1. Místo úvodu (přímo k věci)

„Kdo si dobře nezapne první knoflík, ten už se dobře neobleče.“
 (J. Goethe)

Ekonomický systém založený na trhu a soukromém vlastnictví nutně vede k tomu, že bohatí bohatnou a chudí chudnou, proto musí být doplněn sociálně zaměřeným přerozdělováním bohatství.

Prosím nyní čtenáře, aby k takto formulovanému tvrzení zaujal názor, resp. vybral si jednu z možných nabízených odpovědí, případně zvolil vlastní formulaci:

  1. Je to pravda, ale sociálně zaměřené přerozdělování bohatství (bez ohledu na to kým a prostřednictvím jakých mechanismů bude uskutečňováno) by nemělo překročit určitou hranici a nemělo by být příliš vysoké.
  2. Je to pravda a společnost by měla být založena na dostatečně velké míře sociálně zaměřeného přerozdělování.
  3. Je to pravda a ti, co se živí vlastní práci, společně s těmi, co ne vlastním zaviněním nemají či nezískali žádné bohatství ani nemají možnost zajistit si dostatečný příjem, by měli usilovat o co největší míru sociálně zaměřeného přerozdělování.
  4. Je to pravda jen ve smyslu převažující tendence. Mnozí z těch, kteří patří mezi chudé si mohou zlepšit v systému založeném na trhu a soukromém vlastnictví, své postavení.
  5. Ne Díky hospodářskému růstu (jehož nezbytnou podmínkou je ekonomická efektivnost) bohatnou všichni. Růst zlepšil v uplynulých letech životní úroveň chudých mnohem více než (či dokonce na rozdíl od) přerozdělování.
  6. Sociálně zaměřené přerozdělování může sice přispět k určitému vyrovnání rozdělení bohatství mezi chudé a bohaté, ovšem na úkor efektivnosti ekonomického systému, společnost proto musí volit rozumný kompromis mezi ekonomickou efektivnosti a spravedlností.
  7. Argumentovat tím, že bohatí bohatnou a chudí chudnou, je z hlediska ekonomického pohledu nepřijatelné, protože žádná společnost, která chce zajistit efektivnost ekonomického systému, by neměla touto skutečností zdůvodňovat existenci sociálně zaměřeného přerozdělování; efektivnost ekonomického systému umožňuje, aby si polepšili i ti, co patří mezi chudé.
  8. Uvedené tvrzení je nepravdivé a zavádějící, bohatnutí bohatých a chudnutí chudých není důsledkem ekonomického systému založeného na trhu a soukromém vlastnictví, ale má své příčiny v nevyvinutosti tržního mechanismu a ve společenských tlacích, kterým je působení tržního mechanismu vystaveno a kterými je tržní mechanismus omezován.
  9. Jiná odpověď:

Mohl bych na tomto místě uvést názor, k němuž se kloním, a dodat, že se v dalším pokusím na jeho podporu přinést příslušné argumenty. Neudělám to. Vím, že řada čtenářů je schopna vnímat celou stránku a že by místo zaujetí vlastního stanoviska byli tak či onak ovlivněni dalším textem. Proto poprosím čtenáře o spolupráci - o to, aby nejdříve sami pro sebe zformulovali svůj vlastní názor. Buď tak, že si vybere ten, který je mu z předložených nejbližší, nebo k prezentovaným variantám přidá vlastní, nebo udělá jedno i druhé (vybere si tu variantu, která je mu nejbližší, a doplní ji vlastní formulací).

Když jsem dával několika desítkám lidí výše uvedenou anketu (jednak proto, abych si ověřil, jak jsou rozloženy odpovědi, jednak proto, abych se ujistil, že jsem na žádnou z běžných odpovědí nezapomněl), potvrdilo se, to co se dá očekávat. Výběr odpovědi velmi úzce souvisí s politickým názorem. Zkrátka platí: „Řekni, která z odpovědí ti je nejbližší, a já ti řeknu, jaké máš politické názory.“ Shoda sice není stoprocentní, ale je nepřehlédnutelná.

Kdyby to šlo, přesněji, kdyby to mělo nějaký význam, řekl bych v tuto chvíli: „Zapomeňte na politiku, všechno je úplně jinak.“ Bohužel efekt této výzvy je patrně nulový. Zkusím to tedy jinak. V dalších úvahách se pokusím sledovat čistě odbornou linii výkladu. Toto pravidlo poruším jen tam, kde je nezbytné upozornit na škodlivý význam politizace ryze teoretického problému. Teprve až si probereme obecně teoretické otázky, přejdeme v závěru k aktuálním společenským kontextům (tomu jsou věnovány zejména přílohy).

„Bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“ v důsledku působení trhu považují někteří ekonomové za dostatečně prokázané. Ekonomie má pro něj pojmenování - centrifugální efekt. Zdůvodnění tohoto efektu se přitom pohybuje v rovině čistě teoretické. A právě v této rovině si ukážeme, že toto teoretické zdůvodnění nebere v úvahu dvě důležité okolnosti:

1. Roli lidského kapitálu v ekonomických procesech.

2. Roli kapitálového trhu při investování do lidského kapitálu (přesněji možnost takového vývoje tržního mechanismu, který vytvoří srovnatelné podmínky investování do lidského kapitálu s využitím jiných investičních příležitostí).

Uvážíme.li tyto dva prvky (roli lidského kapitálu a roli kapitálovým trhem zprostředkovaného investování do lidského kapitálu), zjistíme, že výsledný obraz se výrazně mění. Nikoli omezování trhu sociálně zaměřeným přerozdělováním, ale právě naopak, rozvoj kapitálového trhu ve výše naznačeném směru je podmínkou eliminování centrifugálního efektu.

Důležité přitom je striktně rozlišovat rovinu teoretickou, kde se pohybujeme v rovině úvah založených na přesně definovaných předpokladech, a rovinu praktickou, kde do hry vstupuje nevyčerpatelné bohatství reality. Jinými slovy - jedna věc je za poměrně obecných předpokladů prokázat, že kapitálovým trhem zprostředkované investování do lidského kapitálu plně eliminuje centrifugální efekt, jiná věc jsou praktické důsledky tohoto teoretického výsledku. Zkrátka je nutné vyhnout se nebezpečí „krátkého spojení“ mezi teorií a praxí.

Nicméně i vyjasnění problému v čistě teoretické rovině má poměrně značnou vypovídací schopnost. Umožňuje totiž odkrýt ty vnější vlivy, které vedou k tomu že teorií definované předpoklady nejsou v praxi v té či oné míře splněny. Z praktického hlediska pak stojí otázka takto - jít cestou naplnění podmínek, za nichž teorie říká, že to bude fungovat (tj. bude eliminováno, alespoň v určité míře působení centrifugálního efektu), nebo kompenzovat důsledky centrifugálního efektu určitou mírou sociálně zaměřeného přerozdělování?

Zatímco prokázání role kapitálovým trhem zprostředkovaného investování do lidského kapitálu při eliminování centrifugálního efektu v teoretické rovině je problém politicky neutrální, pak hledání praktických cest řešení problémů, které s centrifugálním efektem související, je otázkou, která má politické souvislosti a do které může politika zcela oprávněně intervenovat. 1/

1/ Uvědomuji si, že pro někoho jsou pojmy jako „lidský kapitál“ či „kapitálový trh“ podbarveny určitým negativním emocionálním nábojem. Pro mnohé už sám trh je v lepším případě trpěné zlo. Kapitálový trh je pak pro něj ještě něco mnohem horšího. A co už je vůbec nejhorší v intencích tohoto pohledu na věc, je slibovat si od „kapitálovým trhem zprostředkovaného investování do lidského kapitálu“ něco dobrého, tím spíše pomoc při řešení problému „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“.

S averzemi tohoto typu se setkávám velmi často. V teoretické rovině se nemůže stát nic horšího, než když vášně a předsudky znemožní racionální uvažování o problému. Neblahé zkušenosti s tím mají nejen vědy o společnosti, ale i vědy o přírodě. Jakkoli se to může zdát někomu absurdní či paradoxní, jakkoli to v někom může vyvolat primární negativní reakci, je nastíněná cesta nového pohledu na odvěký problém bohatství a chudoby natolik přitažlivá, že stojí zato se na ni vydat bez ohledu na „startovní názor“ a přijímat další výklad s chladnou hlavou.

K tomu, abychom prokázali roli kapitálovým trhem zprostředkovaného investování do lidského kapitálu při eliminování centrifugálního efektu, budeme potřebovat dva silné teoretické nástroje:

Oběma teoretickým nástrojům budeme věnovat samostatnou pozornost. S jejich využitím dokážeme následující tvrzení:

V podmínkách dostatečně fungujícího kapitálového trhu je pro vývoj příjmu člověka rozhodující to, jakými investičními příležitostmi (včetně a zejména těch, které jsou spjaty s rozvojem jeho schopností) disponuje, a nikoli jeho majetková situace.

Tj. jinými slovy, v teoretickém modelu, který uvažuje roli dostatečně fungujícího kapitálového trhu a možnost investování do lidského kapitálu centrifugální efekt neplatí. Přitom konkretizace pojmu „dostatečně fungující kapitálový trh“ (ke které se v logice věci dostaneme a kterou na příhodném místě dáme) ukazuje na podmínky využití teoretického modelu v praxi.

Sluší se, aby nejdůležitější pojmy byly vymezeny hned na začátku práce. V našem případě je takovým pojmem „kapitál“ a návazně na něj „lidský kapitál“. Zde vzniká určitý problém. Za kapitál bývá často považováno to, co vzniká odloženou (osobní) spotřebou. Lidský kapitál však vzniká právě v rámci určitého typu (osobní) spotřeby.

Mohlo by se zdát, že jde jen o detail, o nějaké hraní si se slovíčky. V tomto případě tomu tak není. R. Holman v  monografii „Dějiny ekonomického myšlení“ (C. H. Beck, Praha 1999) výstižně ukazuje, jak se pojetí kapitálu rodilo: „Za reálný náklad kapitálu prohlásil Marshall čekání (waiting), což byl neutrálnější pojem, kterým nahradil Seniorovu „abstinenci“. Tvorba kapitálu začíná spořením neboli odkladem spotřeby do budoucna. A právě toto čekání na spotřebu je onou nepříjemností neboli nákladem. Výroba každého statku vyžaduje práci a kapitál, takže reálnými náklady na výrobu statku jsou újma z práce a čekání.“ (s. 221)

Ovšem jak čekání (v případě „těšení se“), tak práce (v případě, že člověku přináší potěšení) nemusí být nutně „psychickou újmou“ a tudíž „psychickým nákladem“, ale naopak spíše „výnosem“ zvláštního druhu. Především však platí, že lidský kapitál vzniká právě v rámci spotřeby. Není tedy výsledkem „odložené“ spotřeby, ale vzniká „neodložením“ spotřeby, tj. spotřeby spojené s nabýváním schopností. To nás přivede k tomu, že se budeme muset zabývat produktivním aspektem spotřeby domácností a hledat původ prožitků člověka v ekonomickém kontextu. V pojetí lidského kapitálu pak budeme za rozhodující považovat to, že vzniká v důsledku investic „do člověka“ s očekáváním budoucích peněžních i nepeněžních výnosů z těchto investic, tj.:

Lidský kapitál jsou schopnosti člověka získané v rámci investičního procesu (který může mít i podobu osobní spotřeby), přitom při volbě investování v této oblasti se porovnávají peněžní i nepeněžní výnosy s ostatními investičními příležitostmi.

Ekonomická věda používá pojem „kapitál“ v dvojím smyslu - jednak jako fyzické statky, jednak jako finanční aktiva, která vznikají při investování do fyzických statků na primárním kapitálovém trhu. Výše uvedené pojetí lidského kapitálu je obdobou pojetí kapitálu jako fyzických statků (jedná se o specifický druh fyzických statků, které mají podobu lidských schopností). Pokud je investování do lidského kapitálu zprostředkováno kapitálovém trhem, vznikají rovněž příslušná finanční aktiva. 1/

1/ Jakmile uvážíme produktivní funkci spotřeby, dostává se do problému nejen teorie užitku (která je fundamentem současného hlavního proudu ekonomické vědy), ale i Marxova teorie nadhodnoty. Zajímavé je, že K. Marx o tomto problému dobře věděl. Svědčí o tom následující pasáž z jeho Rukopisů „Grundrisse“:

„Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času - jak se jeví z hlediska buržoasní ekonomie.“ (K. Marx, Rukopisy „Grundrisse“ II, Praha, Svoboda 1974, s. 343.)

Investice do „fixního kapitálu“, kterým je „sám člověk“, není ničím jiným než investicí do lidského kapitálu. Výnos z této investice je nutně obsažen ve mzdě, přitom nikoli jen jako reprodukční náklady, ale včetně nákladů obětované příležitosti. Jakmile dochází k investování do lidského kapitálu, přestává být mzda rovná ceně pracovní síly a tudíž reprodukčním nákladům, ale obsahuje i výnos z investic do lidského kapitálu. Tím padá i možnost aplikovat teorii nadhodnoty na tuto oblast. O tom, že si K. Marx uvědomoval i širší kontext této problematiky svědčí obsáhlé pasáže na s. 233-345 citované práce. Právě z nich vycházel i R. Richta a jeho přístup známý především z týmové monografie Civilizace na rozcestí.