„Moc suverenity spočívala ve fyzické síle vynutit si poslušnost.
Síla
vlastnictví spočívala ve vlastníkově hospodářské moci
neposkytovat jiným ničeho
z toho, co mu náleží, co však jiní
také potřebují.... Moc vlastnictví se mění
s hospodářskými
podmínkami. Svoboda sama je prázdná a bezvýznamná.
Její význam
spočívá v jejím obsahu.
A tím obsahem je svoboda volby.
John R. Commons:
Legal Foundations of Capitalism
Je samozřejmě pravidlem každé diskuse, že její účastníci užívají výrazů v témže smyslu a že tento smysl musí odpovídat spíše tomu, jak se všeobecně chápe, anebo jak se o tom předem dohodnou. Jakákoliv úchylka od dohodnutého pojmu musí být zjevně označena (uvozovkami apod.). Tohoto pravidla často Marx a marxisté nedbali, což způsobovalo nedorozumění a nekonečné kontroverze o pravém významu Marxova učení. V tomto ohledu je zvlášť důležité, jak Marx užíval výrazu „kapitál“. Obvykle se slovem „kapitál“ rozumí souhrn prostředků, který není určen k okamžité potřebě, ale k docílení zisku, přinejmenším úroků. Zisk je odměna pro kapitalistu, nechá-li svůj kapitál pracovat v obchodním podniku buď jako podnikatel, anebo jako účastník. Úrok je kapitalistova odměna za zapůjčení kapitálu. V tomto smyslu také Marx a jeho stoupenci tohoto výrazu velmi často užívají. Avšak Marx mu propůjčil ještě jiný význam, kterého jeho stoupenci také často užívají, aniž by - bohužel - pečlivě rozlišovali mezi těmito dvěma významy. Nejlepší vysvětlení pro toto speciální marxistické pojetí výrazu „kapitál“ nalezneme ve 25. kapitole prvního dílu Kapitálu, nadepsané „Moderní teorie o kolonizaci“, kde Marx cituje z knihy Edwarda G. Wakefíelda England and America tuto historku:
„Především Wakefield objevil, že mít peníze, životní potřeby, stroje a jiné výrobní prostředky nestačí v koloniích k tomu, aby člověk byl označen jako kapitalista, ledaže by kromě toho měl námezdní dělníky nebo jiné osoby, které by byly nuceny dobrovolně se „prodávat“. Učinil tak objev, že kapitál není věcí, ale sociálním vztahem mezi lidmi, a že je to vztah, který je determinován věcmi.“
Zde Marx připojil hvězdičku a pod čarou ocitoval tento odstavec ze svého eseje „Wage, Labour and Capital“:
„Černoch je černoch! Za určitých okolností – a pouze tenkráte - stává se otrokem. Dopřádací stroj je na spřádání bavlny. Za určitých okolností není to více kapitálem, nežli zlato, které již samo o sobě znamená peníze - nebo cukr, který znamená cenu cukru. Kapitál je sociálním vztahem produkce. Je to dějinný vztah produkce.“
Potom Marx pokračuje ve svém vyprávění:
„Mr. Peel - lamentuje Wakefield - si vzal do západní Austrálie (Swan River) životní potřeby a výrobní prostředky v hodnotě 150.000 liber. K tomu ještě při své prozíravostí přibral 3000 lidí, mužů, žen a dětí, vesměs příslušníků dělnické třídy. Avšak na místě určení „nezůstal mu ani jeden sluha, aby mu ustlal, anebo přinesl z řeky vodu “. Ubohý Mr. Peel, který si opatřil vše, kromě anglických výrobních vztahů! Zapomněl si je vzít ke Swan River!“[1]
Ve skutečnosti šlo pouze o 300 lidí. Marxovi zde zřejmě pero uklouzlo. Žádný z vydavatelů Kapitálu nekontroloval toto neuvěřitelné číslo „mužů, žen a dětí“. Avšak důležitější nežli toto uklouznutí pera je, že Marx zatajil před čtenáři konec Wakefieldovy zprávy o zániku Swan Riverské kolonie. Zkrátka: Peelovi dělníci složili pod stany z lodě stroje - částečně dřevěné konstrukce - a jiné zboží. A potom Peela opustili, aby si našli nezávislé zaměstnání na svobodné půdě, zatímco Mr. Peel byl bez sloužících. Jeho kapitál zanikl, poněvadž stroje a jiné zboží se zkazilo, jakmile se stany rozpadly. Avšak pokus dělníků žít na svobodě se nezdařil a za několik měsíců se vrátili a prosili Mr. Peela o zaměstnání a jídlo.
„Viděli jsme, že jednou Mr. Peel zaměstnával své dělníky, abys ním zůstali, a podruhé opět prchal před jejich hněvem, poněvadž jim nemohl dát práci. Totéž se stalo v mnoha jiných případech. Pokaždé se tak stalo pro snadnost, s jakou se v koloniích dělníci stávali majiteli půdy. Mnoho z těchto samostatných majitelů půdy zemřelo hladem!“[2]
Tato zpráva ukazuje, že stroje bez dělníků nejsou kapitálem, ale „mrtvým nářadím“. Avšak dělníci bez nářadí mohou zemřít, jestliže nenajdou zaměstnání buď jako nezávislí farmáři, nebo jako najatí dělníci. Kapitál bez lidí znamená „mrtvé nářadí“ - a lidé bez kapitálu, tak řečeno s prázdnýma rukama, nemohou nic vyrábět.
Marx dává na tomto místě výrazu „kapitál“ jiný význam, než jak se obyčejně chápe. Zde tím Marx míní sociální vztah mezi lidmi za určitých sociálních podmínek, které tehdy existovaly v Anglii, nikoliv však v západní Austrálii. Tehdejší sociální podmínky v Anglii přinutily ony muže, ženy a děti, aby se připojili k Peelově expedici - v naději na práci v jeho továrně.
Když anglický továrník Peel seděl na břehu řeky Swan mezi svými stroji, pravděpodobně hlouběji přemýšlelo svém soukromém majetku, o svém „mrtvém nářadí“, než tak učinil pan Marx. Mr. Peel by byl asi souhlasil, že stroje samy o sobě nejsou kapitálem, scházejí-li pracovníci, kteří by do těchto strojů vnesli život a že výrobní prostředky stávají se kapitálem pouze za určitých sociálních podmínek. Ale potom by asi anglický továrník přišel k názoru, že soukromý majetek, strojní zařízení, není jedinou rozhodující podstatou kapitálu a že měl počítat s okolnostmi, které tenkrát náhodou byly v Anglii zcela odlišné od australských. Avšak filozof, známý svou logikou, lpěl na své utkvělé ideji, že soukromý majetek je podstatou kapitálu - nástroje pro vykořisťování prací. A Marx zakládal provedení svého revolučního programu - zrušit kapitalistický systém - pouze na zrušení soukromého vlastnictví jako části výrobních prostředků.
Na poslední stránce svého Manifestu Marx píše: Komunisté všude podporuji každé revoluční hnutí proti dosavadním společenským a politickým poměrům. Ve všech těchto hnutích vyzdvihují otázku vlastnictví jako základní otázku hnutí bez ohledu na to, zdaliž nabyla formy více nebo méně vyvinuté.[3]
Zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků se tak stalo podstatou Marxova socialismu v teorii i praxi. Engels zdůraznil, že obzvláštní význam dává Marxově knize „Třídní boj ve Francii“ ona skutečnost, že zde Marx poprvé razil vzorec třídního boje, který se později měl stát všeobecně platným vůbec a jako takový byl - podle Engelse - přijat ve všech zemích všemi stranami socialistického ražení. Tímto vzorem je přivlastnění si výrobních prostředků proletariátem, zrušení kapitálu, zrušení námezdního systému a jejich vzájemných vztahů. Když později Marx rozšířil tento vzorec tím, že do něj zahrnul i přivlastnění si prostředků směny, bylo toto rozšíření - podle Engelse - jasným důsledkem Komunistického manifestu a neznamenalo to nic jiného, než rozšíření základního tvrzení.[4]
Marxovo učení o významu soukromého vlastnictví výrobních prostředků jako o nástroji sociálního vykořisťování bylo natolik jednoduché, že si ho mohly osvojit milióny dělníků, právě tak jako tisíce intelektuálů, postrádajících vzdělání jak v národohospodářství, tak i v sociálních vědách. Zdá se jasné, že podnikatel, vlastník výrobních prostředků, vykořisťuje dělníky, kteří tyto prostředky nevlastní. Avšak to je stejně zřejmé jako to, že „slunce vychází a zapadá, jak každý jasně vidí“. Ve skutečnosti slunce nevychází ani nezapadá, a ten jasně viděný pohyb slunce je pouhou iluzí. Mnozí marxisté museli projít trpkou osobní zkušeností, než poznali klam Marxova „základního i rozšířeného“ vzorce.
Avšak vraťme se k E. G. Wakefieldovi, k tomuto nedocenitelnému Marxovu rádci! Wakefield poukazoval na skutečnost, že dělníci dovezení Mr. Peelem ho opustili ihned, jakmile se jim naskytla možnost pracovat na volné noze, poněvadž se domnívali, že takto si mohou vydělat více, než by jim byl Mr. Peel ochotný platit. Marx nevyvrátil Wakefieldovo tvrzení, že volný způsob nabytí půdy v kolonii byl důvodem, proč Peelovy stroje a kapitál nabytý v Anglii se staly v Austrálii mrtvým nástrojem. Marx předkládá se sžíravou ironií seriózní Wakefieldův návrh, aby koloniální vláda prohlásila půdu za vlastnictví státu a aby se prodávala za vysokou cenu přistěhovalcům. Výsledek této politiky by byl podle Wakefielda dvojnásobný! Za prvé: nabývání půdy by bylo dražší a přistěhovalci by tak byli nuceni dlouho pracovat za mzdu, aby si mohli uspořit dostatek peněz na zakoupení půdy. A za druhé: vláda by takto nashromáždila fondy, aby mohla podporovat další emigraci, takže pracovní trh by se rozšířil o chudé lidi, ochotné pracovat za nižší mzdu. V Anglii to jsou statkáři, kteří brání nabývání půdy, v koloniích by tak však činil stát. Výsledek by byl tentýž: bylo by mnoho závislých lidí, kteří by byli ochotni prodat svou práci za nízkou mzdu, a tak by se umožnilo vlastníkům výrobních prostředků nabývat zisku a hromadit kapitál.
Zastavme se na chvíli, abychom se podívali, jak Wakefieldův marxistický objev ovlivnil bolševickou protikapitalistickou politiku v Rusku a u jeho satelitů. Tam konfiskovali veškerou půdu, nejen velkostatky, aby tak zestátněním zabránili nabývání půdy. Nádavkem k tomu ještě uzavřeli hranice a každý pokus o jejich překročení byl běžně trestán. Výsledkem toho bylo poddanství - v koncentračních táborech přímo otroctví - pod „diktaturou proletariátu“.
„Za starých dob jsme pracovali pro statkáře, nyní pracujeme pro vládu. Jaký je v tom rozdíl?“ Tak se na to dívali sedláci - po oné „velké změně“, kterou způsobil Stalin vypuzením rolníků-kulaků.[5]
Louis Fischer, exkomunista, napsal v článku o svém rozčarování ze sovětského komunismu: „Rusko mne naučilo, že převedení majetku ze soukromých rukou do rukou vlády samo o sobě ještě nepřispěje ke zlepšení života a ke svobodě.“[6]. Dokonce i Lev Trockij, když se pokusil rozluštit problém chudoby, upustil od ortodoxní nauky: „Přemýšlející lidé prostě viděli, že revoluce formy vlastnictví neřeší jejich problém, ale pouze zvětšuje.“[7]
Avšak nahrazení soukromého vlastnictví státním vlastnictvím výrobních prostředků je základním principem Marxovy teorie a marxistické politiky. Ukáže-li se, že tento princip je chybný, potom se zhroutí celá teoretická výstavba marxistického komunismu.
Marxovi nedovolila jeho představa o třídním boji mezi majiteli výrobních prostředků a nemajetným proletariátem, aby analyzoval ony okolnosti, za kterých se černoch stává otrokem a stroj kapitálem (podle Marxe „prostředkem k vykořisťování“).
Zřejmě tyto okolnosti byly pro existenci kapitálu mimořádně důležité! Proč se mužové Mr. Peela k němu přidružili v Anglii a opustili ho v Austrálii? Wakefíeld to vysvětlil zcela jasně. Marx přijal jeho vysvětlení se sarkastickým zadostiučiněním („Mr. Peel si opatřil všechno, jenom ne vývoz anglických výrobních vztahů“)‚avšak přesto se nevzdal své teorie, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků je kořenem sociálního zla a že zrušení privilegia soukromého vlastnictví je první podmínkou sociálního pokroku.
Podle Marxova názoru rozděluje soukromé vlastnictví výrobních prostředků společnost na dvě třídy: buržoazii a proletariát. Po odstranění soukromého vlastnictví musí buržoazie zmizet, avšak co bude s proletariátem? Když jedna ze dvou tříd zmizí - druhá zůstává?
Kladné zodpovězení této otázky by bylo z matematického stanoviska správné, avšak nebylo by v souladu s Marxovým „vědeckým“ socialismem. Jestliže jedna ze dvou tříd zmizí, ztrácí (podle Marxe) třídní rozdělení svůj význam. Pročež není tu vůbec žádných tříd a proletariát tudíž zmizí také! Čtenář asi snadno zpozoruje ten trik: lidé, kteří tvoří třídu proletářů, zůstávají - oni pouze ztrácejí své pojmenování. Mohou být dál nazýváni „pracujícími“ jako v Rusku, nikdy ne však „proletáři“. Přežili tedy „zrušení své třídy“. Buržoazie takové štěstí neměla: velká její část ztratila - současně se zrušením své třídy -také své životy.
Marx ve víře, že kapitál spočívá v soukromém vlastnictví výrobních prostředků, nevnikl do podstaty kapitalismu. Jak Wakefield poznal, vlastnictví výrobních prostředků neobsahuje samo o sobě ještě možnost vykořisťovat nemajetné lidi, ani neposkytuje záruku takové možnosti. Vlastníci soukromých majetků ztrácejí svoji moc k vykořisťování, nemají-li politické výsady. Tento vývoj můžeme pozorovat ve všech demokraciích, které vznikly z oligarchií majetkových tříd a vyvinuly se v politické útvary, kde „každý se počítá za jednoho a nikdo za víc“. Je ovšem jasné, že pokrok demokracie otřásl pozicí boháčů, poněvadž ti jako voliči tvoří pouze menšinu. Byl by ovšem omyl, kdyby se podle této skutečnosti usuzovalo, že demokracie otřásla zákonnou institucí vlastnictví - jak se Marx domníval. Nejenže malí vlastníci lpějí více na svém majetku nežli velcí boháči, oni také hájí své právo na majetek jako velmi důležitou sociální instituci. V každé zemi, kde se marxističtí komunisté snažili odstranit soukromé vlastnictví a nahradit ho zestátněním výrobních prostředků, narazili na odpor malých vlastníků a řemeslníků. V demokratických zemích dovoluje svoboda řeči a tisku, aby se diskutovalo o způsobu nabývání a užívání majetku (nebo peněz), o nerovností příjmů a majetku, o převodu vlastnictví, o jeho zdanění a jiných sporných věcech, avšak z toho nevyplývá, že demokracie je nepřítelem soukromého majetku.
Naopak, vlastnické právo je daleko pevnější a jeho obhájení daleko jistější v demokraciích, než v jiných vládních systémech. Vlastnické právo je chráněné jak právem soukromým, tak také právem veřejným. Právo nebylo nikdy a nikde absolutní. Vždy a všude bylo podřízeno určitým omezením. Jeho účel a rozsah závisel a závisí na mravním a právním přesvědčení a hospodářských podmínkách příslušného národa. Velkou chybou Marxe a Engelse a jejich stoupenců bylo, že neuznali sociální význam soukromého vlastnictví a pravou funkci veřejného majetku.
Sovětský systém je uskutečněním Marxovy doktríny o osvobození práce z pout kapitálu - totiž ze soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Soukromé vlastnictví bylo nahrazeno vlastnictvím veřejným. Ztratily tedy v Rusku stroje svůj charakter tak, jako ony stroje v historce o Mr. Peelovi? Rozhodně nikoliv! Stroje se staly vlastnictvím státu a vlády nad výrobními prostředky se chopila skupina bossů a byrokratů za ochrannou hradbou policie a armády. Tato „nemajetná“ skupina vykořisťuje dělníky daleko více, než je předtím vykořisťovali soukromí majitelé. Tím je prokázáno, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků není tím nástrojem vykořisťování práce. A že dokonce bylo prokázané, že stát jako vlastník výrobních prostředků je daleko krutějším zotročovatelem, nežli byli soukromí vlastníci před bolševickou revolucí.
Lenin prohlašoval „mzdové otroctví“ kapitalistického systému za důsledek soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Jeho zrušením toto mzdové otroctví mělo být odstraněno. Bylo však opravdu odstraněno? Dne 2. srpna 1918 řekl Lenin: „Dělníci drží pevně ve svých rukách továrny a rolníci nevrátí půdu statkářům! Kdyby byl Lenin žil ještě několik let déle, byl by viděl, že továrny drží své dělníky daleko pevněji: Stalin zavedl pro dělníky zákonnou povinnost pracovat pouze v určené továrně a neopouštět ji bez úředního souhlasu. A co potom říci o oněch dělnících, kteří jsou ještě pevněji drženi v koncentračních táborech nucených prací?
Po několikaletém krveprolévání v občanské válce, po strašném hladomoru (1921) a po váhavých pokusech něčeho, co mělo být socialismem, Lenin byl nucen vyhlásit, že to, co zavedl v Rusku, byl státní kapitalismus. Ve svém referátě, předneseném 12. listopadu 1922 na IV. sjezdu Komunistické internacionály, Lenin řekl: „Státní kapitalismus, který jsme zavedli v naší zemi, má zvláštní formu a nijak se nepodobá státnímu kapitalismu, jak je obyčejně chápán...“[8] Zajisté sovětský vzor státního kapitalismu svou nelidskostí a vykořisťováním práce přesahuje každou představitelnou formu státního kapitalismu. I z nářku Leninova spolubojovníka Lva Trockého lze zjistit, jak dalece odstranění buržoazie přispělo k zavedení beztřídní společnosti:
„Je nejvyšší čas, abychom poznali, že v Sovětském svazu se vytvořila nová aristokracie. Říjnová revoluce se prováděla pod vlajkou rovnosti. Byrokracie je ztělesněním nestvůrné nerovnosti. Revoluce odstranila šlechtu. Byrokracie tvoří novou šlechtu Revoluce odstranila tituly a řády. Avšak nová aristokracie spotřebuje ohromnou část národního důchodu. Její stanovisko vůči lidu je podvodné a plné falše. Její vůdcové jsou nuceni tajit skutečnost, klamat masy, přetvařovat se a nazývat černé bílým. Celá politika nové aristokracie je spiknutí. A nová ústava není nic jiného, nežli spiknutí!“[9]
Jiný znalec sovětského systému napsal: „Průmysl patří lidu, avšak třídní rozdělení a třídní vykořisťování zůstalo tak brutální a primitivní, jako bylo předtím. “[10]
[1] K. Marx: Capital, přel. Eden a Cedar Paul. New York: Everymans Library, E. P. Dupton and Co. 1946, str. 849-850
[2] Edward G. Wakefield: England and America. New York: Harper and Brothers, 1834, str. 217. Viz také Richard Gamet „Edward Gibbon Wakefield“, New York: Longmans, Green and Co., 1898, str.87
[3] K. Marx, B. Engels: op.cit., str. 60
[4] Rühle, op.cit., str. 191
[5] Eugene Lyons Assignment in Utopia. New York: Harcourt, Brace and Co., 1937, str. 323-324. Autor žil v SSSR šest let jako korespondent United Press.
[6] A. Koestler, I. Silone, R. Wright, A. Gide, L. Fischer a S. Spender: The God That Failed. New York: Harper and Brothers 1950, str. 227
[7] L. Trockij: The Revolution Betrayed. New York: Pioneer Publishers, 1937, str. 26
[8] The Essentials of Lenin. London: Lawrence and Wishart, 1947, II., str. 818
[9] L Trockij: I Stake My Life. Řeč ze dne 9. února 1937 na shromáždění v New Yorku. Colombo, Ceylon: A Lanka Samasamaja Publication, 1950, Str. 16
[10] Max Eastman: Stalin‘s Russia and the Crisis in Socialism. New York: W. W. Norton and Co., 1940, str. 241