení Evropy nenalezne v ní nikdy upřímného přítele.
*
Uniká-li britské souostroví znenáhla z evropského obzoru, druhá hlavní země západu, Francie, zůstává eminentně evropskou, ba znamená na několik staletí vyvrcholení evropského kulturního vývoje. Zde, v Paříži, dostižen byl v sedmnáctém a osmnáctém století cíl, k němuž vedla cesta Evropy od jihovýchodu k severozápadu. Zde vykvetla, naštěpována na starý kmen antiky, nová civilisace a skvělá umělecká kultura, zde především vytvořila Evropa to, čím oprávnila svůj nárok na vůdčí místo na zeměkouli, zde na Seině a poblíž Atlantického oceánu vytvořilo se před 1800 nejzářivější a nejsvůdnější středisko evropské a vůbec světové vzdělaností, ale zároveň i ohnisko mocných politických sil a činů, které v několika málo letech změnily tvář celé Evropy. Vtiskla-li Francie již dvě století před tím celému kontinentu pečeť svého ducha a vkusu, stává se za dob Napoleonových vůdčím jeho útvarem politickým.
Ale tato vůdčí země sama je nejčistší až do těch dob krystalisací Evropy, možno říci Evropou v menším měřítku. Všecky zeměpisné podmínky, které působily na vzrůst evropského ducha, jsou tu zastoupeny v krásné synthesí. Je to jediný národ v Evropě (nepočítáme-li Rusko), který zaplňuje celou šíř evropského poloostrova; na polednících mezi Calais a Marseillem je trup Evropy prostě Francií. Tento národ je proto právě tak severský jako jižní, vytvořil-li si na severu gotiku, na jihu vidí zbytky starořeckých divadel a římských staveb; již to dává jeho životnímu vědomí takového rozpětí, jakého nemá na naší pevnině žádný národ. Francouzovi je jeho vlast celým světem, neboť všecky prvky hmotného světa a duchovní kultury jsou tu zastoupeny; není téměř ničeho, co by bylo třeba hledat za hranicemi. Země je oblévána trojím mořem, severskými vodami Kanálu la Manche, nesmírnými přílivy oceánu a lahodnými vlnami Středozemního moře. Při tom však není do oceánu vysunuta tak, aby pozbývala jako Anglie pocitu své souvislosti s Evropou, naopak toto trojí moře dává tím více jejím obyvatelům cítit kompaktnost jejich země, právě tak asi jako v nás Češích udržují hory, obklopující naší vlast, pocit jednoty a společenství. Evropou v malém je Francie už proto, že svým zeměpisným tvarem vyjadřuje v menším měřítku to, co je podstatou Evropy: útvar pevniny mezi severním a jižním mořem, jenž maje neurčitou hranici k východu, přechází tu nenápadně do jiných oblastí, kdežto čím dále na západ, tím určitěji se vyhraňuje a svými tvrdými mysy rozráží na západě jako zobcem korábu výbojně vlny oceánu.
Jako však Španělsko do konce středověku a jako Anglie do Alžběty nemá Francie ještě ani do 18. století vědomí nějakého zámořského poslání. Tvář její není obrácena do dálek moře, bretaňské mysy nemají onoho významu, na jaký by dal tušit symbolický jejich tvar, neboť civilisace této země nehromadí se na západních březích, nýbrž spíše uvnitř, a to spíše ještě v severních a východních provinciích. Až do devatenáctého století je povaha francouzského života a jeho kultury daleko spíše vnitrozemská, nežli by to odpovídalo obrazu Francie na mapě; již sama Paříž je město, v němž není dost cítit blízkost moře. Poslání Francie, toť zjevno ze všech těchto okolností geografických, leží v Evropě, nikoli za oceánem.
Ale kde v Evropě? Za Rýnem či pod Alpami? Ni zde ani tam; tomuto národu nepůjde nikdy o to, aby podnikal výboje přes hranice své země, tak pevně se cítí zasazen právě jen do jejího rámce. Do konce středověku má mnoho činit, aby z ní vypudil Angličany, za dob renaissance vede v Italii sice válku se Španěly, ale když se Německo a střední Evropa propadají za třicetileté války do zkázy, hledí na to sice škodolibě chytrýma Richelieuovýma očima, ale spokojuje se, bez jakéhokoli válečného zakročení, ziskem, jenž mu sám sebou padá do klína. Když pak vojska Revoluce vpadala do Německa a Italie, šlo tu právě o věc revoluce, nikoliv o nacionální zájem francouzský a Napoleonova touha po veliké evropské říši jest případ zcela osobní, jenž nikterak nevyplývá z povahy Francie a jejího vztahu k Evropě. Od bitvy u Lipska nevstoupilo francouzské vojsko do střední Evropy a ovládl-li ji francouzský vliv nyní v nástupnických státech, způsobila to kromobyčejná a jedinečná situace po skončení světové války, kdy po vyřazení Ruska a oddáleností Anglie a Ameriky zůstala Francie hlavním válečným vítězem v Evropě. Ale ani tato její dnešní vojenská hegemonie ani závazky vděčnosti, jež zanechala v osvobozených národech, nezmění nic na základních skutečnostech, daných staletým vývojem. Francie jest a zůstane zemí západní a neleží v její povaze, aby se cítila sváděna k výbojům ve střední a východnější Evropě. Její výboje jsou rázu jiného a ušlechtilejšího. Skvělá tradice její literatury, diktát ve věcech umění, vkusu a módy, rozšířenost jejího jazyka u národů východních, zeměpisně jí vzdálených, prestiž státu republikánského, v němž ideje spravedlnosti, svobody a kultury platí více nežli hrubé násilí — to všecko zjednalo Francii po celé Evropě morální převahu, která byla pro ni vždy cennější než by byly jakékoliv územní anekse.
Pod povrchem těchto politických věcí tají se hluboká a nezměnitelná skutečnost: Francii na Evropě nikdy valně nezáleží. Proč? Prostě proto, že se cítí sama Evropou. V tom spočívá právě tajemství její kulturní bytosti i vysvětlení podivného a zarážejícího způsobu, jímž se dívá na národy, jež osud umístil dále na východ.
Bylo-li řečeno, že Francie je Evropou v malém, nutno dodat, že ona sama je si toho vědoma a toto vědomí že je u ní silné a až přehnaně vysoké. Až do 17. století čítal se Francouz k předním národům Evropy, ale od doby Ludvíka XIV. považuje se za nejpřednější vůbec, jak kulturou tak politickou mocí. Odkaz antiky přešel té doby již z Italie do rukou Paříže, jím oplodněna zvedá se francouzská literatura na nejvyšší úroveň v Evropě, alespoň pokud jde o drama a o prósu a zcentralisování monarchie v rukou absolutistického krále je podnětem, obklopit jeho trůn a dvůr nejmocnějším leskem umění a ducha, jakého tato doba byla schopna. Kultura stává se tu opět jednou životní skutečností, duch a půvab slouží k idealisaci řádu, jenž je sice nespravedlivý a záhy propadne hnilobě, ale poskytuje znamenitou příležitost k rozvinutí přepychu a ke hrám ducha. Ve stínu versailleského dvora vzniká salon, nevyčerpatelná to příležitost uvádět ducha a vzdělání v život, pěstovat umění slova a ohňostroje vtipu nikoli na papíře v chudé komůrce spisovatelově, nýbrž na výsluní společností, mezi nejlépe ustrojenými a vychovanými lidmi, jaké má Evropa té doby. Kulturní duch, ovládající ne-li celý národ, tedy alespoň vrstvy jeho aristokratů a vzdělanců, vytváří v těchto stycích se životem něco převzácného, co platí za nejjemnější výkvět kultury: styl, styl života, styl slova, gesta, myšlenky. Až dosud v Evropě kdo měl v rukou moc, užíval jí jak uměl, po případě nevkusně a barbarsky. Ale „král slunce“ ukazuje, jak lze vládnout v duchu a kráse. Ovšem že kvete tato jemná kultura jen pro úzké kroužky aristokratů a od nich odvislých literátů a umělců, o tom, že by celý národ žil v její září, nemůže být ani řeči, lid žije v temnotě a bídě, jen vrchol sociální pyramidy vznáší se v tomto lesku, ale již to stačí, aby versailleský dvůr se stal vzorem pro aristokratická střediska ostatní Evropy. Nelze ovšem přenášeti po celé pevnině jeho ducha, ale dosti je, že se šíří jeho jazyk. Platila-li dříve latina za jazyk lidí duchovních a učených, bude nyní francouzština známkou vznešeného světáctví, jemnějšího vzdělání a vkusu, s ní nabude v očích všech Evropanů zvláštního svůdného lesku všecko, co má punc Versaillesů nebo Paříže, nechť to je kroj a úprava vlasů, či tanec, hovor v saloně, aforismus nebo pseudoklasická tragedie.
Tím počíná onen zvláštní vztah Evropy k hlavnímu městu Francie, z něhož mluví nejednou sice upřímný obdiv ke kultuře, jež jde daleko před ostatním naším kontinentem, ale v němž hlavní roli přece jen hraje snobism a marnivost, jak se to jeví až dodnes tím, že Paříž zůstává především ženám místem, odkud se jim neúprosně diktuje, jak se mají šatit, a jak upravovat vlasy a jak milovat. Ba právě v těchto podrobnostech životního povrchu jeví se vliv Francie na ostatní svět nejsilněji; čím více pak to Francouzové sami poznávají a jsou si toho vědomi, tím více vzrůstá jejich hrdost, pocit soběstačnosti, pohrdavá lhostejnost ke všemu na východě. Francouzská kultura, jež byla ještě v 16. století prostě kulturou jednoho z hlavních národů západu, s níž se mohla anglická i německá dobře měřit, předstihuje během 17. století všecky tyto sousední útvary, překonává svou prestiží i Italii a platí prostě za kulturu katexochen v Evropě té doby vůbec. Za toto postavení vděčí však nikoli svým básníkům nebo umělcům, ale životnímu stylu své vládnoucí vrstvy, jejímu způsobu žít, užívat rozkoší, milovat a mluvit — slovem tomu, že tato kultura je, jak nebyla žádná jiná ještě v Evropě, nikoli světem imaginace, nýbrž životní skutečností.
Nemnoho století před tím byla v této zemi jediným viditelným a velkolepým výtvorem kultury gotická katedrála. Odtud k slohu versailleského zámku, k veršům Racinových dramat a galanteriím rokoka vede dlouhá cesta vnitřní proměny; národ z ní vychází před revolucí s úplně jinou mentalitou, ba mohlo by se bezmála říci: s jiným složením krve. Ze všech prvků, z nichž je jeho krev smísena, nabývá největší převahy prvek latinský. Gotická duše v něm úplně odumírá, jeho kulturní ideály jsou určovány klasicismem (to jest ilusí, že jde ve stopách starých Řeků a Římanů), hlavní hybnou silou jeho kultury stává se rozum a logika jeho vášní, a tak celé toto ovzduší jeho kultury, ač oblast její sahá až do mlh Bretaně, k Holandsku a do Alp, je spíš jižní než severské, to jest suché a slunné. A tak se vytváří ostrá čára mezi touto kulturní oblastí a sousední německou a anglickou, v nichž základní prvek germánský dává vznik kulturnímu klimatu citovému, mlhavému, romantickému a vlhce sentimentálnímu. Poznáním těchto rozdílů vzrůstá pak tím ještě více hrdost Francie; ona je jedinou přímou nositelkou antického odkazu, do Paříže vede přímá čára vzdělanostního vývoje z Athén a Říma. Toto vědomí zůstane nejsilnějším podkladem její slavné kulturní tradice a k této klasicistické tradici bude se Francie vždy znovu zas vracet, i když na čas podlehne romantickým vznětům z jiných zemí.
Pravda je, že v této zemi, mimo vlastní zemí římskou, Italii, v této staré Gallii Caesarově udrželo se a ožilo nejvíce z ducha a kultury římského imperia. Čára od antiky přes středověk k vlastní Evropě byla zde nejkratší, vývoj nejorganičtější. Vývojový směr od jihovýchodu k severozápadu, naraziv na příboje Atlantického oceánu, nerozptýlil se tak a neodcizil Evropě, jak se stalo za Kanálem la Manche. Když už se stává Britanie vládkyní moří a pevnin, dávno ještě nemá Francie říše koloniální, moře jí nikdy neodlákalo od jejího poslání, jež leží v Evropě, či ještě lépe: právě jen v hranicích této země. Tímto posláním Francie je být výkvětem Evropy do určité doby, nejlépe vykrystalisovaným jejím kulturním a sociálním útvarem a od Revoluce její myšlenkovou avantgardou. Ale toto poslání neplní Francie tak, že by snad sbírala kulturní síly z celé Evropy a vytvářela jejich synthesu; nikoli, zakládá si na tom, že tyto síly vyvíjí sama ze sebe. Jsou doby, kdy vede Evropu, duševně i politicky, vede ji, ale při tom se o ni nezajímá. I tu, jako v Italii jeví se sklon považovat za barbary všecky sousedy a cizince, kteří neměli štěstí pít tak přímo jako ona ze zdrojů klasické vzdělanosti. Nač se zajímat o nižší stupně, jsme-li sami na nejvyšším? Toť asi devisa Francie v jejím vztahu k ostatní Evropě.
Pro základní úsilí evropské kultury, vyvíjet se cestou od Říma k břehům Atlantiku, znamená Francie, počítaje od sedmnáctého století, dosažení cíle. Dále toto úsilí pro tu dobu nešlo; přeskočivši Kanál, vytvořilo sice v Anglii útvar, po stránce civilisační Francii rovnocenný, ba v mnohém ohledu ji předstihující, po stránce kultury umělecké a půvabnosti životního stylu však nikdy se jí nerovnající. Šťastná poloha Francie, vyplňující zde celou šíř Evropy a chránící ji mořem se tří stran; na jihu hradba Alp, takže jediná hranice, již třeba hájit, je toliko na severovýchodě, sousedství nejkulturnější země starší Evropy, Italie, smísení národa ze tří hlavních ras evropského západu, keltské, latinské a germánské, brzké probuzení národního genia v zemi třebas politicky ještě nesjednocené, to všecko způsobilo, že úsilí o evropskou kulturu, narazivší na vlny oceánu, neochablo ani se neroztříštilo, ale rozlilo se po celé této veliké a krásně utvářené zemi a vykroužilo z ní za několik málo století vzdělanostní útvar, v němž jako by Evropa oddychovala, dosáhnuvši svého cíle — tak leží v kulturní bytosti francouzské snaha po definitivností, setrvání a zachování, otáčení se kolem stálé a pevné osy. Rys to, jenž se zdá být sice v rozporu s pohyblivým temperamentem tohoto národa a jeho touhou po politickém pokroku a změně; ale je-li v tomto rozporu cos paradoxního, pomáhá to tím více zesilovat osobitou tvářnost Francie a její postavení vůči ostatní Evropě.
Z Italie tedy, dědičky antiky a země nejšťastnějšího podnebí v Evropě, přenesena byla nejpokročilejší na tu dobu kultura do Francie a Anglie. Panovnické dvory a aristokratické řády daly ještě více vyniknouti tomu, co leželo v samé podstatě těchto kulturních útvarů, totiž vtělení kultury přímo v život. Sociálně spočívá tato kultura západu až do konce osmnáctého století na základech velmi nespravedlivých, je omezena jen na vrstvy a kroužky těch, kdož mají v rukou moc, bohatství a privileje. Slouží k okrase jejich existence, dává vznešený styl jejich povýšenému postavení, učí je umění žití, zvyšuje jejích požitky, zbystřuje duchaplností rozkoše lásky a zjemňuje neřesti. Žije se v atmosféře této kultury beze zvláštní námahy ducha, její radosti vdechují se jako vonný, lahodný vzduch. Pokud pak jde o skutečné úsilí ducha a bolesti tvorby, ty doléhají jen na bedra básníků, umělců, spisovatelů a filosofů, kteří slouží za ozdobu této společnosti a stojíce více či méně stranou, jsou nuceni ucházeti se o její přízeň. Síla a krása jejích výtvorů, pronikavost jejích idejí dobývá si vstupu až ke královským trůnům a do šlechtických salonů, jsou v módě, patří k bon tonu, mluvit o nich, jejich způsob nazírání a cítění vtiskuje celým těmto generacím formu pro hry ducha a prožívání erotiky, vliv jejich je nesporně veliký, ale přec celé jejich postavení není tomu přiměřené, ani jejich významu důstojné. Už to, že za tehdejšího nízkého stupně vzdělání nemají velikého obecenstva a vlastním jejich obecenstvem že jsou kruhy aristokratické, jež však, kdyby se sebe více obdivovaly jejich duchu, hledí sociálně přece jen na ně svrchu!
Spisovatel a myslitel je v této kultuře západní Evropy až do Revoluce především nositelem ducha, onoho, jemuž Francouzové říkají „esprit“. Pro ony hloubky a výšky tvorby, jež označují genia, není však v této kultuře dost porozumění. Tato kultura je pro Evropu nejskvělejším příkladem toho, jak vzdělání může se vtělit v životní skutečnost a proniknout všecek styl a požitek života, ale tato stránka vyniká čím dále tím více přes míru, dává v této kultuře odumírat citovým hloubkám a pravému pochopení života, takže vždy více vyniká v ní lesklý povrch, konvence v umění a myšlení, aristokratická ztrnulost, móda, etiketa a snobism ve vedení života. Tato kultura, jak ji zejména představuje francouzská společnost až do Revoluce, považuje se za vysoce povýšenu nad ostatní Evropu a je vskutku po celém kontinentě uznávána za vzor vkusu a vzdělání. Ale přes to nadchází už její konec, a to ze sociálních a politických příčin. Nebýti však ani revoluce, která ji smetla, nemohla by ani kulturně udržeti svou supremacii nad Evropou v letech, kdy už žije Goethe a Beethoven.
*
Šestnáctým stoletím počínaje nutno čítat také exaktní vědu k význačným prvkům evropské vzdělaností a to právě těm, jimž ona děkuje za své vůdčí místo na zeměkouli. Pokud se vyskytují ve starých asijských kulturách náběhy k ní, ustrnuly v Egyptě a Chaldeji v samých svých počátcích a zanikly s rozvojem těchto civilisací. Jen v Číně pomáhaly po celá tisíciletí udržovat v chodu jistá technická zřízení, vyvolávající dojem racionelního vedení života a ovládání přírodních sil. Právě však ona země asijská, jejíž duch zná bezedné hloubky spekulace, Indie, měla nejméně podmínek pro vznik vědy, na to byl tento duch její příliš rozplývavý, tropicky vegetativní a snivý, než aby mohl dospět k pevným rozumovým řádům a metodám. Vznik a vypěstění exaktní vědy jest proto zásluhou a výsadou Evropy.[2]
Genialita Řeků spočívá v tom, že ji mohly již v tak dávných dobách dát Evropě do vínku vedle dvou jiných věcí, jež tvoří od té doby základní pilíře evropské vzdělanosti, totiž vedle umění a filosofie. Řecká věda zůstala však pro Evropu na dlouhá staletí pouhým odkazem a slibem do daleké budoucnosti; pro celé jedno tisíciletí ji Evropa vyškrtla ze svého duševního života, protože by se vědecká kázeň ducha nebyla srovnávala s křesťanstvím, v němž od pádu říše římské až do objevení Ameriky spatřoval náš kontinent jediný pramen poznání a víry. Po tu celou dobu, možno říci, není na celé zeměkoulí vědy, jež by vskutku žila, rozvíjela se a dávala růsti lidskému duchu k výbojům nad hmotou a přírodou. Čeho bylo do těch dob dosaženo, při tom se zůstávalo; Dante nevěděl o vesmíru a silách přírody nic více než čínští mandarini a středověký obyvatel Prahy stál, pokud šlo o úpravu života, hygienu, řemeslnou zručnost, znalost počtářství a užívání dopravních prostředků, na stejné asi úrovni jako obyvatel Bagdadu. Teprve poznatky evropských mořeplavců a hned po nich rychle následující objevy fysiků, hvězdářů a matematiků způsobují během 16. století onen epochálně mocný popud, který (ve spojení s koloniálními podniky Španělů, Portugalců a Angličanů) staví rázem Evropu v čelo všeho lidského poznání na zeměkouli. Ač stejně jako Asiaté vězí obyvatelé Evropy ještě úplně ve světovém názoru náboženském, počínají přec být podmaňováni jinými principy poznání, založenými na rozumu a empirii. Mají především něco, čeho tehdy ještě žádný jiný světadíl nezná; šeřící se pojem, čili alespoň tuchu o kulatosti země a uspořádání jejího povrchu. Vědí již o jiných dílech světa, kdežto jiné díly světa vědí o Evropě málo nebo nic. Jen lodi Evropanů plaví se po všech oceánech, kdežto se nikdy dosud nestalo, že by k břehům Evropy zabloudila loď čínská nebo japonská. I značně civilisované tyto říše asijské nemají zájmů na poznání vzdálenějších kulturních světů. Zůstává proto od 16. století výsadou Evropy, že jediná dospívá k tomu, co bychom nazvali planetárním vědomím, to jest k zeměpisné znalosti zeměkoule alespoň v hrubých rysech.
S tím ruku v ruce jde pokrok ve znalostech přírody a všehomíra. Všecko, co od dob Kopernikových, Galileových a Newtonových až do konce osmnáctého století nahromadila věda na poznatcích astronomických, fysikálních, chemických a přírodopiseckých, to všecko je dílem evropských mozků. Muži Franklinova typu připojuje se k tomuto pásmu pokroku i Amerika a průběhem 19. století stává se znenáhla věda společným statkem všeho civilisovaného lidstva, ale to teprv tehdy, když Evropa naplnila prací těchto dvou tří století své vůdčí poslání. Na antiku zůstávaly Evropanu před francouzskou revolucí jen blednoucí vzpomínky, klasicistickou literaturou uměle udržované, jho křesťanského církevního dogmatu právě jeho duch setřásal, ale čím stál vysoko a nedostižen v očích tehdejších obyvatelů jiných dílů světa, to byla rozumová kázeň jeho ducha, umožňující mu chápat nejnovější objevy vědy, pronikat k zákonům hmoty a organické přírody a pomocí těchto znalostí vytvářet si nástroje pro mocenské výboje. Evropa počíná tehdy ovládat všecky oceány a pevniny globu nejen dík své vyšší a vůdčí kultuře, ale konkretně vzato, protože jediná má dobře vystrojené koráby, pušky a děla, které Evropanu rázem dávají pyšné postavení pána a vládce nad kteroukoli zámořskou rasou, na jejíž břeh vystoupí.
Antika, křesťanství a exaktní věda, to jsou tři veliké události evropského ducha, tři hlavní jeho zážitky, tři světy, jimiž mu bylo projíti, aby splnil své vůdčí poslání na zemi. Dokud antika kvetla, nebylo sice ještě Evropy, ale ze vzpomínek na ni se Evropa zrodila, odlišila od Asie a tyto vzpomínky stačily, aby z nich čerpala dvě tisíciletí. Tyto vzpomínky, byť vybledlé, skreslené a různýma rukama prošlé, působí na Evropana středověku i renaissance, třebas že svým duchovým a morálním životem byl uzavřen do sféry křesťanství. Evropan novověku a naší doby má již antiku daleko sice za sebou, ale její tradice nepřestává tvořit základní prvek jeho uměleckého vzdělání a jeho pojmů o životní kultuře. Má za sebou již i křesťanství, alespoň jako dogmatické náboženství, a zařizuje si svůj život a práci podle vymožeností vědy, ale tyto dva světy upomínek, antika a křesťanská výchova, odlišují jej od lidí jiných pevnin, byť sebe civilisovanějších.[3] Není Evropanem, kdo nikdy nepocítil záchvěv nejvyšší krásy při pohledu na řeckou Venuši, kdo nikdy nebyl v hlubinách svého lidství mysticky rozechvěn osudem Ukřižovaného a kdo si neutvořil o světě obraz podle pouček vědy. Tyto tři světy se v duši dnešního Evropana prostupují, srážejí a spolu zápasí v nevyčerpatelné možnosti kombinací a subjektivních odstínů, ale ze všech tří musí v jeho bytosti zůstávat alespoň něco, má-li platit za typického či aspoň průměrného příslušníka našeho dílu světa.[4]