V. ČEŠSTVÍ.

Po těchto dalekých oklikách vede nás cesta domů. Těchto rozhledů po vývoji evropské kultury bylo třeba, máme-li si ujasnit, kdo jsme my Češi a jaké je naše místo v tomto díle světa. Jako u velikých národů, o nichž byla řeč, je i nám dán základní pocit naší národnosti naší zeměpisnou polohou. Jsme národ vnitrozemský, mající stejně daleko k moři Severnímu jako k Jaderskému a cítíme se v samém středu Evropy, více ještě nežli Němci, jejichž nížiny náležejí k severní oblasti kontinentu. Vody z Čech tekou k severu, ale moravské k jihu, k severnímu sousedu řadíme se svou úrovní hospodářství a kultury, ale směry pro expansi našich sil byly jih a jihovýchod, z jihu jsme byli také po staletí ovládáni. Jugoslavie a severní Italie se nám zdá, následkem dějinných našich zkušeností, bližší než Hamburk a baltické přístavy. Oba směry se celkem asi vyrovnávají; smíme říci, že jsme v samém středu Evropy. O našem postavení mezi evropským západem a východem to ovšem s touže jistotou říci nelze, protože je těžko stanovit, kde přestává západ a počíná východ. Francouzům se může zdát, že jsme již v oblasti východní, ale my sami se zřetelem k svému slovanskému původu cítíme se vysunuti silně na západ.

Protože jsme národ neveliký a uzavřený do zemí, obklopených horami, za nimiž již se mluví cizím jazykem, cítíme se obstoupeni jinými národy více ještě než Němci, před nimiž se na severu otevírá volné moře. Jsme vedle nich druhým národem evropského středu, národem centrálním v nejvlastnějším slova smyslu — tím už je naznačeno, kolik máme s nimi společného ve svých osudech i své kulturní bytosti. Celek Evropy cítíme prostírat se všude kolem sebe, ke všem čtyřem stranám světa, při čemž oproti jiným národům evropské civilisace jsme ještě v té výhodě, že blízkost východu nepociťujeme jako něco temného, barbarského, nebezpečného, neboť tento východ, toť Slovanstvo, náš svět mateřský, jehož duši přese všecku svou kulturní výchovu západoevropskou rozumíme mocí rasového spříznění. Evropa proto u nás nekončí hned za Karpaty a mezi svými vztahy k západu a k východu pociťujeme takovou rovnováhu, jako snad žádný jiný evropský národ. Jsme nakloněni vyvozovat z toho jakési zprostředkovatelské poslání mezi západem a východem a oceňujíce veliké výhody své zeměpisné polohy, rádi nazýváme svou zemi srdcem Evropy.

Zdali právem, bude dále ukázáno, ale jisto je, že tato rovnováha není klidná a zabezpečená, nýbrž že se spíše podobá trvalému a dosud nikdy ještě nevyrovnanému napětí. Neboť jsme národ slovanský, jenž nejdále pronikl do Evropy a nejvíce se vzdálil svého prastarého východiska. Závažné však je, že nepronikl mezi národy menší, stejně s ním silné nebo slabší, takže by je mohl ovládnout, jako na př. Maďaři své sousedy v Uhrách. Nejnápadnější zvláštností naší polohy je, že jsme vnikli klínovitě přímo do těla největšího národa střední Evropy, Němců, a že jsme po dlouhá staletí byli ohroženi jejich obrovskou přesilou. Ovšem, klín do těla němectví jsme netvořili vždy; je-li pravda, jak se nejnověji tvrdí, že naše země byly osídleny Slovany již v dobách před Kristem, měli jsme dlouho oporu v Slovanech polabských na severu a v Slovanech pod Alpami na jihu, takže jsme stáli právě asi na polednících, jež dělily svět slovanský od germánského. Ale posily na severu a jihu zmizely, jakmile se němectví prodralo po Dunaji na východ a založilo tu svou marku, Rakousy, a když na severu Slované mezi námi a Baltem byli buď vyhubeni nebo zatlačeni na východ. Tehdy, asi před tisícem let, počínají nabývat Čechy povahy poslední výspy, již třeba uhájit a pocit tísně z toho a vědomí tohoto poslání vryly se již asi tehdy velmi hluboko do duše našich předků a byly význačným psychologickým podkladem pro náš pojem národnosti. Již od těch dob má pocit češství tento karakteristický přízvuk: je nás málo proti Němcům, ale nedáme se!

Nejzápadnější výspa slovanská se držela opravdu statečně již v dobách, kdy její obyvatelé neznali ještě měst, žili jako zemědělci a měli těžké postavení proti prvým německým králům a feudálnímu jejich rytířstvu. Nikdy se nestalo, aby německá přemoc zaplavila zemi a ohrožovala samo bytí slovanských kmenů mezi Krkonoši a Šumavou. Třeba míti také na mysli, že byli-li před tím v Čechách a na Moravě mimo Slovany také kmenové germánští (Markomané), nebo dokonce keltští (Bojové), v dobách prvých Přemyslovců už jich tu nebylo a protože oblast našeho jazyka sahala ještě až po pohraniční hory, možno říci, že Čechy byly tehdy češtější než jsou dnes a zápas o obranu národní existence nebyl přece jen asi tak krutý, jak se nám zdá dnes, kteří známe z dějin jen léta válek a situace kritické, přehlédli jsme však dlouhá období míru, kdy, jak se zdá, snášeli se naši předkové s Němci jako dobří sousedé. Jako vyslovené nepřátelství nemohl být vzájemný poměr obou národů pociťován už proto, že státoprávně byl poměr tento řešen kompromisem; čeští panovníci vcházeli ve vasalský poměr k německé říši; tím zaručovali své zemi bezpečí, ale zároveň vzrůstala politická váha jejich země, že z vasalů stávali se znenáhla důležitými činiteli v říši samé, voliteli císařů a později i samotnými nositeli císařské koruny.

Postavení našich předků vůči přesile německé nesmíme si představovat tak patheticky heroické, jak se jeví zjednodušující a idealisující optice historiků. Nejzápadnější bašta slovanství byla tedy uhájena v nejnebezpečnějších dobách barbarského středověku, kdy naši předkové neměli k opoře svého národního vědomí ještě literatury ani jiných prostředků kultury a kdy panovníkům německým by žádná moc v Evropě a na světě nebyla mohla v tom zabránit, kdyby byli chtěli podniknout proti Čechům výpravy na vyhlazení jako proti slovanským kmenům na severu.

Naše postavení mezi národy se tím však nestalo bezpečnějším, naopak postupem dějin se jen zhoršuje. Slované polabští mizí zatím z dějin a Slované v Alpách podléhají moci Vídně — nyní teprv se stávají Čechy vskutku klínem do těla němectví, osamělou výspou, na niž naráží německý příboj nejen zpředu, ale se tří stran. Jen politická síla země a její hospodářské bohatství zaručuje jí neodvislost vždy větší v rámci německé říše, ba činí ji na čas, za Luxemburků, jejím těžištěm. Čistě slovanský ráz země se však stírá, když čeští králové povolávají Němce k zakládání měst a již za doby Karlovy pociťuje instinkt národa to, co se později stane osudovým paradoxem našich dějin: čím více civi1isace v naší zemi, tím více jsme ohroženi na svém bytí, tím více je nám ustupovati před cizinci! Na hrozící nebezpečí reaguje husitství svým hrotem proti Němcům a důrazem, jejž klade na obranu jazyka a národnosti. Tento rozmach národní síly zaplašuje nebezpečí germanisace, ale jen na čas; povoláním Habsburků na český trůn vyrůstá nebezpečí znovu, němčina se hrozivě rozmáhá, Němci se stávají druhou národností v zemi, a to čistě mechanickou silou své zahraniční přemoci, aniž lze říci, že by germanisace Čech byla plánem těchto prvých Habsburků, jejichž duch byl přec více španělský než německý. Situace byla hrozivá, když hrad českých králů byl sídlem panovníků, jimž zájem českého národa neležel v nejmenším na srdci, ba kteří byli v duchu jeho nepřáteli a neznali ani jeho jazyka, ale přes to nebyla to situace pro bytí a nebytí národa tak kritická, aby se bylo dalo tušit, že z ní může vzejít katastrofa tak nesmírná, jakou přivodila Bílá hora.

Tato katastrofa stojí mimo základní logiku českých dějin a poskytuje paradoxní obraz: považujeme-li severoněmecké protestanty za lepší představitele tehdejšího německého ducha než katolické Bavory a Rakušany, musíme přiznat, že německý duch byl na bělohorském bojišti spojencem protestantského a husitského ducha českého proti Habsburkům, to jest proti exponentům Říma a Španěl. Není tedy tato porážka českých pánů nějakým dramatickým vyvrcholením našeho starého zápasu s němectvím, fronta našeho národa je právě, když jde o samo jeho bytí, obrácena jinam. Ovšem že se zpupnost vítězů projevila v naší zemi zesílením německého živlu a předností, jež byla dána němčině nad domácím jazykem, ale to nemá co činit s příčinami Bílé Hory, toť pouze její následek. Úpadek pobělohorský spočíval především v tom, že národ nekatolický byl poroben panovníkem absolutistickým a katolickým, o jazyk a samu národnost by nemusilo při tom jít, kdyby náš národ byl býval početně silnější a neměl tak cizácké šlechty a tolik Němců v zemi. Protože však měly vládnoucí vrstvy a státní správa nátěr německý, pronikala všude němčina oním vlivem, jejž má moc a bohatství, a stlačila češtinu na jazyk lidí chudších a bezprávných. Na štěstí při tom ještě bylo Němectvo, jak již dříve bylo ukázáno, samo v této době po třicetileté válce tak rozvráceno a zeslabeno, že prožívalo také svůj těžký úpadek a že nebylo v něm nějaké jednotné vůle a promyšlené snahy nás odnárodnit. Ta nastupuje — opět jeden z paradoxů našich dějin! — teprv později, a to v letech, kdy tlak absolutismu a náboženského fanatismu ustal a kdy se počíná volněji dýchat: za vlády Marie Terezie a Josefa II. Nikdy, od nejstarších dob, nebylo většího pro nás nebezpečí, že budeme pohlceni němectvím, než tehdy, ale toto nebezpečí nám nehrozilo z vlastního Německa, nýbrž z Vídně a pohnutkou těchto germanisačních snah nebyla snad německá nenávist k našemu národu, nýbrž snaha tak zvaného osvíceného absolutismu zjednodušit správu rakouských zemí zavedením německé státní řeči. Ale ve chvíli nejhorší už nastává obrat s naší strany: první buditelé se ozývají, český lid, zbaven nejhorší poroby, zvedá hlavu, proces národního obrození záhy je v proudu.

Tak jsme zachránili do devatenáctého století jazyk a národnost z nejhorších pohrom, tím však ani zdaleka jsme neměli vyhráno. Dospěli-li jsme k novému vědomí národnímu, staly se uvědomělejšími a cílevědomějšími také síly nám nepřátelské. Vídeňský absolutism, jenž býval před Marií Terezií ospale konservativním a neměl vyslovených snah germanisačních, stal se za Metternicha, po zkušenostech s Revolucí a Napoleonem, příkře reakčním a naše národní snahy zjevně potíral jako podezřelé a ve své podstatě revoluční. Jeho administrativní aparát v zcentralisované říši nás také více dusil nežli tomu bylo dříve za feudálního režimu v korunních zemích. Tento aparát byl nositelem němčiny a germanisace, ale nejhrozivější ze všeho bylo, že tato němčina nebyla už jen jazykem, jenž se zdál vídeňským centralistům nejvhodnějším pro ovládání říše, ale že byla zároveň jazykem Němectva, procitlého od válek proti Napoleonovi k vědomí své moci, toužícího po politickém sjednocení a projevujícího vůči všemu slovanskému to, čeho dřívější věky v takové síle a příkrosti neznaly: povýšenost, pohrdání, nenávist. Tedy nikoli za dob knížete Václava, ani za posledních Přemyslovců a Lucemburků, ani v bojích husitských, ani na bělohorském bojišti, ale teprve od roku 1848 vstupuje naše obrana proti němectví do nejkritičtějšího stadia. Jazyk jsme sice zachránili, ale všech práv na státní samostatnost v očích Vídně a Němců pozbyli, sílili jsme po celé toto století hospodářsky a kulturně, vytvořili jsme si svou literaturu a hudbu, své organisace na uhájení národnosti, ano, ale oč ještě mocněji zorganisovalo a sjednocovalo všecky své síly Němectvo v Rakousku a v říší! Měli jsme proti sobě nejen vídeňský dvůr Habsburků, ale i Vídeň občanskou, jakožto sídlo německo-rakouského liberalismu a neměli-li Němci v nové své říši přímo zájmu na našem vyhlazení, přece pociťovali v nás překážku při svých plánech na ovládnutí střední Evropy.

*

Po Sedanu a dokonce pak ještě později za vlády Viléma II. byl náš poměr k Němectvu tak nebezpečně přiostřen, jak tomu nebylo za celá staletí, k čemuž ještě přistoupila ta nová a velmi zlá okolnost, že nejlítější nepřítel nám vyvstal ve vlastní naší zemi, to jest v Němcích obývajících naše pohraniční kraje. Nepociťovali jsme dost tohoto nebezpečí, spoléhajíce na svou vlastní sílu a utěšováni svými pokroky ve všech oborech kultury; mimo to jsme měli na své straně ne-li ještě sympatie Evropy — neboť Západ o nás nevěděl — tedy alespoň sympatie příbuzných slovanských národů a Vídně jsme se přestali bát, vidouce, jak rakousko-uherská monarchie propadá rozkladu. Až teprve vypuknutí světové války nám připomnělo celé nesmírné nebezpečí našeho postavení, jak je dáno zeměpisnými okolnostmi a sousedstvím Německa. Toto Německo, jehož armády ohrožovaly Paříž, to bylo již jiné Německo, než za Karla IV. a prvých Habsburků, než ten slabý rozháraný konglomerát státečků, jenž nám nemohl nahánět hrůzu. Nyní tu stálo jako nejmocnější a nejstrašněji vyzbrojený národ pevniny, sjednocený ve své státní správě i ve své vůli zvítězit a stát se rozhodujícím činitelem evropského kontinentu — velmoc tak hrozivě zorganisovaná, že i ta světovládná Anglie se cítila nucena napjati všecky své síly, aby proti ní ochránila své břehy. Co by v případě jejího vítězství mohlo čekat nás, národ neveliký, tak hluboko vsazený do její sféry, přímo mezi Berlín a Vídeň? Až dosud nás chránila příslušnost k Rakousku před tlakem vlastního Němectva v říši; všecko nebezpečí pro nás odtud bylo vlastně jen imaginární, ale do říše imaginace možno dnes také odkázati všecky tehdejší sny o Všeněmecku a jeho postupu na Balkán a do Orientu. Srovnáváme-li to však s nebezpečím, jehož těžký mrak se stahoval r. 1620 nad Bílou Horou, vidíme, jak situace stojí zcela opačně a představuje nový paradox v našem osudu. Tehdy stál za námi protestantský duch Německa jako spojenec proti duchu Říma a Španěl, jejž představovali Habsburkové. Po roce 1900 jest to naopak zájem Habsburků, abychom nepropadli moci nového sjednoceného Německa — duch Němectva, militaristického a výbojného je tentokrát proti nám. Habsburkové by se však v případě vítězství centrálních mocností stali vasaly Hohenzollernů a všecko Němectvo, rakouské i říšské, spojené v jedinou ohromnou masu bylo by nás sevřelo v drtivém objetí. Jistě bychom byli i pod jeho nadvládou uhájili jakž takž jazyk a kulturní samobytnost národa, sotva však více. S nároky na samostatný život politický anebo dokonce na státní samostatnost bylo by nám navždy se loučit. Všecko tisícileté úsilí o zachování svérázného národního bytí ukázalo by se marným; nejzápadnější výspa slovanská byla by nakonec přece zaplavena německým mořem.

Jsme tedy z těch národů, o jejichž celé bytí a nebytí se hrálo v oněch strašlivých čtyřech letech. Nikdy nebylo v našich dějinách chvíle podobné. Do našeho zápasu proti germanisaci nikdy ještě nezasáhly vyšší síly evropské v náš prospěch, naopak za válek husitských i na Bílé hoře bojovali proti nám lidé, mluvící i románskými jazyky. Velicí národové západu byli poslední, s jejichž ochranou a pomocí jsme mohli počítat, proto také jejich sympatie hrály tak malou úlohu ve výpočtech a nadějích našich buditelů. Až teď, po prvé v dějinách, závisel náš osud na osudu Francie a Anglie! Nejen však to, naše zeměpisná poloha a naše prastaré tradice zápasu s němectvím, nabyly pojednou zvláštní ceny a mohli jsme poukazem na ně vykonávat aktivní vliv na mocnosti, s Německem válčící, a státi se důležitou položkou v jejich válečných rozpočtech. Který je první národ za Německem na východ a jaké postavení zaujímá ve válce? Tuto otázku si musila klásti celá Francie, ale nebyla by sama nalezla k ní odpověď — neboť o nás téměř nevěděla — kdyby ji včas nebyla slyšela z úst Masaryka, Beneše a Štefánika. Nastala chvíle, jaké nebylo v našich dějinách; po prvé jsme se celým srdcem a všemi nadějemi přihlásili k těm, kdož vedli válku s Německem a Rakouskem; po prvé jsme vstoupili v společenství zájmů se západem, což znamenalo též i společný zájem ostatního Slovanstva. Teď nebo nikdy, věděli jsme, může být zlomena nadvláda Němectva ve střední Evropě. Celá naše situace, jak byla dána geografickými okolnostmi a historickými upomínkami, celý náš tisíciletý vztah k Němectvu, tu klidný, jindy zas napjatý anebo nepřátelský, všecko to napětí, po staletí nahromaděné, vyvrcholilo v těchto osudových čtyřech letech.

Jako tolik národů, hodili jsme i my svůj osud do krvavé hry, ale vsadili jsme na kartu šťastnou. Vyšli jsme z války jako spojenci vítězů, dostalo se nám od nich státního osamostatnění, ale jakou cestou? Tím, že jsme jim pomohli porážet Německo? Nikoli, tím že jsme rozbili Rakousko. Oficielně se ustavení československého státu německé říše netýká; proto mohla hned v prvých dnech svým zástupcem v Praze prohlásit, že jej uznává. Hranice naše s Německem zůstala — až na připojení Hlučínska — taková, jaká byla asi od dob našich Lucemburků a vůči pruskému Slezsku od dob Bedřicha II. Již tento pohled na mapu svědčí o tom, že jsme svou výspu uhájili skvěle, zůstala nám nejen prastará bašta pohraničních hor, ale i Cheb a Aš. Ovšem že by naše osvobození od Rakouska nebylo možno, kdyby našim sousedem byla německá říše tak výbojná a mocná, jako byla Bismarckova a Viléma II. Že byla její moc zlomena na francouzských bojištích, bylo proto základní podmínkou a předpokladem pro znovuzřízení našeho státu. Osud náš proto závisel na osudu Německa, jeho porážka byla podle logiky dějin naším vítězstvím, ale nepřátelský poměr, jenž vzešel z této protichůdnosti zájmů, vybíjel se především jen politickým jednáním našich zástupců za hranicemi a na bojištích jen vystoupením francouzských legií (ruské legie utkaly se s Němci jen u Zborova a Bachmače), k skutečným projevům válečného nepřátelství mezi lidem českým a německým na naší půdě nikde nedošlo. Nezůstává proto mezi námi a Němci krvavá propast, k jejímuž zahlazení by bylo třeba delšího času a jež by šířila jedovaté výpary nenávisti. Němcům v říši náš stát nepřekáží. Zvykli sice v minulosti čítat český stát do rámce své římské říše, ale vždycky věděli, že je to stát našeho národa a že české země patří Čechům — to mají tak vryto ve svou historickou paměť, že ani myšlenka na odtržení německých území od Čech nenalézá u nich půdy. Ani to, že máme hlavní podíl na zničení druhého jejich velikého státu, Rakouska, nemůže být příčinou k nenávisti. Jednak se přesvědčili za války sami, jak je habsburská monarchie slabá a sešlá, a pak tou měrou, jakou si národové střední Evropy zvykají žít v nových poměrech a jakou nastupují do života nové generace, ubývá těch, kdož by rozpadnutí habsburské říše litovali.

Štěstí, jehož se nám dostalo tím, že jsme z nejtěžší válečné krise, jaká kdy zmítala Evropou, vyšli nejen neotřeseni v základech svého bytí, ale že nám těžké a nebezpečné postavení nebránilo nabýti znovu státní samostatnosti, toto štěstí je dovršeno tedy ještě tím, že národ, jehož porážka tento obrat v našem osudu umožnila, nemá příčiny být proti nám proto popuzen a dychtit, aby vzal na nás odvetu. Nejsou to naše hranice s Německem, kde by se udržovalo nepřátelské napětí a hromadila látka pro příští konflikty. Kdyby přes to ještě někdy německá přemoc ohrožovala naši existenci, mohlo by se to státi jen zase za okolností, podobných oněm z roku 1914, kde by totiž v dálce, nad našimi hlavami a mimo oblast našich bezprostředních zájmů, vzplanula opět veliká evropská válka, tu by pak vítězné Německo bylo pro nás ovšem velikým nebezpečím. Ale pro případ, že by se Evropa dopustila tohoto šílenství a vrhla se sebevražedně do takovéto války, který menší národ by jí nebyl ohrožen na svém bytí a konečně, který i veliký národ by směl si být jist, že ji šťastně přečká?

Každá úvaha o našem postavení nevelikého slovanského národa, nejdále na západ posunutého a nebezpečně vklíněného do německé oblasti, mohla by proto končit závěrem, že tato naše poloha ve středu Evropy, mezi Berlínem a Vídní, není tak docela zlá a nebezpečná, když mohla, právě asi tisíc let po kompromisech knížete Václava s německým králem Jindřichem Ptáčníkem, umožnit nám slavné vzkříšení z úpadku a založení nového státu, a to československého, to jest společně s větví slovenskou, k níž jsme se po celý ten tisíc let nesměli státoprávně hlásit. Jedinou usazeninou, jež zůstává ze staletého našeho zápasu, styků a závodění s němectvím, jsou tří miliony Němců v hranicích našeho státu. Bilance přímo tedy skvělá, vykazující značná plus proti starému českému státu, vpletenému neurčitě do rámce staré německé říše a ovládanému cizími dynastiemi. K tomu ještě přistupuje opora, již nalézáme ve Francii, sympatie anglosaského světa, jakož vůbec to, že svět už o nás ví a že naše osvobození bylo jedním z hlavních případů, na nichž se konkretně uskutečňoval nový pokrok v mravním pokroku lidstva: sebeurčení národů. Co by se musilo v Evropě stát a kam až hluboko nazpět by musil celý svět klesnout, měl-li by být tento princip opuštěn a my vydáni znovu, jako po Bílé Hoře, všanc násilí za lhostejnosti ostatní Evropy! Naděje, že to, čeho jsme po tolika zápasech, protivenstvích a tragických zvratech osudu konečně dosáhli, to že již udržíme, tato naděje je neodlučně spojena s vírou, že dějiny Evropy nejsou beze smyslu a že učinilo-li lidstvo krok k lepšímu, nevrátí se už k překonaným bludům a násilnictvím.

*

Tak smíme mluvit dnes, dvanáct let po prohlášení naší republiky. Ideologie, jimiž byl ještě včera — to jest do světové války — podepírán smysl a obsah národnosti, pozbyly proto platnosti tam, kde za hlavní vzpruhu našeho národního života prohlašují naši obavu před germanisací a úsilí, čelit ve všech oborech života, práce a kultury Němcům a tím se jim ubránit. Bylo to hledisko příliš negativní a tím jednostranné a chudé. Již dnes nevidí generace, vyrůstající na půdě svobody a s hrdostí poznávající naše místo v Evropě a ve světě, proč by úzkostný pohled na německého souseda měl být měřítkem všeho, co konáme a oč se snažíme.

Přes to však je dnešní naše postavení příliš ještě nové, než aby potěšitelné z něho závěry mohly proniknout do všech vrstev národa a podložiti ideologii naší národnosti novými skutečnostmi. Pokud se starší buditelské vlastenectví změnilo na půdě státní samostatnosti v politický nacionalism, můžeme pozorovat, jak tento nacionalism žije zase jen z odporu k němectví a z obavy, že budeme-li liknaví a vlažní, podlehneme svému „odvěkému nepříteli“ — pocit tísně a napětí je tedy pro nejhorlivější a nejnedůtklivější strážce národních zájmů stále ještě hlavní vzpruhou a hybnou silou češství. Onen pojem „odvěkého nepřítele“ je pro ně závěrem, jejž si odnášejí z povšechného obrazu našich dějin, závěr právě tak příliš povšechný a přímočarý, jaký jest tento obraz, neboť je vyvozen jen z oněch dramatických bodů naší minulosti a dob napětí, kde německá přemoc nám byla opravdu nebezpečím, ale přehlíží jiné doby, kdy celé generace žily s Němci v klidném a dobrém sousedství a důvěrném promíšení. Naproti tomu tento smířlivější názor na spolužití obou národů nepřešel příslušníkům našeho národa ještě dost do krve, vlastně se teprv vyvíjí, a to zvolna a nedůvěřivě, nenalezl ještě dost významného a kladného výrazu, projevuje se spíše jen jako negace a korektura přehnaného nacionalismu na obou stranách a neměl proto dost času vytvořit si tradici.

Hledáme-li proto hlavní rysy, karakterisující smysl a obsah češství, tak jako jsme před tím si z takových rysů zkonstruovali kulturní typ západoevropský a po něm německý, nemůžeme dost vycházeti z dnešní skutečnosti, která je příliš ještě nová, nýbrž jsme nuceni mít na mysli ideje, city, snahy a útvary vzdělání, které vyznačují dřívější české generace a mají tradici alespoň stoletou, to jest od počátku našeho obrození. Právě tak jsme nehledali základní rysy francouzského ducha v plitkém lesku pařížských boulevardů anebo v literárních zjevech uplynulého století, jako jsou romantikové, Zola a dekadenti, ale zůstali jsme především při klasické době v 17. a 18. století, která formuje jednou pro vždy povahu francouzské kultury a její poměr k Evropě. Podobně jsme nečinili závěrů o povaze německého ducha a vzdělání z kultury moderního Berlína, z pruského militarismu a z ducha nové hohenzollernské říše, nýbrž podkladem všech těchto úvah zůstává nám staré kulturní Německo z dob kol r. 1800, země básníků, filosofů a hudebních geniů, žijících a tvořících v maloměstském prostředí a v provinciálních střediscích. Oba tito velcí národové se od těch dob značně změnili, politické obraty a vývoj moderního kapitalistického hospodářství daly jim nové státní formy a jinou sociální tvářnost, na povrchu byly potaženy oním nátěrem kulturního kosmopolitismu, jenž činí všecky země s pokročilejší civilisací zdánlivě si sobě podobnými. Přes to však rozdíly obou typů, jak byly vytvořeny do počátků devatenáctého století, zůstávají dodnes stejně ostrými a význačnými. V Německu se točí všecka literární kultura stále ještě kolem Goetha a kult hudby je stále ještě nejskvělejším uměleckým projevem tohoto národa. Ve Francii stojí všecka výchova stále ještě na klasicismu, za dobu nejčistších projevů francouzského ducha platí stále ještě 17. století, divadelní tradice zůstává neporušena až do ztrnulosti a v onom velkopanském poměru, s nímž shlížela Francie let napoleonských na kultury jiných evropských národů, změnilo se dodnes pramálo, i přese všecky změny, jež způsobila ve francouzské mentalitě světová válka. Podobně proto nemůžeme, hledajíce základní prvky pro životní pocit češství, vyvozovati jej ze skutečností, trvajících sotva dvanáct let. Jsme nuceni počítat s pojmy, obavami, předsudky a citlivostmi, které se dědily v českých duších od století ke století a pod jejichž vlivem se utvářela psychologie naší národnosti. Nejsilnější z nich je vědomí naší nebezpečné polohy v hrozícím objetí Němectva. Tato obava, že neodoláme jeho převaze, nenapneme-li všecky síly, tato úzkost, že nás mocný soused může sevřít zpředu i z obou boků a že nikdy není dost ostražitosti, abychom tomuto nebezpečí předešli, to byla základní vzpruha české bytosti k životu, zápasu a práci.

*

Naše poloha ve středu Evropy je nebezpečná, ale také čestná. Může nám být podnětem k hrdosti, že jsme uhájili svou posici po tisíc let v poměru k tak mocnému sousedu, v poměru, jejž jedni mohou pojímat jako nepřátelství, jiní jen jako soutěž a vzájemné se prostupování, ale v němž i za dob nejklidnějšího soužití zůstávalo vždy cosi napjatého a nerozřešeného. Nejen to však, ze svého položení ve středu kontinentu, mezi západem a východem, odvozovali jsme rádi zvláštní jakés positivní evropské poslání — odtud oblíbené rčení, že jsme srdcem Evropy.

Zastavme se u tohoto rčení; může být poučno, srovnati je s tím, co tu bylo dříve řečeno o drahách evropského kulturního vývoje a o rozložení hlavních kulturních typů na kontinentě. Ujasníme-li si hned na počátku tuto věc, předejdeme dalším omylům a nedorozuměním. Má Evropa vůbec nějakou zemi, jež by mohla být zvána jejím srdcem a jsme tím srdcem my?

Když už bychom chtěli zůstat pří tomto přirovnání k orgánu lidského těla, mohli bychom říci, že k tomu svádí sám tvar Evropy. Není třeba velké fantasie, abychom při pohledu na mapu viděli v Evropě ženskou postavu, tyčící se od východu k západu; hlavu by bylo pak třeba hledat nejdále na západě, kdežto Rusko by tvořilo širokou sukní, splývající s asijskou základnou, na níž celá postava stojí. Ale která země by pak byla hlavou Evropy? Španělsko. Tu už podobnost kulhá, jakož celé toto přirovnání bylo by dětinské a vedlo by k absurdnostem.

Nemíníme proto srdcem Evropy Čechy ani tak ve smyslu zeměpisném, jako kulturním a duševním. Jsme v nejhlubším lůně kontinentu, kam stékají vlivy se všech jeho stran, cítíme se obklopeni všemi evropskými národy, ne-li přímo, tedy alespoň dík imaginativní síle kulturních výtvorů, říkáme si proto, že jsme na křižovatce duševních proudů a že z toho vyplývá naše poslání zprostředkovat, a to hlavně zprostředkovat mezi západem a východem. Naše kulturní snahy jsou určovány tímto základním pocitem naší centrální polohy jako u Němců, jsme však oproti nim v té výhodě, že jsme Slované a že tedy vůči typu jejich a typu západoevropskému stojíme na stanovisku třetího, jenž nenáleží k prvému ani druhému. O to, že rasou a citem jsme poutáni k slovanskému východu, jsou také prvky našeho pocitu národnosti složitější a bohatší a náš evropský rozhled širší. Neveliký slovanský národ, jenž cítí za sebou mocnou rodinu slovanských bratří, jenž vysunut do německé oblasti získal z ní, co jen bylo možno, pro svůj osobitý kulturní život, jenž však civilisací a politickými ideály chce se řadit ke skupině nejpokročilejších národů západní Evropy a u největších národů západu získal si sympatií i politické opory — tato poloha, po věky tak nebezpečná, není-li konec konců dnes vlastně šťastná a nečiní-li z Prahy jednu z nejdůležitějších pozorovacích stanic pro obzírání a živení ducha Evropy? Jeden z nejcitlivějších nervových uzlů, kde se křižují a vzájemně prostupují záchvěvy duše nejen jedné nebo dvou, ale tří ras, tří hlavních plemenných a kulturních typů, na nichž stojí život a vzdělanost Evropy, germánského, románského a slovanského? Není jiné země v Evropě, o níž by toto poslední tak platilo jako o naší vlasti.

Ano, ale stačí to, abychom směli říci, že jsme srdcem Evropy? K tomu by bylo při nejmenším třeba, abychom seděli na hlavní tepně, kudy se od staletí a tisíciletí bral vývoj její kultury. Ale tato tepna šla již od starověku daleko od nás, od jižních území Evropy k nejzápadnějším, byla to ona nejslavnější dráha lidské kultury, dráha od Athén přes Řím k Paříži a Londýnu. Tato dráha se nedotkla vůbec sféry slovanských národů, a my Češi, ač jsme z nich nejdále na západ, byli jsme od ní odděleni Alpami a celou rozsáhlou sférou německou. Představuje-li onen směr od Říma k Paříži a Londýnu nejzákladnější a nejvyvinutější pásmo evropského vývoje, představuje oblast německé kultury pásmo druhé, a my, ještě dále na východ položeni, jsme již v pásmu třetím, jež bychom snad mohli nazvat západně středoevropském. Naprosto to však není poloha, jež by nás byla opravňovala k nároku považovat se za duševní centrum Evropy, za její citlivé srdce, neboť neprožili jsme největších dějů, obratů a pokroků evropské vzdělaností, odehrávajících se v oněch jmenovaných dvou západních pásmech, s přímou účastí, nýbrž jen v povzdálí, zachycujíce jen jejich vlivy a ozvěny. Kořeny své národní bytosti pociťovali jsme vždy na východě, ve světě slovanském; pokud jde o západ, nemá paměť našeho národa oč velikého a pro nás dalekosáhlého tam by se zachytila. Vždyť i první popudy k obratu, jenž nás definitivně přiřadil ke kulturní Evropě, to jest k přijetí křesťanství, přišly k nám ze sféry byzantské, nikoliv ze západní.

Ovšem lze namítnout, to že je dávná minulost, od těch dob že se celý obraz evropského kulturního seskupení úplně změnil, ona tepna od jihu k severozápadu dávno že již pozbyla svého vůdčího významu, kulturní oblast německá že se vyrovnává již se západem a v mnohém jej i předstihuje, slovanští národové že nastupují dědictví po starších západních, zkrátka, že osa Evropy dávno již nejde od Říma k Paříži a Londýnu, nýbrž že dnes jde po délce kontinentu ze západu na východ, tedy z Paříže přes Berlín na Moskvu. Přes Berlín na Moskvu — můžeme však říci, že přes Prahu? Ovšem, že leží Čechy v samé blízkosti této hlavní osy a samy svými dnešními vztahy k Francii na jedné a svými vztahy k slovanskému východu představují osu druhou, zvláštní, s onou Paříž—Berlín—Moskva rovnoběžnou, ale není to hlavní proud evropských styků mezi západem a východem, na němž tu stojíme, dokonce ne styků nejreelnějších, totiž hospodářských, nýbrž jen tenké pásmo sympatií, po výtce literárních a platonických, jež jsme tu utkávali s úmyslem býti „prostředníky mezi západem a východem“. Daleko větší význam, a to reálný, politický a hospodářský měla a má dosud jiná důležitá dráha evropských styků, nedaleko od nás na jih, totiž poříčí Dunaje, spojující evropský západ s Balkánem. Přiblížili jsme se k ní osvobozením Slovenska a nabyli jsme dokonce přímo na Dunaji své posice získáním Bratislavy, ale to má zase naopak pro nás význam jen úzce hospodářský a nikoliv ideový, neboť Maďaři ani Rumuni v nás nějakého zprostředkovatele mezi sebou a západem nevidí. O nějakém našem zprostředkovatelském významu ve větších rysech nemůže být tedy ani řeči. Když se po prvé důvěrněji politicky sblížil evropský západ s východem, to jest francouzská republika s carským Ruskem, stalo se to přes hlavu Německa a proti němu, ale o nás se při tom ani nevědělo a s námi a slovanskými národy v Rakousku vůbec se při tom nepočítalo. K prvému velikému duševnímu a kulturnímu sblížení mezi západem a východem došlo koncem devatenáctého století, když Rusko oplatilo to, co na kultuře z Evropy přijalo a se naučilo (a to především prostřednictvím Německa) mohutným vlivem svých velikých spisovatelů. Ale kdo by u nás směl říci, že jsme hráli sebe menší roli při tom, když si na západě a zejména ve světě anglosaském učinili z Tolstého velikého duševního vůdce lidstva anebo když se literární Berlín naučil zbožňovati Dostojevského? Je nepopiratelno, že již od dob buditelů jsme požívali vážnosti jako národ zprostředkující — ale jen mezi Slovany. Praha tak nabyla zvláštního významu jako duševního centra slovanské vzájemnosti, měla široký a láskyplný zájem pro každý příbuzný slovanský národ, působila na vyrovnání sporu mezi nimi a dojista že s hlediska východních a jižních Slovanů je považována za ohnisko, v němž se slovanský duch intensivně prostupuje se západoevropským, ale to všecko jen ze zorného úhlu slovanského, Evropa o tom až do nedávna nevěděla a proto nemohla od nás výsledky našeho zprostředkovatelství přijímat.

A tu jsme u nejbolestnější stránky věci, u oné, o níž se nejpříkřeji rozbíjí jakákoliv iluse, že bychom byli srdcem Evropy. Evropa o nás tři sta let nevěděla. Po Bílé Hoře bylo naše jméno smazáno s vědomí Evropy a bylo-li tam nyní znovu vepsáno událostmi našeho osvobození, je to data příliš ještě čerstvého, než aby to mohlo proniknout do všech vrstev vůdčích kulturních národů. Ve velikých masách lidu britského a francouzského jsme dosud neznámí anebo pří nejmenším zůstává jim pojem Československa čímsi neurčitým, podivným, exoticky zabarveným. Těžko a jen zvolna se překonávají následky toho nejhlubšího ponížení, jež může národ stihnout, toho, že svět nezná ani jeho jména a že je urážlivě zaměňuje s čímsi jiným, jak se nám dělo, když krásné jméno naší vlasti Bohemia, Bohème, bylo uváděno v pokořující pro nás souvislost s cikánstvím. My na vlastním těle nejtrpčeji jsme procítili tu pohrdavou přezíravost, již zachovává západ vůči všemu, co je na východ od jeho vlastní civilisační sféry. Ačkoli je od Štrasburku do Domažlic právě jen tak asi daleko jako ze Štrasburku do Paříže, nenapadlo celou řadu generací francouzských ptát se, jaký je to národ, jenž hledí k nim přes hradbu Německa, právě tak jako Napoleona nezajímalo, jakým jazykem se mluví v kraji, kde mu vzešlo slunce slavkovské a jako spousty Anglosasů, zdržujících se v Karlových Varech, odjížděly odtud, aniž zvěděly o existenci našeho národa.

Bylo za těchto okolností možno, abychom se směli považovat za srdce Evropy? Srdce, o němž celek organismu neví, jehož tlukotu necítí! Zeměpisné naše centrální položení mnoho tu neznamená, když přece — jak ze všeho dříve uvedeného — nebylo a není dosud tendencí evropského vývoje soustředit síly pevniny do jejího středu a nejvnitřnějšího lůna; když naopak pro Evropu vždycky byl důležitější mořský břeh než vnitrozemí, když všecka podstata a světově vůdčí moc její kultury vycházela z její poloostrovní anebo ostrovní povahy, počínaje starým Řeckem a konče moderní britskou říší. Útvary dílů světa mají, srovnány s logikou dějin a organisací lidské kultury, ráz náhodný, neboť jsou výsledky přírodních procesů, geologických změn a katastrof. Nesmíme se dát proto svádět, abychom do jejich tvaru vkládali pojmy, přenesené z biologie a anatomie a přisuzovali jejich páteři a středu onen význam, jaký mají centrální orgány, k nimž náleží právě srdce, pro organism lidský nebo zvířecí. Ani pro jeden z pěti dílů světa nejsou území jejich zeměpisného středu zvlášť důležita. Střed mateřského kontinentu lidské kultury, Asie, zůstává stále nezbadanou pustinou, kdežto všecky její útvary civilisační vznikly a vzkvétaly na periferii, to jest březích moře. My Češi sami, ježto sedíme ve středu Evropy, jsme pronikli pocitem této centrální polohy a žijeme v domnění, že celá Evropa na nás se všech stran hledí. Ve skutečnosti však hledí na sebe jen velicí národové ze západu na východ a naopak, přes hlavu menších, a vždycky s živějším zájmem o to, co se děje na březích moře, kde jsou důležité posice světového obchodu a politické moci, nežli o to, jak jsou rozloženi v nesrozumitelné pro ně strakatině menší národové a úlomky národů ve středu Evropy.

Je nepopiratelno, že Čechy jsou důležitou křižovatkou evropských proudů kulturních a politických, tím však není řečeno, že by tato křižovatka musila vzbuzovat pozornost celé Evropy. Jsou křižovatky, u nichž si nevšímáme, jsouce zaujati toliko pohybem v křížících se směrech, kdo na křižovatce stojí a jak ji udržuje v činnosti. Je na příklad u nás v Čechách nádražní stanice Velký Osek, v níž se protínají dva důležité železniční směry: jeden z Prahy ke Hradci Králové a do Pruského Slezska, druhý ze Saska na Znojmo a Vídeň. Před válkou jezdívaly tudy důležité rychlíky, spojující Vídeň s Berlínem, jezdívali tudy nejmocnější lidé obou říší, ale kdy kdo z nich věnoval pozornost obyčejné vesnicí Velký Osek, jejíž jméno nese tato důležitá křižovatka? Takovým Velkým Osekem v sítí evropských duševních drah a proudění sil bývaly Čechy. Nad jejich půdou, jaksi ve vzduchu, táhly a vespolek se srážely větry nejvýznamnějších evropských hnutí, nejzávažnější mocenské zájmy se tu srážely, hlavní světy evropské kultury se tu mísily; krev z bitev, kde se rozhodovalo o panství nad Německem a střední Evropou, pila nejednou česká půda, ale pro Evropu na to zírající činila naše země při tom vždy jen dojem nahodilé scény, jak toho nejtypičtějším příkladem zůstane význam Sadové, prvního asi českého slova, jež byla nucena vyslovovat celá Evropa devatenáctého století. Evropa po většině ani nevěděla, že je to jméno české, důležito pro ni bylo jen to, že u této vesnice byl vyřízen spor Habsburkův s Hohenzollerny o vedení Německa.

Jak vidět tedy, ze své polohy v nejvlastnějším středu Evropy nemohli jsme vyvozovat nárok tak dalekosáhlý a vznešeně znějící, jaký vyjadřuje ono rčení o srdci Evropy. Ostatně zůstalo toto rčení vždycky jen obrazným a smíme říci, že z něho nebyl nikdy odvozován pro naše poslání v Evropě program snad příliš domýšlivý — pohled na skutečnost udržoval nás v mezích rozumné skromnosti. Leda, že Palacký a jiní stanovitelé našich národních úkolů hlásali, vedeni tímto zřetelem k našemu centrálnímu položení, že máme se snažit, abychom se vyrovnali nejpokročilejším národům. Nejen tedy, vyrovnat se jakž takž s Evropou, nezůstat za ní příliš pozadu, jak to pociťují jako svůj úkol národové, kteří hledí na západoevropskou civilisaci z povzdálí, Rusové, Maďaři, balkánští Slované. Nikoli, ale vyrovnat se přímo nejpokročilejším národům! Tento požadavek plyne ze srdce každého Čecha, už proto, že každý i nejprostší člověk u nás cítí, třebas si to myšlenkově neformuloval, že nepotřebujeme za Evropou pokulhávat, že jsme v její nejvlastnější oblasti, evropanství že je pro nás něco samozřejmého, co máme v krvi. Každé ocenění pak naší úrovně vzdělanostní, naší práce, hospodářského vývoje a kulturní organisace mohlo vést k přesvědčení, že k tomu, abychom se vyrovnali nejpokročilejším národům, nemáme tak příliš daleko, jak by se zdálo při naší malé početnosti a politické malomoci.

Rčení o srdci Evropy pochází ze starších vlasteneckých dob. Tehdy neodpovídalo ani zdaleka skutečnosti. Dnes již, po šťastném obratu v našem osudu, nabývá reálnějšího smyslu. Záleží především na nás, aby nezůstalo jen obrazným rčením. Nemohli jsme být srdcem Evropy, pokud Evropa nevěděla, že takové srdce má, a pokud vůbec zeměpisný střed kontinentu neměl valné pro ni důležitosti. Dnes, kdy se těžiště evropského mocenského seskupení i kulturního života posunulo značně k východu, kdy s přezrálými kulturami západními vchází v soutěž mladší, svěží síly střední Evropy a kdy slovanské kmeny stávají se samostatnými činiteli v rodině evropských národů, teprv nyní nabývá neobyčejné důležitosti ohnisko slovanského ducha mezi Vídní a Berlínem, jen málo vzdálené francouzských hranic, uskutečňující v samostatném svém státním životě vymoženosti západní demokracie. Evropa neměla až dosud svého srdce, ale má-li je mít, budeme snad mít větší než kterýkoli jiný národ právo, o tento čestný název se ucházet.

*

Slovanský národ, vysunutý tak daleko do Evropy, že nejzápadnější jeho území leží na polednících středního Německa a benátských nížin, nebyl by obstál ve svém těžkém postavení, kdyby se nebyl včas přiznal k Evropě. To jest ke křesťanství; pojmu ani slova „Evropa“ tehdy ještě nebylo, nejbližším pojmem mu odpovídajícím byl však „svět křesťanský“. Přihlásit se k Evropě znamenalo tedy přijmout víru Kristovu. Svět křesťanský však byl tehdy dvojí, jeden ovládaný z Říma, druhý z Byzance. K onomu středisku měli naši předkové blíže svou zeměpisnou polohou a probouzejícími se u nich evropskými kulturními sklony. K tomuto je vábily vzpomínky na slovanský východ, kde toto křesťanství s pečetí Byzance vyznávají národové, rasou a jazykem příbuzní. Tak stojí česká duše, hned při prvém kroku z mlžných dob bájí do světa reálné historie, na rozcestí mezi západem a východem a způsob, jímž se rozhodla, to jest, jak a odkud přijala křesťanství, zůstane pro ni význačný a určuje její postavení mezi kulturami evropských národů na celé tisíciletí.

První ochotný krok, jejž v tom směru učinila, byl tedy, že se přiklonila k víře Kristově, když ji přišli k nám hlásat Cyril a Methoděj. Jistě že již před tím pronikalo k nám křesťanství ze západu, ale těmto jeho věrozvěstům se česká duše asi dlouho vzpírala, protože z jejich úst znělo evangelium německy, jazykem nebezpečného, protože příliš mocného souseda. Ale soluňští bratři tlumočili je slovanským jazykem, i slovanské písmo našim předkům přinesli, základ tedy samobytné národní slovesné kultury, a už původ jejich i směr, jímž přišli, i mírumilovné vystupování byly zárukou, že z přijetí nové víry nehrozí zhouba bytí a samostatnosti národa, ba naopak, že tímto skutkem octne se v duchové souvislosti s příbuznými národy na východě a může v nich nalézt oporu. A přece tím ještě nebylo o vítězství křesťanství v Čechách a na Moravě rozhodnuto, neboť kořeny, jež tu zapustilo dílo Cyrila a Methoděje, neukázaly se tak silné, aby se udržely na dlouho; hlavní proud křesťanství, jenž se rozlil po našich zemích, přišel ze západu, to jest z Němec a z působení Cyrila a Methoděje zůstala jen slabá tradice, projevující se občas pokusy oživiti staroslovanský církevní jazyk.

První tento historicky významný podnět, sloučiti východní Slovanstvo se západním společným poutem duchovním, to jest náboženským a ochránit tak v poslední hodině nejzápadnější národ slovanský před přijetím křesťanství z rukou cizích a ne právě přátelských, tento pokus minul se zdarem. Jednak proto, že jednotlivé větve slovanské měly k sobě zeměpisně příliš daleko a nízká úroveň civilisace, na níž žily, nedávala jim dost prostředků, aby udržovaly mezí sebou tuhou spojitost. Hlavně však proto, že mezi ně vnikl náhle nepřítel, jenž je rozdělil a rozrazil dosavadní seskupení Slovanstva ve střední Evropě jako ostrý klín. Byl to jiný nepřítel než Němci, byli to Maďaři, kmen neevropský, svým původem v urálsko finské oblasti rasové se ztrácející, jenž vpadl do dolních nížin dunajských starou cestou Hunů a Avarů a rozvrátiv říši velkomoravskou, odtrhl Čechy od Podunají a jeho slovanských příbuzných kmenů, posunul tak obyvatele Čech v jejich vědomí dále na západ a rozdělil je na tisíc let od nejbližších jejich soukmenovců pod Tatrami. Teprv tím stala se situace našeho národa tak krutě těžkou a nebezpečnou na celé další věky, až teprve rok 1918 zcelil znovu, co tehdy bylo rozděleno a sjednotil opět v jeden národ Čechy a Moravany, stojící dokonale na úrovni západní civilisace, se Slováky, kteří uvázli na tisíc let ve sféře oné polocivilisace, do níž náležely Uhry a v níž se staly sousedy balkánských národů, ba i na dlouhý čas přímými sousedy Turků.

Tak se tehdy stalo, že z celé veliké skupiny kmenů slovanských, která vybíhala kdysi na severozápad přes Rudohoří daleko do Saska a Durynska, na sever až k dnešnímu Berlínu, zabírala i celé staré Slezsko, na jihu dotýkala se snad až Vídně a k níž patřila asi celá severní polovice Uher, že z ní nevznikl tak veliký národ jako jsou Poláci, kteří ve své východnější poloze a rozsáhlé rovinné oblasti měli výhodnější podmínky, aby se v takovýto národ slili a zcentralisovali. Jako jediný a aktivně dějinný a mocenský činitel tu zůstávají Čechy, s pasivnějšími přívěsky Moravou a Slezskem, a to spíše ještě jako země než jako národ, protože zvláštní útvar půdy, čtverce ohraničeného lesnatými horami, činí tuto zemi přímo stvořenu, aby byla baštou, tvrdě trčící do oblasti německé a vzdorující útokům, jimiž ona na ní naráží se tří stran. Země, lze říci v tomto případě, zachránila národ. Kdyby nebylo tohoto jejího útvaru pevné bašty, nebyl by slovanské kmeny na Vltavě a Labi asi minul osud polabských Slovanů; tato bašta pak kryla i slovanské obyvatelstvo Moravy a Slezska a zůstala tak pevná, že se nikdy nepodařilo Němcům a Maďarům obejít ji zezadu a přervati toto tuhé slovanské pásmo na jeho méně chráněných místech mezi Opavou a Vídní nebo nynější Bratislavou. Pokud trvala říše velkomoravská, trvala mezi těmito kmeny slovanskými jakási společná solidarita v obraně proti Němcům, ale nemohl to ještě být společný pocit češství, naopak lze si představit, že Moravané se mohli vyvyšovat nad Čechy, protože jejich říše byla mocnější a na Němcích nezávislejší. Tehdy teprv, koncem devátého století po Kristu, když říše Svatoplukova byla rozkotána a jediným soustřeďujícím bodem této slovanské oblasti zůstával hrad Přemyslovců nad Vltavou, tu teprv mohl se vyvíjet onen pocit, jenž je dán zeměpisnou a politickou polohou a jenž až do našich dob tvořil základní pocit češství, onen psychologický podklad pro naše národní vědomí, jejž lze vyjádřiti asi slovy: jsme nejzápadnější slovanský národ, nebezpečně vysunutý do německé oblasti, ale země naše je pevná tvrz, v níž doufáme uhájiti své bytí; země tato nás chrání hradbami svých hor se tří stran proti německé přesile, na straně čtvrté za sebou k východu a jihovýchodu cítíme se volni a kryti svými zálohami na Moravě, Slezsku, ba i Slovensku, právě tak jako ony se cítí zabezpečeny tím, že my za ně bojujeme a odoláváme na své české baště. Udržet pevné spojení s nimi, alespoň vědomím a kulturou, je pro nás nejdůležitější životní otázkou, vytvořit s nimi samostatný státní celek nejvyšší touhou, posledním slovem národního programu, ba snad jen pouhým snem!

Takto se to cítilo v Čechách za všech dob, od Přemyslovců, Lucemburků a husitských válek až do panování Františka Josefa. Tento základní pocit češství byl vskutku houževnatě tuhý, vytrvalý a aby se neměnil, o to se postaral osud. Ale tak se cítilo především v Čechách; čím dále na východ, na Moravě a ve Slezsku bývalo toto napětí národního citu a národního úsilí slabší, ba lhostejnost k společnému osudu sváděla mnohdy obyvatele těchto zemí k separatistické nechuti vůči Čechům. Slovensko pod jhem maďarským se dokonce společné národní věci tak odcizilo, že si vytvořilo svůj vlastní spisovný jazyk a literaturu a že ještě po dnech osvobození mohlo být pochybováno o tom, tvoříme-li s ním skutečně jeden národ. To jsou ovšem věci minulé, na štěstí, Moravan se neliší od Čecha už politickou mentalitou, leda jen některými krajovými zvláštnostmi, a v Ostravě se pociťuje češství právě asi tím způsobem jako na českém severu. Jen mezi historickými zeměmi a Slovenskem zůstává trhlina, jejíž zacelení nutno ponechati času a vystřídání generací. Ale z oněch někdejších rozdílů a vzájemných odcizení, které dávaly našim utiskovatelům důvod, aby s námi nejednali jako s jednotným národem, ba aby na příklad vůči Moravě neužívali ani pojmu „český jazyk“, z toho všeho zůstala nám jedna všeobecně známá představa, třebas neurčitá a jasně dosud neformulovaná: češství že je něco jako elektřina, jejíž nejprudší napětí hromadí se v zemi nejzápadnější, němectvím nejvíce ohrožené a historickými upomínkami povolané k úkolu vůdčímu; nejmocnějším akumulátorem této elektřiny že je Praha, ale čím dále za Českomoravskou vysočinou, tím více že toto dramatické napětí ochabuje, souvislost s Prahou slábne a s tím i národní uvědomení, úsilí a energie. A s tím je sdruženo mínění, že oč jsou — či vlastně bývali — naši soukmenovci v poříčí Moravy a Odry nebo Váhu politicky pasivnější a flegmatičtější, o to že si zachovali ryzejší slovanský karakter než my v Čechách, jak se to jeví v měkkosti jejich povahy, lidových zvycích, krojích a písních. Čímž se nepřímo přiznává, že „slovanská povaha“ je něco, co by nám v zápasech s Němci a Maďary nebylo šlo k duhu a že my v Čechách, kteří stojíme tisíc let čelem proti německé přesile, abychom uhájili svou národnost, byli jsme nuceni vytrhnout se z tohoto měkkého uspávajícího slovanství a osvojit si vlastnosti, jimiž bychom mohli Němcům nejlépe čelit, totiž větší tvrdost, bojovnost a především inteligenci, kulturu. Tedy vesměs vlastnosti a hodnoty, jimiž Němci vládli, tím jsme se jim však připodobili, zápasili s nimi stejnými zbraněmi, takže původní zápas změnil se nakonec v soutěž na poli hospodářském a duševním. Tomu tedy, že my v Čechách jsme odrostli z onoho měkkého, politicky beztvárného slovanství, které vyznačuje naše příbuzné kmeny na východě a že jsme si osvojili vlastností, jimiž se podobáme Germánům, získali jsme síly a prostředků, abychom ubránili svou vysunutou posici mezi Vídní a Berlínem a zaštítili tak i existenci našich soukmenovců na Moravě a pod Karpaty — tento závěr, hodně paradoxní, plyne z běžných těchto představ, opírajících se o dlouhé zkušeností naší historie.

Odtud pak je jen jediný krok k dalšímu závěru, velmi důležitému pro vystižení toho, co nazýváme češstvím: češství je něco, co se plasticky zvedlo z měkké a neurčité masy východnějšího slovanství a vypracovalo si své tvrdé a karakteristické rysy ve výhni těžkých zápasů a soutěží s němectvím, nejen však v těchto stycích s německým sousedem, ale i pod vlivem západu, k němuž máme blízko a k němuž upíráme po staletí zrak.

*

Dějinné nutnosti tedy způsobily, že těžiště slovanských kmenů od Šumavy až k Tatrám, které se počalo tvořit ve velkomoravské říši, bylo přeneseno na západ do Čech a udrželo se tam již. Oč bylo zde slovanství ohroženější, o to byl útvar země příznivější k jeho uhájení, její ráz bašty, vysunuté stráže, pronikl životním pocitem celého národa a z tohoto pocitu on si stanovil své poslání. Uhájit se proti německé přesile, uchovat si věrně svou slovanskou bytost, vyrovnat se co možno nejpokročilejším národům západu — to jsou tři hlavní body tohoto poslání. Uhájit se proti německé přesile, to se podařilo, nebezpečí je nyní ztenčeno na nejmenší míru, ale výsledkem staletých styků a zápasů s němectvím zůstávají více než tři miliony Němců v našich zemích. Uchovat si věrně slovanskou bytost bylo úkolem, jehož plnění ztěžovaly státoprávní poměry, jež nás odtrhly od východní sféry slovanské a vtáhly do sféry německé říše a kultury — zdali to byla ztráta či zisk, může být sporno, podle toho, co si kdo představuje slovem „slovanská bytost“ a klade-li větší váhu na naši příslušnost k západní Evropě či k oblasti východní. Vyrovnat se co nejlépe pokročilým národům západu, to byla hlavní pružina našeho znovuzrození, vlastní obsah všeho našeho civilisačního vzestupu a tato snaha vyrovnat se západu co do demokratických forem státu a organisace kultury, co do tempa práce a hospodářského vývoje, toť nejhlavnější zřetel, jenž ovládá všechen náš život a naši práci na půdě obnovené státní samostatnosti. Zřetel opravdu nejdůležitější v této době, kdy zápas s němectvím již nenapíná tolik naše síly a kdy stav Ruska nám nedovoluje, abychom ze svých vztahů k Slovanstvu mohli odvozovat praktické důsledky pro svůj život a politiku.

Jsme dnes národ, jenž se snaží prací a kulturou dokázat Evropě, že náleží k její nejpokročilejší civilisační oblasti a tím potvrdit svůj nárok na samostatný státní život. Ze tří jmenovaných hlavních bodů našeho poslání ve světě nabyl pro tu dobu tento největší závažnosti. Zde také docilujeme nejlepších výsledků a nejpevněji zabezpečujeme svou budoucnost. Kdežto koncepce, založené na slovanské vzájemnosti, staré to ideji našich buditelů, jen stěží vykročují z mezí pouhé literárnosti a mlhavé citovosti, je naše přiřazení k západoevropským demokraciím nejdůležitějším obratem, jejž nám přineslo naše osvobození a také pro naše postavení největším z něho ziskem. Nejde tu jen o důvěrný vztah k Francii, zcela novou a velikou věc v našich dějinách, a nejen o to, že jsme získali si zájem a sympatie anglosaského světa, ale protože k západním velikým demokraciím dlužno nyní počítati i republikánské Německo, stali jsme se součástí skupiny demokratických států, které se vyznačují zároveň nejvyspělejší civilisací, nejvyvinutější duchovní kulturou a nejbohatším hospodářským rozvojem. Skupina tato zahrnuje v sebe Francii, Velkou Britanii, Německo, Belgii, Holland, Švýcary, Rakousko a státy skandinavské. Že se k ní smíme hlásiti, je nesporno; nemůže však být pochyby, že se k ní nemůže čítat Polsko, Maďarsko a Jugoslavie, ježto tyto země ani svým sociálním rozvojem ani kulturní výší svého průměru obyvatelstva neodpovídají západoevropské úrovni. Že však ne-li celá naše republika, tedy aspoň my Češi na ní stojíme, nemůže nám upřít ani náš nejhorší nepřítel. Naše příslušnost k uvedené skupině národů svobodných a duševně i hospodářsky nejvyvinutějších, to jest k nejvlastnější Evropě, toť fakt, jenž už sám místo všeho jiného ukazuje, na kolik se nám podařilo od skromných počátků našeho obrození uskutečniti jedno z hesel jeho duševních vůdců: vyrovnat se nejpokročilejším národům.

To však není jen výsledkem práce tohoto jednoho století, je to výsledek celých našich dějin, ideových pohnutek jejich hlavních událostí i hmotné práce nesčetných generací. Touha vyrovnat se západu žila v české mysli od prvých dob naší historie a byla jednou z jejích hlavních hybných sil. Dojista že naši panovníci a šlechtici z dvanáctého a třináctého století, přijímali-li mravy, kroje a záliby z Němec, nečinili to z nějaké zvláštní lásky k Němcům, ale prostě proto, že nechtěli platit za barbary, nýbrž za Evropany — třebas to nevyjadřovali právě těmito slovy. Ale nebýt ani toho, i kdyby se nebyli k Evropě cítili přitahováni lidé, byla by se dřív či později ocitla ve sféře západní vzdělanosti naše země. Poloha Čech a jejich útvar, vedle toho však také jejích přírodní bohatství uzpůsobovalo je, aby vešly ve styk se západní civilisací dříve než jiné země na těchže polednících. Lesnaté hory je sice chránily před útoky nepřátel, nejsou však tak vysoké, aby je uzavíraly před ostatním světem; na západě trčely české kraje do německé oblastí, již ve středověku značně kultivované, kde z jihu se projevoval vliv Řezna, ze západu Norimberka, ze severu durynských měst, odkudž není již příliš daleko k Porýní. Země tak blízká nejpokročilejšímu té doby pásmu evropské kultury nemohla zůstat tak dlouho v onom primitivním stavu jako sousední Polsko nebo Uhry, bez měst, škol a slovesné kultury, a byla by bývala pojata záhy do sféry západní Evropy i kdyby nebyla obydlena kmeny jinými než slovanským, ba naopak, lze soudit, že by byla přijala západní středověkou civilisací ještě rychleji a snadněji, ježto slovanská bytost, jazyk, obava z poněmčení a vůbec všecko, co naše předky lišilo od Němců, zdržovalo tento civilisační postup. Přírodní bohatství země pak, lákajíc do ní cizí kolonisty, bylo ekonomickým podnětem k tomu, že otevřela brzy široce brány vlivům nejpokročilejší té doby vzdělanosti. Jako dnes šel i tehdy kolonista do země ještě panenské jen za svým prospěchem, aby z ní těžil, ale mimoděk, beze zvláštních programových úmyslů přinášel tam zvyky, řemesla, umění a životní formy pokročilejších národů. U nás tento úkol konali kolonisté z Němec, volaní do Čech posledními přemyslovskými panovníky, aby zakládali města a zejména aby učili těžit z nesmírného bohatství drahého kovu v české půdě. Vlastenecké dějepisectví nechce v tom vidět než pokárání hodnou chabost národního vědomí, ve skutečnosti to byl však proces, jemuž se naše země při své ústřední poloze v Evropě nemohla ubránit, když naši předkové sami, buď vinou své pasivnější slovanské povahy a nepodnikavosti či prostě jen z toho důvodu, že jakožto národ východnější se opozdili za tempem života na západě, se nechopili těchto prací sami dříve než tyto zdroje bohatství a hospodářské moci byly obsazeny cizinci. Lze tedy vlastně říci, že země česká se počala přiřazovat k západoevropské civilisaci dříve než národ český — co bylo sem ve 13. století přeneseno ze západní vzdělanosti, to bylo představováno Němci. A byl již také nejvyšší čas, aby Čechy se otevřely proudům evropské vzdělanosti. „Srdce Evropy“, které nemělo ještě většiny dnešních svých měst a městského stavu ani tři staletí po přijetí křesťanství, v letech, kdy v Italii již žil Dante a kdy blízko za hranicemi kvetla na dvorech německých knížat poesie minnesängrů! Ale ovšem na sever odtud, na těchže polednících, tedy na území nynějšího Pruska a Berlína, nebylo té doby ani zdaleka tolik kultury jako u nás, neprobuzeny ještě k plnému historickému životu, byly tyto rozsáhlé nížiny — dnes jádro německé moci — jen dějištěm pro zápas germánské a slovanské rasy, v němž tato byla vyhlazována křížem a mečem dříve než se mohla náležitě zorganisovat k obraně, to jest vypůjčit si z Evropy ony prostředky moci, jimiž vládli její odpůrci. V tom je právě naše štěstí proti osudu severních Slovanů: nás Čechy uchránil před poněmčením nejen útvar naší země, její ráz pevné bašty, ale i zvláštní smysl našich předků osvojiti si v pravý čas vymoženosti Evropy, přijmouti je sice od Němců, ale obrátit je pak k obraně proti nim.

Celkem však lze opakovat, že Čechy jako země byly do roku 1300 evropštější než Čechové jako národ; slovanský lid této země ulpíval houževnatě při primitivních selských formách svého života, uctíval Krista v malých románských kostelících, dával se duševně vést kněžími a mnichy, jimž poroučeli hierarchové z Mohuče a Řezna, a ponechával pánům a rytířům, aby na svých hradech zaváděli jemnější mrav a pěstovali vedle turnajů i záliby slovesné a hudební, v čemž všem se projevovaly jiskry kultury zalétlé sem sice až z Italie a Francie, ale beroucí u nás na sebe podobu německou. Tito Rosenberkové, Šternberkové, Falkenštejnové zasluhují vedle mnoha anonymních kněží a klášterníků jména prvých kulturních Evropanů v našem národě té doby; jestliže sluhové církve udržovali a šířili u nás duchovní kulturu tehdejší Evropy, tito aristokraté byli první, kteří se pokoušeli přesadit na naši půdu květy evropské kultury životní.

Rozpor mezi touto tenkou vrstvou evropanství a tím, co bychom mohli zvát staroslovanským konservatismem v jádře národa, nevedl však k prudším konfliktům a byl znenáhla vyrovnáván tou měrou, jakou celý národ až do posledních zákoutí byl vtahován do sféry feudální středověké kultury. Leda že bychom snad v tom nedůvěřivém pohledu, s nímž prostý český rolník sledoval náhlý rozmach cizích panských mravů kolem sebe, vládu cizího jazyka, odumírání prostého a poctivého mravu, a vzrůstající rozmařilost a prostopášnost, spatřovali první zárodek pozdějšího husitství. Celkem však jako náš národ přijal ochotně křesťanství, otevřel svého ducha bez prudších reakcí duchu evropské civilisace té doby, čehož důkazem je rychlý a přímo skvělý rozvoj této civilisace na české půdě v následujícím čtrnáctém století. Za vlády Lucemburků nelze už poměr obou národností v zemi vyjádřit tak, jako by na jedné straně byli kolonisté z Německa, kteří jsou nositeli kultury a na druhé straně opozdilý národ, jenž kulturu tuto přijímá; rozdíl tento je vyrovnán, češství má už i svůj městský živel, své školství v duchu tehdejší doby, své základy literatury, ba dokonce první universita střední Evropy je zřízena pro jeho duševní potřeby. V době Karlově už je náš národ zralý, aby se aktivně, vlastními hodnotami kulturními připojil k západní Evropě, není to už národ východnějšího pásma, jejž třeba kolonisovat. Praha má tehdy své přímé vztahy k Paříži, universita pražská je zřízena po vzoru pařížské, ve stylu francouzské gothiky je budována prvá naše kathedrála. Právě tedy prvé dalekosáhlé kulturní a umělecké činy na naší půdě vymykají se dosavadnímu pravidlu, že všecky vymoženosti západní civilisace přicházejí k nám z Němec anebo německým prostřednictvím. Pyšným a smělým gestem přenáší Karel IV. k nám přes celou sféru Německa kus francouzské kultury, ani na to burgundské víno nezapomínaje, a protože to je gesto císaře, má vznešený vzmach a co vytváří, má svou velkolepost a lesk. Nejsou to francouzské ideje ani knihy, jež přesazuje tento panovník na naši půdu, nic tedy čistě duchovního a imaginárního, nýbrž útvary kultury viditelné, stavby, skvostné výtvory náboženského umění, mravy západoevropských dvorů, slovem něco z těch význačných hodnot francouzské kultury, jež jsme v kapitole jí věnované karakterisovali jako kulturu životní. Jeví se to už v tom, že zakladatelská a podnětná činnost tohoto panovníka zasáhla tak jako nic podobného do viditelné reality naší země, dalať jí totiž překrásně malebné středisko, obraz Prahy s mostem, jakého nebylo té doby v celé Evropě, s hradčanskou kathedrálou, s celým oním novým vznešeným profilem, který z ní od té doby činí město nejen královské, ale císařské a z jehož krásy a slávy bude pak národ i v nejhorších dobách čerpat pýchu a naději.

Tyto činy nevzešly ovšem z vlastního českého ducha; že mohly být vykonány, za to vděčíme především hospodářskému rozkvětu naší země, ano, země jest to stále, jež svým přírodním bohatstvím a prací svých obyvatel stojí už v tomto 14. století na úrovni západu, kdežto národ ještě nestačí rychlému tempu tohoto vývoje a musí o prvenství svého jazyka, o svá práva na radnicích a na universitě zápasit s Němci, či jinými slovy: země česká dík svému ekonomickému rozvoji a svému státnímu významu pro německou říši a střední Evropu zevropštěla rychleji než mentalita českého národa, a tento rozpor mezi prostou a panenskou ještě duší českého lidu a neřestmi tehdejší civilisace, jak se jevily hlavně znemravnělostí kněžstva, nabýval takové příkrosti, že nemohl být na konec vyrovnán než hnutím nábožensky i sociálně tak revolučním jako bylo husitství. Na Husově při v Kostnici možno měřit, jak té doby již pokročila evropská solidarita národů na poli náboženském; česká záležitost je tu dána Evropě na přetřes, tribunálu, jenž už zvláštní shodou míst může se člověku dnešní doby zdát předchůdcem Společnosti národů, rokující na březích jiného švýcarského jezera. Hus na koncilu je vtělením českého ducha, po prvé vstupujícího, a to hned odbojně a výbojně, na arénu evropského myšlení. Husitství jako prvé veliké hnutí za očistu křesťanství má význam evropský, ale přec v jeho tendencích jest i cosi protievropského, v tom, jak jest náboženskou reformou výlučně českou, nacionálním odporem k němectví zabarvenou, v jeho obrazoborectví, obracejícím se proti vymoženostem jemnější civilisace a umělecké kultury na naší půdě, v jistém jeho spodním proudu slovanského cítění, jenž ukazuje spíše k východnímu než k západnímu pojímání Kristova učení. Mělo také celou Evropu proti sobě a tenkráte to nebyla jen vojska německy mluvící, proti nimž bylo nutno bojovat o udržení nejzápadnější vysunuté slovanské bašty.

Zápas s církví a feudálními řády skončil kompromisy; nebyli jsme národ početně tak silný, abychom mohli do Evropy vyzývavě trčet jako okázalá výjimka z jejích náboženských a sociálních řádů. Ale toto bouřlivé naše husitské vystoupení a dlouhé vyrovnávání se s Římem a německou říší upozornilo na nás Evropu a nás s ní sblížilo; vždy více byli jsme vplétáni do jejích všeobecných zájmů a otázek. Jak široce evropsky se tehdy na pražském hradě myslilo a jaký tu byl rozhled po celém kontinentě, o tom nejlépe svědčí poselství, jež vypravil král Jiří z Poděbrad k francouzskému dvoru s návrhem, aby k zamezení válek byl zřízen svaz evropských států, jejichž zástupci by se pravidelně scházeli jako parlament za vedení francouzského krále. Tedy myšlenka, předcházející téměř o půl tisíciletí dnešní Svaz národů, a o níž lze říci, že je dílem českého ducha, ježto vznikla v hlavě jediného našeho krále z čistě české krve, v letech, kdy vliv německý byl u nás co nejmenší. Rozbila se o odpor církve, jež by nebyla snesla mezinárodní organisaci Evropy světského rázu bez papežského vedení, ale svědčí o tom, jak široké zájmy kontinentální zaměstnávaly již tehdy naše politiky a jaká se u nich jevila snaha dorozuměti se přes hradbu němectví přímo s evropským západem. Tento skvělý projev českého evropského ducha v politice zůstal pohříchu osamělým podnětem, jakož vůbec pouhou episodou v našich dějinách je celá tato doba od smrti Husovy, kdy náš národ, setřev německý nátěr v civilisaci naší země, je samojediný odpověden za její politický i duševní život. Na český trůn zasedají opět cizinci, trvale se pak on stává doménou Habsburků, o svých osudech nerozhoduje už národ sám, nýbrž stává se jen složkou v dynastickém soustátí, v državě Habsburků, o niž tito opírají svůj nárok na císařskou hodnost v Německu a která pojímá v sebe i rakouské země a Uhry. Význam české koruny v této směsi zemí a národních kmenů není ovšem podřízený, ba je přímo vůdčí; jsouť její země nejbohatší, co do civilisace nejvyspělejší, Praha zůstává také přes celé 16. století sídlem těchto císařů. Nebylo za těch okolností jinak možno, nežli že u našich předbělohorských předků se vyvinula jakási středoevropská solidarita, jak se to už jevilo společným zájmem proti Turkům. Český stát přestal být národním, stavové čeští měli tolik činit s císaři německé krve, s jejich rádci, s představiteli uherských a rakouských zemí, že jejich politické vědomí se tím šířilo a že onen pathetický pocit češství jakožto bojovné posice na ohrožené baště pozbýval na své napjatosti. Nebylo třeba obracet se frontou k Německu, do jehož státoprávního rámce jsme patřili a jehož císařové byli na Hradčanech našimi králi, zato však se vyvíjely těsné svazky se zeměmi alpskými a uherskými, slovem: čím více slevovalo české národní vědomí ze své vypjatosti, tím více hrozilo mu rozplynout se ve vědomí širšího státního svazku, jímž bude Rakousko.

Znovu se pak opakuje v šestnáctém století to, co bylo možno pozorovat přede dvěma sty lety za Karla IV.: význam národa ustupuje významu, jaký má pro ostatní Evropu země. Habsburkům je náš národ lhostejný a protivný, ale zemi českou uznávají za nejcennější pilíř své moci. Proto sídlí na pražském hradě a mohli by právě tak sídlit v městě kterékoli jiné své země. Má-li pak jeden z nich, Rudolf, povahu jakéhos kulturního labužníka oné evropské epochy, to jest renaissanční, a projevuje-li se to u něho podivínskými a fantastickými zálibami, stává se tak Praha — bez jakékoli souvislosti s životem země a duchem národa — nejen stanicí nejvyspělejších té doby útvarů evropské kultury, ale i křižovatkou, kde se prohánějí všeliké bizarní zrůdy této vzdělanostní epochy, alchymisté, kouzelníci, šarlatáni všeho druhu. Nad českým duchem půdy vzniká těžká vrstva cizího kulturního nánosu, Praha dvora Rudolfova, jak ji zná Evropa, je jednou ze stanic kulturního kosmopolitismu tehdy již vznikajícího, a český živel v tomto kuriosním obraze tvoří jen bezvýrazné pozadí. Jsou v něm ovšem také zjevy, jež dodávají tehdejší Praze vážného kulturního významu, vědci jako Kepler a Tycho de Brahe, italští umělci, kteří do panoramatu Prahy vnášejí živel renaissance a baroka. Útvary kultury viditelné, životní mají tu vůbec převahu nad kulturou imaginární, slovesnou; ač zaplaveny bohatstvím cizích kultur, nemají Čechy ještě v této době, v době Shakespearově, svého básníka.

*

Bělohorskou pohromu uvalil na sebe náš národ tím, že v duchu své husitské minulosti se postavil za věc náboženské reformace, tudíž evropského duchovního pokroku. Změnil při tom pozoruhodným způsobem frontu, nejzápadnější slovanská bašta není té doby obrácena proti němectví, ba naopak nalézá v něm spojence a oporu, svou frontou ční na jih do světa katolického, představovaného Vídní, Římem a se Španělskem v pozadí. Tedy dočasné spojenství slovanského národa se severními Němci proti národům po výtce románským; nikoli německý, ale španělský duch jest té doby nejúhlavnějším nepřítelem českých zájmů. Španělsko proti Čechám — již z tohoto vztahu mezi zeměmi, které si jsou zeměpisně tak vzdáleny, že před tím žádného vztahu mezi nimi nebylo, lze měřit rozšíření společných evropských zájmů, třebas že především stále jen náboženských. Křesťanství bylo, co od středověku slučovalo evropské národy, křesťanstvím však projela nyní trhlina, stojí proti sobě dvojí Evropa, katolická a protestantská, dlouhý zápas mezi nimi hubí střední Evropu, ale přispívá také k tomu, že národové se blíže poznávají, mísí a prostupují. Uvědomují si takto na vlastní kůži a krvi, že jsou vlastně členy jedné rodiny a jejich vzájemné rozbroje že jsou na škodu zájmům celku. Není možno, aby se po sjednání westfálského míru necítilo už něco podobného tomu, co cítila celá Evropa o dvě stě sedmdesát let později po skoncování míru versailleského.

Čechy byly při vypuknutí třicetileté války nejnebezpečněji exponovanou baštou reformace. První byly strženy do boje a prohrály v něm věc svého národa; nová Evropa po míru westfálském, Evropa vybojované náboženské tolerance a počínajícího osvícenství, už o něm neví, vymazán je z řady kulturně živých a politických národů. A přece se ještě obrací posledním svým významným slovem k rodině národů na naší pevnině: Komenský, jeho poslední vynikající muž, je jedním z prvých velikých Evropanů, kteří počínají hlásat světlo a lepší lidství přes hranice států a jazyků.

Národ český je smazán z řady živoucích národů, ale ovšem tím není země Česká smazána s mapy Evropy. Uchovává si místo, jehož v ní nabyla minulou civilisační prací svého českého i německého obyvatelstva a přes těžké rány, které jí zasadila třicetiletá válka, zůstávají země její koruny hlavním zdrojem habsburské moci. Tato moc Habsburků připoutává naše země k svazku německé říše a dává jim ráz zemí německých; nemůže již být váhání mezi západem a východem, všecky vztahy k Slovanstvu jsou dávno přervány, a třebas država habsburská pojímá v sebe i národy polocivilisované a hraničí s Balkánem, země české s rakouskými představují v ní živel rozhodně západoevropský, s kulturní a hospodářskou výší odpovídající asi Německu.

Tento rozdíl mezi osudy národa a osudy země lze nejlépe sledovati na rozvoji jejich hlavního města. Praha jako středisko češství neznamená v 17. a 18. století nic, ale co znamená naproti tomu jako největší město habsburské državy a sídlo bohaté a mocné šlechty! Vítězové bělohorští ji naplnili množstvím paláců a nových chrámů, přeplněných výtvory vlašské malby a skulptury. Teprv nyní dostavěli na Hradčanech skvělý císařský hrad, tvrdé gotické profily Prahy změkčili barokními kupolemi. Po všech změnách, jež přinesly věky obrazu Prahy, dali mu poslední pečeť, jež už na něm dodnes zůstává: pečeť pozdní renaissance a baroka, tedy pečeť ducha italského a španělského, jež působí ovšem cizokrajně pod českým nebem, ale dává Praze, zejména ve spojení s četnými zahradami, rys jižního půvabu. Žádné jiné město Evropy na naší zeměpisné šířce, vyjímaje snad Drážďany, nemá tohoto barokně románského prvku ve svém profilu; po této stránce jsme tu právě asi na hranici jižní stavitelské sféry proti strohým slohům protestantského severu. Zvítězil-li na Bílé hoře duch románského katolicismu proti slovansko-germánskému duchu našich zemí, projevuje a oslavuje své vítězství honosnými výtvory své kultury, která chce být — jak jsme na počátku ukázali — viditelnou životní skutečností. V těchto kupolích nových chrámů, v těchto bohatě vyšperkovaných průčelích paláců, barokních sochách a nástropních malbách hýří vědomí moci a pyšně cítěná radost ze života, byť i vlastní obsah toho, co tato umělecká díla zpodobují, byl nábožensky pochmurný. Umělci po většině italští tvoří tu na objednávky šlechticů, v jejichž žílách proudí krev nejen německá, ale ještě snad častěji španělská, francouzská, flámská nebo irská. Tak svedly dobrodružné běhy žoldnéřských válek do naší země lidi z celé Evropy a vytvořily tu na místě staré domácí šlechty novou aristokracii, která užívá sice němčiny jako jazyka tu nejběžnějšího a v državě habsburské vládnoucího, ale sama je lhostejna k věci jakéhokoli národa, vytváří se během doby na kosmopolitickou kastu a zavádí k nám mravy, zvyky, módy, jimiž se té doby stává francouzská aristokracie po italské a španělské vzorem celé Evropě.

Tak se stala Praha právě v době nejhlubšího národního úpadku jedním z nejkrásnějších měst Evropy a zachovala si svůj vznešený profil císařského města i když tu císařové již nesídlili. A tak došlo k tomu, že se naše hlavní město a s ním pyšná šlechtická sídla po našich krajích staly nositeli ducha a kultury evropské aristokracie, kultury původu po výtce západního a jižního, ale byla to věc toliko tenounké vrstvy a toto důvěrné přiblížení se k evropskému západu nemělo pro život vlastního národa této země význam mnohem větší než jaký mělo podobné pěstění šlechtického mravu po vzoru versailleském na polských nebo uherských zámcích nebo v carských palácích ruských.

Vlastní život českého obyvatelstva v těchto nejhorších pro národ dobách plynul zcela jiným směrem. Hluboká propast dělí sedláka a měšťana od panstva na zámku nebo v paláci. Ale český národ té doby se skládá jen ze sedláků a měšťanů. Oni jsou ponecháni sami sobě, lidovým formám svého života, nikdo se o ně nestará — snad na štěstí. Jejich selský konservatism je záchranou jazyka a bytosti národní před zahynutím. Měšťan je za to vydán cizímu vlivu, nikoliv ovšem vlivu západoevropské aristokracie, představující společenský svět, jemu snad nedostupný, ale vlivu jazyka, jemu vedle mateřštiny nejbližšího, to jest němčiny. Pro něho zůstává pravidlem zkušenost z dávných století, že čím působí západoevropská kulturní sféra na průměr života v Čechách, přichází sem v německé podobě a německém přetlumočení. Státní správa habsburská zavádí všude němčinu na úkor češtiny, třebas ne hned s vědomými úmysly germanisačními; němčina je pro člověka v českých městech tlumočnicí všeho vzdělání, jen v německé knize může nalézt úkoj pro své duševní potřeby, neboť českých knih není a francouzským by nerozuměl. A tak se průměrný městský obyvatel Čech od konce 17. století znenáhla poněmčuje, to jest, neponěmčuje se tak zhola a zúplna, že by svůj pocit češství zaměnil za německé národní vědomí, tak se stávalo jen zřídka, jakož vůbec ani rozený Němec z těch dob nemá plného německého cítění v dnešním moderním smyslu slova. Čech z doby úpadku se poněmčí zpravidla napolovic: spodní polovina jeho duševního života, ona, jež je ovládána neuvědomenými instinkty, hlasem krve a povahou rasy, zůstává česká, vyšší polovina, představující jeho život intelektuelní, jeho úroveň vědomostí, vzdělání, obraz světa, je naplněna obsahem, čerpaným z německého vzdělanostního prostředí. A tak vyvíjí se během 18. století onen typ, jejž odstranit a přetvořit bude pak pro národní obrození prací celého devatenáctého století: typ vzdělaného Čecha, v němž sice neodumřely docela základní pocity češství, ale jenž jako vzdělanec neliší se téměř ničím od typu německého vzdělance u nás, v rakouských zemích nebo vlastním Německu.

Protože však tito měšťané, kněží, úředníci, profesoři a učitelé představují jedinou sumu vzdělání a kultury v tehdejším českém národě, je snadná odpověď k otázce, ke kterému z hlavních dvou útvarů evropské vzdělanosti náleží české obyvatelstvo — o národě nelze mluvit — našich zemí. Ovšem že ne k útvaru západnímu v nejvlastnějším slova smyslu, t. j. francouzskému a anglickému, což je už dáno zeměpisnou polohou, také ne však k nějakému smíšenému, nýbrž cele a úplně k útvaru německému. O nějakém jiném vlivu nelze téměř ani mluvit a vysloveně německým zůstává typ vzdělání u nás dlouho ještě do devatenáctého století. Teprv národní obrození hledí přemáhat tento typ Čecha, svým vzděláním zněmčilého, oživuje v rámci tohoto vzdělání jeho mateřský jazyk a základní pocity češství, podkládá je ideou slovanskou a teprv později, a to velmi pozdě, snaží se německé základy jeho kulturní mentality nahradit jinými, především vlivy kultur západních a románských.[5]

*

Za let Marie Terezie i ještě za Napoleona bylo stěží rozeznat pražského Čecha z vrstvy měšťanské nebo tak zv. vzdělaných stavů od Němce z téže vrstvy. Oba mluvili stejně německy, na ulici, v hostinci, v úřadě a ve školách. Leda jen, ze Čech hovořil svou mateřštinou se služebnými lidmi, doma v kuchyni nebo když přišel na venkov. Češství bylo u něho ztenčeno na malou spodní vrstvu jeho života, na jeho styky s lidem a vulgárním denním životem, a ztrácelo se v mlhách dávných rodových vzpomínek. Jako člověk vzdělané a majetné vrstvy byl by se však tento typ Pražana styděl užívat jazyka prostého lidu a všecky pudy ctižádosti a sebeuplatnění i sám tehdejší kodex společenské slušnosti nutil ho stavět všude před sebe fasádu německého vzdělání. Tedy něco podobného tomu, jak vystupuje ještě dnes člověk z Bretaně ve francouzském kulturním prostředí, nebo člověk z Walesu v prostředí anglickém, lužicko-srbský vzdělanec v Německu, anebo jak zakrýval až do světové války Slovák svou vlastní bytost pod nánosem vzdělání, vnuceného mu ve formě maďarské.

Jenže, abychom zůstali při tomto posledním příkladě, toto maďarské vzdělání bylo Slovákovi vnuceno násilně. Platí to i o německém vzdělání v našem českém případě? Lze říci, že se bytost rodilého Čecha instinktivně a přirozeně vzpírala tomuto obsahu a systému cizího vzdělání, než mu podlehla? A že tedy toto kulturní poněmčení bylo násilím, spáchaným na slovanské české bytosti, že porušilo její vrozené duševní disposice a dalo jí růsti křivým, nepřirozeným a tedy zhoubným pro ni směrem?

Dojista, že z části je tomu tak. Být zaplaven cizím kulturním obsahem, mít vpraven svůj mozek do cizích forem myšlení a srdce do cizích forem cítění nemůže být žádnému národu zdrávo. Určité typy a útvary německého ducha, zejména severoněmeckého a protestantského, zůstanou české mysli vždycky cizí. Nikdy na příklad neprojevila zvláštní vnímavosti pro spekulativní hloubku a fantastický subjektivismus německé filosofie z její nejslavnější doby. Kant, Fichte, Hegel zanechali v našich zemích jen slabé ohlasy a vliv jejich nepřesáhl nikdy daleko z mezí universit. Dokonce již by se byl příčil oněm českým generacím pruský kaprálský duch, přísná kázeň a dresura a zvláště již hohenzollernský militarism, spojený se zpupným pohrdáním jinými národy, zejména slovanskými. Ano, jenže němectví v té době nevyvinulo se k tomuto svému nejméně sympatickému výstřelku. Němec před r. 1800 byl docela jiný než onen o sto leť později, jehož povahu a mentalitu určoval hohenzollernský Berlín. Jeho sociální a kulturní typ představoval tehdy ještě goethovský Výmar. Čeští vlastenci proto, třebas snášeli neradi nadvládu němčiny, nevzpírali se obsahu a duchu německé kultury, jejíž vzduch dýchali. Duševně, jak se zdálo, se jim žilo v tomto ovzduší dobře a že necítili potřebu protrhnout síť těchto svazků, jíž byli připoutáni k německé vzdělanostní sféře a hledat si cestu k jiným kulturním vzorům, toho důkazem, třebas že jen negativním, je, že po celé osmnácté století a dlouho ještě pak do polovice devatenáctého nenašel se mezi vůdci našeho obrození jediný, jenž by se svým duševním ustrojením cítil bližší Francouzům než Němcům a usiloval strhnout tímto směrem celé národní hnutí. Co napodobili někteří z prvých vlasteneckých veršovců z francouzské poesie, jest titěrná pastorální rokoková lyrika, tedy velmi podřízený útvar francouzské literatury, zato však veliké a patetické výtvory francouzského klasicismu nenalezly v českých duších jediné pozoruhodnější odezvy. Jungmannovým překladům Chateaubriandovy „Ataly“ a Miltonova „Ztraceného ráje“ přisuzuje literární historie tak zvláštní význam, že zůstaly ojedinělými a byly vlastně jen zkouškou jazyka; obsahem svým nezanechala tato díla v českém básnění žádné stopy a jejich tlumočník do češtiny je sice líčen jako osvícenec voltairianského zabarvení, přes to však nelze říci, že by v jeho vzdělání převažovaly francouzské vlivy německé. Význačné pro prvou generaci našich křísitelů je, že její největší postavou je Josef Dobrovský, slovanský jazykozpytec, jenž píše německy; k západu ho poutá jen jeho osvícenství, ale hlavní zájem celého jeho života platí slovanskému východu.

Nikoli, naši buditelé nestáli na žádném rozcestí mezi kulturní orientací francouzskou nebo německou. Tato jim byla dána jako stav věcí, v němž se zrodili, jako širší rámec, v němž mohou pracovat pro obnovu českého jazyka. Z německé sféry vzdělanostní brali prostředky, zbraně, metody, jimiž by národ osvobodili od nadvlády němčiny — také jeden z paradoxních rysů ve tváři obrozeného češství. Jak však nenáviděli němectví všude tam, kde představovalo útisk a nespravedlivou nadvládu, tak naproti tomu bez jakéhokoli hlubšího nebo instinktivního odporu přijímali německé kulturní vlivy. Ovšem že s jistou resignací; viděliť, právě tak jako naši předkové v dobách Přemyslovců, že cesta k Evropě vede pro ně jen němectvím, po kulturách západních ani nevztahovali rukou, tak jim byly tyto skvělé aristokratické kultury vzdáleny, prostorem i duchem. Ale mimo tuto resignaci bylo v tom i více, jistý — třebas nepřiznávaný — pocit, že v duši této německé kultury kolem r. 1800 shledávají cosi slovanské duši příbuzného, či při nejmenším, že v jejích hlavních touhách a výrazech neshledávají nic, co by se jejich slovanské duši příčilo. Ba dokonce u hlavních představitelů německého myšlení a básnění, u Goetha, Schillera, Herdera a Fichteho, nalézají přímo pobídky, aby pracovali pro obrození svého národa. Nezapomeňme, že německá kultura té doby byla plna ducha světoobčanské humanity a kulturního evropanství, až do válek napoleonských nebylo v ní nacionalistických tónů a když se ty pak ozvaly, byly hlasem pokořeného národa proti francouzskému vítězi, pro naše buditele tedy zase jen pobídka, aby podle tohoto vzoru usilovali o pozvednutí vlastního národa.

Že však mohli tak dlouho klidně a bez odporu setrvávat v německé vzdělanostní sféře, beze zvláštní potřeby, aby tuto přílišnou nadvládu němectví ve svém duševním životě převážili jinými vlivy z Evropy, pro to třeba hledati příčiny ještě hlubší, vězící v podmínkách zeměpisné polohy, v daných poměrech státních a společenských a ještě hlouběji, v tajuplném přítmí oněch hlubin, kde duše národů pociťují vůči sobě přitažlivost a spříznění, anebo odpor a záští, stoupající pak do krve celých generací. Takovéto podmínky jsou dány na celá dlouhá staletí a z nich se vytvářejí osudy ducha národního pod povrchem jeho zevních osudů politických. V našem případě třeba si připomenouti, co bylo v příslušných kapitolách řečeno o těchto základních podmínkách pro vývoj jednotlivých evropských typů kulturních, a to zejména německého.

Již tam bylo ukázáno, jak němectví se zpozdilo za západem, jednak tím, že zeměpisně náleží do pásma, římskou kolonisací nedotčeného, hlavně však tím, že právě v době, kdy Francie a Anglie spěly k svému velmocenskému postavení, bylo rozsápáno třicetiletou náboženskou válkou. Nuže, a právě v té době slévají se osudy Čech na dlouhé časy s osudy Německa. Jen nejprimitivnější české vlastenectví může spatřovat v Bílé Hoře především jen vítězství germanisace, ve skutečnosti dnes víme, že tam byla poražena i věc německého protestantismu, vítězové bělohorští, třebas německy mluvili, že nebyli ovládáni německým národním duchem a třebas že se němčina mechanickou silou své rozpínavosti a nenalézajíc ve zlomeném a porobeném národě odporu, vyvinula u nás na vládnoucí jazyk, že přes to Němci nevyšli z těchto náboženských válek poměrně mnohem lépe než my a že právě tak jako my považují druhou polovici šestnáctého a prvou polovici osmnáctého věku za století své nejhlubší národní roztříštěnosti, malomoci a kulturního úpadku. Politicky byl vyjádřen tento stav tím, že Německo na své vlastní půdě nemělo mocenského střediska, a že těžištěm jeho moci byla více než kdy před tím habsburská Vídeň, ale právě k dynastické državě Habsburků náležely české země a byly hospodářsky hlavní oporou jejich moci; tím již je řečeno, jak tuhý byl po ztrátě naší státní samostatnosti svazek, jímž jsme byli připoutáni k německé sféře.

Ale němectví samo, pokud by šlo o samobytný život národa, jeho společné národní vědomí, jeho kulturní tvorbu, jak si stálo té doby bídně! Jako celek neznamenalo v Evropě nic a lesk císařské koruny svaté římské říše německého jazyka, pokud docela ještě nevybledl, zakládal se reálně na državě Habsburků v zemích pozdější jejich rakousko-uherské dynastie. Němci sami — a nyní se vracíme k tomu, co bylo o nich dříve řečeno — byli národem zchudlým a na mravech zhrublým, národem maloměšťáků a chudých vzdělanců. Panovnické dvory a šlechta shlížejí na jeho jazyk, literaturu a mravy s vysoka. Tento národ nepředstavuje v Evropě žádného typu životní kultury. Nebylo valného rozdílu mezi postavením německého učence nebo spisovatele, odvislého od bezduchého nějakého serenissima nebo žijícího pod pruským Bedřichem, jenž německými výtvory slovesnými přímo pohrdal, a postavením Čecha téhož stavu, usilujícího o oživení domácího jazyka, v Praze za Marie Terezie a Josefa. S jakou stejnou závistí mohli hledět Čech i Němec na své kolegy od péra ve Francii a Anglii, kteří tam žili na výšinách života, nalézali ohlas v celém velikém národě a jejichž vliv dovedl hýbat trůny a pilíři církve! Stejné podmínky životní vedou pak k stejnému poměru intelektuálního člověka vůči realitě a k způsobům a výrazům kulturní tvorby v podstatě si podobným.

Všecko, co bylo řečeno o představitelích německé literatury v klasické její době, o jejich poníženém postavení oproti mocným tohoto světa, o maloměstském filistrovství jejich okolí, o nedostatku podnětů a odměny od národního celku, o vší té převaze papírovosti v jejich vedení života a o idealismu, který se krásnými sny a velikými cíli odškodňuje za hubené výsledky svého reálného života, to vše platí o Češích těchže generací měrou mnohokráte ještě zvýšenou. Protože čeština neměla ve správě státu, ve vyšším školství a v lepší společnosti platnosti, byli vzdělaní Češi prostě bráni jako vzdělaní Němci českého původu a protože žili v zemi, kde nebylo panovnického dvora a všecek život měl ráz provinciální, nelišili se svým životním postavením a svými osudy od typu vzdělanců v kterékoli malé německé residenci. Neviděli u svých německých sousedů příkladu, že by se básníkovi otvírala skvělá životní dráha (případ Goethův, jak už na příslušném místě bylo řečeno, dlužno považovat za výjimku) a že by filosof mohl toužit po něčem vyšším než je universitní katedra. Profesor byl předním representantem vzdělání a učenosti, tam i u nás; profesor ve větším městě, farář na venkově; hudebníci a malíři žili ještě z milosti velkých pánů, na lidech od divadla lpěla ještě kletba cikánství. Tedy stejné předpoklady pro vývoj kulturní tam i u nás, stejně uzounká životní základna pro vývoj talentu, stejná odvislost od vládnoucích kast nahoře i stejná distance od lidu, těžce se teprv zvedajícího z temnot úpadku a poddanství. Slovem: typicky asi stejné životní postavení u Schillera, souchotivého profesora historie v Jeně, superintendenta Herdera ve Výmaru, nebo profesora Immanuela Kanta v Královci jako u naších profesorů Dobrovského, Jungmanna a Nejedlých, anebo peštského kazatele Jana Kollára. Duch tu básní, badá, tvoří teprv po splnění denních povinností úřadu, práce pro národ koná se nezištně a kyne-li za ni sladký fantom slávy, je to odměna toliko platonická, jež sotva co změní na skromném založení celé existence. Nejsme tu ovšem v plném vzruchu Evropy, jsme teprv ve druhém pásmu, tedy již ve stínu, nikoli jako v Paříží, kde literární úspěch znamená dobýti si místa v salonech, přízně žen a bohatství, to jest místa v samém slunečním ohnisku, jehož paprsky ozařují celý vzdělaný svět!

Neviděl-li po německu vzdělaný Čech v německých duševních velikánech panstvo, které by mohlo shlížet příliš s vysoka na jeho malý svět, nalézal dokonce ve vlastním obsahu vzdělání, jež přijímal z německých rukou, takové ukojení svých vyšších duševních potřeb, jaké mohl očekávat za dané doby a na místech, kde se zrodil a žil. Vdechoval tu kulturní ovzduší velikého středoevropského národa, který má své staré vztahy k celé Evropě, národa, s nímž měl jeho národ společný nejen mnohé osudy politické, ale i jeden společný osud duchovní — náboženskou reformaci — a nalézal v této německé vzdělanosti cosi universálně evropského, neboť mísil se tu kult antiky s probuzením ducha středověku, prvky latinské s germánskými, byly tu i silné stopy vlivů francouzských a anglických, slovem: nacionální němectví nebylo v této německé kultuře kolem r. 1800 a po něm rysem, jenž by jí dával karakter tak ostře vyhraněný a uzavíral ji a odlučoval od ostatních kultur kontinentu tak, jak by to Čech musil cítit, kdyby šlo o kulturu francouzskou a anglickou. Tento typ německého vzdělání odpovídal poloze národa ve středu Evropy i jeho silně vyvinuté schopnosti, chápat cizí kultury, široce se jim otvírat a strávit je po svém způsobu. Protože pak Čech z prvých dob buditelských byl postaven do podobných podmínek životních a měl vůči evropskému světu kolkolem sebe tytéž schopnosti oddaného vnímání, nepociťoval dost v tomto svém německém vzdělání jeho němectví, bylo mu prostě vzděláním samo o sobě. Nebylo proto vlastně třeba litovat, že ony české generace školou této kultury prošly; odpor proti typu Čecha, jenž kulturním svým typem je vlastně Němcem, počal teprv, když jsme cítili, že již máme dost síly, abychom tomu typu odrostli a poohlédli se také po jiných vzorech vzdělanosti v Evropě. Tehdy také měla již německá kultura svou klasickou dobu za sebou a pozbývala pro naše otce své moci a přitažlivosti.

Nezáleží na tom, zdali směry a záliby vyrůstající nové české literatury byly určovány vlivy německými výlučně či ne. Leccos svědčí ovšem proti tomu; tak na př. první svérázný básnický její projev, Čelakovského „Ohlas písní ruských“ je inspirován studiem slovanského východu, Kollárova „Slávy Dcera“ jde svou myšlenkou i sonetovou formou po stopách italských vzorů, a náš prvý hluboký lyrik, Mácha, nalezl své nejmocnější a rozhodující podněty nikoli v romantice německé, nýbrž v Byronovi a básnících polských, přes to, že Byrona četl německy. Již na těchto případech, a to právě nejdůležitějších, vidíme, jak český duch, hned při prvých svých básnických vznětech, se snaží vymknout z německého poručenství a hledá si vzory jinde a dále — snad právě je to kouzlo, jímž působí všecko vzdálené, co jej láká, kdežto co se mu podávalo německy, počal pociťovat jako příliš blízké a zevšednělé, zejména když se vzrůstem německého nacionalismu přibývalo v německé kultuře tendencí, jež pobuřovaly jeho národní vědomí.

Nic naplat však, vzdělaný vlastenecký Čech nese ještě po celé téměř devatenácté století rysy německého vzdělance, a to i tam, kde tomu nechce a o tom neví. Nepoznav totiž z vlastního názoru západních prostředí kulturních a nedoveda jich povahu a strukturu odlišiti od německého vzdělanostního typu, považuje u tohoto německého (a tedy i svého) typu za vzdělání vůbec, za vzdělání samo o sobě leccos, co je právě jen příznakem typu německého (nebo šíře středoevropského) a o čem mají ve Francii a Anglii pojmy od základu jiné. Nezná na příklad pravého klasicistického vkusu a nikdy by nepřišel na chuť Racinovi, protože pojem o klasickém dramatě čerpal jen z Goetha, Schillera nebo Grillparzera. Nezná oné rozkoše z psychologie a moudrosti světáctví, kterou nalézají Francouzové při četbě svých velikých prosaiků, moralistů a spisovatelů memoárů, prostě proto, že středoevropský čtenář nemůže na nich nalézati zájmu, ježto mu, odchovanému maloměštějším prostředím, chybí znalost předpokladů, na nichž stály život, morálka a erotika oněch vrstev, které vypěstovaly k rozkvětu aristokratickou životní kulturu. Tento český vlastenec vidí v selském lidu nejcennější jádro národa, idealisuje si jej, má oblibu v jeho nářečí a zvycích, aniž si dost uvědomuje, že podnět k tomu mu dali Herder a německá romantická věda; západ že této záliby v prostém lidu nezná. Nepřemýšlí o tom, jak německé jsou svým původem jeho pojmy o básnění a básníku a dokonce již o písni a hudbě vůbec; jistě by si nebyl představil v tehdejší době, kdy se od nás ještě tak málo jezdilo na západ, jak málo je tam hudby, jak veřejně pěstované tak v duši lidí, proti našim končinám, kde se v kultu hudby spolu stýkají a vzájemně prostupují oblasti tří nejhudebnějších ras Evropy, italské, německé a slovanské.

V těchto a tolika jiných ještě věcech náš český vzdělanec z devatenáctého století domnívá se, že jde s tempem Evropy, anebo se o to skromně snaží, ve skutečnosti však, nevěda a nechtě, pomáhá posilovat význam německého kulturního typu, jímž je objat a do něhož je zahrnut. Ale přece se jím nedá strhovat jen pasivně. Není totiž sám v tomto postavení, i jiné národní kmeny v habsburské říši se v něm nalézají, Slované a Maďaři, a již pouhé trvání tohoto státního svazku vedle Německa, státu s německým nátěrem, ale většinou neněmeckého obyvatelstva, způsobuje, že všichni tito národové jsou zahrnováni do německé civilisační a kulturní sféry a všichni že jsou odchovávání německým systémem školství a vzdělání. Ale podobnost postavení jde až k podobnosti osudů: i oni, Maďaři, Poláci, Rumuni a Jihoslované prožívají tou dobou obrození svého jazyka a literatury, usilují o politickou samostatnost, zvedají se ze svých odlehlých a Evropou nevšímavých sídel, aby na sebe upozornili šťastnější národy na západě. Nejsou při tom tak zúplna objati německou sférou jako my (Jihoslované na př. přijímají evropskou kulturu také z Italie, Poláci mají své přímé vztahy k Francii), ale vliv její je přece nejsilnější, takže vzniká útvar velmi pestrý a zeměpisně nesmírně rozsáhlý, od ústí Visly přes Karpaty a Podunají až dolů k Sávě, ústí Dunaje a Dubrovníku. Tito národové necítí — vyjímaje Slovany — vespolek nijakého společenství, zájmy některých z nich se nepřátelsky rozcházejí, všichni jsou nuceni bránit se proti německé rozpínavostí, ale při tom nelze jejich postavení vůči hlavnímu kulturnímu útvaru vyznačiti jinak, nežli tak, že do nich západní civilisace proniká především prostřednictvím německým, i v duševní kultuře že jsou bližší Němcům než kterémukoli ze západních národů. A tak vybíhá vlastní sféra německé kultury všude na východ, jihovýchod a jih ve sféru pobočnou a od ní odvislou, již by bylo lze nejlíp nazvat její sférou koloniální, kdyby toto slovo nepřipomínalo ponižující poměr barevných ras k evropským šiřitelům civilisace v jiných dílech světa. Ale o jisté kolonisaci, třebas způsobem mírným a nenáhlým, lze tu všude mluvit, od Čech až dolů na Balkán; zde všude Němec ode dávných staletí a zejména pak, když stál ve službách habsburského státu, byl učitelem městského zřízení, řemesel a obchodu, právního řádu, státní administrativy a soustavy školství a vyjímaje snad vliv Benátčanů na pobřeží Adrie, v jiném vtělení než tomto německém se nedostala západoevropská kultura do těchto velikých oblastí střední Evropy. My Češi, protože jsme ze všech těchto středoevropských národů byli do sféry německé nejdále posunuti, přijali jsme od nich nejvíce a nejvíce jsme se jim přiblížili; nejen ovšem proto, že bychom se byli všemu učili právě jen od nich, ale prostě proto, že jsme se svou zeměpisnou polohou cítili nejblíže západu. Stali jsme se Němcům nejbližšími a také jim nejpodobnějšími; byly doby, kdy Čecha od Němce nebylo lze rozeznati, ale kde mezi Čechem a Srbem zely celé propasti. Ač na Němcích tolik odvislí a proti nim početně tak slabí, přece jsme nepodlehli moci jejich kultury, jako jsme nepodlehli jejich hmotné moci, a že jsme si, z tolika stran sevřeni jejich sférou, dovedli vytvořit a udržet svou vlastní oblast jazyka a ducha a že tato oblast dnes je čítána k nejpokročilejším útvarům evropské civilisace, v tom je slavný výsledek našich dějin, bohaté ovoce staletého úsilí a přetěžkých zápasů.

*

Viděli jsme tedy u našich předků mnoho toho, co bychom mohli zvát touhou po Evropě, živé a dychtivé přání osvojit si všecky vymoženosti civilisace a pokroku, jimiž se honosily země od nás na západ, tedy ve sféře, jež byla hlavní vývojovou tepnou vzdělanosti, a to nejen Evropy, ale celého světa. Nejen že naše předky sváděla k tomu zeměpisná blízkost a nejen proto, že čím dále vzdělanost evropská postupovala přes Rýn na východ, tím rychleji ocitala se naše země v ohni tohoto prudkého života a stávala se jednou z nejdůležitějších křižovatek jeho proudů, nikoli, vztah našeho národa k tomuto všemu nebyl toliko pasivní, tato touha účastnit se na společném kulturním díle západních národů projevovala se zcela aktivně a vězela, jak se zdá, ode dávných časů již v české krví. Buď že si naši předkové přinesli již z východu jiný odstín slovanské krve, jenž činil povahu jejich hybnější a vnímavější, než tomu bylo u jejich zadumanějších, melancholických a pasivních příbuzných na ruských stepích, buď že tu působilo mísení s krví německou, každým způsobem lze říci, že jíž za Lucemburků činí slovanské obyvatelstvo Čech dojem lidu velmi probudilého, svou celou povahou přístupného každému pokroku. Hnutí husitské to jen dotvrdilo. Jaké revoluční energie se nastřádaly v tomto lidu a jakou má on schopnost domýšlet nejzávažnější ideje té doby, ideje náboženské a mravní, až do nejradikálnějších důsledků! Tedy touha po Evropě tu byla, i schopnost pružně se přizpůsobovat všemu, co odtud přicházelo, přes to však nesmíme podceňovat i nedůvěru, s níž všecko to nové ze západu bylo přijímáno proto, že se to podávalo zpravidla v podobě německé. Leckterý pokrok ve středověké civilisaci byl by asi zapustil rychleji kořeny, kdyby nebylo žehráno na to, že s ním k nám přicházejí Němci, nebezpečný soused a nepřítel, od něhož nelze přec očekávat nic dobrého. Jistě, že pokusy Přemyslovců volati do země Němce k zakládání měst a rozvoji řemesel a obchodu vzbudily v národě mnoho vření a zápasů, jež jsme nakloněni přehlížet, protože nemáme o nich podrobnějších písemných záznamů. Tak zůstává jediným dokumentem tohoto staromilectví Dalimilova Kronika, v níž konservativní český zeman s trpkostí mluví o novotách, za nimiž jeho krajané se pachtí, dávajíce tak, po jeho domnění, zemi všanc Němcům cizozemcům. Přes to nebyl odpor k němectví a tím i k vymoženostem západoevropské kultury tak přílišný, mohly-li Čechy za těch několik generací, co vládli poslední tři čtyři Přemyslovci, tak rychle změnit svou tvářnost a ze země, ještě v polovině 13. století obydlené téměř jen zemědělci, stát se za necelých sto let, do doby Karla IV. jednou ze zemí hospodářsky nejkultivovanějších a nejbohatších, městy, chrámy a hrady nejhustěji posetých, severně od Alp. Byla to léta dlouhých klidných styků s německými osadníky, doba spolupráce s nimi a učení se od nich, doba závažných dotyků mezi duchem slovanským a západoevropským, jejichž obsah by se dojista objevil v plnějším a významnějším světle, kdyby tyto pozvolné a z největší části skryté děje byly měly svého bystřejšího pozorovatele a historika. Ale kronikáři té doby neměli, jak známo, smyslu sociologického a kulturního, jejích naivní mysl zajímaly jen krvavé a hlučné události, války a osudy panovnických rodin. A tak nedochoval se nám podrobnější obraz toho, jak naši staří předkové byli odchováváni na Západoevropany; vlastenecká pozdější historie nedovede vidět v tom nic jiného, nežli že byli nuceni zápasit stále jen s Němci a bránit se poněmčení země. Moderní nacionalism zdůrazňoval pak vždy více ještě tuto věc (kteráž byla toliko jednou stránkou v životě našich předků a nemůže ho vystihnout v celé jeho plnosti a různotvárností) a vytvořil koncepci, která je dosud u nás běžna, jež se vštěpuje mládeži hned na obecné škole, a v níž vstup našich předků do oblasti západoevropské civilisace se líčí bezmála jako hotové neštěstí pro náš národ. Počíná to hned příchodem křesťanství: kdežto Cyril a Methoděj se vznášejí v záři ideální legendy jako šlechetní světci a slovanští věrozvěstové, zůstává o německých šiřitelích křesťanství představa, jakoby to byli tvrdí násilníci, jimž šlo jen o porobení Slovanů, t. j. křesťanství ze západu jako by bylo horší křesťanství než křesťanství z východu a německý biskup a kněz jakoby nemohl být důstojným tlumočníkem Kristovy nauky.[6] O Přemyslovcích, povolávajících do země německé kolonisty, je běžný názor, že se tím zpronevěřovali národnímu zájmu, aniž si kdo dost klade otázku, jakým jiným způsobem měla v Čechách města vzniknout. Totéž platí o německých rytířských mravech, jež přejímala česká šlechta; vlastenecký dějepis v tom vidí.zálibu v cizáctví, jež zasluhuje pokárání, ale nedbá druhé, kladnější stránky této věci: že tu šlo o touhu po zjemnělejší životní kultuře, po tom, abychom se Evropanům nejevili jako zaostalí barbaři. Tento rytířský mrav nebyl ostatně plodem německého ducha, nýbrž spíše francouzského, byl to vlastně typ mezinárodní, představující jakousi nejlepší synthesu tehdejšího evropanství a že se k nám dostal v německém zabarvení, je pochopitelno při naší zeměpisné poloze. Nad dekretem Kutnohorským žádá se, aby každý dobrý Čech cítil radost, i patrně nad tím, že němečtí studenti a mistři opustili pražské vysoké učení, čímž ono pokleslo na provinciální úroveň. S tím souvisí i běžné u nás sympatie se vším, co v husitství bylo nábožensky a nacionálně nesmiřitelného. Pražané v poměru k Žižkovi jsou líčeni jako zbabělí oportunisté, kdo však domyslil ke konci, co by se bylo stalo s naší vlastí a její kulturou, kdyby byli podrželi vrch táborští radikálové, kteří vybíjeli kněze, mnichy a Němce a jejichž obrazoborecký a drsně selský puritanism neměl smyslu pro vyšší vzdělání a jemnější civilisaci? Ze všech těchto úsudků a konvenčních představ mluví jakási lhostejnost k západní kultuře, ne-li přímo nechuť; jakoby chtěly říci: raději méně kultury a méně evropanství, je-li nám podáváno Němci a ohrožuje-li tak naše národní bytí!

S touhou po Evropě a s upřímnou vůlí se s jejími pokroky vyrovnat, zápasí tedy v české duši nedůvěra k Evropě, má-li nám být učitelem její kultury stále jen Němec. Pro odpor k němectví, pro úzkost před poněmčením nejsou často dost oceňovány hodnoty, jichž je tento německý Kulturträger nositelem. Evropa byla k nám po staletí obrácena jen svým německým kulturním útvarem, ale pro tuto hradbu němectví neviděly dost české oči Evropy, vlastní Evropy za ní, ký div, že tedy evropské nebylo dost odlučováno od německého! Tím spíše, že Evropa nehnula ni prstem v náš prospěch, když nás stihla katastrofa, a představována pyšnými a soběstačnými národy západu nevěnovala ni nejmenší pozornosti malému zapomenutému národu, ani když se vlastní silou propracoval z nejhoršího ponížení. Či přinesli nám vojáci Napoleonovi, o nichž se přece praví, že byli nositeli ideji Revoluce, přinesli nám nejmenší příslib lepší budoucnosti, když zaplavili moravské kraje u Slavkova a dobyli tam svého nejskvělejšího vítězství? Ideje Revoluce působily ovšem vzpruživě na snahy našich křísitelů, ano, ale prostřednictvím německých knih.

Nelze tedy říci, že by první myšlenkou naších buditelů, usilujících o naše národní znovuzrození, bylo dovolávati se Evropy, to jest pokročilého a demokratického evropského západu proti Němcům a Habsburkům. To se stalo teprv o sto let později zahraničním naším odbojem za světové války. Naši křísitelé nespoléhali ještě na pomoc ze západu; tu by také byli mohli apelovat jen na jednotlivé národy, nikoli však na nějaký evropský solidární celek, takového vůbec nebylo a Francouzové s Angličany žili v odvěkém tradičním nepřátelství. Jinam obraceli naši buditelé hled a v pocitu jiného společenství a solidarity hledali povznesení a nadějí ve své tísnivé malomoci, to jest ve vzájemnosti slovanské. Ne na západě ale na východě hledali oporu, nikoli ve vlastní Evropě, ale v nesmírných končinách, obydlených příbuznými slovanskými národy, zejména ovšem v Rusku, jež po pádu Napoleonově bylo nejmocnější a nejobávanější evropskou velmocí.

Ale Rusko platilo za barbarskou zemi, která se teprv od Petra Velikého počítá k Evropě. A ostatní Slované? Žádný z těchto národů kromě Ruska neměl samostatného státu a své vlastní kultury, od níž bychom se mohli učit. Jižní z nich žijí ještě v tureckém podruží a náležejí k poloorientální oblastí; nejpokročilejší, povahou a kulturou nám ze Slovanů nejbližší, Poláci, byli by nám nejpřirozenějšími spojenci, protože také mají za sebou národní pohromu a zápasí o své bytí. Jenže za svého úhlavního nepřítele a nejhoršího utiskovatele považují Rusko, totéž Rusko, z jehož existence čerpají naši buditelé právě svou největší naději; právě na tomto nejcitlivějším místě se tedy naše zájmy s jejich rozcházejí. Takový je asi stav Slovanstva, když Jan Kollár kol r. 1820 psal svou Slávy Dceru. Jakého bylo třeba idealismu, jaké síly víry, aby naší první vlastenci neviděli těchto trudných skutečností, i aby se jim Slovanstvo jevilo jako rodina jarých, ušlechtilých národů, usilujících v bratrské pospolitosti o uskutečnění nejlepších ideálů lidství! Bylo třeba, aby zavřeli oči před truchlivými skutečnostmi i aby svůj sen Slovanstva uzavřeli hluboko do své mysli před dotyky reálného světa — takového napětí důvěry a obrazností bylo k tomu třeba a přece sem obraceli pohled raději než na západ do pyšné kulturní Evropy!