Odpověď na otázku "Kdy?" je nejméně nasnadě. Každý společenský systém obsahuje v sobě poznatky a genetické prvky lidského rodu v příliš jasné podobě, než abychom nevěřili, že v dávnověku civilizace byli Rothschildové a občané Nováci. Často nám archeologické nálezy naznačují obrazec společnosti snad vyspělejší, než byly známé civilizace dávnověku. Legenda o Atlantidě nebyla asi jen výmyslem egyptských kněží a náplní Platónových děl. Vize budoucí společnosti měla odpovídat tehdejším poznatkům z hlediska civilizačních mezníků. Jak jinak rozumět pokusům o pochopení Atlantis? Je důležité, zda existovala, či nikoli? Snad z hlediska dějin. Obsahově je však Atlantis stále ještě legendou. A i kdyby jí nebyla, je ideálním obrazem společnosti své doby. Nic méně, nic víc. A to je hodně. Ideální obrazy budoucnosti, či vysněné ideály někdejších "dnešků", volaly do zbraně většinu intelektuálních elit společností, většinu těch, kdo pomáhali nejen formovat systém, v němž žili, ale i vytvářet předpoklady k jeho likvidaci. Nemalou roli v celém procesu sehrávala intelektuální seskupení v oné koncentrované složce většiny společností, v církvi. Vždyť celá otázka formování "prvotních socialistických" trendů je otázkou konkrétně historickou. Dodnes s výjimkou dílčích prací neexistuje dokonalý rozbor formování jednotlivých státních formací a politických celků. Dodnes neznáme genezi revoluce v jednotlivých politických formacích, nemluvě o genezi "evoluce", která z hlediska moderních lidských dějin hrála a hraje roli nesporně významnou. To se týká nejen dějin tohoto století.

Jakou rolí v dějinách hrály pozitivistické vzpoury uvnitř církve v situaci, kdy několik tisíc kilometrů odtud existovaly společnosti, v nichž byl pracně budován a nastolen prvotní systém dělby lidské práce a uzákoněn na dobu několika tisíc let? Jakých pravd je možné se dopátrat, opustíme-li teorie a hypotézy o kosmických civilizacích, které kdysi měly přinést světu poznání vědy a rovnosti (Kazancev, prof. Šklovskij atd.)?

Jakou roli hrála, z hlediska podvědomého uvědomování si lidské rovnosti, katolická doktrína posmrtného života, přenesená do lidského poznání už z doby, kdy se upachtěně formovaly lidské dějiny? Jakou roli hrálo v tomto procesu hnutí, jakým byla husitská revoluce a požadavky rovnostářského chiliasmu. Jakou roli hrály z hlediska dějin socialismu revolty a vzpoury vedené pod hesly a ideály tak blízkými utopickým fázím prvotního socialismu? Celá minulost je matikou i otcem současnosti...

Myšlenka, která v minulosti dávala vědět o převratné antropologické proměně, proniká dnes každým jednotlivcem po tisíciletích lidské existence pravděpodobně ve stejné zárodečné podobě. Padající dítě se snaží, stejně jako kočka, bez vědomého zásahu centra, obrátit se nohama i rukama k zemi, tlumit náraz. Společnost, která se ocitla v podobných situacích (a to již "společnost" na úrovni dvou lidí), se pokouší o totéž. Neučinit to znamená zahynout. Lidské dějiny jsou toho živým příkladem.

Tak daleko, pokud sahá prehistorické období lidského života, či spíše toho úseku historie, který jsou schopni postihnout archeologové, stejně jako období písemných památek či němých svědků minulosti, nacházíme rozdíly mezi lidmi, rozdíly nejen pokud jde o anatomickou stavbu těla, ale pokud jde o "majetek", skupinové či třídní zařazení, vzdělání. Společnosti, bez ohledu na to, jak je jmenujeme my, či jak jsou jednotlivé kulturní sféry jmenovány jinými historiky, tedy od svého vzniku zápolí se základním faktorem vedoucím k prvotním socialistickým myšlenkám - uvědoměním si pocitu nerovnosti.

Je ovšem rozdíl v jednotlivých civilizačních periodách. Nikdo nebude tvrdit, že se např. jednotliví papežové podobají jako vejce vejci. Jednak je možné se o tom vizuálně, přesvědčit, i potom výsledky jejich práce vymezují kategoricky podstatu rozdílů.

Přesto je nejen představitelům církve, ale i 700 miliónům věřících v nejrůznějších oblastech světa jedno společné. Víra. Nejde tentokráte o množství víry a jednotlivé rozdíly mezi nositeli víry, ale především o kodex, na jehož základně koexistují nejrůznější politické i majetkové sféry. V tomto případě je jim společná víra v Boha (ať už má jakoukoli podobu a jmenuje se jakkoliv) a na druhé straně pocit sounáležitosti k velkému táboru "stejnověrců". Tento pocit lze mít i mezi různorodými společenskými vrstvami. Jak je tomu však se socialismem, který vznikal jako nové náboženství. Bylo náhodou, že byl odvozen od křesťanství v jeho nejčistší a krystalicky neobyčejně dramatické rovině? Byla snad náhoda, že socialistické myšlenky konce XVIII. a počátku XIX. století přinášeli lidé, kteří mohli být stejně tak lidmi XIV., či XII. století, či snad počátků křesťanské éry?

Odpověď je nasnadě. "Nouveau Christianisme" byl pokračováním oněch idejí a iluzí, které formovaly odpor proti bezpráví, ale mohly být vedeny pouze svobodnými lidmi. Hus nemohl být rolníkem, stejně jako Pugačov nemohl být teoretikem. Hranice nesmiřitelnosti v tomto bodě nebyla ještě přesně vytyčena. Zrod socialistické doktríny byl proto stejně jako jiná učení poznamenán pozoruhodným jevem, kdy společnost odsouzená k dějinnému zániku dotváří sama své katy.

Kdo byl prvním? Na tuto otázku se snad nedá přesně odpovědět. Spartakus, jak se nám před časem kdosi ve škole pokoušel tvrdit? Či snad někdo z českých adamitů, kteří v odhalování podstaty své společnosti dospěli daleko nejdále a byli dokonalou ukázkou schopnosti analýzy u masy svobodných lidí? Kdo ví. Socialistická doktrína se zformovala v období, kdy prvky socialismu většina vzdělaných lidí vstřebala, ale odmítala svou přirozenou obranou - pudem sebezáchovy. Z našeho hlediska byli lidé, kteří rozpoutali onen druh vášně, který nazýváme socialismem, hrdiny. Jsou publikace a autoři, kteří označují potomky minulosti za zrádce a likvidátory.

Byla jména lidí, která jsme měli zapomenout, stejně jako je zapomněla jejich doba. Ale některá jména svou dobu přežila. "Vstávejte, pane hrabě, čekají vás velké činy!"

Zmíněným výkřikem budil v létech 1819-1825 v sedm hodin ráno sluha Jacques svého pána Clauda Henriho Saint Simona. Muže, který patřil k hrobníkům svého systému. Jako jeden z mála v dějinách, ale jako jeden z rozhodujících. Jako všichni, kdo byli před ním, i ti, co se hlásili k socialistickému duchu budoucna, měl své učitele a předchůdce. Karel Marx se hlásil k Saint Simonovi, Saint Simon k Thomasu Moorovi. Kde končí asi onen nekonečný řetěz učitelů a jejich žáků? Dohlédneš konce?

Saint Simon, k němuž se ještě vrátíme, však byl mezníkem. Vstával do polofeudální společnosti konce XVIII. století, společnosti, která se pokoušela o svou záchranu a ve skutečnosti stále více tíhla ke svému konci, který se blížil s nezvratnou jistotou roku 1789. Saint Simon byl onou hranicí nesmrtelnosti především proto, že oproti jiným duchům z minulých generací se mu podařilo zařadit svou oportunní doktrínu do dějin v momentě, kdy kapitalismus prožíval éru svého zrodu a na druhé straně už tvořil skupiny lidí, odhodlaných ukončit celé období rozvoje této etapy vývoje. Saint Simon však nebyl první. Nemohl ani být. Protože sám se vracel k doktrínám minulosti a snažil se najít osu svého vlastního myšlení. Byl však nesporně prvním, kdo se pokusil prosadit své teze kategoricky a věnoval tomuto cíli fakticky celý život.

Dlouho před Saint Simonem se tedy rodila ona doktrína, které v dějinách mezinárodního socialistického hnutí říkáme utopický socialismus.

"... Ti nejlepší lidé, kteří nebyli postiženi papeženským náboženstvím, lidé majetní a ctní, se odebrali na ostrov. Dali veškerý svůj majetek do služeb ostatních, rozvíjeli řemesla, až v nich dosáhli mistrovské úrovně, produkty odváděli do společných skladů, každému bylo přidělováno podle jeho potřeb. Hrubé práce vykonávali jen zločinci. Základní hospodářskou jednotkou byla rodina. Všechny rodiny na ostrově tvořily ideální svobodný stát, lidé si byli rovni v pracovních poměrech, zmizel protiklad mezi městským a venkovským životem, protiklad mezi fyzickou a duševní prací. Ostrov spravovala demokratická, volená vláda. K nezbytnému rozvoji všech vloh člověka se pracovalo pouze šest hodin denně, ostatní čas věnovali kultuře a vědě ..."

To není Atlantis, ale Utopie! Vysněná společnost rovných. Řekli bychom jistý teoretický model (v praxi jsme měli díky husitství jistou převahu). Hovoříme-li dnes o Thomasu Moorovi s úctou, neděláme tak pro uznání jeho představ. Neděláme tak ani proto, že se jeho Utopie nestala skutečností, ale pojmem. Podobně jako socialismus. Od té doby nazýváme "utopií" prakticky všechno, co je v rozporu s oficiálními představami. Termín dostal postupem času i jistý pejorativní nádech (fantasta, utopista atd.). A přesto Utopií byla snaha dobýt Měsíc, Utopií byla snaha plout v plavidlech pohybujících se pod hladinou, Utopií byla představa, že každý může dostávat odměnu podle své práce. Utopií byl i socialismus.

Utopia (řeč. "nikde"), ostrov bez soukromého majetku, ráj řemesel a lidských vztahů (i přes existenci prací, které jsou hodnoceny o něco níže než ostatní), zůstala představou. Představou, která stejně jako Swiftovy družice Marsu (píše o nich v Gulliverových cestách prakticky tři století přeci jejich oficiálním objevem), byla jednou z neznámých cest lidského ducha. V roce 1516, kdy lodní modelář, absolvent církevních škol a spisovatel Thomas Moore dal vzniknout své vizi, v okamžiku, kdy se chystal k přibití svého manifestu na kostelní dveře německý snílek a velký filosof XVI. století Martin Luther, nastal onen čas, kdy existuje již ne vize, ale model. Zatím pouze model představy, ale o to neméně důležitější. Moore byl jedním z prvních lidí, kteří dokázali zformulovat svou představu. Patřil k době, kdy na základech feudálních systémů vznikají předpoklady pro mohutný revoluční nástup nového společenského systému.

Po Moorovi následovalo dlouhé období nastupujících evropských revolucí.

Zeměpisné objevy uvolnily cesty pro rozvoj obchodu. Poptávka předstihovala nabídku. Místo rostlinné produkce a malovýroby zněl požadavek dne: "Maximum všeho". Trhy volaly po látkách, kovech, spotřebním zboží, knihách. Zracionalizovalo se i náboženství. Poprvé se objevily tištěné odpustky, poprvé bylo dovoleno i mužům z nižších stavů navštěvovat vznešené domy s červenou lucernou na štítě. Dítě feudalismu - kapitalistický ekonomický systém - prorážel úspěšně na všech frontách. Brzdou se však staly politické podmínky v jednotlivých ekonomicky úspěšných státech. Zatím musel o svá privilegia bojovat nastupující "třetí stav". Činil tak velice úspěšně, což se dá dokumentovat nejen kácením rodových stromů ve staré dobré Anglii (17. stol.), nebo v téměř přírodně pudovém revolučním Nizozemí (15. stol.), ale především oním nádherným výkřikem "Do toho!", kterým se dala do pohybu vlna útočníků dobývající Bastilu. 14. červenec 1789 se tak zapsal do dějin nejen jako den, kdy zmizely klíče od někdejšího královského vězení, ale jako den, kdy své zájmy prosadila nastupující nová společenská třída, doprovázená podle výroků svých představitelů poněkud nepohodlnou, ale presto nezbytnou "lůzou". Markýz de Sade, který tak horoval proti "těmto lidem", ještě netušil, stejně jako autoři i aktéři revolučního dramatu, že tato revoluce uvede do pohybu nejen ekonomické, ale především politické síly, které po necelém století dostanou chuť zakroutit svým "tatíčkům" krkem.

Teoreticky právo k tomu již bylo vysloveno: Byli tři. Ale snad mohli být i jediným mužem. Morelly, ideolog racionalistického komunismu, Mably, ideolog sociálního humanismu a Babeuf, ideový titán a politický dobrodruh. Každý z nich tvoří jednu kapitolu dějin. Každý z nich mohl být naším mužem.

George Mably byl prvním z lidí, kteří znovu objevili právo na obhajobu lidské osobnosti. Nebylo to nic nového ve vztahu k aristotelovské logice, či Platónovým názorům, leč slyšet po staletích mlčení první protest, první okamžik vzpoury, nemuselo být "staré".

"Lid má právo na sociální revoluci v případě, kdy se přesvědčí o skutečnosti, že je podřízený nespravedlivým, nerozumným zákonům. Tato vzpoura ovšem nevede k nastolení spravedlivé společnosti, je jen dílčím úkazem na cestě k takové společnosti..." G. B. Mably (1709-1785) patřil k lidem, kteří hájili, pokud jde o psychologickou stránku věci, hnutí "třetího stavu".

U ideologa racionalistického komunismu Morellyho převládla doktrína revolučního rovnostářství. Morelly byl pravděpodobně první před Marxem, kdo si uvědomoval, že revoluce XIX. století bude revolucí násilnou, nikoli oním pokusem o vzpouru, nebo palácovým převratem, jako tomu bylo v jiných rozměrech tehdejší společnosti.

"Doba postaví rozumný společenský řád proti nerozumnému. Musí být teoreticky objeven onen systém, který bude odpovídat přirozenosti člověka. Racionální společnost se bude muset vytvořit a řídit třemi základními zákony, odpovídajícími přírodním a rozumovým zákonům:

1. zrušení soukromého vlastnictví
2. právo na práci
3. existence práva a povinností, jejího uzákonění, všech občanů, pracovat.

V takovém systému by k obecným rysům lidské povahy měla patřit střídmost v jídle, zákaz veškerého krášlení atd...."

Z hlediska vývoje světové módy se Morelly zcela nesporně mýlil. Ale co my víme? Tedy: aspoň prozatím se mýlil...

Muž, který stanovil přesnou hranici možností, muž, který byl průkopníkem již z pozoruhodného důvodu, že byl souzen za své přesvědčení. Precedens, vytvořený systémem, precedens, formovaný jedincem. Babeuf.

"... hlavním požadavkem budoucí společnosti bude rovnost, spravedlivé revoluční rovnostářství."

Babeufismus se stal v době temných revolučních bouří a převratů symbolem progresivních nálad uprostřed francouzské společnosti. Tou měrou jak hnutí progresivních složek společnosti reprezentovaly především ty teze, které odmítaly deformace revolučních jevů a hodnotily jakobinismus jako "umírněný"! Ve své filosofické podobě bylo jeho hnutí systémem směřujícím k boji za lidovou republiku "rovných", za jednotnou centralizovanou lidovou Komunu. Pochopitelně nebylo náhodné, že vedení pařížské Komuny věnovalo Babeufovu odkazu velmi mnoho času. Babeuf byl však stejně nedůsledný jako Komuna. Mnohdy se chyby politiků stávají chybami systémů. Komuna měla možnost poučení. Babeufovo spiklenectví (šlo fakticky v první fázi o zednářský kroužek) mělo jediný logický důsledek. Likvidaci celého pokusu. Francouzská revoluce, která bojovala o své vnitřní uspořádání v situaci, kdy v ohni čistek hynuly celé plejády vůdců, nepotřebovala mít v zádech hnutí idealistického kroužku. A tak se znovu potvrdil onen fakt, že lidé, kteří příliš předstihnou svou dobu, na ni musejí čekat na ne zrovna příjemných místech. Babeufa stálo hnutí smrt. Zárodek však zůstal nepoškozen. Plán budoucích socialistických kroužků existoval a přežil. XIX. století čekalo na okamžik zrodu. A ten byl najednou zde.

Otřes, který přinesla francouzská revoluce evropské společnosti, byl rozhodujícím momentem pro nastoupení cesty "snového socialismu". Podklad pro revoluční vývoj v oblasti socialistické teorie dal fakticky již humanismus, který rozdělil druhé tisíciletí po Kristu chirurgickým řezem návratu k antice nejen v umění, ale především v myšlení. Byl to pochopitelně návrat z jiné doby a jiného prostředí, přinesl však ona politická uvolnění, která ve svém součtu umožňovala formování a konečný nástup revolučních sil.

Tak jako ve Francii přinášelo i v jiných zemích revoluční hnutí své představy o budoucí společnosti. Ve Francii umožňovalo nástup radikálních složek společnosti i hnutí, zformované osvícenstvím. Jména Voltaira, Diderota, Rousseaua a dalších patřila v době revolučních bouří ke jménům obecně citovaným. Jakou roli v tomto procesu mohly hrát síly, které snily o daleké budoucnosti, zatímco v mnoha zemích světa nebyly vyřešeny problémy společnosti ještě "tvrdě existující"?

Babeufistická teorie rovnostářství nebyla pochopitelně osamocena. Téměř každé revoluční hnutí přinášelo s sebou podobnou doktrínu. To platí o středověkých protifeudálních vzpourách, stejně jako o období, kdy se formovaly síly provádějící kapitalistické revoluce.

Ve smyslu ideologické terminologie znamenal Saint Simonův nástup na politickou dráhu nástup učení o "Říši spravedlnosti a rozumu". Bylo až neuvěřitelné, že muž, který prožil stovky dobrodružství, který každodenně dokázal hazardovat se životem svým i svých kolegů, formuloval jako první principy to, čemu v dějinách říkáme "utopický socialismus - francouzská škola".

Znovu opakujeme, že pokusy o jakýsi spotřební komunismus či socialismus přinášely všechny doby bez výjimky, ať již ve štítech jejich symbolů byl kyj či mušketa. Socialismem ve středověkém pojetí bylo ono "nové křesťanství", Nouveau Christiannisme. Anglie objevila termín (God save the King!), ovšem prvotní teoretickou podobu socialismu mohl objevit pouze národ, v němž prodělávala revoluce měsíce neklidu. Zatímco většinou ani pozdější teoretikové utopického socialismu neměli ani tušení o důsledcích svých filosofických představ pro XX. století, francouzští utopisté jistou představu nesporně měli.

Skutečně navazovali na křesťanství a reformační hnutí středověké Evropy, na ideologa Morellyho, který přece tvrdil, že musí přijít doba, kdy bude postaven rozumný společenský řád proti nerozumnému, že musí vzniknout společnost stojící na třech bodech, jež tvoří podklad pro zákony nové moci:

• zákon první: zrušení soukromého vlastnictví,
• zákon druhý: právo na práci,
• zákon třetí: právo společnosti na lidskou práci.

Mohli bychom jmenovat desítku dalších, z nichž francouzský socialismus vycházel. Byla to šťastná doba myslitelů, velkých, ale hlavně kvalitativně dobrých myslitelů.

Přesně takovými byli i oba zakladatelé francouzské utopické školy hrabě Saint Simon a Charles Fourier. Oba chápali Neouveau Christiannisme, nové křesťanství jako ideologickou doktrínu budoucnosti. Termín, později změněný na socialismus se stal ideologickým pojmem, vyjadřujícím myšlenku říše spravedlnosti a lidského štěstí. Říši rozumu. Dosavadní dějiny byly v Saint Simonově doktríně chápány jako přípravná fáze lepších lidských dějin budoucnosti. Socialismus, uvádí Saint Simon, bude konečnou fází lidských dějin, v níž "... člověk bude uveden do takového stavu a postavení, kdy se jeho osobní zájmy budou plně ztotožňovat se zájmy celospolečenskými a zůstanou již trvale v souladu..." Saint Simon přinesl dlouho před vědeckotechnickou revolucí myšlenku o nutnosti plánovitého řízení společnosti. Domníval se, že jedině povoláním nejschopnějších do politiky a ekonomiky budou vytvořeny předpoklady pro zastavení dezorganizace existujícího řádu. V tomto systému mohli a měli mít moc průmyslníci a vědci, kteří měli být vedoucími podniků.

Saint Simon patřil k lidem, kteří se intenzívně zabývali nejen teoretizováním, ale spojovali své osobní zájmy se společenskými. Saint Simonova účast při projektech budoucího suezského kanálu, stejně jako jeho boj po boku formujícího se amerického národa v občanské válce, byla jednoznačným důkazem jeho myšlení a praktické politiky. Snad jedině tato oddanost věci přinesla "simonovské škole" mnohá jména a založila možnost pro další rozvoj utopické doktríny.

Saint-simonismus prodělával několik etap svého vývoje, byl pochopitelně ovlivňován i probíhající francouzskou revolucí a fakticky netvoří uzavřenou doktrínu. V řadě otázek zůstal systém otevřeným, který už nestačili v XIX. století dotvořit "hraběcí" žáci. Dějiny společnosti, které byly pro hraběte předmětem zájmu č. l, chápal Saint Simon jako postupný vývoj od nižších stádií společenského života k vyšším formám společenské organizace. Socialismus tvořil v Saint Simonově systému poslední fázi společenského vývoje, fázi, která byla obdobím tzv. pozitivního systému, kterou demonstroval jako dobu, v níž myšlenka všeobecné příčiny osvobozuje člověka od náboženské slupky a přináší mu sebepochopení. Vzniká věda o člověku. V závěrečné fázi svého života Saint Simon v mnoha bodech svou doktrínu reformoval. Hlavním posláním socialistické koncepce vývoje společnosti mělo být zdůvodnění nastolení nového systému, jenž se měl vyvarovat všech chyb někdejších společností. Politiku definuje v rozporu se svými prvotními představami jako vědu o výrobě.

Hrabě se výborně dorozuměl s dalším "patriarchou socialismu" Charlesem Fourierem, besangonským obchodním příručím. Ten měl největší úspěch při formování svého názoru na dějiny v roce 1829 svým "Novým hospodářským a societárním světem, neboli objevem přitažlivé a přírodě odpovídající práci podle vášní". Je to kniha neobyčejně zajímavá i dnes, neboť v ní autor tvrdí, že nový systém může být vybudován pouze na troskách staré společnosti, bude tedy totálním popřením starého politického a ekonomického systému.

Tuto tezi hájil např. po Říjnové revoluci ruský politik a ekonom Nikolaj Bucharin, který se dostal do rozporu s celkovými zájmy ruské revoluce; dnes je oblíbenou tezí pro radikální mládežnická hnutí Západu a v mnoha případech onou kritickou spornou tezí mezi čínskými komunisty a ostatními komunistickými a dělnickými stranami.

Marx nazval kdysi Fouriera "patriarchou socialismu". Fourier patřil k lidem, kteří se vypracovali k poznání dlouholetou tvrdou prací.

"Novou teorii společenského života musíme vytvořit pouze na základě absolutního pochybování o zakořeněných předsudcích civilizace stávajícího řádu a na základě úplného odstranění minulých lživých názorů. Pouze tímto způsobem můžeme poznat, tedy podílet se na řízení osudů Vesmíru a člověka vůbec..."

"Nová společnost je produktem zlořádů, které sebou přináší prostředí a výchova při vytváření člověka. Nový systém je výsledkem nezbytnosti vytvořit takové poměry, které by umožnily všestranný rozvoj lidské osobnosti, jejích schopností a vloh ..."

Fourier má proti Saint Simonovi onu pozoruhodnou vlastnost, že se rozhodl svá socializační schémata realizovat. Svou společnost vytvářel v USA a ve Francii. "Falanstéry", komuny, měly být zárodkem nových vztahů mezi lidmi. Vzpomeňme si na současné pokusy o skupinová manželství v Dánsku či USA. Menší komuny měly žít v jednom objektu, větší měly být vybudovány až po dalších zkušenostech. Tedy jakési hnutí za péči o dům v socialistickém vlastnictví. Projekt Fourierových komun až pro 1800 lidí (větši množství Fourier nedoporučoval, protože by nebylo možné zajistit kontrolu nad společností) nebyl realizován z jednoduchého důvodu, že bylo těžké sehnat tak velký počet zájemců nebo chcete-li - pokusných králíků. Přesto falanstery fungovaly a žily. Některé z nich přežily na půdě Latinské Ameriky období bouřlivých revolučních zvratů na americkém kontinentu a žily ještě koncem století. Pak však přišla příliš bouřlivá doba. Veselá, lehkomyslná holka Paříž, nástup "zlatých časů, a iluze světa bez válek s bezhraničným milováním" likvidovala poslední nadšení. A období "zlatého klidu" bylo přerušeno sarajevskými výstřely ...

Ke své vizi potřeboval Fourier peníze. Byl také prvním utopickým socialistou, který vešel ve styk s Napoleonem a Rotschildovým domem. Ani jeden ze zmíněných se však nedopustil chyby a nepodkopal si sám pod sebou trůn, ani trůn finanční, ani politický.

A tak z Fourierových vizí o vybudování světové akciové společnosti, která by učila lidi být lidmi nezbylo mnoho. Zato mají i pro dnešek platnost teze o specializaci dělníkovy práce v moderní společnosti, teze o nutnosti sebevzdělání každého člena společnosti, která má toto úsilí podporovat, o nutnosti zpestřovat dělníku práci změnou pracovního cyklu a po získání kvalifikace mu umožňovat uvnitř podniku měnit profese atd.

Po smrti obou otců utopického socialismu se ukázalo, že se apoštolově příliš nevyvedli. Většina doktrín vycházejících z Fourierova či Saint Simonova učení velmi rychle opouštěla původní humanistickou a sociální koncepci obou autorů a dostala se do vleku teorií, které nestačily držet krok s pochopením moderního světa. A tak Saint Simonův apoštol S. A. Bazard zavedl hnutí na cestu misionářství a morálního kazatelství, které hraničilo s mesiášstvím. Z plodu učení velkého milovníka života a lidí zbylo několik senilních pánů, kteří si hráli na písečku nového náboženství.

Podobný byl osud školy B. P. Enfantina, který se jako první, ale zdaleka ne jako poslední, pokusil přeměnit socialismus v mystickou doktrínu a systém hierarchické církve.

I přes nedokonalou znalost doby a sebepitvání však vydržely některé názory obou pokračovatelských škol ještě dodnes. Radikální církevní hnutí v Latinské Americe, Africe, ale i v řadách evropských katolíků mají příliš mnoho společného s koncepcemi o nichž jsme psali. Jsou zde. Jako naděje pro milióny, jako přežitek ve smyslu dějin. Nelze je vymazat ani přesvědčováním, ani kulomety. Jsou zde, se svými mýtickými představami lidských Kristů a Pilátů pontských ...

Jednou z pozoruhodných předností lidstva je schopnost i na dálku zvídat a dozvídat se, a pokoušet se napodobit. Zejména u jedné části lidského rodu. Zůstaňme však mezi muži, protože žena jako teoretik utopického socialismu byla stále ještě příliš vzdálena emancipační vidině.

Zato se brzy objevili v několika zemích lidé, kteří neměli daleko k myšlenkám tak typickým pro Saint Simona a Fouriera. Bylo to ovšem již v situaci, kdy učení ekonomů Ricarda a Smitha položilo základy poznávání ekonomického systému, který se teprve dostával do tempa a již prožíval první politické krize.

Mezi desítkou jiných vyniká významná postava řemeslníka, který se stal ve dvaceti letech ředitelem větší továrny. Příběh jako stvořený pro romány v růžové vazbě.

Leč tento muž vedle svých zálib měl i mozek otevřený pro názory, které ve staré dobré Francii nemusely být vždy považovány za rozumné. Ředitel a snílek v jedné osobě, vlastním jménem Robert Owen, pochopil socialistickou doktrínu (kdosi dokonce tvrdí, že to byl Robert Owen, kdo dal hnutí jeho definitivní název) jako ztělesnění pokrokovosti, absolutní rozumovosti, spravedlnosti a dobra. Takovou společnost rovných lze však budovat pouze v obcích ne větších než 2000 duší. Čím méně tím lépe. Stát, prožívající v ponapoleonských dobách etapu stabilizace, označuje Owen za nedokonalý a navrhuje volnou federaci a svazky svobodných federací, svazky lidí stejných práv a povinností. Owenistické obce vznikaly jako houby po dešti v USA a Velké Británii. Owen stavěl jesle, školy, hříště. Zavedl na tehdejší dobu fantasticky krátkou pracovní dobu, 10 a půl hodiny denně. Ve státě Indiana zřídil první rolnické družstvo, z něhož vzešli Owenovi následovníci Goodwin a Brisbane, kteří založili další obce New Harmony a Icarii.

Exploze doktrín a teorií pokračovala. V Německu zakládal své kroužky utopický komunista W. Weitling, ve Francii pokračoval geniální myslitel a mistrný publicista Etienne Cabet svou "Cestou do Ikarie". Předpokládal existenci vyššího společenského řádu než je socialismus. Komunismus podle Cabeta (knížka vyšla v roce 1841, tedy 6 let před dokončením poslední věty Komunistického manifestu) odpovídá přírodě samé. Vyplývá z přirozených práv člověka. Přechod ke komunistické společnosti je podle Cabeta faktem uvědomění si této milenky a její plné pochopení. Cesta prostě musí končit u komunistické společnosti. Musí být výsledkem změny volebního zákona, ve zřízení demokratické republiky. Společnost budoucnosti předpokládá likvidaci soukromého vlastnictví, sociální nerovnosti a tradičního zla - peněz. Cabet je prvním člověkem před Marxem, který chápe nutnost přechodného období mezi společenskými systémy. Tvrdí, že je to éra, kdy soukromé vlastnictví v první fázi zůstává a teprve dokonalou výchovou mládeže se dospěje v následujících generacích k vytvoření harmonické společnosti.

Weitling, muž s čistým svědomím, básník, Marxův přítel i protivník, hájí technický progres společnosti. Stroj, onen přízrak nezaměstnanosti pro přeplněné haly továren, se stává ve Weitlingově podání nástrojem budoucnosti.

"... Mnozí považují stroj za zdroj veškerého utrpení. Stroje však budou sloužit lidskému štěstí, až budoucí společnost ustanoví společenství majetku a sjednotí se v jednu velkou rodinu..."

Marx označil jeho "Záruky harmonie a svobody" v roce 1844 za "nesrovnatelný a skvělý literární debut německých dělníků".

Evropa se otřásala prvními sociálními bouřemi v nichž hrál zatím podružnou roli i nový sociální typ, dělník. A utopický socialismus i nadále funguje (ostatně kde je asi a jak dalece se dá vymezit hranice mezi špatným odhadem a utopií?). V USA vzniká řada sociálních obcí, v Británii předávají své petice chartistické kroužky, jež se stávají prvním velkým organizovaným klubem příslušníků středního stavu a dělníků. Chartistické hnutí je výkřikem proti tradici, je vzpourou, která vedena prostředky typickými pro Británii konec konců silně ovlivnila anglické myšlení XIX. století a zanechala své kořeny i v budoucím labouristickém hnutí.

V polofeudálním Rusku, v zemi, která je jen zdánlivě vzdálena od západní Evropy, v baště evropského dogmatismu, v zemi, která trpí pod samoděržavným systémem, je zatím ticho. Po neúspěšném pokusu několika lidiček, kteří chtěli svrhnout trůn a přicházeli před hlavně děl s jakousi logikou a přesvědčováním, po výstřelech, které končily životy mnoha představitelů budoucího nového Ruska, musel být klid. Země prožívala čas strnutí. Moment o to strašlivější, že se kdesi na universitách začínali prosazovat studenti Gercen, Bělinskij, Dobroljubov... Rusko čekalo na svůj den. Západní Evropa očekávala Karla Marxe ...

Takoví tedy byli. Žili v systému, který dovoloval svou zvráceností života utopii. Povoloval ji a vydával, protože byl přesvědčen o své neporazitelnosti. Na to doplatily v dějinách i ty největší říše a politikové mnoha tváří a vrstev. Pokusme se uzavřít tuto kapitolu a nezapomenout na okamžik nesmrtelnosti těchto ideí, nesmrtelných proto, že jsou přinášeny ve všech politických systémech a soustavách, pokusme se shrnout materiál a říci si, co vyplývá z uvedeného. Co socialismus není, to pochopila většina z našich autorů jasně. Šlo o to, co socialismus vlastně je? Nové náboženství? Všem školám bylo dáno do vínku hodnocení. Většina z nich je dále rozvíjela. Přesto lze najít jisté obecno u tak pestrého výběru utopických doktrín a autorů:

• Socialismus je z ekonomického hlediska likvidace soukromého vlastnictví, peněz. Řízení výroby, rozdělování podle výsledků práce, podle potřeb.

• Socialismus je z hlediska etického humanismu demokracie, svoboda jednotlivce, život ve společnosti rovných.

• Socialismus je z hlediska budoucnosti uskutečnitelný myšlenkou (a jenom jí), ozbrojeným bojem, rozdělením státu na obce, a postupným vývojem stávající společnosti až po naprostou likvidaci státu.

Takové tedy byly představy o socialismu. Trvaly v myslích lidí až do té doby, kdy se na scéně dějin objevili syn advokáta Karel a syn továrníka Bedřich. Marx a Engels.