Místo Slovanů v Evropě dá se až do 18. století vyjádřiti slovy: Evropa o nich vůbec neví. Anebo kde ji zeměpis nutí zabývat se jejích existencí, přechází přes ně s pohrdáním. Jsou jí služebnými národy tam kdesi na východě, kde světlo kultury přechází v barbarské přítmí, jakousi beztvárnou masou lidí sice křesťanských, bílé pleti a tělesnou strukturou nelišících se od západních Evropanů, tedy ne naprosto neschopných požehnání kultury od nich přijmouti, ale podle všeobecného mínění přece jen méněcenných, dobrých leda k tomu, aby přežvykovali, čemu se od západu naučili. Slovem: jakási nejspodnější vrstva evropské kulturnosti, v níž prvky vzdělanosti, velmi zředěné a do obrovských prostranství rozlité, znenáhla přecházejí do sféry asijské a orientální. Lidem antiky jsou to Skythové, kteří se prohánějí po stepích kdesi na severu, představitelé světa úplně barbarského. Středověk si je všelijak pletl s kmeny germánskými a keltskými, kteří způsobili chaos stěhování národů, takže mohly vzniknout pak nejfantastičtější a nejspornější názory o jejich usídlení — naši slavjanofilští archeologové s Kollárem v čele hledali jak známo stopy Slovanů až v místopisných jménech Italie, Švýcar, ba i Francie. Pro středověké Němce byli Slované buď inferiorním plemenem, nezasluhujícím než vyhlazení, anebo v nejlepším případě panenskou prstí, která teprve když je zmrvena německými podněty, může vydat kulturní plody, ale již třeba v každém případě udržet pod německým vedením, protože sama o sobě je neschopna státotvorných činů. Existence státu našeho a polského je mohla poučiti o jiném, ale když tyto státy byly mocné, neznali Němci ještě rasových teorii a neměli o Slovanstvu jako celku určitějších pojmů; když pak k nim dospěli za Herdera a pozdější vědy romantické, neviděli už kromě Ruska jediného samostatného státu u Slovanů i vytvořili si o nich pojmy dvojí: buď že to jsou idyličtí národové ve stylu Rousseaua, příliš holubičí povahy, než aby se pletli do krvavé komedie dějin, anebo (a to byl názor německého nacionalismu a vzrůstajícího pruského militarismu), že je to líná a nekulturní massa, čekající, aby ji ovládla silná ruka německá.
Takový měli poměr k Slovanům nejbližší jejich kulturní sousedé; habsburská říše poskytovala jim také dost příležitosti, aby Slovany co možno z blízka poznali a nabyli o jich ovládání určitých praktických zkušeností. Národům západu nestáli Slované vůbec za to, aby je brali v okruh svých zájmů, ba až do devatenáctého století nezabývali se jimi ani vědecky. Protože hlavní rasy evropského západu, francouzská a anglosaská, byly smíšené a svým jazykem a literaturou ještě zcela mladé, nezajímaly se o plemenný původ jednotlivých národů a příbuzenství ras; latinský a renaissanční ráz jejich vzdělání učil je také pohrdat vším, co připomínalo „barbarskou“ minulost evropských národů, a tak sám základní pojem Slovanstva jako jedné z hlavních evropských rass byl asi té doby průměrnému vzdělanci těch zemí neznámý, v letech tedy, kdy se tam o střední Evropě tak málo vědělo, že Shakespeare mohl umístit Čechy u moře. Pokud bylo třeba počítat v politice se státem českým a polským, bylo v nich dojista asi shledáváno dílo dvou zdatných národů (stejně asi jako vůči Maďarům), ale o jejich rasový původ a příbuzenství se tam nikdo nezajímal už proto, že na celém evropském západě sotva byl kdo, jenž by se naučil některému slovanskému jazyku.
Tato nesmírná, tak pohrdavá a nám dnešním stěží pochopitelná nevědomost právem rozhořčovala naše buditele. Nesmí však být vykládána ze zvláštní zaujatosti právě jen oproti Slovanům. Týkala se stejně všech východnějších národů a nejlepším pro ni vysvětlením je to, co bylo hned na počátku našich úvah řečeno o povaze evropské kultury, o její hlavní tepně od Říma na severozápad, o jejím principu kvalitativním, o exklusivních tendencích francouzské kultury a ostrovanské uzavřenosti anglické a z toho všeho pochodícím pyšném přezírání všeho, co je dále na východ. Z toho by ovšem nemusila vyplývati tak naprostá toho všeho neznalost a dokonce ne, kdyby bylo nutno jen v nejmenším se za tyto mezery ve vědění stydět. Ale západoevropský typ vzdělání byl založen tak, že neznalosti evropského zeměpisu nepotřebovaly nikoho uvádět do rozpaků, že patřily k společenským konvencím, ba že se s nimi koketovalo, s tím podvědomým pocitem, že zvyšuji svou vlastní i svého národa hodnotu, dávám-li najevo, že nepotřebuji nic vědět o existenci nějakých pronárodů tam là-bas, v té Tramtarii, jež počíná někde za Německem a Vídní.[7] Čím větší, mocnější a kulturně bohatší je národ, tím spíše je svým příslušníkům celým světem a nahrazuje jim znalosti cizích kultur; protože pak takovýto Francouz či Angličan nabývá svého vzdělání příliš lehce a s jistou samozřejmostí, vzniká tu vzdělanostní průměr velmi plochý a konvenční. I s pramalými vědomostmi lze se hlásiti ke kultuře svého národa a lacino bráti podíl na jeho moci a lesku; nejsnadnějším prostředkem k tomu je, že s pyšným mlčením přecházím přes jiné národy. Tak jako se v salonech nemluví o lidech z nižších společenských tříd, tak ve velikých a bohatých národech neodpovídá dobrému tónu zajímat se o národy chuďasy, o nějaké kmeny polocivilisované a cikánům podobné tam kdesi na východě, jejichž příslušníci mají nevyslovitelná jména. A tak po většině bez jakéhokoli pozadí politického, spíše jen z příkazů společenských stalo se na západě zvykem hledět s vysoka na národy střední a východní Evropy, aby tím více vyniklo pyšné sebevědomí vlastního národa. Slované to zaplatili tím, že až do devatenáctého století a to zejména do zasažení Ruska ve válkách s Napoleonem Evropa o nich nic kloudného nevěděla.
Až do cara Petra nepatřilo Rusko k Evropě vlastně ani ve smyslu zeměpisném, zejména když bylo pod mocí Tatarů. Cítili-li evropské společenství jen národové křesťanští, ovládaní duchovně z papežského Říma, vyloučili se z tohoto společenství ruští a balkánští Slované již tím, že přijali křesťanství z Byzance a to v jeho východním útvaru, jejž katolická církev prohlašovala za schisma. Tím zároveň byla vedena čára rozkolu mezi slovanskými kmeny: Češi, Poláci a Slované v jižních Alpách, přijavše víru římskou a majíce za sousedy přímo Němce nebo Italy, měli základní podmínky, aby byli pojati dříve či později do sféry západoevropské civilisace, zatím co Rusové, Srbové a Bulhaři zůstávali, málo jen dotčeni vlivy této civilisace, ve sféře, již možno nejlépe nazvat poloevropskou, v níž pod tenkým povrchem pravoslaví přecházely útvary evropského života do oněch, jaké si vytvořily asijské stepi anebo mohamedánský Orient. A jako vpád Maďarů odloučil kmeny československé od východních a jižních Slovanů, tak vrazila pozdější století nové zhoubné klíny do jejich těla, Tatary a Turky. Tyto události zabarvily pojmy o Slovanech v očích Evropy: jak možno mít vysoké mínění o národech, třebas křesťanských, kteří jsou v područí těchto divokých asijských hord?
Od počátku středověku až do 18. století nemají všichni slovanští národové ani jednotlivých svých států, anebo měli-li je, ztratili je (Srbové, Bulhaři), tím méně bylo u nich snahy dospět k jazykové a kulturní jednotě. U nás Čechů byly vzpomínky na slovanský původ vždy silné a projevovaly se i politicky vědomím příbuznosti s Poláky, ale o východních a jižních Slovanech nevědělo se u nás mnohem více než kdekoli jinde v Evropě, ti se nám ztráceli v mlhavých a temných dálkách. Ale ovšem toho, že tam v těchto širých dálkách leží pravlast našich dědů a že se tam mluví jazyky našemu příbuznými, toho nebylo zapomenuto u nás nikdy, ani v letech nejhlubšího národního úpadku. Nikdy však, až do samého 19. století nedaly dějiny slovanským národům příležitost, aby přes rozdíly sféry civilisační a náboženství projevili nějakou rasovou solidaritu, i oba nejzápadnější slovanští národové, my a Poláci, pozbyli jsme státní samostatnosti, aniž katastrofa jednoho měla vliv na osud a vědomí druhého.
*
Rusko se přihlásilo k Evropě, jak řečeno, Petrem Velikým. To byl však ovšem pouhý počátek ohromného civilisačního procesu, jenž potrval až do našich dob a dávno ještě není skončen. Petrohrad byl ohniskem tohoto procesu, osamělým sice, ale při centralisaci carské říše a všemohoucnosti absolutismu velmi mocným. Přes to byly styky jeho s Evropou dlouho jen povrchně oficielní, a všecko, co bylo přijato ze západu a co na Rus přinášeli zejména Němci, byl jen tenounký nátěr, pod nímž zůstával ruský národ ve svém jádře dlouho ještě takovým, jak se vytvořil pod vlivy byzantské kultury a vlády Tatarů. Nepatří-li však Rusko dlouho ještě do Evropy svou obrovsky širokou lidovou základnou, náleží tam alespoň špicí své společenské pyramidy, to jest svými cary, jejich dvorem a vysokou byrokracií. Nevládne se tu a nesmýšlí o nic hůř než ve Versaillích nebo na německých dvorech. Jako tam na západě, tak i zde vytváří se typ osvícenského absolutismu, jehož nejvýznamnější představitel, carevna Kateřina, dopisuje si s francouzskými filosofy.
Mnohem však důležitější je to, co pro Evropu znamená přičlenění se Ruska po stránce zeměpisné a civilisační. Ještě počátkem 17. století končil pojem Evropy na hranici polskoruské, ale po zcivilisování Sibiře šíří se pojem Evropy daleko po Asii až k Tichému oceánu. Celá severní Asie stává se tak, a to suchou pozemní cestou, kolonií a nemůže již proto dost být čítána k vlastní Asii, že tato obrovská prostranství jsou zalidněna lidmi slovanského plemene a křesťanského náboženství. Tak vzniká vedle nejvlastnější Evropy obrovský k ní přívěsek, mnohokráte větší než ona sama. Za válek proti Napoleonovi vstupuje tato nesmírná říše do arény evropské historie, ale ovšem jako protiváha nejlepších evropských pokroků, obrovský balvan, který má pomáhat dusit vliv idejí Revoluce. Politika Ruska není arci reakčnější než monarchie habsburské nebo pruské, a již pro svou hmotnou ohromnost a početnost svého národa stává se nadějí všech Slovanů, Poláky vyjímaje, ačkoli svému vlastnímu národu nedává tolik svobody, aby rozvinul své kulturní síly a stal se opravdu vůdčím národem Slovanstva. Očím západoevropského liberalismu průběhem devatenáctého století jeví se Rusko zemí opozdilou a barbarskou, která svou hmotnou vahou a tím, že hraje vynikající roli mezi evropskými velmocemi a počítá se k evropské civilisaci, jen brzdí pokrok Evropy a je oporou každého násilí a tyranie. Tento názor nemohl přispět k tomu, aby se zvýšila v Evropě váha Slovanstva, naopak kulturní bytost slovanská nemohla se spravedlivě uplatnit, pokud politickým jejím výrazem byl ruský carism a pokud ruské slavjanofilství nemělo pro slovanské národy lepší rady než odvrátit se od Evropy a opřít se o Rusko, ovládané carským samoděržavím a pravoslavnou církví.
Zatím však pokračuje vnitřní poevropštění Ruska; carský absolutism nemůže zadržet na dlouho kypící duchovní síly velikého národa. V čem je tento národ opozdilý po stránce zevní civilisace, to si bohatě nahražuje svou duchovní a literární kulturou. Že náleží plně do Evropy, dokazuje tím, jak rychle a jak mocnou tvořivostí odpovídá na její podněty. Ač ještě počátkem osmnáctého století země barbarská, má již za sto let nato v Puškinovi a Lermontovu básníky, které jí mohou závidět i staří kulturní národové. A brzy nato už jí vyrůstají velicí prosaikové, nejen dva tři velicí, ale i ti, kteří jsou druhého řádu, mají v sobě cosi, čím přečnívají romanopisce a novelisty západní Evropy, a toto něco, co se projevuje v jejich realismu, v jejich smyslu pro životní pravdu a v celém jejich neobyčejně svěžím, z hluboka vyvěrajícím a literárním konvencím západu se příčícím pocitu života, to není jen výsadou určitých literárních talentů, ale zdá se být výrazem celého národního genia, zvláštním květem ruské půdy. Tak si dobývá kulturní Rusko přízně Evropy ke prospěchu celého Slovanstva, zatím co Rusko oficielní nepřestává vrhat těžký stín na všechen evropský politický pokrok. Rozdíl však mezi tímto dvojím Ruskem vtiskuje se hluboko do mysli vzdělaného světa a seznamuje jej s novým typem: ruským revolucionářem, nejprv pod maskou „nihilismu“, později pak socialistou s positivními převratnými cíli. Těmito typy přičleňuje se Rusko k nejpokročilejším politickým a sociálním osvobozovacím snahám na západě, neplatí již za zemi venkoncem opozdilou, nýbrž za vlast nejodhodlanějších a nejobětavějších bojovníků za svobodnější lidství. V tom již také zaplavuje celou Evropu velmi mocná a velmi oplodňující literární vlna z východu, Evropa nejen že o ruských spisovatelích ví, ale čte je a podléhá rázem jejich vlivu tak, jak se to nepodařilo dosud žádné literatuře vyrostlé mimo okruh západu. Francouz, upjatý vůči všemu, co nese pečeť ciziny, neskrblí obdivem vůči ruskému románu. Pyšný Angličan, jenž snad ve svém životě nepoznal jediného díla německé literatury, čte se zanícením Tolstého a tato náhlá sláva ruské literatury proniká i do Ameriky a po celé zeměkouli. Prolomen jest starý předsudek o vůdčí roli románských literatur a anglické; kdežto Německo, ač svým průměrem země největšího vzdělání v Evropě, nezjednalo své literatuře takového místa v očích světa, jako opozdilé Rusko, země analfabetů. Souvisí to arciť s vývojem evropanství, o němž dále bude řeč, to jest s oním procesem otvírání hranic a vzájemného se kulturního ovlivňování a prostupování, jenž karakterisuje konec devatenáctého věku, i s probouzejícím se smyslem pro kulturu národů mladých, odlehlých nebo exotických. Ale jisto je, že vedle úspěchů severských literatur (jež lze konečně vysvětliti příbuzností jejich ducha se vším germánským) není příkladu, že by do světa ustálených západoevropských literárních konvencí a pyšných předsudků bylo s takovým mocným ohlasem vpadlo něco naprosto cizího a nového z odlehlejších končin Evropy. Tím také padají staleté fikce o monopolu, jejž má evropský západ na duševní vedení světa. Geniové, ukázalo se, mohou se rodit i na stepích, na nichž kdysi tábořili Skythové a Tataři.
Ba ještě více, tito vynikající ruští spisovatelé byli Evropou přijatí jako něco vyššího než jen spisovatelé. Tolstoj byl povýšen na světovou autoritu ve věcech svědomí a bylo mu bezmála přiřčeno poslání, jaké mívali dříve zakladatelé náboženstev. Dostojevský, třebas že jeho vliv nešel do takové šíře, byl oceňován literární elitou celé Evropy jako genius románové psychologie, odhalovatel nejskrytějších záhybů srdce a svědomí. Kdežto předchůdce jejich, Turgeněva, dávno pojala čtoucí Evropa do okruhu svých zálib, spatřujíc v něm západníka, muže svého světa a vkusu, jen s lehkým ruským zabarvením, v těchto dvou shledávala něco z onoho Ruska, jež stojí mimo její sféru, čímž z části se cítila zaražena a odpuzována, z části však tím více vábena. Byli v Evropě větší myslitelé než Lev Tolstoj, jehož síla kotví přec jen ve vypravovatelském umění, ale úvahy jeho o dobru a zlu, škodlivosti kultury a ideálu prostého života, byť byly sebe primitivnější, ve svých závěrech absurdní a myšlenkovým pochodům Evropana sebe cizejší, nabývaly tak neobyčejné váhy tím, že zněly odkudsi zdáli, z jiného světa, na veliký odstup od západní civilisace. Jakoby Evropa byla tomuto proroku z Jasné Poljany proto tak věřila, že ji přísně soudil se svého místa mimo ni a daleko od ní. Tuto oddálenost jeho Evropy vidět z toho, jaké si klade otázky a jak viklá i samými základními předpoklady, na nichž stojí život civilisovaného Evropana. Tato ruská cizost vůči Evropě je v míře ještě větší shledávána na Dostojevském, nejspíše už také proto, že ve svých teoretických názorech sdílí odpor slavjanofilů k západu a trvá na starých základech Ruska, pravoslaví a samoděržaví. Ve své literární tvorbě jest však autor „Bratří Karamazových“ duch čistě evropský; eminentně evropské jsou ty otázky svědomí, jež nadhazuje, evropským myšlením je vyškolen jeho intelekt a jeho nervová pathologičnost i subtilita jeho psychologických postupů zdá se ukazovati spíše na dědice přestárlé kultury nežli na syna mladé, nevyčerpané dosud rasy. Odtud také to nadšené pochopení, jež nalezl v kruzích, představujících nejpokročilejší předvoj evropského myšlení a umění.[8] A přece jsou zase jiní, kteří v Dostojevském spatřují nejmohutnější výraz ruského ducha a světa, jak se vyvinul mimo Evropu a proti ní, nemaje s ní nic společného než křesťanství. Obojí je asi pravda, neboť v tom právě spočívá velikost Dostojevského, obrovská hloubka a rozloha jeho bytosti, že objímá oba světy, západní i východní, a dotýká se oněch nejhlubších a nejbolestnějších kořenů lidství, jež jsou Západoevropanu i Rusovi společny.
To, co dělí tyto a jiné ruské myslitele od Evropy, v tom bývá shledáván projev bytosti nejen ruské, ale slovanské vůbec. I my Češi jsme bývali před válkou zahrnováni na západě pod tento široký slovanský typ, jemuž jako význačné vlastnosti byly přičítány: snivě melancholický temperament, záliba v barvách, tancích a písních, dumavost a politická pasivnost, nedostatek státotvorného smyslu a za to buď trpná poslušnost nebo sklon k anarchii. Po nesmírných obratech osudu, jež přinesla slovanským národům světová válka — a obraty tyto jsou daleko závažnější a působí na povahu těchto národů daleko pronikavěji než jest tomu u kteréhokoli jiného národa v Evropě — po politickém osamostatnění západních Slovanů a ruské revoluci zůstává už málo z tohoto tradičního slovanského typu, protože každý z těchto národů si vytváří svůj vlastní typ politický a kulturní, a to téměř u všech velmi odchylný od nedávné ještě minulosti a dávající národu příležitost projevit vlastnosti, které by mu ještě před půl stoletím sotva kdo byl přičítal. Proto by bylo nevhodno vracet se k oněm starým konvenčním a velmi mlhavým a všeobecným pojmům, jaké si o Slovanech druhdy vytvořila Evropa; všecko to téměř pozbylo platnosti, všecko je jiné a v přerodu k novým formám národního života a k novému poslání v Evropě.
Především padl, asi jednou pro všecky časy, pojem rozdílu mezi západem a slovanským východem v tom smyslu, jak jej viděli slavjanofilové v Rusku i u jiných slovanských národů: západoevropská civilisace že je přestárlá a prohnilá a Slované že jsou povoláni omladit svým duchem starou Evropu, což se stane nejlépe, dají-li se vést pravoslavným a carským Ruskem, jehož úkolem je být ochráncem Slovanů, a kteréžto Rusko, jak zněly tajuplné věštby a naděje, je povoláno, aby řeklo jednou Evropě své veliké slovo. Z těchto nálad a pohnutek vznikla také světová válka: Rusko vrhlo svůj meč na váhu, aby pomohlo ohroženému Srbsku. S podobnými nadějemi v Rusko byl zahájen i náš odboj proti Rakousku, ukázalo se však, jako již v dřívějších dobách, že oficiální Rusko pojímá svůj osvobozovací úkol v Slovanstvu jen se zřetelem k národům pravoslavným. Když pak bylo ve válce poraženo, mohli jsme čekati spásu jen ze západu, odtud jsme jí také dosáhli, a s námi i Poláci a Jihoslované. Přes to však se neudálo naše osvobození bez účasti Ruska, naopak ono vytvořilo pro ně rozhodující osudové okolnosti, nikoli ovšem vůlí své vlády ani svého národa, ale tím, že se jeho půda stala dějištěm nejdramatičtější a nejdobrodružnější události našich dějin: vytvoření našich legií a jejich tažení přes Sibiř k Tichému oceánu. To bylo, reálně posuzováno, nejdůvěrnější dosud naše sblížení s největším slovanským národem, k němuž upírali své touhy naši buditelé, a tedy nejlepší příležitost, jaká kdy byla, uvádět v skutek slovanskou vzájemnost. Jenže zvláštní ironie osudu tomu chtěla, že právě když lidé z naší krve zasáhli tak činně do osudů Ruska, nebylo to již Rusko podle našich tradic a nadějí, a mělo zcela jiné starosti než pomáhat k svobodě menším slovanským národům.
*
Když Rusko přijímalo během dvou posledních století evropské ideje, zdálo se, že je to proces znenáhlý, který dlouho ještě potrvá a učiní z carské říše pouhého následovatele Evropy, jenž za jejími pokroky bude pokulhávat vždycky ve značné vzdáleností. Kdo by byl tušil, že právě tyto evropské ideje budou tak brzy záhubou starého Ruska a že, z ruského zorného úhlu pojaty, do nejkrajnějších důsledků přímočarně vyhnány, do nestvůrna skresleny a s asijskou krutostí v život uváděny, utvoří ještě před našimi zraky z Ruska nejen už pouhý přívěsek Evropy, ale její nenávistný protějšek! Svět sám o sobě, jenž chce Evropu překonat, nikoli však konservatismem, jak o tom snili slavjanofilové a Dostojevský, nýbrž socialistickým radikalismem, nejodvážnějším uskutečňováním evropských idejí o spravedlivějším uspořádání práce, výroby a života.
To, co se stalo bolševickým převratem roku 1917, jest ta nejohromnější, nejosudovější a také nejparadoxnější událost, jaká kdy zasáhla do poměru Ruska k Evropě. Jediným dravým skokem ocitá se Rusko, to Rusko, jež ještě přede dvěma generacemi platilo za zatemnělé, barbarské, tvrz nejčernější reakce, tímto jediným vzmachem ocitá se v popředí sociálního vývoje a čeho se neodvážil ještě nikdy v Evropě socialistický proletariát přese všecky revoluce v devatenáctém století, toho se tu odvažují vůdcové bolševiků: využíti pádu staré monarchie k zřízení státu ne demokraticko-konstitučního, ale přímo hned socialistického. Tedy Rusko v čele Evropy, Rusko tam, kde Evropa tak hned ještě nebude, Rusko jako předvoj světového sociálního pokroku! A to ve jménu idejí Marxových, toho Karle Marxe, jenž jako člověk z generace osmačtyřicátníků od Ruska nic pro dobro lidstva nečekal, Rusko nenáviděl jako říš nejtemnější tyranie a tento svůj odpor k němu přenášel i na všecky Slovany, ježto v nich viděl rasu k svobodě nezpůsobilou a sloužící jen zájmům reakce! Téhož Marxe, jenž očekával vítězství socialismu nejprve v bohatých zemích nejzápadnějších, kde vývoj kapitalismu dospěje nejprve k svým vrcholům a absurdním koncům a jenž by se byl hrozil, kdyby byl viděl, že má být jeho theorie uskutečňována v nejzaostalejší zemi Evropy, v zemi co do průmyslu chudé, obydlené z ohromné většiny nevědomými mužíky, zemi, v níž dělnictvo čítá sotva desetinu obyvatelstva! A přece se tak stalo a nezůstalo jen při zoufalém experimentu, jenž by se byl brzo zhroutil pod celou horou překážek, jež se vztýčila proti němu. Nelidská krutost, s níž byl prováděn a jež znemožňovala každý odpor proti němu, protáhla jeho trvání až do dnešních dnů, aniž kdo na světě může předvídat, co z něho v budoucnosti vzejde.
Bolševická revoluce ovšem není dílem ruského ducha a její hlavní původci nejsou z valné části ani slovanské krve. Ale přece je v ní a její psychologii tolik ze zvláštní mentality ruských vzdělanců, že je nutno ji považovat za výtvor ruské půdy, k němuž dala Evropa jen oplodňující podnět. Evropské vzdělání (a to ve smyslu hlouběji duševním, nikoli jen civilisačním) pronikalo na Rus od počátků 19. století a to ve dvojí podobě. U carského dvora a v kruzích šlechty odpovídalo povšechnému typu aristokratické kultury, jejímž vzorem byly Versailles a Paříž, a při opozdilostí Ruska a vnitřní nevzdělanosti jeho vládnoucích vrstev zůstalo ovšem jen při tenkém nátěru této všeevropské společenské kultury. Do vrstev středních a lidových pronikalo však vzdělání spíše v podobě německé a středoevropské. Němec byl učitelem Rusů v řemeslech, obchodě, technice, exaktních vědách, ale i v kultuře literární; všichni velicí romanopisci ruští vyrůstali především pod vlivem německé vzdělanostní sféry. Čím dále však tím více se Rusko osvobozuje od duševní závislosti na Evropě, a z dálky pozorovány splývají mu všecky typy evropské vzdělaností v jediný neurčitý celek, v Evropu, která je jedněm zjevem civilisace prohnívající, zbavené hlubšího ducha a božského posvěcení, proti němuž třeba postavit Rusko s jeho řády a duchovním jeho posláním, kdežto jiným, liberálům, socialistům a revolucionářům, nenávidějícím carský absolutism, zůstává Evropa učitelkou, zdrojem revolučních idejí, ukazujících cestu k svobodě. Do Evropy uchylují se všichni, jimž není možno v Rusku žíti, ruský emigrant-revolucionář stává se v Evropě známým typem a s ním i ruská revolucionářka, prvý to evropský zjev ženy čiře intelektuelní a fanaticky oddané svým politickým úkolům. Již těmito typy řadí se část ruské inteligence k předvoji nejpokročilejšího evropanství a o Rusovi počíná si Evropa tvořit nový pojem: buď je to sluha nejčernějšího autokratismu anebo ve fantastickém k tomu kontrastu nejrudější revolucionář a strůjce vražedných atentátů. Nenapravitelnost carského systému zaviňuje, že tento kontrast vystupuje vždy příkřeji, ale již tu se ukazuje, jak typ ruského revolucionáře jde daleko přes meze, v nichž se kdy pohybovalo revoluční smýšlení na západě; takovýto Rus zpravidla nezná patriotismu a nacionalismu po evropském způsobu, je kosmopolitou a internacionálem, revolucí v Rusku nechce osvobodit jen svou vlast, nýbrž dát veliký příklad světu a je-li socialistou, tedy ukázat cestu k osvobození proletariátu celého světa.
Tak již od samých Turgeněvových a Gončarovových „nihilistů“ a Dostojevského intelektuálů, zachvácených „běsy“, datují se tyto sklony v ruské povaze, které pak vtiskují tak křiklavě a osudně výraznou pečeť bolševické revoluci. Tímto říjnovým převratem se dostal v Rusku k moci onen typický ruský revolucionář, ale k tomu ještě nejkrajnější observance; nedávno ještě seděl jako chuďas a bohém nad knihami někde ve Švýcařích nebo Francii, a tu najednou zasedl v paláci carů, ale — což jest asi největším překvapením, jaké kdy přinesly dějiny světa — s tohoto místa není zahnán, jak se stávalo v revolucích, za několik dní nebo měsíců, ale sedí na něm dodnes, po dvanáct let, a co hlavní: moc, jíž nabyl, ho nesvádí ke kompromisům, nýbrž vede ho k tomu, aby své ideje uváděl v život, aby svými teoriemi experimentoval na těle velikého národa, bez ochabnutí nebo slevy, se zuřivou logičností, s děsnou důsledností, s neslýchanou krutostí, nepočítající lidských životů, jež třeba obětovati těmto úkolům.
V tom všem je něco, co tak hrůzně odlišuje ruský sovětský režim ode všech dosavadních pokusů na půdě Evropy, povaliti staré řády a vytvořit lepší svět. I francouzská revoluce měla mezi svými vůdci takovéto typy, ale hrůzovládě, k níž oni revoluci zavedli, došel brzy dech, byla záhy zavalena a zadusena přívalem protirevolučních sil. Evropský kulturní národ nemá prostě oné síly fanatismu a síly nervů, aby snesl proti všem námitkám humanity takovouto tyranii určité a jednostranné ideje. V Rusku to bylo možno jen proto, že devadesát procent národa tvoří zatemnělý lid, zvyklý trpné poslušnosti; ostatní třídy byly početně tak slabé, že mohly být vyvražděny nebo vyhnány ze země. Diktatura proletariátu je ovšem prázdné heslo, ve skutečností vládne v Moskvě oligarchie revolučních vůdců, a ti z největší části nejsou ani ruského původu, přes to však nelze ruský národ zbavit naprosto odpovědnosti za nynější jeho osud. Marxističtí maximalisté našli v něm totiž natolik ohlasu a souhlasu pro své snahy, že mohli svými stoupenci obsadit administrativu celé ohromné říše — jedna to z hlavních příčin jejich úspěchu — a z ruských lidí sestaviti velikou armádu, sloužící jejich účelům. A co nadto, podařilo se jim přesvědčit ruské dělnictvo, že cíle bolševismu jsou shodny s jejich dělnickými zájmy, a zapřáhnouti tyto masy dělnictva do služeb svých úkolů, kladných a konstruktivních, to jest na vybudování velikého průmyslu a na provádění dalekosáhlých pracovních a výrobních plánů, jimiž má být Rusko přeměněno na stát opravdu socialistický.
Tu už lze tedy mluvit o skutečné ruské účasti na díle bolševické revoluce. Ruská bytost a povaha neprojevují se tu jen pasivním utrpením, ale i vynaložením energie a vůle. Pečeť ruského ducha jevila se již v tom, jak ideje evropského socialismu byly tam přijímány a pojaty. Evropan, žijící v atmosféře myšlenkové svobody, cítí se všech stran dotyky nejrůznějších snah a tendencí, ale nebere je s tak tragickou důsledností; kulturní prostředí pomáhá zmirňovat jejich tření a vyvíjet závěry relativistické a skeptické. Rus však v pustotě svého reálného života zachycoval se o ideje s fanatickou dychtivostí, pojímal je v přímočaré jich abstraktnosti a jako všecko evropské, přijímal zejména ideje revoluční s okázalou horlivostí, aby ukázal, že není za Evropou. Je známou věcí, že národové cizích ras, na př. černoši, chtějí-li vypadat civilisovaně, přehánějí v opičení se po vnějšnostech evropského života. Rusové, národ evropský, ale vlastní Evropě zeměpisně vzdálený, projevoval tuto radikální horlivost všude tam, kde si osvojoval vnitřní svět evropského myšlení. Ideje socialismu, které jsou hlásány na západě v plném slunci veřejnosti, poznal Rus způsobem spikleneckým a vkládal do nich taký žár přesvědčení, takovou touhu přejít od myšlenky hned k činu, že když udeřila rozhodující hodina a Rusko poražené a v chaosu revoluce se zmítající hledalo marně silnou vůdčí ruku, dovedl jít za maximalisty, Německem sem narychlo poslanými, a věřit s nimi v uskutečnění socialismu za poměrů tak obtížných, za jakých by žádná strana socialistická v ostatní Evropě netroufala si ani snít o uskutečnění svého programu.
Nelze tedy říci, že bolševism je naprosto dílo cizího ducha a krve a že ruský národ snáší jeho vládu bez jakékoli aktivní účasti. Za uplynulých třináct let měl dosti času vtisknout sovětskému režimu leccos z rysů své povahy, jakož naopak lze říci, že původci bolševického převratu, byť sami nebyli po většině z ruské rasy, vybičovali svým nelítostným postupem z ruské bytosti vlastnosti, jichž ona dosud neznala a jež jsou diametrálně protichůdny oněm, jež se podle běžných tradic a konvencí přičítaly Rusům a z části i Slovanům vůbec. Tak hned, co se týče energie: vlast Oblomovů zplodila typ mužů tak železně energických, nejen v boření, ale i budování, jakých nezná celý dnešní svět, ani Anglosasy nevyjímaje. Slovanská pasivnost a zadumaná snivost zůstává sice příznakem veliké části a snad většiny ruského obyvatelstva. To jsou právě ti, kdož sovětským režimem trpí a mlčky se pod ním sklánějí, ale naproti nim stojí ona značná část ruského lidu, jež za ideami komunismu upřímně jde a uvádí je v život[9] prací tak tuhou a obětavou a s takovým smyslem organisačním a s takovou tvořivostí civilisační, že lze právem říci, že tento nový živel v dnešním Rusku chce být evropštější než Evropa a v jistém smyslu jím také je, neboť tento lidský typ počíná býti už podobnější Američanu než na příklad Francouzovi nebo Poláku.
Duch amerikanismu jeví se také ve všech plánech sovětské vlády na rychlé vydupání velikého průmyslu, zcivilisování odlehlých krajů, na umělé zakládání měst a podobně. I v povaze mužíka, jenž dosud zůstává nejtypičtějším představitelem ruského lidu, vzbudila nebo vydráždila revoluce vlastnosti, jež úplně mění obraz, jaký o něm podával světu Tolstoj a jiní spisovatelé; dokonce však jsou dnešními skutečnostmi vyvráceny všecky ideologie Dostojevského a slavjanofilů o světovém poslání Ruska ve směru náboženském a o pravoslaví jakožto základním pilíři ruské kultury. Přese všecko, co se mluví o oživení náboženského ducha v dnešním Rusku, zůstává nevyvratitelným faktem, že ruská vesnice, tento nejtypičtější výsek ruského života, odpadla od pravoslavného boha a podlehla duchu oficielního atheismu daleko snadněji, než by se bylo dalo čekat; nemluvě ani o komunistické inteligenci, která vyznává nejpříkřeji ekonomický materialism, úplně hlucha ke všem hlubším hlasům duše. To všecko je pravý opak onoho zbožného idealismu, jenž býval prohlašován za příznačný rys slovanského myšlení, a to všecko přišlo na Rus z Evropy, ale jsou to jen nejextrémnější výhonky a často pouhé odpadky evropských idejí a primitivně radikální z nich závěry. Nelze říci, že by Evropa byla těmito ideami „nakazila“ Rusko, naopak Rusko, tímto svým způsobem pojavši evropské myšlenky, skreslivši je do hrubých obrysů, ohrožuje dnes Evropu nejen revoluční mocí svého sovětského systému, ale i svým duchem pustého materialismu a naivního třídního utilitarismu, čímž se vrací k duchu prvých let marxismu, k letům Büchnerovy materialistické filosofie a dávno překonaného atheismu. V té věci zůstává za Evropou, neboť připomíná duševní stadia, jež Evropa již zanechala za sebou. Ale protože duch materialismu (ovšem praktického) a utilitarismu (jenže kapitalistického) věje do Evropy také přes Atlantický oceán, stýkají se tu paradoxně dva vlivy sobě nejprotichůdnější: duch ruského komunismu s duchem kapitalistické Ameriky. Oba pomáhají souběžně vytvářet atmosféru dnešního světa, věcem duchovým tak nepříznivou, a staví tak evropskou kulturu mezi dva proudy vlivů, jeden ze západu a druhý z nejzazšího evropského východu, ale oba vlastnímu duchu Evropy nepříznivé a škodlivé, otřásající jejími nejvyššími hodnotami myšlenky a krásy.
*
Od roku 1917, kdy se tam zmocnili bolševici vlády, pozbývají platnosti všecky dosavadní představy a úsudky o Rusku. Celá tato šestina zeměkoule ocitá se ve stavu převratném a záhadném, tím i padají všecky dosavadní vztahy Ruska k ostatním Slovanům a nelze od té doby mluvit o Slovanstvu jako nějakém celku, ovládaném společnými zájmy. Ty arci vystupují velmi zřejmě u osvobozených Slovanů západních a jižních a jejich společenství se jeví také už tím, že jak u nás, tak i u Poláků a Jihoslovanů je závazkem vděčnosti, ale také politické odvislosti vůči západním vítězům ve světové válce, především Francii. To znamená, připočteme-li i Bulhary, které jen dočasná konstelace politická postavila ve světové válce na druhou stranu fronty že všichni Slované, vyjímaje Rusko, náležejí svými státními útvary i duševním životem do rámce západoevropské civilisace, byť i to byl u některých toliko zevní nátěr. Ale i u těch, jejichž lid vyznává pravoslaví, odumírá stará slavjanská ideologie a protože s carismem padla také v Rusku, lze říci, že všecko Slovanstvo stojí dnes na zcela nové půdě, rychle se poevropšťuje, i smysl bolševického režimu je, že Rusko chce být evropštější než Evropa. Starý ideový, více literární než životný svazek slovanské vzájemnosti se trhá, ale za to se tvoří vztahy a svazky solidarity ze skutečného postavení jednotlivých slovanských národů, jejich zájmů, vzájemných jejich poměrů na půdě poválečné Evropy. Protože není po světové válce už jediného slovanského národa, jenž by neměl vlastního státu, znamená to, že slovanská solidarita se projevuje dnes na poli státní politiky a nezůstává jen ve sféře literárních ideálů a básnických věšteb. Tak se stalo, že toto společenství reálných zájmů a společných bojů a osudů za války učinilo nás Čechoslováky nejbližšími Jihoslovanům, ačkoli právě s tímto národem nesousedíme i ač mezi nimi a námi zůstávají veliké rozdíly v úrovni civilisace a podmínkách kultury. Následek toho je to, o čem už byla hned na počátku této knihy učiněna zmínka, že totiž zvykáme hledět na jih více než kterýmkoli jiným směrem. Tam dole pod Alpami pociťujeme nejvíce přátelství a sympatií, tak jako u žádného jiného národa, tam dnešní Čech nejraději ukájí svou touhu po jižním nebi a u jihoslovanské Adrie cítí se tak doma jako u žádného jiného moře. K podobně důvěrnému poměru k Polákům jsme pohříchu dosud nedospěli, a to ani ne proto, že z prvých dob jejich a našeho státu zůstaly některé trpké vzpomínky, ale hlavně proto, že není dost reálných styků v poměru k tak přímému sousedství, a to na hranici značně dlouhé, dále že duch Polska na nás už tak nepůsobí, jak působil dříve řečí svých básníků a spisovatelů a konečně že nám obraz polského života v novém státě není dost jasný, takže nezbývá než si přiznat, že ze všech sousedů, jež nás obklopují, je tento náš slovanský příbuzný tím, o němž náš lid nejméně ví a jemuž nejméně rozumí.
Vraťme se však k Rusku. Vztahy jeho k ostatním slovanským národům jsou oficielně přervány a oficielní ideologie vládnoucích tam dnes živlů nezná vůbec vztahů rasového příbuzenství k nim a vzniklé z nich tradice. Nevidí slovanských národů, vidí jen státy a vlády a ty všecky zahrnuje pod pojem evropského kapitalistického světa, jemuž vyhlašuje boj. Tedy s ruské oficielní strany naprosté odmítání jakékoli slovanské politiky a u ostatních Slovanů naprostý konec nadějí v jakoukoli ruskou oporu nebo pomoc. Ovšem pro tu dobu, co potrvá sovětský režim; protože však tento režim je dílem revolučního násilí a nevyvřel z hloubi vlastního ruského života, aniž má co činit s bytostí a geniem tohoto národa, nelze s ním počítat jako s něčím definitivně daným a trvalým. Pod jeho povrchem zůstává Rusko ve svých kořenech nezměněno a tím i nezměněny vztahy a city, jež k němu chovají jiní Slované. Každá změna ve vládě nad Ruskem může přinést oživení jeho úzkého příbuzenského vztahu k nim a tím i nový výraz pro to, co bylo nazýváno „slovanskou myšlenkou“, výraz snad daleko účinnější a svým dosahem pro Evropu dalekosáhlejší, protože se nebude opírati jen o ideály a city, ale o reálnou státní moc slovanských národů. Jest nepochybno a strašlivé zkoušky ve světové válce to jen znovu potvrdily, že slovanství není jen něco mátožného, jen jakási sféra platonických citů a prázdných slov, ale že tato solidarita slovanských národů, opírající se o zjevnou podobnost jazyků, představuje v Evropě velikou moc zájmovou, myšlenkovou a morální, vztahující se na území, tvořící většinu našeho dílu světa. Kdežto národové románští a germánští se dávno vyhranili v typy tak určité a odlišné, že společenství jejich původní základny přestává být pociťováno a nemá alespoň nijakých důsledků pro jejich politiku (válka mezi Anglií a Německem, napětí mezi Italií a Francií), národové slovanští, jednak proto, že krev jejich je méně promíšena a zůstává všem v podstatě společna, dále pak proto, že nepříznivý osud jim neumožnil rozvinouti svou vlastní fysiognomii a ponechal proto v jejich tvářnosti silnou podobnost hlavních rysů, ale hlavně proto, že přese všecko, co je rozvedlo, jazyky jejich si zůstaly tak blízkými, že nepřestávají svědčit o jednotě jejich původu a osudu, cítí se na sebe více odkázáni než kterákoli jiná podobná rasová skupina v Evropě.
Jak vidět však, nelze o dnešním poměru Evropy k Slovanům říci téměř nic určitého. V žádné evropské zemi nezpůsobila světová válka takové změny, jako na jejich území, celkem však možno tvrdit, že jim pomohla dostat se do popředí dějin tak, jako dříve jim to nebylo možno za celá staletí. Politické osvobození západních a jižních Slovanů znamená, že sféra západoevropské civilisace je obohacena o nové národní typy, schopné mocného a svérázného rozvoje. Tato sféra, jež končila druhdy za Berlínem, Ostravou a Peští, táhne se dnes až za Varšavu, k Užhorodu, a na jihu až téměř k Soluni, pojmu kulturní Evropy dostalo se tím tedy značného rozšíření. Ale nejvíce tím relativně vzrostla sféra, kterouž jsme v předchozích úvahách nazývali středoevropskou. Takové asi formy vzdělání, jaké jsme shledali v Německu, Rakousku a u nás, šíří se po celé této oblasti, zahrnující v sebe Polsko, Jugoslavii, Rumunsko a Bulharsko, jakkoli ovšem průměrná úroveň vzdělání tam zůstane vždy nižší než v samém středu Evropy. Vliv německý však tu všude pozbyl své dřívější hlavní a rozhodující mocí, osvobození národové hledí raději k Paříži, a byť i jim zůstávala vzdálena a styk s ní nepřímý, přece jen těmito svými novými vztahy k západu zprošťují se své někdejší kulturní závislosti na němectví.
Přes to však si němčina zachovává své místo zprostředkující řeči středoevropské; následkem toho, že není tu slovanské řeči, jež by mohla nastoupit na její místo. To pak má za následek, že ani ve stycích mezinárodních nemohou Slované proniknout ni jediným ze svých jazyků, ačkoli tvoří největší jazykovou oblast v Evropě. V těchto i jiných věcech odnášejí stále ještě následky svého dřívějšího podřízeného postavení. Ostatně ani Němcům nevede se v té věci mnohem lépe, stará vyvýšenost západu nad ně jeví se tím, že němčina není připuštěna nikde tam, kde rokují nejmocnější tohoto světa. Zde vládne jen francouzština a angličtina a vůči mluvčím těchto dvou největších západních národů zůstávají ostatní v poměru jakés trapné odvislosti. Kdežto státník anglický nebo francouzský užívá své mateřštiny a mluví proto lehce a nečiní si skrupulí, není-li právě silný v zeměpise, mluvčí ostatních národů jsou nuceni namáhat se v cizím jím jazyce, aby slova jejich byla tomuto nejvyššímu panstvu srozumitelna. Stará tradiční distance mezi lidmi dávné životní kultury a těmi ostatními, jež se teprv po nich dostali na výsluní — slovem, následek toho všeho, co tu bylo dříve řečeno o rozdílu dvou hlavních evropských vzdělanostních pásem.
Bilance dnešního stavu Slovanstva nebyla by však úplná ani spravedlivá, kdyby se v ní naproti tomu nepočítalo se zvýšeným významem Ruska, tedy největšího národa slovanského, pro osudy ne už jen Evropy, ale celé zeměkoule. Nic na tom nezmění, že ti, kdož v Rusku vládnou, nedělají politiku ve slovanském duchu; leccos však, co provedl sovětský režim, je, mimo jejich vůli, posilou slovanských zájmů ve světě, tak už především to, že se jim podařilo uhájit integritu ruské říše na březích Tichého oceánu proti Japoncům. Tím že stojí po třináct let příkře proti Evropě a že do ní vypudili celé miliony ruských emigrantů, zaujali nesmírně Evropu pro osud Ruska, vyvolali v ní neobyčejný zájem pro vše ruské a tím ji s Ruskem sblížili. Ač to zní paradoxně, je přec pravda, že projevy ruského ducha a umění nikdy nebyly přijímány a hodnoceny jako součást evropské kultury jako právě teď, kdy Rusko se politicky a hospodářsky obrátilo k Evropě zády a svou rozpínavost obrátilo do Asie. Abstrahujeme-li od režimu bolševického a máme-li na mysli jen sílu a váhu ruského národa, můžeme říci, že vzbudil pro sebe v Evropě nebývalou pozornost, ale že svým jazykem a sférou svých zájmů proniká daleko a hluboko po celé Asií. Je to dnes národ právě tak asijský jako evropský, či určitěji tato Eurasie, jak bývá nazýván souborně celek evropského i asijského Ruska, představuje jakous druhou Evropu, rozsahem ji převyšující a rychle se po jejím vzoru civilisující, třebas že ve znamení socialismu, k jakému by se Evropa nechtěla hlásit. Ale že prvým státem socialistickým na zeměkouli je ruská velmoc, je ovšem fakt nesmírného dosahu světového a nechť kdo soudí o experimentech, jež podniká komunism s ruským obyvatelstvem, jakkoli i ať jakékoli předvídá toho výsledky nebo konce, jisto je, že už tím vystoupila slovanská rasa ze své odlehlosti a rázem stanula v nejdramatičtějším popředí dnešních lidských dějin, tam, kde se nejvíc chce a nejvíc trpí, kde je nejvíce odvahy a nejkrutější zápas, zkrátka, kde byla nasazena páka, aby celý dosavadní svět byl vyvrácen z kolejí.
*
Takové byly asi osudy slovanství v posledních dvou staletích. Víra v Slovanstvo a naděje v jeho pomoc byly vždy význačným rysem ve fysiognomii nového obrozeného Češství. Co se dělo se Slovanstvem v realitě, nemohlo proto zůstat bez odezvy v slovanské ideologii našich buditelů a vlastenců. Jejich naděje v Slovanstvo byla útěchou, k níž je doháněla úzkost před germanisací a nedůvěra k Evropě, od níž, pyšně a lhostejně se k Slovanům tvářící, nemohli očekávat zastání. Nedůvěra k Evropě — ale vždyť sami jsme nejčistší Evropané již od dob Karla IV. a Jiřího Poděbradského! Ryze evropský byl náš boj za očistu křesťanství, pro pokrok Evropy jsme obětovali nejdůležitější zájmy národního bytí, evropské ideje to byly, jež nás vzkřísily z mrákot úpadku a dokonale evropský vzhled i mentalitu měli všichni naši buditelé od Dobrovského, Jungmanna, Kollára. Všichni jsou odchovanci německého vzdělanostního typu, třebas horovali pro slovanskou vzájemnost a toužebným pohledem zírali na východ.
Ano, a tu se právě objevuje tento zvláštní rys kontradikce, jenž dodává určitého výrazu tváři novodobého češství. Čech chce být Slovanem, ale přes to, ba i proti své vůli, zůstává Západoevropanem. Slovanská idea, toť prvá veliká myšlenka, zářná vůdčí hvězda, k níž se dopracovalo první pokolení našich buditelů. Ale zatím co jim plála v hlavách, celá jejich reálná bytost byla nesena vývojovými silami, jež je tlačily k Západu a zařazovaly do oblasti jeho civilisace. K slovanskému východu a jihu tíhlo jejich srdce, zatím co celým obsahem svého vzdělání tkvěli ve sféře německé a středoevropské kultury. Co milovali, bylo daleko a těžko dostupno a co na ně doléhalo zblízka a v čem žili, to je tísnilo, ohrožovalo, vyzývalo k obraně, tak podivné bylo jejich postavení. K tomu si představme úzký okruh jejich života v biedermaierovské době, kdy se ještě málo cestovalo a nebylo železnic a kdy denní tisk byl v počátcích — jaký div, že o Rusku a balkánských Slovanech nemohli nabýt dost určitých představ z vlastního názoru a že si obraz těchto bratrských národů idealisovali podle svých zbožných přání? Ač Evropané od hlavy až k patě, nechtěli hledět na carskou říš očima západního liberalismu a přiznat si, že tento mocný slovanský příbuzný, jejich veliká naděje, je ve skutečností nikoli záštitou Slovanů, ale především záštitou nejčernější reakce, každého absolutismu a duševního násilí. V Jihoslovanech nechtěli vidět než hrdiny a úmyslně zavírali oči před jejich barbarskými poměry a balkánskou špínou jejich prostředí. Byli asi té doby jedinými civilisovanými Evropany, kteří se dovedli dívat na tento poloasijský a polo-orientální východ sklem takových ilusí. Tyto iluse o jiných Slovanech nebyly však u nich známkou nějaké dětinné primitivnosti. Naopak více než v našem prostém lidu žily v hlavách jeho duševních vůdců, byly to iluse a omyly vzdělanců a učenců a doznívalo v nich něco z idejí Herderových a Rousseauových, ze zálib, jež měl končící 18. věk v národech, bližších přírodě než je evropská civilisace. Nechuť k této civilisaci, kterou počínali již tehdy mnozí posuzovat jako nespravedlivou a prohnilou, byla šířena v literatuře oněmi náladami, z jakých povstaly „Pavel a Virginie“ nebo Chateaubriandova „Atala“, lákajícími k útěku z Evropy do zámořských rájů. Jimi byla korigována přílišná pýcha evropanství vůči jiným pevninám a tak možno v těchto sklonech obraznosti a touze po vzdálených národech, dobrých a šlechetných, spatřovat podnět a omluvu i pro slavjanofilské fantasie našich vlastenců, a to nikoliv jen z prvých buditelských generací. Tuto snahu, horoucně si idealisovat všecko slovanské, stavět Slovanstvo nad Evropou a zapírat vůči němu v sobě Evropana, lze sledovat u nás až do posledních dob před světovou válkou, třebas že nebyla již v celém národě tak jednomyslna jako dříve a počínala vyvolávat kritické námitky.
S takovými přišel, jak známo, již Havlíček a poznav na vlastní oči Rusko, uváděl představy, u tehdejších vlastenců o něm běžné, do pravých mezí. Nadšení pro carské Rusko také ochladlo pod dojmem politických událostí: Rusko cara Mikuláše nehnulo r. 1848 ani prstem ve prospěch rakouských Slovanů, zato však pomohlo vojenskou mocí Habsburkům zdeptat maďarské povstání. Generace pozdější, to jest generace prvních Mladočechů, již se učí rozeznávat mezi ruským národem a carskou vládou, v letech polského povstání sympatisuje s národem utlačeným. Ale přes to zůstávají až do nejnovějších dob překvapující až případy Čechů, kteří neváhají hájiti carské Rusko proti Evropě a zapříti tak svou evropskou bytost. Nejvýmluvnějším a nejnápadnějším toho příkladem je jeden z nejpopulárnějších českých básníků Svatopluk Čech. Demokrat mladočeského ražení, záhy zaujatý významem sociální otázky, píše epickou báseň „Evropa“, pod dojmem pařížské komuny. Evropa jest tu jméno symbolické lodí, na níž vypuká smrtelný rozbroj, jenž loď zahubí. Nad tonoucí „Evropou“ vlaje zlověstný rudý prapor; náš kontinent tedy podle věštby básníkovy propadne sociální revoluci. Po letech píše Svatopluk Čech obdobnou báseň „Slavia“. Na této druhé symbolické lodi je všecko krásné a slibné, typy Slovanů, jimiž je loď obsazena, vyřizují tu ve vzletných debatách své spory, a proti ruskému nihilistovi vkládá básník do úst Čecha slova nadšené víry v Rusko, jež silné a mocné překoná šťastně své vnitřní krise a bude vůdcem Slovanstva, zatím co se západem se loučí básník slovy hořkých výčitek, že neměl pro náš národ pochopení a spravedlnosti.
Takové iluse dovedl mít o Rusku český básník, který přec nepatřil ke konservativnímu, nýbrž naopak k levému křídlu národa; tak málo měl víry v Evropu a zato tak růžově dovedl hledět na Rusko ještě v letech, kdy tam již car Alexandr II. zahynul pumou revolucionářů a kdy Alexandr III. se vrátil k prostředkům nejtužšího absolutismu. Tento případ zasluhuje zvláštní pozornosti už proto, že citáty ze jmenovaných dvou básní, postaveny do světla dnešní skutečnosti, působí otřásající tragickou ironií. Stalť se pravý opak toho, co básník věštil: Evropa i po své nejtěžší krisi nalézá v sobě síly konsolidace a právě nad Ruskem, tonoucím v bídě a hrůze, vznáší se rudý prapor sociální revoluce.
*
Teprve světová válka a její výsledky vytvořily novou a reálnější půdu pro naše slovanství. Je nuceno jednak počítat s novými realitami, to jest se samostatným státním životem všech západních a jižních Slovanů, zato však mu nezbývá než vyloučiti ze všech plánů a dohadů pro nejbližší dobu Rusko. Na důležitosti, kterou přikládáme svým vztahům k národům, po krvi a jazyce nám příbuzným, to ovšem pranic nezmění a naše city k nim nebudou proto méně vřelé. Ba naopak, teprv nyní, když sami jsme svobodni a představujeme ve střední Evropě politickou moc, může dřívější náš kult slovanské myšlenky nést praktické ovoce. Válka a převraty nepokazily také nic na našich vztazích k jednotlivým slovanským národům (vyjma ovšem Rusko), naopak některé z nich zesílily nebo se zlepšily. Mnohem důvěrnější a politicky reálnější je náš poměr k Jihoslovanům, jak se jeví úzkým přátelstvím těchto dvou států, a z našeho poměru k Polákům odpadl rozdílný názor na Rusko, jenž býval příčinou trpkosti a nedorozumění. Protože pak není jediného slovanského národa, s jehož zájmy by se naše zájmy křížily, zachováváme si starou pověst národa, jenž je nejlépe povolán, aby pěstil slovanskou vzájemnost a hleděl objektivně na spory mezi Slovany. K čemu se tvořily náběhy již po celé století a k čemu směřovaly sny našich buditelů, to se nyní stává skutkem: Praha je hlavním ohniskem slovanských studií, k ní tíhne a v ní se soustřeďuje více než kde jinde myšlení o slovanské pospolitosti a slovanských zájmech, ba ani daleké Rusko není tu nezastoupeno, neboť emigrace přivedla sem řadu vynikajících mužů ruské vědy a filosofie, kteří přímým stykem s českým duševním životem uskutečňují jeden z předních postulátů slovanské vzájemnosti: aby se představitelé jednotlivých národů slovanských co nejlépe sblížili k společné práci.
Toto všecko naše slovanství zůstává však jen určitě vymezeným oborem našich citů, politických a vědeckých vztahů, na náš celý duševní život nemá valného vlivu. Každý Čech miluje ostatní Slovany a rád dává tuto svoji lásku rozněcovat vzletnými slovy, při tom však celou svou duševní bytostí a vzděláním je úplným západníkem, slovanských jazyků nezná a ze slovanských literatur jen ruská působila na naši silným vlivem. Ale i tato vlna ruského literárního vlivu již u nás opadla jako v celé Evropě a nová reálnější půda, na níž dnes slovanská vzájemnost stojí, je ještě příliš mladá, než aby byla mohla vytvořit základy pro důvěrnější kulturní vzájemné styky. Co se dnes u nás čte z polské nebo jihoslovanské literatury, nebo co se zná z jiných umění těchto národů, jest až mizivě nepatrné proti nesmírné záplavě překladů a uměleckých vlivů ze západních a severních zemí. Nářky nad tím by byly marné, odpovídáť to jen naší evropské orientaci a z toho plynoucímu poměru ke všemu východnějšímu. Čech miluje bratry Slovany, ale vzory pro kulturu, umění a technické pokroky hledá si na západě. Nehledě ani k tomu, že vliv západní civilisace proniká dnes celou Evropou daleko mocněji než dříve; odtud přicházejí stále ještě módy a vzory životních zvyků, vynálezy a technické vymoženosti, ale i předpisy literárních zálib a vkusu. Nejlákavější četbou zůstává stále román francouzský a anglický, ve výrobě filmu vládne diktát Ameriky, tyto věci tvoří ducha doby a mentalitu průměrného Evropana — co proti tomuto celému moři podnětů a dojmů, jež se na nás valí ze západu, může postaviti kultura spřízněných nám slovanských národů? Do toho pojmu západní civilisace třeba ovšem zahrnout i Německo a vskutku jako v dávných dobách je ono i dnes z největší části prostředníkem mezi námi a Evropou, jenže se to nerado u nás přiznává. Je to něco podobného jako s našim poměrem k jiným Slovanům, jenže obráceně. K bratřím Slovanům se nadšeně hlásíme, ale nemá to vlivu na náš denní život. Styky s německou sférou naopak naplňují náš denní život, jenže se neradi zjevně k tomu hlásíme.
Leží to tedy už v povaze našeho poměru k Slovanstvu a je to výsledkem celého našeho položení v Evropě, že naše slovanství si zachovává svůj ráz ideologie, povznášející sice pro nás a srdečně cítěné, ale v podstatě přece jen nevykročující z mezí krásné theorie. Zrodilo se z tísně národa, příliš vysunutého na západ a odtrženého od mateřského kmene, z jeho úzkosti, že bude poněmčen, ale této tísně a úzkosti již není, čímž odpadá nejhlubší vášnivý motiv, abychom obraceli svůj pohled k východu s nadějí v spásu. Nejde nám už o bytí a nebytí, ale ovšem i každý nejstřízlivější náš politik uzná, že ve slovanských národech, to jest dnes státech, máme nejpřirozenější spojence. Abychom však hledali oporu jen a jen ve slovanství a podřizovali tomu celou svoji kulturní bytost i obsah svého vzdělání, tomu brání dvě nové závažné okolnosti, jež vytvořil výsledek světové války. Předně: zmizelo pro nás nebezpečí germanisace. A za druhé: Němec přestal nám být jediným zprostředkovatelem evropského ducha, našli jsme si k západu své vlastní cesty a jsme s ním v přímých a velmi živých stycích. Nežijeme už proto s pocity opuštěnosti a nepotřebujeme volat po slovanské pomoci jako ten, jenž je nucen stále chvět se o svou existenci.
Základní pocity pro vývoj češství byly tedy, jak jsme viděli: obava z německé převahy; touha po Evropě, ale zároveň nedůvěra k ní, ježto nám bylo její kulturní dary přijímati z německých rukou; z toho všeho pak obracení se k Slovanstvu, toužebný pohled na východ. Ani jedna z těchto tří věcí nezůstává v tom stavu, v jakém ji viděli naši buditelé. Veliká krise Evropy, stále ještě těžká a nerozřešená, jakož i uvedené právě nové okolnosti národního našeho života vytvářejí pro něj novou podlohu. Zápas s němectvím je v hlavních rysech dobojován k našemu prospěchu. Jsme dokonalými Západoevropany, není už na nás jen abychom přijímali dary Evropy, ale máme, čím bychom sami přispívali k jejímu společnému kulturnímu dílu. Slovanstvo není dosud tak mohutným celkem, jak bychom si přáli pro zabezpečení své budoucnosti, Rusko je z Evropy vyřazeno, starý panslavism je mrtev, své vztahy k Slovanstvu jsme nuceni navazovat na zcela nové půdě. Není však mrtva myšlenka slovanské plemenné, jazykové a tím i kulturní příbuznosti; tato myšlenka nás odškodňuje za pocit malosti našeho národa a podkládá vědomí češství jistou touhou veliké šířky a expanse. Pro jiné národy jest jediným nadnárodním pojmem, k němuž mohou směřovat, evropanství. My máme takové pojmy dva a ony oba staví veliké cíle našemu národnímu snažení: jsme dokonalí Evropané a při tom Slované.