Vývoj hlavního politického subjektu, který po roce 1989 reprezentuje v českém politickém spektru komunistickou, resp. neokomunistickou ideologii, lze rozčlenit do čtyř základních období. První souvisí s rolí KSČ v průběhu sametové revoluce, druhé s obdobím příprav komunistů na první svobodné volby a etablováním se v rámci pluralitního stranicko-politického systému, třetí s vnitrostranickými spory v letech 1990-1993 a čtvrté se stabilizovaným působením KSČM v usazujícím se stranicko-politickém systému v ČR. Vznik Komunistické strany Čech a Moravy jako územní organizace Komunistické strany Československa koncem března 1990 byl bezprostředně podmíněn listopadovými událostmi v roce 1989. Teprve vývoj po tzv. „sametové revoluci“ komunisty přivedl k tomu, aby spolu s mnoha dalšími změnami odstranili asymetrii způsobenou existencí Komunistické strany Slovenska jako územní organizace Komunistické strany Československa1 bez odpovídající „protiváhy“ v českých zemích. Jednou z nejvýznamnějších determinant ovlivňujících současné postavení KSČM v českém politickém spektru je právě role, kterou KSČ sehrála v průběhu sametové revoluce v roce 1989.
Listopadové události zastihly komunistickou stranu nepřipravenou na výraznou společensko-systémovou změnu. Způsob přestavby, realizovaný Husákovým a později Jakešovým vedením, nenašel (na rozdíl od Gorbačovem prosazované perestrojky) v širší československé veřejnosti odezvu. Důvodem byla především zřejmá snaha části vedení KSČ, která získala své pozice diky prosovětské angažovanosti v posrpnovém období, nepřipustit výraznější politické a ekonomické změny, takže se vlastně o přestavbu v pravém slova smyslu nejednalo. Ideje „skutečné“ přestavby by byly v mnohém podobné myšlenkám Pražského jara 1968. Samotné slovo „přestavba“ bylo sice komunistickými aparátčíky na všech úrovních hojně používáno, avšak v naprosté většině bez jasného vymezeni jeho obsahu. Navíc i ti komunisté, kteří se s myšlenkou přestavby ztotožnili (včetně Gorbačova), nebyli ochotni ustoupit ze socialistické báze (a to i v rámci „glasnosti“) a vydat se na cestu politické plurality.
Ve druhé polovině osmdesátých let však přesto docházelo k určitým mírným reformním procesům v ekonomické oblasti (vznik tzv. státních podniků, rozšiřování přidružené výroby, povolení prodeje drobného spotřebitelského zboží na burzách pořádaných řadou organizací po celé republice, povolování drobných soukromých živností apod.), byl zmírněn tlak na kulturu (což umožnilo např. pořádání řady rockových či folkových koncertů nebo natočení nekonformně zaměřených filmů apod.), v médiích se mohly objevovat i určité kriticky zaměřené reportáže vůči dříve tabuizovaným dílčím (!) nedostatkům systému. Tyto změny byly veřejností sice vnímány jako jisté povolování poměrů, jež však bylo přisuzováno spíše Gorbačovovi než československým komunistům. Výše zmíněné drobné reformy navíc např. z regionálního hlediska nenacházely stejné pochopení u jednotlivých okresních či krajských stranických či státních orgánů.
Postoje, zaměřené proti přílišným reformám, nacházely výraznou odezvu i u určitých částí členské základny KSČ. Valná část členů byla ve straně z osobních prospěchářských důvodů. Tato pozice však mnohé členy nutila, aby své „vyzískané pozice“ hájili nejenom tvrdou „proti-disidentskou“ rétorikou či požadavky na „vypořádání se s protisocialistickými silami“, ale i skeptickým (na veřejnosti nedeklarovaným) odporem vůči přestavbě jako takové. Charakteristické byly podobné protireformní tendence např. v řadě akademických oborů, kde se u čelných pracovníků spjatých s profesním postupem v době normalizace projevoval i strach z možnosti „osobní újmy“ způsobené případným návratem výraznějších odborníků, vyhozených v počátcích normalizace.
Fakticky rezervovaný vztah k přestavbě měli i někteří skutečně přesvědčení komunisté. Tato skupina „pravověrných“, soustředěných převážně v „autentické“ dělnické třídě či pedagogické a kulturní sféře na nižších úrovních, přestavbu sice nemusela přímo odsuzovat, představovala si ji však spíše jako vymýcení některých negativních jevů, které „reálný socialismus“ provázely a neodpovídaly deklarovanému marxisticko-leninskému ideálu socialistické společnosti (veksláctví, korupce, protekce, zneužívání funkcí vedoucími pracovníky apod.). Změny v ekonomické sféře či aktivity protirežimní opozice však byly chápány jako ohrožení socialismu (tj. „nejvyšší nezpochybnitelné hodnoty“), a proto bylo např. „pouhé“ rozhánění palachiády obušky či zavírání disidentů na málo let do běžných vězení těmito lidmi vnímáno jako nepochopitelně mírné. Řada takto orientovaných členů subjektivně nechápala, proč nejsou použity „odpovídající“ prostředky (střelba, tresty smrti apod.). Podobné názory však byly u některých lidí, kteří např. prošli rodinnou ideologickou výchovou a byli celý život přesvědčováni o „zrůdnosti“ kapitalismu a revizionizmu, vcelku pochopitelné, a nedostatek kritického myšlení a přísunu objektivních informací je přiváděl k výše uvedeným názorům, které od padesátých let neprošly v rámci některých rodin či stranických nebo pracovních kolektivů žádným vývojem.
Naproti tomu množství komunistů, kteří byli soustředěni především ve vyšší ekonomické sféře (vedení podniků, ekonomická ministerstva, zahraniční obchod apod.) a stranickou legitimaci brali jako „záruku kariéry“, postupně zjišťovalo, že v případě výraznější změny poměrů by mohli dosáhnout většího osobního uznání a společenského statutu, než ve společnosti navenek deklarující a vyžadující egalitářské postoje. Především v mimopražských oblastech však snahu některých exponentů této části pacifikovaly jednak obavy z možné ztráty zatímních jistot a jednak strach z otevřeného střetu s „tvrdým“ normalizačním proudem.
V části vedení strany a státu (včetně některých struktur Státní bezpečnosti) však začalo sílit přesvědčení, že určité výraznější reformy (na bázi „demokratičtějšího“ socialismu) jsou nezbytné nejenom s ohledem na tlak, resp. ztrátu podpory dosavadního politického stylu ze sovětské strany, ale i s ohledem na perspektivu výraznější osobní profilace některých stranických představitelů a odpovídajících výměn na vedoucích postech.2
Změny by mohly narušit i rostoucí pasivitu mnoha členů KSČ a alespoň částečně napravit reputaci strany v širší veřejnosti, jejíž zvětšující se část byla nespokojena nejenom se stranickým Jakešovým vedením, ale i se systémem jako takovým (byť se např. i v listopadovém období, především v mimopražských „dělnicko-hornických“ regionech, nedá ani u nestraníků jednoznačně hovořit o plošné podpoře úplného „zrušení“ socialismu). Ortodoxní členové vedení strany ani aktivní protireformní komunisté na nižších úrovních nedokázali dobře zhodnotit situaci v zemi. Deklarovaný odpor různých základních organizací či brigád socialistické práce proti pražským demonstracím a podpisovým aktivitám měl sice prostor na stránkách tisku, avšak neodrážel reálný stav společenských nálad.3 Přesto je třeba vidět, že i v období „pozdní přestavby“ v Československu existovala relativně silná základna exponentů KSČ na nižších úrovních, kteří vyvíjeli značnou osobní aktivitu pro udržení dosavadního stavu a pokoušeli se pro tento účel (byť mnohdy nevybíravými způsoby) mobilizovat větší okruhy osob - podpisové akce proti Několika větám, přijímání různých stanovisek, udržování aktivní činnosti LM apod.).
Jestliže bychom hledali v předlistopadové KSČ „zdroje“ současné členské základny KSČM, našli bychom je především v „dimenzi členstva“, v níž se prolínalo jednak skutečné přesvědčení o správnosti marxismu-leninismu (resp. jistého ztotožnění „dobrého“ s komunismem a „špatného“ se vším ostatním) a jednak zabezpečení takového společenského a materiálního statutu pro příslušníky určitých skupin či profesí, který by v jiném režimu a jiném společensko-politickém uspořádání nebyl možný. Ze skupin, kterým předlistopadový režim umožňoval získávat statut neodpovídající jejich produktivitě práce i objektivnímu společenskému zařazení, se rekrutuje i velká část současné voličské základny KSČ.
Před začátkem listopadové revoluce bylo v zásadě možné mezi členy Komunistické strany Československa vysledovat několik druhů postojů, jejichž rozdělení však bylo nezřetelné a které se často vzájemně překrývaly. Razantní změnu k pluralistickému systému politických stran a tržnímu hospodářství však žádný nedeklaroval a s největší pravděpodobností ani nechtěl. Např. i kritické Adamcovy aktivity se týkaly především ekonomické báze, a nikoliv politických aspektů. Reformní „přestavbové“ myšlenky se v mnoha směrech dostávaly do „společného pole“ s cíli Pražského jara, které však všechny vedoucí články strany odmítaly uznat za pozitivní proces, protože by ztratily opodstatnění zisku svých pozic v normalizačním období. Paradoxně tak mnohé z nich více „strašila“ existence Obrody, jejíž představitelé si dělali ambice na zisk postů v KSČ na úkor normalizátorů, než působení nesocialistických opozičních skupin, u nichž si možnost získání reálného vlivu nepřipouštěli. Důsledkem byl i neúspěch kontaktů Obrody4 s představiteli KSČ. Velká část strany byla vlastně „ideově paralyzována“, protože v případě uznání některých historických chyb a skutečné realizace reforem by se zhroutila celá koncepce poválečného výkladu dějin a z ní vyplývající role stávajících exponentů KSČ. Proto byla vnější rétorika KSČ (přes časté užívání slova přestavba a jisté zvýraznění „neplánových“ aspektů ekonomiky) fakticky zakonzervována v normalizačním období, především pokud jde o oblast politických demokratizačních změn. Aktivity opozičních skupin byly vnímány jako vysloveně nepřátelské. V tomto směru je nezanedbatelná i „psychologická“ skutečnost, že případným uznáním některých argumentů disidentského hnutí (se kterým se navíc v nezkreslené podobě neměla naprostá většina členů KSČ možnost seznámit) by se přesvědčeným komunistům zhroutilo celoživotní subjektivní pojetí světa i odůvodnění vlastních aktivit vůči bezprostřednímu okolí, což ve spojení s obavou o ztrátu vydobytých životních jistot vedlo k nekompromisním protireformním postojům, popř. nanejvýš k podpoře mírných reforem. Komunistická strana Československa jako celek nebyla v roce 1989 veřejností vnímána jako spolutvůrce demokratizačního procesu (na rozdíl od Maďarska či Polska) a i ti členové jejího vedení, jimž byly určité reformní snahy přisuzovány (především předseda vlády Adamec), se nositeli „naděje“ lidu nestali. KSČ odmítla i revizi postojů k Pražskému jaru 1968 a zapojení jeho exponentů do své činnosti, čímž promarnila alespoň určitou šanci reálně přesvědčit o ochotě k reformám veřejnost, v jejíž významné části hrál odkaz Pražského jara důležitou roli.5
Samotný 17. listopad 1989 z hlediska změny postojů vedení KSČ i členské základny ještě nepředstavoval výrazný mezník. Demonstrace studentů nebyla před jejím uskutečněním chápána jako příliš významná, a to jak disentem (jehož čelní představitelé se jí nezúčastnili a dokonce pobývali mimo Prahu), tak i oficiální státní mocí. Jak konstatuje Milan Otáhal: „Žádná opoziční skupina ani nezávislí studenti neplánovali 17. listopad jako konfrontační akci, která by mohla vést k pádu komunistického režimu. Přesto se tak stalo...“. Mediální informace o páteční demonstraci se 17. a 18. listopadu s výjimkou Lidové demokracie a Svobodného slova příliš nelišily od zpráv o demonstracích v říjnu, srpnu či lednu. Události byly ještě v neděli 19. listopadu oficiálními představiteli bagatelizovány a jejich výraznější odezva na veřejnosti byla vysvětlována jako neadekvátní reakce na lživou zprávu o smrti studenta Jana Šmída. Avšak již v sobotu 18. 11. vyhlásili studenti časově neomezenou stávku a na 27. 11. 1989 od 12.00 do 14.00 generální stávku.6 Večer téhož dne uvedené požadavky podpořili i pražští herci. Tyto kroky byly na československé politické scéně novinkou. 19. listopadu bylo založeno Občanské fórum jako organizace, která sdružovala většinu revolučních skupin a proudů včetně zástupců nekomunistických stran Národní fronty.7 OF formulovalo své první požadavky na odstoupení členů ÚV KSČM spojených s intervencí v roce 1968 a s policejními zásahy v Praze, na vyšetření zásahů a na propuštění politických vězňů.8 Přestože se tedy na páteční demonstraci 17. listopadu řada opozičních skupin i jejich představitelů nepodílela, během víkendu se dokázala mobilizovat a přinejmenším dílčím způsobem pochopit význam společenských pohybů, čemuž uzpůsobila své aktivity. Je důležité si uvědomit, že již demonstrace 17. 11. byla skutečně masová a zúčastnilo se jí cca 50 tisíc lidí (z nichž samozřejmě ne všichni došli na Národní třídu). Následné ohlasy slibovaly mnohem větší zapojení širších vrstev občanů (rozhořčených i nepravdivou zprávou o úmrtí studenta Jana Šmída). Od linie KSČ se v neděli odklonilo i pražské vedení SSM. Přesto ještě 19. listopadu nebyli nejvyšší funkcionáři KSČ ve větší míře znepokojeni. Předsednictvo ÚV KSČ se sešlo až v neděli 19. listopadu 1989 večer. Podle M. Otáhala, odkazujícího na výpověď M. Jakeše, považovalo celou záležitost se zásahem 17. listopadu za politováníhodnou událost, která se neměla stát.9 Přesto však podporovalo aktivity bezpečnosti a odmítalo ze zásahu a následných studentských požadavků vyvodit jakékoliv důsledky.
Výrazným zlomem se i pro komunisty stalo pondělí 20. listopadu, když se v Praze uskutečnila masová demonstrace a revoluce (je-li tak možné listopadové události označit) pronikla do řady větších měst a vysokých škol v celé republice. Bylo jasné, že společenská situace je vážná a vyžaduje nestandardní řešení. Vedení KSČ mělo, pokud nadále chtělo hrát výraznou roli, v zásadě na výběr dvě možnosti - buď použitím násilných prostředků celé revoluční hnutí potlačit, a nebo ihned přistoupit na jeho požadavky a umožnit tak alespoň části KSČ, aby se stala aktivní proreformní součástí dění. Pro KSČ však byla od 17. do 24. listopadu charakteristická pasivita.
Snahy o násilné potlačení revoluce existovaly. Do Prahy začaly být 21. 11. svolávány jednotky Lidových milicí, což však vyvolalo takové rozhořčení veřejnosti, že byly již následující den odvolány. Na zasedání ÚV Národní fronty 22. 11. jeden pracovník požadoval zásah ozbrojených sil. K ozbrojenému řešení byly připraveny především armádní kruhy soustředěné kolem ministra národní obrany M. Václavíka i části členů ÚV KSČ. Václavík prosazoval „čínskou cestu“ řešení krize. Na poradě velitelů vojenských okruhů, armád a divizí 23. 11. byla na MNO konzultována možnost vyčlenění zvláštních jednotek armády pro zásah. Vedení armády ještě 24. 11. kontrolovalo síly pro akci Zásah a současně připravovalo akce Vlna (obsazení rozhlasu a televize a zajištění jejich provozu vojáky) a Norbert (internace devíti a půl tisíce odpůrců režimu). Podle M. Otáhala armádní představitelé dávali politickému vedení najevo, že armáda je ochotna pro udržení socialismu zasáhnout, avšak čekali na rozhodnutí ÚV KSČ. Nejvyšší funkcionáři se ale násilného řešení obávali.10 Odezvu však snahy o ozbrojené potlačení revoluce nacházely i u některých řadových členů strany, jejichž množství je dnes již nezjistitelné. Protirevoluční aktivity se ve dnech 20. - 24. 11. projevovaly i snahou vedení řady podniků zabránit kontaktu studentů a herců s dělníky a úsilím „filtrovat“ informace v médiích.
Mnoho ostatních členů KSČ se již alespoň subjektivně přidalo na stranu revolučního proudu. Ve vedení strany začal aktivní politiku dialogu prosazovat L. Adamec. Díky iniciativě MOST a svému poradci Krejčímu se sešel 21. 11. s představiteli OF, i když napoprvé odmítl přijmout Václava Havla. Dal záruku, že proti revoluci nebude použito násilí. Vyjadřoval se však proti generální stávce. Důležité je uvědomit si, že Adamec jednal sám za sebe bez mandátu ÚV nebo Předsednictva ÚV,11 i když fakticky zůstával na komunistických pozicích a jeho přístupy neodrážely mínění demonstrujících. Jedním z nejvýznamnějších požadavků bylo ostatně od prvních revolučních dnů vypustit ústavní článek o vedoucí roli strany.
To, že se ÚV nesešel krátce po „rozhýbání“ událostí, bylo velkou chybou komunistů, protože nemohli zaujmout žádný relevantní postoj, který by nasměroval i další aktivity věrné členské základny. Teprve 22. 11. svolalo předsednictvo Ústřední výbor KSČ na pátek 24. 11. Na tomto zasedání ÚV probíhajícím v situaci, kdy docházelo k rozhodujícím společenským pohybům, mnoho jeho členů jednalo zcela odtrženo od reality a přijeté závěry neodpovídaly požadavkům veřejnosti. Na zasedání podal demisi z funkce člena předsednictva i předsedy vlády Ladislav Adamec. ÚV se nakonec po dlouhé diskusi12 rozhodl řešit vzniklou situaci výměnou funkcionářů. Ve večerních hodinách oznámil M. Jakeš, že členové předsednictva, sekretariátu a tajemníci dali své funkce k dispozici. Z předsednictva ÚV odešli nejzkompromitovanější členové jako M. Jakeš, G. Husák či J. Fojtík, ale členem předsednictva zůstal v Praze nejvíce nenáviděný M. Štěpán.13 Novým generálním tajemníkem byl zvolen K. Urbánek, který nedokázal formulovat jasná a konzistentní stanoviska a jehož osobnost byla charakteristická nedostatkem charismatu a rozhodnosti. ÚV KSČ ve svém usnesení z 24. 11. uvedl, že „... další stupňování napětí ve společnosti ohrožuje socialismus v naší zemi...“14
Vyjádřil politování nad událostmi 17. listopadu 1989 a prohlásil, že zákrok je nutno považovat za politickou chybu. Bylo požadováno důsledné vyšetření a stanovení odpovědnosti.15 Reakce ÚV byla vnímána jako nedůsledná, opožděná a s ohledem na řadu formulací nedůvěryhodná. Kritika se soustředila především na nedostatečnou personální výměnu (zvláště na osobu Miroslava Štěpána).
Všeobecný nesouhlas s výsledky zasedání způsobil, že se 26. 11. sešel ÚV KSČ znovu. Karel Urbánek zde oznámil, že Miroslav Štěpán požádal o uvolnění z členství v Ústředním výboru.16 Rezignovali rovněž Lenárt a Zavadil. 26. 11. vzal Ústřední výbor na vědomí informaci o dialogu se zástupci Obrody a Občanského fóra s tím, že v něm bude pokračováno.17 Je jistě zajímavé, že z hlediska pořadí, v němž byly tyto politické subjekty uvedeny, považoval ÚV KSČ za důležitější jednání s Obrodou než s OF (Obroda však otevřela s KSČ dialog jako první). ÚV se v usnesení rovněž rozhodl svolat na 26. ledna 1990 mimořádný sjezd KSČ, což bylo později změněno. Předsednictvo ÚV bylo sice doplněno o některé členy „zezdola“, tj. z dělnických profesí apod., avšak k zásadnější personální obměně nedošlo.
O víkendu 25. - 26. 11. proběhl v Praze i aktiv předsedů ZO KSČ, kteří sice kritizovali vedení vlastní strany, avšak většinou nebyli ochotni vzdát se svých mocenských ambicí. 26. 11. se fakticky zhroutily i „revoluční ambice“ Ladislava Adamce. Ten vystoupil na masové manifestaci na Letné, kde zpochybnil nutnost generální stávky, za což byl odměněn pískotem. Odmítnutí jeho vystoupení v přímém televizním přenosu demonstrujícími masami dalo výraznou ránu jeho „reformnímu image“. S ohledem na skutečnost, že byl chápán jako komunista, který reprezentuje nejreformnější prvky ve straně, to znamenalo i potvrzení polarizace my (OF+reformní síly) - oni (komunisté).
Masová generální stávka dokázala většinovou veřejnou podporu revolučního proudu a zatlačila KSČ do výraznější defenzívy. 29. 11. Federální shromáždění zrušilo ústavně zakotvenou vedoucí roli KSČ (Ústavní zákon č. 135/1989 Sb.). Část vedení KSČ (mj. Vasil Mohorita) vyzvala tentýž den na zasedání komunistického aktivu v Praze k vyloučení všech zkompromitovaných členů ze strany. Již den předtím začala vážná jednání OF a premiéra Adamce, která postupně určovala nejen podobu nové vlády, ale i způsob změny celého politického režimu.
Defenzivní role KSČ byla sice zřejmá, avšak komunisté dokázali během prosince řadou kroků udržet významné pozice, k čemuž napomohly jak „konstruktivní“ postoje OF a snaha nevyhrotit konfrontaci, tak i vlastní „ústupová strategie“.
Již 27. 11. se od KSČ odštěpilo tzv. Demokratické fórum komunistů, které ve svém prohlášení odsoudilo politickou linii stávajícího vedení KSČ. Existuje však i dokument z 26. 11. 1989 s názvem „Praktiky KSČ pro boj s Občanským fórem. Instrukce řadovým členům KSČ a ZO KSČ“‘ kde se uvádí:
V tomto kontextu je možné vnímat založení Demokratického fóra komunistů i jako „krycí manévr“, který však byl neúspěšný.
Širší ohlas nevyvolalo ani rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ z 27. a 30. listopadu 1989 objektivně posoudit události z roku 1968 a 1969 včetně okolností vstupu cizích vojsk do Československa. Ze strany předsednictva ÚV KSČ rovněž vzešla iniciativa, aby sovětské vedení přehodnotilo svůj názor na 21. srpen 1968 a celý další vývoj, což se stalo ve vystoupení M. Gorbačova při jednání s G. Bushem na Maltě. Strana prezentovala nový pohled na „Poučení z krizového vývoje“ a zaujala vstřícný postoj k vyloučeným a vyškrtnutým členům strany po roce 1969, z nichž někteří se již zúčastnili prosincových obvodních a okresních konferencí strany.19 Tento fakt mj. dokazoval, že hnutí Obroda jako součást OF se svým programem demokratického socialismu neuspokojovalo všechny „osmašedesátníky“ a někteří z nich stále viděli budoucnost v komunistické straně.
7. 12. byli z KSČ předsednictvem ÚV vyloučeni M. Jakeš a M. Štěpán (což zřejmě bylo v rozporu se stanovami, avšak pro vedení KSČ bylo účelové zbavit se těchto dvou nejzkompromitovanějších prominentů).
Hlavní pozornost KSČ (a federálního premiéra Adamce) i OF se soustředila na jednání o rekonstrukci vlády. Když byla 3. prosince představena Adamcova20 tzv. federální vláda 15:5, vzbudilo to vlnu nevole. Ve dvacetičlenné vládě byli pouze tři nestraníci a po jednom zástupci ČSS a ČSL. Dokonce i předsednictvo ÚV KSČ navrhovalo, aby ve federální vládě byla jen polovina členů KSČ. Nové složení vlády však uvítali představitelé politických stran a organizací sdružených v NT. Na svém shromáždění 3. 12. sice přijali rezignaci M. Jakeše na funkci předsedy ÚV NF ČSSR a R. Rohlíčka na funkci místopředsedy, ale novému složení vlády L. Adamce vyslovili podporu.21
V úterý 5. prosince jmenovalo předsednictvo České národní rady na návrh předsedy vlády ČSR nové členy české vlády. Z celkového počtu 17 ministrů bylo osm komunistů, po dvou zástupcích ČSL a ČSS a pět nestraníků. OF tentýž den prohlásilo, že složení české vlády vidí jako výrazný krok kupředu.22
OF však žádalo výraznější změny a přistoupilo na další jednání s KSČ. Fórum předložilo požadavky na složení federální vlády, v němž by OF a VPN zaujaly sedm křesel a zároveň doporučilo do vlády tehdejšího komunistu Vladimíra Dlouhého. 7. prosince 1989 podal Ladislav Adamec demisi z funkce federálního premiéra s cílem, aby byl zvolen prezidentem, a na funkci nového premiéra doporučil Mariána Čalfu. Během Čalfových jednání s představiteli reformních subjektů 9. prosince zástupci OF, VPN a studentů mj. ostře odmítli účast členů Obrody v nové vládě, jmenovitě Č. Císaře.23 Přesto bylo nakonec v tento den dosaženo konsensu.
V neděli 10. prosince 1989 ve 13.00 prezident G. Husák na návrh designovaného předsedy federální vlády M. Čalfy odvolal z funkce první místopředsedy federální vlády B. Urbana a P. Hrivnáka a tyto další členy vlády: J. Žáka, L. Vodrážku, J. Johanese, F. Pince, J. Stejskala, A. Šebka, F. Reichla, A. Krumnikla, J. Algayera a V. Rotha. Nová vláda, kterou vzápětí prezident jmenoval, měla 20 členů, z toho devět za KSČ, po dvou za ČSL a ČSS a sedm členů bez politické příslušnosti. Složení vlády národního porozumění bylo následující : M. Čalfa (KSČ), předseda, V. Komárek (KSČ)24‚ 1. místopředseda, J. Čarnogurský (bezp.) - 1. místopředseda, F. Pitra (KSČ) - místopředseda, F. Reichel (ČSL) - místopředseda, V. Dlouhý (KSČ) - místopředseda, J. Hromádka (bezp.) - místopředseda, O. Burský (ČSS) - místopředseda, J. Dienstbier (bezp.) -ministr zahraničních věcí, M. Vacek (KSČ) - ministr národní obrany, V. Klaus (bezp.) - ministr financí, P. Miller (bezp.) - ministr práce a sociálních věcí, A. Barčák (KSČ) - ministr zahraničního obchodu, F. Podlena (KSČ) - ministr dopravy a spojů, L. Vodrážka (KSČ) - ministr paliv a energetiky, K. Kořínková (bezp.) - ministryně - předsedkyně Výboru lidové kontroly, L. Dvořák (ČSS) - ministr pověřený řízením Federálního cenového úřadu, R. Martinko (bezp.) - ministr vlády, R. Sacher (ČSL) - ministr vlády. Řízením ministerstva vnitra byli dočasně pověřeni předseda vlády a dva místopředsedové, V. Komárek a J. Čarnogurský. Funkce jednoho z místopředsedů byla obsazena až dodatečně budoucím předsedou slovenské vlády M. Čičem. Poté, co noví členové federální vlády složili do rukou prezidenta ústavou předepsaný slib, oznámil G. Husák dopisem Předsednictvu FS, že odstupuje ze své funkce. Na odpolední tiskové konferenci seznámil veřejnost se složením federální vlády nový premiér M. Čalfa. Uvedl, že jedním z hlavních úkolů nové vlády je „udělat vše pro přípravu svobodných a demokratických voleb.“ V. Havel tentýž den na mítinku na Václavském náměstí prohlásil, že devět členů nové federální vlády se těší přímé podpoře OF.25
Vytvořením vlády národního porozumění a odstoupením prezidenta Husáka skončila významná fáze revoluce. Komunistická strana Československa se po celou dobu listopadových událostí nacházela ve výrazné defenzivě. Kroky, které podnikala směrem k dialogu a demokratizaci, byly vynucovány nátlakem lidu a nevycházely ze strany samotné. Teprve pod nátlakem revolučních sil KSČ začala měnit svoji strategii a reformněji orientovaným členům vedení (Adamec, Mohorita) se otevřela možnost pro realizaci osobních ambicí i pro vytváření „přijatelnějšího image“ KSČ. Přesto komunisté z první fáze revoluce nevyšli „zcela zničeni“. Dialog u kulatého stolu jim umožnil zachovat až do prvních svobodných voleb významné vládní a parlamentní pozice, vedoucí představitelé OF uznali legitimitu existence KSČ i s jejím názvem a vedením, které většinou pocházelo z vyšších a středních příček předlistopadové stranické elity. V rámci dialogů u kulatého stolu se představitelé OF neodvážili vnést požadavky na rozpuštění či zákaz KSČ, což by byl samozřejmě krok spojený s řadou komplikací, který by mohl vést k vyhrocení situace,26 avšak zároveň by v případě realizace ihned po revoluci umožnil vyřešit řadu problematických aspektů polistopadového vývoje. Nicméně toto konstatování je ahistorické a autoři jsou si vědomi skutečnosti, že existence „přejmenovaných komunistů“ či výraznější přechod členstva KSČ k jiným levicovým stranám by přinesly mnoho odlišných problémů.
Na druhou stranu je mj. i s ohledem na budoucí osobní kariéry několika členů vlády národního porozumění vidět, že řada „listopadových a prosincových“ reprezentantů KSČ se dříve či později přiklonila ke zcela odlišným politickým subjektům. Dialogy u kulatého stolu byly spíše dialogy s „momentální mocí“ (reprezentovanou vysokými vládními a stranickými představiteli, kteří se díky svému předchozímu působení ve vysoké komunistické stranické a vládní garnituře stali zástupci „přijatelnějších“ komunistických struktur) než s KSČ jako politickou stranou. V revolučním období, kdy byla členská základna KSČ rozdělena (mj. se řada „kariéristů“ začala zbavovat stranických legitimací) a zmenšovala se co do počtu aktivních členů, bylo nemožné zjistit a artikulovat zájmy, na nichž by se celá členská základna shodla (přestože se 9. a 10. prosince konaly okresní a obvodní konference KSČ a KSS). I Milan Otáhal v této souvislosti konstatuje, že Ladislav Adamec se od počátku distancoval od vedení KSČ a snažil se kolem sebe vytvořit druhé mocenské centrum.27 Za relativně úzkou skupinou Adamcových vyjednavačů a paralyzovaného předsednictva ÚV KSČ se však začínají formovat struktury, které provedly komunistickou stranu počátečním obdobím devadesátých let. Prvním výrazným mezníkem se stal mimořádný sjezd KSČ konaný ve dnech 20. -21. 12. 1989.
Přestože původně se měl na základě usnesení ÚV z 26. 11. 1989 mimořádný sjezd KSČ konat koncem ledna 1990, rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ 12. 12., že situace vyžaduje svolání na termín dřívější. Jedním z důvodů bylo i uvědomění si faktu, že stávající ústřední výbor již nemá důvěru členské základny, a proto tento orgán již nebyl svoláván. Termín sjezdu byl stanoven na 21. 12. 1989 v Praze.
Delegáti sjezdu museli vyslat určité reformní signály, aby nadále byli schopni udržet legitimitu KSČ. Mimořádný sjezd se omluvil celé společnosti za stav, do něhož ji komunistická strana přivedla. Přijal Akční program strany, který mj. zrušil platnost Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti v letech 1968-1969. V akčním programu vyjádřili komunisté snahu přeměnit KSČ v moderní politickou stranu, jejímž cílem je vytvoření sociálně spravedlivé, humánní společnosti, dále se distancovali od stalinského modelu strany a společností a vyslovili se pro vytvoření právního státu na principech pluralitní demokracie.28 Sjezd adresoval omluvný dopis těm, kteří byli postiženi normalizační politikou po srpnu 1968. Rozhodl o pozastavení členství více než třiceti bývalým čelným funkcionářům strany, ustanovil komisi pro objektivní posouzení odpovědnosti za krizový vývoj ve straně a společnosti. Akční program nastínil novou podobu komunistické strany z hlediska její organizační výstavby včetně důsledné federalizace, rozhodl o postupném řešení majetkových a hospodářských poměrů KSČ. Mimořádný sjezd také přijal prozatímní organizační řád KSČ, rozhodl o zrušení krajských orgánů KSČ, rozpustil Lidové milice, zvolil nové orgány strany.
Předsedou Komunistické strany Československa se stal Ladislav Adamec, prvním tajemníkem ÚV KSČ Ladislav Mohorita. Sjezd zvolil i 140-členný Ústřední výbor KSČ, 27-člennou ústřední kontrolní a revizní komisi a jejím předsedou Karla Urbánka a 29-člennou redakční radu Rudého práva, které přestalo být tiskovým orgánem ÚV KSČ a stalo se listem celé strany.29
Ve srovnání s obdobnými „porevolučními sjezdy“ v dalších postkomunistických zemích v Československu nedošlo ke změně, popř. doplnění názvu strany. Např. východoněmecká Socialistická jednotná strana (Sozialistische Einheitspartei) na mimořádném sjezdu 17. 12. 1989 doplnila název na Socialistická jednotná strana - Strana demokratického socialismu (Sozialistische Einheitspartei - Partei des Demokratischen Sozíalismus - SED-PDS) a v únoru 1990 první část zcela vypustila.30 7. 10. 1989 bylo na XIV. sjezdu odhlasováno rozpuštění Maďarské socialistické dělnické strany, tentýž den delegáti svazu založili Maďarskou socialistickou stranu.31 27.- 30. ledna 1990 se konal XI. sjezd Polské sjednocené dělnické strany, na němž došlo k jejímu rozpuštění, což umožnilo vznik několika nových stran majících vazbu na někdejší „státostranu“.32 V Československu působilo nepřejmenování o to kontroverzněji, že strana měla přímo v názvu slovo „komunistická“.
Mimořádný sjezd KSČM nebyl „sjezdem dogmatiků“ v tom smyslu, že by se na něm udržela celá předlistopadová garnitura a byla by odmítnuta listopadová revoluce. Avšak usmiřující „reformní formulace“ nemohly zakrýt skutečnost, že do čela strany byli zvoleni lidé úzce spjatí s předlistopadovým režimem - bývalý federální premiér Adamec či předseda SSM Mohorita, byť se oba snažili profilovat jako reformátoři. Za nimi však nestála početná, reformně naladěná základna; v debatě na sjezdu mj. vystoupila i řada neostalinistů a lidí, kteří si nebyli schopni uvědomit historickou porážku KSČ ani její příčiny. Delegáti většinou neměli pocit, že by se měli zříkat svého názvu, a nepovažovali revoluční vývoj a požadavky OF za adekvátní. V situaci, kdy byla KSČ uznána Občanským fórem jako síla, s níž je nutno jednat, se mohla připravovat jak na první svobodné volby, tak i na další existenci (a do určité míry i vyčkávat vývoje mezinárodní situace).
Řada osobností, které by mohly komunistům pomoci získat větší přízeň, odešla do jiných subjektů. Charakteristické je toto konstatování především pro Valtra Komárka a Vladimíra Dlouhého, kteří před listopadem patřili ke skutečnému reformnímu proudu v KSČ. Komárek přitom údajně ještě několik týdnů po listopadu počítal s možností, že by mohl sehrát významnou roli v reformně komunistickém hnutí a jeho příklon k OF nebyl jednoznačný.33 Výsledkem odchodu řady expertů z ekonomické a průmyslové sféry z řad KSČ přišli komunisté o možnost získávat voličské hlasy poukazem na dostatek odborníků ve vlastních řadách. Ladislav Adamec rozehrál v průběhu sametové revoluce „vlastní hru“, na jejímž závěru chtěl obsadit buď místo federálního premiéra v „ekonomicky liberálnějším socialismu“, anebo československého prezidenta. Vývoj jej však předurčil pouze do role předsedy Komunistické strany Československa, která ztratila na mocenském významu. Jeho volbu lze zpětně hodnotit jako krok, který již neodpovídal „požadavkům doby“. To, že se KSČ v bezprostředně polistopadovém období zbavila několika protagonistů normalizace, nelze vykládat jako výraz úplné reformy strany34 ‚ ale spíše jako účelový krok zajišťující obhajobu vůči předpokládaným ideovým a volebním útokům ze strany politických oponentů. Ideová profilace řady lidí, kteří se na přelomu let 1989/1990 krátce dostali do vedení strany, spočívala důsledně na marxisticko-leninských pozicích. Nezanedbatelnou roli začaly však již v tomto období hrát i osobní ambice řady „nových tváří“ v KSČ, protože bylo zřejmé, že určitou pozici bude strana v československém politickém systému mít i nadále.