2. VÝVOJ KSČ A KSČM PO ROCE 1989

2.2. KSČ a první svobodné volby

Komunistická strana Československa přišla o ústavně zakotvené vedoucí postavení ve společnosti, přistoupila pod nátlakem reformních sil na výrazné zastoupení reprezentantů OF/VPN ve vládě, 29. 12. 1989 byl Václav Havel zvolen československým prezidentem (ačkoliv jej zvolilo celé FS včetně komunistických poslanců, nelze mluvit o faktické podpoře KSČ jeho kandidatuře). Vedle vlády měli komunisté až do prvních svobodných voleb silné pozice i v zastupitelských orgánech, přestože na základě dohod u kulatého stolu odstoupila řada zkompromitovaných poslanců, kteří byli nahrazováni jinými.³⁵ Především počátkem roku 1990 došlo k řadě kooptací poslanců. Přitom však nebyli dosazováni pouze reprezentanti OF, ale došlo i k výměnám „nepřijatelných“ komunistů za „nové tváře“ strany. Tímto způsobem např. mohl začít svoji politickou kariéru Miroslav Grebeníček, který 30. 1. 1990 nahradil Věru Pechovou na postu poslance Sněmovny lidu Federálního shromáždění. 27. 2. 1990 se stal poslancem SL FS Jiří Maštálka, 30. 1. 1990 Vasil Mohorita atd. Změny v zastoupení komunistů ve Federálním shromáždění od 29. 11. 1989 do konce volebního období ukazuje následující tabulka převzatá z rozsáhlejšího schématu sestaveného F. Cigánkem:

Tab. 4: Mandáty KSČ ve FS v průběhu kooptací

Vysvětlivky:

A: Rozdělení mandátů k 29. 11. 1989
B: Poslanci, kteří byli zvoleni do FS před 29. 11. 1989 a zůstali jeho členy až do konce V. volebního období.
C: Poslanecké mandáty, jejichž nositelé byli po 29. 11. 1989 (až do 17. 4. 1990) odvoláni nebo rezignovali, z toho
C1: uvolněné mandáty, které byly obsazeny původní politickou stranou.

Pramen: Cigánek, F. a kol: Kronika demokratického parlamentu 1989-1992. Cesty, Praha 1992, str. 49.

V období do voleb 1990 zůstali komunisté etablovanou parlamentní silou. Komunistům rovněž pomohlo 23. 1. 1990 realizované přijetí tzv. „malého“ zákona o politických stranách (15/1990 Sb.). Na jeho základě se stranami již vzniklými (které nemusely žádat o evidenci MV) staly Československá strana lidová, Československá strana socialistická, Demokratická strana, Komunistická strana Československa a Strana svobody a již vzniklými politickými hnutími Občanské fórum a Veřejnost proti násilí. Tento zákon byl dalším - právním - uznáním legitimity existence KSČ.

Jak již bylo uvedeno, na mimořádném prosincovém sjezdu bylo rozhodnuto vytvořit územní organizaci KSČ v Čechách a na Moravě. Tento krok se dostal počátkem roku 1990 do souladu se vzrůstajícími nároky slovenské části federace na větší samostatnost, čemuž by odpovídalo i pojetí KSČ jako společné organizace dvou národních komunistických stran. Vedení Komunistické strany Slovenska bylo sice v průběhu listopadových událostí stejně ortodoxní jako pražské vedení, avšak poté dokázalo rychleji reagovat na společenskou situaci. Na mimořádném sjezdu KSS 17. prosince 1989 byl přijat Akční program KSS, který byl mnohem reformnější než obdobný dokument KSČ ze sjezdu 20.-21. 12. 1989. Skutečnost, že Akční program KSČ zpracovali byrokratičtí straničtí rutinéři z aparátu ÚV KSČ, měla v členské základně KSS negativní ohlas.³⁶ Proto se mezi českou a slovenskou částí KSČ projevily i ideové rozpory.

Ustavující sjezd Komunistické strany Čech a Moravy se konal 31. března 1990.³⁷ KSČM dostala za úkol pracovat ve specifických politických, ekonomických a kulturních podmínkách České republiky, vyjadřovat prostřednictvím svých zástupců, poslanců v České národní radě, požadavky a zájmy členů strany a sympatizujících v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.³⁸ Podle slov Ladislava Adamce na ustavujícím sjezdu KSČM reprezentovala sílu 700 tisíc komunistů v Čechách a na Moravě. Předsedou KSČM byl zvolen nevýrazný Jiří Machalík. Za člena Výkonného výboru byl zvolen i M. Grebeníček. Vznik KSČM však nebyl ve své době vnímán jako příliš podstatná událost, protože Komunistická strana Československa byla stále nahlížena jako celek a osobnost jejího předsedy Adamce svědčila o návaznosti na předlistopadové struktury.

Komunisté dokázali stabilizovat své pozice, což se potvrdilo i v reakcích veřejnosti. V březnu 1990 se zastavil pokles popularity KSČ, což podle IVVM patrně souviselo s „některými postupy spojenými se znevýhodňováním komunistů, které nenacházely vždy příznivou odezvu veřejnosti. Promítat se tu může i určitá ‚přechodnost‘ a nejistota současné ekonomické situace státu.“³⁹ Podle výzkumu IVVM, uskutečněného na přelomu dubna a května 1990, si většina občanů (72%) myslela, že by KSČ jako politická strana měla mít stejná práva a povinnosti jako jiné politické subjekty. S tímto názorem nesouhlasilo 26% lidí, 2% nevěděla. Více než polovina občanů (59%) se domnívala, že by KSČ neměla být zrušena, více než třetina lidí (37%) se naopak domnívala, že by zrušena být měla (4% neuměla otázku posoudit). Na otázku, zda KSČ projevuje snahu přetvořit se v moderní politickou stranu, více než polovina (54%) odpověděla, že neprojevuje (10% nevědělo). Naopak 36% si myslelo, že komunistická strana tuto snahu projevuje. Pokud šlo o skladbu členské základny, 51% občanů se domnívalo, že je složena převážně ze stalinistů a dogmatiků. Je zajímavé, že tentýž názor vyslovil i každý desátý člen KSČ. S tímto názorem nesouhlasilo 38% dotázaných občanů a 11% z nich odpovědělo „nevím“.⁴⁰

Přesto snahy o zákaz, popř. výrazné omezení vlivu KSČ jako celku či jejích jednotlivých představitelů existovaly. V březnu 1990 se v Brně uskutečnily veřejné protesty a demonstrace podporující požadavky na odstoupení komunistického primátora Pernicy. 5.4. téhož roku se v Praze na Staroměstském náměstí konala manifestace za zabavení majetku KSČ. 17. 4. 1990 zveřejnil tehdejší městský prokurátor pro Prahu JUDr. Tomáš Sokol dopis adresovaný ÚV KSČ, v němž oznámil, že od 1. 5. bude činnost KSČ na území Prahy posuzována z hlediska možného naplnění skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace fašismu, avšak o den později vydala Generální prokuratura prohlášení o tom, že stanovisko JUDr. Sokola nesdílí. Požadavek na zákaz KSČ vznesly i tzv. historické strany.

V obraně vůči těmto požadavkům souhlasili komunisté na 4. zasedání ÚV KSČ v dubnu 1990, že navrátí státu nemovitosti, které KSČ získala v komunistickém období. Převod majetku KSČ i některých dalších organizací (SSM, Pionýr) je do současnosti provázen řadou problémů (spojených se spekulacemi o osobním obohacení „předávajících“ i „přijímajících“), avšak návrat mnoha částí tohoto majetku státu je realitou.

Komunistickou stranu postihl velký úbytek členské základny. Zatímco k 1. lednu 1989 činil počet členů a kandidátů strany 1 701 085, k 30. červnu 1990 měla strana již jen 756 120 členů.

KSČ vstupovala do červnových voleb s programem, v němž se snažila přesvědčit voliče o svém rozchodu s předlistopadovou minulostí a zároveň se prezentovat jako ochránce sociálních jistot v „neklidném období“. Za svůj cíl stanovila „demokratický, humanistický, materiálně i duchovně produktivní socialismus.“⁴¹

V prvních svobodných volbách, konaných 8. - 9. 6. 1990, získala KSČ v České republice⁴² 13,48% hlasů do SL FS, 13,X0% do SN FS a 13,24% do ČNR. Tento volební výsledek (v porovnání s velkými zisky OF) v roce 1990 sice znamenal, že se převážná část voličů přiklonila k „revolučnímu proudu“ (první svobodné volby se staly do jisté míry plebiscitem o dalším vývoji), avšak komunistická strana obhájila nepřehlédnutelnou pozici ve stranickém spektru; navíc se do budoucna rýsovala možnost převzít určitou část reformně a zároveň levicově orientovaných voličů, kteří by nepodpořili „konkurenty“ KSČ.

Tab. 5: Výsledky voleb do Federálního shromáždění v ČR v roce 1990

(uvedeny jsou pouze strany, hnutí a koalice, které získaly více než 2% hlasů)

Tab. 6: Výsledky voleb do České národní rady v roce 1990 (uvedeny jsou pouze strany, hnutí a koalice, které získaly více než 2% hlasů)

Jak již bylo uvedeno, v KSČ krátce po listopadu 1989 vzniklo tzv. Demokratické fórum komunistů. Byla to první z několika „odštěpeneckých skupin“, které v letech 1990-1993 postupně a) nejprve narušovaly vnitřní jednotu strany tím, že žádaly její výraznější reformování (ať již z osobně kariéristických či ideových důvodů) a poté, co zjistily, že v KSČ, resp. KSČM nemohou získat většinovou podporu, b) vytvořily vlastní stranu či hnutí, která se však c) vždy stala (přinejmenším po určité době) naprosto marginální součástí stranického spektra. Část Demokratického fóra komunistů se v březnu 1990 přeměnila v samostatné politické hnutí s názvem Československé demokratické fórum (ČSDF), přičemž další část působila nadále v rámci komunistické strany. ČSDF zveřejnilo své programové cíle, ve kterých uvedlo, že „vychází z listopadové revoluce, z procesů uvnitř komunistické strany i mimo ni a staví proti totalitě demokracii, proti násilí humanismus, proti zaostávání prosperitu.⁴³ ČSDF získalo v prvních polistopadových svobodných volbách v ČR pouze 0,32% hlasů do SL FS, 0,44% hlasů do SN FS a 0,33% hlasů do ČNR (nejméně ze všech kandidujících subjektů). Již první pokus reformátorů polistopadové komunistické strany, resp. těch, kteří se snažili „převzít“ její voličskou základnu, tedy neuspěl. Důvodem byl jednak relativně vysoký volební zisk „autentické“ komunistické strany, jednak poměrně silná konkurence v levicovém spektru před prvními svobodnými volbami. Volební výsledky z června 1990 nasvědčovaly tomu, že voliči komunistické strany jsou s komunistickou ideologií a osobní i stranickou historií (byť mírněnou deklarovanými programovými vyjádřeními a požadavky) spjati natolik, že ve velké většině nejsou ochotni podporovat jiné subjekty, byť by se definovaly jako levicové.

Obecně však lze říci, že pro levici nebylo v polistopadové atmosféře ochotno hlasovat takové procento lidí, jako je tomu v současnosti; navíc pro levicově a zároveň nekomunisticky orientovaného voliče existoval poměrně velký výběr různých subjektů, s nimiž mohl spojovat svoje představy o budoucím (zjednodušeně lze říci „sociálně spravedlivém“) vývoji společnosti. Jednalo se např. o „osmašedesátnický“ klub Obroda kandidující v rámci OF (stejně jako „radikální“ Levá alternativa), dále pak o „historické“ levicové strany (Československá strana socialistická a Československá sociální demokracie⁴⁴), či o Spojenectví zemědělců a venkova, ve kterém byli mimo jiných subjektů zástupci „zemědělských družstevníků“ či Hnutí důchodců za životní jistoty (které se v období předsednictví J. Koníčka sice nedefinovalo levicově, ale svými faktickými požadavky k levici směřovalo).

Komunistická strana byla ostatními politickými subjekty chápána jako antisystémová a její schopnost reformování byla zpochybňována i těmi osobnostmi, které se nesnažily vyprofilovat výhradně na „antikomunistické vlně“. Charakteristický je v tomto směru názor tehdejšího představitele „středového“ proudu v Občanském fóru Miloše Zemana, který ještě před volbami v roce 1990 mj. uvedl: „Komunistická strana se chce stát moderní levicovou stranou. Úmysl je to jistě bohulibý, ale brání mu v tom některé podstatné překážky. První je ta, že těleso může zaujmout prostor pouze tehdy, není-li již tento prostor obsazen jiným tělesem; jinak musí předchozí těleso vytlačit. Prostor moderní levicové strany u nás je a - v souladu s evropskými tradicemi - bude obsazený sociální demokracií. Blíže ke středu, ale koneckonců také nalevo, jsou kromě toho socialisté ... Za této situace by se měla komunistická strana hrdě přihlásit ke své dosavadní strategii života bez budoucnosti a stát tak ve své poznané pravdě. Našla by jistě dost přívrženců, kteří neviditelné ztráty nevidí, milují poslušnost a bojí se samostatného myšlení. Její diskontinuitní obrat, kromě toho, že směřuje do zaplněného prostoru, je spojen se ztrátou tradic a vzbuzuje podezření z úmyslu ještě větší nečitelnosti. Pokud by se komunisté nazvali například Stranou práce, mohli bychom si je splést s labouristy. Jejich dosavadní název naopak žádné zmatení pojmů neumožňuje, protože se dostatečně vryl do našeho vědomí ... komunistická strana byla a zůstává stranou extrému. A jako taková má ve společnosti své přirozené, i když okrajové místo. Nelze ji zrušit, jako nelze rušit horečku. Její volební výsledky budou měřítkem intenzity nemoci naší společnosti, sociální rakoviny, ze které se zvolna začínáme uzdravovat.“⁴⁵

Po prvních svobodných volbách se KSČ, vnímaná a profilovaná výše uvedených způsobem, stala druhou nejsilnější polickou silou v zemi. Relativně velký voličský zisk jí dal jistou legitimitu existence v polistopadovém stranicko-politickém systému. Ve Federálním shromáždění získala 47 mandátů (23 ve Sněmovně lidu, z toho 15 v ČR a 8 v SR, a 24 ve Sněmovně národů, z toho 12 v ČR a 12 v SR), v ČNR 32 mandáty. Ve FS se 8 poslanců KSČ stalo členy předsednictva, jeden byl zvolen do funkce místopředsedy FS ČSFR, dva do funkce předsedů výborů a jedna členka KSČ do funkce tajemnice parlamentního výboru. Komunisté se na federální i republikové úrovni ocitli v opozici, v České republice byli dokonce jedinou opoziční stranou vůči koalici OF/KDU/HSD-SMS.