Až do konce osmnáctého století ční západ, a to jmenovitě Francie, jako vysoko položená plocha nad ostatní Evropou a žije svým vlastním životem. Kdo by se staral o pronárody za Rýnem, na Dunaji a Visle? Co mohou dát Paříži a Londýnu? Ale přece se již ukazují znamení, svědčící o tom, že soupeřkou západu se v brzku stane střední Evropa, či určitěji řečeno, alespoň západní její část.
Zde nemůže vedení připadnout jinému než Němcům. Jsou již svou početností hlavním národem evropského středu. Od Francouzů je dělí Rýn, od Vlachů hradba Alp; to jsou jediní sousedé, jež nad ně vynikají kulturou a historickými osudy. Všude však jinde, na severu, východě a jihovýchodě, jsou usazeni národové menší, skandinavští a slovanští, a do těchto jako klín vražení Maďaři. Všichni tito národové přišli z dálek severu nebo východu a vstup jejich na evropské jeviště ztrácí se v šeru bájí; nemají ještě pravého evropského vědomí, protože v nich je příliš ještě zakořeněna vzpomínka na dalekou severní nebo východní pravlast. Přijali později křesťanství než národové západu a s ním hlavní prvky latinsko-germánské středověké kultury; protože od sídel západní kultury jsou však odděleni německou říší, jsou Němci pro ně prostředníky, nositeli a učiteli kultury. Německá ruka ovšem, jež je uvádí do oblasti evropské civilisace, není vždy přátelsky laskavá a zpravidla třímá tvrdě meč.
A tak se vyvíjí na východ od vysoko čnějícího kulturního útvaru západu zde ve středu Evropy útvar daleko ještě rozsáhlejší, zahrnující v sebe páteř pevniny a celou její šíř od Baltu až dolů k Adrii a Černému moři, ale jak po stránce duchovní kultury, tak i co do zevní civilisace o nějaký stupeň nižší. Tato úroveň se pak tím nápadněji snižuje, čím více se blížíme Karpatům, Sávě a Balkánu. Opírá-li se kultura západu o tři veliké, mocné a sebevědomé národy, Francouze, Angličany a Španěly, zde ve střední Evropě vyniká nápadně nepoměr mezi jedním velice početným a kulturně mocným národem, Němci, a ostatními, buď početně slabými anebo kulturně příliš zaostalými. Tento nepoměr zůstane osudovým rysem v obraze střední Evropy na celých tisíc let. Politicky sice bude vyrovnán porážkou Německa ve světové válce roku 1918, ale náležité rovnováhy ani tu nebude dosaženo a pokud jde o úroveň vzdělanostní, ani za celých těchto tisíc let nebude docíleno jednotné vzdělanostní plochy. Jen národové skandinavští na severu, z východních jen my Češi celou svou oblastí, a z části i Poláci, Maďaři, Chorvaté a Slovinci budeme pojati ve sféru civilisace, jež se blíží úrovni západu, kdežto východnější Polsko, celé Uhry, Srbsko a Rumunsko setrvají na oněch nižších stupních, jež představují přechod k Rusku a Balkánu. Hranice těchto stupňů zůstávají však neurčity a sporny. Kdežto na západě lze říci, že střední Evropa počíná všude tam, kde místo francouzštiny nebo vlaštiny nastupuje němčina, směrem k východu je těžko tvrdit, kde vlastně střední Evropa přestává, zda za Varšavou a Bukureští, či snad již za Vídní nebo Peští, neboť vzdělanostní průměr je těžko určitelný zde na východě, kde feudální aristokracie opičí se po Paříži, zatím co lid žije beze škol v duševní temnotě a špíně.
*
Tato poloha mezi vysoce kulturním západem a opozdilým východem, jakož i tato neohraničenost vůči východu, určuje osudy největšího středoevropského národa a jeho kulturní úkoly. Německo není jako Francie nebo Anglie země, jejíž tvar je dán přírodou; na mapě Evropy nevyniká plasticky ani nemá význačného profilu, ba sama o sobě nemá dlouho těžiska. Je to prostě rovina nebo pahorkatina od Rýna na východ a od Alp na sever, ani moře na severu ji dost neohraničuje, protože břehy Baltu jsou dlouho osazeny Slovany, starými Prusy a Litevci, na východ od Labe pak ztrácí se německá oblast v nekonečných nížinách, jež ji lákají k výbojům a neustálému posouvávání hranic na východ. Při pohledu na mapu Evropy by se dalo soudit, že jest to země neutrální a pasivní, určená k tomu, aby se po ní rozlévaly a křižovaly hlavní proudy evropského života mezi západem a východem, severem a jihem. Jen neobyčejná aktivita germánských kmenů, jež ji obsadily, způsobila, že byly překonány tyto nevýhody nepříznivého tvaru i nedostatečných hranic a že země tato byla vedena k tak velikým osudům.
Kdežto Frankové i Anglosasové nalezli v Gallii a Britanii základy civilisace, dané kolonisací římskou, Německo byla země panenská, kdež těchto předpokladů nebylo. Již proto setrvá na celé věky o nějaký stupeň pod západem, na všem tu dlouho zůstane stopa barbarské drsnosti, zato však všecko, co tu kulturně vyroste, bude samorostlejší a také rasově čistší než na západě. Příslušnost k říši Karla Velikého způsobí ovšem, že se tu brzy vytvoří jako základ feudální zřízení, duchově ovládané římskou církví, společná to základna pro všecky země od Bretaně až k Vezeře, Labi a Dunaji. Toto feudální zřízení je u Němců složitější než kde jinde, alespoň pokud se týče sklonů k federalismu na jedné a poměrů malých státečků a lenní šlechty ke králi na druhé straně, jenž je volitelný a chtěl by být symbolem národní moci a jednoty, kteroužto ideu uskutečnit daří se mu jen skromnou měrou. Odkaz Karla Velikého, vzrůstající sebevědomí národa a blízkost Italie udržuje v těchto králích touhu, dosáhnouti z ruky papežovy císařské koruny, jež by představovala jaksi obnovu starého římského imperia v duchu křesťanském a povýšila hlavu Německa nad ostatní panovníky tak, že by vedle papeže jako duchovní hlavy představoval nejvyšší politickou moc v Evropě. Idea tato je vskutku široce evropská, usilujeť o spojení románského jihu s germánským severem a zřízení jedné nejvyšší moci přes celou páteř pevniny, od moře Středozemního až k Severnímu. Pyšný tento nárok nemohou Němci ve středověku odvozovat ze svého kulturního díla — neboť to leželo ještě v počátcích a románští národové považovali Němce za barbary — ale čerpali jej zajisté ze svého položení jakožto hlavního národa evropského středu. Zároveň se však těmito touhami po vládě nad Italií a těmito taženími přes Alpy, po většině bezvýslednými, projevují v povaze tohoto národa rysy, protichůdné oněm, jež jsme shledali ve vývoji Francie. Tam snaha po rovnováze a soustředění sil v daných hranicích — zde pocit neohraničenosti a z toho pochodící nepokoj, marné hledání těžiska, zírání přes hranice do cizích zemi, touha po expansi a výbojích. Z aspirací na uchvácení římského titulu císařského, jenž je původně záluskem barbara na kraje kulturně bohatší a šťastnější než jsou jeho severská lada a lesy, rodí se znenáhla jedna z nejcennějších pozdějších kulturních sil německé bytosti: schopnost vyjíti ze sebe a ukájeti kulturní touhy v jiném prostředí nežli je domácí — schopnost, jež Francouzovi a Anglosasu zůstane navždy cizí.
Na východě za Labem narážejí německé pudy výboje na Slovany, plémě málo odolné a Němci málo imponující, jež tím, čím se v náboženství a civilisaci opozdilo za západem, poskytuje snadný důvod, aby pod záminkou pokřestění a zcivilisování bylo porobeno nebo vyhlazováno. Třetí směr, jenž láká německého ducha z mezí jeho země, jde po Dunaji k jihovýchodu. Je to stará cesta Nibelungů, po ní se dostane Němectvo k mírumilovnějšímu a kulturně plodnějšímu styku s východními národy, než byl onen s polabskými Slovany, zde si vytvoří ve Vídni důležité mocenské ohnisko, ba vedle vlastního Německa svou druhou středoevropskou říši, Rakousko.
Na západě Francie, jejíž hranice je ostře vytýčena a jež nerada dává na sebe působit cizím vlivům, na Severu moře, na jihu Alpy, pod nimiž se hledí na Němce jako na severní barbary — kam jinam mají obracet svou touhu po výbojích a svůj přebytek sil než na východ a jihovýchod, k národům na nižších stupních civilisace, k nimž mohou přicházet jako učitelé a kolonisté? Kdežto tedy dělí Němce od evropského západu a jihu ostrá čára, na níž se cítí kulturně slabší, vůči východu mají všude pocit převahy a vysílají tam celé sítě paprsků, jimiž celou střední Evropu až k Benátkám a Sávě znenáhla pomáhají zcivilisovat, ale zároveň usilují si ji svému vlivu i politicky podmanit, což se jim ku podivu rychle zdaří, když se tohoto poslání ujme rod Habsburků.
Tak jsou položeny jíž před tisícem let základy k onomu složitému a pro západního člověka těžce srozumitelnému obrazu, jaký poskytovala střední Evropa až do nedávna. Vlastní Německo zatím hledá dlouho marně své těžiště. Sny o římsko-německém imperiu záhy se rozprchly, skutečná moc německých císařů je slabá a vždy více ochromovaná separatismem různých kmenů a rozbroji mezi dynastií a státečky. Mimo to se již Italie kulturně i nacionálně probouzí, země Danteova již nestrpí, aby byla pouhým objektem ctižádostivých snů pro barbary za Alpami. Do feudální soustavy německé říše je pojat i stát český a z poměru původně vasalského dospívá k takové moci, že téměř po celé čtrnácté století je Praha sídlem německých císařů — tedy až zde na Vltavě, v zemi slovanské, hledá Německo své politické těžiště! Zároveň je to doklad toho, jak Němci do hodnosti císaře římského vkládají jakýsi smysl nadnárodní a jak — na rozdíl od uzavřenosti Francouzů a ostrovanské povahy Angličanů — v politickém svém myšlení tvoří si o státu širší a obsáhlejší pojmy než by odpovídaly úzkému nacionalismu. A tak vidíme, jak tato neohraničenost římskoněmecké říše umožňuje, že se k ní druží na Vltavě a Dunaji státní útvary, k ní přilehlé, ale přec samostatné a jak nositelé císařské hodnosti, nespokojeni s pouhou abstraktností tohoto titulu, snaží se založiti si vlastní reální moc svých dynastií i v zemích, které nejsou vždy německými. Na koncilu kostnickém na příklad představuje světskou moc vedle církevní Zikmund, syn Karla IV., císaře německého, ale ve skutečnosti jen krále českého, ale protože tento Zikmund není českým národem uznán za dědice trůnu, je jediný reálný mocenský nárok, s nímž na tomto shromáždění vystupuje, ten, že je králem uherským. Po Lucemburcích získají císařskou korunu Habsburkové a to podobně na základě državy, jež neleží ve vlastním Německu, nýbrž v bývalé hraniční její baště, východní marce na Dunaji. A tak vidíme, jak se po celý středověk i dlouho ještě potom táhne dějinami Německa tento nápadný protiklad mezi neobyčejně pyšným nárokem na prvenství v Evropě a mezi skutečnou slabostí politické ústřední moci. Vlastní říše je tak rozdrobena a vzájemnými rozbroji ochromena, že titul císařský může být přenesen na východní její periferii, i mimo meze německé jazykové sféry, že se zde, v sídlech Habsburků, nejprve v Praze a později ve Vídni vytvoří nejsilnější mocenské středisko střední Evropy, zatím co východní vlastní Německo za Labem, to jest dnešní Prusko, je územím ještě civilisačně opozdilým, ani ne ještě zcela poněmčeným a Berlín bezvýznamnou osadou prostřed písčitých lad na Sprévě. A tak zatím co idea „svaté římské říše německého národa“ ztrácí se vždy více do mlhavé fantastiky a vznáší se nad politickými realitami jen jako dekorativní stín, vidíme, jak vlastní země Němců zvolna a těžce hledá si tvar a střed.
*
Kulturně vyvíjejí se Němci nejprv souběžně se západem a to tak, že mají vedle Francouzů stejný asi podíl na vzniku oněch feudálních řádů a oné latinsko-germánské kultury, jež vyrostla na troskách římské říše a představuje té doby to nejvyšší, čím severnější Evropa dovedla přispět k pokroku lidské vzdělanosti. Nelze si kulturu středověku představit bez podílu německého. Již tehdy se projevilo to, co zůstává i pro nás jednou ze základních skutečností: Francouzové a Němci že jsou velikými vůdčími národy evropského kontinentu. Právě tam, kde se německá sféra stýkala s francouzskou, vykvetla nejbohatší civilisace a vládl nejslibnější kulturní ruch, na Rýně a v Nizozemí. V západním Německu vzrůstaly katedrály právě tak hojně jako ve Francii, gotika jejich je ovšem masivnější, těžkopádnější, méně vzdušná a půvabná. Protože však duchovní popudy oné doby byly jen náboženské a náboženství bylo pro celou Evropu až k hranicím Rusi jediné a universální, nelze dlouho, až do konce středověku, zejména za tehdejších dětských dob literatury, zjistit zvláštní nějaké, mohutně význačné rysy, jimiž by se německá kulturní bytost projevovala odlišně od vzdělanostního typu západu. Má sice v Nibelunzích velkolepý projev epický, odkazující na nordický původ rasy a starogermánské mythy o bozích a hrdinech. Tento svět tvrdých obrovitých postav strmí z minulosti jako nakupenina severských skal a titanských osudů, připomínaje, že tito kmenové mezi Alpami a Severním mořem vzpomínají na jiné východisko svých osudů nežli jejich sousedé ve Francií, v zemi, jež byla vzdělána římskými osadníky a v níž proto na všecky časy udrží se smysl pro úměrnost a jasný řád. Jinak však splývají prvé literární a umělecké projevy Němců téměř v jedno s útvary vzdělanosti, náboženství, mravů a vkusu, jak se vyvinuly na západě. Rytířská morálka cti, lenní poměr k panovníku, blouznivý kult ženy, jak se jeví na jednom pólu zbožněním Marie a na druhém erotikou velmi pozemskou, první básníci a překladatelé legend, formující spisovný jazyk z různých nářečí, minnesängři, obdobní trouvérům románského jihu — stěží by se dalo nalézt něco nápadně význačného, co by odlisovalo tyto projevy středověké kultury východně od Rýna od oněch na západě. Leda snad že se v společenských mravech vytváří rozdíl, jenž bude vystupovat vždy určitěji v povahách obou národů: kdežto ve Francii spěje vývoj k společenské uhlazenosti a rytířství si tam uchovává rys skvělé dobrodružnosti, Němec zůstává drsnějším a těžkopádnějším, jako význačný rys vystupuje u něho bodrá poctivost a hlavní ctností rytíře je věrnost, věrnost pánu i danému slovu.
Nezabíhejme však do podrobností; nepopiratelno je, že první, čím se projevuje samostatně a podnětně německý duch na evropské scéně, je Lutherova reformace. Přichází sto let po našem husitském hnutí, od něhož dojista přijala některé popudy, přes to však vyvěrá z vlastního německého života a z německé bytosti. Zásluhu, již si přisuzujeme my Češi jako národ, jenž razil svou reformací cestu duchovnímu pokroku, jsme proto nuceni přiznat i Němcům a to tím spíše, že jejich reformace neskončila jako naše tragicky, ale vedla k odtržení celého téměř germánského světa od římské církve. Duch její byl ovšem poněkud jiný než v Čechách; nehledíme-li ani k rozdílu mezi osobním zjevem Husovým a Lutherovým — což je věc spíše jen náhodná — shledáváme u našich husitů více mravního rozhořčení nad zkažeností kněžstva, kdežto u německých protestantů více odporu proti náboženskému formalismu a duchu papežství; zkrátka snahu po samostatnějším pojetí evangelia a po zvroucnění a prohloubení osobního náboženského života oproti onomu povrchnímu a pohodlnému pojímání křesťanství, jak se ujalo u lehkověrných národů románského jihu. Němec ode dávných věků touží po Italii a rád přijímá její kulturní dary, ale současně si zachovává onu nedůvěru ke všemu latinskému a jižnímu, již projevuje slovem „welsch“. Toto slovo si přeložili naši předkové na „vlašský“, je však zvláštní, že mu nedali onoho odmítavého přízvuku. Slovem, v reformaci lutherské staví německá bytost svou těžkopádnou solidnost a prostomyslnou poctivost proti macchiavellskému duchu papežství, proti jižní zálibě v náboženství barvitém a na smysly jdoucím a vůbec proti jakémukoli šarlatánství a světácké povrchnosti v náboženské praksi.
Tento zásah německého náboženského myšlení do osudů Evropy měl nesmírně dalekosáhlé účinky. Pojem křesťanstva, jenž až dosud zastupoval ideu evropanství, je od základu otřesen, jakmile stojí proti sobě dva tábory křesťanů: jedni při papežském Římu a druzí proti němu. Samou páteří Evropy jde trhlina, jež z kulturních Evropanů činí vzájemné nepřátele, kteří si přejí navzájem zkázu jak tělesnou tak i věčnou a potírají se mečem a plamenem hranic. Stojí tu proti sobě pojednou nesmiřitelně dvě různé Evropy a vyrovnání mezi nimi je tím nesnadnější, že obě, katolická i protestantská, jsou kulturně, morálně i politicky asi stejně silné. Za Lutherovu reformaci staví se severní a větší část Německa i severní národové germánští, i Anglie vystupuje ze sféry římské církve. Jsou to dojista jisté společné rysy plemenné, jež třídí takto duchy, jakož není bez hlubší příčiny, proč to byl náš národ, jenž první se postavil do příkrého odboje proti Římu; ukazujeť to na jistou příbuznost mezi Slovany a Germány v odporu proti jižnímu románskému typu náboženskému. Kam až jde tato příbuznost, bylo by se snad ukázalo při dalším náboženském vývoji Čech, kdyby Bílá hora nebyla vrhla znovu naši vlast do rukou katolicismu.
Lze tedy říci, že rozkol náboženský děje se podle plemen a jejích duševního typu. Naše hnutí husitské nedospělo sice k vytvoření takového národního typu náboženského, jenž by mohl platit za projev slovanského ducha proti papežskému Římu, neboť bylo záhy svedeno s jedné strany na cestu kompromisů a s druhé splynulo s luteránstvím. Ale ve světě germanském se vyhraňuje takovýto typ, princip protestantismu, usilující o zvniternění a zracionalisování náboženství, o křesťanství zbavené vnějších cetek, o hlubší individuelní život ducha a srdce. Tento princip ve svých nejpříkřejších výstřelcích vede k pochmurnému pojímání života, puritanismu a obrazoborectví. Projevuje se v Anglii a Skotsku právě tak jako v Německu, ve Švýcarech právě tak jako ve Skandinavii, tvoří proto velikou oblast na mapě Evropy, zahrnuje v sebe dobrou polovici vlastní Evropy i může být proto považován za další vývojovou stanicí evropského ducha. Ukazuje totiž, že dosavadní kultura evropská dostoupila již severních zemí a tam že jsou jejími nositeli germánské rasy, nikterak ochotné šablonovitě napodobit formy přejaté ze západu a jihu, ale nedočkavě uplatňující na hlavní otázce této duchovní kultury, to jest otázce náboženské, svou vlastní tvůrčí bytost a její výrazné schopnosti: chladnější krev a za to smysl pro rozumovou a výbojnou kritiku, cit náboženský, jenž se nedá ukájet jen leskem obřadů, ale jenž pramení z nitra a dává tušit takové hloubky svědomí a spekulace, jakých duše Evropy dosud nepoznala.
Zatím co jsou v šestnáctém a sedmnáctém století Italie a Francie stále ještě svůdnými vzory kultury života, vkusu a krásy, po jiné stránce, duchovní a morální přechází vůdcovství znenáhla na severnější země a tvoří se tu nové řady hodnot, nový typ evropské kultury, jehož těžiště netkví v radostech smyslů a společenských formách, nýbrž v neviditelném světě imaginace. Trhlina, již vytvořila reformace mezi rasami severu a jihu, neznamená přese všecky bědy, jež přinesly náboženské války, pro celkový vývoj Evropy pohromu nebo úpadek, nýbrž je to krise, jíž prochází evropský duch, aby vyprostiv se ze středověké autority církevní a podrobiv kritice celý daný stav křesťanství, propracoval se k novým a pokročilejším formám duchovního života. Francie je jen lehce dotčena tímto novým duchem, hugenotství je pouhou episodou v jejích dějinách, latinský živel v její povaze nabývá při tomto náboženském účtování vrchu. Zůstávajíc ve víře náboženské věrna katolickému Římu, zdůrazňuje zároveň ve svých kulturních touhách věrnost Římu antickému; čára, která ji dělí od Německa ve věcech vzdělání, umění a vkusu, stává se tedy po reformací ještě ostřejší. Naproti tornu druhá veliká země západu, Anglie, dává se strhnout novými náboženskými snahami, ba vyvíjí puritánskou stránku protestantismu až do nejpříkřejších stupňů, aniž však je tím vyrušena ze své rovnováhy a vysoce vyvinuté své životní kultury. Životní styl, v němž její vládnoucí třídy zůstávají Evropě vzorem, stává se znenáhla výsledkem kompromisu mezi aristokratickým uměním žíti a mezi požadavky moralisujícího protestantismu, ale v tomto kompromisu, věc podivuhodná, zdá se, že nalezla Anglie teprv sebe. Doba Alžbětina a Shakespearova alespoň jeví se, pozorována s hlediska těchto dalších vývojových stupňů, jako něco ne dost anglického, jako slavné ale ojedinělé dobrodružství tohoto národa ve světě slunné renaissance a bohatého, volného lidství, kterýžto svět je přec vlastní bytosti Angličana cizí.
Vlastním národem náboženské reformace zůstávají přece jen Němci, u nich vyvolává toto hnutí také nejplodnější účinky kulturní. Ne ovšem hned, dříve ještě jest jim projíti stoletou křížovou cestou a procítit všecku tragiku, již vzali na sebe se svým náboženským posláním. Jest to tatáž tragika, o níž mluvíme my Češi, připomínáme-li si, jak svou významnou roli v náboženském životě jsme byli nuceni zaplatit Bílou horou. Němci ji zaplatili třicetiletou válkou a zpustošením, vysílením, kulturní stagnací své země na více než sto let. Zde se osudy jejich s našimi stýkají. Tento styk počal vlastně již na bojišti bělohorském, neboť tam šlo o věc německého ducha právě tak jako českého proti duchu španělskému a římskému. Je pravda, že země české propadaly po Bílé hoře germanisaci, ale závěr z toho odvozený, že tedy byl Němec v 17. a 18. století náš hlavní nepřítel a největším pro nás nebezpečím, by byl chybný, kdyby přičítal Němci zjevný úmysl nás poněmčit a vyhladit. Ve skutečnosti postupovala germanisace jen mechanicky, bez plánu a ideje, toliko mocí té okolnosti, že zlomený náš národ neměl tolik odolnosti, aby mohl čelit účinněji moci jazyka, jenž jej obklopoval se všech stran a byl fedrován vídeňskými panovníky. Ale Německo z doby po westfálském míru a před Bedřichem Velikým bylo vším, jen ne říší mocného a sebevědomého národa, jenž by mohl pomýšlet na výboje a ovládnutí cizích území. Rozdrobeno na malé státečky hůře než kdy před tím, ovládané trpasličími despoty, nemající stále ještě střediska ani hlavního města — v habsburské Vídni té doby nebylo zájmu o německou kulturu a u dvora se mluvilo nejraději italsky a španělsky — tato největší země evropského středu nemá zorganisovaného a soustředěného kulturního života, básnictví její leží v nejhlubším úpadku, její jazyk je ponížen a sféra jeho stlačena na vrstvy lidové a maloměstské, na dvorech panovníků a knížátek vládne francouzština, francouzský vkus i společenský mrav. Slovem, právě asi tak jako první naši buditelé kolem r. 1800 žalují na to, že český jazyk je v nevážnosti a platí jen za jazyk sprosťáčků, všude pak v lepší společnosti že vládne němčina, právě asi v podobném stavu shledává postavení svého jazyka německý vlastenec z roku 1700. Počátky českého probuzení proti nadvládě němčiny spadají do dob, kdy počíná v Německu obdobné probuzení národního citu proti kulturní a politické přemoci francouzské.
Tento dlouhý úpadek Německa je, jak již výše bylo ukázáno, jednou z příčin, proč Francie zatím nabyla skvělého postavení národa, jenž Evropu kulturně nejen vede, ale je nad ní tak povýšen, že může na ní hledět s pohrdavou lhostejností. V téže době vyrůstá Anglie na světovou říši koloniální, i malé Holandsko dík svým zámořským osadám stává se důležitým činitelem evropským, ale střed Evropy od Rýna až k Balkánu odpočívá v šeru bezvýznamnosti, bez velikých osudů, kulturně ochromen a téměř němý. Nic neprokazuje politickou malomoc Německa tak jako ten fakt, že sídlo Habsburků, kde se vládne ospale, bezduše a šlendriánsky, zůstává, ozářeno nimbem císařského titulu, jediným výrazem německé politické moci, ačkoli reálně se opírá tato moc o neněmecké země střední Evropy, hlavně Čechy a Uhry.
Čeho za oněch sto let Německo promeškalo, nedohonilo už nikdy. Nebylo při tom, když byl rozdělován svět a kladeny základy ke koloniálním říším. Nebralo podílu na tom, když evropská civilisace počala vyzařovati do dálek zeměkoule. Blízkost moře nepůsobila v ničem na jeho osudy a na povahu národa. V těchto dobách 18. století, kdy veliké obraty v postavení Evropy vůči zámořským pevninám přešly přes hlavy Němců bez jejich účasti a vlivu, bylo rozhodnuto o tom, že svým osudem a určením zůstanou vázáni na Evropu. Budou centrálním národem naší pevniny, čímž již je naznačena odchylnost jejich polohy od Francie a Anglie, v jejichž kulturách je splněno a vyvrcholeno evropské úsilí o postup kultury k západnímu oceánu. Omeškavši se za těmito západními národy, zůstane Německo až dodnes za nimi v tom, co je pýchou a květem jejich kultury, v jejich stylu a řádu životním, v mravech jejich aristokracie, v umění žít vznešeně a půvabně, ve formách elegance, pronikajících od horních deseti tisíc do celého národa. V tom všem zůstanou Němci již žáky západu, ale za to vládnou jinými fondy a hodnotami jiného řádu, jimiž vbrzku, a to postupem neobyčejně a divuplně rychlým, obohatí kulturu Evropy a postoupí až do samého jejího popředí.
*
V polovici osmnáctého století je již cítit, jak v obrovském těle, politicky však tak malátném, počínají se dmout tvůrčí mízy. Roku 1749 narodil se Goethe. Lessing zahajuje svůj boj proti francouzskému dramatu, mladý Schiller zvedá bouřlivě odbojnou pěst proti tyranii panovníků, Herder proniká k poznání německé bytosti a jejího kulturního ducha. Pod jeho vlivem horuje mladý Goethe pro všecko staroněmecké, dává se inspirovat k „Faustu“ a zbožňuje s celou onou svou generací „Sturm und Drangu“ Shakespeara. Všecky projevy tohoto mladého pokolení jsou provokativním protestem proti francouzskému pojetí kultury, proti principům řádu, logiky, autority a úměrnosti. První, čím se projevuje německý duch významnějším způsobem a eruptivní silou, jsou tedy hesla umělecké svobody, kultu vášně a bezuzdného subjektivismu. V téže době činí kralovecký profesor Immanuel Kant z vlastního Já lidského páku, jíž vyvrací z kořene budovy dosavadní filosofie a klade naprosto nový základ k metafysickým spekulacím. A tak, zatím co ještě Německo politicky živoří v mizerii svých drobounkých státečků a co jediný jeho silný muž, pruský Bedřich II., zve k sobě Voltaira a pohrdá německou literaturou, představuje již tato literatura velikou potenci a německý duch jeví se již vyzbrojen vším tím, v čem bude jeho samorostlost a síla. Všichni vynikající lidé nadcházející slavné epochy německé kultury, básníci i myslitelé, hudebníci i estetikové, již žijí a buď již pracují na svém díle nebo se k němu připravují. Svět německé poesie, filosofie a hudby vynořuje se prostřed Evropy, tam, kde ještě před půlstoletím byla duševní poušť, jako nová neznámá pevnina, bující květy krásy a myšlenky, ale potrvá ještě dlouho, nežli světlo této kultury pronikne celým národem, natož než zazáří přes jeho hranice do ostatní Evropy. Kdyby měla takovou hojnost duchů geniálně založených tehdejší Francie, jak by se byla dala jimi strhnout a vést, a jak by se záře z jejich díla rozlila po veškeré Evropě! Stačí si jen připomenout, co pro celý náš kontinent té doby znamenala dvě jména, Voltaire a Rousseau, a přece to byli mužové, u nichž nelze mluvit o geniální tvůrčí síle. Proč nedosáhl hned podobných účinků mocný tvůrčí kvas německého ducha ani ve vlastní zemi? A proč nepronikl za hranice, takže když za třicet čtyřicet let se stane Napoleon pánem Německa, o německé kultuře téměř pranic neví?
Stalo se tak především z té příčiny, že tato německá kultura, přes divuplné bohatství svých vznětů i přes dalekosáhlost svého rozmachu, je skutečností více jen imaginární, nikoliv skutečností tak životní, jako jimi jsou pro své země kultura francouzská nebo anglická. Ve Francii stačí již instituce salonů a společenský ráz divadla, aby každému novému podnětu věnována byla pozornost, každý nový talent aby byl oceněn a úspěchem díla povzbuzen. Co však ví v Německu o mladých básnících a spekulacích filosofů serenisimus ve svém rokokovém zámku, co jeho dvořané, co měšťák filistr u džbánku piva? Ne, že by tento národ nebyl dost vnímavý pro výtvory svých vynikajících duchů. Ale nesmyslný politický rámec, jejž si vytvořil pro svůj život, hospodářská opozdilost za západem a z toho pochodící chudoba, skromnost a maloměšťácká úroveň brání tomu, aby ty záblesky ducha, jež šlehají v hlavách jeho básníků a ty titanské perspektivy, jež mu otvírají jeho filosofové, přešly v jeho život. Tento národ je duševně velmi hybný a pružný, schopný nejširších a nejhlubších koncepcí, ba v tomto ohledu není předstižen žádným druhým evropským národem, ale takovým je právě jen v kultuře. V politice naproti tomu je národem poslušným svých panovníčků, hluboko v krvi mu vězí odkaz starých feudálních dob, ctí autority, snaží se být loyálním a ze všech národů Evropy je nejméně hotov dělat politické revoluce. Kdežto Francouzovi nedá jeho smysl pro logiku, aby každou novou ideu neuváděl hned v život, takže celý jeho filosofický kvas a zápas za celé 18. století vyústí nakonec v grandiosní čin Revoluce, Němec bude velikým jako revolucionář jen v říši čistého ducha, a tento jeho tvůrčí, prometheovský vzmach, toto kácení a hned zase budování celých světů, to zůstane dlouho v podivném a až groteskním rozporu s jeho životním habitem, daným jeho politickou skromností a těsnou sociální základnou jeho existence.
O tomto rozporu vypráví nám životopis téměř každého vynikajícího muže německé kultury v těch dobách. Vždycky se tu opakují jisté typické situace: veliký talent vyrůstá v malém městě, bouřlivý duch si tříští hlavu o tvrdou stěnu daných poměrů, mladý člověk s rysem genia zakrňuje nebo hyne, protože nenalézá porozumění a ohlasu. Nad sebou má německý básník absolutistického potentáta a jeho dvůr, zpravidla pofrancouzštělý; kolem sebe má drsné a bodré šosáčky s úzkým obzorem. Na západě dovede elegance nahradit vzdělání a umožnit nehluboký sice, ale příjemný styk společenský. V Německu před r. 1800 jsou vzdělanci roztroušeni a osamoceni, ale není také větších středisek společnosti, kde by se žilo a mluvilo v duchu vlastního národa, to jest v životním stylu německém. Pokud se dá o něm mluvit, je maloměstský a neodpovídá duševní úrovni národa; střediska politické moci nejsou, až na prařídké výjimky, středisky kulturního a společenského německého života, nýbrž jakýmisi koloniemi cizího ducha a jazyka. Ani bohatá a mocná Vídeň Habsburků pro německou kulturu té doby mnoho neznamená. Slavnou výjimkou je ovšem Výmar, dík té náhodné okolnosti, že mladý velkovévoda je bílou vranou mezi německými knížaty a shromažďuje kolem sebe vynikající básníky, ale právě tato okolnost, že závisí jen na vůli panovníka, má-li se stát jeho residence kulturním ohniskem a že město, menší a tišší nežli jsou naše Budějovice, je pro tak veliký národ dějištěm nejslavnější kapitoly jeho literárních dějin, právě tato zvláštnost případu potvrzuje jen to, co bylo řečeno o skromném životním údělu vynikajících německých duchů i o jejich závislosti na mocných tohoto světa. I to, co Výmar nejvíce proslavilo, totiž to, že umožnil největšímu německému básníku existenci tak nadprůměrně skvělou, je výjimka, která dotvrzuje pravidlo. Právě tato výjimečnost případu způsobila, že k postavě a životu Goethovu obracely se zraky celého národa s daleko větší pozorností, než kdyby byl jako jiní žil na obvyklém skromném průměru; povýšena nad tento průměr nabývá teprv jeho osobnost tak významného a okouzlujícího profilu, takže se stává tento šťastný básník svému národu učitelem životní kultury, která Němcům chybí, ale ovšem právě tím jim také citelně připomíná tento nedostatek. Goethe sám, ač dvořan a ministr, nebyl tak nebetyčně povznesen nad mizení skutečného německého života, i on trpěl rozporem mezi vnitřním životem básníka a maloměstským prostředím, i jemu chyběla širší životní sféra a ona atmosféra, plná denních vzruchů a vznětů, jakou nalézá dnes básnický duch v každém velkém středisku života, společností a politiky. S hlediska dnešního musí se nám už dokonce jeho život jevit chudým. Jak bolestně však intelektuální Němci pociťovali nesoulad mezi svým životem vnitřním a vnějším, o tom právě nic lépe nesvědčí, nežli to, jak si z denního programu starého básníka, v němž vlastní tvorbu literární vystřídávalo studium přírodovědy a společenské povinností, vybájili ideál životní kultury a moudrosti.
V té době už, po roce 1800 bylo nahromaděno v Německu tolik tvorby básnické a myšlenkové, že to tvoří prostřed Evropy celý veliký duchovní svět, od jiných kulturních sfér přesně ohraničený. Svět tak bohatý, tak sršící mocnými individuelními vzněty, tak rozsáhlý svým obzorem a tak hluboký silou metafysické spekulace, že úroveň jeho nezůstává již pod úrovní západu. Francie a Anglie nemají již práva shlížet s vysoka na střední Evropu; za jednu, dvě generace dohonilo Německo, oč se opozdilo — ale ovšem jen duševně. Stává se „zemí básníků a myslitelů“, ale tito kulturní tvůrcové žijí roztroušení a zapadlí, aniž dovedou atmosféře celé země vtisknout pečeť svého ducha; ve skutečnosti a na zevní pohled je to stále jak byla země bodrých maloměšťáků a provinciálních inteligentů, mnoha panovnických dvorů, země vojáků a pedantických byrokratů. Sem nepřicházejí z ostatní Evropy se učit jemným mravům nebo hledat mondénní požitky, pokud o něčem takovém lze tu mluvit, je to jen ohlas Paříže. Němci sami nemají dlouho svého vlastního společenského života, kde by měli příležitost vyjádřiti konkretně svou národní bytost. Všecko, co na jejich půdě oslňuje leskem, bohatstvím nebo rozkošnictvím, osvojuje si cizí styl, není v tom vlastních německých rysů. Průměr německého života je velmi prostřední, typický Němec žije asi tak, jak jsme zvykli to vídat na našich buditelích: v životě skromný, k zemi přitlačený, odškodňuje se večer při knihách, básnění a filosofování za tuto chudobu své vnější existence. Celý ten imponující svět poesie a myšlenky, jenž tu tak rychle vyrostl od polovice 18. století, žije toliko v imaginaci a na papíře; kultura německá je a zůstane především knižní.
Všude tam, kde je kultura životní skutečností, hraje v ní velikou úlohu žena, neboť ze vztahu k ní vyrůstají nejpoetičtější vášně, především kolem ní utváří se ovzduší dobrodružství, rozkošnictví, románovitosti. Ženy nahrazují světákům rafinovaných životních kultur studium a četbu básní — nač číst verše, vzdychající po ženách, když celý skutečný život je pásmem románů, se ženami prožitých? V aristokratických kulturách evropského jihu a západu se mnoho nečte, ale za to se žije. A výkvětem života je tu žena, u Francouzů Pařížanka. Vtěluje se v typ, původně velmi svůdný, ale později již jen konvenční, podle něhož se formují erotické ideály bezmála celé Evropy. Podobně se dostává poetické idealisace Vlašce, Španělce a Angličance. Nikde však se neshledáváme v těch dobách s podobně svůdnou představou Němkyně jako veliké milenky nebo skvělé románové hrdinky; na evropském obzoru literárním žije toliko ve dvou známých postavách, Wertherově Lottě, ženě úředníka, jež krájí chléb svým sourozencům, a chudé švadlence Markétě, jež všecka trne, osloví-li ji tak veliký pán, jakým je omládlý Faust. Typická Němka žije zkrátka v téže maloměšťácké sféře jako typický Němec, i ačkoli půvabem nestojí za svými sestrami z románských ras, ba inteligencí a citovou svěžestí je zpravidla předčí, zůstává v kulturních tradicích Evropy stále v tomto skromném postavení, prostě proto, že její národ neměl v nejslavnější době své literatury tolik životní kultury, aby si ji zidealisoval ve skvělém lesku takové kultury. Francouzové mají vysoce vyvinuté ars amandi, Němec a Němkyně milují se nejraději ve verších. Ale neusmívejme se tomu, nebylo-li až do nedávna podobně tomu u nás? Právě v těchto věcech jsme měli osud s Němci společný, protože mocí událostí, na něž jsme nemohli mít vlivu, jsme byli zahrnuti, společně s jinými národy střední Evropy, do jejich kulturní a životní sféry.
*
Kdybychom z toho bohatství umělecké a myšlenkové tvorby, jež je slávou Německa na rozhraní dvou staletí, měli vyvodit jisté společné rysy a postavit tak německý typ kultury a vzdělání proti francouzskému, nesměli bychom se zastavit u určitých literárních škol nebo směrů, nesených jedinou generací, nýbrž musili bychom hledati něco hlubšího a trvalejšího pod povrchem těchto změn. Shledali bychom pak, jak přese všecko, co dělí Lessingovo osvícenství od Klopstockova rozplývavého lyrismu, Goetha ze Sturm und Drang-u od pozdějšího Goetha vyrovnaného a klasickým ideálům oddaného, pathetického Schillera od démonicky zatíženého Kleista, že jest to především fond hlubší a vášnivější citovosti, než jaký u vynikajícího básníka by byl připustil vkus, vládnoucí na západ od Rýna. Rousseauovská móda nesmí nás zmýlit, autor „Nové Heloisy“ sám nebyl čistým Francouzem, nýbrž Švýcarem, ovanutým germánským kulturním duchem a jeho vliv na Francii je spíše známkou dekadence celé předrevoluční epochy nežli výrazem pravé francouzské bytosti. Tím je naopak kult Voltairův, jasný rozum, břitký esprit, smysl pro řád a logiku vyznačují francouzskou kulturu až do revoluce a pronikají i do jejího kvasu i do jejích výstředností a omylů, citový anarchismus Rousseauův naproti tomu lépe odpovídal mentalitě tehdejších mladých Němců. Jediným německým románem té doby, jehož si všimla celá Evropa, je „Utrpení mladého Werthera“ a čím ji zaplavila tato kniha, toť vlna sladcebolné sentimentality. Podobná vlna přicházela i z anglické románové literatury i z Ossiana, ale tam záhy opadla a zůstala nejvýš příznakem anglosaského ženství, v Německu však je wertherovská sentimentalita jen dobovým výstřelkem citovosti, která však zůstane jedním z praživlů jeho kultury. Tím není ovšem řečeno, že by Francouzové jako lidé měli méně citu než Němci, průměrná lidská psychologie je asi ve všech národech bílé rasy stejná, stejný je asi celkem poměr mezí rozumem, citem, vůlí a fantasií v životní praksi; nás však zde zajímá, který z těchto prvků duševního života staví který národ do popředí své kulturní tvorby. Kdežto u Francouzů jest to rozum, jakožto princip řádu a kázně, jenž drží na uzdě cit a fantasii, u Němců nelze říci, že by to neplatilo (vždyť právě tento rys vyznačuje duchovní ústrojí jejich největšího básníka, Goetha), ale platí to v jiné míře a jiném stupni: pod slovem „rozum“ představuje si Němec něco jiného než Francouz, připouští v básnických dílech větší volnost citů a filosofuje-li, tedy není logika jeho tak chladná a realistická jako u Francouze, ale je zvedána křídly metafysické obraznosti. Více nežli vtipné hry espritu cení abstraktní pomysly, vytvořené na onom nejvyšším stupni rozumové činnosti, již nazývá „Vernunft“. I on, jako všichni kulturní Evropané osmnáctého století, vyvažuje své nejvyšší kulturní ideály z antiky, k nim obracejí se záhy oba největší němečtí básníci Goethe i Schiller, jakmile prošli obdobím mladistvého titanismu, ale německé pojetí antiky zůstane vždy jiné než francouzské, jak to už je dáno tím, že Francouz, syn latinské rasy, cítí s klasickým starověkem přímou vnitřní spojitost, kdežto u Germána za Alpami má obraz řeckořímské kultury na slunném jihu spíše ráz snu, v němž se kocháme a na němž ukájíme své touhy. Nelze však říci, že by poměr k antice byl dělítkem mezi kulturami obou národů. Až do devatenáctého století jsou největší literární duchově tam i zde klasicisté, s tím však rozdílem, že pro Francouze je klasicism celým jejich estetickým názorem, jedinou soustavou norem a hodnot, od Corneille až k Voltairovi a spisovatelům a řečníkům Revoluce, kdežto v Německu básník, platící za klasika a ctitele antiky, dovede být při tom zároveň romantikem. Platí to především zase o Goethovi; střídání živlů, jež (ať již správně či nikoli) nazýváme klasickými a romantickými, tvoří osobitý rytmus v jeho tvorbě a dodává jí nesmírně mocného rozpětí — jaká propast celých světů zeje mezi prvým dílem Fausta a Ifigenií! To, co nazýváme romantickým, toť právě ono volnější a chaotičtější proudění citu, zmítání touhy, bouření vášně, kroužení fantasie, míchání uměleckých prvků a forem, které odlišuje Němce od představitelů kultur románských a které jej v jejich očích činí stále ještě jakýmsi barbarem. Bytost kulturního Francouze vyniká rovnováhou a úměrností, vkus je vytříben, všecko jasně vyhraněno, ale právě proto až příliš vyhraněno, ustálené normy a konvenční pojmy pomáhají přenést se přes nebezpečné hlubiny nitra; životní kultura dovede udržet pod přísnou kázní kulturu uměleckou. V Německu této životní kultury není, žije se tu skromněji, ale také nedbaleji, zato však bohatším a volnějším vnitřním životem. Těžiště života básníkova nebo myslitelova neleží v jeho společenském postavení nebo stycích s lidmi, nýbrž v něm samém, v rozvoji jeho nitra. City tu rozkvétají bohatěji a odstíněněji než na západě, je tu více místa pro duchy samotářské a podivínské, ve Francii je umělec příliš hned zařaděn do společenského rámce a spoután svou společenskou rolí, zde však může žít v nedbalkách a hýřit při tom fantastickým sněním jako postavy Jeana Paula. Zpravidla chud, odkázán na maloměstské prostředí, neznaje vnějších úspěchů, stává se zhusta nedůtklivým a podivínsky citlivým při styku s lidmi, vědom však své vnitřní ceny, zachovává si hrdost tvůrce a vytváří si tak vznešené pojmy o svém poslání. Tak vzniká v Německu pojem a kult genia, založený na rozporu umělce s jeho životním prostředím, kult tak význačný pro celé devatenácté století, zejména když se ho zmocní estetika romantismu.
Že však zde, v národě evropského středu, vyrůstá jiný typ kultury a vzdělání, než jaký dosud ovládal Evropu od západu, není jen dílem umělců a filosofů, ani vrstev vzdělanců. Leží to v povaze celého národa, i jeho lid tvoří pro vzrůst této kultury zcela jinou prsť než na západě lid francouzský a anglický. Tam je mocná aristokracie výkvětem národa a s hlediska své vybrané životní kultury brání silám lidovým uplatnit se v kultuře — až dlouho do samého devatenáctého století vystupují v románech a dramatech západních literatur jen lidé vznešení a urození a duch těchto děl je určován panskou morálkou šlechty. Ani Revoluce na tom mnoho nezmění, takže Evropa neví, jak žije a cítí vlastní francouzský a anglický lid a jakými typy se projevuje v kultuře. V Německu však dlouho nemá aristokracie národní pýchy, opičí se po západě, nositelem kulturního života jsou tu proto střední vrstvy a lid. Mohli bychom dodati: asi tak jako u nás v Čechách za dob probuzení — i v tom máme pro svůj kulturní vývoj společné s Němci východisko. Ve Francii je kultura zcentralisována, Versailles a Paříž přitahují k sobě všecky síly země a dávají vznik atmosféře, příznivé pro tvorbu a výměnu idejí. Německo nemá takového lákavého střediska, kulturní síly jsou rozloženy federativně po celé jeho oblasti a zůstávají svými kořeny hluboko v lidové půdě, z lidu nebo středních stavů pochází zpravidla básník, profesor a pastor — tyto tři typické postavy německého vzdělání. Protože je tu básník blíže lidu než na západě, dovede se spíše vcítit v jeho duši a chápat jeho primitivní poesii. Tento lid je hudebný, má zpěvnou duši a nahromadil si celé poklady citové vroucnosti ve svých písních. Německo je proto vlastí písně, vykvetlé z podzemních zřídel lidového básnění, a to písně jak útvaru veršového, tak i jako formy muzikální; rozdíl důležitý, povážíme-li, že Francie nemá lidových písní či při nejmenším, že její kultura neměla zájmu o to, aby byly povýšeny na vyšší úroveň uměleckou. Nearistokratický, široce lidový podklad německé kultury má i jinak vliv na útvary a obsah německé literatury. Bude na příklad trvat ještě řadu generací, nežli tato literatura dospěje k elegantnímu mondénnímu románu; od Werthera až k novelám Gottfrieda Kellera bude svět německé prosy zalidněn především postavami z úřednických a pastorských rodin, řemeslníčků a sedláků a nedobude si proto tak hned místa na širokém foru evropském, kde vítězí romanciéři aristokratických prostředí, líčící život v přepychu a poetických vášních. Dílům německé kultury dlouho bude chybět to, co bychom nazvali světskou svůdností, bude to chybět tak dlouho, pokud se tento národ nedomůže politické moci a hospodářského bohatství a dokud si následkem toho nevytvoří i svou sféru luxu a životní kultury. Ale přece ještě v době jeho politické slabosti a maloměstského života je mu dáno něco, čím dovede Evropu uchvátit, umění, v němž na celých dalších sto let si udrží vedení a jež je nejbohatším květem jeho niternosti: hudba.
*
Hudební umění je jednou z výsad Evropy. Nebylo alespoň mimo ni kulturní sféry, jež by v hudbě vytvořila něco pozoruhodného. Všecko si mohou zámořští národové a exotické rasy spíše od Evropy vypůjčit, i filosofii a literární formy, nemluvě ani o exaktních vědách a vymoženostech zevní civilisace, jen tajemství hudby jim zůstává uzavřeno. Japonec na příklad žije tak civilisovaně jako Evropan, ale sluchu jeho stačí hudba velmi primitivní, přímo barbarská, o tisíc let za naším uměním tónů opozdilá. V evropských dějinách kultury je hudba nejprve doprovodem křesťanského kultu a následkem mezinárodního řádu církve všem národům společná. Teprv koncem středověku počíná diferenciace; na jedné straně hudba náboženská dospívá k budování vždy vyšších a složitějších útvarů polyfonických a kontrapunktických, na druhé vyvíjí se k vyšší umělecké úrovni hudba světská, jež žila dosud jen v lehkých útvarech tanečních a písňových. Této je příznivější podnebí jihu, kdežto oné sever.
Kolem roku 1600 se již katolická chrámová hudba dále nevyvíjí, zato dává vážné hudbě mocnou novou inspiraci německý protestantism a v Italii u renaissančních dvorů znějí prvé arie z oper, komponovaných na mythologické látky antiky. Jako na tolik jiných věcí, má i na hudbu renaissanční Italie pro celou Evropu monopol; ještě po celé 17. století není téměř jiné hudby než italská. Pod jejím vlivem si vytváří Francie lehčí formy, zejména taneční, odpovídající společenským potřebám jejích aristokratických kruhů. Celkem však zůstává hudba záležitostí lehkou a podružnou, pokud je pěstována temperamentem románským. Až se tu pojednou otevrou nedohledné hlubiny a vyvstane celý nový svět tónů — lze snadno uhodnout, že je míněn Jan Sebastian Bach. Německo se hlásí o svůj podíl a je to hned podíl vůdčí; jen to samo, co tento lipský kantor vybudoval, je obrovská budova z tónů, vniterný a imaginární protějšek ke gotickým katedrálám středověku. Hudba přestává tu být hrou forem a požitkem sluchu, za ní se otvírá celý svět duševního života, nálad, nové citovostí, a to z části ještě na půdě náboženské, ale z většiny už mimo ni. V osmnáctém století už počíná být vůdčí úloha Němců uznávána a jejich hudebníci nabývají evropského významu: Haendel svými úspěchy v Londýně, Gluck v Paříži. Všude však narážejí na italský monopol, s jeho přemocí bude těžce zápasit ještě Mozart. Ale tento spor mezi hudbou vlašskou a německou je už záležitostí celé Evropy, Francie, v hudbě jinak málo tvůrčí, dává sice hudebnímu vývoji nejskvělejší arénu, totiž pařížskou operu, ale tradicí této scény zůstane už jednou pro vždy, že bude otevřena každému cizímu umění, již proto, že francouzské by na ni nestačilo. Tak se stává hudba jedním z prvých projevů evropského kulturního společenství v době, kdy národové ještě neznají literatury ani svých nejbližších sousedů a kdy se do cizích jazyků překládá nejvýš několik největších básníků. Když pak nastane německé hudbě doba nejslavnější její tvorby, v habsburské Vídni, bude možno říci, že klasická její díla budou prvým výtvorem německého ducha, jemuž vzdá čest západní Evropa, jež jinak ještě všecko, co je za Rýnem, ignoruje.
Hudební Vídeň je protějškem k básnickému Výmaru, geniové tu vyrůstají s podivuhodně bujnou rychlostí, jména Haydn, Mozart, Beethoven a Schubert stačí, aby postavila německou hudbu rázem nad italskou a dala jí význam universální, evropský a všelidský. Italská hudba zůstane vždy italskou, tak je obzor její zúžen hranicemi národa a rasové krve; německá hudba však, toť hudba vůbec, národnostní rysy v ní ani nápadně nevystupují, ani jejímu chápání nevadí, stane se proto pro všecky Evropany synonymem klasického hudebního umění, právě asi tak, jako ve výtvarných uměních vytvořili staří Řekové klasický ideál, jenž byl uznáván za absolutní a všem kulturním národům společný. Jak snadno lze při poslouchání Mozartovy hudby zapomenout, že byl Němcem, tím spíše, že jeho díla jsou šťastnou synthesou německé vroucnosti, italské hudební techniky a francouzského rokoka. Beethoven pak je pro německou hudební kulturu tím, čím je pro literární Goethe. Kdežto však je tento svým životním postavením, jak už dříve bylo řečeno, mezi básníky německými šťastnou výjimkou, je Beethoven přímo exemplárním příkladem, tragicky velkolepým prototypem pro to, čemu říkají Němci „des Künstlers Erdenwallen“, totiž pro výše naznačený rozpor mezi obřími rozmachy tvůrčí síly a těsností vnější existence, Beethoven je také nejmohutnějším do té doby vtělením germánského ducha v umění a lze na něm přímo demonstrovat všecky znaky, jimiž se tento duch liší od francouzského: titanské bouření, hluboké vzrývání propastí nitra, romantický lyrismus, všecky bolesti světa, nesené silou hrdinné osobnosti — ale ovšem, genius jeho hudby dovede všecky tyto vzpurné živly spoutat kouzlem tónů a zachránit celé slavné toto dílo před rozervaností a anarchií. Proto právem platí Beethoven za prototyp genia ve smyslu romantickém, to jest genia jako heroického tvůrce, zápasníka a mučenníka, pojem to, jehož evropská kultura až dosud v tak velkolepém obrysu neznala. Francouzové hleděli na své duchovní vůdce střízlivěji, pouhé „un bon écrivain“ mohlo zde platit za největší chválu, ale dávají-li Němci na přelomu století Evropě Goetha a Beethovena, nejsou to pro ně jen velcí tvůrci, ale zároveň uskutečnění pojmu genia, jak jej vytvořila jejich filosofie a estetika. Pojem tento přejde znenáhla v myšlení celé Evropy, objeví se pak ve francouzské škole romantické a kolem něho se bude točit po celé devatenácté století všecka kultura hudební, neboť kult hudby, to bude především uctívání a vzývání geniů.
Na tom však má již podíl nejen Německo, ale střední Evropa vůbec. Vídeň leží mimo vlastní oblast německou, na její ovzduší působí i vlivy slovanské, i ačkoli jí v Berlíně vzrůstá nebezpečný politický soupeř, zůstává pro všecku německou sféru, jakožto sídlo císařského dvora a shromaždiště aristokracie z celé střední Evropy, jediným pozoruhodným místem jemnější životní kultury. Rozkvět hudby zde byl proto určen nejen melodickým naturelem Rakušanů, ale těmito místními společenskými okolnostmi. Beethoven vůbec nebyl Rakušan, nýbrž Severoněmec, snad Flám, ale přišel sem, přiváben výhodami tohoto střediska; hmotná jeho existence byla udržována podporami z pokladen, nechť císařské či šlechtické, do nichž plynuly výnosy ze zemí po většině neněmeckých. Tak přispíval i náš český lid k zmrvení té prsti, z níž vyrůstala slavná klasická epocha hudební Vídně. Hudba je sice nejvniternější a nejcudnější ze všech umění, ale zvláštní paradox života ji odsuzuje k tomu, aby více než které jiné se vystavovala davům; nemůže žít bez obecenstva a k vyšším útvarům může se vyvinout jen v prostředí společenského luxu. Takové prostředí má z tehdejších německých měst toliko Vídeň a její význam pro dějiny hudby můžeme si proto vyložit také tak, že sem tíhly všecky hudební síly a touhy národa, vedle Italů nejhudebnějšího v Evropě, jemuž však pro dokonalý rozkvět hudby chyběly společenské podmínky. Ve Vídni je nalezl a tím je dán podnět k vývoji životní kultury německé, jak se vyvine během devatenáctého století, až pomine panovnický absolutism a privilegované postavení šlechty. Zbohatlé a politicky vítězné měšťanstvo ve spojení s tím vším, čemu Němci říkají vrstvy vzdělanců, „gebildete Stände“, vytvoří si kolem chrámů hudby svá ohniska intensivně duševní atmosféry, svá prostředí přepychu a životního požitku. Čím je Paříži salon, tím bude Němcům operní scéna a koncertní síň, čím byl Francouzům Versailles, tím jim bude Bayreuth.
*
Řekne-li se, že francouzská kultura až do devatenáctého století má ráz více klasický (či lépe klasicistický), kdežto německá romantický, je to označení příliš povšechné a zběžné, jež se nekryje se všemi podrobnostmi skutečného vývoje. Nicméně můžeme při něm setrvati tam, kde jde o to, vystihnout a odlišit od sebe poměr Francouzů a Němců k jiným národům a k evropskému celku. Francie přispěla k vývoji evropské kulturní solidarity tím, že v době, kdy počínal klesat universální význam latiny, ovládla elitu všech evropských národů ne-li svým duchem, tedy alespoň svým vkusem, životním stylem a jazykem. Jako tvořili ve středověku lidé, rozumějící latinsky, svět nejvlastnější Evropy přes hranice států a národů, tak vyznačuje se po r. 1700 dobrý Evropan tím, že mluví francouzsky, a je-li šlechticem nebo proslulým učencem nebo filosofem, jsou mu otevřeny salony a vědecké akademie od břehů Atlantiku až do Petrohradu. Tehdy, za dob Pascalových, Leibnizových a Voltairových, mluví se o „republice učenců“ nebo „republice duchů“, čímž je míněno společenství intelektuálních lidí bez rozdílu národnosti. Vědomí evropské duchovní pospolitosti je tedy už velmi silné a solidarita osvícených vzdělanců nahrazuje někdejší společný zájem křesťanský; katolická církev již pozbývá svého mezinárodního poslání a tito osvícenci jsou jejími odpůrci a útočí na ni a na bojovný její orgán, Jesuity, ve jménu jiného zájmu mezinárodního a všelidského, to jest v zájmu svobodné myšlenky, duševního světla, rozumu.
Tato jejich evropská solidarita má však přízvuk kastovní hrdosti. Učenec německý nebo italský hledá pomocí latiny nebo francouzštiny dorozumění s učencem francouzským, protože potřebuje styků s lidmi stejné úrovně — své krajany, lid vlastního svého národa považuje totiž za nevzdělaný. Tento typ kulturního evropanství nemá zájmu o jazyky a kultury národů menších a východnějších. K duševnímu sjednocení směřuje se velmi jednoduše a přímočaře, hledá se dorozumění pomocí jednotného jazyka vzdělanců a propasti, jež zejí mezi jednotlivými zeměmi, se prostě přeskočí. Proto také slouží tento způsob evropanství pokroku filosofie a věd, oborů, u nichž národní zabarvení nepadá na váhu, ale přináší málo prospěchu literatuře, poesii a umění, to jest projevům vlastního ducha národního. Co má z toho německá kultura, že Bedřich II. zve k sobě Voltaira anebo co ruská z toho, že si carevna Kateřina dopisuje s francouzskými encyklopedisty?
Naproti tomu měli Němci již tím, že tímto stavem trpěli a byli stlačeni na národ inferiorní, důvod, aby hledali jiné cesty k evropskému dorozumění. Francouz, uzavřený do své klasicky vyhraněné země, jež má více mořských břehů než hranic s jinými zeměmi, odmítá pyšně vlivy cizích národů, jež ho nezajímají a jež cítí pod svou úrovní. Němec pociťuje s jedné strany trpce tuto pýchu, s níž na něho shlíží západ, ale zároveň se cítí vklíněn mezi národy nejrůznějších ras, jazyků a kulturních typů, kteří podobně jako on usilují projevit kulturní bytost a hrát svůj part v evropském koncertu. Pocit, že je vysunut z Evropy daleko na západ a že jeho země je Evropou v malém, vytvořil ve Francouzovi pocit hrdé soběstačnosti. Pocit, že žije ve středu Evropy, obklopen na všech stranách sousedy, vzbudil naproti tomu v Němci zájem o všecko, co je kolem něho; neohraničenost jeho země lákala k expansi všemi směry a k touze, rozšířiti obzor a žíti co možno životem celého kontinentu. Tato touha vtělila se u Němců nejprve v tak zvanou romantickou školu, pojmy romantiků o národní bytosti a kultuře vyvíjejí se z idejí Herderových a vtěleny jednak v inspiraci básníků, jednak v pilnou práci literárních historiků, estetiků a filologů, dávají na přechodu do devatenáctého století Němcům tak široký evropský obzor, jakého nemá té doby ještě žádný jiný národ.
Německá romantika předchází časově romantismu v moderní literatuře francouzské a anglické. Kdežto je v těchto dvou západních literaturách romantism představován vynikajícími básníky, není síla německé romantické školy ani tak ve velikých básnických individualitách jako spíše ve filosofech literatury a poesie a ve vědeckých pracovnících, jež uvádějí její estetické koncepce v život tím, že studují bytost vlastního národa, ale vedle toho projevují zájem, do té doby v Evropě neznámý, i o národy jiné. Vracejí se do středověku nebo do dob starogermánských, hledají německého ducha v nejvlastnějších jeho projevech, vyzvedají po dvou staletích klasicismu opět význam gotiky, ale současně projevují neobyčejnou vnímavost a chápavost pro kulturní projevy jiných národů a to nikoli jen největších a pro historii lidstva nejdůležitějších. Byl-li už před tím uveden do Německa Shakespeare a zdomácněl-li tam tak, že my ve střední Evropě vidíme tohoto básníka básníků nikoli očima jeho vlastních krajanů, nýbrž skly německými, dochází u romantiků na kult všech hlavních literatur evropských, na příklad španělské, ba dokonce i slovanským národům je věnováno trochu pozornosti, po prvé, co žije bílé plémě v Evropě! I zde dává hlavní podnět Herder a Goethův pokus o překlad „Kytice“ z rukopisu Královédvorského, jenž nechybí v žádném vydání jeho básnických spisů, svědčí o tom, jak i tento patriarcha německé literatury, přes to, že tím nejvyšším v umění jsou mu ideály antiky, sdílí tuto německou touhu po rozšíření obzoru a pochopení cizích kultur, což projevil nejvýznamněji tím, jak vítal do literatury mladého Byrona i mladé francouzské romantiky, ba i jak dal na sebe působit vlivům exotickým, orientálním, ba i čínským. Od něho pocházejí také známé a často citované výroky o „Weltliteratur“. Tedy již světová literatura tanula tehdy Němcům na mysli jakožto symfonie, do níž každý národ uvádí svůj tón, zatím co francouzský vzdělanec těch dob nečetl než francouzsky a vzdělaný Angličan nepřečetl za celý život jediného díla německé literatury. A tak, když války Revoluce a Napoleona obracejí Evropu na ruby a uvádějí její národy v nepoznaně dosud blízký styk, je tu nevyčerpatelná příležitost pozorovat různost těchto dvou kulturních typů. Němci vědí o Francouzích téměř všecko, Francouzové nevědí o Němcích téměř nic. Napoleon stojí před Goethem, ale neví kdo to vlastně je, zná ho toliko jako autora Wertherových strastí. Celá Evropa se zvedá proti francouzské nadvládě, ale při tom nepřestává uznávat převahu francouzské životní kultury — proti Napoleonovi se bojuje, ale k Francii necítí nikdo nenávisti, obdiv a úcta k její kultuře je silnější. Tak trvá stále ještě hegemonie francouzského mravu a vkusu, i když už francouzská literatura a filosofie nemá, čím by Evropu ovládala a když už duševní úroveň Paříže je předstižena bohatým a tvůrčím duševním životem v nevelikých městech německých. Ale Paříž o tom nemá tušení; paní Staëlová, když pro ni píše svou knihu o Německu, odhaluje svým krajanům zcela nový a jim po většině nepochopitelný svět, ale ovšem tato jedna kniha nestačí, aby odklidila předsudky a neznalosti, nahromaděné za dlouhá staletí. Ještě méně se podařilo později Carlylovi vyvolati v Anglii zájem o německé básníky a myslitele; zděděná a do šablony ztuhlá dogmata o vlastní výši i o tom, že netřeba věnovat pozornost tomu, co se děje v evropské kultuře na východ od Rýna, potrvá v průměrně vzdělaných lidech těchto dvou západních národů ještě po celé devatenácté století.
Ovšem, platil-li Němec za dob napoleonských ještě za národ poddajný, politicky neschopný a honící se v oblacích poesie a abstrakce, přetvoří se během devatenáctého století na národ politicky a vojensky dobře zorganisovaný, stane se od dob Bismarckových obávaným činitelem, i dokonce, pokud se týče praktických záležitostí, hospodářství, průmyslu, obchodu, metodické práce, nejmocnějším národem evropské pevniny. Nejen Francii, ale i anglosaskému panství na moři vyroste v něm nebezpečný soupeř, což vede k tomu, že roku 1914 stanou tito dva velicí národové západu proti Německu tváří v tvář jako nepřátelé. Ale třebas že toto Německo, které strhlo Evropu do světové války, se zdá být zcela jiné než byla ona maloměšťácká a v politice ospalá země básníků a filosofů z roku 1800, v podstatných rysech svého kulturního typu mnoho nezměnilo.
*
Tento typ dorostl za posledních sto let nepopiratelně k téže výši a k témuž kulturnímu bohatství, jakými se honosí typ francouzský a anglosaský a představuje vedle nich a s nimi tři vrcholné útvary evropské vzdělanosti. Vedle nich zapadají starší kultury románské, italská a španělská do minulosti; typ, jejž vytvoří národové slovanští, jest ještě otázkou budoucnosti. Hlavní slovo v evropské jak kultuře tak i politice mají dodnes Francie, Velká Britanie a Německo, ale toto poslední, nejvyšší, průběhem věku uzrálé slovo zní se rtů každého z těchto národů jinak. Především třeba Anglii z tohoto poslání napolo vyloučit, neboť si zvolila nové: zplodila ze sebe anglosaskou Ameriku a stala se světovou britskou říší. Kultura její není již v nejvlastnějším slova smyslu evropská, podíl na evropských záležitostech nemůže stačit již národu, jenž vidí svůj úkol v zcivilisování zeměkoule svým duchem a způsobem. Britský ostrov je toliko už zeměpisnou součástí Evropy, ale mocí politickou a rozpětím své civilisace naši pevninu dávno přerostl. Pociťujeme jej v blízkosti svého kontinentu jako celý zvláštní svět, jsme často jako v jeho stínu, dopadá na nás jeho politický a hospodářský vliv, ale konec konců celý anglosaský svět je pro nás v nitru Evropy vzdálenou sférou, něčím mimo náš životní obzor.
Tou měrou ovšem, jakou stará Anglie vyrostla na britské imperium, byla utvrzena ve své povýšenosti a lhostejnosti k střední a východnější Evropě. V té věci zůstává stále s Francií na stejném asi hledisku. Oba tito národové mají společné vědomí, že představují Západ, to jest dosažený cíl tisíciletého vývoje, poslední a vrcholné vymoženosti Evropy, nejvyšší uskutečnění evropského principu kulturní kvality, tedy Evropu par excellence, vůči níž všecka ostatní Evropa zeměpisná je stupnicí, po níž se schází vždy níž, čím dále se jde k jihovýchodu. Zde u nás na západě byla uskutečněna idea Evropy nejhodnotnějším způsobem, duch její kultury a životní styl vybroušen do nejjemnějších hrotů a vyhnán do nejvonnějších výkvětů — proč by nás mělo zajímat všecko dále na východ, co nedorostlo naší výše? Jsme-li my sami Evropou, není naší věcí, abychom se od ostatního kontinentu učili, naopak, je jeho věcí, aby se nám, pokud může, přiblížil, nemá-li zůstat pouze geografickým naším přívěskem.
Tak asi hleděl již po dvě století evropský západ na střed a východ našeho dílu světa. Ale tento střed nezůstal dlouho za západem a za něj počíná po celé uplynulé století mluvit Němec. Má právo dovolávat se své klasické epochy kulturní kolem roku 1800, jíž nejen že dohonil Západ, ale v některých směrech jej předstihl. Literatura jeho je tak bohatá jako francouzská a anglická, ale vedle toho může se honosit dvěma celými světy kulturních hodnot, v nichž mu náleží prvenství: filosofií a hudbou. Německá filosofie, třebas že příslovečně abstraktní, do metafysických přediv zamotaná a mimo život neplodně bující, zůstává přece jen světem nejzávratnějších soustav, jež si vybudoval spekulativní duch Evropy po odumření náboženské víry. Otvírajíc svým tvůrcům a stoupencům nekonečné ráje myslitelské rozkoše a abstraktního snění, a hovíc zejména nenasytnému subjektivismu duchů, kteří se cítí nositeli celých duchových světů v náhradu za tu skromnou roli, jíž jím je se spokojit ve světě realit, zůstává tato filosofická kultura po celé generace nejvyšší útěchou vzdělanstva v národě, jehož životní kultura je v plenkách a nemůže jim poskytnout tolik reálných požitků, jakým se těší vrstvy aristokratické a intelektuální na západě. Druhou takovou vznešenou útěchou a jedinečnou pýchou německé vzdělanosti je hudba, umění, jímž ukájejí nejhlubší touhy své vniternosti, svou potřebu citových a snových rozkoší. I tento svět jejich hudby je jim bohatým odškodněním za maloměšťáckou stísněnost jejich skutečného života, a je-li kult filosofie omezen jen na elitu jejich vzdělanců a učenců, stává se hudba během devatenáctého století velikou a přímo životní záležitostí jejich středních, ba i lidových vrstev. A tak se vyvíjí od počátků devatenáctého století mezi Severním mořem a Alpami zvláštní kulturní sféra, ostře se odrážející od suché latinské racionalistické a klasicistické atmosféry francouzské, i od chladnokrevného, empiristicky a prakticky založeného typu anglosaského. Tato německá kulturní sféra liší se od těchto západních tím, čím se náš středoevropský les odlišuje od středomořského pobřeží nebo skalnatých a zamlžených břehů Anglie. Vládne tu kouzlo vlhkého šera, romantických stínů, zní tu píseň, všecko šumí hudbou, temná lůna lesa lákají k hlubokému zadumání a mezi poetickými obrysy stromů svítí hvězdy, lákajíce metafysickou touhu k smělým rozletům. Není to jen atmosféra německá, ona odpovídá i potřebám slovanské duše a slovanští národové, s Němci sousedící, přispívají k ní znenáhla také svým podílem, takže se tu vytváří širší typ středoevropský, přesahující z pouhých mezí němectví. Ale ovšem, Němci sami nechtějí toho dost vidět a zvyklí nadvládě nad Slovany, považujíce je za plémě nižší a nezajímajíce se o projevy jejich kulturní bytosti, vidí ve vší civilisaci od Baltického moře až na Balkán i v duševním životě těchto zemí jen výsledky svého kulturního vlivu a své kolonisační práce.
Napoleonské války obrátily jednou zas po dlouhých dobách k střední Evropě pozornost světa. Jejím dobytím a trvalým ovládnutím byl by snad dal Napoleon základ k evropské politické jednotě, ale ovšem za jiných předpokladů, nežli z jakých vycházel. Dnes po více než stu let je kde komu zjevný jeho velký omyl: vládce Francie a syn latinské rasy pyšně přehlížel německou kulturu a neznaje německé duše, tím méně jiných menších středoevropských národů, neviděl v těchto územích mezi Francií a Ruskem nic víc než materiál pro vznik vasalských států nebo spolku knížat mu oddaných, kde hraníce byly střiženy čistě libovolně bez nejmenšího zřetele na cítění a práva národů. Zatím však, když u Waterloo jeho plány definitivně ztroskotaly, měla Francie již v Německu nejen soupeře kulturního, ale i politického, národ básníků a filosofů se mění v národ Bismarckův a Hohenzollernů a pyšní národové Západu jsou nuceni jednou provždy vzdát se nároku na ovládnutí střední Evropy. Což znamená ve světě evropské kultury, že kulturní typ západoevropský je nucen uzavírat se vždy více do svých hranic a stávati se vždy exklusivnějším a francouzská kulturní hegemonie nad Evropou že mizí tou měrou, jakou Němci nabývají národního sebevědomí a jakou se mezi oběma národy na Rýně vyhlubuje propast vzájemné politické nenávisti.
*
To jsou však již vzájemné vztahy a situace, jak je vytvořilo uplynulé století. Bylo to století velikých pokroků ve všeobecném vzdělání, století vědy, techniky a jiných sil, které stírají zvláštní barvu národních kultur a pomáhají nivelisovat duševní život v celé Evropě na přibližně stejnou úroveň. Jde-li nám však o to, vyznačit hlavní typy evropské kultury, a to zvláště v tomto případě postavit typ německý proti západnímu francouzsko-anglickému, jest nejlépe, zůstaneme-li při době, kdy tyto typy stojí proti sobě v celé ještě své čistotě a vyhraněnosti, totiž na počátku devatenáctého století, kdy žijí ještě Goethe a Beethoven a kdy základní klasická tradice francouzské kultury není ještě porušena vpádem romantismu.
Pozorován v té době, vynikne také co nejčistěji vztah k Evropě a evropanství u každého z těchto nacionálních typů. Francouz a Angličan hledí s pohrdavou lhostejností na vše, co kulturně žije a kvete mimo jejich sféru. Evropa, to jsou oni, nejen nejvyšší výkvět jejího ducha, ale i jejího reálného života a politické moci. Co je mimo ně, to jsou nižší stupně, o něž nepotřebuje se zajímat ten, kdo dospěl výše. Kultura těchto dvou velikých západních národů vzniká, jak dříve bylo šíře ukázáno, tím, že se vtělila v životní skutečnost. Jejím dílem nejsou jen knihy, nýbrž především život sám, ovládnutý zvláštním řádem krásy, půvabu a požitku. Sociálním jejím podkladem jsou vrstvy aristokracie a později bohaté buržoasie; život, zvyky, mravy a módy těchto vrstev na západě stanou se vzorem pro celý svět evropské civilisace. Není důvodů, proč by se v Paříži nebo Londýně pociťoval zvláštní zájem o poznání vlastní Evropy. My sami, s tímto základním vědomím se tam žije, my sami jsme Evropa a být dokonalým Francouzem nebo Angličanem znamená již samo sebou dosáhnout nejvyšší úrovně evropanství, skutečná geografická Evropa tam dále na východ, lá-bas, je pouhým přívěskem, kolonií naší vzdělanostní sféry. Své evropanství cítí proto tito západní národové nejlépe, když všecko vztahují na sebe, uzavírají se do sebe, žijí ze svých vlastních fondů, uzavrou-li se nedůtklivě do svých hranic, učiní-li se ve svém vědomí střediskem vzdělanosti celého světa.
Zcela jinak je u Němce. Pocit, že je teprv v druhé řadě, stranou od hlavní cesty evropského kulturního vývoje, bez souvislosti s antikou, v očích Latinců tedy potomek barbarů, činí jej řevnivým vůči západu. Cítí k němu obdiv, smíšený se závistí. Snaha vyrovnat se mu, zbystřuje jeho chápavost vůči těmto vynikajícím kulturám, jako zas právě naopak přílišná pýcha a pocit soběstačností činí Francouze a Angličana vůči ostatní Evropě nechápavým anebo v nazírání na ni povrchním. Znalost francouzské a anglické literatury je v Německu věcí běžnou, ba nezbytnou povinností vzdělance, znalost německé literatury ve Francii a Anglii platí za zvláštní odbornictví. Kromě s Francouzi sousedí Němec s tolika jinými národy, že nemůže v něm vzniknout onen pocit, že vlast je zároveň svět, jako u západních národů, kteří jsou vysunuti do moře a mají pocit, že Evropu mají za zády. Čilé styky s těmito sousedy různých ras a kultur vyvinuly v Němci smysl pro národní osobitosti a nejrůznější kulturní typy. Ne snad, že by se jimi se zvláštním zájmem zabýval; to činí jen, pokud jde o souseda francouzského a italského; ostatní sousedy považuje za kulturně nižší sebe a přezírá je pyšně právě tak, jako Francouzové a Angličané přezírají jeho. Ale všude na ně naráží při své centrální poloze a z této polohy vyvozuje své historické poslání, být těmto východnějším národům učitelem kultury a při tom je i politicky ovládnout. Výbojné pudy moci lákají k expansi kulturní i naopak.
Evropa se jeví proto Němci jako veliký různotvárný celek, v němž on sám může nabýti vůdčího vlivu a mocí, jen když bude co možno otevřenýma očima tento celek obzírat. To jest, když na rozdíl od exklusivního Francouze a Angličana otevře svou bytost proudům a vlivům celého kontinentu a dovede-li se mezi nimi co nejlépe orientovat. Hledí se tedy zmocnit Evropy duchem, Evropa je pro něho idea, již třeba uskutečnit poznáním a věděním. Kdežto člověk západu nepřipustí, že by vývoj Evropy mohl jít nad něho a hledí na kulturní soutěž národů s povýšeným klidem toho, jenž je sám o sobě přesvědčen, že nebude nikým předstižen, Němci a s nimi středoevropští národové, v téže kulturní sféře s nimi žijící, hledí na západ řevnivě a dychtivě, usilujíce o to, aby jej dohonili nebo nezůstali daleko za ním. Celý program našeho českého obrození leží v hesle našich buditelů: snažiti se, abychom se vyrovnali nejpokročilejším národům. U Němců, když nabyli politické moci a vytvořili si novou říši, zvrhlo se toto úsilí, nezůstat v ničem za západem, v opojení a zaslepenost pýchy nad dosaženými výsledky a z těchto jejich ressentimentů podceňovaného a přezíraného, jenž se chce stůj co stůj vyrovnat těm, kdož ho podceňovali a přezírali, vznikly u nich ony neblahé duševní stavy, jež vedly k světové válce.
Pro Francouze a Angličana, viděli jsme, jsou nejbohatší a nejjemnější výkvěty evropské kultury skutečností, v níž on prostě žije, prostě a samozřejmě podle staletých svých tradic. Nepotřebuje blouznit o Evropě, protože sám se cítí na výšinách Evropy. Být dokonalým Evropanem, to znamená pro Pařížana být co nejdokonalejším Francouzem, k tomu nepotřebuje ani znalosti jiných jazyků, stačí mu k tomu mateřština. Těchto pocitů nezná ani nejsebevědomější Němec; i tam, kde dostupuje nejvyšších stupňů kulturnosti, stále hledí na západ, srovnává a měří, do jaké míry se mu vyrovnal nebo jej předstihl. Evropa je pro něho něco, co má být teprv uskutečněno, idea, již třeba naplnit obsahem. Tím spíše ještě platí to o menších národech za německou sférou — ti, protože jsou ještě dále od vlastní tisícileté cesty evropské kultury, vztahují tím dychtivěji po Evropě ruce, chtějí být Evropě známí, do ní zařazení, k sféře západní civilisace přičteni. Čím dále jim je nejvlastnější Evropa, tím více jim je pouhou představou, snem, cílem touhy. Znají ji z knih a cest po případě lépe než průměrní lidé, kteří v prostředí západní civilisace žijí, podobně asi tak jako maloměšťák zná často velké město líp než jeho vlastní obyvatelé, protože na ně příliš myslí, podle něho se zařizuje a činí si z něho normu a ideál.
O tom všem bude tu mluveno ještě častěji už proto, že jest to ono hledisko na Evropu, jež také vyznačuje nás Čechy. Ale základy tohoto vztahu k západu jsou především dány tím, čím třetí typ evropské vzdělanosti, německý, se odlišuje od francouzského a anglosaského. Kultura u něho má ráz více knižní, k evropanství se tu postupuje spíše studiem než životem, poznáváním jiných národů a jejich kultur, pružností vnímání, šířkou rozhledu. Je-li Francouz (či byl-li až do devatenáctého století) nejlepším vtělením kulturního Evropana, lze o Němci naproti tomu říci, že Evropu nejlépe zná. Narážíme tu, sledujíce tyto věci až ke kořenům, na konec vždy na rozdíl mezi „věděti“ a „býti“. Na krásné ženě nežádáme, aby mnoho věděla, kouzlo její je v tom, čím prostě jest. Tomu se podobá případ Francie, i ona okouzluje svět lehce, bez námahy, pouhým půvabem svých instinktů a elegancí životních forem — rádo se jí odpouští, že je slabá v zeměpise a že nezná cizích jazyků. Proti tomu živlu ženskému představuje německá kultura spíše princip mužský: oč je v životě méně půvabu, tím více třeba nahradit si jej úsilím ducha, metodickou prací, hojností poznatků a všeobsáhlým gestem abstrakce. Která postava je v očích celého světa nejvýraznějším projevem Francie, jejím výkvětem ale i po případě karikaturou? Bez odporu Pařížanka. A která figura platí podobně v očích světa za prototyp a karikaturu němectví, alespoň v dřívějších klasických dobách jeho vzdělanosti? Zajisté že německý profesor. A tak i tyto nejběžnější a mohlo by se říci nejpovrchnější představy (které jsou však výsledkem zkušeností a pozorování mnohých generací) potvrzují to, co zde bylo řečeno o povaze a vzájemném rozdílu dvou hlavních vzdělanostních typů, jež vytvořil evropský kontinent od konce středověku.