Po celý svůj život sledovali Marx a Engels pozorně vývoj přírodních věd, filosoficky zobecňovali jejich výsledky a osvětlovali je s hlediska theorie dialektického materialismu. Otázky theoretické přírodovědy zaujímají velmi význačné místo v tak závažném díle marxistické literatury, jakým je Engelsův „Anti-Dühring”, v němž jsou obšírně vyloženy jednotlivé součásti marxistické theorie. Četné poznámky o problémech přírodních věd se vyskytují v mnoha jiných Marxových a Engelsových pracích, i v hlavním Marxově díle ― „Kapitálu”. Značná pozornost je věnována otázkám přírodovědy také v Marxově a Engelsově korespondenci. Avšak nejobšírněji je pojednáno o otázkách, týkajících se všech hlavních odvětví přírodovědy a matematiky, v Engelsově díle „Dialektika přírody”, nedokončeném, avšak pozoruhodném svou myšlenkovou bohatostí, v díle, na němž Engels pracoval v těsném kontaktu s Marxem.
Jak je patrno z Marxovy a Engelsovy korespondence, rozhodl se Engels již roku 1873, že napíše velkou práci o dialektice v přírodě. V dopise ze dne 30. května 1873 sděluje Engels Marxovi své myšlenky o přírodovědě. Již zde formuluje tři ústřední ideje své „Dialektiky přírody”: 1) nerozlučnost hmoty a pohybu (pohyb jako forma bytí hmoty); 2) kvalitativně různé formy pohybu a různé vědy, které se jimi zabývají (mechanika ― fysika ― chemie ― biologie) ; 3) dialektický přechod od jedné formy pohybu k druhé a ve shodě s tím od jedné vědy k druhé. Dopis končí zmínkou o tom, že zpracování těchto myšlenek „si vyžádá mnoho času”[*1].
Obsah tohoto dopisu se skoro úplně shoduje s jedním z úryvků obsažených v „Dialektice přírody”, a to s úryvkem nadepsaným „Dialektika přírodovědy” (viz str. 211-212 textu). Na stejném listu s tímto úryvkem, přímo před ním, je uveden náčrtek osnovy chystané Engelsovy práce proti Büchnerovi a jiným představitelům vulgárního materialismu (viz str. 173 ― 175 textu). Tato osnova, napsaná patrně krátce před úryvkem „Dialektika přírodovědy”, svědčí o tom, že původní Engelsův plán záležel v tom, aby formou kritiky vulgárního materialismu a na látce ze soudobé přírodovědy ukázal: 1) protiklad mezi metafysickým a dialektickým způsobem myšlení a 2) protiklad mezi Hegelovou mystifikovanou idealistickou dialektikou a mezi „racionální dialektikou” filosofického materialismu. Přitom Engels ve své osnově zvlášť zdůrazňuje, že pro současnou přírodovědu „dialektika zbavená mysticismu se stává absolutní nutností”. Jsou tedy všechny důvody k domněnce, že počátkem roku 1873 měl Engels v úmyslu napsat jakéhosi „Anti-Büchnera”, v němž by byly probrány otázky dialektiky přírodovědy a zkritisovány nedostatky Büchnerova vulgárního materialismu, jakož i jeho „pretense na aplikaci přírodovědeckých theorií na společnost a na reformování socialismu”.
Z rukopisů, jež Engels zanechal, je zřejmé, že se brzy vzdal úmyslu napsat práci proti Büchnerovi, avšak pokračoval usilovně ve sbírání materiálu, týkajícího se dialektiky v přírodovědě a matematice. Začal psát předběžné náčrtky ke své „Dialektice přírody” a v letech 1875-1876 dokončil již skoro definitivně velký „úvod” ke své práci. Brzy nato však přešel k jiné velké práci ― ke kritice Dühringových výplodů, při čemž používal také svého materiálu o dialektice přírody. Zájmy revoluční proletářské strany vyžadovaly vyvrácení dühringovštiny ― této nové odrůdy šosáckého utopismu v jeho nejreakčnější, specificky pruské formě, utopismu, který hrozil, že rozšíří názory maloměšťáckého socialismu mezi německou sociální demokracií. Po dokončení „Anti-Dühringa” (červen 1878) vrátil se Engels znovu k práci na „Dialektice přírody”, načrtl plán svého díla (viz str. 21) a napsal několik více či méně dokončených kapitol a velmi mnoho předběžných poznámek. Dne 23. listopadu 1882 píše Engels Marxovi, že nyní již asi brzy dokončí svou „Dialektiku přírody”. Avšak Marxova smrt (14. března 1883) donutila Engelse, aby tuto práci přerušil a zabýval se, jak poznamenává v předmluvě k druhému vydání „Anti-Dühringa”, „naléhavějšími povinnostmi”. „Jsem povinen,” píše Engels v této předmluvě, „připravit do tisku rukopisy zůstavené Marxem, a to je mnohem důležitější než všechno ostatní”.[*2] Kromě toho dolehla na Engelse po Marxově smrti všechna práce s vedením mezinárodního dělnického hnutí, což mu rovněž zabíralo mnoho času. To vše vedlo k tomu, že Engelsem plánovaná práce o dialektice přírody nebyla dokončena a že nebyla soustavně uspořádána ani látka, kterou o tomto thematu napsal. V předmluvě k druhému vydání „Anti-Dühringa” napsal Engels, že se nezříká myšlenky příležitostně sebrat výsledky, k nimž dospěl, a vydat je „snad zároveň s nejvýš důležitou matematickou rukopisnou pozůstalostí Marxovou”.[*3] To však již Engels nestačil udělat.
Po Engelsově smrti (5. srpna 1895) dostala se „Dialektika přírody” s jinými Engelsovými rukopisy do rukou oportunistických vůdců německé sociální demokracie, kteří ji zločinným způsobem nechali po desítiletí bez povšimnutí ležet a činí tak podnes. „Dialektika přírody” ― byla po prvé uveřejněna v Sovětském svazu podle fotokopií rukopisu. Roku 1925 byla vydána v Moskvě německy současně s ruským překladem. A však toto vydání bylo po vědecké stránce naprosto neuspokojivě vypraveno. Engelsův rukopis byl dešifrován velmi ledabyle a mnoho míst, i taková, jež se týkají přímo základů Engelsových theoretických názorů, bylo úplně zkomoleno. V ruském překladu bylo plno chyb a zkomolenin. I pořadí jednotlivých částí „Dialektiky přírody” bylo tak chaotické, že velmi ztěžovalo čtení a studium tohoto Engelsova díla.
Roku 1927 vyšlo druhé vydání „Dialektiky přírody” v němčině a roku 1929 druhé ruské vydání. V těchto vydáních byly odstraněny některé chyby vzniklé při dešifrování, avšak ani jedna ze základních vad vydání z roku 1925 nebyla napravena. Všechna další ruská vydání „Dialektiky přírody” (I vydání v XIV. svazku Marxových a Engelsových Spisů) reprodukují téměř beze změn text ruského vydání z roku 1929. Roku 1935 uveřejnil ústav Marxe-Engelse-Lenina nové vydání „Dialektiky přírody” v jazyce originálu (Marx-Engels Gesamtausgabe. Friedrich Engels: Herrn Eugen Dührings Umwälzung der Wissenschaft. ― Dialektik der Natur. Sonderausgabe zum vierzigsten Todestage von Friedrich Engels. Moskau ― Leningrad 1935; dále označujeme toto vydání MEGA). Toto vydání znamená jistý krok kupředu jak pečlivějším dešifrováním rukopisu, tak i správnějším uspořádáním látky v knize. Avšak ani toto vydání není prosto velmi podstatných vad a nedostatků po obou těchto stránkách a také pokud jde o kvalitu vědeckého aparátu. Toto vydání nebylo přeloženo do ruštiny.
Přestože „Dialektika přírody” nebyla dokončena a jednotlivé její části mají ráz předběžných náčrtků a úryvkovitých poznámek, je toto dílo souvislým celkem, stmeleným společnými základními myšlenkami a jednotným harmonickým plánem.
V „Dialektice přírody” podává Engels filosofické zobecnění závěrů přírodovědy své doby. Engels přistupuje k přírodě jako materialista-dialektik a zobrazuje ji jako jednotný nekonečný celek, jako „povšechnou souvislost vývoje”, jako historický proces vývoje hmoty. Ukazuje, že se v přírodě vše děje dialekticky a že proto jedině správnou metodou poznání přírody je materialistická dialektika.
V „Úvodu” ke své práci podává Engels skvělý náčrt vývoje přírodovědy od doby renesance až po Darwina a ukazuje, jak metafysické nazírání na přírodu, charakteristické pro XVII. a XVIII. století. je rozrušováno zevnitř vlastním vývojem přírodovědy a musí ustoupit novému, dialektickému chápání přírody. Při sledování historického vývoje věd Engels zvlášť zdůrazňuje úlohu lidské praxe, úlohu výroby, která konec konců rozhoduje jak o vzniku vědy, tak o průběhu jejího vývoje.
Opíraje se o všechny nejdůležitější výsledky přírodovědy své doby, podává Engels přírodovědecké základy dialekticko-materialistického světového názoru. Vesmír je nekonečný v prostoru a čase. Je v neustálém pohybu a v neustálé proměně. V nesmírných kolobězích, v kterých se pohybuje hmota, rozvinuje se celé mnohotvárné bohatství forem jejího pohybu ― od prostého mechanického přemístění až po život a myšlení bytosti nadaných vědomím. Hmota a její pohyb jsou nezničitelné nejen kvantitativně, nýbrž i kvalitativně. Žádný z atributů hmoty nemůže být ztracen, a proto „se stejnou železnou nutností, s jakou vyhubí na Zemi svůj vrcholný výkvět ― myslicího ducha, zrodí jej jinde a jindy znovu”.
Tyto pozoruhodně hluboké a skvěle podané Engelsovy myšlenky jsou nejostřejší zbraní v boji proti idealistickým a mystickým naukám ideologů umírajícího kapitalismu, proti nejnovějším pokusům o znovunastolení středověkého tmářství a nevíry ve schopnost člověka poznat svět, proti snaze omladit zvetšelé náboženství přírodovědeckými argumenty a využit k tomu všech vědeckých potíží způsobovaných zostřující se krisí buržoasní přírodovědy, která je plodem stále se prohlubujícího rozkladu buržoasní kultury.
Celou „Dialektikou přírody” proniká Engelsovo učení o různých formách pohybu hmoty (mechanický pohyb čili pouhé přemístění; různé druhy fysikálního pohybu; teplo, světlo, elektřina; chemické pochody; organický život), o jejich jednotě a vzájemných přechodech jedné formy v druhou a zároveň o kvalitativních zvláštnostech každé z nich a o nemožnosti mechanistické „redukce” vyšších forem pohybu na nižší. Na základě tohoto učení o formách pohybu hmoty vytváří Engels dialekticko-materialistickou klasifikaci přírodních věd, kde každá jednotlivá věda „analysuje jednot1ivou formu pohybu nebo řadu forem pohybu, jež navzájem souvisí a přecházejí jedna v druhou”.
Ve všech odvětvích vědy Engels podporuje a staví do popředí pokrokové názory a theorie a rozvíjí je dále. Engels zejména zdůrazňuje a vysoko hodnotí genialitu velkého ruského vědce D. I. Mendělejeva, tvůrce periodické soustavy chemických prvků. Zároveň bojuje Engels rozhodně proti těm představám, které již neodpovídaly nejnovějším vědeckým výsledkům a brzdily další pokrok v bádání. Engels odhaluje „přívržence starého” a staví proti tomuto starému to nové, jež bylo nejpokrokovější ve vědě jeho doby. Osvětluje nová fakta a nové přírodovědecké theorie s hlediska nejpokrokovější, nejrevolučnější theorie dialektického materialismu, hluboce analysuje jejich význam a ukazuje další cestu vývoje vědy. To mu umožňuje, aby nejen filosoficky správně pochopil stav přírodovědy své doby, nýbrž aby také viděl daleko kupředu a anticipoval některé pozdější vědecké pokroky.
Tak na příklad na rozdíl od většiny vědců své doby obhajuje Engels názor, podle něhož atomy chemických prvků jsou složité. „Atomy,” píše Engels, „naprosto nejsou čímsi jednoduchým, nejsou vůbec nejmenšími ze všech částic látky, jež známe.” Engels geniálně předvídal existenci částic, jež jsou obdobou nekonečně malých veličin vyšších řádů v matematice. Současné učení o stavbě hmoty potvrdilo Engelsovy názory na složitost atomu a jeho nevyčerpatelnost. Engelsovy myšlenky o významu vyzařování jako činitele odpuzování a o úloze vyzařování v procesu vývoje vesmíru daleko předstihly názory, jež převládaly v Engelsově době, a byly potvrzeny posledními objevy astronomie a fysiky. Stejně tak vyslovil Engels v takových problémech, jako je otázka původu života a jeho podstaty a Darwinovy vývojové theorie, četné these, ,které anticipovaly další vývoj biologie.
Odkrývaje revoluční význam pokrokových theorií své doby, vede Engels zároveň nesmiřitelný boj proti pavědě. Vedle pokrokových theorií produkovala buržoasní přírodověda XIX. Století také theorie, které nebyly vůbec pokrokové, ba v podstatě byly pavědecké. Mezi takové pavědecké theorie patřila módní theorie t. zv. „tepelné smrti” vesmíru. Engels podrobil tuto theorii zevrubné kritice a ukázal, že odporuje správně pochopenému zákonu zachování a proměny energie. Další vývoj vědy potvrdil, že Engels měl pravdu. Engelsovy zásadní these o nezničitelnosti pohybu nejen v kvantitativním, nýbrž i v kvalitativním smyslu, a tudíž i o nemožnosti „tepelné smrti” vesmíru umožňují odhalit naprostou neudržitelnost i těch pokusů o oživení theorie „tepelné smrti”, jež nyní podnikají reakční buržoasní učenci.
Při rozboru různých problémů matematiky, mechaniky, fysiky, chemie a biologie odhaluje Engels všude dialektický charakter přírodních dějů a činí velmi hluboké poznámky metodologického rázu. Engelsova metoda, metoda dialektického materialismu, je nejcennější, nejdůležitější věcí v „Dialektice přírody”. Jednotlivosti týkající se takových věd, jako je fysika, chemie a biologie, ovšem v naší době zastaraly a nemohly nezastarat, neboť od doby, kdy byla napsána „Dialektika přírody”, uplynulo již asi sedm desítiletí dalšího vývoje vědy. To, že se u Engelse tu a tam vyskytují zastaralá tvrzení o speciálních otázkách jednotlivých oborů přírodovědy, se nijak nedotýká podstaty Engelsových dialekticko-materialistických názorů a nezmenšuje nesmírný význam „Dialektiky přírody” pro naši dobu.
Kromě statí a zlomků, jež se zabývají problémy různých přírodních věd a matematiky, obsahuje „Dialektika přírody” mnoho stránek věnovaných obecným otázkám materialistické dialektiky. Patří mezi ně nedokončená stať „Dialektika” a 42 zlomků, spojených v tomto vydání v oddíle „Dialektika”. V předmluvě k 2. vydání „Anti-Dühringa” praví Engels, že dialektického nazírání na přírodu lze snadněji dosáhnout, „přistupujeme-li k dialektickému rázu přírodovědeckých fakt se znalostí zákonů dialektického myšlení”.[*4] Engels zkoumá otázky dialektické logiky a theorie poznání na konkretním přírodovědeckém materiálu. Kdyby se Engelsovi bylo podařilo dokončit tento oddíl své práce, měli bychom v něm obšírný výklad „dialektiky jako vědy o souvislostech v protikladu k metafysice”.
Avšak i nedokončen obsahuje tento oddíl neobyčejně bohatou látku o základních otázkách dialektiky.
Přechodem od přírodovědy k společenským vědám jsou otázky původu člověka a lidské společnosti. Tyto otázky probírá Engels ve stati „Podíl práce na polidštění opice”. Zde Engels s nepřekonatelným mistrovstvím objasňuje významnou a rozhodující úlohu práce i vynalézání a zhotovování nástrojů při utváření fysického typu člověka a při vytváření lidské společnosti a ukazuje, jak se z opice dlouhým historickým procesem vyvinula kvalitativně odlišná bytost ― člověk. Marxovo a Engelsovo učení o původu člověka a o vzniku lidské společnosti podkopává v základě reakční výmysly buržoasní sociologie, marné snahy ideologů imperialismu odůvodnit právo „vyšších” ras na vykořisťování a ovládáni „nižších” ras.
V celé „Dialektice přírody” zdůrazňuje Engels neustále velkou úlohu pokrokové filosofické theorie, ukazuje, že bez pokrokové filosofie se buržoasní učenci-odborníci odchylují od vědecké cesty a ocítaji se v zajetí kněžourství. Engels tu kritisuje jak idealisty, tak agnostiky a vulgární materialisty, odhaluje celou neudržitelnost metafysické metody a hrubého, přízemního empirismu. Engels se nemilosrdně vysmívá lehkověrnosti buržoasních vědců, kteří opouštějí půdu vědy a propadají nejhorším pověrám a mystice.
Lenin „Dialektiku přírody” neznal; byla uveřejněna až po jeho smrti. Je však pozoruhodné, že Lenin, jenž nikdy nečetl toto Engelsovo dílo, vyslovuje ve svých filosofických pracích myšlenky, jež jsou dalším rozvitím skoro všech základních thesí „Dialektiky přírody”, při čemž někdy se jednotlivé Leninovy formulace skoro doslovně shodují s Engelsovými formulacemi v „Dialektice přírody”.
Ve své geniální knize „Materialismus a empiriokriticismus”, jež vyšla roku 1909, podává Lenin materialistické zobecnění „všeho důležitého a podstatného, co přinesla věda, a především přírodověda, za celé historické období, za období od Engelsovy smrti až do vyjití Leninovy knihy „Materialismus a empiriokriticismus”.[*5]
Leninův „Materialismus a empiriokriticismus” je vzorem tvůrčího rozvíjení marxismu. Ocitovav Engelsova slova o tom, že „materialismus musí nezbytně měnit svou formu s každým převratným objevem v přírodovědecké oblasti” („natož v dějinách lidstva”), Lenin píše: „Tedy revise ,formy‘ Engelsova materialismu, revise jeho thesí z filosofie přírody nejen neobsahuje nic ,revisionistického‘ v ustáleném smyslu slova, nýbrž naopak, marxismus ji nezbytně vyžaduje”.[*6]
Takové vědecké objevy, jako objev elektronu, radioaktivity atd., postavily do nového světla četné základní problémy theoretické fysiky a byly novým potvrzením „jedině správné filosofie přírodovědy” ― dialektického materialismu. Opíraje se o tyto výsledky přírodovědy, rozvinul Lenin dále filosofické učení marxismu. Všechny pozdější výsledky přírodovědy ― theorie relativity, kvantová theorie, zákon ekvivalence energie a masy jsou stále hlubším potvrzením geniálních idejí Engelsových a Leninových o materiální jednotě světa, o nestvořitelnosti a nezničitelnosti hmoty, o jednotě přetržitosti a spojitosti ve struktuře hmoty a o její schopnosti vývoje přechodem od jednoduchých forem bytí k formám stále složitějším.
Lenin se vrací k otázkám přírodovědy také v jiných svých pracích. Tak ve svém proslulém článku „O významu bojovného materialismu” (březen 1922) klade Lenin ohromný důraz na význam pokrokové filosofie pro přírodní vědy: „Bez solidních filosofických základů nemohou žádné přírodní vědy, žádný materialismus obstát v boji proti náporu buržoasních idejí a proti restituci buržoasního světového názoru. Aby obstál v tomto boji a dovedl jej ke konci s plným úspěchem, musí být přírodovědec moderním materialistou, vědomým stoupencem materialismu representovaného Marxem, t. j. musí být dialektickým materialistou.”[*7] Tyto Leninovy směrnice se skoro doslova shodují s Engelsovými výroky v „Dialektice přírody”.
Pozoruhodné je také to, že Lenin ve svých „Filosofických sešitech” zvlášť zdůrazňuje nezbytnost propracování dialektiky jako filosofické vědy a přináší po této stránce nesmírné bohatství myšlenek a že říká téměř totéž, co v této otázce řekl Engels v „Dialektice přírody”, kterou Lenin neznal.
V práci soudruha Stalina „O dialektickém a historickém materialismu” je podán skvělý výklad a další rozvinutí filosofických základů marxismu. V této práci uvádí soudruh Stalin několikrát Engelsovu „Dialektiku přírody”, rozvíjí a konkretisuje Engelsovy these, jež charakterisují základní rysy marxistické dialektické metody a marxistického filosofického materialismu. To ještě více zdůrazňuje význam „Dialektiky přírody” pro naši dobu.
Nedlouho před svou smrtí shrnul Engels veškerý svůj materiál pro „Dialektiku přírody” do čtyř svazků, jimž dal tyto názvy: 1) „Dialektika a přírodověda”, 2) „Zkoumání přírody a dialektika”, 3) „Dialektika přírody” a 4) „Matematika a přírodověda. Různé”. Z těchto čtyř svazků jen u dvou (2. a 3.) je seznam, jejž sestavil Engels a v němž je uveden materiál obsažený ve svazku. Proto víme přesně, které části materiálu zařadil Engels do 2. a 3. svazku a v jakém pořadí je tam umístil. Pokud jde o 1. a 4. svazek, nemáme jistotu, zda jednotlivé lístky leží právě tam, kam je zařadil Engels.
Prohlédneme-li obsah čtyř svazků „Dialektiky přírody”, uvidíme, že do nich Engels zařadil kromě článků a předběžných náčrtků, napsaných speciálně pro „Dialektiku přírody”, ještě několik rukopisů, které byly původně určeny pro jiná díla (jsou to na př. „Stará předmluva” k „Anti-Dühringu”, dvě „Poznámky” k „Anti-Dühringu”, „Vypuštěné místo z Feuerbacha”, „Podíl práce na polidštění opice”).
Do tohoto vydání „Dialektiky přírody” je zařazeno vše, co je obsaženo v Engelsových čtyřech svazcích, kromě pěti stránek s úryvkovitými matematickými výpočty bez slovního doprovodu (ze 4. svazku) a kromě těchto úryvků, jež podle svého obsahu zřejmě nepatři k „Dialektice přírody”: 1) původní náčrtek „úvodu” k „Anti-Dühringu” (o moderním socialismu), 2) úryvek o otroctví, 3) výpisky z knihy Charlese Fouriera „Nový svět” (tyto tři úryvky, jež patří mezi přípravné práce k „Anti-Dühringu” se z příčin, které nám nejsou známy, dostaly do prvního svazku rukopisu „Dialektiky přírody”) a 4) malý lístek s kratičkou Engelsovou poznámkou o negativním poměru Filipa Pauliho k pracovní theorii hodnoty (z 4. svazku).
Bereme-li „Dialektiku přírody” v tomto rozsahu, skládá se z 10 statí čili kapitol, ze 169 poznámek a úryvků a z 2 náčrtků osnovy, celkem ze 181 jednotlivých částí.
Tyto jednotlivé části jsou v tomto vydání uspořádány thernaticky podle základních linií Engelsova plánu, jak jsou naznačeny ve dvou zachovaných náčrtcích plánu „Dialektiky přírody”. Oba tyto náčrtky jsou uvedeny hned na začátku knihy. Jeden z nich ― podrobnější a zahrnující všechny oddíly „Dialektiky přírody” ― byl napsán patrně koncem roku 1878 nebo počátkem roku 1879; druhý zahrnuje pouze část celé práce a byl napsán asi roku 1880. Tyto Engelsovy náčrtky byly právě vzaty za základ pro uspořádání látky v knize. Přitom bylo provedeno rozhraničení ― které naznačil již Engels[*8] ― mezi více méně propracovanými sta těmi čili kapitolami na jedné straně a předběžnými náčrtky, poznámkami a úryvky na straně druhé (většina z nich je pouze přípravným materiálem k dalšímu zpracování).
Dostáváme tak rozdělení celé knihy na dvě části: 1) stati čili kapitoly, 2) poznámky a úryvky. V každé z nich je materiál uspořádán podle téhož směrodatného schematu ve shodě s Engelsovým plánem.
Engelsův plán naznačuje toto pořadí části: a) historický úvod, b) obecné otázky materialistické dialektiky, c) klasifikace věd, d) úvahy o jednotlivých oborech přírodovědy, e) přechod k společenským vědám. V podrobném náčrtku celkového plánu, napsaném 1878-1879, nastínil Engels ještě četné náměty: o „duši plastiduly”, o svobodě vědy a jejího vyučování, o „buněčném státu” Virchowově, o tažení německých buržoasních darwinistů proti socialismu. Tyto náměty plánu zůstaly nepropracovány. Vůbec, náměty Engelsova náčrtku plánu se neshodují úplně s tím materiálem, který je po ruce a na němž Engels pracoval před sestavením náčrtku celkového plánu i po něm ― celkem plných 13 let (1873-1886). Avšak základní linie plánu a základní obsah materiálu, který máme po ruce, se navzájem úplně shodují. Proto je zcela možné zachovat celkové linie uspořádání částí podle náčrtku z let 1878-1879 a 1880, ačkoli není možné přesně ve všech podrobnostech uskutečnit schema plánu z let 1878-1879.
Bereme-li tedy za základ celkové linie Engelsova plánu, jak jsou nastíněny v obou náčrtcích, dostáváme toto pořadí statí čili kapitol „Dialektiky přírody”, jež tvoří první část knihy:
1) Úvod (napsán v letech 1875-1876)
2) Stará předmluva k „Anti-Dühringu” (květen-červen 1878)
3) Přírodověda ve světě duchů (polovina roku 1878)
4) Dialektika (1879)
5) Základní formy pohybu (1880-1881)
6) Míra pohybu. ― Práce (1880-1881)
7) Slapové tření (1880-1881)
8) Teplo (1881-1882)
9) Elektřina (1882)
10) Podíl práce na polidštění opice (1876)
U všech těchto statí čili kapitol thematické pořadí skoro souhlasí s chronologickým (kromě stati o „Podílu práce”, která tvoří přechod od přírodních věd k vědám společenským). O stati „Přírodověda ve světě duchů” není v Engelsových náčrtcích plánu vůbec zmínky. Pravděpodobně ji hodlal Engels původně uveřejnit zvlášť v nějakém časopisu a teprve později ji zařadil do „Dialektiky přírody”. Zařazujeme ji v oddílu statí na 3. místě, nebol má obecný metodologický ráz a svým obsahem navazuje dosti těsně na „Starou předmluvu” k „Anti-Dühringu”.
Pokud jde o náčrtky, poznámky a úryvky, z nichž se skládá druhá část knihy a jichž je 169, vede porovnání materiálu, jejž máme po ruce, s Engelsovými náčrtky plánu k tomuto roztřídění materiálu do jednotlivých oddílů:
1) Z dějin vědy.
2) Přírodověda a filosofie
3) Dialektika:
a) Obecné otázky dialektiky. Základní zákony dialektiky.
b) Dialektická logika a theorie poznání. O „hranicích poznání”.
4) Formy pohybu hmoty. Klasifikace věd.
5) Matematika.
6) Mechanika a astronomie.
7) Fysika.
8) Chemie.
9) Biologie.
Porovnáme-li tyto oddíly úryvků s dříve uvedenými nadpisy desíti statí „Dialektiky přírody”, vidíme úplnou shodu mezi pořadím, v němž jsou uvedeny stati a úryvky. První stati „Dialektiky přírody” odpovídá 1. oddíl úryvků. Druhé a třetí stati odpovídá 2. oddíl úryvků. Čtvrté stati odpovídá 3. oddíl úryvků, jenž má stejný nadpis jako příslušná stať („Dialektika”). Páté stati („Základní formy pohybu”) odpovídá 4. oddíl úryvků. Šestá a sedmá stať odpovídají 6. oddílu úryvků. Osmá a devátá stať odpovídají 7. oddílu úryvků. Pokud jde o desátou stať („Podíl práce na polidštění opice”), neodpovídá jí žádný oddíl úryvků. Podle Engelsova plánu měla být otázka „diferenciace člověka prací” probrána na konci knihy po biologických otázkách.
Uvnitř oddílů a pododdílů jsou úryvky uspořádány opět thematicky. Nejdříve jsou uvedeny úryvky, v nichž se probírají obecnější otázky, pak úryvky věnované otázkám speciálnějším.
V oddílu „Z dějin vědy” jsou úryvky seřazeny v historickém pořadí: od vzniku vědy u nejstarších národů až po Engelsovy současníky. Každý oddíl úryvků končí pokud možno takovými úryvky, jež tvoří přechod k následujícímu oddílu.
V tomto vydání „Dialektiky přírody”[*9] byl [ruský] překlad znovu kontrolován podle německého vydání z roku 1935 (MEGA), při čemž text tohoto vydání byl znovu porovnán s fotokopiemi Engelsova rukopisu. Přitom bylo v dřívější dešifraci německého textu zjištěno velmi mnoho podstatných chyb.
Protože v tomto vydání není materiál seřazen chronologicky, nýbrž thematicky, je pro orientaci o chronologickém pořadí jednotlivých částí „Dialektiky přírody” na konci knihy uveden chronologický soupis těch části „Dialektiky přírody”, u nichž lze s větší nebo menší přesností zjistit dobu, kdy byly napsány. Odkazy na stránky MEGA (po případě na stránky III. Svazku německého „Marxova a Engelsova archivu”), na nichž je otištěn len nebo onen úryvek, jsou uvedeny v redakčních poznámkách k úryvkům.
V tomto vydání jsou jako obyčejně vynechány všechny věty a slova, jež Engels škrtl při práci jako neuspokojující. Z míst, jež Engels škrtl, jsou uvedena v podstatě pouze ta, která mají rozsah několika odstavců a nejsou škrtnuta několika čarami, nýbrž pouze jednou svislou nebo šikmou čarou, což znamená, že jich Engels v té či oné míře využil v jiných pracích. Jiná škrtnutá místa jsou uvedena pouze výjimečně, a to taková, jež jsou nezbytná pro souvislost výkladu nebo jsou zvlášť zajímavá jako doplněk základního textu.
V těch případech, kdy v Engelsově rukopisu je citát naznačen pouze prvními a posledními slovy, mezi nimiž jsou tečky anebo slova „a t. d. až k”, uvádíme v tomto vydání úplný text citátu.
Toto vydání připravil V. K. Brušlinskij za redakční spolupráce A. A. Maximova a V. M. Poznera.
lnstitut Marxe-Engelse-Lenina při ÚV VKS(b)