„ ... lidský duch dosud bržděný tíhou přízraků začíná být
v oblasti snů předstihován skutečností. Jsme už mnohem
spíše ochotni připustit nejšílenější program výzkumu
vesmíru než možnost
dospět na pevné zemi k formě
společnosti, která byla tak dlouho považována za fantazii
a jíž snad sami její nepřátelé nevědomky prokazují úctu tím,
že si ji vytrvale představují vzdálenější člověku než hvězdy.“
L. Aragon
A tak, po tom všem, po všech těchto proměnách života za sto, stopadesát let, kdy socialismus jako věda, jako sociálně společenská nutnost sílil, utvářel se, revolučně se prosazoval, kdy byl jako konkrétní historický obraz utvářen a hnán revolučním přetvářením výroby a kultury a kdy byl jakožto ideologie - hnací silou oněch revolucí, kterým bylo předurčeno zvítězit právě proto, že byly neseny silou objektivní a objektivně působící ideologie - po tom všem a mnohém jiném, co se za toto období vepsalo do dějin světa, se nutně vrací otázka: co je tedy socialismus?
Otázky se vracejí nikoli proto, že nebyly v minulosti správně zodpovězeny, ale proto, aby byly znovu správně zodpovězeny; neptat se po východisku zpravidla znamená ztratit je. Ptát se po východisku znamená projevit schopnost kontrolní vazby. Opakování definičních stereotypů může vést nejen k roztržce se skutečností, ale i - a to je ještě pokud vůbec možná horší - k nedovolenému uklidnění, k uspáváni nezbytné potřeby po teoretické bdělosti.
Šípkové Růženky obrůstají trním a jen v pohádkách se mohou uspaná království prostě probudit a žít plynule dál, aniž by nutně musela konfrontovat čas svého spánku s časem okolního světa. Uklidňující prostředky stereotypních jistot zavádějí do propastí času a nikam jinam.
A tak se lidé právem ptají, opět po každé prošlé etapě: co je to socialismus? A je to totéž, jako když se ptají: jdeme správně? Skutečně správně?
Legendární výstřel děla Aurory neměl být signálem k útoku na Zimní palác, a tím i signálem počátku epochy. Mělo jím být znamení dané červenou lucernou z věže Petropavlovské pevnosti. Té pevnosti, ve které po desetiletí a staletí hynuli buřiči a povstalci předrevolučního Ruska ...
Neuvěřitelně krásný člověk jménem Antonov Ovsejenko, veselý, obrýlený, křehký inteligent, s buřinkou na hlavě a přepásaný těžkým mauserem, pistolí, jejíž tíha ještě víc muchlala černý kabátek tohoto ruského inteligenta, tento člověk, který se probral ze svého snění o revoluci k samotnému činu revoluce, nasedl do těžkého, explozivně poskakujícího automobilu. Byl pověřen organizovat masy, a tak to tedy dělal. Byl v pohybu do úpadu. Konečně byl to on, kdo po dobytí Zimního paláce zatýkal členy Prozatímní vlády, ale než k tomu došlo, muselo být mnoho učiněno. Získány a přesvědčeny vojenské oddíly, pozdvižena dělnická předměstí, soustředěn ozbrojený lid, vypracován plán boje, rozestaveny síly, poznán nepřítel. Netrpěliví političtí pracovníci museli být uklidněni, váhaví posilněni. Museli být odhaleni zrádci a upevněno spojenectví, zvládnuta živelnost a vnesen řád. To všechno byl neuvěřitelný pohyb unaveného člověka v automobilu, kterého poslouchali i neposlouchali, podle toho kdo a kde. Nic nemohl stačit a přece všechno musel, tento věčně uštvaný organizátor revoluce a akce, kterého nakonec proud odstrčí a dovolí mu pouze dívat se na velkolepost pohybu, který volá k odpovědnosti, když se něco nepovede, a zapomínající, aby se pro chválu a věčnou paměť postavil na jeho místo někdo jiný „pro modelovou sestavu“ vhodnější, energičtější, velitelštější, pokrytečtější, prostě vzorovější. A on neprotestuje, neboť co chtěl, po čem toužil, to se také stalo. Bylo to ovšem trochu jinak, ale bylo to a je to všechno teprve začátek, to hlavní, to krásnější teprve přijde. Ať sbírají pochvaly, přeje jim to, ale to krásnější musí přijít...
Antonov Ovsejenko byl při tom. Když už všechno bylo připraveno, lidé, zbraně, ulice, mosty, hluk a lodě a Zimní palác, všechno jako na velikou lidovou slavnost - stačilo dát znamení. Bylo smluveno, že jím bude záře a signál rudé lucerny z věže pevnosti. Na tento signál vyrazí ozbrojený lid do útoku. Platí, že podaří-li se všechno důležité připravit a zorganizovat, musí selhat alespoň něco, co důležité není, i když se to v přípravách jeví jako nejdůležitější. Tak důležitá byla ona lucerna, na kterou všichni čekali a zapomněli.
Když Antonov dorazil do pevnosti, nebyla lucerna. Když se sehnala, nebyla rudá, když se podařilo učinit ji rudou, nebyl petrolej - to byl již útok na Zimní palác v běhu. A Antonov Ovsejenko nasedl do automobilu a stihl ještě zatknout Prozatímní vládu, na zpáteční cestě zorganizovat obranu pokladů Zimního paláce před rozkradači, po cestě ztratit polovinu zatčených ministrů a chránit životy poloviny druhé. A dokázal se jistě ještě zasnít o tom, že to nejkrásnější teprve přijde: „Všechno je mister Reed teprve před námi...“ Aniž bychom chtěli tento prolog revoluce, která se stala klíčovou, uzlovou, rozhodující v dějinách dělnického hnutí jakkoli symbolizovat, přesto je třeba pochopit, že socialismus jako teorie a ideologie, ale i jako společenská revoluční praxe vznikl spojením živelného dělnického hnutí a vědy. Vědecký socialismus si od těch dob žádá být chápán a nazírán jako věda a jeho prakticko-revoluční postuláty stojí na schopnosti analyzovat pohyb objektivních sil společnosti, vlivu materiálního pohybu na myšlení lidí, který dává subjektivním společenským silám vyzrát v objektivně působící. Proud revolučně živelného musí být usměrňován proudem revoluční praxe, nejdůležitějším plodem je schopnost organizace nejrevolučnějších společenských sil, organizace takového předvoje revoluce, který je sto usměrnit síly všeho revolučního. Nejde jen o to, stavět se živelnému do čela, „vztyčovat prapory“ před již se pohybující masou, neboť to již bývá pozdě, ale jde o to vidět, cítit zrání pohybu ještě dávno předtím, než se zástupy pohnou, již v této době počínající jejich niterné aktivity a ještě včerejší pasivity vidět zrání „hroznů hněvu“, cítit a vnímat akumulaci energie připravené k vybití. A pak je to buď blesk, který bije slepě, anebo pohybová revoluční energie, hýbající dějinami.
Ujednání revolučního signálu bylo důležité hlavně proto, aby všichni věděli, že tento signál přijde, že musí přijít. Sehrál-li tuto úlohu zástupný signál, bylo to především proto, že všichni netrpělivě čekali, ale další prodlení již nebylo možné.
Snad to nejméně překvapilo Antonova Ovsejenka, který skutečnost konstatoval a vyrazil za dalším úkolem. Bylo to tak: nejsme tvůrci dějinného pohybu, jsme jeho organizátory, a tak je tomu dodnes. Dějiny se zpětně ptají na to, zda jsme byli organizátory dobrými nebo špatnými. Ruská revoluce zvítězila proto, že měla ve svém čele skupinu vynikajících organizátorů, kteří tvořili činy a nečekali u vrátek dějin na almužny uznání. Antonov Ovsejenko byl jako obchodní přidělenec v Praze reprezentantem SSSR v letech, kdy buržoazní Československo ještě neuznávalo existenci Sovětského svazu. Legendární muž z Vily Terezy se jako vězeň přihlásil dobrovolně na frontu v onom roce, kdy byl SSSR přepaden fašistickým Německem, a padl v oddílu dobrovolníků při obraně Moskvy.
Revoluční teror lze dodatečně velice noblesně a s „etickou převahou“ mentorovat. Ale revoluce se bez přiměřeného revolučního teroru vyhrát nedá. Mluvíme-li o přiměřeném teroru, činíme tak vědomě a záměrně, neboť bez teroru se revoluce prohrávají. Míra nutnosti tu určuje i míru mravnosti a naopak, revoluční mravnost nutí revoluční subjekt, aby s plnou odpovědností vážil nezbytnou míru nutnosti. Její překročení nebo prostě nepochopení uvádí v sázku celou věc revoluce, protože potom již nejde o revoluční řešení uzrálého společenského rozporu (rozporu třídního), ale o překročení dějinně nutné míry, za kterou se již proces mění v sebelikvidaci revolučních sil.
Výborně se zbavíme vředu na lýtku tím, že si uřízneme nohu. Vřed je zaručeně pryč - a noha rovněž. Jak si ale budeme počínat, když vřed bude v zátylku?
A podobenství o chirurgickém zákroku přece jen neplatí. Je ovšem pravda, že předrevoluční společnost je chorá a činnost přežívající a přežilé vládnoucí třídy je choroboplodná. Z hlediska antropologického je to dokonce jisté a dokazatelné. Ale „léčení“ není léčením ve smyslu návratu k normě. Revoluce léčí tím, že na starém společenském podloží vytváří nový společenský organismus. Není-li tu přítomná taková tvorba nového, nešlo ani o revoluci, leda o revoluci poraženou. Prosté převraty zdaleka nejsou revoluce, i když může jít o převraty velice krvavé; pokud negují jen jisté mocenské uskupení a nikoli existující společenskou strukturu, pak se neděje nic tak dalece revolučního, leda by šlo o specifický případ reformy, jejíž posuv, který musel odstranit vládnoucí mocenskou skupinu nebo seskupení, aby se (v rámci daného společenského řádu) reforma mohla prosadit. Nebo naopak, aby se prosadit nemohla. Ale to již je kontrarevoluce. Nebo restaurace ...
Ale objektivní míra revolučního násilí je závislá na objektivní míře kontrarevolučního odporu. Námitky proti násilí proletářských, socialistických revolucí jsou aktuální a nevraživé právě proto, že proletářská revoluce právě probíhá. Těžko se dnes najde historik, který by se vážně rozhořčoval na násilí páchané v období buržoazních revolucí, a přece i tehdy to byla míra násilí do té doby neuvěřitelná, veřejná, masová, „lidová“. Zcela bezohledně hynuli lidé na vlnách teroru, vyhlašovaného nebo živelného, ti, kdo si stoupli do cesty, odpůrci i miláčci lidu, nepřátelé i podezřelí. A ne každý podezřelý byl vinen, ne každý vyhlášený nepřítelem.
To jsou dějiny a dějiny. Můžeme je dokonce velebit, zhlížet se v nich a současně (často jejich jménem nebo pouhými hesly) tupit velikost revoluční současnosti, obrazně řečeno, obracet revoluci proti revoluci, tu minulou proti současné.
Každá revoluce si žádá obětí i sebeobětování a vždy znovu a znovu se zdá, že to je již naposledy, a opět se v přetlaku subjektivních revolučních sil v těsně porevolučním období spalují přebytečné síly, které by jinak hned chtěly pokračovat, přenést se přes celou následující epochu vývoje.
Je to snad obhajoba násilí, obhajoba teroru?
Ale ne, je to pouze konstatování především toho, co nikdy již nelze vzít zpět a co je třeba spíše pochopit než cokoli jiného. Do dějin to patří všechno, se všemi, kdo je tvořili.
Na asi sedmnáct set persekučních aktů Pařížské komuny, za celou dobu její tříměsíční vlády v roce 1871, bylo po její porážce zabito kolem čtyřiceti tisíc komunardů, žen a dětí. Desetitisíce byly vyvezeny do zahraničí na galeje. Francouzské revoluce končily: od prvního revolučního výbuchu do udělení amnestie komunardům trvaly bezmála sto let. Sto let revolucí, restaurací, dvojího císařství, království, republik, poprav, hladu, povstání a dobývání světa, nadějí a katastrofálních proher. Z poslední porážky vzešla spořádaná vláda buržoazie. Seděla na sudu s prachem.
To století bylo téměř komorní ukázkou toho, co v celosvětových dimenzích teprve buržoazie lidstvu chystala.
Probíhající procesy socialistických revolucí tvoří světový celek revoluce. Je velice dětinské to nevidět, nebo dokonce nechtít to vidět. Stojí skutečně za povšimnuti, jak vznikla tato neochota: trockisté byli stoupenci „permanentní revoluce“. Trockismus byl škodlivý konfliktní směr, který byl poražen ideologicky i administrativně. Kdo je stoupencem „permanentní revoluce“, je trockista. Z této logické řady plyne, že chápání socialistické revoluce jako světového a pokračujícího pohybu je nepravostí a škodlivinou. Tato představa, která nedbá dějinného vývoje a pojmy (dokonce špatně a zpozdile nepochopené pojmy) staví i proti všemu, zachází s nimi jako s Prokrustovým ložem (abychom použili oblíbeného Stalinova přirovnání), prostě je staví proti životu, nutí ve svých důsledcích se předem ospravedlňovat, než lze vystoupit na obranu světového chápání socialistické revoluce.
Ruští bolševici vedli ruský proletariát zcela jednoznačně do boje za světovou proletářskou revoluci. Leninova teorie „nejslabšího článku v řetěze“ se ukázala správnou a ruská revoluce začala být počátkem dramatického toku revoluce světové. Potud nebylo v chápání revoluce mezi leninovci a trockisty rozdílu. Ti i oni zcela jednoznačně věřili, že se západoevropský proletariát k revoluci přidá, ty i ony jímala hrůza při představě, že ruská revoluce zůstane osamocena. Všechna dostupná fakta a logika běžně dostupných rozborů naprosto nemohla počítat s tím, že by se v zaostalé zemi, jako bylo Rusko, mohlo vydržet proti přesile imperialismu. Leninova genialita spočívala v tom, že méně dbal návodů „zdravého rozumu“ a více pozoroval. Když ostatní osobnosti „začaly poklesávat v kolenou“ pod tíhou historické odpovědnosti a osamocenosti, vyvodil rychlý závěr, že revoluce v Rusku je schopna dlouhodobě odolávat náporu imperialismu. Tato revoluce musela vydržet do dalšího kola revolucí, musí se stát revoluční základnou těchto revolucí a podporou síly světového proletariátu.
Trockého teorie permanentní revoluce vznikla jako pragmatická reakce na nebezpečí z prodlení. Chtěla vrhnout síly revolučního ruského proletariátu na západ, podpálit tam revoluci i za samotnou cenu porážky ruské revoluce. Faktem zůstává, že předpokládaný následník Lenina - Trocký - zemřel v emigraci a mladý, málo známý Stalin se stal představitelem období, které bylo po všech stránkách nejtěžší a neuvěřitelné náročnou dějinnou epochou uchovávání výsledků revoluce a jejího dalšího světového rozvoje.
Evropanům se může zdát jako velice důležitý mezník vznik pásma socialistických států ve východní části Evropy, a přece rozhodujícím výsledkem porážky německého imperialismu na západě byly vytvořeny rozhodující podmínky pro vítězství socialistické revoluce na Dálném východě v Číně.
Třicet roků trvalo toto první a rozhodující kolo socialistických a proletářských revolucí, poznamenaných oběťmi i sebeobětovanými. Za cenu těchto obětí a nesmírně složitou situací se dnes ale socialismus dobral ke své společenské, světové stabilitě. Tato stabilita neznamená záruku proti srážkám a možným porážkám, záruka v této otázce je pouze v aktivitě a mobilitě socialistických sil, v potřebě a nutnosti hledání nového obsahu i nových forem společenského a lidského života. Rozhodnutí ale již padlo. Jestliže je mocenský poměr socialismu s kapitalismem současného světa v rovnovážném stavu, napovídá to, že socialismus již převážil svět kapitálu, který cestou hospodářských sil i politických reforem ustupuje, který cestou léček ekonomického tlaku a spotřebního manažeringu podvazuje třídní aktivitu dělníků tak, aby jejich sociální tlak neutralizoval, odvedl jej od potřeby fundamentálních sociálních změn do řečiště nepřístojného strukturálního a dirigovaného existování, ve kterém dělník pracuje proto, aby měl, a má proto, aby pracoval. Mlýn ještě mele, dokonce rychleji než kdykoli předtím, ale jeho hluchých a efektivně neproduktivních časů přibývá. A socialismus? ...
Revoluce dozrává v ten čas, kdy ovládaní už nechtějí být ovládanými a ovladatelé už nemohou dále ovládat. Tento souběh revoluční neochoty na straně jedné a třídní nemohoucnosti na straně druhé nekončí tím, že si odpůrci padnou do náruče. I ta nejnemohoucnější síla v dějinách do poslední chvíle života šilhala po krku svého odpůrce. Platí to pochopitelně i na tzv. realismus české buržoazie. Je téměř dojemné číst, jaký byl E. Beneš politický realista, a tím vlastně i humanista. Ve skutečnosti byl i nebyl právě jen do té míry, do jaké byl třídně determinován.
Československo bylo posledním státem Evropy, který uznal „de facto i de jure“ existenci SSSR. České buržoazní politice to trvalo plných sedmnáct let, než otevřela oči dokořán a jako v Jiříkově vidění uviděla, že na východě existuje první socialistický stát, který se nepodařilo ani porazit, ani zničit. Bylo to tak skutečně?
Ale ne, česká buržoazie viděla dobře. To jen vytrvale šilhala po krku svého soupeře. Že to nebylo příliš prozíravé, to se ukázalo i na bilanci zahraničního obchodu a na stavu životní úrovně krizové společnosti v ČSR i na jejím dalším vnitropolitickém revolucionizování. Pak přišlo „uznání“ ...
Prozíravého realismu na tom bylo pramálo: byl to realismus promeškaných nutností, přiznání nemohoucnosti v řešení nové situace v Evropě, hledání takového spojence, kterému by bylo možná podstrčit „Černého Petra“, kterého by bylo možné zneužít jako mouřenína v blížícím se konfliktu s fašistickým Německem. Všechno, co se vůbec ze zahraniční politiky dalo prohrát, mazaná diplomacie Benešova v meziválečném období prohrála, aby - nakonec - hodila Československo napospas Hitlerovi jako daň své nemohoucnosti a v naději, že alespoň oddálí svůj konec. Skutečně oddálila, ale ta daň za lhůtu dalších šesti až devíti let byla dokonce i pro ni dost vysoká.
Revoluční nástup, který byl poválečným plodem její předválečné dračí setby, byl jen dozráním hroznů hněvu všech, kteří byli vydáni na pospas nebezpečí zničení.
Buržoazie se zkompromitovala zcela a jednoznačně a potřeba socialismu se stala všeobecnou a akutní. Realismus, za který jsou tak mnozí ochotni Beneše pochválit, byl ve skutečnosti jen a jen prohrou, a jeho „slušný kabát“ projevem nemohoucnosti. Buržoazie už vládnout v Československu nemohla, a protože jako výsledek druhé světové války se nemohla opřít o mocenský aparát a velmocensky zformovanou alianci buržoazních velmocí, musela prostě odejít od moci.
Tento příklad z Československa je jen specificky modifikovanou pravdou, pozorovatelnou ve všech rozhodujících třídně revolučních střetnutích.
Pokud tu ale mluvíme právě o tomto našem specifickém příkladu, má to smysl především ve vztahu k mladým lidem, kteří vlastní revoluční proces v Československu nezažili, kteří dorůstali až v šedesátých letech tohoto století, a tak či onak jsou jimi determinováni ve svých postojích k současnému, ale zejména k minulému. Navzdory všem revolučním přehmatům, sebeničení části revolučních sil a často neúměrnému použití násilí, byl vývoj v Československu vývojem revolučním, kterému se dostalo - do té doby neuvěřitelné - všelidové podpory a energie. Jen za této podpory bylo možné dosáhnout současného stavu socialismu v Československu.
Třídní situace ruské revoluce a revoluce československé byla neuvěřitelně rozdílná. Zatímco v Rusku tvořil proletariát v revoluční situaci pouhá čtyři procenta obyvatelstva, představovalo proletářské a dělnické obyvatelstvo v Československu v čase své revoluce okolo padesáti procent všeho obyvatelstva. Rolnické obyvatelstvo Ruska vystoupilo z nevolnictví a z rozpadajících se obščin, zatímco rolníci v Československu byli již pevně vevázáni do promyšlené a racionální monopolní sítě agrárního velkomonopolu, přičemž tvořili asi čtvrtinu obyvatelstva. Maloburžoazie ruských měst byla četná a ekonomicky vzato byla důležitou složkou v celku národního hospodaření, zatímco v Československu byla početně slabá. Tato vrstva však byla ideově silná a prosakovala hluboko do vyšších buržoazních vrstev, ale i do horních vrstev dělnické třídy. Tam i tady byly početné vrstvy vykořisťovatelů, jejichž dějinná i kulturní úroveň, tedy i úroveň způsobů jejich vykořisťování byla vývojově a sociálně velice rozdílná.
A přece tu bylo něco důležitého, co bylo podobné: nestabilita státně společenského zřízení, tam i tady otřeseného a do mezní situace dovedeného v Rusku první a v Československu druhou světovou válkou.
Hazard, se kterým uvrhla carská vláda Rusko do první světové války, ukázal celou hloubku zločinné podstaty a nemohoucnosti carské, ale vzápětí i buržoazní vlády Ruska. Utrpení války postavilo na stranu nepočetného proletariátu všechny vrstvy pracujícího lidu Ruska (hlavně inteligence a rolnictva). Hazard, se kterým uvrhla československá předválečná buržoazie český a slovenský národ do dobrodružství druhé světové války, aniž by ukázala ochotu čelit vnějšímu nepříteli za cenu radikálních přeměn uvnitř, ukázal tváří v tvář nebezpečí zániku celých národů Evropy hloubku a zločinnost buržoazní politiky. Proletariát i neproletářské pracující vrstvy se postavily na stranu komunistů a daly jim většinovou, rozhodující a aktivní podporu.
Kdyby měl cyklický řetěz světových válek pokračovat, zahynuly by v něm postupně všechny vykořisťovatelské třídy. Je to dobré vědět, protože to již vědí i rozhodující skupiny imperialistické buržoazie. V tom je také jeden ze zárodků jistoty, že další válce se lze vyhnout. Ale kdyby to nešlo jinak, lze se jí také - nebát.
Kolaborující válečná buržoazie v Čechách i na Slovensku se morálně vyřídila před zraky obou národů již v průběhu války. Politicky byla zdeptána již na samém počátku nového státního života dekrety a soudy, namířenými proti kolaborantům. Ekonomicky byla její síla zcela podlomena prvními znárodňovacími dekrety z podzimu 1945. Politická porážka v Únoru 1948 a další kolo znárodnění rozhodly o osudech buržoazních vrstev Československa.
V těsné závislosti na těchto primárních třídních proměnách následovala celá série sociálně politických opatření, která upevnila dosažené třídní vítězství a začala pronikavě měnit postavení pracujících tříd. Zánik vykořisťovatelského systému a tříd byl provázen radikální metamorfózou tříd pracujících.
Po vítězné revoluci, nastolením a dovršením vlády typu diktatury proletariátu se stává dělnická třída vedoucí silou společnosti. A ještě víc: stává se rozhodující silou i v kultuře a ve struktuře socialistické vlády. A přece se nemá stát vládnoucí třídou, neboť v tom případě by musela minout ono základní, právě to nejdůležitější, co je povolána po dovršení porážky buržoazie uskutečnit: zrušit se jakožto třída.
A tak ode všech předchozích, předproletářských revolucí se revoluce proletářská liší právě tím, že ačkoli vítězové utvářejí svůj typ vlády (ale vlády přechodné), chápou se nástrojů své proletářské diktatury pouze proto, aby zrušili existující třídní společnost, aby především urychlili zánik vykořisťovatelských tříd proto, aby již nebylo vykořisťování, a tak nebylo ani jí samé, jí - v dějinách poslední vykořisťované třídy. Třídy proletářů. Je to prosté a pochopitelné? Ale jistě. Jednou poznáno a pochopeno je to pochopitelné a prosté. Ale proto o nic méně obtížné: nejde o prostou záměnu vládnoucí třídy novou třídou, jde o proces zrušení všech tříd a vrstev, jde o tvorbu nové společenské struktury, ve které by už nemohly třídně utlačovatelské a vykořisťovatelské vztahy znovu vyrůst, na půdě soukromého vlastnictví výrobních prostředků (nebo třeba formou a cestou jinou) znovu regenerovat.
Jestliže proletariát odmítá už dál snášet vykořisťování, nezbývá mu nic jiného, než se stát bojovníkem proti všem formám vykořisťování, bojovníkem za osvobození dokonce i vykořisťovatelů od jejich třídní nutnosti vykořisťovat. V tomto bodě vykazují revoluční programy proletariátu podobnost s křesťanstvím - nebýt toho, že proletariát se v této osvobozenecké a sebeosvobozenecké dějinné úloze naprosto nezříká násilí, a v době revoluce i programově staví své revoluční násilí proti kontrarevolučnímu násilí buržoazie a buržoazního státu; jako nezbytnost a očistnou funkci.
Proletariát prostě nechce být proletariátem a čas revoluce je totožný s oním časem, kdy už jím být dál ani nemůže. Ve jménu a v zájmu svého osvobození svrhává vykořisťovatelský systém, řeší výrobní vztahy malovýrobců a rolníků tak, aby z nich nemohli vyrůstat vykořisťovatelé, a když na to přijde, je ochoten svrhnout i své vlastní představitele, zapomenou-li na prostou skutečnost tohoto základního zájmu dělníků, totiž potřeby a nutnosti jejich třídního sebezničení, a začnou-li se chovat jako vládci, vláda nad nimi a nad společností.
Právě svým celospolečenským posláním (zrušení třídní společnosti jakožto takové) se stává sebeosvobozující proletariát, později socialistická dělnická třída, nejpozitivnější společenskou revoluční silou, protože staré nestačí pouze zrušit, ale je třeba staré a zrušené společenské uspořádání vystřídat uspořádáním novým - stabilním. A beztřídním.
Mezičas, vyměřený dějinami a teoretickým poznáním pro všechny tyto strukturální změny, je časem socialismu.
Socialismus je otázkou revolučního vítězství proletariátu a jeho spojenců; bez takového vítězství nemůže být socialismus uskutečněn. Socialismus se nedá na vykořisťovatelských třídách vyloudit, musí se vybojovat. Proto se také nevyvíjí pozvolným přechodem z kapitalismu. Vývoj každé země a každého národa poskytuje celou řadu zvláštních vývojových znaků a odlišností, jimiž pronikají obecné zákonitosti vývoje: cestou revolučního využití těchto zákonitostí se dosahuje prosazení obecných zákonitostí socialistické revoluce. Ale ani po uskutečnění revoluce není možné ignorovat nebo zanedbat, nebo dokonce odmítnout a popřít třídní hledisko a beztrestně opustit třídní stanovisko. Třídní přístup a třídní analýza jsou jednou z objektivních podmínek vývoje socialismu, zárukou toho, že se socialistická společnost vývojově nezastaví a nezdegeneruje v jinak, nově modifikovanou maloměšťáckou společnost. Z toho vyplývá i nezbytnost stranickosti revoluční třídy a revolučního hnutí. Bez revolučně třídní stranickosti, opřené o marxistickou analýzu, se vytrácí z původně revolučního hnutí jeho revoluční obsah a dělnická strana přestává být bojovým nástrojem dělnické třídy a avantgardou revolučního hnutí.
Socialismus není ještě zdaleka obdobím beztřídní společnosti a není ani epochou vnitřně bezkonfliktní. Kromě rozporů uvnitř pracujícího lidu, které vznikají z dialektických pohybů ve sféře dosud neodstranitelné dělby práce, může i v socialismu dojít až ke kritickým rozporům, které označujeme za antagonistické. Nelze tu zaměňovat spekulativní a životu odporující poučku o neustálém zostřování třídního boje za socialismu, a v jejím zamítnutí odmítnout marxistickou analýzu, která dochází k poznání, že i v socialistické společnosti se ještě projevuje třídní boj. Epocha socialismu je charakteristická tím, že vedle narůstajících nových zákonitostí, vlastních už beztřídní společnosti, přetrvává ještě řada prvků, vlastních společnosti třídní. Ve společnosti, ve které je již odstraněno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, neprobíhá třídní boj především v oblasti ekonomické základny, ale v oblasti ideologické. Teprve odtud se může rozrůstat i do ostatních oblastí společenského života, a tedy i do výroby a sféry výrobních vztahů. Z toho plyne, že dosud existuje nutnost donucení k práci, donucení v prvé řadě ekonomické, i více méně vynucovaná dělba práce, a nutná organizačně administrativní struktura k zajištění jak chodu výroby, tak i norem a způsobů, podle nichž je rozdělován společenský produkt. Vnější vlivy ještě kapitalistického, útočně imperialistického světa zcela zákonitě pracují k zadržování vývoje socialistické společnosti ve společnost beztřídní. Tak nejmasovější, a také původní, základna kapitalismu, schopná regenerovat, totiž malovýroba s nutným maloměšťáctvím, ještě dlouho ohrožuje jako třídní faktor vývoj socialismu.
Lenin a další teoretikové socialistické revoluce viděli v maloměšťáctví živelnou, přírodně i historicky působící mohutnou sílu, která je schopna znovu a znovu plodit kapitalismus, sílu, na jejíž straně stojí obrovská síla tradice a návyků, sílu, se kterou bude muset socialismus dlouhodobě počítat, střetat se s ní a bojovat o každého jednotlivého člověka. Maloměšťák, jako sociálně a třídně rozštěpený společenský subjekt, je jednou svou stranou vázán na směnu a trh (tedy k buržoazii), druhou svou stranou má společné zájmy s proletariátem. Míra jeho soukromého vlastnictví výrobních prostředků může být velice malá, ale jeho naděje mohou být obrovské. Protože on, malovýrobce, byl na počátku prvotní akumulace kapitálu, zbývá mu naděje, pak už třeba jen iluze, že se jednou probije svou dravostí do horních vrstev vlastníků výrobních prostředků. V okamžiku, kdy se tyto iluze vytrácejí, stává se zběsilým, zdivočelým spojencem revolučního proletariátu, a potom (Bůh buď milostiv všemu a všem) je mu každá revoluce nedostatečná ve svém radikalismu i tvrdosti. Je to strach a naděje, kolísá zprava doleva a zpět, je to kapitalismus i socialismus, je to směsice protikladů a rozpor sám, rozpor, který nelze řešit jednorázovým revolučním aktem, protože jeho základy, jeho kořeny jsou hluboké, hluboko pronikající nejen třídní strukturu společnosti, ale i vědomí daleko většího množství lidí než jen samotných malovýrobců. Základním problémem je jeho dvojakost a z ní plynoucí kolísavost. Je to aktivní spojenec proletariátu proti buržoazii (je-li proletariát na vzestupu a proletariát silný), a je to aktivní spojenec buržoazie proti proletariátu (je-li buržoazie silná, a je-li silný i její stát).
Proletářská revoluce, při plném vědomí této rozpornosti a obojakosti, se snaží získat maloměšťáky za své třídní spojence na půdě společných třídních zájmů. A není-li to možné, maloměšťáctví jako sociální třídu neutralizuje.
Řekli jsme již, že tento problém není možné vyřešit jedním i seberáznějším revolučním aktem. Je ovšem možné radikálně zrušit malovýrobu a mohou být situace, ve kterých je to nejen možné, ale i revolučně užitečné. V Československu se to ukázalo jako pseudorevoluční čin, jen zdánlivě radikální, v podmínkách země, ve které nebylo problémem budovat průmyslové velkovýrobní kolosy „na zelené louce“, se velmi rychle ukázalo, že radikální zrušení soukromé malovýroby zejména městského typu produkuje téměř neuvěřitelné řetězce příčinných souvislostí, jejichž výsledkem je prakticky nekontrolovatelné ohrožování ekonomické, ale i politické stability státu. Případné obvinění, že nám jde o obhajobu soukromé malovýroby, nezbývá než odmítnout. Jde nám pouze o to, pochopit z jakých podmínek se ideologické maloměšťáctví tak neuvěřitelně rozrostlo právě v podmínkách, kdy byla malovýroba prakticky zrušena.
Stalo se to právě proto: tím, že malovýroba byla tak radikálně zrušena, nebyla a nemohla být pozitivně překonána v těch odvětvích, kde byla v daném okamžiku nenahraditelná. Baťa, když se rozhodl zničit ševče v Československu a jejich chleba proměnit v ziskovou míru svého monopolního kapitálu, vytvořil nejdříve obrovité průmyslové odvětví a na ně navazující perfektní opravárenskou službu. Teprve potom spustil ziskový stroj a desetitisíce ševců zůstalo bez chleba.
Socialistická revoluce byla ovšem humánnější. Nebrala nikomu chleba, dokonce naopak. Tak v Československu se ukázala být nejvelkorysejší právě k malovýrobcům. Odebrala jim možnost soukromého podnikání, státně kontrolovatelného a postupně nahraditelného, aniž by se zdržovala čekáním a výstavbou náhradních výrobních struktur, přiměla bývalé malovýrobce, aby se stali malovýrobci v družstvech a státních podnicích, přičemž se jim odebrala ekonomická rizika soukromého podnikání a přenesla je na socialistický stát. V rámci těchto nových struktur a služeb pak umožnila zcela iniciativní a de facto soukromé ziskové podnikání desetitisícům lidí, které nazýváme „meloucháři“, které sice lze postihovat za rozkrádáni majetku atd., ale bez nichž zatím tato společnost být nemůže. Existuje tu jejich funkční potřeba a nebyla za ně vytvořena náhrada. Dnes jsou do tohoto kolotoče legalizovaných podvodů vtaženy desetitisíce řemeslníků specialistů, kteří dříve v drtivé většině samostatně nepodnikali, a kterým se státní a družstevní podniky starají jak o materiál, tak o objednávky a velice často jim platí i čas, po který si takto zcela soukromě „přivydělávají“. To jsou skutečnosti tak všeobecně známé, že by snad nemělo smysl o nich hovořit, kdyby nešlo o zcela závažnou věc: pochopit jak se regeneruje staré, v podstatě kapitalistické třídní vědomí v socialistické společnosti, která opominula kdysi v době své revoluce jednu maličkost. Totiž, chápat malovýrobce a maloměšťáka jako spojence a dlouhodobého souputníka dělnické třídy, jako třídní faktor, který nelze jednoznačným revolučním aktem zrušit a odepsat. Zbožní a tržní teorie, ekonomický romantismus, volající objektivně po návratu zlatého věku XIX. století, to všechno by mohlo vypadat jako čin několika prohnaných či domluvených intelektuálů, kteří ohloupili důvěřivý lid - nebýt ovšem prostého faktu špatně fungujících „služeb“, tedy oné nezbytné sféry bývalého řemeslnického a vůbec malovýrobního podnikání.
Z této problematiky vyrůstá řada spletitých problémů, beroucích na sebe objektivní tvář třídní, jednak tím, že regenerují starou vykořisťovatelskou třídnost, jednak tím, že vytvářejí mechanismy brždění a devastace nových vztahů socialistických. Tlak této třídy vytváří specifický životní styl, umožňuje jej, a tento životní styl pracuje k vytváření maloměšťáckých ideologií, které si pak jen hledají své vykladače a konstruktéry. A tak se vnitřní kruh uzavírá. Maloměšťáctví žije, dobře žije a rozrůstá se, proniká do všeobecného podvědomí společnosti, stává se motivem rozhodování řídících společenských center a vedoucích kádrů. Tato třídní skutečnost už přestává udivovat, a jen když začne příliš čnít na povrch společenského dění, lze právem a v souladu s právním kodexem postihnout nositele jevu, aniž by byla řešena podstata a skutečné ohrožení revolučního vývoje společnosti.
Je to specificky československý případ?
Maloměšťácký socialismus je stále ještě socialismem. Je to případ socialismu, ve kterém revoluční síly společnosti prohrávají svůj boj s malovýrobou a maloměšťáctvím a je neřešitelný do té doby, dokud má v mocenském centru společnosti a státu své třídní reprezentanty a místodržitele. Maloměšťácký socialismus je - i když socialismem - stavem socialismu bez schopnosti dalšího vývoje. Je to zhmotnělý stav bezperspektivnosti, opouštění revoluce, zrady socialistické revoluce, zburžoaznění ranného stavu socialistické společnosti.
I když sám nemusí být ještě restaurací buržoazního společenského zřízení, přesto už vytváří pro restauraci základní objektivní podmínky především životním slohem a stylem, zplanělým chápáním smyslu produkce nikoli světa lidí, ale jako reprodukce světa věcí a věcně zpředmětnělých vztahů.
Československo má zcela mimořádnou dějinnou zkušenost svého porevolučního vývoje. Je třeba ji znát a nenechat se unést jevovými stránkami procesu.
V desetiletí šedesátých let došlo pod vlivem právě maloměšťáctví a jeho zpětného vlivu na ekonomiku, k devastaci tvořivých sil společnosti především tím, že včas nebylo národní hospodářství převedeno z extenzivních rozvojových forem k formám intenzívním. Právem se hovoří o nedostatcích v úrovni řídící práce, ale nedostatečná úroveň řídící práce byla determinována především celkovou úrovní myšlení, a celková úroveň myšlení právě tady byla už koncem padesátých let nejsilněji ovlivněna maloměšťáctvím. Jednou z oblastí, které už v minulosti dosáhly v podstatě intenzivního stadia svého vývoje byla administrativa, zejména administrativa podniková. Tady byl proveden ústup ke způsobům administrativní práce tak neproduktivní, že lze hovořit o extenzívní metodě práce. Nejde o prostý fakt nárůstu pracovních sil v administrativě, růst administrativy je všeobecně „civilizačním“ jevem, a v podmínkách socialismu by dokonce mohl být projevem zvyšování péče o člověka nebo výrazem zvýšené funkční mobility společnosti. Ale tak se nestalo. Stalo se, že ve skutečnosti a struktuře administrativy přibývalo oněch složek, které obsluhovaly samy sebe, to je další složky administrativy. Administrativa, jako soustava funkčních a kontrolních společenských okruhů, se stávala čím dál tím víc samoúčelným, to je byrokratickým mechanismem, který člověka a společnost neobsluhuje, ale pohlcuje, který se přestává chovat ke společnosti jako subjekt k objektu, ale naopak, začal nutit společnost, aby se k administrativě chovala jako k rozhodujícímu objektu, který je vlastním tvůrcem dějinných procesů. Tento a takto zvrácený fakt voluntarismu výborně vyhovuje vědomí maloměšťáka, i maloměšťáckého revolucionáře, a velmi rychle se s ním dostává do harmonického souladu. Podle toho se tento maloměšťácký byrokrat začne také chovat. To všechno, spolu s dalšími okolnostmi, začalo vytvářet jevový obrazec, jako by skutečně byrokracie byla hlavní silou společnosti, takto nazíraná skutečnost začínala téměř dávat za pravdu „teoriím nové třídy“. Říkáme „téměř“ a říkáme „takto nazíraná“ a říkáme to právě proto, že to byl pohled, který ulpěl na jevu a nedosáhl podstaty. Neboť: chutě mohou být různé, ale ...
Po období rozmachu socialistické revoluce v Československu se postupně vytvořila situace, kdy za vedení a brždění Novotného revoluční proces stagnoval, až byl prakticky zastaven. Vznikla mocenská vrstva byrokracie, která uplatňováním direktivních a často až diktátorských a nezákonných metod práce prakticky znemožnila uplatnění norem socialistické demokracie, což vedlo k drastickému porušení socialistického charakteru celé společnosti. Nejširší vrstvy obyvatelstva byly nejenom prakticky zbaveny možnosti spoluurčovat společenské dění, ale jejich iniciativní aktivita, která je tou nejdůležitější zárukou uskutečňování socialistické demokracie v praxi (a vůbec zárukou pokračování socialistické revoluce) byla přímo systematicky potlačována. Ve všech oblastech společenského života pak došlo k deformaci socialistického charakteru naší společnosti. A když se potom jednotlivé skupiny byrokratů začnou chovat (ve smyslu své, nebo „nově získané“ maloměšťácké mentality) k socialistickému vlastnictví výrobních prostředků ne jako k vlastnictví celonárodnímu, a začnou je chápat jako vlastnictví státní, a dále - sebe začnou chápat jakožto stát, pak už je jen krok k tomu, aby se (z této pozice) mohly odtrhnout od konkrétních zájmů dělnické třídy a pracujícího lidu a jejich společenských cílů a potřeb. V takové fázi se pokusí postavit vůči lidu a dělnické třídě do role manipulátora ...
Byla by to situace téměř třídní, ale byrokracii (jakkoli se odcizuje, nebo se snaží odcizit „své“ třídě - a s tímto jevem se marxismus setkal například při analýze bonapartismu) chybí jedna důležitá schopnost: reprodukovat se jakožto třída. Její společenské a sociální postavení je v zásadě jisté jen ve službě někomu nebo něčemu, a socialistická revoluce ji (přes všechny chyby, nedostatky a improvizace revoluce) učinila zcela nejistou.
Administrativa se ovšem reprodukuje, ale její stabilita (ve skutečnosti nestabilita) je zajištěna opět jen administrativně; jinak osudy jejich jednotlivých příslušníků jsou krajně nejisté a v rodových nebo jiných posloupnostech nereprodukovatelné. To znamená, že tady a odtud jen nebezpečí hrozí, ale nemá a nemůže nabýt reálnou tvář skutečnosti. Navíc tu zůstává neoddiskutovatelná skutečnost - totiž, že v administrativě socialistického státu nikdy nedochází ke komplexní proměně administrativy v byrokracii, že vždycky jsou a budou mezi administrátory socialismu lidé s třídním vědomím, řídící se revoluční socialistickou ideologií a teorií...
A přece existuje varianta, v které se část zbyrokratizované administrativy ve spojení s dalšími vrstvami (s podnikovými ekonomy a technokraty a špičkovou vrstvou inteligence) může začít chovat jako monopolní zaměstnavatel a celospolečenský manažer a obrátit tak na hlavu zásady uspořádání socialistické demokracie a orientovat více méně vědomě vývoj společenské struktury k obnovení struktury třídní, v níž se logicky objevuje základní rozpor vlastní třídní společnosti jako takové.
V takovém spojenectví ale samotné byrokracii nekyne čas růží: jako neproduktivní složka administrativy a společnosti vůbec, může takový stav a vývojový proces vyvolat a snad i uvést v život, ale tím její vlastní, specifická role končí. Technokraticko a ekonomokratické vrstvy jsou reprodukovány jakožto inteligence. Čím je její rovina vyšší, tím větší je možnost její sebereprodukce, a to při plném zachování formálních demokratických práv všech vrstev a tříd společnosti, dokonce i při částečné (tedy opět více méně formální) preferenci dětí dělnického původu a podobně. Právě spojení s byrokracií tuto nerovnost v rovnosti může zajistit až do té míry (nebo do té doby), než se řeč produktivně pracujících technicko-ekonomických kádrů a pracovníků vědy tak vzdálí řeči dělníků a ostatních přímých výrobců, aby se utvořil uzavřený svět třídně oddělené vrstvy - třídy od ostatní společnosti. (Neboť naučit se latinsky je poměrně snadné proti už současným „řečovým“ požadavkům vědy při řízení nejproduktivnějších a rozhodujících odvětví výroby a vědy.)
Jiná řeč, jiné zájmy, jiný typ skupinové sebereprodukce - a nakonec jiný vztah ke společenským výrobním prostředkům; a je tu nová společenská síla, jejíž ráz je třídní, jejíž společenská mobilita je obrovská, jejíž společenská produktivita je sice jevově zprostředkována, ale nakonec nesporná a mnohonásobně vyšší než ostatních pracovníků, a konečně jejíž řídící schopnost je se schopností jiných skupin neporovnatelná a běžně nesdělitelná - a tedy i nedělitelná. Tady už pro byrokracii „jakožto takovou“ nezbývá místo: buď se musí včlenit, a to se vzhledem k neuvěřitelně vysokým nárokům nepodaří každému, anebo odpadnout, stát se podřízenou, opět sloužící administrativní složkou a funkcí. Podřízenou a vykonávající... Na pokraj tohoto stavu se dostala československá společnost zásluhou takových „levých“ kádrů jako byl A. Novotný. Cestu z tohoto stavu nelze najít jinak než marxistickou analýzou. A ta, i po krátkém odstupu od skutečností v československé krizi prožité napovídá:
Po celé období socialismu existuje stálé potenciální nebezpečí restaurace třídních vztahů ve společnosti, přičemž intenzita tohoto nebezpečí může za určitých okolností rychle vzrůstat. Je přitom velice naivní představovat si, že restaurace znamená návrat pupkatých kapitalistů na bílém koni. Jde přece o nebezpečí restaurace společenských a třídních vztahů, a ty mohou mít o sto let novější kabát, ba i novou tvář. Tomuto nebezpečí lze předcházet jedině tehdy, jestliže ani po celou epochu socialismu neztratíme ze zřetele třídní hledisko. Zapomínat na to, pro koho vlastně ten svět tvoříme, odmítat primární význam třídnosti, znamená ideologicky demobilizovat socialistickou společnost, pracující i jejich revoluční stranu, znamená to měnit komunistickou stranu ve stranu sociálně demokratického typu, ve stranu bernsteinovského reformismu.
Vyvarovat se nebezpečí restaurace třídních vztahů, jež po celé období socialismu potencionálně hrozí, znamená důsledně sledovat, respektovat a rozvíjet marxisticko-leninskou koncepci socialismu: socialismus, jako revoluční proces zespolečenšťování společnosti, se nejen revolucí nastoluje. Socialismus je revolucí. Marxismus jej chápe jako první, nižší stadium vývoje vznikání komunistické společnosti - tedy jako přechodné období, které revolučně přetváří oblasti lidského společenského života jednu za druhou tak, až se dospěje k celkové revoluční přestavbě celé společenské struktury a vlivem těchto nových (materiálních, objektivně působících) společenských podmínek i k revoluční přeměně („sebezrevolucionizování“!) člověka samého, jako nutného důsledku vzniku celospolečenské, globální lidské kultury.
Marxismus klade základní důraz právě na to, že - na rozdíl od všech dřívějších revolucí - je proletářská socialistická revoluce svým vlastním obsahem neustále pokračujícím procesem, který se nemůže zastavit, nemá-li se zvrátit. Všeobecně vzato, to vyhovuje myšlení tzv. „moderního člověka“, jehož současná technicko-civilizační kultura vyrostla z podloží neklidné nesebeuspokojené antické kultury, ale tento „moderní člověk“, pro kterého je heslo pokroku - pokroku za každou cenu - tedy až příliš často prostě jen pohybu, pohybu za každou cenu (a velmi často bez ohledu na to, kam vlastně ten pohyb směřuje), tento člověk ani dost dobře a často nechápe, že může a musí jít především o pokrok společenský. Totiž, že pokrok technický a parciálně vědecký vlastně ani nemusí být pokrokem, pokrokem „vůbec“, to je pokrokem celospolečenským. Komplexní vědou, která je zřejmě jediná schopná konfrontovat celospolečenské proměny s dílčími vědeckými nebo technickými činy (a která je tedy schopna být atributem pokroku) je vědecký socialismus.
Je známa teze, která říká, že socialismus, jakmile se stal vědou, vyžaduje, aby se s ním jako s vědou také nakládalo. Proč by proti tomu kdokoli a cokoli namítal? Ale je až s podivem, kolik se najde lenochů, kteří pro svou nedovzdělanost najdou tisíce výmluv a přitom se stavějí, jako by nikoli věda, vědecký socialismus, ale oni osobně - jako administrativní „vládci vědy“ byli rozhodčími vědy a pokroku. Takové novotnyády jsou zdrojem tisíců groteskních situací, které by byly k popukání - kdyby nebyly zdrojem stagnací myšlení a činů celých společenských skupin a tříd, kdyby nebyly nástrojem a činem negace revoluce, podlamováním revolučních sil v procesech jejich rozvoje, pařeništěm neproduktivního, autoritářského administrátorství, zachráncem a udržovatelem maloměšťáctví a v byrokratickém spojení s ním připravovateli a doslova strůjci mezních kritických situací, ženoucích produktivní síly společnosti místo do činů revolučních - do náruče kontrarevolučního restaurátorství. Je třeba vědět a také hlasitě říkat, že prapůvodní podloží těchto procesů, maloměšťáctví, není ani věčné a ani jednostranné. Maloměšťák není šťasten a uspokojen proto, že je maloměšťák. Opak je pravdou: je v tomto svém třídně ideologickém životním údělu rozpolcen a v kruté trhlině jeho celistvosti hyne jeho smysl života a mizí jeho vratká a chvilková štěstí. Svou lepší polovinou žádá po dějinách, aby ho vyvedly z jeho nedůstojně rozvráceného životního údělu, a pokud tak neučiní, využívá svého potenciálu sil a schopnosti mobilizovat sílu návyku a tradic do boje „o všechno a proti všem“. Prostě žije, musí žít - a dokud ho dějiny nenaučí jinak, bude žít, jak to právě půjde.
Je to pře. Neustálá, těžká, vyčerpávající: na jedné straně o maloměšťáka, o jeho lidskou hodnotu, na druhé straně proti němu. To je ta tíha dlouhodobého boje s faktickými (a i jen mentálními) pozůstatky malovýroby. Přímé nepřátele socialismu by současné světové socialistické hnutí vyřídilo během několika dnů. Ale ty sta a stamilióny maloměšťáků, kteří jsou jim ochranou, je třeba neutralizovat a získat ještě dříve, než se vůbec centru třídně nepřátelských sil lze dostat na dohled. A pak ještě: cesta od státně mocenské, revoluční porážky třídního společenství až k přetvoření společnosti do její formové a obsahové podoby společnosti komunistické - to je cesta dlouhá, těžká. V některých oblastech může trvat třeba staletí. Ale to pak chce poněkud jiné chápání smyslu lidského života, než je nabízí kapitalismus a jeho ideologie a jím preferované filosofie: Kapitalismus individualizuje člověka především proto, aby ho učinil osamělým a osamoceným bojovníkem za svou holou existenci. Jakmile zjistí, že se kterákoli intimita nebo funkce člověkova života může stát zdrojem zisku (novým polem kapitalizačního cyklu), napadá ji a zcizuje ji člověku a činí z ní věc veřejnou. Rozleptává tak vztahy lidské a nahrazuje je vztahy věcnými, předmětnými, zcizenými. Takto osamocený člověk, třeba obklopený světem věcí a lidí, se nemůže ani bránit, ani chápat smysl života jinak, než jako smysl svého, počatého a ukončeného života. Je i se svým životem zbožím, předmětem všestranného kupčení, a obraz jeho života je shodný s obrazem života věcí, jako ony je fabrikován, použit a vyhozen na smetiště ...
A přece lidský život plyne, žije v kolektivitách, je do nich vevázán, jimi je reprodukován a je reprodukuje, žije víc než sebe, neboť - přesněji - aby žil sebe, musí žít druhé a pro druhé, pokud je člověk nebo pokud jím chce být. Tady k nám pak produktivně hovoří nastřádaná moudrost staletí a tisíciletí lidské společnosti, která to věděla a která to ví a která dává tušit, že po tomto období neuvěřitelně rychlých, radikálních, revolučních proměn světa, věcí, lidí, hodnot, přijde Čas zvolnění, čas, v kterém lidé budou žít z nahromaděného potenciálu možností života, tvorby, lidské i věcné, předmětné reprodukce, z onoho potenciálu, při jehož tvorbě a hromaděni jsme a spolupůsobíme. My žijeme socialismus. To je - my žijeme revoluci.
Nám je dáno se nezastavit. Proletářská socialistická revoluce je svým vlastním obsahem nezastavitelná, je to proces, který se nemůže a nesmí zastavit na nějakém stupni, kdy by se „zdola“ požádalo a „shora“ prohlásilo, že revoluce už skončila. Jestliže není socialismus pochopen a uskutečňován jako nepřetržitě se seberevolucionizující proces, znamená to, že je popřena jeho specifická zákonitost (která je zcela a důsledně objektivní a neuprositelná), že je tato jeho zákonitost porušována, až může být zvrácena: obětí se nestává „socialismus jako takový“; obětí se stává společnost, pospolitost, která to připustila a která tedy svou vlastní vinou je odmrštěna za pomezní čáru pokroku, revoluce; taková společnost se dává na milost a nemilost sociální a lidské degeneraci.
Neporovnatelnou výhodou socialistického společenského uspořádání je schopnost mobilizace zdrojů celospolečenských sil a jejich promyšlené silové soustředění a nasazení. Právě v nejkritičtějších situacích socialistických revolucí a socialismu se tato výhoda, přednost č. 1 osvědčila v bojích s neuvěřitelně mocnějšími nepřátelskými silami.
Znamená to, že socialistická společnost si může vytyčovat velice efektivní (současně velice revoluční) krátkodobé cíle a rychle jich dosahovat: jestliže tedy například B. Engels (a Marx v jiných souvislostech), došel k závěru, že bez vyřešení bytové otázky nemůže být ani řeči o socialismu, pak komplexní, totální vyřešení bytové otázky socialistickou pospolitostí je činem stejně revolučním a dosažným, jako byla například porážka nepřítele v osvobozenecké socialistické válce. Vazba těchto a dalších krátkodobých cílů a jejich efektivního dosahování, tvoří strategii revoluce, neboť strategie světového vítězství socialistické revoluce vyžaduje takto vědecky (a to je socialisticky) rozpracovanou revoluční taktiku.
To bez vědy nelze, prostě nelze.
Nepřetržitost socialistické revoluce po několik generací je nevyhnutelná i proto, že do beztřídní společnosti nelze přejít se zátěží po tisíciletí vytvářených a pěstovaných ideologických, morálních, kulturních, zvykových a předsudkových schémat ve vědomí lidí, která převzali z třídních společností.
Prosté a jednoduché konstatování, že revolucí a socialismus můžeme dělat jen s těmi lidmi, kteří jsou, to se snadno a často po klasicích marxismu opakuje, ale daleko těžší je v konkrétních historických situacích je domýšlet. Lenin to uměl, i jiní to uměli, anebo je život k tomu donutil: tak Lenin celé důležité období před první ruskou revolucí i v jejím průběhu, i čas po ní, uzavřel úzké politické soudružství s Bogdanovem, Lunačarským a dalšími, o kterých přece věděl, že nejsou marxisty nebo že teoretický marxismus deformují, zatímco Plechanov - mimo pochybnost důsledný a zasloužilý marxista- teoretik - byl pro leninskou aktivní revoluční politiku nejen nepoužitelný, ale byl jí i vážnou a autoritativní překážkou. Teoretický konflikt Leninův s Bogdanovem a jeho druhy (konflikt tak nepochopitelný Gorkému a jím také odsuzovaný) nakonec nepřivodil úplný politický rozchod se všemi „bohostrůjci“: nicméně faktem je, že Lenin dokázal s Bogdanovem jít politicky proti Plechanovovi a s Plechanovem v oblasti teorie proti Bogdanovovi, což je důkazem nejen složitosti revoluční situace, ale i objektivním odrazem skutečného stavu vědomí revolučních sil. Neboť jedni - méně nebo vůbec nemarxisté - dovedli být v politické akci revolučnější než druzí, marxisté v teorii - a oportunisté v praxi. Jestliže v době socialismu určitá složka státně společenské byrokracie, která svým oportunismem připravila cestu restauračnímu procesu - do kterého aktivně nastoupily síly její druhé části, spojené s ekonomokraty, technokraty a špičkovou inteligencí - jestliže tato část byrokracie se v rozhodující chvíli pokusila definitivnímu dovršení restaurace zamezit, pak je tato část pro ten čas přirozeným spojencem těch revolučních sil dělnické třídy, které nehodlají restauraci připustit, a v tomto smyslu je s nimi (i přes své dřívější chyby a třeba pochybenou a třeba zcela osobní motivaci) nutno také tak jednat. A na straně druhé: jestliže se daly do pohybu technokratické a ekonomokratické společenské síly, které ucítily možnost ustavit se v třídu, pak je třeba přesně analyzovat jak a za jakých podmínek k tomu došlo, jakých chyb se vůči nim společnost (nebo její část - v každém případě politická reprezentativní administrativa a její pseudofunkční část - byrokracie) dopustila, čím jednak umožnila a jednak čím je vehnala do stavu takového odtržení se od ostatní společnosti.
Praktická náprava takových chyb je pak současně procesem napravování těch byrokratických hlav, které lze ještě napravit, nebo si vynutit jejich odchod ze scény jako sil, které škodí socialismu a revoluci, třeba jen svou neschopností - a jsou tedy objektivně nejvýhodnějšími a neplacenými, ochotnickými „agenty“ sil třídního nepřítele. Špičkovou technickou a ekonomickou inteligenci je třeba umět získat a udržet a nejen to, učinit z ní to, co obsahově, socialisticky vzato je; aktivní, revolučně přetvářející sílu - vykonavatele revoluční vůle dělnické třídy ve sféře výroby, techniky a odborné řídící práce. A nedopustit její zvratnou proměnu v sílu třídně nepřátelskou. Neboť děláme revoluci právě jen s těmi lidmi, kteří jsou.
S těmi všemi je třeba vést při o komunismus, se všemi, které je třeba pro socialismus získat, se všemi, pro které je třeba i v jejich vlastním zájmu socialismu dosáhnout, se všemi, i sami se sebou. Bez nutného a zásadního vedení ideologického boje po celou epochu socialismu, může dělnická třída - a tím i ostatní třídy - a zejména elitářské skupiny pracujících, celá socialistická společnost zakrnět v oblasti ideologie, morálky, kultury, životního stylu a slohu atd., atp., na úroveň měšťáctva. Nedbat tohoto revolučního imperativu může napomoci rozvoji těch nejnegativnějších stránek staré buržoasní mentality, jež úhrnem charakterizujeme jako tzv. manipulovaný a konsumentský typ člověka, tak jak je současnými ideology buržoasie vychvalován jako cíl společenského vývoje, ale ve skutečnosti je odcizenou karikaturou člověka, odlidštěnou sobě samému, společnosti i přírodě. Jednou ze základních povinnosti socialistického zřízení je zabezpečovat (spolu s trvalým růstem životní úrovně) i trvalé zvyšování ideové, morální a kulturní úrovně a revoluční aktivity jako základu životního stylu socialistického člověka.
Vznik a vývoj konsumentského typu jako masového jevu za socialismu není otázkou nějako nevzdělanosti nebo nevzdělatelnosti širokých vrstev, a vůbec již ne výsledek chtění nebo vlastností individuálních jednotlivých lidí. ale je to problém kvality společenského systému, je to produkt společenského systému. V případě socialistického společenského zřízení by to byl důkaz toho, že tento společenský systém přestává fungovat jako socialismus, a že jeho vedoucí složky zanedbávají základní povinnosti socialistického zřízení vůči člověku, že se toto společenské zřízení nebezpečně posunuje k novému třídnímu rozdělení společnosti, že je v pohybu restaurační třídní proces. Neboť konsumentský typ člověka (člověka ochuzeného o své všestranné lidské potřeby) je uměle produkován třídním systémem vysoce vyspělé industriální společnosti přímo za tím cílem, aby neuplatňoval a ani nemohl, nebyl schopen uplatňovat demokratické a socialistické požadavky vůči danému společenskému systému.
Socialismus lze definovat ekonomicky, politicky a filosoficky. Ekonomické hledisko předpokládá uspokojování potřeb podle míry společenských zásluh, odměnu podle vykonané práce. Politický systém socialismu vychází z revolučního obsahu socialismu a je povinen socialistický ekonomický princip zajišťovat rozdílením společenského produktu s respektem ke všem příčinným vazbám z něho plynoucím - tedy za podmínek zespolečenštění výrobních prostředků rozvíjet nový typ socialistického demokratismu založeného na dělnické a dělné třídnosti a směřující - v souladu s rozvojem výrobní společenské základny - k odstranění všech třídních rozdílů.
Filosofie si především všímá toho, že toto společenské zřízení je současně vědou (a tím, že se s ním takto nakládá, je realizovaná věda tímto společenským zřízením), a dále si všímá vztahu lidské potřeby, člověka a společenského zřízení: podle této definice je socialismus maximálním uspokojováním lidských potřeb. Vezmeme-li v úvahu, kdy tato soustava definicí vznikala, je to v pořádku, protože v požadavku a předpokladu maximálního uspokojování lidských potřeb byla obsažena jak programovost socialismu, tak i respekt k perspektivním rozvojovým potřebám společenským. V takto pojatém socialismu byl obsažen program dosažení komunismu, protože maximum potřeb znamenalo totéž co současný (nebo tehdejší) stav nad potřebu... Dnes, a v těch společenských zřízeních, která jednak těží z rozvinuté technicko-ekonomické základny, a která současně jsou zřízeními socialistickými, dostává se vývoj do takového stupně rozvoje, že už jsou - a často i v maximální míře - schopna uspokojovat lidské potřeby v určitých okruzích spotřeby a konzumu. Nerovnost takového uspokojování v jednotlivých řadách a okruzích potřeb ovšem vede (nebo aspoň směřuje) k disproporčnosti a nové konfliktnosti; nerovnost takového uspokojování v porovnání se stavem jiných oblastí světa, může vést k otupování internacionálního vědomí, a teoreticky vzato až k nové světové konfliktnosti.
Proto je užitečné předpokládat, že posláním socialismu je optimální uspokojování lidských a společenských potřeb, za maximálního vytváření podmínek pro perspektivní, komunistický rozvoj lidské společnosti. Je-li socialismus nižší fází vývoje komunistické společnosti, pak je to zřejmě správné. A nezbytné pak je, vést socialistickou při o komunismus, při o budoucnost člověka a lidstva.