Stalin 4. února 1931 k vedoucím sovětského průmyslu:
Slovo komunisty je jeho závazkem.
Stalinismem se označuje současný stav sovětského marxismu a také sovětského imperialismu. Sovětská moc a peníze podporují vzrůst komunismu a cílem komunismu je rozšíření ruského vlivu na světovou politiku pronikáním do politického života jiných národů. Některé země ztratily již svoji politickou nezávislost a byly degradovány na pouhé satelity Sovětů.
Karel Marx přinesl teorii o sociální revoluci, která měla ukončit kapitalistickou éru v nejpokrokovějších zemích Západu. Lenin proměnil tuto teorii tím, že ji přizpůsobil své intenci vyvolat revoluci ve své zaostalé vlasti. Začal svoji revoluci politickým převratem, který měl především změnit válku proti cizímu nepříteli ve válku občanskou a potom smést liberální demokracii a zavést diktaturu proletariátu, která měla vybudovat nový řád -komunismus - v beztřídní a bezestátní společnost.
Stalin ochotně přijal Leninovu verzi Marxovy teorie sociální revoluce. Především přijal Leninovu popřevratovou taktiku, avšak později, obzvláště po Leninově smrti, šel svou cestou, ale vždy prohlašoval, že se drží Leninovy linie.
Stalin byl, obdobně jako Lenin, profesionálním revolucionářem. Nikdy se nestaral o subtilnosti teorie hodnoty. Jeho politickou filozofií bylo vést třídní boj jako skutečnou válku za zničení nepřítele. Vedl ji v nejlepší tradici svých asijských předků: úskočně, vytrvale a nemilosrdně, a to všemi prostředky, které ho napadly.
Stalin se narodil 21. prosince 1879 v Gori, bývalé tifliské gubernii na Kavkaze. Stalin nebyl Rus, byl Gruzínec a jeho pravé jméno bylo Josef Vissarionovič Džugašvili. Jeho otec byl chudým příštipkářem, později dělníkem v továrně na obuv. Zemřel, když Stalinovi bylo 11 let. Vdova po něm pečovala o výchovu svého syna - její další tři děti zemřely ještě nedospělé - a zařídila, aby její syn byl přijat napřed v církevní škole a později v teologickém semináři v Tiflisu. Zde Stalin studoval pravoslavnou teologii od září 1894 až do května 1899. V květnu tohoto roku byl ze semináře vyloučen, protože neprošel zkouškou. Stalin se dopustil různých poklesků proti školní disciplíně, jako čtení knih, které nebyly schválené, a vzpoury proti školním úřadům.[1]
V semináři Stalin předstíral, že věří v pravoslavnou teologii. Naučil se skrývat své revoluční přesvědčení a cvičil se v debatování. Byl vášnivým čtenářem literatury všeho druhu. Způsob jeho řečnění prozrazoval předcházející výcvik v kázání.
Stalin se zúčastnil třídního boje v rodné Gruzii jako spiklenec v podzemním hnutí malé skupiny dělníků. Slabost těchto skupin a protivníkova síla, právě tak jako tradice jeho krajanů, ho přiměla k tornu, aby volil takové zbraně, které slibovaly vítězství nad nepřítelem o mnoho silnějším. Používal podvodů, lstí, triků, předstírání, pokrytectví, zatajování pravdy, kdykoliv to bylo možné, aby nepřítel byl přelstěn, vlákán do pasti, aby ho očernil a odzbrojil a takto ho zničil. Stalin se stal mistrem v pletichách a pouze Hitler ho v letech 1939-1941 předstihl.
Když Stalin uvítal princip války, stalo se vítězství jeho cílem, nikoliv pravda nebo spravedlnost. Tento účel ho ospravedlňoval k použití všech prostředků. Kdokoliv bude studovat jeho cestu k moci, shledá, že tato cesta byla řetězem intrik, lží a úskoků. Stalin lhal příteli i nepříteli, vlastnímu národu právě tak jako cizincům, lhal o poměrech v zemědělství a v průmyslu, podváděl své kolegy a „starou gardu“ v politbyru právě tak jako cizí státníky: Churchilla, Beaverbrooka, Roosevelta, Beneše a Trumana. Podvedl i Lenina.[2]
Lež se stala v Stalinově politické praxi základním vládním principem, neoddělitelným od jeho teroristického režimu. Stalinovy lži byly buď obratné podfuky, válečné lsti nebo návnady. Byly nestoudným popíráním úmyslného násilí, nebo promyšlených zločinů, jako např. kampaň proti Trockému a jiným bolševickým vůdcům, podrobení si Polska, Československa a jiných satelitních států, manévry s pravoslavnou církví, poválečné taktiky v Německu, na Balkáně a v Asii.
Stalin přišel k moci zcela jinou cestou než Lenin. Lenin založil hnutí. Stalin nejdříve organizoval skupiny kavkazského podzemí. Po Říjnové revoluci obezřetně a intrikami získával postupně pozici ve stranické mašinérií, až se stal 3. dubna 1922 generálním tajemníkem Ústředního výboru komunistické strany.
Před Říjnovou revolucí - a dokonce i v době jejího průběhu - byl Stalin bezvýznamnou osobou, jedním z mnoha organizátorů podzemního hnutí. Avšak dostalo se mu většího vzdělání než většině revolucionářů a mohl studovat Marxova hlavní díla v ruském překladu. Stal se fanatickým přívržencem jeho nauky třídního boje a sociální revoluce. Pro gruzínského intelektuála to znamenalo bojovat proti pozůstatkům feudalismu v zemi, proti počínajícímu kapitalismu ve městech a proti zatuchlému carskému absolutismu v ruské říši.
Stalin se seznámil s Leninem jako zástupce kavkazských marxistů v r. 1905 v Tammerforsu na národní konferenci bolševické strany. Příští rok se sním setkal na stranickém sjezdu ve Stockholmu a v r. 1907 v Londýně. Později v prosinci 1912 Stalin navštívil Lenina v Krakově na konferenci Ústředního výboru a šesti bolševických zástupců. Záhy v r. 1913 Stalin strávil téměř měsíc ve Vídni, kde psal esej „Národnostní problémy a sociální demokracie“. Na těchto cestách si Stalin letmo utvořil jakousi představu o západních civilizacích.
Stalin sloužil Leninově věci nejen tím, že rozšiřoval ve své zemi jeho tištěná slova, ale zaopatřoval ho také penězi z různých fondů. Některé tyto obnosy přišly pravděpodobně z pramenů, které se nazývaly „ex“. Loupeže, páchané skupinami radikálních třídních bojovníků, se totiž nazývaly v Rusku „ex“, což byla zkratka pro „expropriací“. Největší „ex“ bylo vyloupení banky v Tiflisu r. 1907.[3] Tyto loupeže byly často na kongresech odsuzovány většinou jak bolševiků, tak menševiků. Trockij byl ostře proti nim, avšak Lenin tyto „ex“ schvaloval a s radostí je akceptoval.
Když vypukla březnová revoluce, Stalin si právě odbýval čtvrtý rok ve vyhnanství v odlehlé osadě Kurejka nedaleko Krasnojarska na Sibiři. Přibyl 12. března 1917 do Petrohradu a ihned převzal vydavatelství „Pravdy“, hlavního bolševického orgánu. Po Leninově příjezdu do Petrohradu se Stalin stáhl do pozadí a připravoval si uvnitř strany trpělivou, nenápadnou, avšak důkladnou a houževnatou prací svůj vzestup ve stranické mašinérii. Po 3. dubnu 1922 dosáhl Stalin jako generální tajemník takové moci, že si mohl dovolit provádět svoji vlastní politiku přes Leninův odpor. Leninova averze proti Stalinovým metodám dosáhla takového stupně, že mu poslal 5. března 1923 dopis, kterým přerušil sním „veškeré osobní i soudružské“ vztahy. Avšak to již bylo příliš pozdě, aby byl Stalin sesazen. „Diktatura sekretariátu“ - jak to nazval Trockij - byla již nastolena. Lenin zemřel 21. ledna 1924, avšak Stalin již tenkráte měl dostatek moci, aby zabránil zveřejnění Leninovy závěti, která obsahovala radu, aby Stalin byl z úřadu generálního tajemníka odstraněn:
„Soudruh Stalin, jakmile se stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukách úžasnou moc a já si nejsem jist, zdali dovede užít této moci s náležitou prozíravostí. Na druhé straně soudruh Trockij, jak se ukázalo v jeho boji proti Ústřednímu výboru ve spojitosti s otázkou Lidového komisariátu dopravy, nevyznamenává se jenom svou mimořádnou schopností a jsem si pro svou osobu jist, že je nejschopnějším mužem v současném Ústředním výboru. Avšak má také příliš nadměrnou sebedůvěru a sklon přespříliš se upoutávat čistě administrativní povahou záležitostí. Tito dva nanejvýš schopní vůdcové současného ÚV mohli by zcela nevědomky přivodit roztržku. Jestliže naše strana nepodnikne krok, aby tomu zabránila, může se nečekaně objevit rozkol.“[4]
Lenin přidal 4. ledna 1924 tento dodatek:
„Stalin je příliš hrubý, což je sice vůči komunistům snesitelné, avšak v úřadě generálního tajemníka to není únosné. Proto soudruhům navrhuji, aby našli cestu, jak Stalina z této pozice odstranit a určit jiného muže, který by se v každém ohledu lišil od Stalina pouze přednostmi - totiž že by byl trpělivější, zdvořilejší, méně kapriciózní atd. Tato okolnost se může zdát bezvýznamnou maličkostí, avšak, já se domnívám, že to není maličkost, máme-li zabránit rozkolu s ohledem na poměr Stalina k Trockému, o čemž jsem již nahoře mluvil. Je to taková maličkost, která může nabýt rozhodujícího významu.“[5]
Po Leninově smrti si Stalin systematicky budoval pozici, až se nakonec stal skutečným diktátorem Sovětského svazu. Jeho nejmocnějším rivalem byl Trockij, druhý po Leninovi, kterého národ znal jako hrdinu Říjnové revoluce a jako organizátora Rudé armády. Trockij byl rozeným řečníkem onoho typu, který se někdy nazývá „lidový tribun“. Naopak Stalin během revolučních dnů zůstával v pozadí, veřejnosti neznám, jsa si dobře vědom své neschopnosti uchvátit masy svým prostředním řečnickým uměním. Trockého vyřídil lstí a intrikami, počínaje kampaní o uchvácení moci koncem roku 1923, kdy již bylo jasné, že Leninovy dny jsou sečteny a že otázka jeho nástupce se stává naléhavou.
Trockij napsal 8. prosince 1923 Pravdě dopis, ve kterém doporučuje, aby se k práci ve straně připouštělo více mladých lidí:
„Pouze vzájemná spolupráce staré a mladé generace v hranicích stranické demokracie může zachovat Starou Gardu jako revolučního činitele. Jinak starší mohou zkostnatět a aniž by to sami zpozorovali, stali by se naprosto hotovým výrazem byrokratismu stranického aparátu. Taková degenerace Staré Gardy se v dějinách již více než jedenkrát vyskytla.“[6]
Stalin, a po něm také Bucharin, si úmyslně nesprávně vyložili tato slova jako útok proti Staré Gardě, jako popouzení mladých proti starým, jako pokus roztrhnout stranu. To byl počátek kampaně, která vyvrcholila v prosinci 1927 vypovězením Trockého nejprve do Alma Aty v Turkmenistanu a v r. 1929 ze Sovětského svazu vůbec. Konečně to skončilo 21. srpna 1940 jeho zavražděním v Mexiku. Jinou ukázku Stalinovy taktiky popsal ve své knize „Bůh, který zklamal“ (The God that Failed) Ignazio Silone, bývalý komunista. Na schůzi exekutivy Kominterny v květnu 1927 Stalin žádal, aby shromáždění odsoudilo článek Trockého, který kromě Rusů nikdo nečetl. V tomto článku Trockij kritizoval některé chyby, kterých se Stalin dopustil vůči Číně. Když Silone odmítl hlasovat, poněvadž článek vůbec nečetl, Stalin sice svůj návrh odvolal, avšak později v novinách uveřejnil zprávu, že Kominterna článek Trockého odsoudila.
Stalina podporovali v kampani proti Trockému Zinověv, Kameněv a Bucharin. Zinověv, Kameněv a Bucharin tvořili triumvirát, který po Leninově smrti vládl Sovětskému svazu. Zinověv a Kameněv byli odsouzeni k smrti a v srpnu 1936 popraveni. Bucharin byl popraven v březnu 1938. Ti všichni a mnozí jiní starší bolševici byli obviněni z velezrady a zemřeli, když se předtím „doznali“ ke zcela neuvěřitelným zločinům.
Falešná obvinění politických protivníků nevynalezl Stalin. Tohoto prostředku užívali demagogové všech národností ve všech dobách. Ani sám Lenin se nestyděl ho používat. Když Alexandra Kollontajová - stará členka strany a později sovětská vyslankyně ve Švédsku - opouštěla r. 1922 Moskvu, řekla I. Silonovi:
„Kdybyste četl náhodou v novinách, že mne Lenin nechal zavřít, poněvadž jsem v Kremlu ukradla stříbrné lžičky, tak to pouze znamená, že s ním v nějakém malém problému zemědělské nebo průmyslové politiky nesouhlasím.“[7]
Trockij a jeho stoupenci čekali na rozšíření revoluce do velkých kapitalistických zemí. To bylo v souladu s Leninovým učením, že bez světové revoluce je sovětský komunismus v největším nebezpečí. Avšak Stalin přednesl tento názor „Trockého opozice“ jako nedostatek víry v socialismus, jako defétismus a zradu Sovětského svazu reakci a cizí buržoazii. Stalin zavrhl Trockého politiku permanentní revoluce a razil heslo „socialismus v jedné zemi“. Pro tuto generální linii si zajistil souhlas XIV. sjezdu v dubnu 1925.[8]
Je možné si vysvětlit toto Stalinovo stanovisko jako „z nouze ctnost“, avšak heslo „socialismus v jedné zemi“ razil vlastně proto, aby oklamal cizí národy ohledně svých politických intencí a plánů. Stalin se snažil vzbudit pocit, že jeho zájmy jsou soustředěny pouze na samotné Rusko a že nezamýšlí exportovat revoluci, protože jeho úmyslem je obchodovat s kapitalistickými zeměmi a vybudovat Rusko ve smyslu Leninova NEPu. Avšak jeho opravdové přesvědčení a úmysly byly zcela jiné. Jedním z prvních příkladů Stalinovy zrady zásady sebeurčení národů je jeho kampaň proti rodné Gruzii v r. 1921. Pod záminkou pomoci bolševickým povstalcům proti tamější vládě menševiků Stalin nařídil jinému Gruzínci, svému důvěrnému příteli Sergeji Ordžonikidzemu, aby vpadl do Gruzie a sovětizoval ji. Stalin se později sám odebral do Gruzie, aby své rodáky přiměl ke vstupu do Kavkazské federace, avšak neuspěl. Ordžonikidze potom tuto kampaň provedl s velkou krutostí. Lenin obdržel v r. 1922 zprávu o metodách použitých proti revoltě v Gruzii, a to pravděpodobně vyvolalo jeho názor o Stalinově neschopnosti být vůdcem strany. To vše se událo přesto, že 2. listopadu 1917 byla vydána „Deklarace práv národů v Rusku“ ustanovující, že Rada lidových komisařů se usnesla na 1) rovnosti a svrchovanosti národů Sovětského svazu a 2) právu na sebeurčení národů tam žijících, dokonce až na právu k odloučení a utvoření nezávislých států.
Stalin ve svém pojednání „O problémech leninismu“, uveřejněném v r. 1926, cituje s uspokojením tato Leninova slova:
„Mezinárodní imperialismus s veškerou mocí svého kapitálu, se svou vysoce organizovanou vojenskou technikou, se svou skutečnou silou, opravdovou baštou mezinárodního kapitálu, nemůže za žádných okolností nebo podmínek žit bok po boku se Sovětskou republikou, jednak pro hospodářské zájmy kapitalistické třídy, které jsou v mezinárodním kapitalismu ztělesněny, jednak pro hospodářská spojení a mezinárodní finanční vztahy. V této sféře je konflikt nevyhnutelný. V tom spočívají největší těžkosti ruské revoluce, její největší historický problém: nutnost vyvolat mezinárodní revoluci.“[9]
O deset let později, 5. března 1936, Stalin uveřejnil v Pravdě interview s několika cizími korespondenty: „Nikdy jsme neměli takové plány nebo záměry“ dovozoval Stalin jednomu cizímu korespondentovi, který se mu zmínil o světové revoluci, „to je dílo nedorozumění“. Tazatel ho přerušil: „Tragického?“ „Nikoliv, komického, nebo spíše tragikomického“, odvětil Stalin.[10]
Téhož roku řekl Stalin v rozhovoru s Roy Howardem, zástupcem amerického tisku:
„My marxisté věříme, že revoluce vznikne také v jiných státech. Avšak k této dojde pouze tenkrát, jestliže revolucionáři v dotyčných zemích si budou myslet, že je možná nebo nutná. Export revoluce je nesmysl. Každá země si provede svou vlastní revoluci, jestliže si to přeje, avšak když si to nepřeje, tak žádná revoluce nebude. Například naše země si přála provést revoluci a provedla ji. A nyní budujeme novou, beztřídní společnost. Avšak tvrdit, že chceme dělat revoluci v jiných zemích, vměšovat se do jejich života, znamení říkat nepravdu, něco, co jsme nikdy netvrdili.“[11]
Ve své knize „O leninismu“, která byla několikrát vydaná, Stalin nikdy neopomenul zdůraznit, že „největším historickým problémem je vyvolat mezinárodní revoluci“.
Nicméně myšlenka na světovou revoluci nikdy neopustila Stalinovu mysl. Avšak byl dostatečně chytrý, aby šel za svým cílem krok za krokem, užívaje klamu a lsti. Metoda pronikat do nekomunistických organizací a institucí, doporučovaná Leninem, byla Stalinem vylepšena. Podporoval utvoření „lidové fronty“, zprvu ve třicátých letech proti fašismu, potom proti „reakci“ po druhé světové válce a pro světový mír v době nejnovější. Stalinovým plánem bylo ovlivnit různé demokratické skupiny, které odolávaly komunistickému pronikání. Trojský kůň komunistického programu měl být uveden do vládních koalic pod populárními, obratně stylizovanými hesly.
Tento Stalinův manévr přinesl chaos do politického života mnohých evropských států a zle otřásl pozicí nekomunistických stran tam, kde dělníci důvěřovali Stalinovi. Jeho přetvářka dosáhla ohromujícího stupně. Aby tato lekce nebyla nikdy zapomenuta, přečtěme si trpký a sarkastický popis od exkomunisty Artura Koestlera o Stalinově válečné lsti:
„Nejdůležitější z těchto událostí (po r. 1933) byl VI. kongres Kominterny, který slavnostně prohlásil novou politiku, naprostou negaci předcházející - avšak, aby se jako vždy dosáhlo efektu, pod tímtéž vedením. Všechna revoluční hesla, odvolávání se na třídní boj a diktaturu proletariátu - to všechno bylo jedním rázem smeteno do harampádí. Bylo to nahrazeno zbrusu novou fasádou, s pelargoniemi v oknech a s nápisem „Lidová fronta pro mír a proti fašismu“. Dveře byly otevřeny všem lidem dobré vůle - socialistům, katolíkům, konzervativcům a nacionalistům. Představa, že jsme někdy prosazovali revoluci a násilí, byla zesměšněna a odmítnuta jako pomluva válečných štváčů. Již jsme si neříkali bolševici, ani soudruzi, byli jsme prostě počestní, jednoduší, mírumilovní antifašisté a obránci demokracie. Při oslavě dne pádu Bastilly v r. 1935 v Paříži, veterána vůdce komunistické strany, starý Marcel Cachin, za poklesku mnohatisícového davu objal Léona Bluma a políbil ho na obě tváře. Jedna polovina obecenstva křičela, druhá zpívala Marseillaisu. Konečně, konečně byla pracující třída opět jednotná. V r. 1936 ve volbách ve Španělsku a Francii lidová fronta docílila mohutného vítězství.“[12]
V roce 1930 prohlásil Stalin ve své zprávě Ústřednímu výboru na XVI. sjezdu strany, že „Sověty si nežádají ani stopy cizí půdy“. Řekl:
„Naší politikou je politika míru a posílení obchodních styků se všemi zeměmi a uzavření mnoha obchodních dohod, technické pomoci atd. Jejím výsledkem je příslušnost SSSR ke Kellogovu paktu, náš podpis známého protokolu o vztahu Kellogova paktu k Polsku, Rumunsku a Litvě atd. a podpis protokolu rozšiřujícího platnost naší smlouvy o přátelství s Tureckem a jeho neutralitě. Konečně výsledkem této politiky je skutečnost, že jsme byli úspěšní v zachování míru a nedovolili jsme našim nepřátelům, aby nás zatáhli do konfliktu, přes četné provokace a dobrodružné útoky válečných štváčů. V této politice míru budeme pokračovat v budoucnu s veškerou naší mocí a vynalézavostí. Nežádáme si ani jediné stopy cizího území, avšak také nikomu neodevzdáme ani jedinou píď naší půdy!“
23. srpna 1939 uzavřel Stalin smlouvu s Hitlerem o neutralitě pro případ, že by SSSR nebo Německo bylo zataženo do války. Tato smlouva obsahovala tajný dodatek o rozdělení Polska. Ve smyslu této dohody Stalin také okupoval po Hitlerově vítězství nad Polskem onu část Polska, která mu byla touto smlouvou určena. V témže protokolu bylo Finsko, Estonsko a Lotyšsko přiděleno do sovětské zájmové sféry, přičemž Litva byla ponechána ve sféře Německa. Avšak v září podle nové smlouvy byla Litva zařazena do sovětského pásma.
Na sjezdu finské sociální demokracie vyhlásil Stalin jako zástupce Sovětů svobodu a nezávislost Finska. Tou dobou to bylo v souladu se sovětskou politikou, jak byla ihned po revoluci vyhlašována.
30. listopadu 1939 počal Stalin proti Finsku válku. Skončila v březnu 1940 sice s malou slávou pro SSSR, avšak devastací Finska. Tři pobaltské republiky, Estonsko, Litva a Lotyšsko, byly přinuceny přijmout novou vládu kontrolovanou komunisty a později byly vtěleny do Sovětského svazu. Valná část jejich obyvatelstva byla uvězněna, popravena nebo deportována do táborů nucených prací v severním Rusku a Sibiři.
Stalin obelhával nejenom cizince, ale dokonce i své vlastní krajany. Když Hitler proti jeho očekávání vpadl do Sovětského svazu (ačkoliv Stalin byl Churchillem varován), Stalin ztráty nepřítele nadsazoval a ztráty Rudé armády zmenšoval. „Nemohl se přimět k tomu, aby řekl národu trpkou pravdu, aniž by jim nepřednesl tvrzení nesmyslně optimistická a zřejmě nepravdivá.“[13] A ihned Stalin, tento Gruzínec Džugašvilli, předstíral horoucího ruského vlastence: zastavil úřední komunistické označování druhé světové války jako války imperialistické a vyhlásil Velkou vlasteneckou válku proti zrádnému partnerovi smlouvy z r. 1939. Předstíral ochotu usmířit se s pravoslavnou církví a pokoušel se ze všech sil, aby se zavděčil ruskému národu.
Rozpuštění Kominterny 22. května 1943 bylo určeno pouze pro cizinu - aby to spolkla. Toto „rozpuštění“ bylo pouze klamem - ve skutečnosti Kominterna existovala dále pod firmou „Všeslovanský komitét“ a 5. října téhož roku byla obnovena pod jménem „Kominform“ - téměř s týmž personálem. Rehabilitací pravoslavné církve ze dne 4. září 1943 zamýšlel Stalin vyvolat v Rusku a také u slovanských národů na Balkáně o sobě příznivé mínění.
Během bitvy o Moskvu řekl Stalin: „Může být Hitler považován za patriota? Nikoliv, nemůže! Ve skutečnosti hitlerovci nejsou patrioti, ale imperialisté... My jsme patrioti, nikoliv naši nepřátelé!“
Stalin věděl, jak udeřit na vlasteneckou strunu v ruských srdcích - učinil tak již dříve. V nesnadných dnech r. 1931 působil na vedoucí sovětského podnikání nutností vzrůstu sovětské průmyslové produkce dojímavými slovy básníka Někrasova: „Jsi chudá i oplývající, mocná i bezmocná - Matko Rossija!“ V r. 1940 oprášil v Rusku a také ve slovanských zemích, které Hitler okupoval, staré slavjanofilství. Zavedl důležitý symbol nového sovětského nacionalismu - novou národní hymnu, která nahradila Internacionálu, jež byla předtím sovětskou národní hymnou. Stalin nařídil pěstování ruských národních tradic a klanění se národním hrdinům. Přijal v r. 1948 - při výročí Říjnové revoluce - Řád Suvorova a dal vícekrát najevo úctu k minulosti - z taktických důvodů. Několik málo let předtím byl -sociální patriotismus- tím nejopovrženějším výrazem ruského slovníku jako nejvyšší stupeň nacionalismu. Avšak Stalinův velvyslanec v Londýně Ivan Majský řekl v r. 1939: „My nejsme sentimentální jako vy (Angličané). My myslíme pouze na Rusko, nikoliv na lidstvo.“[14]
Takový projev vlastenectví byl pouze odchýlením od Stalinových mezinárodních plánů. Měl nadchnout jeho národy, aby bránily vlast proti Hitlerově armádě. Jakmile toho bylo dosaženo, opět se staral, aby své území zaokrouhlil. Avšak po druhé světové válce nemohly dále zůstat skryty Stalinovy plány na světovou revoluci. Uskutečňovaly se nyní novou metodou, zvanou „studená válka“. Předpověděl ji v r. 1927 v projevu k návštěvě delegace amerických dělníků:
„...v budoucnosti se utvoří dvě světová centra mezinárodní revoluce: socialistické centrum, přitahující k sobě všechny země, jež tíhnou k socialismu, a kapitalistické centrum, přitahující k sobě všechny země, jež tíhnou ke kapitalismu. Boj mezi těmito dvěma centry o vítězství ve světovém hospodářství rozhodne o osudu kapitalismu nebo komunismu na celém světě.“[15]
Stalin se snažil vyvolat dojem, že by byl náchylný ke kompromisu se zcela opačným politickým systémem. Například rumunskému králi Michalovi udělil jeden z nejvyšších vojenských řádů pro jeho účast v odpadnutí Rumunska od Německa. Učinil také pokus na jaře 1944 o smíření s papežem. V r. 1945 Stalin, tento bývalý teolog pravoslavné církve, prohlásil Rusko za „národ milující Krista“ a ustanovil radu pro záležitosti pravoslavné církve. Předehra s papežem byla trochu příliš průzračná a nic z ní nevzešlo. A král Michal? Začátkem března 1945 poslal k němu Stalin svého zástupce, ministra zahraničních záležitostí Višinského s ultimatem, aby během dvou hodin nahradil ministerského předsedu Radesca prokomunistickým politikem Grozeou. Král Michal se podvolil. 30. prosince byl vyhnán ze své země a Rumunsko spadlo do pevného objetí Stalinových pověřenců. Stalinovi se podařilo dobýt Polska nejenom pomocí armády, ale také tím, že oklamal své spojence v Jaltě a později v Moskvě, když Harry Hopkins v zastoupení Spojených států vyjednával s ním o aktuálních politických problémech. Dne 27. května 1945 vyjádřil Stalin své názory Hopkinsovi a velvyslanci Harrimanovi takto:
„... ze strany Sovětského svazu nebylo nejmenšího úmyslu zasahovat do vnitřních záležitostí Polska, jestliže toto by chtělo žít v takovém parlamentním systému jako Československo, Belgie a Holandsko, a že všechny řeči o úmyslu sovětizovat Polsko byly hloupé. On (Stalin) řekl, že právě polští vůdcové, z nichž někteří byli komunisty, byli proti sovětskému systému, poněvadž polský lid si nepřeje kolektivní zemědělství nebo jiné aspekty sovětského systému. V tom měli polští vůdcové pravdu, protože sovětský systém není na vývoz - musí se vyvinout sám od sebe na základě celé řady podmínek, které však v Polsku nebyly. Řekl, že vše, co si Sovětský svaz přeje, je, aby Polsko nebylo v takové situaci, že by mohlo otevřít Německu brány, a aby se tomu mohlo zabránit, je třeba, aby Polsko bylo silné a demokratické.“[16]
Ve skutečnosti Stalin již dosadil Lublinský výbor, aniž by se byl poradil se svými spojenci, kteří uznali polskou vládu v exilu, vedenou generálem Sikorským (po jeho smrti v r. 1943 převzal vládu Stanislav Mikolajczyk). Dohoda uzavřená v Jaltě 4. - 12. února 1945 ohledně Polska ustanovuje: „Provizorní vláda, která nyní v Polsku působí, měla by být reorganizována na širší demokratické bázi s přibráním demokratických vůdců ze samotného Polska i ze zahraničních Poláků. Tato nová vláda by se měla nazývat Polská prozatímní vláda národní jednoty.“ Avšak několik týdnů později se tři signatáři této dohody nemohli shodnout o utvoření této prozatímní vlády a Stalin se domáhal, aby Lublinská vláda byla utvořena jedině z jeho stoupenců a ta aby zastupovala Polsko na konferenci v San Francisku. V Americe „se začali obávat, že v Jaltě byl spáchán obrovský podvod na Rooseveltovi a Churchillovi, jako na dvou pošetilých ťulpasech“, napsal R. F. Sherwood ve své knize o Rooseveltovi a Hopkinsovi.[17] Tato obava byla vskutku oprávněná.
Prezident Truman se snažil pokračovat v Rooseveltově politice vyjednávání se Stalinem a poslal v květnu 1945 Harryho Hopkinse do Moskvy. Hopkins řekl s velkým nadšením Stalinovi, že „otázka Polska sama o sobě není tak důležitá, jako skutečnost, že se stala symbolem toho, že jsme s to rozluštit problém spolu se Sovětským svazem“.[18] Stalin odpověděl Hopkinsovi, jak výše uvedeno, že Sovětský svaz nemá v úmyslu zasahovat do vnitřních záležitostí Polska. Stalin souhlasil s připuštěním čtyř zástupců polské skupiny, vybrané ze seznamu dodaného Velkou Británií a Spojenými státy do současné polské vlády o 18 až 20 ministrech. Dodal ještě, že Mikolajczyk je přijatelný.
Mikolajczyk se stal 23. června 1945 zástupcem ministerského předsedy v prozatímní polské vládě. Ihned se jal protestovat proti tomu, že vláda není dostatečně demokratická. Její komunistická většina zfalšovala výsledky plebiscitu ze dne 30. června 1945 a pronásledovala členy nekomunistických stran. Všeobecné volby 19. ledna 1947 byly zterorizovány a vydaly polský parlament do rukou komunistické menšiny, které se dostalo podpory z Moskvy. V srpnu a září se konal velký politický proces proti 19 obžalovaným nekomunistům, z nichž devět bylo odsouzeno k smrti. 12. října 1947 byl Mikolajczyk veřejně označen za „spojence cizích imperialistů“. Uprchl z Polska do Spojených států.[19]
Brzo po podrobení Polska Stalin obrátil svoji pozornost na Československo a použil svých starých metod - nejdříve podvodu, potom teroru a nakonec zdolání.
Stalin uzavřel s Československem smlouvu o vzájemné pomoci nejdříve v roce 1935 a podruhé v prosinci 1943. Když se dr. Beneš, prezident Československa, vracel z londýnského exilu do vlasti a zastavil se na několik dní v Moskvě, Stalin uspořádal na jeho počest večeři na rozloučenou. V dobré náladě po jídle pronesl Stalin přípitek: „Já vím, že vy, Čechoslováci, nám Rusům nedůvěřujete. Ani vy, dr. Beneši, nám nedůvěřujete!“ Beneš - rovněž v dobré náladě - ho přerušil: „Ano!“ Na to Stalin vážně řekl: „A však já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli — že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“[20]
Československá vláda přijala toto slavnostní prohlášení jako platnou minci a když George Marshall v zastoupení Spojených států nabídl evropským národům hospodářskou pomoc (známý Marshallův plán), usnesla se československá vláda jednohlasně ho přijmout. Avšak Stalin okamžitě povolal do Moskvy delegaci Čekoslovenské vlády a přinutil ji, aby se ihned zřekla účastenství na Marshallově plánu. Delegaci vedl ministerský předseda Gottwald a Jan Masaryk, ministr zahraničí, byl také jejím členem. Jak tedy Stalin dodržel svůj slib?
V únoru 1948 vyslal Stalin zástupce ministra zahraničí Zorina do Prahy, aby pomohl komunistům v Československu provést státní převrat a zavést tam sovětský režim. Byl proveden 25. února. Jan Masaryk zemřel za záhadných okolností 10. března 1948 a dr. Beneš 3. září téhož roku jako zlomený muž.
Čtrnáct dní před svou smrtí poslal Beneš svým přátelům do exilu tajný vzkaz:
„... oni (tj. komunisté) všichni bez výjimky lžou. Je to obecný rys všech komunistů, obzvláště Rusů. Mým největším omylem bylo, že jsem až do poslední chvíle nechtěl věřit, že Stalin mi cynicky a chladnokrevně lhal, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho záruky, dané mně a Masarykovi, byly vědomým a záměrným podvodem. “[21]
Zvláštním a velmi důležitým druhem bolševické metody podvodu je užívání výrazů zcela rozdílně od jejich významu, jak jsou všeobecně chápány v jazycích nekomunistických zemí. Když Stalin použil slova „demokracie“ - mínil tím „diktaturu proletariátu“. Mluvil-li o „míru“, myslel tím válku. Mluvil-li o „osvobození od práce“, měl na mysli zotročení dělníků a sedláků sovětskou byrokracií a tajnou policií. „Dobrovolná spolupráce“ (tj. v zemědělském družstvu) se rovná otročení vynucenému nemilosrdným terorem. „Volby“ znamenají hodit do urny jedinou listinu kandidátů, jejichž výběr byl určen stranickou klikou. „Věda“ znamená poslušné opakování výroku nějaké autority, která je toho času uznávána jako jediný pramen vědomostí. Když Stalin řekl: „Lid si žádá“ - znamenalo to, že on jako jediný reprezentant Sovětského svazu, jeho vůdce, učitel a vrchní velitel nařizuje to nebo ono. George Orwell popisuje tuto metodu ve své knize 1984. Byl to překvapující objev pro Franklina D. Roosevelta, když přišel „ke konečnému závěru, že Rusové neužívají jazyka k témuž účelu, jako my činíme“.[22]
Ferdinand Peroutka - vynikající český politický publicista - takto popsal Stalinovu taktiku:
„Ovšemže existuje něco, co si zaslouží jméno Stalinismus. Stalin zbavil komunistickou politiku její upřímnosti a tím učinil více pro triumf komunismu, než kdokoliv jiný. Lenin byl tak horlivý a tak rovně myslící, že řekl: „Chci světovou revoluci!“, poněvadž ji chtěl docílit. Trockij byl tak dalece Leninovým žákem, že mluvil právě tak upřímně. Avšak má-li stalinismus vůbec nějaký význam, potom je to nová taktika. Stalin, ačkoliv si přeje světovou revoluci neméně horoucně než Lenin a Trockij, přišel v okamžiku nějaké inspirace na to, že mluvit na veřejnosti o světové revoluci způsobí spíše její odklad a nikoliv urychlení jejího nástupu. Hlavní zásadou stalinismu je neodporovat pouze z ideologických důvodů citům, představám nebo dokonce předsudkům lidí, kteří mají být poraženi: „vždyť až nad nimi zvítězíme, bude dost času, abychom jim řekli, co se stalo“. Hitler ukázal světu s nejdokonalejší jasností, jakou tragedií je ztráta svobody. Bylo to těžké přijít po Hitlerovi a mluvit s despektem o svobodě, když mezi námi chodí lidé s vytetovanými čísly z koncentračních táborů. Esencí komunismu je nenazývat komunisty „komunisty“, ale „bojovníky za svobodu“. Stalin vzal na vědomí skutečnost, že většina lidí věří v demokracii a proto si nechtěl o tuto zeď rozbít hlavu. Prostě dal komunistům jméno „demokrati“. Stalinismus, který směřuje ke komunistické diktatuře tím, že dává krásná jména ohavným věcem, povolil Československu nějaký odklad, aby příliš brzo neukázal karty...“[23]
Jednou ze Stalinových válečných lstí bylo kázat morálku a mystifikovat své partnery ohledně vlastních zájmů. Tak např. když:
„...Stalin popisoval Hitlera a Německo, mluvil o nezbytnosti toho, aby mezi všemi národy byla aspoň minimální mravní úroveň a že bez této nemohou národy vedle sebe žít. Stalin konstatoval, že dnešní vůdcové Německa tuto minimální mravní úroveň nemají a že tudíž představují dnes protisociální sílu. Němci, řekl, jsou lidé, kteří by dnes beze všeho podepsali smlouvu, zítra by ji zrušili a druhého dne by podepsali jinou. Národy musí plnit své smluvní povinnosti, řekl, jinak by mezinárodní společenství nemohlo existovat.“[24]
To jsou slova ze zprávy Harryho Hopkinse, osobního zástupce prezidenta Roosevelta, o jeho prvním setkání se Stalinem v červenci 1941 v Moskvě brzo po německém vpádu do Ruska. V té době si Stalin získal Hopkinse svou politickou filozofií. Avšak při svém posledním jednání se Stalinem v květnu 1945 byl jím naprosto rozčarován. Dnes se čtou Stalinova slova, jimiž popisuje Hitlerovu a německou proradnost, jako portrét i jeho vlastní partaje.
Stalinovou hlavní taktikou bylo především předstírat, že souhlasí, jako i západní spojenci, se svobodnými vládami osvobozených národů, a potom zvítězit nad svými partnery tím, že v těchto zemích získá mocenskou pozici. Stalin nejdříve zajistil pro komunisty policii a armádu, potom školy a rozhlas a konečně zemědělství. Protřelí, bezohlední muži byli určeni do úřadů a ti dělali to, co bylo od nich očekáváno: podvodem a terorem uchvátili skutečnou moc ve státech, které po převratu proměnili proti vůli nepřipravené a bezbranné většiny obyvatelstva v pouhé satelity. Vzdorným jednotlivcům bylo vypáleno znamení nacistických kolaborantů nebo jednoduše znamení buržoazních reakcionářů a „nepřátel lidu“. Jejich osud byl zpečetěn!
Lenin použil staré taktiky „divide et impera“ od prvního revolučního dne, poněvadž jeho cílem bylo zvítězit s malou skupinou svých stoupenců nad většinou obyvatelstva. Stalin nepřestal neslýchaným způsobem používat této taktiky v zemědělství. Ochotně si osvojil marxistickou doktrínu, že kořenem sociálního zla je soukromé vlastnictví výrobních prostředků, a rozhodl se ho zcela odstranit. Následoval Leninova příkladu ve štvaní malých zemědělců proti kulakům. Avšak podle Stalina byl kulakem každý majitel půdy, bez ohledu na velikost výměry. Aby získal lepší kontrolu úrody, přestal Stalin dělit velkostatky na malé zemědělské podniky a naléhal na vytváření velkých kolektivních zemědělských podniků, buď ve formě družstevního hospodářství, kolchozů, nebo ve formě státního statku, sovchozů.
Stalin několikrát prohlásil, že tato kolektivizace zemědělství byla dobrovolná. To byla jedna z jeho největších lží. Ústřední výbor Komunistické strany určil v lednu 1931 tři oblasti a konečné termíny, do kterých musela být dokončena „dobrovolná“ kolektivizace v každé z nich: na jaře 1931 v prvé (severní Kavkaz, střední a dolní Volha), na jaře 1932 v druhé (Ukrajina, Sibiř, Ural a Kazachstán) a na ostatním území v r. 1933[25].
Tato doba byla tak krátká, že nebylo možné dosáhnout vytčeného cíle bez nemilosrdného násilí. Dne 21. ledna Stalin razil heslo: „Vylučte kulaky jako třídu“. Tato operace označená Stalinem jako „velká změna“ byla provedena s největší krutostí. Fanatici obojího pohlaví, obzvláště členové Komsomolu, byli nástrojem v této kampani, kde násilné přesvědčování bylo prováděno policií a vojskem. Likvidace kulaků byla tak brutální, že i Stalin považoval za vhodné se od ní distancovat a dokonce vytknout soudruhům v Pravdě „přílišnou horlivost“. Dne 2. března 1930 uveřejnil článek „Závrať z úspěchu“ a 3. dubna téhož roku článek „Odpověď soudruhům z družstevních statků“. Tito soudruzi zajisté byli velmi překvapeni Stalinovou výtkou. Byli si přece jisti, že porozuměli jeho pokynům! Což neřekl 27. prosince 1929 na konferenci marxistických studentů:
„...musíme bít kulaky, musíme je bít tak tvrdě, abychom jim zabránili ještě jednou se postavit na nohy. To je to, co my bolševici nazýváme opravdovou ofenzívou...“
„Nyní jsme sto provést rozhodnou ofenzívu proti kulakům, zlomit jejich odpor, vyloučit je jako třídu a nahradit jejich zisky výtěžkem kolchozů a sovchozů.
To je důvod, proč dnes je směšné a pošetilé šířit se o vyvlastnění kulaků. Nenaříkejte nad ztrátou vlasů člověka, jemuž usekli hlavu.“
Avšak v článku uveřejněném 21. ledna 1930 v listě „Krasnaja zvezda“ napsal Stalin:
„Abychom mohli vytlačit kulaky jako třídu, musíme v otevřeně bitvě zlomit jejich odpor a připravit je o výnosné prameny jejich existence a vývoje (užívání půdy, výrobních prostředků, pronajímání půdy, práva najímání dělníků atd.). To nebylo ještě - zdá se - pochopeno některými našimi soudruhy.“
Avšak soudruzi dokázali, že to pochopili. Stalinova výtka o jejich „závrati z úspěchu“ byla jen pokrytecky zastřeným uznáním jejich horlivosti a vítězství nad bezbranným třídním nepřítelem.
Likvidace kulaků stála milióny lidských životů a způsobila nezměrnou ztrátu národního bohatství. Kulakům nebylo dovoleno, aby vstoupili do kolchozů, třebaže tyto byly založeny na jejich vlastní půdě. Většina jich byla deportována do tábora nucených prací v severním Rusku nebo na Sibiři. Jak se provádělo „odkulakizování“, popsal Viktor Kravčenko v románě „Volil jsem svobodu“ a Isaak Deutscher v knize „Stalin“. Deutscher odhaluje počet zničených kulaků přibližně na dva milióny, s rodinami na deset miliónů. Sovětská vláda nikdy neuveřejnila statistiku o vyloučení kulaků jako třídy.
Stalinova politika proti kulakům, všem soukromě hospodařícím osobám, měla pravděpodobně nejhrůznější důsledky ze všech opatření bolševiků. Trockij sám napsal, že jako důsledek neuvážené sovětské politiky v určitých oblastech země došlo dvakráte až ke kanibalismu“.[26] Skutečné případy kanibalismu byly hlášeny v době hladomoru r. 1921 a 1933. Jiný komunista, Ruth Fisherová, shrnula výsledky bolševické politiky proti sedlákům takto: „Ruský sedlák ztratil vše, co získal během Říjnové revoluce - svoji půdu, svoji osobní důstojnost, své osvobození, svoji volnost pohybu. Opětovně byl připoután k půdě, jejíž původní majitel se stal buď v kolchoze státním zřízencem nebo dozorcem GPU v táboře nucených prací.“[27]
Stalin stále ujišťoval, že pouze provádí Leninovy myšlenky a že je v tom podporován jednohlasným usnesením ÚV strany.
„Vynalezení leninismu bylo mistrovským tahem Stalina jako praktického politika“‚[28] napsal Eugene Lyons a určitě měl pravdu. Stalin vyvolal úplnou Leninovu mytologii. Ačkoliv ten v posledním roce svého života ztratil ve Stalina důvěru, přerušil s ním veškeré styky a radil straně, aby ho odstranila z pozice generálního tajemníka strany, Stalin dovedl zachovat zdání, že byli s Leninem v nejlepším poměru. Stalin zamezil zveřejnění Leninovy závěti a učinil z Leninova těla svatou relikvii. Ukázalo se, že jeho teologická studia nebyla nadarmo: „...vzal sociální hnutí a obrátil je v náboženskou sektu. Vzal souhrn živých idejí a obrátil je v pevné, posvátné písmo svaté.“ Potom stvořil Boha - Lenina a ďábla Trockého, a sám sebe vydával za mluvčího Boha?[29]
Celý Stalinův leninismus je propracovaným systémem podvádění, jehož účelem bylo maskovat Stalinovu touhu po moci využíváním tradiční pověrčivosti ruského národa a vykonáváním teroru dosud nebývalým způsobem.
Organizovaný teror začal již během Leninova života, avšak Stalin ho vystupňoval tak, jak se předtím nikomu ani nezdálo. A svět byl omráčen „přiznáními“ obětí Stalinovy zloby a pomstychtivosti při soudních jednáních, „sehraných“ zřejmě, aby zastrašili jakoukoliv opozici nebo odpor. Pohled do vyšetřovacích metod Čeky, GPU, NKVD a KGB poskytli světu ti, kteří přežili toto vyšetřování a potom uprchli ze Sovětského svazu. Nemůže být pochybnosti o tom, že tato přiznání byla vynucena nelidským mučením, pohrůžkou ještě horšího mučení, jestliže se obviněný nepřizná, nebo falešnými přísliby milosti, jestliže se obviněný přizná, či kombinací těchto metod.
Účelem těchto vynucených přiznání bylo nejen zničit Stalinovy politické protivníky, ale také „aby tito zemřeli jako zrádcové, jako pachatelé zločinů, přesahujících lidský rozum, jako vůdcové zrůdné páté kolony.“[30] Tato prohnaná taktika přivedla do rozpaků mnoho lidí nejen v Rusku, ale i v zahraničí - nemohli prostě uvěřit, že by se prominentní vůdcové strany provinili těmi činy, ke kterým se při veřejném líčení doznali. Avšak mnozí začali myslet jinak teprve potom, když komunista Trockij a někteří jiní bývalí komunisté zveřejnili Stalinovy metody. Není možné dělat si blázny ze všech lidí po celou dobu.
Od prvých studentských let Stalin věděl, jak důležitá je svoboda slova a myšlení pro pokrok lidstva. Ve svém mládí Stalin napsal: „Věříme, že mocné a živé hnutí je nemyslitelné bez polemiky - absolutního názoru může být dosaženo teprve na hřbitově.“[31] V jeho pojednání „O problémech leninismu“ (1926) čteme, že „bolševická strana nesmí lidi komandovat, ale zásadně přesvědčovat masy“. Podobné fráze o získávání stoupenců silou argumentů jsou pouze potěmkinovské vesnice. Mnozí ze „staré gardy“, které Stalin nemohl přesvědčit, že jeho leninismus byl lepší, než jejich, jsou nyní na hřbitově, odsouzeni a rychle popraveni na základě falešného obvinění a ještě falešnějšího doznání. Duch marxismu, leninismu a stalinismu je neomylnost, ortodoxnost, intolerance a násilí. Mnoho miliónů nepřeorientovaných spoluobčanů bylo vypovězeno do nehostinných oblastí severního Ruska a Sibiře, kde byli nuceni pracovat za nelidských podmínek.
Stalin často obžaloval a odsoudil své nepřátele, že se dopustili něčeho, čeho se dopouštěl on sám. V červenci 1941 jednal Hopkins se Stalinem a podal potom prezidentu Rooseveltovi zprávu:
„Stalin řekl, že největší Hitlerovu chybu shledává v ohromném počtu utiskovaných lidí a v nemorálních činech jeho vlády. Věřil, že tito lidé a nesčíslné milióny jiných, ještě neporobených národů, by měli dostat povzbuzení a morální síly, které potřebují, aby mohli vzdorovat Hitlerovi, pouze z jediného pramene a tím jsou Spojené státy. Konstatoval, že světový vliv prezidentův a vlády Spojených států je obrovský.“[32]
Třicet let potom, co řekl Stalin tato slova, se celý demokratický svět dívá opět na Spojené státy jako na jediný pramen povzbuzení, morální a materiální pomoci v odporu proti Stalinovu sovětskému impériu, jehož největší slabinou je ohromný počet utiskovaných lidí, kteří jej nenávidí, a jeho netoliko nemorální, ale i nelidské vládnutí.
Vynikající příklad Stalinovy praxe připsat protivníkovi tytéž záměry, které má on sám, a přisuzovat mu činy, kterých se on sám dopouští, je jeho pomlouvačná kampaň proti americkému imperialismu a proti válečným štváčům. Tento muž, který nikdy neopomněl ve svých řečech, článcích a pojednáních vybízet vypočítavými slovy k nenávisti proti demokratickým zemím a obzvláště proti nejsilnější z nich, proti Spojeným státům! Tato hlava státu, která drží největší armádu a která orientuje produkci vlastní i satelitních států na válku! Tato vláda, která si na celém světě vydržuje ohromný systém agentů - vyzvědačů a „páté kolony“ a odmítá přístup cizím návštěvníkům do své země a omezuje volnost pohybu cizích diplomatů pouze na úzké území okolo Moskvy a která přirozeně odmítá jakýkoliv mezinárodní dohled nad vlastní vojenskou silou a atomovým průmyslem! Tento muž, hlava tohoto státu, obviňuje jiné národy z příprav k válce!
Jedním z nejkřiklavějších podvodů je Stalinova ústava, uzákoněná v roce 1936 a pozměněná v roce 1944. Článek 125 zní takto:
„Ve shodě se zájmy pracujícího lidu a za účelem posílení socialistického systému, zaručuje se zákonem občanům SSSR: a) svoboda projevu, b) svoboda tisku, c) svoboda shromažďovací, počítaje v to pořádání lidových shromáždění, d) svoboda pouličních průvodů a demonstrací.
Tato občanská práva jsou zajištěna tím, že se pracujícímu lidu dává k dispozici tisk, zásoby papíru, veřejné budovy, ulice, komunikační zařízení a jiná věcná zařízení, potřebná k výkonu jejich práv.“
Článek 127 zní: „Občanům SSSR je zaručena osobní nedotknutelnost. Nikdo nemůže být uvězněn bez soudního rozhodnutí, nebo bez souhlasu prokurátora.“
Článek 128 zní: „Nedotknutelnost domova občanů a soukromí, jejich korespondence je chráněna zákonem.“
Čteme-li tyto ukázky základního sovětského zákona, máme dojem výsměchu. Každý člověk v Rusku i mimo Rusko ví, že všechna tato práva a výsady existují pouze na papíře. V satelitních státech tatáž práva a výsady byly uzákoněny s týmž výsledkem: ani jedna z těchto slavnostních deklarací nebyla míněna vážně. Nikdo nemá nic zaručeno. Namísto zákona vládne neomezená zpupnost vládnoucí skupiny strany. Podle Lenina „diktatura proletariátu je vládou proletariátu nad buržoazií - neomezenou zákonem a spočívající na násilí, vládou, která se těší sympatiím a podpoře pracující a vykořisťované třídy.“[33]
Poněvadž SSSR a jeho satelity procházejí epochou diktatury proletariátu, každé zákonné omezení je nemyslitelné, a proto veškeré slavnostní záruky v ústavních listinách jsou pouze pompézním podvodem, pouhé vytírání očí, určené jenom k tomu, aby oklamalo a uklidnilo důvěřivé lidi, kteří buď nemohou, anebo nechtějí vidět skutečnost.
Skutečně, nástupci Marxovi, Lenin a Stalin, neměli smysl pro zákony a zachovávání smluv. Poněvadž byli přesvědčeni, že jsou ve válečném stavu s třídním nepřítelem, předpokládali, že každý zákon a každá smlouva je válečnou lstí. „Zákonodárství v SSSR je spojeno s výkonnými funkcemi v jedné státní organizaci,“[34] napsal Stalin a skutečně také judikatura je v područí vlády. Jestliže Stalin nazývá tento systém demokracií, je to pouze promyšlená taktika.
Pokud se smluv týče, je málo těch, které Stalin neporušil.
„Každá smlouva, která byla uzavřena ohledně amerických zajatců osvobozených Rudou armádou, byla porušena, avšak když toto porušení bylo dáno na vědomí příslušným činitelům, tito odpověděli naprosto nepodloženými obviněními o zacházení s osvobozenými ruskými válečnými zajatci, kteří se nacházejí v rukou Britů nebo Američanů.“[35]
Několik ukázek Stalinovy věrolomnosti bylo již nahoře citováno. Všechny komunistické režimy v satelitních státech přišly k moci tím, že Stalin porušil smlouvy a sliby, jeho podfuky, a tím, že nečestně interpretoval práva a závazky, spojuje to s pohrůžkou ozbrojené intervence Sovětů proti malým, bezbranným státům. Na základě vykořisťování důvěry svých velkých spojenců uzavíral Stalin s nimi smlouvy, které mu později umožňovaly, aby vytvářel nečekané situace, mající pro něj žádoucí vliv na neklid ve světě a hospodářské a politické těžkosti v cizích zemích. Postačí se zmínit o berlínské blokádě od 1. dubna 1948 do září 1949. Tato blokáda byla nastolena Stalinovým výkladem smlouvy o rozdělení Německa na čtyři pásma a o společné vládě v Berlíně. Stalin si smlouvu vykládal tak, že západní mocnosti mají sice právo sídlit v Berlíně, avšak nemají právo užívat cest, železnice a vodních cest, aby se do Berlína dostali! A když Britové a Američané organizovali letecký most do Berlína, i proti tomu měli Rusové námitky! A co říci o prohlášení, které učinil Stalinův delegát v OSN, že Severní Korea byla přepadena Jižní Koreou, když ve skutečnosti to byly armády Severní Koreje, které překročily hranice. Všechny tyto podfuky a podvody byly odhaleny, jakmile Stalin dosáhl toho, co chtěl, a když cítil, že už se nemusí obávat, že jeho plány budou zkříženy.
Předtím se zdálo, že Stalin je důvěryhodný státník a spolehlivý spojenec. Winston Churchill prohlásil po návratu z Jalty ve sněmovně:
„Maršál Stalin a sovětští vůdcové si přejí žít se západními demokraciemi v čestném přátelství a rovnosti... Mám také pocit, že jejich slovo je pro ně závazkem. Neznám žádnou vládu, která by dostávala svým závazkům tak spolehlivě, jako ruské Sověty. Naprosto odmítám se zde pouštět do diskuse o důvěryhodnosti Rusů.“[36]
Avšak zanedlouho byl Churchill nucen změnit své mínění o Stalinově důvěryhodnosti. Pouze několik měsíců později, dne 9. června 1945, řekl Churchill Mikolajczykowi, tehdejšímu předsedovi polské vlády v exilu:
„Já jsem pesimističtější nežli vy. Jsem pesimistický ohledně budoucnosti celé Evropy, právě tak, jako Polsko... Bílé útesy Doverské mohou vzdorovat každému ruskému útoku. Avšak nikdo nemůže předpovědět budoucnost Evropy. Při nejbližší příležitosti, jakmile uvidím Stalina, mu řeknu, že z toho, co mně říká, nevěřím ničemu…“[37]
Celá budova sovětského komunismu je prosycena falší, takže pravému komunistovi se pravda jeví jako směšná naivita. Znamenitý obraz této vlastnosti vykreslil Ignazio Silone: na schůzi zvláštní komise Komunistické internacionály, která se konala r. 1921 v Moskvě, se jednalo o ultimatu, které vydal ústřední výbor britských odborů a kterým se nařizovalo místním pobočkám, aby - pod hrozbou vyloučení - nepodporovaly hnutí, vedené komunistickou menšinou.
„Potom, co zástupce anglické komunistické strany vysvětil vážné nevýhody obou rozhodnutí – poněvadž jedno z nich znamenalo likvidaci menšiny a to druhé její odchod z Trade Union - ruský delegát Piatnickij přednesl návrh, který se mu zdál tak samozřejmým jako Kolumbovo vejce. „Pobočky,“ navrhl Piatnickij, „nechť prohlásí, že se podrobují žádané disciplině, potom ale v praxi nechť učiní pravý opak.“ Anglický delegát ho přerušil:
„Ale vždyť by to byla lež!“ Hlasitý smích byl odpovědí na tuto naivní poznámku, srdečný, upřímný, nekonečný smích, jaký asi předtím ponuré úřadovny Komunistické internacionály nikdy neslyšely. Tato žertovná událost se rychle rozšířila po celé Moskvě, neboť Angličanova „legrační“ a neuvěřitelná odpověď byla ihned telefonována Stalinovi a nejdůležitějším státním úřadům, vyvolávajíc všude vlny veselí. Všeobecnou rozjařenost i nad nesmělou a prostou poznámkou anglického komunisty se projevil její pravý smysl. A to je důvod, proč tato bouře smíchu, vyvolaná krátkým, téměř dětinsky prostým vyjádřením, převážila v mé paměti všechny dlouhé a vyčerpávající řeči, které jsem vyslechl na zasedáních Komunistické internacionály a stala se tak pro mne jakýmsi druhem symbolu.“[38]
V téže knize vynikající francouzský spisovatel André Gide, který r. 1936 cestoval v Rusku a byl s velkou slávou přijat sovětskou vládou, ačkoliv nebyl komunista, napsal:
„Je již na čase, aby si dělníci vně Sovětského svazu uvědomili, že byli komunistickou stranou obalamuceni a uvedeni na scestí, tak jako byli před nimi podvedeni ruští dělníci.“[39]
Leninův a Stalinův teror, maskovaný cynickými lžemi, přiměl, ba dokonce přinutil bezbranné lidi, aby odpovídali na lhaní shora lhaním zdola, na předstírání a přetvářku, na pokrytectví a byzantinismus - lhaním v sebeobraně. Všeobecné lhaní vyplňuje atmosféru v Rusku jakýmsi druhem otravného plynu, z kterého se dělá jeho občanům doslova nanic a překvapuje a děsí cizince. Kdo to nezkusil sám na sobě, stěží si může představit stav hluboké deprese, ve které většina obyvatelstva těchto zemí žije - komunisty nevyjímaje, poněvadž právě komunista si nikdy není jist, zdali jeho oddanost straně nebude zkoumána.
Kromě toho pochlebování Stalinovi překračuje představy západního světa: může se zdát ironií - a beze sporu také jí asi často je. Kdokoliv by takové všeobecné lichocení považoval za upřímný obdiv, nebo projev lásky (i když takové hlasy se někdy ozývají), byl by naprosto na scestí. Ve skutečnosti takové pochlebování je vynucené a stalo se jakýmsi druhem despotického obřadu. Sovětský hráč šachu, který vyhrál v Londýně turnaj a který telegraficky děkuje Stalinovi, jehož „vnuknutí mu umožnilo toto vítězství“, je pravděpodobně méně hloupý, než by se mohlo zdát, ale spíše prozíravý: sovětští občané vracející se ze Západu jsou podezíráni. A když sovětský časopis „Kulturní fronta“ vytiskl: „Ve skutečnosti některé výroky Aristotelovy byly zcela vyřešeny a vysvětleny jedině Stalinem,“ zasvěcený čtenář zajisté nepodezíral autora z analfabetismu, ale pravděpodobně se podivoval vrcholu superbyzantinismu, kterého někteří podlízaví škrábalové dosáhli. Skutečně, takové lichocení je „nevzdělané, přeslazené, dětinské“, nemůže být ničím jiným nežli vedlejším produktem teroru.[40]
Toto dětinské a přeslazené lichocení Stalinovi připomíná chování poddaných asijských despotů. Cizího pozorovatele to mýlí, pokud nepřijde na to, že je to ponižující způsob sebeobrany. W. B. Smith, bývalý velvyslanec Spojených států v Moskvě, to vysvětloval takto:
„Kreml bdí pozornýma a žárlivýma očima nad dušemi jemu svěřených lidí a tito se tomu podrobují se všemi vnějšími znaky ochoty. Rozkáže se: „obdivujte!“ - a oni tleskají radostně a s nadšením. Rozkáže se: „protestujte!“ nebo „nenáviďte!“ - a oni poslušně zaujmou postoj rozhořčení. Ruský národ se tolik let přetvařoval, že, jak řekl jeden z mých důstojníků, „oni téměř povýšili tuto vlastnost na národní ctnost!“ Jedině takto mohli Rusové úspěšně vzdorovat a vzepřít se tomu, aby kremelské mocnosti neovládly jejich duševní život.
Přetrvání nezávislého duševního života je jednou z důležitých a záhadných skutečností v Sovětském svazu. Je to důležité proto, poněvadž jednoho dne to může určit sílu a charakter sovětského národního úsilí a jeho účinek na svět. Je to záhadné, protože je to pobízeno silami a ovládáno zvláštními zákony, kterým ani sám Kreml nerozumí!“[41]
Eugene Lyons podobně popisuje politickou atmosféru v Sovětském svazu:
„Neexistence volného tisku, všemocná tajná služba, nezákonnost všech nezávislých myšlenek a citů, jednotvárné tamtamy povrchních hesel, všechny tyto věci, které byly po tisíc let údělem této země, zahnaly - zdá se - ruský národ do podzemí: jejich skutečný život zdá se být pod povrchem, život tajných myšlenek, nevyslovených nadějí, matných snů a tajných zadostiučinění. Zní-li to mysticky, spočívá chyba v mé nedostatečné schopnosti vyjádřit myšlenku. Je to něco skutečného, téměř hmatatelného, co mám na mysli. Každý Rus - muž nebo žena -vedou automaticky dvojí život, vedli ho po nesčetné generace: jeden veřejný, zřejmě přizpůsobený, a druhý soukromý, bez pout. Na okamžik, když se revoluce v bolestech rodila, ta vnitřní existence pronikla slupkou zábran - ale potom byla zahnána zpět do svého doupěte. Trhliny byly nyní dokonale vyplněny a zapečetěny a vnější život je zase pod policejním dozorem se starými hrozbami a donucováním.“[42]
Když Lyons opouštěl Moskvu, napsal:
„Především jsem měl pocit, že zanechávám za sebou národ chycený do pasti. Chycený fyzicky, poněvadž hranice jsou stráženy psy a strojními puškami a rozsudky smrti, které mají zabránit, aby lidé neprchali, a legitimačním systémem, který má zabránit tomu, aby se nemohli volně pohybovati uvnitř hranic, s nesčetnými „ukazy“ a hrozbami, které regulují jejich existenci. Jsou chyceni do duševní pasti, neboť každá myšlenka je předepsána a duševní zvídavost se trestá jako kacířství. Nová gramotnost působila nakonec jako výsměch, protože dráždila chuť tam, kde potrava byla odpírána. Jsou zaskočeni duševní nutností předstírat nadšení pro knutu, padat na kolena před nenáviděnými modlami, být pokrytcem, což je první zákon, chce-li člověk přežít. V minulosti bylo slovo „svoboda“ v posvátných jeskyních pronášeno šeptem, avšak nyní trest přichází příliš rychle a znamená smrt. Dávno již není vzpírajícímu se dopřána útěcha v mučednictví: vynalezli techniku pro zlomení jeho ducha a pro jeho vyvlečení do světla rampy, aby mohl plačtivě doznat svoji vinu.
Skutečnost, že tyto věci se dály pod praporem „socialismu“, činí je strašnějšími. Slovo „socialismus“, tento věčný sen o spravedlnosti a rovnosti, byl rovněž v pasti.“[43]
Stalinismus je těžký mrak, který se rozprostírá nad velkou částí Evropy a Asie. Je to nová forma nikoliv socialismu, ale sociálního útlaku a vykořisťování miliónů podvedených a terorizovaných lidí.
Tento mrak se nerozptýlil, když Stalinovo balzamované tělo bylo 9. března 1953 uloženo do skleněné rakve vedle podobné truhly s tělem Lenina.
[1] Isaac Deutscher: Stalin, A Political Biography. New York: Oxford University Press, 1949, str.24
[2] Prezident Truman řekl v Oregonu (v létě 1948): „Mám rád starého Josefa Stalina. Je to dobrý chlap. Avšak je zajatcem Politbyra. Uzavřel by určitě smlouvy, avšak oni mu nedovolí, aby je dodržel (The ReadersDigest březen 1949.) Lord Beaverbrook poznamenal o Stalinovi r. 1941: “Musíme ho mít rád. Je to laskavý muž...“ R. E. Sherwood: Roosevelt and Hopkins. New York, Harper and Brothers, 1948, str. 391
[3] Deutscher, op. cit., str. 87. Shub, op. cit, str. 99-100. Lyons, Stalin, str. 70. The New York Times přinesly 3.1.1952 v nekrologu M. Litvinova zprávu, že Litvinov byl v Paříži uvězněn, když se pokusil vyměnit ruble, o nichž bylo zjištěno, že pocházejí z loupeže v Tiflisu.
[4] Shub, op. cit., str.381-382. Poprvé byla Leninova Závěť uveřejněna v anglickém překladu M. Eastmana 18. října 1926 v The New York Times. Viz také L Trockij The Suppressed Testament of Lenin. New York: Pioneer Publishers, 1946
[5] Shub, op. cit., str.382
[6] Tento dopis byl otištěn v knize M. Eastmana Since Lenin Died. New York: The Labour Publishing Co., 1925, str. 148
[7] Koestler et al., op. cit., str.101
[8] J. Stalin: Problems of Leninism. Anglické vydání. Moscow: Foreign Languages Publ. House, 1947, str. 158. Přesný popis této polemiky je z pera Deutschera, op. cit., str.281-293
[9] Stalin, op. cit., str. 131. Autorova kursiva.
[10] Deutscher, op. cit., str. 422. Lyons: Stalin, str. 268. Jiná ukázka Stalinových metod je popsána v interview s Jamesem L Wickem, který jménem skupiny amerických novinářů předložil Stalinovi telegraficky čtyři otázky (24.3. 1952). Čtvrtá otázka zněla: „ Na jaké bázi je koexistence kapitalismu s komunismem možná?“ Stalin odpověděl: „Pokojná koexistence kapitalismu s komunismem je naprosto možná, je-li tu vzájemné přání po spolupráci, dobrá vůle dodržovat sjednané závazky, respektovat princip vzájemné rovnosti a nezasahování do vnitřních záležitostí druhého státu.“ Tato odpověď byla Wickovi telegrafována do New Yorku 1. dubna a také téhož dne mu byl text této odpovědi doručen dvěma členy sovětské delegace u Spojených národů. Stalin datum (1. dubna) zdůraznil, poněvadž v žertících tohoto druhu si liboval. Viz: Budu Svanidze: My Uncle Joseph Stalin. New York: O. P. Putmans Sons, 1953. Toto interview bylo uveřejněno v The New York Times 2. dubna 1952.
[11] Cit. S. Tatarenko: The Peaceful Coexistence of the Capitalist and Socialist Systems. London: Soviet News, 1950, str. 4
[12] Koestler, op. cit., str. 62—63
[13] Deutscher, op. cit., str. 462
[14] Lyons, Stalin, op. cit., str. 224
[15] Smith, op. cit., str. 308
[16] Sherwood, op. cit., str. 900
[17] Ibid, str. 876
[18] Ibid, str. 898
[19] Smutný osud Polska po druhé světové válce byl vylíčen Arthurem B. Lanem, velvyslancem Spojených států v Polsku v letech 1944-1947, ve znamenité knize I Saw Poland Betrayed. New York: The Bobbs-Merrill Co., 1948
[20] Čtenář nechť porovná tato slova s přípitkem Stalinovým, který pronesl u příležitosti večeře na rozloučenou, dávanou v červnu 1945 v Moskvě k poctě polské delegace: „Já vím,“ řekl Stalin, „že v obou zemích se vyskytují lidé, kteří mají pochybnosti — a jsou i u tohoto stolu — o skutečných záměrech Ruska vůči Polsku. Tito lidé nechť pozorují běžné události. Shledají, že jejich podezření nemá žádného podkladu. Polsko je nyní velkou zemí, chráněnou Sovětským svazem a spojenci. Avšak žádná země, ani ta největší na světě, nemůže mít pocit jistoty, má-li pouze jednoho spojence. Němci mohou opět povstat, tak jak to učinili po prvé světové válce a získat velkou sílu a vojenskou moc. Kdyby k tomu došlo, nebylo by sovětské spojenectví dostatečné. A proto oba národy musí mít na Západě spojence... ve Velké Británii, Francii a Spojených státech.“ Stalin zdvihl svůj pohár: „Připíjím na tyto spojence!“ (Mikolajczyk - zástupce ministerského předsedy a ministr zemědělství v polské poválečné vládě byl na této večeři přítomen.) Zdá se, že Stalin měl své klišé na přípitky k poctě podvedených spojenců.
[21] Ferdinand Peroutka: Byl dr. Beneš vinen? Paříž: Masarykův Demokratický svaz, 1949
[22] Z kabelogramu, zaslaného 24. října 1942 Rooseveltem Churchillovi. Sherwood, op. cit., str. 641
[23] Peroutka, op. cit., str.21
[24] Sherwood, op. cit., str. 327-328
[25] Stalin, op. cit., str. 336
[26] Trockij: The Revolution Betrayed, str. 56. Hladomory r. 1933 byl ještě katastrofálnější nežli v r. 1921. Během hladomoru v r. 1933 bylo všem úředníkům zakázáno, aby vedli záznamy o případech úmrtí z hladu. Proto je obtížné odhadnout skutečné rozměry hladomoru. Viz: F. and W. Godin (pseud.): Russian Purge and the Estraction of Confession. New York: The Viking Press, 1951
[27] Ruth Fisherová: Stalin and the German Communism. Cambridge: Harvard University Press, 1948, str. 650
[28] Lyóns, Stalin, str. 157
[29] Ibid, str. 149
[30] Deutscher, op. cit., str. 378
[31] Pravda, 22. dubna 1912. Ibid, str. 113
[32] Sherwood, op. cit.. str.142
[33] Stalin, op. cit., str. 43. Je to Stalinův přehledný výtah, nikoliv citát z Leninovy knihy „Stát a revoluce“.
[34] Ibid, str. 47
[35] The Strategy and Tactics of the World Communism, str.38
[36] Deutscher, op. cit., str. 516-517
[37] Mikolajczyk, op. cit., str. 117
[38] Koestler, et. al., op. cit., str. 103—104
[39] Ibid, str. 195
[40] Lyons: Stalin, str. 216. André Gide vyprávěl o své cestě napříč Ruskem a jak mu nebylo dovoleno podat telegram Stalinovi z Gori na Kavkaze, ve kterém ho jednoduše oslovil „Vy“. Bylo mu řečeno, že něco musí přidat, např. „vůdci dělníků“ nebo „učiteli národů“, zkrátka nějaký atribut. Retour de l´U. R. S. S., Paris, Gallimard, 1936, str. 72
[41] Smith, op. cit., str. 279
[42] Lyons: Assignment in Utopia, str. 604. Tato kniha je mocně působícím vylíčením sovětské reality ve Stalinově éře. Viktor Kravčenko ve svých knihách „Volil jsem svobodu“ a „Volil jsem spravedlnost“ popsal tento systém z hlediska ruského intelektuála. Eugene Lyons zase vycházel ze stanoviska amerického intelektuála. Oba dva zpočátku věřili v Marxe, Lenina a Stalina. Dlouho nechtěli věřit svým vlastním očím, až konečně byli rozčarováni a po vnitřním boji se odhodlali říci světu pravdu.
[43] Ibid, str. 605