" .. .SOCIALISMUS - první, ještě nezralá fáze komunistické společnosti... vzniká jako důsledek proletářské revoluce a diktatury proletariátu jako politické formy přechodného období od kapitalismu k socialismu. Socialismus vyrůstá na základech staré třídní společnosti a proto má v sobě řadu jejích "mateřských znamení"... Dá se dokonce říci, že má ke staré třídní společnosti blíže než ke komunismu, s nímž tvoří jednu historickou epochu a počátek skutečně lidských dějin..."

Vedle skutečnosti, že jsme podtrhli poslední slova, chceme zdůraznit, že týž "Stručný filosofický slovník" předkládá k výběru socialismy: demokratický, etický, fabiánský, katedrový, křesťanský, pravý a utopický. Tedy bohatá škála výběru. O nic menší výběr než náš domácí filosofický slovník nemá ani Encyklopaedia Britannica či Bolšaja sovětskaja encyklopedia. To ovšem neznamená fakticky nic. Často mizí hranice mezi jednotlivými odrůdami. Budeme-li vědečtí, musíme konstatovat, že socialismus ve své filosofické podobě má tolik odrůd, že je zcela jasně nejprobíranějším, ale zároveň nejméně pochopeným učením minulosti.

Hovořili jsme o vážné krizi světových politických a ekonomických soustav. Onen společenský systém, kterému říkáme my (ale dnes je to obecný termín i "druhé strany") kapitalismus, dožívá poslední období svého věku. Je to stařík, který má příliš mnoho vnuků, než aby dědici mohli pokračovat v Jeho intencích. Přicházejí nové generace se svými materiálními a pseudoreligiózními Kristy (případně jejich apoštoly). Ve všech bouřích, jež smetají vlády, politické strany i ekonomické kategorie, lze najít společného jmenovatele. Vedle klasické touhy prvotní lidské džungle (pud sebezáchovy v podobě co největšího uplatnění na trhu práce a myšlenek) i onu touhu, kterou již leckdo zaměnil za pohodlnou zlatou klícku. Touhu po svobodě a plném uplatnění člověka. Nastupuje generace vypočítavých Kristů. Ve své až nadmateriální podobě defilují se svými učedníky, kamenují jinověrce a barvy jejich šál mají blízko k barvám fotbalových klubů. Jsou však zde. Jiní než my, do jisté míry nepoznatelní. Mají své "poslední večeře". Některým Kristům získává učedníky vzdělání, jiným zářez na pažbě pistole, dalším ruku za třetím knoflíkem kabátu, posledním materiální úspěch. To všechno se děje za okolních časových bouři jako důkaz, že násilí i ve jménu toho nejkýženějšího cíle plodí jenom teror, jímž si ideál trvale znesvěcuje.

Dnešní svět je doslova posedlý touhou po budoucnosti. Tisíce vědeckých ekvilibristů nás učí o obraze zítřka roku 2050, stovky dalších končí svůj obraz budoucí společnosti daleko dříve, v okamžiku, kdy podle vize má být život zavalen troskou pracně zbudovaného domu světové společnosti, v okamžiku, kdy, jak před časem pravil významný politik, "... živí budou závidět mrtvým..." Science-fiction? Snad. Žijeme jí ve jménu svých osudů a přání. Stále větší síly společenských věd však hledají východisko pro cesty společnosti v reálném pohledu na svět. Snad je to správný směr, vždyť ve vědě jsou (stejně jako v obecném smyslu lidské existence) okamžiky, kdy určitá doba dává možnost podívat se dozadu zcela jinýma očima. A přece je zde jasná alternativa, která tím, že jí argumentují bezmála dvě třetiny lidstva, dostává rozměr jakési všelidské ideologie, i když - jak jsme již řekli - jejích forem je více než dost. Jsou dokonce politikové a teoretici, kteří nás přesvědčují, že v této alternativě již žijeme a že navíc ještě tato generace se dožije vyšší etapy. Jsou lidé, kteří otevřeně říkají, že je jedinou cestou k řešení jak místních, tak i světových problémů. Jistá generace minulého století jí dala jméno socialismus. Chápeme ji poněkud jinak než ti, kdo ji vysnili, než ti, kdo ji dali vědeckou formu, i než ti, kteří dokázali dovést doktrínu k první fázi její realizace. Máme své zkušenosti z jejího uskutečňování a tak můžeme společně s teoretiky potvrdit pravdivost teze o tom, že každý historický proces přesahuje ve svých důsledcích teoretický plán a ideje svých autorů. Socialismus nebyl jiný a nemůže být výjimkou ve vývoji. Tvrdit to znamená popřít nejvědečtější podstatu tohoto učení. Zatím.

V určité době vznikla otázka "Co je vlastně socialismus?" Vznik otázky souvisel s délkou trvání neuspokojivé odpovědi. Dodnes v tom není zcela jasno. Ne snad proto, že by teoreticky nebyl problém zpracován. Jen realizace přinesla stovky nových problémů, o kterých se lidem, jež vytvářeli systém, ani nezdálo.

Klasické antické Aut Caesar, aut nihil - být Caesarem nebo ničím, je použitelné i pro období, kdy názorové rozdíly dělily nejen politické doktríny, ale i autory jednotlivých směrů. Co jméno, to názor. Lidé žijí z názorů, mnozí z doktrín. Ti, kteří nyní promluví, nebyli výjimkou:

Dovršení demokracie má jméno socialismus. Socialismus chce uvést lid do takového postavení, aby mohl spolupracovat při vytváření dějin, jichž je od nynějška strůjcem. Buď jde socialismus kupředu, nebo jde demokracie zpět.

(Nouvelle critique 5/1966)

Socialismus, to je za prvé plánování, za druhé snaha revidovat existující sociální strukturu, za třetí dávat přednost kolektivním akcím, a konečně rozumíme socialismem uvědomělou činnost společnosti sledující cíl - přímé zlepšení života co největšího počtu lidí.

(Protokol dakarského kolokvia "Politický vývoj a rozmanité africké cesty k socialismu" Dakar, prosinec 1962)

Socialismus je záležitost právě tak intelektuální, jako mravní, proto nikdy nebude u svých přívrženců trpět, aby se vyhýbali individuálnímu myšlení a zkoumání. Žádá oddanost idei, nikoli vůdci.

(Duch moderního socialismu)

Cílem socialistické revoluce je osvobodit výrobní síly. Socialismus, to je moderní průmysl, moderní zemědělství, moderní věda i kultura.

(VIII. sjezd KS Číny)

Církev se nepřipojila a nemůže připojit k sociálním hnutím ideologickým a politickým, která čerpají svůj počátek a sílu z marxismu. Marxistický materialismus - socialismus vystavuje lidi nejškodlivějšímu poučení. Ateismus, který marxismus hlásá a podporuje, neprospívá vědeckému chápání vesmíru a civilizace, nýbrž zaslepenosti, jež bude mít pro společnost tohoto typu ty nejvážnější následky.

(Výroční projev k 75. Výročí Rerum novarum - květen 1966)

Socialismus je duševní stav, forma bytí, metoda myšlení a cítění, vzpoura intelektu a citu, myšlenek a hodnot zrozených lidským vědomím.

(Předvolební projev 1967)

Socialismus, to je v našem podání "Self Reliance- Frugality-Discipline".

(K zahájení školního roku 1964)

Co je vlastně socialismus? Historie nám dává lekci v poznáni, že termín socialismus spatřil světlo světa v literatuře let třicátých XIX. století. Nebylo náhodou, že termín komunismus se objevil bratru o 45 let dříve. Není také náhodou, že termín socialismus přináší onen typ hnutí, který byl nejvyspělejším v nejvyspělejší kapitalistické zemi své doby, ve Velké Británii - chartismus.

Kde však bere svůj počátek ona kategorie, která přivádí na pořad dne nejvážnější otázku po společenskosti společnosti, kdy vlastně a za jakých podmínek vznikla doktrína, která dnes ohromuje svět, která je přítelem i protivníkem, která je realitou i snem, která je předmětem obdivu i konstruktivní kritiky. Tedy KDY, KDE a JAK?