Jak jsme již uvedli, představitelé Strany demokratické levice i Levého bloku se 8. 2. 1997 dohodli, že se obě strany spojí a nadále budou fungovat jako jeden subjekt. Původní termín sloučení, tedy 24. květen, se sice z technických příčin nepodařilo dodržet, ale k plánovanému kroku došlo o necelý měsíc později - na společném sjezdu, v číselné posloupnosti označovaném jako třetí, byl 21. června 1997 ustaven nový subjekt, který nesl složený název Levý blok-Strana demokratické levice (LB-SDL). Jeho předsedkyní byla zvolena dosavadní místopředsedkyně Levého bloku Marie Stiborová; Josef Mečl, předseda SDL, se stal jedním z místopředsedů. Ve svém prohlášení strana deklarovala, že se cítí být blízká sociální demokracii, se kterou by také chtěla spolupracovat.
Přestože si představitelé obou konstitutivních formací od tohoto kroku slibovali, že povede k iniciování nových aktivit a napomůže tomu, aby LB-SDL získal určitou oblibu mezi voliči, k ničemu takovému nedošlo. Činnost nové strany byla prakticky neviditelná. Změnu tohoto stavu neznamenal ani čtvrtý sjezd strany, který se konal 13. prosince 1997; delegáti sjezdu sice při hlasování aklamací velkou většinou rozhodli o změně názvu strany, která se napříště měla jmenovat Strana demokratického socialismu, ale to samo o sobě nemělo velký význam.
Zajímavější skutečností byla změna na postu předsedy - Marii Stiborovou, která stejně jako v době svého působení v Levém bloku v předsednické funkci neobstála, vystřídal kontroverzní Vasil Mohorita. A právě nový předseda se na jaře 1998, krátce před mimořádnými volbami do PS PČR, zasadil o jedinou výjimku z pravidla, podle kterého o aktivitách SDS není nic slyšet. Koncem března toho roku se předseda SDS obrátil dopisem na členy celostátního výboru a navrhl ukončení činnosti SDS, přechod jejích členů do jiných politických stran a občanských sdružení a převod finančních prostředků na volební fond ČSSD. Přestože Vasil Mohorita členy výboru informoval o důvodech, které ho k tomuto kroku vedou (zejména mizivá voličská podpora SDS a neexistence naděje na jakýkoli volební úspěch), a své stanovisko na jednání výboru důsledně hájil, setkal se s jasně negativní odezvou. Když byly jeho návrhy na zasedání Celostátního výboru SDS dne 4. 4. jednomyslně odmítnuty, rezignoval na funkci předsedy a vystoupil ze strany. Jiří Hudeček, po odstoupení Vasila Mohority nejdříve úřadující a po potvrzení Celostátním výborem řádný předseda Strany demokratického socialismu, se již 6. 4. 1997 písemně obrátil na členy strany s vysvětlením, proč výbor návrhy bývalého předsedy odmítl. V textu se konstatovalo, že pochybnosti o smyslu existence strany nejsou nijak nové a provázejí ji již od neúspěchu LB i SDL ve volbách do PS PČR v roce 1996, avšak že SDS nehodnotí smysl své existence podle úspěchu ve volbách, nýbrž podle smysluplností své ideové a politické platformy. Jiří Hudeček zde také jasně formuloval postoj své strany k ostatním subjektům levice - jestliže se označujeme jako strana ‚třetí cesty‘, je tomu tak mj. proto, že nesdílíme plně politický program ČSSD ani KSČM“. Tento vývoj však nic nezměnil na skutečnosti, že SDS zůstala stranou zcela marginální - její slabost byla tak velká, že se strana ani nezúčastnila předčasných voleb do PS PČR v červnu 1998.
Zatím posledním mezníkem v dějinách Strany demokratického socialismu byl její pátý sjezd, který se konal 10. dubna 1999. Delegáti sjezdu se kriticky vyjádřili k dosavadní úrovni organizace a činnosti SDS a k práci ústředních orgánů strany. Navzdory této kritice byl ve funkci předsedy potvrzen Jiří Hudeček; k určité personální obměně došlo jen ve složení Celostátního výboru. Sjezd rovněž konstatoval, že prvořadým úkolem pro budoucnost je konsolidace organizace SDS a její členské základny. Skutečnost, že ani od pátého sjezdu není o Straně demokratického socialismu a její činnosti téměř nic známo, však ukazuje, že tento úkol se plnit příliš nedaří. Pozice SDS je tedy velmi slabá a není možné předpokládat, že by se v budoucnu jakkoli změnila.