Stejně jako Levý blok i Strana demokratické levice vzešla z KSČM, na rozdíl od něj však tato vazba nemá výhradní charakter. Vztah mezi Komunistickou stranou Čech a Moravy a Stranou demokratické levice, respektive okolnosti týkající se založení SDL představují jednu z velmi zajímavých kapitol historie vývoje stranického systému České republiky. SDL totiž měla svého bezprostředního předchůdce, kterým bylo hnutí s nazvem Demokratická levice (DL). Ministerstvem vnitra bylo toto hnutí zaregistrováno již 9. 4. 1990, avšak dlouhou dobu bylo subjektem v podstatě bezvýznamným, který se fakticky příliš neprojevoval. Jeho ustavující konference proběhla až v listopadu 1990; hnutí samo se také jako samostatný subjekt neúčastnilo ani jedněch voleb, které toho roku proběhly. 30. 3. 1992 vstoupilo do volební koalice s KSČM, která - jak již bylo opakovaně řečeno - přijala název Levý blok. Mezitím DL částečně pozměnila svůj název - 23. 4. 1992 bylo vzato úředně na vědomí, že se nyní jmenuje Demokratická levice ČSFR. Ovšem již o osm měsíců později - přesně 24. 2. 1993, tedy krátce po rozdělení státu - se hnutí vrátilo ke svému původnímu názvu. Pro ohodnocení okolností vzniku SDL a vztahu, který tato událost měla k Demokratické levici, je podstatné působení skupiny, která se v KSČM zformovala kolem osoby Josefa Mečla. Na již zmíněném třetím sjezdu KSČM v červnu 1993 delegáti, kteří patřili k této skupině, na protest proti jeho průběhu opustili jednání sjezdu; jejich skupina jako celek pak zahájila intenzivní jednání s některými představiteli DL, jehož cílem bylo vytvořit nový politický subjekt. Interpretace dalšího vývoje Demokratické levice a její přeměny ve Stranu demokratické levice se liší podle toho, na jaké straně příslušný činitel ve vzniklém sporu stál. Fakta jsou následující:10 již 30. ledna 1993 se konalo Celostátní shromáždění DL (nejvyšší orgán hnutí), které mimo jiné odmítlo návrh na přeměnu hnutí ve stranu. K této otázce se dne 29. června t.r. vrátil Celostátní výbor DL (nejvyšší výkonný orgán hnutí), který přijal usnesení, podle jehož znění výbor souhlasí s přeměnou Demokratické levice ve Stranu demokratické levice (J. Mečl je v tomto usnesení již uváděn jako předseda přípravného výboru „pro vytvoření spolupráce s DL“). O den později místopředsedkyně DL Marie Novotná rozesílá některým členům DL dopis (avšak je doloženo, že ho obdrželi i nečlenové), v němž je žádá o vyjádření názoru na odsouhlasenou změnu. Již za dva týdny, přesně 13. 7. 1993, je na MV ČR odeslán dopis, ve kterém se konstatuje, že „usnesení celostátního výboru DL schválilo Celostátní shromáždění delegátů per rollam dne 12. 7. 1993 většinou hlasů“. Tři dny nato ministerstvo vnitra potvrzuje, že nahlášenou změnu bere na vědomí, a ta vstupuje v platnost. Tím také oficiálně končí existence Demokratické levice a na její místo nastupuje Strana demokratické levice. Zástupci skupiny kolem Josefa Mečla jsou na dalším zasedání (24. 7.) kooptováni do Celostátního výboru (nyní již) SDL a zapojují se do jeho činnosti. Právě popsaný postup je však ostře napaden dosavadním vedením DL a zejména jeho předsedou Lotarem Indruchem. Podle jeho tvrzení byla takto provedená přeměna neplatná, protože
Na 25. září 1993 tedy stoupenci zachování DL svolali mimořádné celostátní shromáždění, které přijalo nové stanovy ukotvující další pokračování DL; tyto stanovy byly o dva dny později předloženy k registraci MV ČR. Příslušný odbor ministerstva vnitra však odmítl tyto stanovy registrovat s tím, že subjekt Demokratická levice právně neexistuje, popřípadě s konstatováním, že „svolání mimořádného celostátního shromáždění ... 25. 9. 1993 a přijetí stanov ... bylo možné pouze na základě předchozího rozhodnutí vnitrostranického sporu ... rozhodčí komisí“. Jinak řečeno platí, že podle stanoviska MV ČR byly případné neshody ve věci přeměny DL v SDL vnitrostranickou záležitostí, jež měla být jako taková řešena. Svou roli nepochybně hrálo i zjištění, že na schůzi z 29. 6. 1993, která tuto přeměnu schválila, byl přítomen i předseda Indruch a proti uvedenému postupu nevznesl námitky. Zastánci existence DL nakonec 18. 2. 1994 podali již zmíněnou žalobu; po několikerém odročení a řadě komplikací byl celý spor uzavřen až v roce 1998 s tím, že přeměna DL v SDL zůstává v platnosti (podotýkáme, že samotná SDL v té době již přes rok neexistovala!). Paradoxní skutečností přesto zůstává, že skupina kolem předsedy DL Lotara Indrucha pokračovala v činnosti právně neexistující DL bez ohledu na faktický stav věci, a to minimálně do roku 1995. Vysledovat její aktivity v dalších letech se již autorům tohoto textu nepodařilo.
Shrneme-li tedy obsah předchozích řádků, můžeme konstatovat, že od konce července 1993 existovala Demokratická levice, jejíž činnost však neměla právní podklad, i Strana demokratické levice, která se navzdory skutečnosti, že formálně vznikla pouhým přejmenováním stávající DL, nacházela ve stadiu vzniku. Toto období skončilo 9. října 1993, kdy se konalo ustavující celostátní shromáždění SDL, jejímž předsedou byl 140 delegáty zvolen Josef Mečl.
Pro první fázi existence Strany demokratické levice, kterou můžeme ohraničit dobou jejího vzniku na straně jedné a komunálními volbami na podzim 1994 na straně druhé, v ještě větší míře než u Levého bloku platí, že strana se prakticky neprojevovala. Důvody faktické „neviditelnosti“ SDL v daném období jsou v principu tři:
Jedinou významnější událostí z tohoto období je rozhodnutí Celostátního výboru SDL z listopadu 1993, kterým byla schválena dohoda o sloučení s Demokratickou stranou práce (DSP, viz dále).
První známky oživené činnosti se u SDL objevily v říjnu 1994, kdy strana začala jednat s Křesťanskosociální unií (KSU) Josefa Bartončíka o sloučeni levice, jejímž integračním jádrem podle představ Josefa Mečla měla být právě SDL. Snahy o široce založenou spolupráci levice se stejně jako u LB staly hlavním rysem činnosti SDL v následujícím roce - pro komunální volby SDL uzavřela koalice s KSČM, ČSSD, LB, LSU, DŽJ, KSU, ČSS a Českomoravskou stranou středu (ČMSS). Po těchto volbách, v nichž SDL získala pouhých 290 míst v zastupitelských sborech měst a obcí, úsilí SDL v tomto směru dále nabylo na intenzitě. Předseda Mečl v již zmíněné zprávě pro druhé celostátní shromáždění SDL konstatoval, že Celostátní výbor zejména „podporoval kontakty s KSU, LB, Československou stranou socialistickou, se stranou Důchodci za životní jistoty, sociální demokracií i s KSČM“. Je ale třeba dodat, že právě Josef Mečl na druhou stranu kritizoval spojování subjektů hlásících se k levici a středu a označil je za „mánii“; tento postoj posléze odůvodnil slovy, že malé subjekty se mylně domnívají, že jejich sloučením vznikne „velká politická síla“. Samotná SDL však například v jednání s Levým blokem postupovala úplně stejně.
25. března 1995 se konal druhý sjezd13 SDL, na kterém byl ve funkci předsedy potvrzen Josef Mečl. Hlavním výstupem sjezdu však bylo usnesení, podle něhož tento sjezd uložil celostátnímu výboru „svolat na přelomu roku 1995 mimořádný sjezd SDL, který projedná a schválí volební program SDL“; navíc sjezd rozhodl, že celostátní výbor má „vést intensivní jednání o přípravách varianty případné spolupráce s jinými politickými subjekty v období voleb v roce 1996“14, čímž potvrdil orientaci strany na širokou spolupráci levice. Přestože v červnu 1995 předseda Mečl oznámil, že strana se rozhodla jít do voleb samostatně, hned po prázdninách toho roku dosáhlo úsilí SDL o ustavení kooperace na levici svého vrcholu - 2. září 1995 Celostátní výbor SDL rozhodl „iniciovat vytvoření Socialistické koalice jako volebního spojení levicových stran, které by byla předpokladem společného volebního úspěchu levice“, a uložil Výkonné radě, aby o této iniciativě jednala s představiteli ostatních levicových stran. Výsledkem uvedeného rozhodnutí bylo, že Josef Mečl rozeslal předsedům ČSSD, KSČM, LB, KSU, DŽJ a ČSS dopis, ve kterém je s tímto plánem seznámil. Úspěch této snahy však byl prakticky nulový a názorně tak ukázal, že SDL se do pozice integrujícího prvku levice staví zcela bez úspěchu.
Roku 1996, v posledních měsících před volbami do PS PČR, na sebe Strana demokratické levice upoutala pozornost především tím, že Celostátní výbor SDL kooptoval do svých řad předlistopadového předsedu ÚV SSM a člena ÚV KSČ Vasila Mohoritu, který se stal zároveň lídrem SDL pro nadcházející volby. Ani tato skutečnost, jež měla významně zasáhnout do osudů nástupnického subjektu SDL (a samozřejmě i Levého bloku), však na volební výsledek SDL zřejmě neměla vliv ani v negativním, ani v pozitivním slova smyslu. Strana demokratické levice získala pouhých 0,13% hlasů, což byl nejhorší výsledek ze všech zúčastněných subjektů a zřejmý doklad toho, že strana se nachází pod rozpoznávacím prahem drtivé většiny voličů. Představitelé SDL se v reakci na tento propad de facto omezili na konstatování, že strana bude i nadále působit v mimoparlamentní sféře a soustředí se na komunální politiku.
I závěr existence SDL je vlastně stejný jako u Levého bloku - ve druhé polovině roku 1996 o sobě SDL nedala vůbec vědět a prvním dokladem toho, že její existence dosud trvá, byl teprve již zmíněný výstup ze společného jednání s LB, na němž se rozhodlo o integraci obou subjektů.