Vladimír Iljič Uljanov lépe znám pod jménem Lenin, se narodil 22. dubna 1870 v Simbirsku jako syn vyššího civilního úředníka, guberniálního školního inspektora. Zemřel 21. ledna 1924 v Gorkách nedaleko Moskvy. Rozhodující událostí, která z něho udělala revolucionáře, byla poprava jeho staršího milovaného bratra Alexandra 8. května 1887 pro účast na spiknutí proti životu cara Alexandra III., následníka zavražděného Alexandra II. Lenin studoval práva na univerzitě v Kazani a Petrohradě a absolvoval je r. 1891 s vyznamenáním. Valnou Část svého života strávil ve vyhnanství. Žil na Sibiři od r. 1897 až do roku 1900. Tam se r. 1898 oženil s Naděždou Krupskou. Potom až do roku 1917 žil v Německu, Anglii, Švýcarsku, Francii, Rakousku. Lenin Četl anglicky, německy a francouzsky a byl pravděpodobně mezi ruskými marxisty nejvzdělanější.
Lenin se pokládal za marxistu. S radostí se - alespoň slovně - chopil všech důležitých Marxových doktrín: filozofického materialismu a materialistického výkladu dějin, teorie o hodnotě a nadhodnotě, teorie o vývoji kapitalismu v sociální revoluci, o diktatuře proletariátu, která bude úvodem do bezestátní a beztřídní společnosti.[1]
Avšak být přesvědčeným marxistou, to ještě nepostačí, aby jako takový byl uznáván druhými marxisty. Poněvadž se marxismus vyvinul v dogma, někteří marxisté byli považováni za ortodoxní, jiní za kacíře, úchylkáře nebo odpadlíky. V dějinách organizovaných náboženských společností se často kacíři považovali za ortodoxní a ortodoxní naopak byli skutečnými kacíři. Podobně tomu tak bylo s Leninem mezi některými západoevropskými marxisty. Navzájem si upírali marxistický charakter a navzájem se obviňovali ze zrady na svém Mistrovi.
Jestliže se marxisté sami nemohou nebo nechtějí definitivně rozhodnout, kdo je pravý marxista, je zde vůbec nějaká naděje, že by tak mohl učinit nemarxista? Lenin si zajistil místo v dějinách jako iniciátor a vůdce Říjnové revoluce v Rusku 1917. Šla však tato revoluce cestou, kterou předpověděl Marx v Komunistickém manifestu a v Kapitálu? Myslím, že nikoliv!
Marx očekával, že sociální revoluce, která učiní konec kapitalismu, vznikne v nejpokrokovějších kapitalistických zemích. Podle jeho analýzy o vývoji kapitalistického systému mělo by být řízení hospodářského a politického života soustředěno v rukách malé skupiny buržoazních kapitalistů a jediný problém, který by měl vítězný proletariát vyřešit, byla otázka vlastnictví - vyvlastnění vyvlastňovatelů.
Avšak na konci prvé světové války taková situace v Rusku nebyla. Rozhodně tam nebyl průmyslový a finanční kapitál tak soustředěný jako v západní Evropě a ve Spojených státech. (Lenin povzbuzoval své stoupence po revoluci, aby se učili od kapitalistů a poukazoval na Německo, Anglii a Ameriku.) Avšak po březnové revoluci byla politická moc carismu zničena a vratce spočívala ve slabých rukách provizorní vlády. Lenin viděl svoji příležitost a v říjnu se mu podařilo po několika riskantních tazích chopit se moci a proti všem útokům se také u ní udržet.
Říjnová revoluce nebyla revolucí marxistickou, ale leninskou. Nebyla nastolena kapitalistickým vývojem v Rusku, ale naprostým rozkladem carského sociálního systému -politické autokracie, zatemnělosti pravoslavné církve, hospodářskou zaostalostí a duševní a hmotnou ubohosti.
Znalec ruských sociálních poměrů T. G. Masaryk napsal:
„Caristická Sodoma a Gomorrha by měla být zničena ohněm a sírou - nejenom dvůr a dvorská společnost -poněvadž demoralizace se rozšířila do všech sociálních vrstev, včetně tzv. inteligence a selských lidí. Carismus, ten celý politický a církevní systém, Rusko demoralizoval.”[2]
Lenin byl profesionální revolucionář a Marxovo učení bylo pro něj potud přijatelné, pokud souhlasilo s jeho názory. Vykládal ho naprosto autoritativně, a kde ani zvláštní interpretací ho nemohl přizpůsobit svým intencím, pak jednoduše prohlásil, že Marx neznal ruské poměry. Ve svém politickém referátě, podaném na 11. sjezdu Komunistické strany 27. 3. 1922 Lenin otevřeně řekl:
„Jsou dnes sociální a hospodářské podmínky v naší zemi takové, aby proletariát mohl nastoupit do továren? Nikoliv! Podle Marxe by tomu tak mělo být. Avšak Marx nepsal o Rusku. Psal o kapitalismu jako takovém, počínaje patnáctým stoletím. To je správné, pokud se to týká období šesti set let, ale není to správné, pokud se jedná o dnešní Rusko.”[3]
Skutečně, Lenin se nestaral ani za mák o to, co Marx skutečně mínil, a postupoval podle svého vlastního přesvědčení - vždy „věren zásadám”, ovšem ne vždy týmž. Proto působí překvapivě jeho prudké pronásledování těch, kteří se od marxismu odchýlili - ovšem od takového Marxe, jak on ho chápal.
M. Eastman má pravděpodobně pravdu, jestliže to vysvětluje takto:
„Lenin kompenzoval své skutečné zrady na Marxově teorii tím, že teoreticky uplatňoval extrémní a násilný dogmatismus. Je o mnoho neústupnější ve své „víře” v dialektický materialismus, než byli Marx a Engels. „Jak mladé jsou dějiny lidstva.” říká Engels „a jak by bylo směšně, kdybychom chtěli našim dnešním názorům připisovat nějakou absolutní platnost.” Lenin však řekl: „Z Marxovy filozofie, ulité z jednoho kusu ocele, nemůžete odvolat jedinou základní premisu nebo podstatnou část, aniž byste se neodchýlili od skutečné pravdy a neupadli do náruče buržoazně reakcionářských lží.” V tomto extrémním duchu Lenin obhajoval přesně opak toho, co tvoří základ jeho politiky.”[4]
V březnu 1913 Lenin napsal:
„Marxova teorie je všemocná, poněvadž je pravdivá. Je dokonalá a harmonická a poskytuje lidem ucelený světový názor, který je nesmiřitelný s každou formou pověry, reakce nebo obranou buržoazního útlaku. Je zákonitým následovníkem toho nejlepšího, co lidstvo v devatenáctém století vytvořilo v německé filozofii, anglickém národním hospodářství a francouzském socialismu.”[5]
Nuže podívejme se, jak Lenin porozuměl Marxovi, to je, jak jeho základní nauky vykládal a jak naložil se svým vlastním „marxismem”.
Marx viděl v každém stadiu sociálního vývoje pouze dvě třídy: utlačovatele a utlačované. V kapitalistickém systému jsou to buržoazie a proletariát. Antagonismus mezi těmito dvěma třídami se projevuje v různých lokálních srážkách. Komunistický manifest poukazuje na skutečnost, že moderní komunikační prostředky ulehčují kontakt dělníkům z různých míst, a na soustřeďování různých místních srážek v jediný třídní boj národa.
„Každý třídní boj je však bojem politickým. A sjednocení, k němuž středověcí měšťané se svými polními cestami potřebovali staletí, dosahují moderní proletáři díky železnicím v několika letech.
Toto organizování proletářů ve třídu, a tím v politickou stranu, se každou chvíli opět trhá konkurencí mezi dělníky samými. Ale vzniká stále znovu, po každé silnější pevnější a mohutnější. Využívajíc rozbrojů v táboře buržoazie, vynucuje si uznání jednotlivých zájmů dělnictva cestou zákonodárnou. Tak například zákon o desetihodinové době pracovní v Anglii.”[6]
Marx považoval třídní boj za boj o politickou moc. Tento boj měl vyvrcholit v sociální revoluci, která by měla zavést diktaturu proletariátu. Jak Lenin porozuměl Marxově představě třídního boje?
Bertrand Russel popisuje svůj rozhovor s Leninem v r. 1920 takto:
„Když jsem Leninovi položil otázku o socializaci venkova, s radostí mi vysvětloval, že poštval chudé sedláky proti bohatým, načež tito je ihned pověsili na nejbližším stromě - ha-ha-ha! Když jsem pomyslel na tyto zmasakrované ubožáky, tak mi při Leninově výbuchu smíchu ztuhla krev.”[7]
Čtenář může nalézt více podrobností o Leninově představě třídního boje v každé knize, která pojednává o bolševické revoluci. Lenin započal persekucí statkářů, která byla pouhou předehrou neuvěřitelně kruté likvidace kulaků, jak byla později za Stalina provedena.
Podobných forem nabyl třídní boj i ve městech, kde majitelé a vedoucí obchodních podniků, jejich zaměstnanci s vysokými platy, právě tak jako mnozí civilní zaměstnanci byli potřeni jako „třídní nepřátelé” nebo „nepřátelé lidu”. Někteří byli povražděni, někteří zbiti, trýzněni, odtrženi od rodin, zbaveni veškerého majetku, uvězněni v přeplněných žalářích, nebo deportováni za nelidských podmínek do severního Ruska nebo na Sibiř, kde museli pro nadměrnou dřinu a strádání podlehnout pomalé či rychlé smrti. Třídní boj byl -a je i dnes - veden dokonce i proti příbuzným třídního nepřítele. „Buržoazní” zásada odpovědnosti jednotlivců byla zaměněna za kolektivní odpovědnost celé rodiny za „zločin”, který spáchal některý její člen. V mnoha případech byla zásada kolektivní odpovědnosti dokonce rozšířena i na sousedy téže ulice, ba i téže obce.
Čas od času můžeme číst v článcích nebo projevech komunistických vůdců, že oni nemají zášť proti jednotlivým kapitalistům, ale že bojují proti třídě kapitalistů. To lze těžko nazvat pouze sebeklamem - to je pokrytectví: do ruských koncentračních táborů a na šibenice byli a jsou posíláni jednotliví „nepřátelé lidu” a nikoliv „buržoazní třída”. „Kácet les - znamená pokácet jednotlivé stromy!”
Ohledně krutosti se Marx vyjádřil, že je nevyhnutelná, má-li sociální revoluce ukončit vládu buržoazie. Přirovnal revoluční činnost k pomoci, kterou poskytuje porodník, když „se naplnil čas”. Marx byl nadšen každým propuknutím revoluce, ke kterému došlo za jeho života, obzvláště Pařížskou komunou r. 1871. Pokud se určitých případů týká, nestaral se mnoho, zdali čas se „naplnil” nebo zdali země je „zralá” pro revoluci. Několikrát byl také zklamán, že revoluce nevypukla tehdy, kdy ji očekával.
Engels, bývalý pruský důstojník, jehož koníčkem byla vojenská strategie a taktika, upadal také v nadšení, jakmile ucítil střelný prach. Svůj článek „O autoritě” napsal Engels na obhajobu Pařížské komuny:
„Viděli někdy tito džentlmeni (protiautoritáři) vůbec revoluci? Revoluce je nepochybně ta nejautoritativnější věc vůbec, je to akt, kterým jedna část obyvatelstva prosazuje svoji vůli proti druhé Části prostřednictvím pušek; bajonetů a děl, vesměs prostředky velmi násilnými. A vítězná část musí nezbytně udržet vládu ve svých rukách prostřednictvím teroru.[8]
Lenin citoval toto autoritářské zjištění Engelsovo ve své polemice s Kautským a oněmi marxisty, kteří chtěli vylíčit Marxe a Engelse jako demokraty a dodal sarkasticky: „Tady máte tu vaší Čistou demokracii!”[9]
O Marxových názorech na demokracii je v literatuře mnoho napsáno. Takzvaní austromarxisté a revizionisté zdůrazňují ony Marxovy výroky, které mluví ve prospěch demokracie, kdežto jiní marxisté, obzvláště ruští, vyzdvihují ona místa v Marxových a Engelsových spisech, kde se navádí k násilné revoluci proti buržoazii, vychvaluje občanská válka a boj na barikádách.[10] Tato revoluční odbočka Marxovy strany si libuje ve válečné vojenské terminologii, vyjadřuje-li své politické cíle. Ovšem Lenin a jeho stoupenci sdíleli tuto zálibu ve vojenském slangu Marxe a Engelse, který se tak stal jakýmsi liturgickým bolševickým jazykem. Lze přímo cítit, jak se snažili užíváním tohoto slovníku udržet se v neustálém vzrušení a agresivitě. Bojovali nejen proti buržoazii a kapitalistům, renegátům a zrádcům, ale také proti prachu na ulicích, proti špatné kvalitě hraček, proti nedostatku bytových možností a proti jiným podobným věcem, proti kterým se v jiných zemích nebojuje, ale pracuje se pro jejich nápravu.
Tento způsob bolševického bojování vyprovokoval Lenina k této sarkastické poznámce:
„My všichni zpíváme píseň o poslední bitvě — to je příklad jednoho z našich nejrozšířenějších hesel, které všichni opakujeme. Avšak já se obávám, že kdybychom se zeptali mnoha komunistů, proti komu vedou boj — nikoliv poslední bitvu ovšem, to by bylo řečeno příliš mnoho, nýbrž jednu z posledních bitev — obávám se, že pouze málo z nich by dalo na tuto otázku správnou odpověď a ukázalo, že jasně rozumějí, proti čemu, anebo proti komu vedeme nyní jednu z našich posledních bitev.”[11]
Lenin ovšem nikdy nepovažoval boj za prázdnou frázi. Měl na mysli vždy hlavní záležitost. V Ženevě r. 1904 řekl svému příteli N. Valentinovovi:
„Musíte rozumět, že přišel okamžik, kdy je nutné bojovat nejenom obrazně, v politickém slova smyslu, ale vtom nejjednodušším, přímo fyzickém smyslu. Doba, kdy demonstranti rozvinuli rudou vlajku, zakřičeli ‘Dolů s absolutismem‘ a potom se rozprchli na všechny strany - ta doba již dávno minula. Je nutné začít s fyzickým ničením hromadnými útoky, rozdávat fyzické rány aparátu absolutismu a jeho ochráncům.Absolutističtí tyrani musí dostat dvě, nebo ještě lépe čtyři rány za každou ránu, kterou zasadili dělníkovi, studentovi nebo sedlákovi. Jenom to – a žádná jemná slova - je přinutí, aby byli opatrnější a méně despotičtí. Co je nyní nutné, to není argumentovat jako naši nesaní-nemastní diplomaté, ale naučit proletáře, jak se dávají rány do brady! My musíme vědět, jak bojovat a chtít to!”[12]
G. E. Zinověv, prominentní člen leninské skupiny „starých bolševiků”, charakterizoval Lenina takto: Od začátku byla na Leninovi patrná jeho hluboká a nezničitelná nenávist, jako zaťatá pěst; proti buržoazií. Jak stárnul, zdálo se, že jeho tvář je poznačena divokou nenávistí... V nejobtížnějších okamžicích boje o moc citovával, podle Zinověva, verše, které „cele vyjadřovaly jeho povahu!“:
„Myslíte, že jsme polichoceni vašimi laskavými slovy? Nikoliv! My se potěšíme, jestliže stojíme tváří v tvář výkřikům nenávisti!”[13]
Rubakin, dlouholetý přítel Leninův, řekl o něm, že je posedlý nenávistí. Jak Lenin i ve způsobu myšlení byl krutý, dobře ilustruje rada, kterou dal Albertovi R. Williamsovi, jenž se ho ptal, jak se má učit ruštinu: „Musíte na to jít systematicky. Hned na začátku musíte zlomit páteř jazyka“. Williams k tomu poznamenal: „Leninův systém byl spíše bezohledný, než jemný. To byl, krátce řečeno, jeho systém, jak porazit buržoazii, nemilosrdně aplikovaný na jeho úkol. Rozhodně měl vtom velkou rutinu.”[14]
Lenin pojal Marxovu teorii o třídním boji doslova a vedl válku proti třídnímu nepříteli nejvýš nemilosrdným způsobem. Udělal co mohl nejvíce, aby zrušil třídní systém vyhubením buržoazie. Rozšířil své nepřátelství na všechny, kteří ho neposlechli v tom, co jim nařídil uveřejnit a učinit. S Trockým zavedl barbarský způsob, jak se zmocnit rukojmích a postřílet je v masách.[15]
Lenin neuznával žádný morální závazek vůči třídnímu nepříteli. Podle něho etika byla pouze jakýmsi druhem třídní solidarity: jak buržoazie, tak proletariát mají svůj osobitý mravní zákoník. Avšak základním principem obou těchto zákoníků je nenávist a podle možnosti vyhlazení každého člena druhé společenské třídy. V třídním boji je dovoleno vše, co může zranit a zničit nepřítele. Připomeňme si Leninova slova: „Musíme použít každé válečné lsti, úskoků, triků, prohnaností, nezákonných metod, zatajování a zkreslování pravdy...” Generál W. Bedell Smith poznamenal k tomuto Leninovu principu: „Dvacet devět let sovětského manévrování jak doma, tak na mezinárodním polí je přeplněno konkrétními příklady této taktiky: Rapallská smlouva s Německem 1922, Leninova Nová hospodářská politika 1921, taktika Lidové fronty proti Hitlerovi uprostřed třicátých let, sovětsko-německá smlouva l939 a sovětsko-japonská smlouva o neútočení 1951. A mnoho jiných!”[16]
Když Lenin mluvil o pronikání do německé Odborové unie, chápal to následovně:
„Musíme být schopni odporovat tornu všemu (tj. různým metodám rezistence používaných protivníky), souhlasit s každou obětí a bude-li možné, uchýlit se ke všem druhům válečné lsti, nezákonným metodám, vytáčkám a trikům, avšak pouze tak dalece, abychom pronikli do Rady odborů, abychom v ní zůstali a abychom s nimi pracovali na uskutečnění komunismu za každou cenu!”
***
„Neboť německá levice musí vědět, že celá historie bolševismu je plná příkladů manévrování, využívání času a uzavíráni kompromisů s jinými stranami, buržoazní stranu nevyjímaje.”
***
„Silnější nepřítel může být přemožen jedině použitím nejvyššího úsilí a nutným, důkladným, pečlivým, pozornýma obratným využitím každé příležitosti, každé i sebemenší trhliny mezi nepřáteli, každého antagonismu mezi buržoazií různých států a různých typů a skupin různých národů a právě tak využitím každé i nejmenší příležitosti k získáni hromadného spojence, i když tento by byl dočasný, váhavý, nespolehlivý, nestálý a měl výhrady. Ti, kteří to nechápou, nepochopili ani za mák marxismus, či moderní vědecký socialismus ve všeobecnosti. Ti, kteří neprojevili činy svoji schopnost uplatnit prací tuto pravdu v přiměřené době a za poměrně rozmanité politické situace - ti se ještě nenaučili pomáhat revoluční třídě v jejím boji za osvobození strádajícího lidu od vykořisťovatelů. A to se vztahuje stejně jak na dobu ještě před tím, než proletariát uchvátil politickou moc, tak i na dobu po uchvácení moci.”
***
„Nejpřísnější loajálnost k ideám komunismu musí být spojena se schopností uzavírat všechny nutné kompromisy, manévrovat sem tam, sjednávat dohody, ustupovat a tak dále - to všechno, aby se urychlilo uchvácení moci.”
***
„Avšak takoví revolucionáři, kteří nejsou schopni spojovat ilegální formy boje s každou formou legálního boje - jsou ovšem ubozí revolucionáři.”[17]
Tyto citáty nejlépe ilustrují Leninovu a Stalinovu taktiku. Nesmiřitelný doktrinář a fanatik označuje sama sebe za schopného jakéhokoliv kompromisu, ovšem za předpokladu, že je to krok kupředu ke konečnému cíli. Nepřítel bude pouze oklamán a ukonejšen v domnění, že docílený kompromis znamená definitivní vyřízení sváru.
Budiž konstatováno, že tento postoj není nějakou Leninovou zvláštností. Je to zásadní část marxismu jako výsledek základní nauky o třídním boji. Např. Engels byl pro spojenectví s buržoazní stranou v kampani proti antisocialistickému zákonu, proti ochranným cílům a proti dělnickému právu. V r. 1889 řekl Engels dánskému sociálnímu demokratovi Trierovi: „Já jsem dostatečně revoluční, abych přijal takovou politiku jako prostředek k dosažení cíle, která je v dané situaci nejvíce prospěšná a co nejméně škodlivá. Otázka morálky jde stranou. Podle mého mínění jsou všechny prostředky, kterými dosáhneme cíle, oprávněné — ty nejkrutější, právě tak jako ty nejjemnější.”[18] Avšak jak je známo, o těchto „nejjemnějších prostředcích” Marx, Lenin nebo Stalin nikdy neuvažovali.
Pro svou filozofii třídního boje našel Lenin oddané a nemilosrdné stoupence. První šéf sovětské tajné policie Dzeržinský prohlásil ve svém prvním projevu v prosinci 1917: „Nemyslete si, že hledám formy revoluční spravedlnosti. Teď nepotřebujeme žádnou spravedlnost. Teď potřebujeme boj na život a na smrt“[19]
Jak vypadal tento boj na života na smrt ve skutečnosti?
Na schůzi Sovnarkomu si Lenin často vyměňoval se svými kolegy poznámky. Při jedné takové příležitosti poslal Dzeržinskému lístek: „kolik máme těch mizerných kontrarevolucionářů v našich věznících?” Dzeržinský napsal na lístek. „Okolo patnácti set. Lenin to přečetl, zabručel něco pro sebe, udělal vedle číslice křížek a vrátil lístek Dzeržinskému. Tento vstal a beze slova opustil místnost. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, ani poznámce Leninově, ani Odchodu Dzeržinského. Schůze skončila. Avšak druhého dne nastalo vzrušené šuškání. Dzeržinský totiž předcházející noci nařídil popravu všech patnácti set „mizerných kontrarevolucionářů”. Považoval Leninovo označení křížkem za hromadný rozsudek smrti. Zde by nebylo třeba žádné poznámky, kdyby Leninovo gesto bylo skutečně míněno jako příkaz pro úplnou likvidaci. Avšak Leninova sekretářka Fojteva to vysvětlovala takto: „Bylo to nedorozumění. Vladimír Iljič tyto popravy nikdy nechtěl. Avšak Dzeržinský mu neporozuměl. Vladimír Iljič obyčejně dělával na memoranda křížek jako znamení, že to četl a vzal obsah na vědomí.” Toto „nedorozumění” však stálo tisíc pět set lidských životů!”[20]
Desetkrát větší katastrofa z podobného „nedorozumění” se stala na jaře 1940. Stalina se otázal ruský důstojník, co se má stát s třemi zajateckými tábory, kde bylo umístěno asi 15000 zajatých polských důstojníků. Stalin prý odpověděl: „Likvidovat!” A potom všichni tito polští důstojníci byli postříleni, z toho 4143 v pověstném Katyňském lese. Možná, že Stalin měl na mysli také jen likvidaci zajateckých táborů.[21]
Trockij smýšlel také tak:
„Má-li proletariát dokončit převrat, potřebuje veškeré své síly, veškerou pozornost, veškerou odvahu, hněv a krutost. Především se musí osvobodit od fikce náboženství, „demokracie”, transcendentální morálky, musí zkroutit a podmanit si tyto spirituální řetězy, ukuté nepřítelem. Pouze to je normální, co připravuje dokonalou a konečnou zkázu imperialistické bestiálnosti - a nic jiného. Blaho revoluce – to je nejvyšší zákon.”[22]
Lenin povzbuzoval ruské socialisty od samého začátku své revoluční kariéry k občanské válce. A když byl ve vyhnanství ve Švýcarech, trval na tom ještě více. Zdůrazňoval, že imperialistická první světová válka by se měla změnit ve válku občanskou. Tu nelze odhlasovat, neboť Lenin považoval rozhodování podle většiny hlasů za buržoazní demokracii:
„Sověty jsou nepředstavitelně vyšší formou a vyšším principem demokracie.”
***
„Proletářská demokracie je milionkrát demokratičtější, nežli jakákoliv buržoazní demokracie. Pouze politická mrtvola nebo opatrný patolízal, který nevidí skutečný život za nicotnými stránkami buržoazních knih a kdo je zcela v područí buržoazně demokratických předsudků a stává se tudíž lokajem buržoazie, jen ten to nevidí!”[23]
Tento text byl pozměněn ve vydání z r. 1945. Místo „opatrného patolízala” je: „pouze ten, kdo opatrnicky slouží buržoazii a je politicky mrtvý jako dřevo”.
Na svojí teorii o třídním boji Lenin aplikoval starý princip „divide et impera” - rozděl a panuj! „Při přebírání vlastnictví buržoazie a majitelů půdy musíme jednat nemilosrdně, avšak je třeba, abychom maloměšťáky k sobě připoutali. Naše dřívější hesla z doby revolučního období, které již minulo, musíme změnit, abychom — po dosažení bodu obratu — zůstali v souladu s vývojovou etapou.“[24] Tuto taktiku aplikovali bolševici nejen v Rusku, ale také v každé zemi, která se dostala do jejich vlivu. Především sedlákům slíbili půdu větších statků. Když potom majitelé velkostatků a kulaci byli likvidování, zbavili i malé sedláky půdy a nutili je utvořit kolchozy.
Podle Lenina by vítězství v třídním boji nebylo úplné, kdyby buržoazie byla pouze rozdrcena.
„Zneškodnit vykořisťovatele, klepnout je přes prsty, přistřihnout jim křídla, to je nejméně důležtitou částí našeho úkolu... To není těžké a vcelku se to musíme naučit dělat. Musíme tu vykonávat určitý nátlak, avšak to je lehké!
Vyhrát druhou část vítězství, tj. vybudovat komunismus rukama nekomunistů, získat prakticky schopnost učinit to, co je hospodářsky nutné, musíme vytvořit svazek se selským rolnickým stavem... Musíme dbát, aby četné živly, s kterými spolupracujeme a které nás početně převyšují, pracovaly tak, abychom nad nimi mohli mít dozor. Musíme se naučit rozumět jejich práci a řídit jejich ruce, aby tak dělaly něco důležitého pro komunismus. To je ústřední bod dnešní situace.”[25]
Vojáci třídního boje musí poslouchat a nesmí diskutovat o rozkazech, ať už jsou jakkoliv nepochopitelné.
„Zanechte filozofování a dohadování se o NEPu (Nové hospodářské politice).”
„Uklidněte se a nefilozofujte. Budete-li tak činit, dostanete černý bod ve svůj neprospěch. My máme politickou moc, my máme spoustu hospodářských zbraní. Jestliže porazíme kapitalismus a vytvoříme pouto se sedláky, staneme se absolutně nepřemožitelnou mocí. Potom vytvoření socialismu nebude kapkou do oceánu, zvanou komunistická strana, ale úkolem celé masy pracujícího lidu.”[26]
Lenin se těšil touto nadějí nejen pokud se Ruska týče, ale i celého světa. Ve své řeči na šestém stranickém sjezdu v listopadu 1918 řekl: „Bacil bolševismu projde všemi bariérami a nakazí dělníky všech zemí.”
Lenin byl mimořádně bystrý v ražení hesel, kterými chtěl fascinovat ty, které chtěl získat do svých řad. Pro rolníky razil heslo: „Půdu rolníkům!” Pro vojáky: „Mír!” Pro tovární dělníky: „Továrny dělníkům!” A proletariátu vůbec: „Vezměte si nakradené!” Válečný pokřik bolševiků v r. 1917 byl: „Veškerá moc Sovětům!”
Lenin si byl velmi dobře vědom toho, že jeho revoluce nedá ani půdu sedlákům a žádné továrny dělníkům, poněvadž lpěl na marxistické doktríně o vlastnictví státu a jeho podnikání ve všech oborech. Vědomě podváděl davy lidí, kteří o marxistické doktríně nic nevěděli. Ještě za Leninova života dostalo se sedlákům lekce o kolchozech a sovchozech. Přišli na to, že jejich pokusy o záchranu úrody před konfiskací tím, že osili pouze tolik, kolik by sami pro sebe potřebovali, byly marné, neboť přinesly hladomor nejen obyvatelům měst, ale i sedlákům samotným, protože bolševici nijak neváhali oloupit je i o poslední zrno.
Brzo na počátku své politické kariéry se počal Lenin uchylovat k podvodům. Trockij napsal 1. dubna 1913 Čcheidzemu, menševikovi a členovi Dumy, toto: „Lenin je profesionálním vykořisťovatelem každé nepříznivé stránky ruského dělnického hnutí. Celá budova leninismu je budovaná na lžích a podvodu a její lži jsou prolezlé sžíravým jedem, tak jako on sám je v rozkladu.” (Tohoto dopisu použil Stalin ke své kampani proti Trockému v listopadu 1924.)
Albert Rhys Williams, americký obdivovatel Lenina, který žil 10 měsíců v Rusku v letech 1917-1918, měl ovšem o Leninovi jiné mínění:
„Jedním z tajemství Leninovy moci je jeho ohromná přímost. Byl přímý vůči svým přátelům, ale také vůči svým nepřátelům. Jeden Angličan, mluvě o Leninově mimořádné otevřenosti, ho charakterizoval slovy, kterých Lenin vůči němu použil: „Osobně nemám nic proti vám. Ovšem politicky jste mým nepřítelem a já jsem nucen použít každé myslitelné zbraně, abych vás zničil. Vaše vláda se u mne snaží o totéž, uvidíme tedy, jak to dopadne.“
Tuto pečeť přímosti nacházíme ve všech jeho veřejných projevech. Lenin postrádá obvyklé vybavení státnicko-politickým blufováním, okázalým verbalismem a oportunistickou psychologií. Člověk cítí, že Lenin by si nedovedl dělat z někoho blázna, ani tenkráte ne, kdyby se mu to zachtělo. A právě proto by si nedovedl ani ze sebe dělat blázna - pro vědecké založení svého ducha a pro svou vášeň držet se faktů. “[27]
Leninovo „vědecké založení” poznáme nejlépe z jeho slepé víry v „objektivní pravdivost” Marxovy doktríny a v jeho metody. A. R. Williams by marně hledal v Koperníkově knize „De Revolutionibus Orbium Coelestium” takové peprné nadávky Ptolemaiovi, jako Lenin dával Kautskému, Bernsteinovi a jiným odpůrcům a vyznavačům jiné filozofie, než je dialektický materialismus.
Charakteristickým rysem vědeckosti je přesvědčení, že vědění je relativní a že vědec musí být připraven, aby zavrhl i sebeoblíbenější ideu, jestliže její omyl bude vědeckou metodou prokázán. Musí vyslechnout veškeré vážné námitky, přezkoušet je a porovnat s dřívějšími teoriemi. Lenin však místo toho, aby studoval např. námitky vznesené proti jeho teorii o hodnotě, vracel se k ní znova a znova - a opovážil-li se někdo vyjádřit své pochybnosti o vyhlídkách sociální revoluce, byl jím obviněn, že je buržuj nebo maloměšťák, či lokaj buržoazie, parlamentní kretén, úplatný vůdce, který mluví „z hlubokého pařeniště renegátství” a je nejvýš opovrženíhodným zrádcem. Takové „vědecké” argumenty můžeme nalézt v nesčíslných Leninových článcích, v nichž v tomto ohledu předstihl mnoho jiných třídních spolubojovníků.
Způsob Leninovy polemiky popsal Olgin takto:
„Lenin neodpovídá oponentovi. On na něm provádí vivisekci. Je tak ostrý, jako ostří břitvy. Jeho mozek pracuje s překvapující hbitostí. Zpozoruje každou trhlinu v řadě argumentů. Projevuje nesouhlas s premisami, které jsou mu nepřijatelné, a činí z toho nejabsurdnější závěry. A současně se vysmívá. Posmívá se svému protivníkovi a „seřeže” ho. Dává vám znát, že jeho oběť je ignorant, blázen a domýšlivá nula. Silou jeho logiky jste smeteni. Náruživostí jeho intelektu jste přemoženi.“[28]
Žádnému čtenáři Leninových polemik zajisté neujde tato taktika, která je naprosto vzdálena vědeckému postoji hledání pravdy.
Leninův intelekt nebyl intelektem vědce. Právě naopak: způsob jeho myšlení se podobal myšlení příslušníka sekty, kterému věčná pravda byla zjevena. Marxova doktrína byla pro něj náboženským zjevením. Bolševická strana byla církví, hlásající víru v Neomylného a vypalující znamení prokletí každému, kterého nejvyšší hierarchie prohlásila za kacíře.
Leninův „vědecký postoj” je zřejmý z toho, jak uvedl Marxovo dílo v provolání k Všeruskému sjezdu Komsomolu (2. října 1920):
„Jestliže se mne tážete, proč Marxovo učení mohlo uchvátit miliony a desítky miliónů lidí nejrevolučnější třídy, mohu vám dát pouze jedinou odpověď: to je proto, že Marx zaujal stanovisko na pevném základě lidských znalostí, získaných za kapitalismu. Po prostudování zákonů vývoje lidské společnosti si Marx uvědomil, že vývoj společnosti neomylně spěje ke komunismu. A hlavní je, že Marx to dokázal na základě nejpřesnější a nejdůkladnější studie kapitalistické společnosti. Tohoto mohl dosáhnout pouze proto, že si dovedl osvojit vše to, co předcházející vědy učily.”
***
„Kriticky přetvořil vše, co bylo dříve stvořeno lidským myšlením, kritizoval a ověřil si to na hnutí dělnické třídy a učinil z toho závěry, které lidé omezili buržoazními hranicemi nebo pro buržoazní předsudky k těmto závěrům dojít nemohli“[29]
V tomto provolání Lenin zdůraznil kritické osvojení si vědomostí a zavrhl shromažďování „bezcenných vědomostí”, které stará škola předávala:
„Avšak to neznamená, že se máme omezit na komunistické dedukce a učit se pouze komunistickým heslům. Takto netvoříte komunismus. Můžete se stát komunistou jedině tehdy, jestliže svou mysl obohatíte všemi těmi poklady, které lidstvo vytvořilo.”[30]
Tato slova pravděpodobně překvapí každého, kdo zná Leninovu averzi vůči všemu nemarxistickému, a mohla by se jevit jako slibný moment, ne-li dokonce jako odchylka v Leninově myšlení. Avšak obratný dialektik marxistického školení by ho hned poučil: „Co jsou ty poklady stvořené lidstvem?” Co jiného než to, co je v hranicích dialektického materialismu! A co bylo míněno slovy „kritické osvojení si”? Bylo to překrucování (obyčejně nazývané interpretací) jiných filozofů, aby se tak mohli vtěsnat do prostoru, vymezeného marxisty. Bolševická praxe spočívá v systematickém potlačování veškerého nezávislého myšlení, bádání a umění. Je rozkladná, mrzačí a zkresluje vědu, politiku, filozofii a náboženství. Tuto taktiku Lenin sám doporučoval - vzpomeňte si na jeho:
„Nefilozofujte!” Jeho slova nahoře citovaná byla určena pouze k tomu, aby uvedla v omyl cizí pozorovatele, vychované v úctě k nezávislé vědě a umění. Leninovou oblíbenou formou důkazu je argumentum ex auctoritate - důkaz autoritou, přičemž autoritou je Marxa Engels v Leninově interpretaci - čili, jinými slovy, Lenin sám. Jestliže někdo nemůže uvěřit v dogma zjeveného náboženství, tak je zřejmé, že chyba nevězí v dogmatu, ale v neschopnosti dotyčného pochopit dogma. Není možno přivést člověka k tomu, aby s radostí přijal víru, kterou mu jeho rozum brání přijmout. Avšak jsou metody, kterými jej lze přimět, aby předstíral - slovy nebo skutky - že věří v to, s čím nesouhlasí.
Tyto metody jsou známé a používá se jich od pradávna. Je to násilí, teror, trýznění, bojkot a jiné formy perzekuce. Výsledek je vždy tentýž: buď útěk perzekvovaného nebo přetvářka těch, kteří padli do rukou Svaté inkvizice, Gestapa, Čeky, NKVD nebo KGB.
Ve vědě ovšem nelze argumentovat autoritou. Je to typický způsob, kterého užívají teologové při argumentaci autoritou, má-li být určité tvrzení vysvětleno správně, tj. tak, jak se to onomu teologovi hodí. A tak téže autority může být použito k tomu, aby se dokázalo i zcela opačné mínění. To je známo z mnoha sporů náboženských sekt, jejichž nauka se opírá o totéž zjevení - lhostejno, jde-li o křesťany, židy, mohamedány nebo buddhisty.
Při odhalování pomníku Marxe a Engelse 7. listopadu 1918 pronesl Lenin řeč, ve které řekl tato slova: „Je velkou a historickou zásluhou Marxe a Engelse, že vědeckou analýzou prokázali nevyhnutelnost přechodu kapitalismu do komunismu, ve kterém již nebude vykořisťování člověka člověkem.”[31] Avšak jak bylo nahoře prokázáno, Leninova revoluce v Rusku byla něco zcela jiného než Marxovo zhroucení kapitalismu „když se čas naplnil”.
Lenin ochotně přijal Ricardovu teorii o hodnotě s Marxovým dodatkem teorie nadhodnoty, jak je popsáno ve čtvrté kapitole. Jak se ukázalo, byla tato Ricardova-Marxova teorie ve své zvulgarizované formě mohutným argumentem proti kapitalismu. Avšak jak je to s onou teorií hospodářského systému, který zavedl Lenin a který sám nazval státním kapitalismem?
Marx řekl, že v kapitalistickém systému námezdní dělník obdrží hodnotu odpovídající ceně jeho práce, kdežto kapitalistický podnikatel obdrží takovou cenu, která se rovná výlohám za hotový produkt. Jestliže hodnota produktu je větší než hodnota práce, vzniká nadhodnota, kterou si přivlastňuje podnikatel. Nuže, vzniká otázka: obdrží dělník v zemi, kde je zavedený státní kapitalismus, více než pouhou hodnotu své práce? Lenin, pokud jsem mohl zjistit, nikdy o tomto problému důkladně nejednal. Avšak některé narážky na problém distribuce můžeme nalézt v jeho řeči na II. všeruském sjezdu Komsomolu:
„Jestliže sedlák je usazen na osobitém pozemku. vlastní nadbytečné obilí, které nepotřebuje pro sebe nebo pro svůj dobytek, zatímco druzí lidé nemají chléb, pak se z něho stává vykořisťovatel... Každý musí pracovat podle obecného plánu, na obecní půdě, v obecných mlýnech a pod obecným řízením... Třídní boj ještě stále trvá - pouze forma boje se změnila. Je to třídní boj proletariátu, aby se zabránilo návratu starých vykořisťovatelů...”
„Komunistická morálka je morálkou, která slouží tomuto zápasu (tj. za zrušení staré vykořisťovatelské společnosti) a která sjednocuje pracující lid proti veškerému vykořisťování, tj. i proti veškerému malému majetku, neboť tento vkládá do rukou jedné osoby, co bylo vytvořeno prací celé společnosti. Půda v naší zemi je obecným majetkem. Avšak řekněme, že vezmu kus tohoto obecného majetku a vypěstuji na něm dvakrát tolik obilí, než sám potřebuji a vydělávám tak na nadhodnotě. Řekněme, že budu dokazovat, že čím více je zde hladem trpících lidí, tím více budou platit. Choval bych se potom jako komunista? Nikoliv, choval bych se jako vykořisťovatel, jako vlastník. Proti tornu se musí bojovat. Jestliže je dovoleno takto pokračovat - sklouzneme zpět do vlády kapitalistů, do vlády buržoazie, jak se již více než jednou stalo v dřívějších revolucích.”[32]
V těchto odstavcích Lenin absolutně odmítá „tržní tvorbu cen”, základní rys systému soukromého podnikání, a hájí princip „kompenzace”. Podle jeho názoru by si sedlák měl ponechat ze své úrody pouze tolik, kolik „potřebuje pro sebe nebo pro svůj dobytek”, a zbytek by měl být odevzdán státu za cenu určenou vládou. Takovou odměnu ovšem nelze nazývat „cenou”, nýbrž „kompenzací”, neboť tento postup není volnou koupí a volným prodejem, nýbrž vyvlastněním a někdy také konfiskací. Ceny průmyslovým výrobků, užívaných sedláky, by měly být určeny podobným způsobem.
Kde je tu nějaká teorie hodnoty? Nadhodnota tedy zmizela? Lenin v sovětském hospodářství o nadhodnotě nemluví. Zřejmě však zde je, pod jiným revolučním jménem, a pravděpodobně si ji přivlastňuje stát nebo nějaký jiný činitel, který je oprávněný ji pohltit.[33]
Sovětský pseudokomunismus (ve skutečnosti státní kapitalismus) je sociálním systémem, ve kterém pracující dostává za práci pouze tolik, jak politické úřady jeho práci ohodnotí, a je to systém, ve kterém spotřebitelé musí platit „ceny”, diktované týmiž úřady za každý výrobek, službu, bydlení apod. Tento politický suverénní úřad je výlučným zaměstnavatelem, výrobcem a distributorem všeho pro život nezbytného. Dolní hranice mezd a horní hranice cen jsou pevně stanovené a mění se podle životního standardu, pokud to politické úřady těší, nebo pokud to shledávají nezbytným.
Lenin učil ruskou mládež: Komunistická společnost je společnosti, ve které všechno —půda i továrny —je ve společném držení. Komunismus znamená pracovat pro všechny.
„Je to možné pracovat pro všechny, když každý jednotlivec pracuje odděleně na vlastním kousku země? Pracovat pro všeobecnost, to nemůže být přivoděno naráz. To nespadne z nebe. To přichází s lopotou a utrpením a. rodí se během boje. Staré knihy zde nejsou k ničemu - nikdo jim neuvěří. Vlastních životních zkušeností je třeba.“[34]
Oh, ty staré knihy!
Lenin nebyl nikdy ani zaměstnancem, ani zaměstnavatelem, také neměl žádné zkušenosti ve veřejné administrativě, než se stal hlavou vlády ruského impéria, vůdcem téměř zcela znárodněného hospodářství tohoto obrovského teritoria s téměř stem různých národností, žijících uvnitř jeho hranic. Před revolucí přišel do styku ponejvíce s dělníky, vězni, spisovateli a profesionálními revolucionáři, jako byl on sám. Téměř dvacet let svého života - bezprostředně před revolucí - strávil ve vězení a v exilu. Zpočátku byl vydržován svou matkou, později revolučními organizacemi a částečně také autorskými honoráři. Lenin, jako Marx, nezískával bezprostřední životní zkušeností v továrně, na statcích nebo ve vládních či samosprávných organizacích. Leninovy názory o těchto záležitostech byly ponejvíce knižní, velmi pod vlivem Marxe a marxistů, jako byl Plechanov, Axelrod a jiní. Avšak Leninovou silou byla jeho schopnost přizpůsobit se požadavkům doby a místa.
Lenin si byl velmi dobře vědom toho, že jeho revoluce nenastala v době, kdy se „čas naplnil” podle Marxova jízdního řádu. Viděl, že problém ruských revolucionářů nespočívá pouze v tom‘ aby smetli buržoazní státní mašinérii a uspořádali otázku vlastnictví, ale aby také vybudovali novou administrativu pro ohromnou sovětskou republiku a aby organizovali nový hospodářský sytém.[35] Lenin musel překlenout skutečnost, že revolucionáři tornu nerozuměli. Ve své „Zprávě Ústřednímu výboru ruské komunistické strany” u příležitosti XI. sjezdu si Lenin 22. března 1922 opětovně stěžoval na nedostatek hospodářské schopnosti svých politických příznivců. Řekl bez obalu:
„My komunisté jsme získali značný respekt a bylo nám projeveno více důvěry, než se kterékoliv vládě kdy dostalo. Ovšem my komunisté jsme pomohli tomu, abychom se zbavili kapitalistů. statkářů. Sedláci to oceňují a dávají nám čas, důvěřují nám, ale jenom na určitou dobu... Potom přijde zkouška: umíte řídit své záležitosti jako ti druzí? Staří kapitalisté to dovedli, vy však nikoli. Neumíte řídit naše záležitosti. To se prokázalo v minulosti...”
„Celá věc spočívá v tom, že zodpovědní komunisté,. právě ti nejlepší, kteří jsou bezesporu čestní. loajální, kteří za starých časů byli žalářováni, nebáli se smrti, neumějí jednat, poněvadž nejsou obchodníci, nenaučili se jednat, nechtějí se učit jednat. nechápou, že musí začít od ABC, a ani si neuvědomují, že to neumějí. A tak, soudruzi, jestliže se zbavíme přinejmenším této základní neznalosti, docílíme velkého vítězství... V jednání nám schází pronikavý bystrozrak...!”[36]
V tomto svém referátě Lenin prohlásil, že sovětský systém je státní kapitalismus:
„Ani jediná kniha nebyla napsána o státním kapitalismu, který existuje v Sovětském svazu. Dokonce ani Marxe nenapadlo, aby napsal alespoň slovíčko o tomto tématu, a zemřel, aniž by nám zanechal o něm jediný přesný výklad nebo přesné instrukce. Proto se musíme sami vlastními silami vyprostit z těchto nesnází. Prolistujeme-li náš tisk. podíváme-li se, co bylo o státním kapitalismu napsáno - tak jak jsem to učinil já, když jsem si tento referát připravoval - nabudeme přesvědčení, že to. co bylo napsáno, nesouhlasí a že to bylo zaměřeno naprosto nesprávným směrem.”[37]
Musíme si uvědomit, že tato slova byla řečena jednak jako kritika, jednak jako obrana sovětského hospodářského systému prvých let NEPu, který Lenin zavedl na jaře 1921, když vzpoura námořníků v Kronštadtu, v této baště revoluce, přesvědčila Lenina, že militantní komunismus přivedl sovětské hospodářství na okraj katastrofy. Revolta námořníků byla potlačena masakrem, avšak Lenin dovedl vyvodit důsledky ze všeobecné nespokojenosti národa: provedl „dočasný ústupek komunismu” - Jak to nazval - povolil určitý stupeň hospodářské svobody, obzvláště v zemědělství. Dopustil, aby se cizí kapitalisté zúčastnili sovětského hospodářského života tím, že jim udělil licence pro podnikání v průmyslu, obchodě a hornictví. Lenin očekával, že soukromé podnikání zvýší výkonnost produkce a že i omezená konkurence soukromého podnikání podnítí státní podniky a že pozorování metod soukromého podnikání pomůže k tomu, aby se odkryly chyby a omyly veřejného podnikání, a tím aby se vykonal mohutnější vliv na znárodněný průmysl.
Až do své smrti Lenin podporoval omezenou soutěž soukromého podnikání a požadoval důkaz výkonnosti:
„Vaše komunistické principy. ideály jsou skvělé, jsou sepsány tak krásně, že zasloužíte, abyste žili jako svatí v ráji - avšak dovedete dělat obchody? Potřebujeme zkoušku zdatnosti, nikoli takovou zkoušku, jakou dělá Ústřední komisariát kontroly, když něco vytýká, když Všesvazový ústřední výkonný výbor udělí nějaký trest. Nikoliv, my chceme skutečnou zkoušku, zkoušku našeho národního hospodářství.”[38]
Lenin měl užít těchto slov v prvé osobě a v jednotném čísle. Podcenil úlohu bolševiků, protože on sám o ní nic nevěděl a nerozuměl jí. Kdysi citoval Napoleonův výrok: „On s‘éngage et puis... on voit.” (člověk se pustí do bitvy... a pak vidí.)[39] Lenin shledal, že „pak vidí” je daleko obtížnější, než očekával. Poznal, že odstranit starý sociální řád znamená nahradit jej novým, poněvadž sociální řád nesnese vakuum. Vybudování nového řáduje dlouhým procesem sociálních reforem, a to jsou věci, které se profesionálním revolucionářům protiví. Avšak Leninova obratnost ve scholastice objevila vhodnou metodu:
„Až do vítězství proletariátu jsou reformy vedlejším produktem třídního boje. Avšak po vítězství (zatímco tyto reformy podle mezinárodních hledisek zůstávají stále ještě vedlejším produktem) znamenají pro zemi, ve které bylo dosaženo vítězství, nutný. oprávněný odklad v oněch případech, kdy po vynaložení největšího úsilí vyjde najevo, že se nedostává sil pro završení revolučního přechodu v tom kterém období...”
„Ustoupili jsme ke státnímu kapitalismu, avšak v daných hranicích?[40]
S podobnými nevítanými důsledky Leninovy revoluce se setkáváme ve veřejné správě. V rukách nezkušených dělníků hrozil „úřední šiml” zničit veřejný život. Rozhodování o nepatrných záležitostech bylo oddalováno a postupováno nejvyšším úřadům. Ty byly přetíženy prací, avšak občané stěží mohli čekat, až jejich dotazy budou zodpovězeny. Jestliže se stal přehmat, nebylo možno nalézt pachatele.
Lenin opět neváhal říci svým soudruhům:
„Uvědomují si odpovědní komunisté RSFSR a Ruské komunistické strany, že se nevyznají v administrativě a že si pouze představují, že řídí, zatímco však ve skutečnosti jsou řízeni oni? Jestliže si to uvědomují, zajisté se to naučí. Neboť to se dá naučit. Avšak člověk musí tvrdě studovat, aby se to naučil, a to naší lidé nedělají. Házejí rozkazy a dekrety napravo a nalevo, avšak výsledek toho neodpovídá tomu, co žádají.”[41]
Lenin neskrýval tyto chyby ani před cizinci. Ve svém referátě na IV. kongresu Komunistické internacionály řekl 13. listopadu 1922 zcela jasně:
„Bezesporu jsme se dopustili mnoha chyb a dopustíme se jich znova. Nikdo to nemůže lépe vidět. posoudit, nežli já. Proč se těch hloupostí dopouštíme? Důvod je jasný: především naše zem je zaostalá. Za druhé: vzdělání v této zemi je na nejnižším stupni. A za třetí proto, že se nám nedostává žádné podpory. Ani jedna civilizovaná země nám nepomáhá. Za čtvrté: naše státní mašinérie je tím vinna. Převzali jsme starý státní aparát a to bylo naše neštěstí. Velmi Často pracuje proti nám... Nyní máme ohromnou armádu vládních zaměstnanců, avšak trpíme nedostatkem dostatečně vzdělaných sil, aby je mohli kontrolovat!”[42]
Pouštět se do bitvy dřív, než člověk vidí, je přístup, jehož následky potom člověk svaluje na všechny, jen ne na sebe. Provede se revoluce a potom se shledá, že se měla provést reforma. Způsobí se hladomor (v r. 1921) a potom se ukáže, že rolníci měli být povzbuzováni, aby pěstovali více obilí a chovali více dobytka. Utopisté jsou zesměšňováni a potom se chce zavést komunismus do zaostalé, chudé, válkou znavené a občanskou válkou a nemilosrdným terorem vyčerpané země. A to bylo vyhlášeno za vědecký socialismus! Leninismus je ve skutečnosti výsměch vědy a strašnou karikaturou socialismu!
[1] Lenin vyložil Marxovu doktrínu v dlouhém článku „Karel Marx” psaném v červenci .až listopadu 1914. Poprvé uveřejněn v Granats Encyklopedia, sedmé vydání, sv. XX VIII Collected Works of V. I. Lenin, str. 13-58
[2] T. G. Masaryk: The Making of a State, Memoirs and Observations 1914- 1918. New York: F. A. Stokes Co., 1927, str. 140
[3] The Essentials of Lenin, II., str. 797. Jedenáctý kongres strany byl poslední, kterého se Lenin zúčastnil.
[4] Max Eastman: Marxism, is it science? New York: W. W. Norton and Co., 1940, str. 243. Je to citace z Leninova díla “Materialismus a empiriokriticismus”
[5] The Essentials of Lenin, I., str. 59
[6] K. Marx, B. Engels, op. cit. str. 31-32
[7] Bertrand Russel: Unpopular Essays. New York, Simon and Schuster, 1950, str. 171
[8] Citace B. Engelse dle pamfletu V. I. Lenina „Proletářská revoluce a renegát Kautský”
[9] Ibid
[10] V r. 1905 po petrohradské „krvavé neděli”, kdy klidní demonstranti, vedení mnichem Gaponem a přející si pouze předložit carovi skromné přání, byli přivítáni střelbou, Lenin, který tenkrát byl v Ženevě, chvatně studoval! „paměti a poznámky generála Clusereta o taktice boje na barikádách a revoluční metody... a také studoval Marxovy a Engelsovy články opřípravách ozbrojeného povstání.” (Viz George Vernadsky: Lenin, Red Dictator. New Haven: Yale University Press, 1931, str. 62.) Avšak kdyby byl Lenin dříve četl Engelsův úvod k novému vydání Marxova pojednání „Třídní boje ve Francii”, našel by tam velmi střízlivý názor o boji na barikádách. Engels napsal v r. 1895: „Barikády ztratily svůj půvab. Vojáci již dávno nevidí za nimi lidi, ale rebely, agitátory, drancovníky a odpad společnosti.”A moderní děla zničí každou barikádu - což je dalším důvodem, proč barikády ztratily půvab. Proto Engels upjal své naděje na „úspěšné využití všeobecného volebního práva, zcela nové metody proletářského boje”.
[11] The Essentials of Lenin, II., str. 687
[12] Shub, op. cit., str. 68
[13] Cit. z: René Fülöp-Miller: Leaders, Dreamers and Rebels. New York: The Viking Press, 1935, str. 308
[14] Williams, op. cit., str. 79-80
[15] Eugene Lyons: Stalin. Philadelphia: J. B. Lippincott Co., 1940, str. 245
[16] Smith, op. cit., str. 316
[17] The Ersentials of Lenin, II., str. 597, 609-610, 628, 630. Z pojednání: „Left-wing Communism and infantile Disorder,” uveř. v červnu 1920.
[18] Mayer, op. cit., str. 260. Tento zasvěcený životopisec si byl zřejmě velmi dobře vědom, jak neblahá je zásada, že účel světí prostředky. K těmto Engelsovým slovům dodal: „Všechno to - samozřejmě - za předpokladu, že třídně uvědomělý proletářský charakter sociálně demokratické strany nebyl brán v potaz, neboť ten vždy zůstával základním principem jeho úsudku.” „Samozřejmě” - kdokoliv dějinách prosazoval tuto zásadu, Činil tak pouze pro sebe. pro své společníky. Jeho odpůrci se museli držet stranou. Podle Engelse jsou pouze „třídně uvědomělí proletáři” oprávnění použít jakýchkoliv prostředků, aby dosáhli účelu.
[19] Shub, op. cit., str. 306
[20] Ibid str. 308-309
[21] St. Mikolajczyk: The Rape of Poland New York: McGraw-Hill Book Co., 1948, str. 27-38
[22] Eastman, Stalin‘s Russia, str. 126
[23] The Collected Works of V. L Lenin, XXU (1929), str. 350,413
[24] Vernadsky, op. cit., str. 248
[25] The Essentials of Lenin, II., str.791. Leninova zpráva ze dne 27. března 1922 Ústřednímu výboru u příležitostí XI. kongresu strany. Autorova kursiva.
[26] Ibid. str. 786. Autorova kursiva.
[27] Williams, op. cit., str.86—88
[28] Ibid, str. 67
[29] The Essentials of Lenin, II, str. 663-664
[30] Loc. cit.
[31] The Collected Works of V. L Lenin, XXIII, str. 291
[32] The Essentials of Lenin, II., str. 668-669
[33] V sovětském hospodářství se nyní užívá termínu „výnos”, a sice plánovaný a neplánovaný. Vládní plánovači někdy nařizují, aby určitá průmyslová odvětví byla vedena k vykazování čistého výnosu nad výrobními náklady, nebo ke ztrátám. Závisí to pouze na vládní politice, jaký výsledek plánuje. v jaké výši. Nejen různé sazby výnosů mohou být různým odvětvím průmyslu nadiktovány, ale i různým druhům zboží. Větší část výnosů (např. 80 %) se odvádí vládě, zbytek připadá ředitelskému fondu. pouze jeho část může být jako prémie rozdělena mezi zaměstnance. Za těchto podmínek snad je přístupno takto vykládat plánované a neplánované výnosy podle Marxovy teorie o nadhodnotě. Srovnej Harry Schwarz: Russia‘s Soviet Economy. New York: Prentice-Hall, 1950, str. 191-197 a Soviet Economic Growth, vyd. Abram Bergson, Evanston, Illinois: Row, Peterson and Co., 1953, kap. 7
[34] The Essentials of Lenin, II., str. 671. Autorova kursiva.
[35] Avšak Lenin se domníval, že tento úkol není jeho věcí. Hjalmar Branting, švédský předseda vlády ‚ vůdce švédské sociálně demokratické strany, se zeptal příležitostně Lenina (r. 1915 nebo 1916), jak by si představoval rekonstrukci společenského řádu, který předtím zrušil. Lenin odpověděl, že to musí přenechat jiným, neboť jeho úkolem bylo bořit. Viz: Gilbert Murray: Liberality and Civilisation. New York: The Macmillan Co., 1938, str. 67
[36] The Essentials of Lenin, II, str. 778-780
[37]Ibid. str. 781
[38] Ibid. str. 777
[39] Ibid. str. 838
[40] Ibid. str. 759
[41] Ibid. str. 789. Bolševický vládní systém dostal přezdívku „de-kretinismus”
[42] Ibid. str. 819