VII. EVROPANSTVÍ.

Někdo může být dokonalým Evropanem, ale jen ve skutečnosti, nikoli ve svém vědomí; to jest těžiti plně z plodů evropské kultury, ale nedbati toho, že vyrostly z všeobecné půdy evropské, nýbrž považovati je za dílo vlastního národa. Na rozdíl od toho nazývejme evropanstvím jasné vědomí příslušnosti nejen k národu, ale nad to i k společnému kulturnímu a morálnímu celku, jejž oproti jiným dílům světa představuje Evropa, třebas že se pojem této duševní a kulturní solidarity nekryl vždy právě se zeměpisným pojmem Evropy.

Takovéto vědomé evropanství nejeví se v minulosti jako věc hotová nebo dokonce samozřejmá. Náběhy k němu projevují se sice již dávno, ale pod jinou podobou a také jiným jménem; k plné šíři a životní plnosti dospívá vlastně teprv nyní, před našima očima. Bylo by tu třeba opakovat mnohé z toho, co v předchozích kapitolách bylo řečeno. Lidé antiky na příklad že nemohli míti tohoto evropského vědomí, protože Evropa se jim jevila méně kulturnější než Asie, a splývala pro ně v představu barbarských a sychravých končin na severu. Prvým projevem společných duchových a morálních, t. j. náboženských zájmů Evropy že byly křižácké výpravy a trvalým vtělením tohoto jednotného náboženského ducha a kodexu mravního že byla církev katolická; evropanství tedy ve skutečnosti trvalo po celý středověk, ale pod jinou formou a jiným jménem. Reformace rozvrátila tuto jednotu a vývoj vzdělanosti směrem od Středozemí k Paříži a Londýnu způsobil diferenciaci kulturních typů a vyvolal u vůdčích národů pohrdavé shlížení na sousedy, nedůtklivé předsudky a snahu uzavřít se pyšně do své vlastní sféry. Florentiňan z 15. století, Říman a Benátčan ze 16. a Francouz ze 17. století jsou vrcholy evropského vzdělání pro svou dobu, Evropa v nich tedy dospívá k svému nejlepšímu výkvětu, ale oni se sami k Evropě nehlásí, protože necítí potřebu solidarity s národy, které považují za zatemnělé a méně vzdělané.

Jak však v těchto národech pocit evropského společenství se vyvíjel, o tom svědčí návrh našeho krále Jiřího na všeevropský parlament k vyřizování sporu mezi národy, s francouzským králem v čele, a svědčí o tom též idea evropského imperia vedle moci papežské, která se udržuje ve střední Evropě císařským titulem svaté římské říše německého jazyka. Z třicetileté války vyšla myšlenka náboženské tolerance, katolická víra přestává být nutným znakem Evropana, duch kultury láme vůbec pouta církevního náboženství, novým jeho heslem stává se rozum, věda, osvěta a lidé je vyznávající cítí se spoutáni společným zájmem přes hranice zemí a jazyků. Vedle dřívější mezinárodnosti církevní vzniká nová mezinárodnost filosofická a osvícenská. Jedním z jejích prvých a nejslavnějších vtělení je náš Komenský, jeden z prvých velikých Evropanů novější doby, jak svými snahami tak i svým bludným osudem, jenž jej nutí nosit pochodeň výchovy k vyššímu lidství od národa k národu. A tak v době, kdy žil on, Descartes, Spinoza, Pascal a Leibniz, vzniká to, co nazývali „republikou duchů“, to jest evropanství ve smyslu čistě vzdělanostním a filosofickém, solidarita osvícených duchů celé Evropy proti starým fanatismům a barbarské zatemnělosti. Národové v té době se znají, dík knihtisku, navzájem už na tolik, že se v nich počíná šířit to, co bychom nazvali evropským obzorem, čehož prvým výrazem není ani tak literatura, jako spíše noviny. V té době už zaplavuje celý kontinent francouzská kultura či spíše francouzská móda a řeč, ale i to je jen nová podoba, kterou na sebe bere vyvíjející se pocit evropské pospolitosti. Z části to platí, zejména pokud jde o hudbu a výtvarná umění, o vlivu italském. Nelze si až do konce 18. století představit kulturního Evropana, jehož mrav a vkus by neměl něco z francouzského nebo italského nátěru. Není to ještě evropanství na širokých základech, nýbrž jen vliv kulturní supremacie těchto dvou románských národů. Ale pocit, že tento ráz vzdělání odlišuje bílého evropského člověka od jiných ras a vyvyšuje jej nad nevzdělaný lid vlastního národa, je už tehdy všeobecný od Španělska až do Petrohradu. Ne už křesťanství, ale vzdělání je to, co spojuje navzájem Evropany.

V tomto duchu pojímala i francouzská revoluce své evropské poslání. Vytýčila si poslání vlastně světové, všelidské, ve skutečnosti však byla nucena omeziti je na Evropu a s plným vědomím se honosila tím, že je předvojem jejího pokroku. Ve skutečnosti však nedospěla, pokud šlo o evropanství, přes jisté doktriny a abstrakce; hlásala osvobození národům, jichž blíže neznala a o jejichž ducha a kulturu se nezajímala; na konec by byla všem vtiskla pečeť francouzského ducha a centralismu, jak se to nejlíp ukázalo na různých státečcích, jež založil Napoleon. Jemu byla Evropa dějištěm pro rozmachy jeho vůle a císařských plánů, první z evropských válečníků změřil celou její dálku od Španěl až do Moskvy, ba měl chvíle, kdy se jeho světovládným snům zdála ještě malá. Tím, že tak krvavě zryl půdu celého našeho dílu světa, přispěl, ovšem nepřímo, značně k tomu, že evropští národové, ať již stáli vedle sebe jako spojenci či proti sobě jako nepřátelé, byli nuceni uvažovat více než kdy dříve o všem tom, co je dělí i co je spojuje. Především však nadhodil Napoleon možnost evropského imperia, státního útvaru nadnárodního, ale ovšem s hegemonií francouzskou, nikoliv jako synthesu všech evropských sil národních i kulturních a proto také myšlenka tato mohla tak náhle padnout, jakmile byla poražena na bojištích. Nebyli pro ni získáni národové, jakož vůbec se jich v oněch osudových dobách neptal a o jejich psychu a kulturu se nezajímal nikdo z těch všech, kdož po pádu Napoleonově se seskupili k vládě nad Evropou. Byli to státníci staré školy, jichž evropanství se jevilo tím, že při jednání užívali jako společného jazyka francouzštiny, kteří všichni vyšli ze stejné školy diplomatického intrikánství a tvořili jakousi internacionální všeevropskou kastu nad hlavami národů, jimž nedůvěřovali a jichž citových hnutí se báli.

*

První podněty k tomu dávají Němci a po nich celá střední Evropa. Jako když se zatopená pevnina vynořuje znovu nad povrch a zvedá se k slunci, tak hlásí se koncem 18. století Německo svými básníky a mysliteli o spoluvůdcovství v evropské kultuře. Vedle přebohaté tvorby básnické a filosofické vnáší do ní něco ještě zcela nového: dychtivou snahu poznání, zvídavost po kulturách jiných národů. Pro Němce — jak dříve již bylo šíře vylíčeno — není Evropa živoucí jejich kulturní skutečností jako je Francouzům, jejich místo je skromnější, proto toho, co jim chybí v realitě, hledí dosáhnout tímto rozpětím vnímavosti a chápavosti. Evropa je pro ně ideou, již třeba uskutečnit duchovním úsilím, to jest studiem nejrůznějších kultur a převodem jejich děl. Východiskem této snahy je názor Herdera a romantiků na kulturní bytost jiných národů a na projevy jejich lidové duše. Estetikům, kulturním historikům a filologům německé romantické školy přísluší zásluha, že první v Evropě počali seznamovat jeden veliký národ s duchovními výtvory nejen jiného národa, ale bezmála všech evropských národů. Až dosud zajímali se Angličané jen o francouzskou literaturu a snad trochu o italskou, Francouzové trochu o anglickou a španělskou, nebylo však příkladu, aby do jedné země evropské vproudilo za jedinou literární generaci tolik cizích vlivů, jako se stalo v Německu před r. 1800. To byli první literární Evropané, tito němečtí básníci a universitní profesoři, současníci Goethovi, kteří ač odchováni francouzským vkusem pozvedli pak proti němu vysoko Shakespeara, ale dovedli se při tom dát uchvátit Calderonem, psali novely po vzorech italských a španělských, teskně blouznili s Ossianem, první ze západních lidí dovedli ocenit i bohatýrskou epiku slovanskou a jimž ani toto evropanství nestačilo, takže v druhé generaci již překládali básníky orientální a čínské. Z jejich ideje o Evropě jako kulturním celku zrodil se jejich kult Shakespeara: potřebujíce velikého dramatika, jenž by uskutečňoval jejich theorie o dramatické poesii a vysoko trůnil nad rozdíly národů a jazyků, nalezli jej v pozapomenutém anglickém básníku z dob Alžbětiných, vynesli ho do daleko větší výše než v jaké ho viděla sama jeho vlast a vtiskli mu pečeť básníka všelidského, což jest za tehdejších okolností: všeevropského.

V tomto duchu vyvíjí se i hlavní duševní representant Německa do let svého slavného stáří. Vyšed z romantiky a kultu staroněmectví, dospěv školou antiky k uměleckému vyjasnění, neutkvěl Goethe při svém klasicistickém ideálu, ale projevuje tuto svou typicky německou vnímavost celou svou moudrou duševní životosprávou, v níž tvorba se střídá neustále s usilovným a všestranným studiem. Zajímá se o všecky literatury světa, razí slovo „Weltliteratur“ a dospívá dokonce k pojmu moderního básníka, jenž nenáleží jen jednomu národu, ale vyslovuje touhy a bolesti lidstva, a spatřuje jeho uskutečnění v lordu Byronovi. Zachycuje tak něco ještě před svým odchodem z dojmů, jimiž na celou Evropu a to ještě v plném varu svého života působil anglický básník světobolu, kterýmižto slovy již je také naznačen důležitý pokrok v literárně psychologickém sjednocování Evropy: básníku jednoho národa podařilo se tu, zajisté že ponejprv v dějinách Evropy, okouzlit svým zjevem celý kontinent, rozestřít po něm určitou náladu a dát po ní rozezvučet ohlasům svého básnění. Tyto ohlasy se neozývají už jen v nejvlastnější oblasti evropské kultury, nýbrž i ze slovanského východu, od velikánů polské poesie, našeho Máchy, až po ruská statkářská sídla, kde žijí Puškinovy modely k Taťaně a až po Lermontovův Kavkaz. Ale stará distance mezi nejzápadnějším kulturním typem a ostatní Evropou stále ještě trvá: Anglie dává s pyšným gestem Evropě tohoto svého básníka, ale proto se o Evropu více než dříve nezajímá. Evropa pak vnáší do svého kultu Byrona jistý rys snobismu: je jí interesantnější, než kdyby byl básníkem jiného národa, je to přece Angličan a k tomu ještě lord!

Za to však Francie neodolává vlivu tohoto postupujícího evropského duševního společenství. Její klasicism je sice vyčerpán a pro svou ztrnulost, vyčerpanost a národní výlučnost přestal dávno již být módním vzorem pro Evropu. Škola romantická, s Viktorem Hugem v čele, má již širší rozhled, naslouchá ochotně příbuzným hlasům z jiných literatur, ani německou nevyjímaje, a rozšiřuje značně francouzský literární obzor. Jenže ovšem, týče se to právě jen kruhů literárních, průměrného typu francouzského vzdělání to mnoho nemění a nepřestane to narážet na odpor literárních konservativců, kteří proti tomu budou stále stavět slavnou klasickou tradici a prohlašovat romantism za omyl a hřích proti pravému francouzskému duchu.

Ve vývoji k duševnímu evropanství přísluší proto i nadále hlavní úkol Německu. Již v polovici století může platit vzdělanec německého typu za onoho Evropana, který ví nejvíce o svém rodném díle světa, nejvíce těží z různých jeho kultur a má největší smysl pro Evropu jako kulturní celek. Stará distance mezi západem a ostatní Evropou zůstává, Angličan se pyšně vůbec odvrací od Evropy k svému světovému poslání, Francouz, třebas jeho vzdělání je obohaceno o nové prvky z ostatní Evropy, nevystupuje ze své navyklé hrdé výlučnosti, nezná cizích jazyků a zeměpisu, nečte než knihy ve svém jazyce a více než v knihách miluje kulturu v životě, v nejjemnějším vkusu, v salonních hovorech, v kultu ženy a erotiky. Paříž nejen že zůstává, čím byla již od let Ludvíka XIV., hlavním městem životní kultury evropské, snem přepychu, ducha a rozkoše pro ostatní Evropu, ale tento svůj význam ještě umělecky prohlubuje a sociálně šíří, neboť žít v této skvělé a elegantní kultuře není už jen privilejem šlechty, ale nositelem jejím stává se vždy více buržoasie. Jenže se stejnou měrou nešíří kulturní obzor francouzského vzdělanstva, stále ještě žije ono v přesvědčení, Evropa to že je Francie a že netřeba Francouzovi, aby se zmocňoval Evropy poznáním, chápáním, studiem, když přece ji nosí v sobě a svým duchem a vkusem ji uskutečňuje a representuje tak, že se mu v tom žádný jiný národ nevyrovná.

Němec z devatenáctého století uznává stále ještě supremacii Francouze po těchto stránkách, nikdy by se mu nechtěl rovnat v této zjemnělosti životních forem a půvabu ducha, pro něho jakož i pro všecky národy střední a východní Evropy má všecko francouzské svůdný lesk a všecko, co se děje, mluví a žije v Paříži, je proň obklopeno zvláštním elegantním nimbem.[10] Pravý román je francouzský román, pravé divadlo je francouzské divadlo, pravý salon je pařížský salon. Ale takovýto německý vzdělanec (anebo z jiného národa, ale německým vzdělanostním typem odchovaný), zatím co uznává tuto nadvládu francouzského ducha a vkusu, není dost ještě proniklý poznáním, že byť nedovedl tak duchaplně mluvit, jak podle jeho domnění mluví Francouzové, a byť jeho žena se neumí tak vkusně oblékat jako Pařížanky, že jeho vzdělání je daleko bohatší a evropský jeho obzor daleko širší, než je tomu u průměrného francouzského inteligenta. Neboť takovýto německý vzdělanec z poloviny devatenáctého století je odchován klasiky svého národa, čímž je řečeno, že duševně prožil něco z antiky i romantismu, zná Shakespeara, má své touhy po Italii a ideální o ní pojmy a iluse, více než průměrní vzdělanci západu je dotčen vlivy metafysiky, neboť může největší evropské genie spekulace číst ve své mateřštině, čte nejen francouzské romány, ale miluje i Waltra Scotta a Dickense, a co nadto a co jeho umělecké kultuře dodává živlu zvlášť vniterného, hlubokého a kouzelného, jenž v životě typického Francouze a Angličana takového významu, toť jeho účast na vývoji hudby, klasické i moderní. Je nadšeným posluchačem Mozarta, Beethovena a všech dalších mistrů, na konec pak nalézá ve Wagnerově hudbě podnět pro romantické blouznění a v jeho Bayreutě splnění snu o svatostánku národního umění, svým významem podobného tragické scéně řecké. Zatím ho poučili nesčíslní profesoři estetiky a literatury o vývoji kultury ve všech nejdůležitějších kulturních národech a bohaté tyto vědomosti skládají v hlavě Němce obraz o evropské kultuře jakožto souboru všech těchto národních kultur a literatur, jen ovšem živel slovanský je v tomto obraze slabě zastoupen. Ale je to nejširší kulturní obzor, s jakým který Evropan mezi rokem 1800 a 1890 chodí po světě; evropanství není už prázdný pojem, tento typ německého vzdělání počíná mu dodávat bohatého obsahu. Protože však všude, kde mluvíme o německém typu, jsme nuceni řaditi k němu vzdělanostní typ severský a zejména středoevropský, jak se vyvinul zvláště v rámci habsburské říše, můžeme říci, že vzdělanci v Kodani a Stockholmu, Praze, Pešti a Varšavě nosili v hlavě podobný asi obraz kulturní Evropy, daný už tím, že nehleděli na ni se zorného úhlu západního, nýbrž ze středních končin naší pevniny a že tedy podobně jako Němci měli svůj zájem na tom, aby se vedle pyšných národů západu uplatnili svou národní kulturou. Z nich všech byli německým vzdělancům nejpodobnější asi vzdělanci čeští, jednak pro polohu svého národa, ale i proto, že neměli ještě vyšších škol než německých. I svými životními a sociálními podmínkami byli nejbližšími německé sféře, k čemuž dokonce ještě přistupuje ta okolnost, že prožívají z nejdůvěrnější blízkosti vývoj německé hudby a proti Wagnerovi mohou postaviti Smetanu.

V druhé polovině devatenáctého století býti kulturním Evropanem neznamená již opičiti se jen po Paříží. Vyžaduje to již širšího obzoru, do něhož vedle románských zemí a Anglie je pojato i Německo, a přibývá v té době již lidí, kteří se cítí duchem doma ve všech těchto vůdčích zemích kultury a vyvozují z toho závěry pro nutnost jisté všeevropské solidarity. Anglie v té době je již zaměstnána příliš otázkami své koloniální říše a Francie dokonce poražena Německem; vliv střední Evropy projevuje se proto vždy silněji jak v politice tak i v kultuře. Nová německá říše doplňuje kulturní sílu Němectva mocí politickou a rozmachem hospodářským, čímž se rychle vytváří nový typ Němce: není to už skromný snílek, ale sebevědomý syn moderní doby, jenž zdůrazňuje svou moc a svými výkony snaží se předstihnout západní národy, svou energii nevyčerpává již v knihách a filosofických soustavách, ale výtěžků své důkladné a přesné vědy dovede prakticky využít pro rozvoj svého průmyslu a obchodu. Vzdělání jeho nabývá proto rázu praktičtějšího, ale ve svých duchovních základech se mnoho nemění; třebas že už není německá kultura tak prosycena romantikou a otvírá se vlivům moderního realismu, přece jen zůstává věrna oné tradici široké chápavosti vůči celé Evropě, onoho kulturního universalismu, jejímž východiskem je kult Goetha a jeho doby.

Zbohatnutí Německa má také za následek, že tato země, již jsme dříve karakterisovali jako zemí šosáckých maloměšťáků a chudých inteligentů, osvojuje si smysl pro umění života a vyšší formy požitku. Kultura životní, na rozdíl od kultury knižní, proniká sem ze západu a to zejména do zbohatlé buržoasie; nemá tu arciť staré tradice, působí často dojmem parvenyjství, za to však nalézá v těchto vrstvách a zejména v kruzích studované inteligence širší a obsáhlejší vzdělání i vážnější smysl umělecký, než je tomu v elegantní společnosti francouzské a anglické. Zejména hudba a divadlo mají v Německu obecenstvo, ochotné podporovat každou novou průbojnou snahu — zatím co v Paříži divadelní scéna propadá ztrnulé konvenčnosti a Anglie, vlast Shakespearova, k veliké representativní scéně vůbec nedospívá. Němcům však nahrazuje divadlo operní budova a koncertní sál salon, jsou to jejich ohniska umělecké, ale zároveň společenské kultury, demokratičtější a vážnější uměleckým duchem proniknuté než staré formy aristokratického a elegantního života na západě.

To všecko však má své analogie u menších středoevropských národů; ti se snaží osvobodit se od německé kulturní nadvlády, ale i v této snaze přejímají od Němců typické jejich útvary a instituce kulturní, jak to na př. na analogii našeho Národního divadla k německým dvorním operám a Bayreuthu bylo už dříve ukázáno. Vůbec lze říci, že pokrokům kulturního evropanství slouží v této době daleko více divadlo a hudba než kniha. Není ještě zvykem překládat kde který román hned do mnoha jazyků, ale divadla žijí už z repertoaru čistě kosmopolitického, zejména francouzští autoři jsou si vědomi, že píšou pro celou Evropu, pařížské cizoložné drama a společenská komedie s pikantní erotikou a duchaplným dialogem má všude své vděčné obecenstvo. Ještě bezprostředněji působí umění, jemuž nepřekáží různost jazyků, totiž hudba; zejména co vytvořili dva vůdčí její národové, Italové a Němci, je uznáváno jako společný drahocenný kulturní statek Evropy. A tak již na sklonku století je utkána hustá síť společných duchovních zájmů mezi národy našeho kontinentu, nemluvě ani o jejich vzájemném sblížení na půdě vědy a techniky. Vedle mezinárodní elegantní společnosti, která nabývá po celé Evropě stejného rázu a jejíž vzpruhou je solidarita v požitku a kastovních předsudcích, vzniká po všech zemích silná vrstva evropanství kulturního, představující solidaritu vzdělání a nejvyšších cílů lidství, takže když v letech osmdesátých pronesl Nietzsche svůj výrok „my dobří Evropané“, stal se ihned okřídleným slovem — tak odpovídal tomu, co leželo ve vzduchu a volalo po výrazu, projevu a činu.

*

V těchže letech vyvíjí se, a to přímo mílovými kroky, naše české kulturní evropanství. Nalézalo mocnou vzpruhu v potřebě národa, vymaniti se z nadvlády němčiny a německého vlivu a bylo posilou snahy o politické osamostatnění. Ještě do konce let šedesátých nelišili se naši buditelé a duševní vůdcové od typu německých vzdělanců, v Palackém je něco ze stylu Goethovy doby, Mácha píše dříve německé verše než české, ale podklad Nerudova vzdělání je už širší než německý, Bedřich Smetana podjímá se velkého tvůrčího úkolu vytvořit českou národní operu, ale ve svém soukromém životě přece si raději dopisuje německy než mateřštinou. V letech šedesátých projevují se už zjevně sympatie s Francií, ale žádný zjev francouzské kultury nepůsobí u nás ještě mocnějším dojmem. Až tu pojednou hned po roce 1870, téměř bez přípravy a přechodu, z pouhé milosti osudu, dostává se nám velikého básníka a zároveň kulturního zprostředkovatele, jenž samojediný vykonává pro naše sblížení s románskou Evropou více než kdy před tím učinily celé generace. Jest to ovšem Jaroslav Vrchlický, nejen první veliký Evropan náš, ale vůbec jeden z nejobsáhlejších a nejbohatších básnických duchů, kteří v té době na naší pevnině usilovali o sblížení a vzájemné kulturní prolnutí jejích národů.

Vyšed ze škol již českých a snad také svou příměsí židovské krve předurčen k takovémuto nadnárodnímu poslání, jiskrou geniální intuice proniká rázem, jinoch sotva dvacetiletý, do samého varu moderní francouzské básnické tvorby a zároveň stane v uctivém vzývání před největším básníkem Italie. Dante a Victor Hugo se svou družinou, to jsou božstva, na jejichž záři rozžehuje oheň své inspirace a zároveň východiska pro jeho veliký životní úkol, otevřít okna do velkého evropského světa národu, jenž byl až dosud zaklet do německé kulturní oblasti. Od těchto velikých zjevů dvou hlavních literatur románských povede jej tento úkol dále, celé antologie z poesie francouzské a vlašské budou následovat, ale nejen to, toto studium a překladatelství bude pro něho nevyčerpatelným zřídlem vznětů pro vlastní básnění, tímto důvěrným stykem s cizími básnickými duchy cvičí a měří svou vlastní sílu a širý evropský obzor, jenž se tak před ním otvírá, nese i jeho vlastní produkci k výšinám takového evropského a světového rozhledu, jaký se dosud ještě neotevřel žádným českým očím. To, co na něho nejmocněji působilo z poesie Hugovy, idea „legendy lidstva“, je thematem celé řady jeho knih; celé drama lidských dějin od prvých dnů stvoření a biblických mythů vznáší se před ním ve velkolepých vidinách a zasypává jej nepřehledným množstvím variací, obrazů a scén. Čeho se básnická mysl česká dosud nebyla dotknula, zvučí tu nejskvělejším veršem, výjevy z antiky a nordické balady, indické legendy a obrazy z renaissance, celé kulturní dějiny Evropy poznává tu český čtenář v živé barvitosti a poetickém okouzlení dříve než byl o nich poučen slovem vědeckých historiků. Nejen že se tu před ním šíří celý svět minulé Evropy jako pohnuté a barvité divadlo, ale za těmito „zlomky epopeje“ všude stojí duch básníka, jenž vysoko povznesen nad svůj malý vlastní národ soudí bludy celého lidstva, tu se teskně ohlíží po ztraceném ráji starořeckého života, jindy zpívá vítězné hymny moderního Evropana, jenž duchem přemohl síly přírody a vzlétá jím do tajů vesmíru,[11] tu zas se s úzkostnou otázkou zastavuje před sfingou evropského zítřka,[12] vyzpívává v Hymně Lazarově osud i naděje moderního evropského otroka, zná již tedy tehdy, v letech osmdesátých, celou hrozivou tíhu sociální otázky a vidí na obzoru Evropy děsivé mraky nesplněných slibů, krvavých převratů a válek. Ale jeho Lazar v epilogu zpívá: má duše vzplane veliká a čistá se silou Herakla a láskou Krista. Tak těká myšlenka básníkova jako bloudící pták mezi antikou, křesťanstvím a moderními sny sociálními; objímajíc tak celou rozlohu evropského osudu a posuzujíc jej s takové výše rozhledu, k jakému té doby dospělo jen pramálo básníků i v největších národech.

Velikým Evropanem sluší být zván Vrchlický nejen proto tedy, že nám oživuje svou básnickou silou děje a postavy z celé Evropy, ale že o Evropě přemýšlí jako o celku, že obzírá její osudy a mučí se problémy jejího příští. Říká ovšem raději „lidstvo“, ale co tímto slovem ve svých letech kdy civilisace počínala teprv pronikat za moře, mohl mínit jiného než náš díl světa? A co zatím jeho vlastní národ, malý, politicky malomocný, ze zakletí v německé sféře jen těžce se probírající? Ač povznesen nad úzký maloměstský obzor svých krajanů, cítí Vrchlický přec stále společnou s nimi pod nohama půdu a jak vážně pociťuje jejich duševní potřeby a nedostatky, vidět z toho, jakou na sebe uvaluje robotu, odhodlává-li se vedle své neslýchaně plodné vlastní produkce k neustálé práci překladatelské jen proto, aby toho či onoho básníka mohl čísti česky. A oni, průměrní čeští vzdělanci a čtenáři těch let? Hledí naň oslněni a hrdi na to, že máme takového básníka, ale trochu nedůvěřivě, neboť právě ze všech stránek jeho tvorby jest tento jeho světový a evropský obzor ona, kde ho mohou nejméně sledovat. Těch cizích slov, těch postav z bájí a dějin vzdálených národů, těch pojmů o básnících, umělcích a kulturních epochách, s nimiž si Čech v maloměstském svém prostředí nemohl hned vědět rady! Přivalilo se to příliš náhle, tento zlatý déšť poetických představ a evropských perspektiv, byl to vlastně jakýs luxus pro náš malý národ v té době mít básníka s tak velkolepým obzorem. Tyto zlomky epopeje, fresky a gobeliny, stránky z brevíře moderního člověka měly být vlastně básněny v nějakém velikém centru Evropy a nikoliv v Praze, zaměstnané bojem za nejzákladnější práva národa a jeho jazyka, v Praze, která tehdy sotva dosáhla české university a otvírala Národní divadlo!

Ale ovšem, básník tak široce evropsky založený nebyl by se v oněch letech stal populárním v žádném národě, tak hluboko ještě nepronikl nikde kulturní kosmopolitism. Zato do vrstev českých vzdělanců zasáhlo dílo Vrchlického velmi hluboce a přímo epochálně; uskutečňovalť pro ně nejen pojem velikého skvělého básníka, ale otvíral jim současně výhledy do celých světů kultury, jež jim byly z důvodů politických sympatičtější než sféra německá. Zejména francouzská poesie toho století, v přetlumočení Vrchlického, počíná opojovat českou mysl; stopa, již tu vyryl Vrchlický, nikdy již nezaroste a vytvoří jakous tradici, na niž bude pak již navazovat každá nová literární mládež, ale která bude důležitým tmelem i oněch netušených příštích svazků, jež nás tak úzce spojí s Francií. Ale i tam, kde se Vrchlický co nejdůvěrněji přibližuje k duchu Francie, brání mu cosi vystihnouti jej až ke dnu; co jej v básnění francouzském nejvíce vábí a svádí k následování, toť jeho stránka rhetorická, jeho technika skvělého verše, tím také si podmaňuje nejvíce každého českého čtenáře, kdežto k daleko osobitějším projevům francouzského ducha, jak se jeví v dílech mistrů prosy, psychologů, moralistů a romanciérů, ještě Vrchlický ani jeho celá generace nedospějí.

Nelze ani zamlčet, že v celkovém postoji našeho básníka k Francii a Evropě vůbec, i tam tedy, kde nás chce vyprostit z duševního poddanství Němcům, zůstává něco ze zorného úhlu německého, německých metod a německého poměru básníka k životu. Už ten nesmírně široký rozmach ducha, jímž básník ze středu Evropy obzírá celý veliký svět kolkolem, jeho chápavost vůči všemu cizímu, jeho zvídavost a smysl pro studium, jež jde ruku v ruce s jeho vlastní tvorbou — není-liž v tom všem něco goethovského? A co jest v životě jeho údělem a čím odměňuje národ jeho obrovskou práci? Stolicí universitní. Největší náš básník je současně profesorem literatury, žije v knihách, básní prostřed své knihovny, i ačkoli nežije asketicky, nedostává se přec do velkého světa, z Francie nezná víc než kterýkoli turista a celé ty velké kulturní světy, po nichž těká svým obdivem a touhou, zůstávají toliko světy imaginace a když přijde do Paříže, netroufá si ani navštívit své milované a obdivované mistry, ačkoli se jim blíží básnickou silou a dokonce je převyšuje věděním, zachovávaje skromný postoj středoevropského vzdělance vůči pyšným představitelům západní kultury.

Tato generace nám dala druhého dokonalého Evropana, Julia Zeyera. I u něho vysvětluje asi židovský původ sklon ke kosmopolitismu, i on těká po kulturách celého světa, ne však se zájmem poznávacím, studijním, nýbrž aby se kochal v jejich atmosférách, vůních a dával se inspirovat k vlastní básnické tvorbě. Ke všemu německému projevuje přímý odpor a staví-li proti tomu kulturní svět románský, není to pro něho svět knih a literatur, ale je to osobní vzpomínka na věci viděné a prožité. Neboť tento Evropan opravdu různými zeměmi Evropy prochází a zná nejen jejich hlavní města, ale i zákoutí a památky jejich minulosti. Necestuje ovšem jako člen požitkářské elegantní kasty, ani neprolétá běžně cizí země jako moderní turista; skromný poutník, zanícený stále elegicky a melancholicky, hledá pod současným životním povrchem Evropy Evropu minulou, zašlou, zanechávající za sebou tesknou zář vzpomínky nebo legendární slávy. Dává se inspirovat italskými chrámy stejně jako epopejí o Rolandovi, irskými legendami jako nordickými mythy, je doma ve Francii právě tak jako ve Španělsku nebo v Italu, v kteréžto poslední zemi nehledá stopy antiky, nýbrž Italii romantického středověku. V Plojharovi dal nám římský román nepopiratelně výrazného místního koloritu, první moderní román z centra cizího evropského národa, českým pérem psaný, román kosmopolity, a při tom přece jen ryze český, komponovaný na téma české národní tragiky. Celkem však zůstává Zeyer, jak často byl nazýván, posledním melancholickým rytířem staré evropské romantiky a tato romantická nostalgie je to, co mu jednotlivé kultury evropské spojuje v jediný svět kouzelných postav a dějů, do něhož mísí konečně i motivy neevropské, orientální, čínské a japonské, daleko méně ho zajímá současný stav Evropy, její bolesti a naděje. Tento způsob jeho evropanství je proto pro českou tehdejší literaturu, právě tak jako případ Vrchlického, jakýsi nenadálý luxus. Zeyer také nemá oné programovosti Vrchlického, jenž se snažil svou prací české čtenářstvo k evropanství vychovat, nýbrž předkládá ovoce své básnické síly, pod cizím nebem uzrálé, českým lidem s pyšným nárokem aristokratického umělce, s předpokladem že znalost všech těchto cizích zemí a poetických rájů má býti jemu, prostému českému člověku, jenž nepoznal než malá města své vlasti a nezná z cizích jazyků než němčinu, něčím samozřejmým.

Je pochopitelno, že tento nárok naráží na nepochopení a odpor. Byl by směl přijít v těch letech k francouzskému nebo anglickému čtenáři z maloměstských vrstev básník tak okázale zamilovaný do látek mu cizích a dalekých? Ale proč směl přijít k českému čtenáři? Protože u něho mohl předpokládat dobré vzdělání zeměpisné a historické, znalost cizích zemí a zájem o ně — to jest výchovu podle německého vzdělanostního typu.

Přes to, že kosmopolitism těchto dvou básníků pomáhal bořit hradbu němectví, jež nás duševně svírala, vyvolal odpor u hlasatelů národního rázu literatury a zůstal širokému čtenářstvu celkem lhostejným. Dnes, kdy máme již od těchto dvou básnických zjevů delší časový odstup, vyciťujeme, že se organism národní nemohl ani hned zachovat vůči nim jinak. Toto básnické evropanství přivalilo se k nám příliš náhle a bylo ho na naše poměry příliš mnoho. Bylo to evropanství také příliš literární, zaujaté spíše básnickou minulostí Evropy než její reálnou přítomností. Nepředcházela mu soustavná práce vzdělávací, jež by byla českého vlastence těch let seznámila s povahou cizích zemí a jejích kultur. Co mu bylo platno omlsávat nejnovější plody francouzské poesie, když se mu nedostalo dosud poučení o vlastním duchu Francie a její kulturní bytosti? V tomto evropanství Vrchlického a Zeyera je něco, co zůstane pro české literární kruhy vůči Evropě už typickým. Až do naších dnů se bude opakovat případ, že literární duchové, vzdělaní na velikém evropském obzoru, budou s výše tohoto svého evropanství zasypávat malou naši literaturu podněty, jež ona nedovede strávit a vytvoří si vůči průměrnému českému člověku pyšný předsudek, že je ve věcech všeobecné kultury náramně opozdilý a nacionálně úzkoprsý. Což je však předsudek nespravedlivý, protože by sotva v které jiné zemí evropské nalezli lidský průměr vůči všemu novému v Evropě vnímavější a o svém postavení v ní celkem tak dobře orientovaný.

Jako třetího, jenž přináší do tehdejšího českého života vzduch velkého světa, třeba již na tomto místě jmenovat T. G. Masaryka. Největší muž dnešní české generace a jak všeobecně uznáváno, jeden z největších současných Evropanů, působil již při svém příchodu před půlstoletím svým širokým myšlenkovým obzorem a otvíral-li nám okna do jiných kulturních sfér než oba jmenovaní básníci, mohlo to být považováno za prospěšnou protiváhu jednostranného kultu literatur románských. Podobně zdravě působil proti výlučnému esteticismu Vrchlického a Zeyera důraz, jejž kladl Masaryk na filosofickou a mravní stránku jednotlivých cizích kultur. Byly to především dvě, z nichž čerpal své nejvýznamnější podněty, anglická a ruská, ony dvě tedy, jež leží opodál nejvlastnější pevninové oblasti evropské vzdělanosti. Spíše než o anglických, lze mluvit u Masaryka o povšechně anglosaských vlivech, protože jsou silně zabarveny americky; jsouce však omezeny hlavně na filosofické a náboženské myšlení této rasy, pomíjejí její největší hodnoty básnicko-umělecké. Právě však po oné stránce se dobře doplňují s širokým a hlubokým myšlením ruským; tato kombinace živlu anglosaského se slovanským dospívá v osobnosti Masarykově k velmi zajímavé a ve svých dalších účincích na náš život významné synthesi. Za hlasatele nejvlastnějšího kulturního evropanství lze však Masaryka oněch let stěží považovat, neboť nemá zvláštní záliby právě v oněch dvou kulturách, které především pro nás znamenaly a budou i nadále znamenati tolik co Evropa: ve francouzské a německé. Většinu jejich vynikajících básnických duchů odmítá pro domnělý nedostatek mravní hloubky nebo přílišný individualism (či jak říká: titanism), mentalita francouzská se svým racionalismem a nedostatkem metafysického smyslu je mu cizí, i ač sám vyšel ještě z německé vzdělanostní sféry a s českým kulturním životem byl nucen teprv dodatečně se seznamovat, vystupuje Masaryk výslovně proti vlivu německého myšlení. Již tím ovšem mocně přispěl k emancipaci českého vzdělání od německé nadvlády a k rozšíření našeho středoevropského okruhu kulturních zájmů až na obzor světový, čímž již po celou generaci mimoděk připravoval v národě podmínky pro svůj pozdější veliký osvoboditelský čin. Ale projevit dokonale své evropanství a vyrůst na onu representativní postavu, jež nás jako žádná jiná spojuje s Evropou a ztělesňuje náš podíl na jejích posledních osudech i na úsilí o její lepší budoucnost, to bylo zůstaveno teprv slavným letům jeho stáří.

*

V devadesátých letech minulého století nabývá již vědomí kulturního společenství evropského takového rozsahu a takové síly, že počíná překonávat city a vášně nacionalismu a lámat hradby, jimiž se jednotliví národové uzavřeli před cizinou. Až dosud platilo za povinnost vzdělaného Evropana znát z každého důležitějšího národa našeho dílu světa několik básníků a umělců, či alespoň mít jakýs takýs pojem o nich. V tomto okruhu všeobecného evropského vzdělání jsou arci největším počtem zastoupeni Francouzové (protože všecko francouzské nepřestává být obestřeno zvláštním nimbem) a Italové, za tyto mluví Dante a celé plejady malířů a sochařů z dob renaissance, jmény malířů je zastoupeno také Holandsko s Rembrandtem v čele, Německo představují Goethe a Schiller, z filosofů především Kant a Schopenhauer, pak ovšem všichni jeho geniové hudby, Anglii Shakespeare a Byron, Španělsko Cervantes, Polsko Mickiewicz, Rusko Puškin, Lermontov a již také Turgeněv, Dánsko Andersen, kdežto národové severští a menší slovanští (my Češi mezi nimi) stojí ještě přede dveřmi tohoto všeevropského duševního salonu. Jak vidět také, jsou v něm jednotliví národové zastoupení zjevy hodně starými, což platí především o Italii a Anglii, čehož příčinou je jednak asi to, že o tom, kdo má být pojat do tohoto evropského Pantheonu, rozhoduje ustálená tradice a konvence, jednak také, že některé veliké literatury, jako anglická, italská i německá neoplývají v polovici devatenáctého století právě velikými zjevy. Celé toto století nemá také dost svého vlastního životního stylu, v stavitelství a výtvarných uměních je epigonské; jediným uměním, v němž tvoří ze svého a buduje celé nové světy, je hudba. Smysl pro mezinárodní společenství kulturních statků je už velmi živý a dychtivý, nejvyšším snem básníků a umělců není už proslulost ve vlastním národě, nýbrž sláva evropská, jenže zmíněný onen soubor jmen a hodnot, jež představují všeobecný kulturní poklad Evropy, stárne a bledne, protože je odkazem minulosti a neodpovídá danému stavu Evropy. Ten zatím ve svém vývoji předběhl o celé hony běžné pojmy o literatuře a umem. Zatím co konservativní Francouz zůstává věren svým klasikům, vidí už kolem sebe řády buržoasní třetí republiky a ve výkladech knihkupců naturalistické romány Zolovy. Německý profesor estetiky, goethovským duchem odchovaný, ocitá se v nové říši, jejímž hlavním heslem je pracovat, bohatnout, mít nejlepší armádu, dobýt si světové moci na souši i na moři. A na brány všech států počíná hrozivě bušit sociální otázka. Z těchto nových útvarů anebo z odporu proti nim rodí se nový myšlenkový kvas a vznikají nové ideje o literatuře a kultuře, realita Evropy počíná útočit na onu sestárlou Evropu imaginární, jak ji vytvořily staré tradiční představy o poesii a umění.

Poslední léta devatenáctého století jsou právě onou dobou, kdy se tento rozdíl vyrovnává. Kulturní Evropan nechce jíž žít z pouhých stínů a poetických mátoh, chce cítit pod sebou skutečnou půdu svého kontinentu a kolem sebe horký dech tohoto ideového a uměleckého vzruchu, jenž z ní nepřestává stoupat. Neboť Evropa je tehdy ještě stále jediným vůdčím dílem světa a o soupeřství s Amerikou, jež by ji ohrožovalo, mohlo se mluvit nejvýš jen na poli hmotné výroby a techniky. Dík rozmachu komunikací a tisku šíří se všecky tyto nové ideje a snahy, zplozené z nových realit a nových životních situací, velmi rychle přes hranice jednotlivých států, proudy jejích vlivů se po celé Evropě protínají, křižují, v sebe splývají a vytvářejí v hlavních duchovních centrech atmosféru plnou vznětů, myšlenkového vření a nových perspektiv. Program, s nímž přichází mladá literární generace v jedné zemí, nalézá ihned hojné ohlasy v mládeži jiných zemí a veliké otázky společnosti a kultury, jež vystupují na tomto společném evropském obzoru, jsou také pociťovány jako problémy společné, všeho kulturního lidstva se týkající. Evropa prožívá už jako jediný celek své nejpalčivější bolesti a své nejvzletnější naděje. A na rozdíl od dřívějších forem kulturní solidarity dává se těmto novým spojitostem, vyrůstajícím z potřeb přítomné společnosti a ze hnutí současných duchů a srdcí jméno, jež má dráždivé kouzlo aktuelnosti a svěží novosti, slovo moderní. Moderní realism a naturalism, moderní umění, moderní socialism a anarchism. Ale toto jméno není opět nic jiného než nová podoba evropanství, nová maska, za níž se kryje cit tuhého společenství všech lidí a národů na této pevnině. Mládež každé země se chápe dychtivě všech těchto nových idejí a hesel, protože přinášejí zvěst o širším a bohatším životě než jaký jim je dán v mezích jejich národa, zejména je-li to národ malý a politicky stísněný. Je to dalekosáhlá evropská perspektiva těchto myšlenek, jež jejich vyznavače povznáší na výšiny širšího obzoru než jaký jim může poskytnout kultura jejich vlasti. V čele jsou ovšem umělci a myslitelé, u nich je jistá míra kosmopolitismu již stoletou tradicí; ale rychle se ocitají na tomto širokém obzoru evropském i davy dělnictva, zorganisované socialismem. Socialistický dělník je ve své politické praksi Evropanem; evropanství, až dosud jakýs duševní luxus intelektuálních vrstev, vytváří si v něm svůj prvý lidový typ.

Všecky tyto změny a pokroky jsou nám velmi blízké, zažiliť jsme je v Čechách na vlastním těle a to způsobem tak pronikavým, že tato léta devadesátá platí za jeden z nejvýznamnějších obratů v duševním životě našeho národa. Ukázalo se tehdy, že Čech náleží k oněm Evropanům, kteří jsou nejvnímavější pro všecko, co se děje na celé pevnině, nejdychtivěji se vzdávají všem vlivům Evropy a nejsprávněji se dovedou orientovat v labyrintu jejích snah a otázek. Děkuje ovšem za to své poloze v samém jejím středu; všecko, co tu bylo dříve řečeno o naší touze po Evropě i o schopnostech uskutečňovat ji jako ideu, všecko to, co máme společného s německým vzdělanostním typem, to všecko bylo postaveno do služeb snahy z tohoto typu se vyprostit a nalézt si přímou cestu k Evropě. Tak mocná byla tato touha po evropanství, že jí musil v mnohém ustoupit citlivý a úzkostný nacionalism malého potlačeného národa.

V této symfonii nových kulturních tónů, jíž končí pro Evropu devatenácté století, není už vládnoucím motivem Francie, ba vůbec ne západ. Francouzská kultura zachovává si sice své čelné místo jakožto vzoru kultury umělecké a současně životní; ale v náladách kulturní přezrálosti, přezjemnělosti, slovem dekadence, jednoho z módních pojmů oněch let, počíná se ohlašovat její stáří. I Anglie přispívá k tomuto kvasu moderních idejí a to nikoli svým zdravým konservatismem a vůbec tím, co je rysem povahy anglosaské, nýbrž právě tím, co je z toho všeho výjimkou, Oscarem Wildem. Opět se tu opakuje něco z případu Byronova, i tenkrát stačí gesto, pyšný, osud vyzývající postoj aristokratického Angličana, aby okouzlil Evropu. A opět se tu stává evropskou postavou Angličan přes to a proto, že má proti sobě mínění své vlasti. V těchto letech již se množí případy, že básníci menších národů si dobývají naráz evropské proslulosti, beze zřetele na to, jak o nich soudí jejich vlast. Ibsen je jen svými kořeny básníkem norským, ale ještě v plném květu své tvořivosti stává se nejvyšší té doby hodnotou německé scény a působnost jeho je široce evropská. Něco podobného platí i o Strindbergovi, Knutu Hamsunovi a celé řadě dánských spisovatelů. Současně přivalila se do evropského duševního života mocná vlna ruských vlivů, o níž výše byla řeč, takže kulturní typ románský, jenž představoval dříve výkvět evropského ducha a umění, počíná ustupovat před svěží drsnou silou mladých ras germánských a slovanských.

My Češi, jak řečeno, náležíme k nejvnímavějším účastníkům tohoto nového všeevropského kulturního vzruchu, víme o současné Evropě téměř všecko ale Evropa ovšem o nás ještě neví. Není té doby jediného uměleckého a sociálního směru v Evropě, jenž by nenalezl u nás své stoupence: máme své naturalisty i spiritualisty, socialisty, anarchisty i umělecké aristokraty, tolstojovce i esthety, a, věc u nás nová, každý z těchto směrů má své tiskové orgány, při nejmenším svou „revui“ a celé „knihovny“ vznikají, jichž účelem je seznamovat české obecenstvo s literaturami jiných národů anebo s určitými proudy v nich. Tehdy, v posledních letech století, vzniká zjev, jenž se stává trvalým a jejž už asi nebude lze vykořenit: překlad z cizí literatury vábí české čtenářstvo více než původní dílo, překlady svým množstvím zatlačují domácí produkci, to jest, evropanství na poli kulturním počíná znamenat více než češství.

Věc je jen z části vysvětlitelna příliš snad dychtivou touhou po poznání velikého duševního světa za hranicemi anebo dokonce pouhým snobismem. Hlavní jeho příčina leží asi v tom, že česká literatura ani kvantitou ani kvalitou nedostačuje potřebám národa duševně velmi živého, dobře vědomého svého postavení ve středu Evropy, s neobyčejně vysokým průměrem vzdělání. Česká literatura do těch dob nemá svých klasiků v pravém slova smyslu, sloužila především úkolům buditelským a není ani tak bohata ani národně svérázna, aby za nás mohla mluvit před Evropou a přispět pozoruhodnějším způsobem svým podílem k její společné hřivně. Tento čestný úkol splnila jiná složka naší kulturní tvorby, a to ona, o jejímž významu jakožto projevu národní duše měli naši buditelé sotva tušení: hudba. Není bez hlubokých příčin a to příčin všeobecně evropských, že dva její hlavní zjevy, Smetana a Dvořák, vyrůstají nám právě v době, kdy kult hudby v devatenáctém století dospívá svého vrcholu; lze tušit, že jest to zvláštní atmosféra středoevropská, hudbou té doby tak prosycená, jež probouzí v našem národě jeho muzikálního genia. A k úspěchům za hranicemi pomáhá české hudbě, lze říci, ta okolnost, že koncem století pociťuje se všeevropský kult hudby jako kosmopoliticky bezbarvý i jeví se snaha, osvěžit jej a zabarvit výtvory jednotlivých národních individualit. Ne české slovo, ale zvuk české hudby, melodie, zvláštním oparem naší země prosycená, toť první, čím přispíváme k společnému kulturnímu pokladu Evropy, ale také čím již získáváme její pozornost.

Úroveň a plnost kulturního evropanství u nás je v těch letech již taková, že je vždy v křiklavějším nepoměru k politické slabosti našeho národa i k těsnému rozsahu jeho vlastního života. Vzniká tak typ literáta nebo umělce, jenž je nejen duchem doma v celé Evropě, ba zná kulturu cizích národů lépe než jejich vlastní vzdělaní příslušníci, při tom však nemá příležitosti tuto svou bohatou kultivovanost v našem domácím životě uplatnit. Neví, jak by svůj veliký evropský obzor vtěsnal do úzkých jeho mezí a z toho pak vzniká rozpor s domácím prostředím, zápas s ním, melancholie a hořkost anebo zjitřená hrdost, která okázale obestírá cizí zjevy nimbem velikosti, aby tím důrazněji ukázala, jak všecko naše je proti tomu malé. V tomto postavení ocitá se zvláště t. zv. moderní literární kritika. Ti, kdož ji představují, jsou předními u nás nositeli kulturního evropanství v celé jeho šíři a bohatství obsahu; považují za svou nejsvětější povinnost znát všecky cizí literatury až do jejích nejméně známých zákoutí a z pojmů o kultuře a umění, jak se vyvinuly jinde v Evropě, zejména na západě, odvozují vysoká hlediska a nejpřísnější požadavky pro kulturu svého národa, národa malého, který ještě přede dvěma pokoleními byl národem toliko sedláků a maloměšťáků a jehož nynější literatura nemá ještě ani stoleté tradice.

*

V těchto prvých letech dvacátého století lze již říci o obyvatelích našeho kontinentu, že v obsahu jejich vzdělání to, co jim dalo všeobecné kulturní společenství, zdaleka již převažuje nad tím, co přijali od vlastního národa. Ten jim dal ovšem jazyk, jímž jim byl tlumočen hlavní obsah vzdělání, svou krásnou literaturu a snad i ideové soustavy svých myslitelů, a pak ovšem to, co má samobytného a svérázného ve svých dílech umění hudebního a výtvarného. Ale již v této sféře literární a umělecké je nesmírně těžko zjišťovat, co je majetkem a vlastním tvůrčím činem toho kterého národa; obyčejně to splývá nerozlučitelně v jedno s uměleckými hnutími, proudícími v určité době po celé Evropě. Kdo by dovedl na příklad odlišit v Turgeněvovi to, co je v něm specificky ruského, od toho, co je v něm západnického? Lze říci, že Emil Zola se musil narodit právě ve Francii? Anebo že náš Smetana by byl tím, čím je, kdyby nebylo před ním Mozarta a Wagnera? Do okruhu vzdělanosti toliko svého národa jsou uzavřeny nejvíce ještě vrstvy lidové, to jest lidé, kteří nemluví než mateřštinou a chodí do nižších škol, jejichž návštěva je povinna; ale i to, co se v nich naučí z jednotlivých oborů naučných, přesahuje už z mezí jedné národní kultury a jest majetkem všeobecné civilisace. Což teprv ve vrstvách s vyšším vzděláním, kde se pěstují jednotlivé vědy odborně, kde se využívá vymožeností techniky a kde se čtou denně díla jiných literatur nejen v překladech, ale i v cizích originálech!

Tu všude vzniká nad vrstvami vzdělání, nabytého z fondů vlastního národa, široká a mohutná nadstavba vzdělání, jež je všem národům evropským společna. Jest to tak, jako by řada domů měla své různé základy a rozmanitě zabarvená přízemí, ale hořejší patra zbudována stejným způsobem a natřena společnou barvou. Tato nadstavba evropanství není sice tak patrna u velikých vůdčích národů jako u národů menších, ale přece v ní vrcholí jejich kulturní vývoj, byť si toho dost neuvědomovali anebo se výslovně bránili si to přiznat. Francouz a Angličan nevystoupili až do nejnovějších dob ze své exklusivity a domnívají se, že si nepotřebují vypůjčovat od ostatní Evropy, leda snad jen ve vědách a oborech praktických, kde výsledky badání a práce se šíří rychle přes hranice zemí, bez ohledu na různosti národního ducha. Ale kdo dnes může ještě říci, že literatura francouzská je výrazem čistého ducha francouzského anebo anglická anglického? Zde v říši uměleckých imaginací a filosofického myšlení prosakují se jednotlivé národní typy svými vzájemnými vlivy neviditelně sice, ale pronikavě a již sám dnešní široký, do světovosti se rozrůstající obzor evropského lidstva nepřipouští, aby Francouz se necítil než Francouzem a myslil, cítil a psal v tak těsných mezích svého francouzského horizontu jako kdysi za Ludvíka XIV. Ostatně zůstávají příslušníci těchto dvou nejzápadnějších národů v té výhodě, že maji cestu k evropanství usnadněnu tím, že jejich vlastní kultura má tak veliký a přímo dominující podíl na kultuře celé Evropy, že dosud ještě, tak jako bývalo v minulých stoletích, mohou dospět k výšinám nejzjemnělejšího vzdělání i s malými znalostmi ostatní Evropy, po případě jen pomocí své mateřštiny. Francouzovi k tomu, aby byl dobrým Evropanem, stačí téměř býti jen dobrým Francouzem; osvojil-li si nejlepší obsah své domácí kultury, je-li veden oněmi kulturními a politickými ideami, jež jeho vlasti kdys zaručily vůdčí místo v dějinách naší pevniny, může stále ještě, třebas že už menším právem, říkat: nač se honit za Evropou, když Evropou je pro mne Francie? Angličan dokonce, nijak nenucen aby hleděl duchem obsáhnouti Evropu, přerostl z mezí jejích kulturních typů na typ světový.

K výši tohoto jejich sebevědomí přibližuje se počátkem dvacátého století i Němec. O něm možno říci, že se zmocnil Evropy duchem a že počíná uskutečňovat ideu Evropy tím, že daleko ochotněji než jeho západní sousedé přijímá a svádí do jednotného řečiště proudy z celé Evropy a tvoří ze své země hlavní křižovatku kulturních drah, třebas že ne hlavní a dominující centrum Evropy — může-li se mluvit o hlavním městě Evropy, pak jím zůstává stále Paříž. Němec však může ukázati i na to, že dohonil západní národy nejen v duchové kultuře, ale za poslední doby i v rozmachu vnější civilisace, ve vědecké metodičnosti a šíři vzdělání že předčí Francouze a v průmyslu, obchodu, technických vymoženostech a úpravě života že závodí s Angličanem. To znamená, že životní kultura není už výsadou francouzské a anglické aristokracie a německá kultura že se nevyznačuje jen papírovostí a jejím typem že už přestává být profesor, staletý rozdíl mezi hlavním pásmem evropské kultury u břehů Atlantiku a druhým pásmem za Rýnem že je téměř smazán; oč však pokročil Němec z let hohenzollernské nové říše ve svém závodění se západem, o to se zpronevěřil své staré kulturní tradici v poměru k sousedním národům na východě, zejména slovanským. Pýcha z politických úspěchů zatemnila u něho někdejší širokou zvídavost vůči všem projevům evropského ducha. Naučiv se zbožňovat moc, zvyká si myslit toliko mocenským způsobem a za otázku moci považovat své místo a poslání v Evropě. Velkomyslný duch Herderův a Goethův neovládá již duševní život Německa, nemizí však z něho docela. Stále ještě zachovává si Německo nejvnímavější a nejinteligentnější obecenstvo pro všecko, co přichází s kterékoli strany Evropy; toto obecenstvo razí tak jako žádné jiné všeobecné evropské kulturní hodnoty, ono pozvedá k evropskému významu Ibsena právě tak jako Zolu nebo Dostojevského a je jen spravedlivo, přiznáme-li mu, že jemu děkujeme za úspěchy české hudby za hranicemi naší vlasti.

Vedle tří těchto velikých národů nalézá v těchto letech kulturní evropanství své nositele v pestré skupině národů menších, západních, severních i východních, ale i ovšem ve velikém Rusku. V Amsterodamě i Kodani, ve Varšavě a Kristianii, v Praze a Pešti, ve Štokholmě i Petrohradě, všude ovládá duševní život silná již vrstva lidí, kteří nechť mluví a píšou různými jazyky, mají stejný as podklad vzdělání, stejný as rozhled po Evropě, klaní se stejným uměleckým božstvům, stejně podléhají novým podnětům, zálibám a módám, přicházejícím z hlavních center evropského života. Lze o nich říci, že vůči všemu evropskému projevují živější ještě smysl a dychtivější snad ještě účast než příslušníci velikých vůdčích národů už proto, že stojí opodál, nechtějí se opozdit za tempem Evropy a vidí také ze svých postranních stanovišť všecko evropské ozářeno zvláštním nimbem. Na tom, jak jsou upřímně oddáni myšlence evropského vzdělanostního společenství, lze lépe měřit pokrok této ideje nežli u vůdčích národů, neboť aby dospěli k výši evropského obzoru, stojí je více úsilí a práce nežli lidi v zemích, kde netřeba než se narodit, aby nejcennější poklady evropské vzdělanosti spadly člověku do klína. Již otázka jazyková! Nechce-li příslušník menšího národa poznávat velké zjevy evropské kultury z druhé ruky, musí znát některý z hlavních západoevropských jazyků, člověk literární nebo vědecký aby znal dva tři; tyto jazykové znalosti platí za známku a měřítko evropanství. Tím však již je řečeno, jak nesnadněji v praksi dochází k evropskému rozhledu syn menšího národa, třebas že Evropa jako idea mu leží více na srdci nežli lidem z velikých národů, kteří ve své soběstačnosti Evropy tolik nepotřebují. A tak učí se Holanďan německy a anglicky, Dán německy a francouzsky, Nor německy nebo anglicky, Maďar, Polák německy, ale protože nechtějí být závislí jen na německé vzdělanostní sféře, hledí ovládat i franštinu, podobně tomu bývalo i u Rusů — a Čech? Zpravidla mluví vedle mateřštiny jen německy, ale pracuje-li literárně, považuje za nutno francouzsky nebo anglicky alespoň číst a vedle toho si ještě vyčítá, nezná-li alespoň jeden slovanský jazyk. Kolik úsilí je na to vynaloženo, kolik tomu obětováno času, jenž by mohl být věnován plodnější práci! Ale za to, oč je v tom více upřímného idealismu a horoucí žízně kulturní nežli ve velkých národech, kde jednotlivec žije pohodlně podle staletých tradic, kde za něho myslí mohutně vypěstěný jazyk a staré zděděné formy vkusu! Právě proto, že příslušníci těchto severských a východnějších národů musí po vlastní Evropě vztahovati na dálku ruku, vkládají do svého evropanství své nejčistší a nejhlubší kulturní touhy a s oddaností až naivní jsou ochotni idealisovat si obraz velikých kultur, jak se jim na tuto dálku jeví. Francouzský literát neutrpí v očích svých krajanů, nezná-li nic z německé literatury, anglický literát zná snad hlavní zjevy francouzského písemnictví, ale k tomu, co přichází z ostatní Evropy, smí věnovat jen trochu velkopanského zájmu, český kritik však musí mít v malíku alespoň tři hlavní literatury západoevropské, znát dobře i ruskou a vedle toho mít stále přehled po celé duševní Evropě a běda mu, kdyby neznal nejnovější -ismus, zrozený právě v pařížských kavárnách!

Do takovéto šíře a plnosti rozrůstá se literární evropanství za prvých deset let tohoto století, takže až místy vybíhá v extravagance a karikaturu. Evropa se stává té doby opravdu již jednotným duševním celkem, společnou arénou kultury, myšlenky a umění, na niž každý národ vstupuje svým podílem. Nejšťastnější dojista doba ve vývoji evropského společenství. Nikdy za všecka ta staletí, co národové této pevniny sedí ve svých zemích, nehleděli si tak z blízka do tváře a neznali tak navzájem své duše, nikdy ještě neprojevovali tolik úcty a lásky dílům umění a myšlenky, nechť vyrostla v kterékoli evropské zemi. Nikdy ještě nebylo pojato v evropskou společnou rodinu tolik národů, a to i odlehlejších a málo známých. O Evropě mohlo se už mluvit jako o dokonalém kulturním celku, jehož vůdčí úloha v lidstvu je nade všecku pochybnost.

Právě však proto, že hlasateli této evropské kulturní solidarity jsou lidé literární, umělečtí a ideologičtí, kteří jsou svým zájmem až příliš uzavřeni do oblasti čistě kulturní, uniká jim v tomto radostném uspokojení a vzletných nadějích smysl pro reality a tvrdé jejich zákony. Zapomínají, že k těmto triumfům duševního sblížení je v křiklavém nepoměru vzájemný stav evropských národů na poli politickém, či lépe řečeno vzájemný stav hlavních evropských států. Vyvíjela se během devatenáctého století se vzrůstem kulturní solidarity evropské souběžně i myšlenka politického a hospodářského sjednocení dílu světa? Ani v nejmenším. Naopak, po pádu Napoleonově je idea evropského imperia úplně opuštěna a politické osudy národů jsou vydány všanc diplomatům pěti velmocí, Anglie, Francie, Německa, Rakousko-Uherska a Ruska, jimž jde nejvýš o zachování mocenské rovnováhy v Evropě, ale kteří by každý pokus o mírovou organisaci považovali za utopii a nebyli by snesli, aby jedna či druhá z nich nabyla na kontinentě dominujícího postavení. Jak rychle dospěl vzdělaný Evropan k tomu, že se cítil příslušníkem společného a jednotného světa kulturního mezi Atlantikem a Urálem, tak zůstal opozdilým a v starých předsudcích a bludech vězícím, pokud šlo o jeho příslušnost k státu a jeho názor o státech jiných. Kdežto v kultuře dovedl se klanět velikým zjevům národa cizího, i snad nepřátelského, v politickém názoru na cizí národy nedovedl překonat všeliké staré nechuti, předsudky nebo dokonce šovinistické vášně. Nejnápadnějším toho dokladem je to, že právě onen národ, jenž se v kultuře nejvíce zasloužil o vytvoření společné evropské vzdělanostní atmosféry, totiž Němci, v politice naopak vyvolal nejvíce nenávistného napětí vůči ostatním národům a nahromadil kolem sebe nejvíce látky k nebezpečným konfliktům, třebas že především vinou svých špatných vůdců. A tak jakoby se pod kvetoucí zahradou otevřely náhle propasti, do nichž se všecko kácí a řítí, tak propukají pod povrchem kulturní evropské jednoty těžké konflikty, jež vedoucí státníci přese všecko zděšení kulturních dobrých Evropanů nedovedou rozřešit než válkou.

*

Největší tragika světové války spočívá v tom, že zastihuje Evropu právě když duševní její sjednocení zdá se být na nejlepší cestě a opravňuje k nejlepším slibům do budoucna. A zatím čtyřleté vraždění, jakého Evropa neviděla ani v dobách nejbarbarštějších, krvavé čáry front, přesekávající náhle tepny organismu, jehož jednotlivé části právě tak nadějně počaly srůstati v jeden celek! Ale linie hlavní fronty nabývá určitého smyslu, vzpomeneme-li všeho, co tu bylo řečeno o hlavních pásmech evropského vzdělanostního vývoje. Tato hlavní fronta táhne se totiž po severu a severozápadu Francie a vedle ní vzniká druhá pod Alpami, to znamená, že svět západní kultury, Francie a Anglie, a s nimi Italie, stará země románské kultury, stojí proti středoevropské německé oblasti (do níž jsou ovšem zahrnuti i Maďaři a proti své vůli západní Slované). Že s druhé strany mají spojence v Rusku, vyplynulo spíše jen z náhodných sběhů soudobé politiky a z konfliktů mezi panovníky a diplomaty, nikoliv z růzností a antagonismů v duších národů. Ale nepřátelství mezi evropským západem a „ústředními mocnostmi“ odpovídá rozdílu mezi dvěma pásmy a typy kultury, jak byl v předchozích kapitolách nastíněn. Smysl světové války dal by se nejstručněji vyjádřit tak, že středoevropská oblast, ovládaná Němci a vedená právě v té době zpupným duchem hohenzollernského militarismu, vydražďuje svými nároky dva vůdčí kulturní národy k odporu. Německo, jež se za nimi od třicetileté války opozdilo, cítí se dost silno, jak co do civilisace i co do válečné moci, aby vešlo s nimi v zápas o svůj podíl při rozdělení světa; že válka vyšla z Rakouska, je věc skoro náhodná a netýče se samé podstaty konfliktu.

Válka, jak řečeno, zastihla Evropu právě v době, kdy kulturní evropanství dosáhlo té síly, že vytvářelo v mysli vzdělanců všech národů obsáhlou a tuhou nadstavbu nad spodními vrstvami vzdělání, jež jim dal vlastní národ. A tato nadstavba se náhle řítí v prach. Kdo by byl příliš dobrým Evropanem, byl by v podezření vlastizrady; žádá se velitelsky, aby každý byl v té době jen co nejlepším Němcem, Francouzem, Britem. Ale je možno rozervat v sobě rázem síť vztahů, jež nás pojila s lidmi jiných národů? Zapomenout toho, že nepřítel, do jehož řad mám střílet, mluví jazykem, jejž jsem miloval u jeho největších duchů? Toť právě nejstrašlivější rys této války: ač vedena v gigantických rozměrech nesmírných kolektivů, nevyvolává v duši jednotlivce vojína oné pravé vášnivé vervy nenávisti, jejíž uspokojení by jej mohlo odškodnit za všecko to utrpení. Byla přijata jako neštěstí a vedena v duchu studeně a po většině s odporem. Evropan už nedovedl vraždit Evropana s oním prostoduchým zápalem, jenž vyznačuje bojovníky ze starých barbarských dob; proto odpovídal tomuto stavu myslí také nejlépe boj v zákopech, kde sotva bylo vidět hlavy nepřátel a kde hlavní slovo měly deště střel, vysílaných na dálku.

Kulturní evropanství bylo tedy hřměním děl umlčeno a v srdci každého svého vyznavače až do krve rozerváno, ale přece nezhynulo. Právě naopak, jedinou velikou útěchou po celé této tragedii Evropy bylo, že sotva vojáci svlékli uniformy a oblékli civilní kabát, uvědomili si teprv, jak málo cítili krvavé nenávisti k lidem na druhé straně fronty a jak je třeba se s nimi dorozumět alespoň o nejvyšších statcích kulturních, nemá-li se náš díl světa propadnout v chaos a temno barbarství. Kulturní evropská solidarita byla obnovena hned v prvých letech poválečných; odervané od sebe kusy evropské nadstavby zapadly zase do sebe a obnovily tuto nejvyšší vrstvu, takže je dnes snad ještě tužší a mohutnější než bývala před válkou. A to již z té příčiny, že je cítěna s horoucnější ještě touhou u generace, jež protrpěla válku, která nechce již, aby se dočkala nové a uznává po kulturním i evropské politické sjednocení za jedinou spásu naší civilisace. Pokrok v evropské kulturní solidaritě můžeme dnes měřit již podle toho, jak všestrannější a rychlejší je výměna duševních a uměleckých hodnot mezi jednotlivými národy, dokonce když se jí dostalo nových účinných prostředků jako jsou film, rozhlas, sport a zdemokratisování turistiky. Nikdy ještě nebylo lze dosíci tak rychle evropské proslulosti jako dnes; slavné osobnosti literatury, umění a sportu rázem vykročují z mezí svého národa, jména jejich jsou běžná po celé Evropě a celý náš díl světa stává se jednotnou velikou arénou pro zápasy ducha a těla, v níž jednotlivé země klesají svým významem na pouhé provincie.

Tedy při všech hořkých vzpomínkách na nedávnou katastrofu evropské kultury a při všech bědách poválečných důvod k velikým nadějím v lepší budoucnost Evropy! Všecko však závisí na tom, aby definitivně zažehnáno bylo nebezpečí války i aby po sjednocení Evropanů v kultuře a životních formách následovalo i politické sjednocení jejich států, a ne-li dokonalé sjednocení, jak je hlásí myšlenka Panevropy, tedy alespoň rozumná jich dohoda o společné organisaci, k níž ukazuje Briandův podnět Spojených států evropských. Marna by byla snaha celých generací o vznik evropanství kulturního, kdyby po něm nenásledoval čin, zajišťující možnost evropanství politického. Náš národ vynikal vždy, jak bylo ukázáno, v prvém, ale také v duchu druhého vedl svůj boj za osvobození a dvěma vůdčími muži tohoto svého zahraničního, to jest na širokou arénu evropskou přeneseného odboje, Masarykem a Benešem, dal těmto snahám o sjednocení Evropy významné představitele. Jsme proto k evropanství zavázáni nejdražšími upomínkami svého zápasu za svobodu a jeho vítězství. Evropský mír, založený na dorozumění všech národů našeho dílu světa, bude nejlepší záštitou naší svobody.