Pravá vědecká teorie znamená úspěšně fungující hypotézu.
J. W. Sullivan
Marxovo životní dílo se skládá z analýzy kapitalistického systému, z jeho domnělého odhalení sebevražedného vývoje kapitalismu, z jeho prorokování sociální revoluce, která učiní konec kapitalismu, a z jeho úsilí založit mezinárodní dělnickou organizaci, která by připravila a vedla revoluci jakožto přechod k socialismu.
„Socialismus” byl výraz, kterého se užívalo pro označení různých programů pro nový sociální řád, který by měl nahradit kapitalismus a který by vyhovoval mravním principům a politickým ideám autorů a stoupenců tohoto nového řádu. Avšak mezi socialisty se vyskytly velké názorové rozdíly jak o vzoru budoucího sociálního řádu, tak o cestách a prostředcích, kterými by se ho mělo dosáhnout.
Jelikož Marx odmítl vypracovat nějaký plán pro sociální systém po revoluci a omezil se na analýzu a negativní kritiku kapitalistického řádu, nezaslouží si jeho nauka vůbec názvu socialismus. Ve skutečností je to pouze jakýsi druh antikapitalismu. Marxovo vlastní označení „vědecký socialismus” pro jeho sociální filozofii je nevhodné. Jaký je vztah vědy k socialismu?
Oborem vědy je realita a pouze realita: lidstvo, věci, události. Předmětem vědecké práce je odhalení skutečných vztahů mezi fakty (anebo lépe řečeno mezi jevy) a vyjádření těchto vztahů ve všeobecných pojmech, tj. objevení principů nebo zákonů. Věda nemůže stanovit cíle nebo ideály pro lidskou činnost. Ty spadají do životní filozofie (Welt - und Lebensanschauung). Každý člověk má svou životní filozofii, avšak ta není vědou. Dotyčný může být velkým vědcem, avšak také ctižádostivým egoistou nebo národním šovinistou, který by vše obětoval pro svoji kariéru, nebo pro domnělou slávu svého národa. Jeho egoismus nemá nic společného s vědou.
Věda může pouze opatřit informace o pravděpodobných výsledcích různých cest k dosažení účelu, sama však síje nemůže vybrat. Jinými slovy, věda může poskytnout informace o technické vhodnosti prostředků, a to na základě předcházejícího zkoumání příčin, podmínek a výsledků. Avšak technická vhodnost není jedinou věcí, kterou třeba při volbě prostředků uvážit. Při výběru uvažujeme obyčejně o prostředcích z jiných hledisek, jako např. morálka, náboženství, politika, zákony, ekonomie, estetika. Rozhodování o účelu a volba použitelných prostředků je duševní proces, který nazýváme hodnocení, nikoliv poznání. Každé hodnocení předpokládá poznání nebo víru v účinnost v úvahu přicházejících prostředků. Při hodnocení není naši úlohou získat vědomosti, nýbrž rozhodnout se, co a jak dělat - to znamená vybrat si mezi několika alternativami.
Základním omylem Marxovým bylo jeho přesvědčení, že účely - právě tak jako cesty k jejich dosažení - jsou určeny vnějšími, on obyčejně říká „materiálními”, podmínkami lidského života, a že hodnota může být zjištěna vědeckou analýzou. Marx se domníval, že ekonomické hodnoty jsou objektivní kvantity, rovnající se určitým kvantitám práce, kterou třeba vynaložit na zhotovení výrobku. Tyto hodnoty jsou výsledkem „výrobních vztahů” a všechny změny v nich jsou způsobeny „materiálními výrobními silami”. Jiné hodnoty a instituce jsou pouze „ideologickými formami, ve kterých si lidstvo uvědomuje konflikt mezi existujícími výrobními vztahy a jejich materiálními silami a tento konflikt vybojovává”.
Leč přečtěme si Marxova vlastní slova, která představují jeho filozoficky, světový názor na vědecké metody! V předmluvě ke své knize Příspěvek ke kritice politické ekonomie (1859) Marx popisuje své studie o Hegelovi, jmenovitě o jeho díle Filosofie práva, kde uvádí:
„Celkový výsledek, k němuž jsem dospěl a který, když už ho bylo dosaženo, mi pak byl při studiích vodítkem, se dá stručně formulovat takto: Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, na níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejích vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo - což je jen právní výraz toho -s vlastnickými vztahy, uvnitř nichž se proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby. Při zkoumání takových převratů musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v ekonomických výrobních podmínkách, který se dá přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filozofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a vybojovávají ho. Jako neposuzujeme individuum podle toho, co si samo o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou epochu převratu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak, toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy. Společenská formace nikdy nezaniká dříve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, než se materiální podmínky jejich existence vylíhly v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může řešit, neboť při přesnějším zkoumání se vždycky ukáže, že úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řešení už dány nebo kde jsou alespoň v procesu vznikání. V hrubých obrysech je možno označit asijský, antický, feudální a moderní buržoazní výrobní způsob za progresivní epochy ekonomické společenské formace. Buržoazní výrobní vztahy jsou poslední antagonistická forma společenského výrobního procesu, antagonistická nikoliv ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individuí; avšak výrobní sily vyvíjející se v lůně buržoazní společnosti vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací tedy končí předhistorie lidské společnosti.”[1]
Tento materialistický výklad dějin, ačkoliv je marxisty velmi oceňován, není vědeckým objevem, spíše jakýmsi druhem metafyzického projevu. Nemůže být konstatován, ani ověřen vědeckým důkazem. Marx věřil, že objeví zákonitost sociální revoluce. (Engels ve své řeči nad Marxovým hrobem ho přirovnal k Darwinovi.)
Marx byl přesvědčen, že materiální podmínky výroby určují duševní život a všechny sociální instituce. Připouští, že tato „nadstavba” vykonává určitý vliv na další produkci, avšak neuznává vzájemný vztah mezi dvěma faktory: mezi materiálními podmínkami výroby a lidskými představami. Věřil jenom v jediný trend: materiální podmínky jsou příčinou a duševní život je výsledek.
Marxův materialistický výklad dějin byl předložen ve formě dosti nepropracované v jeho Německé ideologii, napsané v letech 1845-1846, avšak teprve po smrti Engelsově uveřejněné:
„Nade vše nezbytným pro život je jídlo, pití, příbytek, oděv a několik jiných málo věcí. Z toho vyplývá, že prvým dějinným počinem je výroba prostředí, k ukojeni těchto potřeb, produkce materiálního života samotného a tento historický fakt je rozhodujícím základem celé historie. Jaký život lidé vytvářejí, tací jsou. Takto to, čím jsou, shoduje se s tím, co produkují - a nejenom s tím, co produkují, ale jak to produkují. Pročež od materiálních výrobních podmínek závisí, jací lidé jsou.” [2]
Marx nazval svou metodu myšlení „dialektickou”. Tuto metodu i její jméno si osvojil od německého filozofa G. W. F. Hegela (1770-183 1). Hegel učil, že každá idea jako „teze” přichází do konfliktu se svou negací – „antitezí” a z tohoto konfliktu vzchází třetí idea „syntéze”. Tato se stává opět novou tezí, přichází do konfliktu s antitezí a vyplývá z toho opět nová syntéze a tak dále. Marx použil tohoto trojúhelníku ve své filozofii. Tvrdí například, že třídy se vyvinuly tímto dialektickým procesem: v době otroctví vznikl feudalismus z konfliktu mezi otrokáři a otroky, z konfliktu mezi feudály a poddanými (ve městech mezi cechmistry a tovaryši) vznikl kapitalismus. A v kapitalistickém systému z konfliktu mezi kapitalisty a dělníky vznikne, podle Marxe, nový sociální systém, a to beztřídní a bezestátní komunistická společnost. Avšak mezi Hegelovou a Marxovou koncepcí dialektiky je rozdíl. Především Hegelova dialektika reprezentuje vývoj idejí, kdežto Marxova vývoj materiálních výrobních podmínek. Za druhé, podle Hegelovy filozofie je dialektický vývoj idejí nekonečný, přinejmenším tak dlouhý, jak lidstvo bude trvat. Podle Marxovy filozofie dějin končí dialektický proces zhroucením kapitalistického systému. Jak Marx předpovídal, je kapitalistický systém „poslední antagonistickou formou sociálního výrobního procesu”. Skončí sociální revolucí, ve které „vyvlastňovatelé budou vyvlastněni” a zavede se beztřídní systém společnosti.
Podobný konec očekává také průběh politické organizace lidstva: „moderní stát”, jehož „exekutiva je pouze výborem pro řízení obecných záležitostí veškeré buržoazie”, srazí se se svou antitezí, tj.s organizovaným proletariátem. Vyvrcholením této srážky bude sociální revoluce, která jako syntezi přinese diktaturu proletariátu jako předehru k bezestátní společnosti. Stát tak „odumře”. Beztřídní a bezestátní sociální řád bude věčnou syntézí a bude koncem dialektického procesu lidské historie a prehistorie.
Jestliže je něco charakteristického pro tzv. utopie, potom je to idea o konečném a věčně trvajícím stavu dokonalého sociálního řádu dokonalých lidí, žijících v nezkaleném štěstí a míru. Marx a Engels mluvili posměšně a opovržlivě o „utopistických socialistech”. Do této kategorie zahrnovali nejen autory vyprávění o imaginárních společnostech, jak je prezentovali More a Campanella, ale i romantické socialisty z prvé poloviny devatenáctého století, Saint-Simona, Roberta Owena a Charlese Fouriera.[3]
Marxovo očekávání beztřídní a bezestátní společnosti bez sociálního antagonismu je vzornou ukázkou utopistického myšlení. U Marxe a Engelse to byla sama sebe obelhávající sofistika zahalená do pláště vědecké frazeologie. Jejich pozdější stoupenci napodobili jejich nadutost a užívali jejich frazeologie s takovým úspěchem, že kdokoliv by se opovážil zapochybovat o zlatém věku beztřídní a bezestátní společnosti, vypadal by jako pravěká zkamenělina.
Avšak proces sociálního rozvoje počal od nepaměti a neustane, pokud na zemi bude lidstvo. Lidské povaze je vrozena touha po „lepším”, a to je patrné na dnešním stavu euroamerické civilizace. Francouzské přísloví praví „Lepší je nepřítel Dobrého“. Nic se nepovažuje za vrchol dokonalosti a za stav permanentního trvání.
Změny v organizaci nemohly být způsobeny hmotnými výrobními silami, působícími slepě uvnitř hmotných výrobních podmínek a nějakým způsobem popoháněných „dějinnou nutností”. Změn v sociální organizaci dosahují lidé, kteří na různé životní podmínky reagují způsobem přiměřeným jejich duševním silám, znalostem přírody a jejich obratností, jak užít hmotných i nehmotných prostředků, jež se jím naskytují.
Marxova oblíbená idea „dějinné nutnosti” byla echem Hegelova principu: „Vše, co je, musí být - a vše co musí být, je!” Tato okázale provokativní formule není nic jiného, než výraz zákona kauzality. Nic neříká ani o tom, co bude, ani o tom, co by mělo být. Nikdo nemůže říci, co je „dějinnou nezbytností” dříve, než se to stane, a často je velmi těžké dokázat, co bylo skutečnou příčinou a podnětem sociální události. Vysvětlení je často spornou otázkou.
Marx věřil, že jeho analyzující metoda dějinného vývoje sociálního řádu, jehož poslední fází je kapitalismus, může být nazvána vědeckým socialismem, protože v pátrání po příčinách současného stavu společnosti a jeho nevyhnutelné, dějinně nutné změně, setrvává v hranicích reality.
Podle Marxova názoru analýza kapitalismu stačila - a to bylo vše, co se mohlo podniknout pro očekávaný socialistický řád společnosti. Tento nový řád musí přijít. Vše, co vědecká analýza může učinit, je objevit směr sociálního vývoje. Proto Marx odmítl „napsat recept pro kuchyni budoucnosti”. Byl přesvědčen, že jeho úlohou bylo vytvořit světovou organizaci třídně uvědomělých dělníků, odhodlaných provést sociální revoluci. Je známo, že Marx měl úspěch v obojím: jak v založení První internacionály (1864), tak také v jejím zániku (1872).
Marx věřil, že „vše, co buržoazie podniká, je kopáním si vlastního hrobu”. Svou horlivostí ve shromažďování kapitálu vytváří buržoazie stále větší dav proletariátu. Poněvadž soukromé vlastnictví výrobních prostředků bylo charakteristickým znakem kapitalismu, považovalo se jeho zrušení za souznačné pro socialismus. Lenin přijal toto Marxovo učení a zrušil soukromé vlastnictví, jenom aby shledal, že socialismus je něco více, než takový úder proti této, třebas tak důležité, zákonné instituci.
Marxovi jeho teorie zabránila, aby pochopil podstatu vědy: její objektivitu, její možnosti a také její hranice. Věda není „nadstavbou” nad „materiálními podmínkami”. Lidský génius, tvořivý duch - to je ta hlavní síla, která řídí a pohání výrobu, kterou Marx považoval za pouhou látku. Vědeckou analýzou mramorového kvádru nemůžeme zjistit ani tvar sochy, ani dojem, jaký socha vzbudí, až ji umělec z onoho mramorového kvádru vytvoří. Beethovenův houslový koncert má zajisté také materiální stránku. Avšak bylo by směšné definovat ho jako pouhý pohyb několika hmot a vědecky to analyzovat jako přikládání svazku koňských žíní na ovčí střeva napnutá přes lakovanou skříňku. A že Beethovenův koncert znamená určitý náraz na posluchače, že totiž působí ještě na něco jiného, než jen na ušní bubínky - to je okolnost, kterou ani ortodoxní marxista nemůže popřít - ledaže by byl naprosto hluchý.
Jedním z podstatných úkolů sociálních věd je objevit skutečné podněty lidské činnosti, obzvláště však podněty k práci za různých podmínek. Objevy teoretiků mohou být využity ve prospěch sociální vynalézavosti. Není zvykem nazývat státníky, obchodníky, učitele a kazatele, žurnalisty a herce, soudce a administrativní úředníky „sociálními odborníky”, avšak oni jimi ve skutečností jsou. Někteří z nich si zaslouží, aby byli zařazeni mezi budovatele nových řádů nebo životních stylů uvnitř velkých společenství, větších, než největší národy: Suezský kanál, Pacifická železniční dráha, Tennessee Valley, Panamský kanál, přehrady v Coloradu - to jsou nejen technická veledíla, ale i jejich financování a řízení jsou velkými činy lidské společnosti a technického pokroku lidstva.
Walt Whitman nepřeháněl ve svém chvalozpěvu, když se v září 1870 díval na New York:
„...nejen Příroda sama je veliká v celé své volné šíři, v bouřích, v nádheře noci a dne, v horách, v lesích a mořích - ale také v umělém díle lidských rukou - v hojnosti hemžícího se člověčenstva - v jeho vynalézavosti, v ulicích, domech, lodích, výrobcích - v těchto horečně spěchajících, zelektrizovaných zástupech lidí, v jejich složitém obchodním géniu (který v řadě géniů není poslední) a ve veškerém tom mocném, zde soustředěném, z mnoha vláken spředeném bohatství a průmyslu.”[4]
Marx ve svém materialistickém výkladu dějin neviděl úlohu, kterou hrál lidský duch na poli sociální vynalézavosti. Neuznával její nutnost v rychle se měnících podmínkách pro organizaci kooperace a spotřeby. Utopistické sny, Owenovy romantické pokusy byly ovšem pouhým tápáním do budoucna. Rochdalští Pionýři udělali roku 1844 krok kupředu správným směrem: vynašli úspěšnou formu družstevního podnikání, které se také použilo v průmyslu a zemědělství. Zásada Pionýrů rozdělovat výtěžek družstevního podnikání členům družstva v poměru k jejich nákupům je přesným použitím hlavní zásady, že má-li být dosaženo úspěchu v kolektivní společnosti, je nutno využít osobních zájmů. A poněvadž člověk není ani čistým altruistou, ani vyloženým egoistou, je právě tak nemožné organizovat společenský život na podkladě altruismu (obětování se), jako na podkladě egoismu (vykořisťování). Pokusy na poli společenského bádání prokázaly, že nejúspěšnějším principem je koneckonců vzájemnost a ekvivalence. Zásady „dej a dám” by mělo být použito v dobrovolných sdruženích (družstva, odbory atd.), právě tak jako ve sdruženích nedobrovolných (stát, obce). Tuto zásadu uznala a uplatnila dobrovolná sdružení o mnoho dříve, než tak učinil stát, např. v daňovém systému na jedné straně a rozdělení užitku a výsad na straně druhé. Uplatnění vzájemnosti na službách veřejnosti a jejich nákladech vyžaduje poctivou organizaci a schopnou kontrolu. „Spravedliví Pionýři” z Rochdalu učinili veliký vynález na společenském poli o čtyři roky dříve, než „Komunistický manifest” vynašel heslo „Proletáři všech zemí, spojte se” k sociální revoluci bez jakéhokoliv pozitivního programu pro organizaci hospodářského života po násilném převratu stávajícího společenského řádu.
Marxisté měli pouze opovržení a posměch pro Rochdalské Pionýry - pro tento „socialismus hokynářů”. Lpějí na nauce svého „Mistra”, že buržoazie tím, že plní své historické poslání, připravuje hospodářskou organizaci společnosti, a to tak, že proletariát bude postaven před hotovou věc a zůstane mu pouze „rozřešit otázku vlastnictví”. Proto pokusy o řízení a vedení společnosti jsou pro marxisty pošetilým utopismem.
Marx a Engels měli zvláštní názor na vědu a vědeckou práci. Mladý Marx uprostřed svých dvacátých let narazil na myšlenku, že ovšem rozhodují materiální podmínky života. V té době ho ovlivňoval filozof L. A. Feuerbach, autor smutně proslulé věty: „Der Mensch ist das, was er isst!” (Člověk je tím, co jí.)
Myšlenka, že materiální podmínky života mají rozhodující důležitost, byla pro Marxe jakýmsi druhem zjevení. Nevycházel z pečlivého posuzování faktů a nenapadlo ho, že celá hypotéza by měla být ověřena a přezkoušena dalším bádáním. Naopak on nastolil metafyzické dogma a vykládal fakta podle materialistické filozofie dějin. Nehledal pravdu, ale potvrzení své myšlenky. A proto vybíral to, co se mu do jeho teorie hodilo, a opomíjel to, co se mu nehodilo. Viděl koncentrování v několika odvětvích průmyslu, avšak opačnou tendenci v zemědělství neviděl. Viděl politickou moc velkoobchodu a velkostatků, avšak neviděl vzrůstající moc demokracie, rostoucí vliv vzdělání, tisku a hlasovacího lístku. Nečekal, že soustředění kapitálu nebude provázeno vzrůstající mocí. Byl statický a myslel deduktivně: mají-li si dva rozdělit určité množství bohatství, obdrží jeden z nich více než druhý. Avšak život je dynamický. Vzrůstá-li blahobyt - mohou oba dva partneři zbohatnout. Ovšem pouze “mohou”. Není to ani logicky, ani historicky odůvodnitelné, aby nejvyšší filozofií vzdělanců demokratických národů mělo zůstat heslo: „Zbohatni tím, že ožebračíš svého souseda”.
Marx nikdy nepřipouštěl možnost omylu ve své nauce. Věřil ve svou neomylnost a považoval každou námitku proti své teorii za urážku a pohanu - a současně také za projev odpůrcovy hlouposti - a často také za projev jeho nízkého charakteru.
Nejvýmluvnějším důkazem nedostatku vědeckého ducha Marxova a jeho stoupenců je nesnášenlivost ke každému, kdo jinak smýšlel. Marx a marxisté nejenže odmítali připustit možnost svého omylu, oni dokonce ani nepřipouštěli, že by se jejich odpůrci mohli dopustit pouze omylu: nazývali je zločinci, zrádci, námezdníky kapitálu apod. Nebylo polehčující okolností, jestliže nějaký oponent se sám považoval za marxistu. Vtom případě byl označen za renegáta, šarlatána, ničemu, po břichu se plazícího a boty lízajícího netvora a pitomce.
Pokud marxisté neměli k dispozici žaláře, koncentrační tábory a šibenice, projevovali pouze opovržení proti nemarxistům a úchylkářům. Avšak po úspěšné sociální revoluci mohli především oni použít proti svým odpůrcům daleko přesvědčivější metody, jak je přinutit, aby doznali svou „hanebnou” zradu. Např. ukrajinští sedláci, kteří odmítli věřit v teorii koncentrace zemědělství, byli posláni do koncentračních táborů na Sibiři a jejich majetky byly sjednoceny v kolchozech a sovchozech.
Porovnáme-li způsob, jak se svými politickými a vědeckými odpůrci nakládali Marx a Engels, a jak Stalina Lenin, pak shledáme, že jednali podle týchž zásad, pouze prostředky čistky byly jiné. To záleželo na fyzické moci: Marx naložil s Bakuninem jako Stalin s Trockým.
Marxova politická filozofie je jinou ukázkou jeho „vědeckého” myšlení. V r. 1848 viděl politickou slabost továrních dělníků a přišel k báječnému závěru: „Dělníci nemají vlast. Nelze jim vzít to, co nemají. ”[5] Tento omyl byl ovšem vyvrácen všemi pozdějšími válkami. Marx pozoroval vzrůstající blahobyt úspěšných podnikatelů a usoudil, že zaměstnanci musí pomalu chudnout. Muselo to odpovídat jeho dialektickému schématu: teze - antiteze. Syntezí měla být srážka těchto dvou sil: historicky nezbytná revolta hemžících se mas ubohého proletariátu proti malé skupině buržoazie, hovící si v bohatství. V Komunistickém manifestu Marx napsal:
„Děsíte se, že chceme zrušit soukromé vlastnictví. Ale v nynější vaší společnosti je soukromé vlastnictví zrušeno pro devět desetin jejích příslušníků; existuje právě proto, že pro devět desetin neexistuje”.[6] Na jiném místě pak píše: Naproti tornu novodobý dělník, místo aby se s pokrokem průmyslu pozvedal, klesá stále hlouběji pod úroveň životních poměrů své vlastní třídy. Dělník se stává chuďasem a pauperismus vzrůstá rychleji než obyvatelstvo a bohatství.”[7]
Tato slova byla uveřejněna r. 1848. Tendence sociálního vývoje nebyla tenkráte asi tak jasná, jako na konci Marxova života r. 1883. Avšak na své teorii o třídním boji a postupujícím zbídačování setrvával Marx až do smrti. Jeho přívrženci se jí drží dodnes. Jejich nevědecký postoj k realitě, současně s přesvědčením, že jim je známa vědecká pravda o nevyhnutelné cestě lidského osudu, přispívá k děsivému praktikování marxistické politiky. Max Eastman polemizuje s jejich fanatismem takto:
„Víra v to, že společnost směřuje k vašemu ideálu lidstva ‘svými vlastními hospodářskými sílami‘ a že znalost těchto skutečností je to, co vás v prvé řadě odlišuje od vašich odpůrců - to zplodilo bigotnost, brutalitu a zvláštní, nezakrytý cynismus. To umožňuje marxistickým spisovatelům, aby se ve jménu vědy těšili všem privilegiím farizejů a aby si ve jménu rozumu libovali v předpojatém pohrdání. A tak umožňuje marxistickým státníkům, aby jejich machiavelismus překonával veškeré předchozí vladaře. To je hlavní příčinou nepopsatelného divošství a vrcholného pokrytectví rozkládající se bolševické strany. V dějinách revolucí je to bezpříkladné. Objevila se primitivní, po funkci bažící bestie v lidské povaze a zmocnila se těchto novodobých bolševiků nejen navzdory socialistickým ideálům, ale dokonce s jejich pomocí. Neboť v marxistickém systému se nejedná o poučení o cestě k dosažení ideálu a účelu, ale jenom o ‘mentální symptomy‘ k blížící se změně k lepšímu. O tom všem mají marxisté absolutní vědomost, zatímco ignorance jejich odpůrců se považuje za bezednou! Toto duševní rozpoložení bylo stručně vyjádřeno Bucharinem, když se snažil ospravedlnit masakry Stalinovy mašinérie: ‘Musíme být nemilosrdní, meč v našich rukách je mečem dějin‘.“[8]
Tento Bucharin, kterého Lenin ve své závěti (25. 12. 1922) nazval „největším a nejcennějším teoretikem strany”, byl v březnu 1938 popraven. Meč dějin byl tentokráte náhodou v rukou Josifa Vissarionoviče Džugašvili - Stalina.
[1] Karel Marx: Ke kritice politické ekonomie. Praha, Svoboda 1977, sv. 2, str. 464-468
[2] Ruble, op. cit., str.94
[3] Mezi rozhledem a metodami oněch utopistů a těchto romantiků je rozdíl. Utopisté si byli velmi dobře vědomi toho, že zobrazují pouze jakési iluze a nevěřili tomu, že by se tyto mohly uskutečnit. More svoji „Utopii” (1516) zakončil melancholickou poznámkou: „Musím doznat a připustit, že v Utopii se vyskytuje mnoho nesprávného, v což můžeme v našich městech pouze doufat” Saint-Simon, Owen a Fourier však nejenže věřili v možnost realizování svých idejí, ale učinili také mnoho pokusů o jejich uskutečnění. Owen tomuto účelu obětoval mnoho ze svého života i majetku. Všichni se snažili najít pohnutky lidské činnosti, objevit nové formy společenské organizace, zvítězit nad překážkami současného sociálního řádu a předejít nežádoucím důsledkům zamýšlených opatření. Marx a Engels se vysmívali těmto mužům a jejich pokusům. Avšak Lenin se od nich mohl mnoho naučit.
[4] Walt Whitman: „Democratic Vistas”
[5] K. Marx, B. Engels, op. cit. str.42
[6] Ibid, str.39
[7] Ibid, str.35
[8] Eastmen, op. cit., str. 202-203