Není na světě, kdo by nevěděl,
že slabé překonává silné,
že poddajné překonává pevné,
a přece nikdo neumí podle toho jednat.
Lao-c´
Skutečně, nic víc a nic méně: přítomnost znamená být při tom. Chceš-li jako divák, chceš-li, jako účastník. Ale na diváctví by bylo lepší si vybrat jiné století než toto. Ale konečně i diváctví je kategorií, kterou až tohle století dovedlo do stavu současné dokonalosti: můžeš jít na stadión a hulákat si po svém. Třeba jako ve starém Římě nebo na dávné Krétě. Ale nechceš-li, nemusíš: zůstaň doma, dívej se na zelenkavý obraz a hulákej si taky. Deset tisíc mil od tebe se honí třiadvacet mužských, padesát tisíc jich řve, a ty si řvi taky, pij své chlazené lahvové pivo a libuj si. Dostalo se ti chleba i her. Nebo se dívej, jak angličtí vojáci Jejího veličenstva dostávají kamením, protože včera zastřelili tři irské katolíky a jednoho irského protestanta, aby zítra pro změnu zastřelili tři protestanty a jednoho katolíka a opět dostali svou dávku kamení. Jsi člověkem přítomnosti, jsi při tom, je to mela každý den nějaká a každý den někde, není třeba tomu rozumět, jsi při tom a můžeš spokojeně říhat. A vidíš: nikdo se ti neodváží říci: hlupáku, hlupáku vzpamatuj se! Ve všem tom jde o tebe, i o tebe! Ale ne, ještě ne: ještě se objeví paní s účesem a úpěnlivýma očima, už v letech, pánbůh požehnej, která své klimakterické potíže zmírňuje pravidelnými mravoučnými řečmi jakoby rovnou z pera septimánky, řečmi, které by se právě tak hodily pro shromáždění slečen z dívčího lycea, je to k smíchu - jistě že je to k smíchu, ale dá se to vydržet, vždyť to trvá chvíli...
A zatím souvislosti všeho jsou jen zdánlivě nesouvislé, sto, sto padesát let se roztáčí kolo světa, vtahuje do svého víru všechno, a všechno i všechny proměňuje.
Nový svět se rodí (ach, jak omletá je to fráze!). Boxerské povstání v Číně, revoluce v Rusku, první, druhá, třetí, hnutí neposlušnosti v Indii...druhá světová válka, rozpad koloniálních impérií, revoluce žen, zánik velmocí a vznik supervelmocí. A do toho auta, auta, a zase auta, letadla, od směšných laťkových draků po kolosy dnešních letišť, věda, technika, vědeckotechnická revoluce, kosmos ...
Vítězství socialismu na celém světě je nutné, buď při tom, stejně při tom budeš, jde o dlouhodobou vývojovou etapu, prožiješ v ní svůj život, v té světové revoluci, neuhneš, dolehne na tě tíha dějin, děti a vnuci se zeptají, co jsi dělal, co a proč.
Ještě tehdy, kdy nebyl definitivně nastolen kapitalismus, už tenkrát to začalo, ještě nebyl nastolen a nezvítězil tehdejší nový společenský řád a už se dělo nové, negace negace se tomu říká, kapitalismus negoval feudalismus, ale už byl kapitalismus negován, není na světě, kdo by nevěděl, že slabé překonává silné, ale nikdo se podle toho neumí chovat... Cožpak to nenapovídá něco a něco velmi důležitého o dnešku a přítomnosti?
Jsme racionalisty? Jsme-li, je to výborné. Jsme realisty? To je ještě lepší, rozumu je a bude třeba. K čemu? Ale taková maličkost: existence lidstva je ohrožena. Část se ho topí v mizérii blahobytu, část, větší část, v mizérii hladu. Hrozba atomové a vodíkové války a smrti je proti tomu zase jenom hrozbou. Rozvrácenost a nehotovost světové lidské společnosti je skutečností.
Znovu (neboť už se to před několika tisíciletími stalo) vyvstává před lidstvem základní otázka existence. Všechno silné se proti ní staví, porobená příroda samozřejmě, ale nejsilnějším je v tom lidstvo samo. A přece nikde jinde nemůže být obsažena naděje a jistota než v něm. Jistota budoucí společnosti. Přece jenom jsme k ní urazili kus cesty, k oné jistotě. Zkušenosti, získané za desetiletí bojů tohoto století, vytlačily mnoho utopických představ, které se do konečných podob zformovaly v minulém století, a je to dobře. XX. století vytváří ale utopii novou - a je to také dobře. Na její tvorbě se podílejí z jedné strany vizionáři, ze strany druhé vypjatí racionalisté. Ale pozorujme jedny i druhé: nejsou (v jisté fázi vývoje) vize nejracionálnějším řešením? - A nejsou právě ti nejvypjatější racionalisté (v jisté fázi vývoje) nejztřeštěnějšími vizionáři? Konečně, ať se střetají, pere se celý svět, proč tedy ne oni? Více takových střetání by (za určitých okolností) mohlo znamenat méně krvavých bojů; aspoň v budoucnosti. Netlumte tedy - mocní světa - otevřenou řeč a ideologický boj i když bude ztlumený a i když bude otevřený, stejně zmizíte v propadlišti dějin, a stejně svět bude žít, protože žít musí.
Moorův „Ostrov Utopia“ byl ovšem produktem snílka, osvícenského snílka, a nikdo k němu ještě nedoplul. Naštěstí: hrubé a těžké práce by tam bylo dost a dost, a kdo by ji dělal, kdyby nebylo zločinců? Asi by je bylo třeba vytvářet. Z vlasatých třeba, nosatých nebo plešatých... Ale i tak byl „Ostrov“ ideálním utopickým vyjádřením, cítěním a vizí osvícence, vstřebávajícího city a přání širokých vrstev utlačených a spravedlivých. Ale utopie, ty staré i ty dnešní, mají vzácnou vlastnost: usilují dosáhnout nedosažitelné, překračuji maximální meze možností, a tak ženou svět k budoucnosti, provokují názorové boje, ze kterých vzniká již ne utopický, ale přibližně skutečnostní obraz budoucího světa. A tento obraz světa se utváří, současníku!, už dnes jako výraz i tvých přání a tužeb, zejména těch, které z tebe vytlačuje život zcela nemilosrdně a často mimovolně, jako bolest tlačí do očí slzy.
Tak do něho, do obrazu budoucího světa, vkládá každý své představy, a k jeho dotvoření jsou zřejmě nejspíše povoláni ti, kteří uvažují a cítí bez iluzí, bez frází a bez moralizování.
A přece se lze vysmívat iluzím a současně jim propadat, slyšet a odmítat fráze a z frází učinit celou svou řeč, „racionálně“ odmítat moralizování (dokonce i jako produkt filosoficko-idealistického myšlení - což je správné, protože moralizování je slovní protivenství objektivně materiálním procesům) a přitom se k němu usilovně vracet vždycky, kdykoli je skutečnost příliš silná a slova vždycky po ruce:
Tak žije a reaguje potomek malovýrobců, protože tak žili a reagovali jeho předkové, a uplatňuje to samozřejmě i ve vztahu k socialismu, prostě proto, že nemůže a neumí jinak.
O socialismu má každý svoji představu, jedinec, vrstvy, třídy, i celá společenství. Má o něm představu i měšťák.
Proces revolučního přetváření světa vtáhl do politického života všechny vrstvy společnosti. V boji proti buržoazii, která se mnohde zkompromitovala za neúnosnou mez, v boji proti kapitalismu a hlavně proti monopolům získal proletariát za spojence část maloburžoazie. Tato maloburžoazie si v průběhu revoluce vytvořila svoji vizi socialismu, značně se lišící od proletářského požadavku a očekávání. Maloburžoazní vrstvy se svou měšťáckou představou vstupovaly do revoluce s pomstychtivými náladami a někdy i s radikálnějšími představami než proletáři, ale v podstatě vesměs s touhou „vyrovnat se“, „vyšvihnout se“, tedy především s přáním „žít tak jako oni“. Tedy jako buržoazie, ona velká a „stabilní“ buržoazie. Cíl, skupinový a třídní, tedy zůstal týž, jen forma boje se změnila: když to nešlo konkurenčním bojem, mělo to jít účastí v revolučním zápase proletariátu ...
Touha po společenském a životním vyrovnání s buržoazií byla vždy u maloměšťáka tak silná, zvláště pod silným tlakem a nebezpečím proletarizace a pauperizace, že přání po vyrovnání s buržoazií cestou pomsty přivádělo a dodnes přivádí měšťáka do tábora socialismu. Není to příliš „čisté“, ale je to tak: i tímto způsobem se stává maloměšťák spojencem v revoluci! Po socialistické revoluci se vliv této měšťácké ideologie transformuje do života a cítění části socialistické společnosti, na širší a široké základně a zvlášť patrně nebezpečný je v silném přání a touze po spotřební společnosti. Socialistický maloměšťák hromadí věci nejen jako prostředek k životu (jako sumu užitných hodnot), ale jako hromadění hodnot směnných, snaží se prostě, aby tyto věci měl, nachází se v nich, realizuje se v nich bez ohledu na to, zda mu skutečně slouží nebo ne. Pak již nejde o to mít se „jako oni“, ale jde o to mít víc než ostatní, bez ohledu na užitnost a potřebu věcí, žít v pocitu majetku, který má v socialistické společnosti ohraničené možnosti. Tak se věčně nespokojený měšťák stává zálohou a nositelem kontrarevoluce a retardačních protisocialistických trendů.
Problém měšťáka v socialismu, který má dokonce a do jisté míry otevřenější pole působnosti než v kapitalismu, kde je už bezohledně proletarizován, je ovšem problém neuvěřitelně životný zejména tím, že nezáleží jen v samotných majetkových otázkách, které buržoazní právo kodifikovalo jako nástroj jeho „ochrany“, ale ve skutečnosti jako nástroj jeho likvidace (a které socialistické právo může kodifikovat jako nástroj proti jeho novému plamenění), ale tady už záleží ve vztahu k vlastnictví, hodnotovým a „majetkovým“ vztahům vůbec, dotýká se jejich podstaty a tvorby dalšího příštího smyslu lidské existence.
Socialismus se nedokázal ve své ranné formě existence zatím vypořádat s tímto jevem, neustále oživovaným i ostatními přežitky kapitalismu jak ve společenském životě vůbec, tak ve výrobě zvláště. Maloměšťácká vize spotřebního socialismu, která ve svém důsledku není ničím jiným než snahou o návrat k liberálnímu kapitalismu, je brzdou světové společnosti a její revoluce na cestě k socialismu, k řešení a dořešení problémů lidstva.
Socialismus revolucí přerval (socializací výrobních prostředků) kořeny maloměšťáctví, ale po generace je část společnosti ohrožována měšťáckou morálkou, způsobem života a představou maloměšťáckého socialismu. Vlivu tohoto působení není uchráněna ani značná část dělnictva a může se stát (jako se to stalo u nás), že maloměšťácký socialismus se stává i převládající a vládnoucí silou. S pseudorevoluční levou frází pak provádí politiku, kterou oddaluje vybudování socialismu ...
Je to diverze minulosti i současného kapitalismu do nového společenského řádu, do řádu sotva se zrodivšího ...
Jaký je předpoklad úspěšného boje proti tomu?
Pouze dokonalé naplňování základního požadavku socialistické společnosti - „Každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh“. Jedině tak je možné postupně vytvořit systém, který v žádném případě nebude živnou půdou pro život maloměšťáka.
A kde jsou nejdůslednější bojovníci proti maloměšťáctví?
Jsou to mladí lidé. Ano, právě ti, i když se mohou (po přechodnou dobu) zdát právě oni nejvíce postiženi představami konzumní společnosti a - maloměšťáctvím. Ale má-li být revoluce revolucí, musí být nesena mládeží. Jinak nelze. Nutnost si tu podává ruce s potřebou.
A je to zcela přirozené, že maloměšťácká společnost má největší starosti a potíže se svým mládím. Nejen každý člověk, ale dokonce i každý maloměšťák byl kdysi mladý, a právě proto, že byl maloměšťákem, musel přece (aspoň někdy, aspoň jednou) být také „revoluční“; ne-li jinak tedy „revoltující“ proti pořádku a řádu, který byl skutečně i jemu nepřijatelný, ale který si zpravidla musel personifikovat, aby ho vůbec viděl. Odtud generační spory, tak bouřlivé a tak málo důležité v dobách „zaběhnutých spořádaných řádů“, a tak rozporuplné v dobách revolucí.
Liberální kapitalistická společnost, která se přece také bránila nástupu monopolního kapitálu, protože její nositelé byli ze všeho a ze všech nejvíc ohroženi až po samu mez své třídní i lidské existence, tato liberální společnost viděla v generačním sporu a v jisté době v generačních rozporech hlavní, prvořadý problém: maloměšťáckému inteligentovi, ideologovi liberálního kapitalismu, se čas od času generační spory vyjevovaly jako rozhodující především proto, že (podle jeho vidění - tedy jevově) nejvíce ohrožovaly stabilitu řádu: spor mezi syny a otci, otcové brzdili schopnost konkurovat světu, synové byli ztřeštění a „neuvěřitelně troufalí“ v napodobování velkého světa, a navíc už chtěli také užívat. Spor to byl pořád týž, jak jej pochopil už zcela mladý Marx jako spor teorie „ekonomického“ uskrovňování a teorie národohospodářského marnotratnictví, přičemž obojí vyjadřovalo tutéž podstatu buržoazního zlodějství, jen cesty k němu mohou být dvě. Spokojme se tedy tím, že z revoltujících synáčků byli nakonec zapšklí hófráti a svět se mohl vyvíjet v těchto klidných pseudoradikálních sporech - nebýt právě světa a jeho obrovské dynamiky, která už šla mimo kvelby i relativně zdokonalené živnosti maloměšťáčků...
Proto, pro tuto marnost, starobu, proto, že generační spor se točil v kruhu tak klidně jako když bublá močůvka, proto skutečně revoluční generace revolučních socialistů se začala generačním sporům vysmívat, až je zcela odmítla. Nejdříve jako metodu řešení společenské problematiky, a potom - když sama zestárla - vůbec. Je to paradoxní (jako tak mnohé v tomto století), ale revoluce - v čas svého vítězství - se pokusila zrušit generační nikoli už jen spor, ale „generační otázku vůbec“. Bude nezbytné jednou, a co nejdříve, poznat jak se to stalo. Odpověď na otázku proč je snazší, i když pro nedostatek zpracovaných faktů jen přibližná.
Spokojme se tedy tím, že na počátku bylo pravdivé poznání, pak dobrá vůle řídit se podle něho, pak snaha zcela změnit všechno a zejména odstranit, negovat bezprostřední záporné zkušenosti. A přece stačilo, aby se generace s generací sešla a ukázalo se, že výsledkem i sebelepší počáteční dobré vůle může být - paskvil. Totiž: úsilí po odstranění a nakonec zrušení generačního problému bylo poctivým jen do určité doby a do určité míry. Do té doby a do té míry, pokud skutečně bylo motivováno snahou řešit společenskou problematiku ve prospěch budoucnosti - bez ohledu na to, zda se její strůjci těch časů také dožijí... Je vůbec pravidlem morálky číslo jedna žít pro druhé, protože tím člověk současně nejvíce získává, pokud je schopen pochopit, že „získávání“ není vůbec jen zpředmětněný zisk. A schopnost tohle pochopit je moudrostí, jejíž základní pravidlo je totožné s pravidlem morálky: pracovat a žít ve prospěch druhých a jejich budoucnosti bez ohledu na svůj bezprostřední zisk, bez ohledu na to, zda se výsledků také dožiji... Taková moudrost je vyhrazena dětem a výjimečnému stáří. A přece, jakkoli se průměrný věk prodlužuje, moudrosti nepřibývá. Zobecnění maloměšťácké představy o právu na uživačnost plodí záplavu zpitomělých starců a stařen, kteří se pak začnou chovat k mladým asi tak, jako onen stařec k dvanáctileté Věře Lukášové - jako k životem protřelé a rafinované mrše.
Vyhrocujeme-li spor generační jako otázku etickou, činíme tak zcela záměrně: mládl je mravné ze své podstaty, stáří je ze své podstaty zkažené. Jen výjimky mezi mladými jsou zkažené a zvrácené, jen výjimky mezi starými jsou moudré a s životem vyrovnané. Na této logice života se nedá v podstatě nic změnit, leda - by bylo výjimek méně nebo více, ale jinak je to zákon plynutí života, zákon generačního vplývání, jeden ze zákonů vznikání a zanikání.
„Zrušit“ generační problém by předpokládalo zrušit biologickou podstatu člověka. A protože biologická podstata člověka je nerozlučně spjata s jeho podstatou kulturní (pokud je člověk člověkem), počítejme a počítejte s tím, že generační problém tu zůstává, a ani prohlášení ani dekrety na tom nic nezmění. Tak jako se nepodařilo „zrušit“ genetiku, tak se nepodaří ani odepsat generační problém; leda tím, že společnost bude trvat na tom, aby se padesátiletí chovali jako padesátiletí, sedmdesátiletí jako sedmdesátiletí - dvacetiletí jako dvacetiletí. To je vše, vážení, ale je toho - věřte - hodně.
Mravnost je přirozeně regenerována zrozením každého dalšího zdravého člověka. A mravnost je také hlavním požadavkem, který mladí vznášejí vůči starým (tedy nikoli, holoubkové, vůči „dříve narozeným“, ale prostě a jednoduše vůči starým): chcete-li, abychom my byli mravnými, buďte vy také, a nelžete!
To není problém jenom individuálních, „interpersonálních“, vztahů, ale vztahů společenských v nejširším slova smyslu: rozpor mezi slovem a skutkem, teorií a praxí - tak se mu říká a tím také je. Mládí odmítá tento rozpor, a i když to dělá hrubě a neomaleně, reklamuje tím své právo na svět bez lhaní. Pak už jsou jen dvě možnosti: buď jim lhát dál, anebo se jim snažit vysvětlit, že to nejde. Ale nejde to skutečně?
Požadavek pravdy je elementárním požadavkem morálky.
Mimochodem: marxismu také.
A revoluce? To přece víte, revoluce nesporně!
Jak hrdinný byl Mistr Jan Hus, když tváří v tvář zkaženému feudálnímu světu kázal pravdu o jeho zkaženosti! A jak nesmyslné je říci tváří v tvář zkaženému byrokratovi, že je zkažený a ještě k tomu byrokrat: je-li mocný, vyjdeš z toho jako hlupák, protože „hlavou zeď neprorazíš“ a dobře ti tak, když si nedáš pokoj. Není-li mocný, a podaří- li se ti ho zdeptat, ztratí v rozhodné chvíli grimasu moci, protože ta chvíle pro něj může být sociálním „okamžikem pravdy“, a pod ní uvidíš tvářičku staženou strachem, ustaranou a chvějící se o existenci, pocit něčeho slizkého zůstane - a to stálo tolik námahy! Pak nastoupí druhý ... Taková nicotnost...
Nejde o jedno přirovnání, jde o víc: minulé boje, včleněné do logiky historiografických výkladů a poutavě psaných líčení, jsou hrdinskými boji. Děti jsou o tom přesvědčovány od prvních dnů chápání, a mládež pak trpí nemožností se heroicky uplatnit: „Vy jste se měli, vy jste bojovali proti kapitalismu, ale co máme my?“ Příteli - a pověz mi, kam se poděli bojovníci baťky Machna, kam se poděli fašisté, kam se ztratili podělaní živnostníčci života i politiky? Kde jsou agrárníci, protekcionáři, ale kde jsou i ti oklamaní národovci, kteří (buď klamáni, anebo prostě vědomě a za panské pohlazení) hrdinně stáli „na výspě svobody“, a objektivně podráželi nohy pokroku na každém jeho kroku.
A když je to jinak, tedy i tak: „Vy jste se měli, mohli jste dělat a vydělat a když jste nechtěli, dělat jste nemuseli..., mohli jste podnikat.“ Bylo to dobrodružství... Skutečně?
Jde o prostou věc romantických návratů.
Karel Hynek Mácha bloudil po zbořeništích starých hradů, trpěl a psal „Máj“ a „Cikány“, nosil dvoubarevný plášť na obracení, široký klobouk; stvořil velké dílo a zemřel jako občanský hrdina. Podle dnešního to byl chuligán, ale při hašení obyčejného požáru se uštval k smrti...
Zlatá doba romantismu byla dobou deziluze mladé porevoluční buržoazie (často praburžoazie): revoluce byla učiněna, ale co se stalo? A tak se mladí odvrátili od světa, který tu byl a byl zlý, odvrátili se od něho do minulosti. Rozbitý středověk vábil svými tajemnými zbořeninami, přítomnost odrazovala šosáckými šosy a šosáckou budoucností.
Nám se dnes pod rukama ztrácí příroda. Návrat k ní, k její původnosti, je zhola nemožný a přece se k přírodě vrátit musíme. Z toho vyrůstá nejvýraznější a přímo elementární podoba současného romantismu, který ani nechápeme jakožto romantismus, protože tady se prolínají biologické potřeby drsně a bezohledně „adaptovaného“ člověka XX. století s představami o minulé přírodě jako o zlatém věku světa, tedy s představami veskrze reakčními.
Než si to ale přiznáme a domyslíme, můžeme uvážit tezi o trojím romantismu: přítomnost romantismu ve vědomí naší mládeže je současně kritikou naší porevoluční a revoluční situace, masovou a rozrostlou reakcí na revoluci, která může být užitečnou a korigující, jestliže si jí budeme vědomi a dokážeme jí použít jako revoluční sily, jestliže dokážeme ono proslulé - převrátit ji z hlavy na nohy a nohama postavit na pevnou zem. Jinak se obrátí proti nám, a prosadí se do života svou vlastní silou a cestou... A její síla i cesta je v její původní podobě svou podstatou zase jenom reakční.
Mládež reaguje na porevoluční situaci (i na revoluční přetvoření podmínek svého života jako života blahobytu - ať skutečného, ať relativního) trojím způsobem, jehož společným jmenovatelem je romantismus:
Romantismus ekonomický je (a vlastně jenom on) teoreticky nejopracovanější, a je tedy třeba se vrátit k jeho analýze, vypracované především Leninem. Tak, jak se projevuje u mládeže těsně porevoluční situace, je to představa prostého liberálního kapitalismu, zejména v jeho abnormálních a zvrácených podobách, v které spíše uniká jeho ekonomická společenská podstata, ale zato o to víc vystupují deformované projevy násilí, vnášené do procesů opožděných prvotních akumulací kapitálu: obecně určitě nevábí a nemůže se prosadit touha mladých lidí být lichvářem fugerovského nebo rotschildovského typu, ale velice snadno se prosazuje a živí touha být „kovbojem“, který - samozřejmě - bojuje za „správnou věc“, ale přitom, jaksi mimochodem přijde nejen k ženě velice krásné, ale zejména ke krásnému majetku. Cílevědomé pěstování a okrašlování desperátských, pirátských a zlodějsko-gangsterských skutečností je nejprimitivnější formou ekonomického romantismu, protože je tu vždy a nezbytně přítomen faktor jmění a individuálního zisku na boji - třeba i proti špatnosti a zlu. Ekonomičtí romantici druhé poloviny tohoto století jsou - z tohoto hlediska - zastuzení puberťáci, kteří vyrostli již pod vlivem takové a podobné literatury a spotřebního umění, a vzdělanecky rozšířili takovou výchozí „základnu“ na pochopení ekonomických mechanismů klasického kapitalismu: po úrazech, které utrpěli při snaze zformulovat novou politickou ekonomii socialismu, se vrátili ke svým myšlenkovým zdrojům. Nepodali jen alternativu řešení, ale zejména podali žíznícím vodu svých pramenů - a oni pili. To je druhý zdroj ekonomického romantismu naší porevoluční mládeže: třetím je obraz velkého světa na západě, s jeho ekonomicko-technickými efekty, tak jak se jeví na tisícikilometrové vzdálenosti a přes uzavřené hranice světů, jak se promítá do spotřební hudby a nakonec i do socialistické reklamy základních a domácích sdělovacích prostředků, a do agresivně nátlakových kupeckých metod socialistického obchodu. Módování zboží, viditelně už zcela zdegenerované módy, tu sehrává neuvěřitelně agresivní úlohu surového nátlaku a roli už objektivně a permanentně působícího spojence západní kapitalistické politiky. Byli jsme a pravděpodobně dosud jsme jediným socialistickým státem, kde se tlak ekonomického romantismu na vědomí mládeže projevil a mohl projevit tak výrazně. Je to vysvětlitelné: malovýroba a malopodnikání bylo právě v Československu potlačeno tak radikálně a přineslo tím domácímu maloměšťákovi tak netušené možnosti bezrizikového podnikání na účet státu a společnosti, že tyto jeho důsledky, které pozorovalo a vidělo každé malé dítě, nutně musely posunout celou strukturu myšlení mladé generace směrem ke kapitalismu, nebo chcete-li přesněji k malokapitalismu zdegenerovaného a totálně parazitního obsahu a formy. Takto produkovaný mýtus „štěstí“ a „úspěchu“ nejpodstatněji znemravnil velká množství mladých lidí: sovětská porevoluční společnost byla tvrdě léčena ze samotné možnosti vzniku takového mýtu. NEP, který vyvolal k životu skutečné keťasení a podnikání (a tedy i všechny odrůdy ekonomického šejdířství), se výchovně a v dlouhodobé perspektivě ukázal jako neuvěřitelně produktivní zkušenost zapsaná v dětské paměti celé porevoluční generace ...
I při dalším podrobnějším rozboru tohoto jevu bez obtíží zjistíme, že ekonomický romantismus působí jako nejreakčnější návratná a protirevoluční síla, která nejvíce ohrožuje socialismus, jako nejaktivnější činitel „minulosti v přítomnosti“: chtít ji zvládnout a vykořenit řečmi a působením slov může vyloudit nejvýše útrpný úsměv, i kdyby ta slova rachotila tak „revolučními“ frázemi a blyštila se tak protimaloměšťáckým „ostřím“ jako se to děje v bombastických projevech a článcích smrčinovsko-kučerovského typu. Pseudorevolučním moralizováním se proti maloměšťáctví bojovat nedá, prostě nedá: ukáže-li podrobná analýza, že je tomu tak (anebo přibližně tak) jak jsme naznačili, pak je třeba vytvořit zkušenostní situaci, revolučně socialistickými silami kontrolovanou i řízenou, ale tak životně syrovou a skutečnou, aby se vepsala do vědomí této a ještě aspoň následující mladé generace, jako živá a nekompromisní zkušenost. I vyprávění o tom, jak to bylo, když to bylo, je proti váze skutečnosti a proti fungujícímu vztahu současné vědomí - současná realita, skutečně jen politováníhodným senilním žvatláním.
Poněkud jinou úlohu plní romantismus technický, popř. vědeckotechnický. Od samého počátku zkoumání na něm můžeme pozorovat rozdvojenost vzniku a motivací a také rozdvojenost jeho společenského působení. Teprve ve vztahu k takto zkoumanému problému se vyjeví velikost historické úlohy Julese Verna: všechny pozdější literárně technické fantazie se pořád ještě ukazují příliš studené a nedostatečně fantastické. Z hlediska vzniku a vznikání vědeckotechnického romantismu ve vědomí mladých lidí jsou příklady životů slavných vědců vedle vlivu verneovek zcela druhořadé. Ale i verneovská fantazie je dvojího a přece nerozlučného druhu: jednak je to fantazie technická, jako činu a funkce, jednak je to fantazie tajemného dobroděje kapitána Nemá jako sociálního činitele. Nemo je tvůrcem technických zázraků a technické zázraky tvoří jeho dobrodějnou moc, která může být světovládná. Celý zázrak je stvořen a personifikován do jediného člověka, jehož jsoucno se tajemně ztrácí za krásou užití technických a zázračných hraček. Konečným vyzněním je síla a moc individua, která právě epickou výpravou literární má moc plodit nápodobné, chcete-li regulované sny dětí. Odhadněme, že nejméně osmdesát procent současných mladých techniků a vysokoškoláků technických směrů bylo kdysi (na počátku) kapitány dobra a technické moci, než poznali, že svět současné technické vědy a vědecké techniky vypadá poněkud jinak, především individuálně skromněji a kolektivističtěji.
Prakticky všechny Vernovy technické zázraky život realizoval (dokonce i souběžně) a k dnešnímu času je daleko předčil. Ale nepředčil ho v jeho schopnosti inspirovat dítě k individuálnímu životnímu rozhodnutí pro technickou práci a tvorbu a pro životní předsevzetí být technokratem. Tady zůstává Vernova sugestivní představa a schopnost tvorby představ tak úplně a zcela spjatá s existencí a s historicky ohraničenou „šancí“ liberálního kapitalismu - naprosto nepřekonána. Technická genialita tu dostala konkrétní (později v realizaci techniky i hmatatelný) výraz, který zcela ladí s evropanskou představou geniality jako individuální vlastnosti, někdy jen poněkud vyšinutého (často šíleného) společenského jedince, do kterého se koncentruje napětí a schopnost celého věku - a který se většinou vymyká běžným morálním normám, platným pro ostatní členy společnosti. Může tedy páchat dobro nebo zlo, může bojovat proti zlu anebo proti dobru zcela ve smyslu starořeckých trpících a šílenstvím cloumaných pololidí - polobohů...
Je tu ovšem čin, dílo a odkaz, které stojí neskonale výše než dílo Verneovo. Jsou to Nerudovy „Zpěvy kosmické“, jejichž prostá, malostranská fantazie daleko předčila Verna, a jejichž humanismus je nepochybný a svým všelidstvím až neevropanský. Je ale jinou kapitolou zjistit, proč působení tohoto dobra není větší než působení dobra Vernova ...
Nedostatek fantazie současných technických fantazií netkví v literární neschopnosti současných autorů, ale především v možnostech současné vědy vstřebat představivost tvořivých lidí do reálně proveditelných vědeckých a technických činů. To by nebylo špatné, ale problematické je, zda vůbec taková současná literatura (i když jsou jí závěje) pozitivně rozvíjí tvůrčí motivaci příštích dnů, anebo zda rozvíjí především apokalyptické obrazce oněch individualistických schopností, které jsou převrácenou kvalitou starého dobráka Nema.
Ale v každém případě tu jde (v rozhodující míře a množství) o prohlubování a fixování technokratické představy, jako vůdčího principu „moderní“ a budoucí společnosti.
Technický romantismus tedy pozitivně ovlivňuje základní životní rozhodnutí mnoha (a později vysoce společensky produktivních) mladých lidí a vytváří v nich půdu pro nalezení smyslu jejich životního díla. V rozporu s tím ukládá do jejich vědomí negativní setbu, která - přijde-li pravý čas a vhodná chvíle - zvrací výchozí pozitivitu ve společensky negativistické vědomí profesionální a společenské, technokratické nadřazenosti. Jakmile je teorie vědeckotechnické revoluce takto mladými pochopena, okamžitě získává stoupence a společenské vyznavače mezi všemi aspiranty na technické vzdělání a také (tedy) aspiranty na stavovsky perspektivní technokraticko-nedemokratické, a třeba i komunistické společenské uspořádání. Heslo socialistického demokratismu je tu (jako příliš mnoha lidmi nepochopená) rozhodující revoluční zbraň právě proti nebezpečí technokratismu, které je a bude ještě plozeno jako vedlejší produkt kladného zaujetí pro technickou, přesněji vědeckotechnickou práci, a rámcové celospolečenské přebudování totality přírodních podmínek.
Třetím typem romantismu, který nás vzhledem k současné mládeži (a prvkům budoucnosti, které v sobě nese) zajímá, je romantismus revoluční. A tady se všechno jeví na svém místě: mladí, kteří vyrůstali v době těsně porevoluční, vnímavě přijímali zkušenosti a vyprávění starých a starších („o tom jak jsme dělali revoluci“, „bojovali proti kapitalismu“, „jak jsme trpěli a bojovali“, „proti hladu“, „proti fašismu“, atd. atd.j, vnímavě četli povinnou i nepovinnou hodnotnou literaturu, dokonce se učili i dějepis (špatně vykládaný podle špatných učebnic), a hlavně chodili na válečné a protiválečné, revoluční (ale také přestárlé buržoazní, koneckonců kontrarevoluční) filmy, vysedávali u obrazovek televizorů a sledovali šoty bojů, bitev, krveprolití, demonstrací a pouličních bojů „ze světa kapitálu“. Přímý a aktivně pozitivní přenos všech těchto zkušeností, které se každodenním opakováním hluboce vrývaly do vědomí a podvědomí, se ukázal prakticky nemožný. Svědčí o tom prudké odreagování (zpravidla v letech dospívání), které jakoby rázem odvrací masu mladých lidí od politiky k nepolitice. Výjimky tu jen potvrzují pravidlo, a protože nepolitičnost je jen jiným typem političnosti, měla možnost porevoluční společnost zalomit zoufale rukama: kam to ta mládež spěje?! Vždyť pro ni jsme všechno dělali a takhle se nám odplácí! Svatá pravda. Jenomže svaté pravdy bývají z hlediska svatosti celkem dost svaté, ale z hlediska pravdivosti skoro víc než zpravidla s pravdou naštíru.
Zmínili jsme se o tom, že se do dětského vědomí fixovala ona skrumáž přenášených zkušeností a útržků nestrávené historie jako zkušenost tato zkušenost se specificky zcelila a zakotvila nejen ve vědomí, ale zejména v podvědomí. Jakoby z vědomí vyháněna drsnou reflexní sebeobranou, a navenek a slovy zlehčována, o to víc se zasouvala do vrstev v podvědomí jako činnostní zkušenost, jako varianta důstojné životní aktivity, která je jim - mladým a nejmladším - současným klidným a „nudným“ (v podstatě by asi řekli, kdyby znali význam těch slov - šosáckým a masňáckým) světem odepírána, ale současně stavěna na odiv.
Život si dovede neuvěřitelně hrát se svými paradoxy: ti staří chlapi, kteří chodili po školách jako živoucí dějiny a vyprávěli dětem o hrdinství svých soudruhů (a možná někdy příliš často o hrdinství svém vlastním), ukládali do vnímavých dětských myslí touhu po obdobné aktivitě, po aktivitě, kterou jim život odepíral, a za kterou jim nabízel trojjedinou možnost: „Učit se, učit se, učit se!“ Když pak došlo k možnosti se vzbouřit proti klidu a spořádanosti, vyjevila se (jakoby rázem) tato akční mobilita dosud hluboko ukrytá, a titíž staří najednou mohli naříkat nad kontrarevoluční zkaženosti mládeže ...
Snad je tímto náčrtem dostatečně jasně řečeno, že mladý člověk má pochopitelně nejvyvinutější schopnost formových nápodob; obsahový smysl mu může snadno uniknout, složitost světa je veliká a dospělí nespolehliví a často prolhaní (jinak doma - jinak venku), a vlastní zkušenost jen z tohoto světa: to, a řada vlivů dalších, vytváří podmínky pro to, aby revoluční dějové a činnostní vzory mohly být (ve zcela svatém zanícení) aplikovány v životě i na kontrarevoluční činnost. Jde tu snad o obhajobu? Do jisté míry ano. Ale především jde o snahu pravdivě pochopit. A potom tu je ještě jedna a nejvážnější možnost: někteří mladí se s dosaženým stupněm a stavem revoluce nehodlají spokojit. Tady se pak řídícím motivem stává rodící se revoluční vědomí jejich generace, které není a nemůže být zastupitelné vědomím žádné jiné generace. Nastává proces hledání východiska, který je a snad ani nemůže být jiný než zpočátku nekvalifikovanou nápodobu minulosti, minulých (nejen formových, ale i) obsahových řešení. Jakoby: pro jistotu všechno ještě jednou, aby to bylo „naše vítězství“. Nepochybně, tento nově se rodící revoluční potenciál přichází na svět v největších bolestech a je - jako každá perspektivně se rozvíjející revoluční síla - stíhán nejtvrdšími vlastními nedostatky, ukvapeností, ale i ranami těch, kteří už dosáhli svých cílů a pro které tedy už žádné další cíle neexistují. To už není jen generační spor a problém mezigenerační, to je problém revoluční v pravém slova smyslu, takový, který na sebe bere generační podobu, který na sebe takovou podobu může vzít. Protože staré a mladé existovalo vždycky a vždycky existovat bude.
Nemusíme se snad tajit tím, že ekonomický romantismus je nám vcelku nepřijatelný právě proto, že je už dějinně vyčerpaný. Dále, že technický, vědeckotechnický romantismus považujeme za dosud obrovitou plodnou motivační sílu, která pomáhá na svět nejproduktivnějším tvořivým silám budoucnosti s jistým, i když už dost přesně ohraničeným a přece proto ne méně vážným nebezpečím technokratismu. Konečně revoluční romantismus je nám jako celek nejbližší a funkčně nejpochopitelnější: jeho slabinou je, že romanticky hledá pro svou aktivitu formové vzory v typech činností v současné době už vesměs neopakovatelných (kromě situace přímo válečné, anebo kromě přímé revoluční účasti na revolučních hnutích západních a dálně východních). Konečně: buržoazní klasická revoluce francouzská nevěděla nic lepšího, než si pro svoje revoluční kostýmy sáhnout až hluboko do starého Říma. Klasická revoluční proletářská hnutí se ohlížela po nepadnoucích kostýmech (a frazeologiích) revolucí buržoazních ...
Vědomí porevoluční mladé generace je naplněno změtí všech typů romantismů. Kdyby mělo zůstat jen při tom, museli bychom konstatovat: tato mládež je beznadějně zpátečnická a zkažená. Do jisté míry je to i pravda. Ale právě že jen do jisté míry.
Protože nám jde o hledání a nalézání budoucnosti v přítomnosti, musíme konstatovat: toto je budoucnost socialistické revoluce. Její záloha a naděje.
Každá mládež každé vývojové etapy je téměř tak zkažená jako jsou zkažení staří téže doby. Diference tu připadá ve prospěch mladých, a kdyby i žádného rozdílu nebylo, je tu aspoň naděje na pozdější kladný nebo aspoň kladnější vývoj, naděje, kterou starší generace už nemají. Tak tu po nich, kromě předmětného světa věcí a uzavřených pasáží dějin, zůstává otevřená a živá vývojová možnost, nadaná jak objektivním souhrnem determinant, tak i relativně otevřenou volbou: a to je budoucnost.
Romantické zpětné tahy jsou výrazem jednak zpozdilosti lidského vědomí, silou retardační, jednak výrazem životní nutnosti navazovat na předchozí vývoj, aby ho bylo možné účinně a produktivně prodlužovat a revolučně negovat.
Od doby všeobecného rozšíření písma a knihy, doby zcela nedávné, jsme náchylní věřit tomu, že „co není psáno, není ani dáno“. V dějinách ale chytré účetnictví neplatí - život plyne, a i když život člověčí společnosti je velice mladý a vývojově ještě nehotový (ještě neexistuje její zcelený svět), jsou jeho zákony mnohem starší než zákony (a dějiny) psané. Z toho pak vyplývá, že vazba s minulostí není ani jenom knižní, ani nespočívá jen v odhalování archeologických záhad:
Dovede být a je živá, živá jako příroda.
Skutečně tu existuje ono živé vědomí souvislostí, které se „moderní“ svět (po způsobu a z potřeby zákonů kapitalismu) pokouší oslabit a rozbít, ale které se rozbít nedaří.
Asi tisíc let trvá tzv. dějinný čas národů střední Evropy. Dobu, kterou jakžtakž zaznamenala psaná historiografie, prožilo všeho všudy asi 33 generací. Vezmeme-li v úvahu, že střední generace (každá střední generace) zažila živou generaci svých dědů a otců, a že zažívá i přítomnost generace svých synů a vnuků, existuje tu živé pojítko lidských vztahů, které se rozšiřuje na živý vliv v časovém prostoru života pěti generací. I když nikdo neprožije celých oněch přibližně sto padesát let, přesto je každé stopadesátiletí vývoje lidské pospolitosti v kterémkoliv okamžiku tak či onak živě spjato. Kdybychom chtěli vytvořit model, pak by nám stačilo konstatovat, že těchto pětigeneračních period bylo za celý dějinně zaznamenaný čas střední Evropy všeho všudy asi sedm (celé dějiny „Čechů“ podle ustálené představy o našich dějinách - nevydají více než padesát generací a asi deset pětigeneračních period).
Nebudeme ukazovat, k čemu všemu se nám taková úvaha může hodit: konstatujme pouze, že minulost je nedaleká a vždycky spjatá s budoucností, že lidský život plyne, pulsuje přes a za rámec jednotlivcova života, že je tu vždy přítomna živá a živě přenášená zkušenost v rozpětí pětkrát delším než je individuální život - a že je to asi tak jeden pětigenerační cyklus (rytmus), co se zrodil utopický socialismus, byl překonán socialismem vědeckým, jakožto vědecký socialismus realizován sérií revolucí, aby se (zhruba) po sto padesáti letech využila jeho utopická podoba jako znamení toho, že se socialismus, revoluční socialismus pevně prosadil do života a (rámcově vzato) zvítězil.
Je-li tomu tak, a zřejmě tomu tak je, pak je zcela jasné, že jak potřeba nových utopií, ale i vlastní pohyby života uvnitř socialistických společenství jsou znamením nové vývojové etapy, objektivního vznikání revolučního komunismu.
Předpokládejme ale, že není vyvolených generací, že každá je na svém zenitu sama sobě (ale i ostatním generacím) vrcholem, i když v řešení jiných otázek a problémů, které jsou neopakovatelné a historicky specifické: kdyby tomu tak bylo, máme před sebou ještě aspoň padesát, sedmdesát let, po které je a bude marxismus ve své klasické podobě ještě onou zmíněnou „živou zkušeností“; z tohoto hlediska, oné živé zkušenosti, se pak i „romantismus“ jeví jako plynulá vazba s minulostí, která má potřebu se naplnit, vyžít a být budoucností negována.
Nesporně bude třeba svést ještě jednu významnou při: při o morálku. Její ostří bude směřovat proti buržoaznímu chápání smyslu života (jako předmětného světa věcí a zbožně peněžních, čachrářských vztahů), života, který je uzavřen zrozením člověka a jeho smrtí, a jemuž předchází soulož a hromady zaprášených archiválií, a po němž následuje hnití a poněkud (ale nepříliš) rozrostlé hromady zaprášených archiválií...
Morálka není nic více a nic méně než výraz stability zdraví lidských, mezilidských a společenských vztahů. Její požadavky jsou vždycky (i když svým způsobem) kategorické a ne zcela naplnitelné, tedy modelové, s vlastnostmi projektu. Hodně se o ní mluví, a hodně se o ní mluví tehdy, není-li jí. Marxismus ji chápe zcela revolučně: nejmorálnější je vytvářet objektivní podmínky pro to, aby existovala - a tedy aby nebylo nutné ji nahrazovat slovy. A moralistním frazérstvím ji vyvolávat jako duchy. Pokud není dost ochoty nebo dost schopností pro revoluční tvorbu morálních (to je společensky zdravých) podmínek lidské existence, potud trvá a platí právo ukázat prstem a nahlas říci: Toto je nemorální!
To jest tolik jako říci: toto je kontrarevoluční!
Je ale slušné krotit odvahu, ukazovat prstíčkem na človíčka, jde-li o fungování řídících systémů... Systémů objektivizovaných a subjektivně mocných. Pohleďme, jaké revoluční možnosti a povinnosti tu před námi jsou, jak širokánské bitevní pole se tu otevírá. A kdepak jste - mladí? Kdepak jste stateční? Revoluce čeká.
Ovšem mladí jsou tady. Mohou selhat? Samozřejmě že mohou. Především lhostejností. Lhostejnost většiny musí dostat aktivní menšinu do izolace a vědomí izolovanosti ji pak žene dál, až do bahna maloměšťáckého kariérismu. Anebo k anarchokomunismu. Ale ani tato lhostejnost, ani její důsledky nejsou osudově nutné: především proto ne, že prvé i druhé odporuje přirozenosti mládí a je znakem staroby.
Tvrdíme-li, že mládí je mravné, tvrdíme to především proto, že ona nemravnost, kterou na něm lze pozorovat, je produktem vlivů. Neplyne z povahy mládí, ale z povahy prostředí a podmínek, v kterých žijeme. Tedy z povahy maloměšťáctví. Romantismus mladých lidí bude i svou podstatou reakční do té doby, dokud se nepodaří z něho učinit akční sílu revolučně zaměřenou proti onomu hnusu doby, v kterém se topíme, a který je nesnesitelný především mladému člověku: odklon od skutečnosti je kritikou skutečnosti. Ekonomický romantismus je negativním vyjádřením pozitivní potřeby ekonomicky, národohospodářsky funkčního a fungujícího systému; jakožto odvrat je výrazem nemožnosti se na tvorbě takového systému podílet. Technický romantismus je výrazem touhy se uplatnit individuálně na tvorbě a funkci technicko-kulturní „civilizace“ světové špičkové úrovně, a negativním vyjádřením nesouhlasu se stavem zaostalosti a humpoleckého zaostávání, do kterého nás vehnala vláda maloměšťáckého socialismu.
A revoluční romantismus? Snad je jasné, že je výrazem pozitivní potřeby přímé revoluční společenské účasti, která - je-li odpírána - se uchyluje do snových zákoutí, aby z nich ve svůj čas vystoupila jako nahromaděná síla a potřeba aktivity „buď tak - nebo tak“, buď pro pohyb revoluční, nebo proti němu.
Cožpak se revolucionář může bát mladých lidí? Je třeba umět s nimi nesouhlasit a rvát se o každou pravdu, o každý činnostně morální a revoluční postulát, a neupadnout; a když upadnout, tak opět vstát, protože kůň, který už nevstane, není kůň...
Jsou mravní? Pravdaže jsou. Jsou zkažení? Pravdaže.
Ale jejich zkaženost je jiná a jinde než se jim obvykle vyčítá: jsou obrazem, a někdy třeba i karikaturou své doby. Moralisté jim vytýkají formové projevy, a ono jde o obsah. Není-li obsah nalezen a činnostně uvolněn, forma jej zdeformuje. V tom je celý problém. A každé prodlení je tu ztrátou. Činnostní uvolnění jako všestranný a komplexní rozvoj všech členů společnosti může dosáhnout zase jenom společnost: proto přece si říká socialistická! a opakuje komunistická hesla.
Zatím tu má rozhodující vliv maloměšťáctví - i to v opozici, i to v pozici. Leží na společností jako neuvěřitelná tíha. V čem vlastně byla a je jeho síla?
Byla v obrovské přizpůsobivosti, v poddajnosti (chcete-li v adaptabilitě) pro všechny situace, jako produkt skupinově třídní slabosti. Ne, starý mistr nemluvil do větru: poddajné překonává pevné, slabé překonává silné. Je to tak, je to přesné, protože hluboce dialektické. Tak tomu bylo s maloměšťáctvím. Zjištěním jeho neporazitelné poddajnosti končí všechny vědecké analýzy minulosti. Je tomu tak stále? Ano, ještě tomu tak je, ale už ne v důležitém bodu, který je bodem výchozím: maloměšťáctví je ještě poddajné a přizpůsobivé, ale už není slabé. Je silné. A jeho síla nemá týž význam jako jeho tíha: těžkne (a proto doléhá, visí), ale současně vnitřně získává na tuhosti, strnulosti, vytváří životní styl, který přestal být tradičně funkční, a nově (vnitřně) funkční být nedovede: z maloměšťáckého maloblahobytu se stává naaranžovaná výkladní skříň malých majetníků, která zastírá, zakrývá vylidněnou prázdnotu a nepřítomnost funkčních lidských vztahů. A tím, že se tento životní styl a sloh stal všeobecným, tím se stal nejen napadeníhodný, ale především napadení možný a porazitelný. Teprve (vznikne-li už) až po jeho zobecnění lze počítat s reálnou možnosti ho změnit. Je-li tedy už dostatečně silný, lze ho začít porážet...
Pusťme se do toho především s mladými lidmi, jako nejméně (i když také) zatíženými předsudky, a začněme cílevědomě vytvářet podmínky společenského života kolektivů. Ale života, ne karikatury na život, a kolektivit občanských a ne karikatur na vojáčkovské oddíly! Je čas znovu přezkoumat všechny občansko-kolektivistické zkušenosti a představy, tak jak je přinesla a vynesla především první a vlastní vlna revoluce, a konfrontovat je s novými technicko-ekonomickými a vědecko-humanistickými možnostmi - a obhájit jimi právo a nutnost přežití tohoto národa a jeho nové účelné revoluční světovosti. Této kultury. Tohoto světa.
Rozbít starý životní styl je možné jenom tvorbou nového. Je to možné? Je to nutné.
Nutnost se prosazuje živelně nebo jako projekt. Více než sto dvacet let uplynulo od doby vydání „Manifestu komunistické strany“, prvního programově-projektového vyhlášení nově vznikajícího revolučního socialistického hnutí. Svět se od té doby pořádně změnil: podobá se vroucímu kotli, ve kterém se taví, docela přesně podle futurologických předpovědí Karla Marxe a Bedřicha Engelse, budoucnost lidstva. Starý společenský řád je postupně zaměňován, porážen a překonáván společenským řádem novým. Z teorie, které věřilo v revolučním roce 1848 sotva několik desítek lidí, se stala síla určující pohyb miliónových mas. Pro ně, pro tyto hybné milióny lidí byla přece i vytvořena.
Z hlediska objektivní socialistické revoluce, a tedy i z hlediska celkového revolučního procesu, není nejdůležitější, zda mu odcházející a mravně, politicky a společensky chátrající společenský řád právě teď klade překážky nebo zda právě ustupuje. V každém případě: socialistický společenský řád zvítězí definitivně na celém světě.
Jaké ale bude uspořádání tohoto světa?
Tedy: uspořádání budoucího socialistického světa již vytváříme dnes, svými postoji a svou prací tím, jak naplňujeme socialistické ideály pracujících generací, minulých i budoucích. Budoucí svět socialismu bude především světem vyrovnání rozdílů, sociálních i ekonomických, rozdílů, na nichž stály předcházející společensko-ekonomické formace. V tomto světě nebude vykořisťovatelů ani vykořisťovaných, všichni lidé si budou rovni, zmizí třídy a boj mezi nimi, zmizí rozdíly mezi fyzickou a duševní prací, budou vyřešeny problémy s obživou lidí atd...
Ne, vážený čtenáři, to si nevymysleli autoři těchto úvah, ale to vychází z teorie, kterou vypracovali dva velcí přátelé už v druhé polovině XIX. století - Marx a Engels. Zdá se ti, že tato přání a tyto vize byly už někdy řečeny, že s podobnými „sny“ vystupovali první křesťané, toužící po svobodě víry a práce, po osvobození těla i duše? Nebyly tyto myšlenky, sice jinak, ale podobně, vyjádřeny v dílech a kázáních heretiků, husitů, českých bratří? Ano. Marxova teorie a její Leninovo rozpracování vyšlo z největších tužeb lidstva. Ale až ona jim dala návod k tomu, jak jich dosáhnout, co je třeba pro jejich uskutečnění udělat, ukázala, v čem jsou kořeny chudoby a bohatství. Uskutečnit to mohla pouze socialistická revoluce a dělnictvo. To, které se osvobozuje, aby osvobodilo všechny!
V nejnovější době dostala dělnická třída nového a významného spojence v tomto boji za nový společenský řád.
Tím spojencem je věda.
Již Lenin rozpoznal, že „ ... před spojenectvím proletariátu s vědou neobstojí žádná temná síla tohoto světa... “ a tento fakt si uvědomujeme stále více. V době, kdy se věda stává a namnoze je již přímou výrobní silou, kdy se stále významnějším podílem začíná účastňovat růstu hodnot, kdy plody její práce vytlačují fyzickou práci, dostává spolupráce dělnické třídy a inteligence, jejich politické spojenectví neobyčejně vážný význam. V socialistických státech, kde dochází k přeměnám společnosti plánovitou cestou, kde politická jednota inteligence a dělnictva je vyjádřena v činnosti socialistické nebo komunistické strany, jsou všechny předpoklady pro to, aby vědeckotechnická revoluce rychle zapůsobila na sociální složení společnosti i na růst hmotného blahobytu obyvatelstva. A i na vyřešení vztahů mezi národy velkými a malými, a mezi kontinenty sytých a hladových ...
V kapitalistických státech se inteligence a věda stává přirozeným spojencem proletariátu. Vědci vidí jasně, že kapitalistický systém, přes rozvoj výrobních sil, není schopen vyřešit celosvětové problémy a základní otázky spojené s životem jednotlivce, s jeho sebeuplatněním a realizací ve světě. Inteligence na Západě si stále více uvědomuje, že její místo je po boku proletariátu, že pouze změna společenského systému plně umožní využít myšlenek a bohatství vědy ve prospěch celého světa, že sebefantastičtější plány se rázem stanou uskutečnitelnými, až výrobní síly budou ve shodě s výrobními vztahy.
Zvláštní místo v tomto procesu má technická inteligence a společenskovědní inteligence. Rozpoznávání společenských zákonů a jejich využívání, vědecké řízení společnosti, problémy života lidí, jejich výchovy a vzdělání, to všechno jsou úkoly, které nevyřeší nikdo jiný než inteligence. A nikdo jiný nemůže garantovat realizaci toho všeho, než právě dělnická třída.
V současnosti jsou zárodky budoucího. Dosud je špatně rozeznáváme často zcela zaujati aktuálními problémy, které ve skutečnosti již patří minulosti. Často je nerozpoznáme ve světle popularizovaných myšlenek, patřících do XIX. století. Někdy je pranýřujeme v domnění, že nás tyto nové jevy brzdí, prohlašujeme je za nepřátelské a stáváme se brzdou sami. Někdo v dobré vůli, jiný proto, aby škodil.
To všechno - přátelé - není ničím novým. Potýkali se s tím všichni, kdo proráželi cestu novým myšlenkám, nové praxi a novým společenským řádům.
Prvních sto padesát let vývoje socialismu vrcholí a v jistém smyslu i končí. Jsme na prahu další vývojové epochy, vlastníma rukama klademe její základy. Jaké budou?
Budoucnost je milosrdná - neřekne nám o tom své, i když - jednou - „pravda vyjde na povrch jak olej na vodu“. Nenafukujme se proto příliš, odpovědnost je velká a míjí-li někoho, pak téměř nikdy sebeuvědomělé revoluční socialisty. Vždycky se vrací otázka, a je nemilosrdná jak pohanský bůh: Kde jsi stál? Kde stojíš?
Základy, na kterých pracuje dnešní střední generace, determinují život a dílo generace dnešních tříkilových vnuků, generace, která se teprve musí učinit, která o sobě ještě neví, která ale v příštím stopadesátiletí bude generací rozhodující...
Minulé stopadesátiletí bylo věkem rozhodujícím o výstupu z třídně vykořisťovatelských vztahů.
Příští stopadesátiletí bude časem rozhodujícího výstupu ze zbožně peněžních vztahů, se vším tím pradávným haraburdím, které na nich visí.
Tak tedy: Kde jsi stál? Kde stojíš?
... Když Tom, onen zpauperizovaný farmářský synek ze Steinbeckových „Hroznů hněvu“ musí uprchnout, protože hrozny už dozrály a čin msty už byl učiněn, ptá se ho jeho matka:
„Jak se vo tobě dovím, Tome? Voni tě třeba zabijou, a já nebudu nic vědět. Voni ti třebas ublížej. Jak se to dovím?“
A Tom, už teď uštvaný Tom, jí odpovídá:
„ ... Budu všude - kam se jen koukneš. Kde bude pranice vo to, aby se hladoví lidi mohli najíst, tam budu i já. Kde bude polda mlátit člověka - tam budu i já. Dyby to tak Ciasy byl věděl - dyť já budu u toho, dyž řvou chlapi, protože jsou navztekaný - a já budu i u toho, dyž se děcka smějou, protože máj hlad a vědí, že je večeře na stole. A až naše lidi budou jíst, co vypěstovali, a vstávat v barákách, který postavili - dyť já tam budu taky.“
Jak jinak odpovídat matkám? Neboj se, budu u toho ...
XX. století je stoletím válek, revolucí, smíchu, slz, je stoletím zrodu socialismu. Všichni jej již cítí ve vzduchu jako jaro po dlouhé zimě, je již tu, poznatelný, ale ještě nehmatatelný, ještě nevíme, co nás čeká, ale věříme. Již před námi není apokalypsa zničení a sebezničení, ale obrysy nové společnosti, tužeb a nadějí, tak různých a přece tak stejných.
Tyto tužby a naděje ... Lidské štěstí.
Smích a slzy, války a revoluce, tužby a naděje. Činy a štěstí.