„Buďte realisté, žádejte nemožné!“
(Heslo nových levých ve Francii v
roce 1968)
Názor, že v tržním prostředí „bohatí bohatnou a chudí chudnou“ a že tedy - nemá-li docházet ke společenským kolizím, musí být ve společnosti určitá míra sociálně zaměřeného přerozdělování, je obecně rozšířen nejen mezi širokou veřejností, ale i mezi odborníky. A to i mezi ekonomy, kteří bývají často podezíráni z toho, že „ne za vším vidí člověka“.
„Bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“ je statisticky prokazatelný fenomén dokonce i ve společnosti, která se vyznačuje určitou mírou tzv. solidárního přerozdělování. Zdálo by se, že se jedná o problém, se kterým se budeme muset potýkat „na věky věků“. Ukážeme si, že tomu tak není. Stojíme na prahu změn ekonomického systému, které radikálně mění situaci. A co víc - tyto změny probíhají na jedné straně spontánně, na druhé straně je můžeme aktivně ovlivnit. To znamená, že na jedné straně jsou neodvratné, na druhé straně nevylučují pochopení toho, o co jde, a aktivní konání lidí.
Tvrzení, že proces „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“, není zaviněn trhem, ale má svůj původ v nevyvinutosti trhu a konkrétně pak kapitálového trhu, se může zdát přehnané. Někomu možná i neuvěřitelné či dokonce drzé. Nezbývá tedy než podrobně objasnit, o co se jedná a jak se perspektivně problém „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“ může a doufejme i bude řešit. Začneme jeho rozborem v teoretické rovině. Bez ní bychom neviděli přes stromy les.
Problému „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“ (někteří ekonomové tento jev nazývají „centrifugální efekt trhu se podrobně věnuje M. Potůček v monografii „Nejen trh“ (Praha, Slon 1997). Ta patří z mnoha hledisek k tomu nejlepšímu z tuzemské odborné produkce, která je věnována jak obecné teorii, tak i ekonomické realitě a jejímu společenskému kontextu. 1/
1/ Nepouštím se do polemiky s názory M. Potůčka, který patří k nejsvětlejším postavám naší odborné sféry. Je jednou z několika mála výjimek, co dovedou vynikajícím způsobem spojit ekonomický a sociální pohled a vědí, o co zde běží. Dosvědčují to jak jeho publikace, tak i projekty, na nichž se podílí a kterým se dostalo zasloužené ocenění. V dalším textu najde čtenář dostatek konkrétních příkladů toho, jak jeho účast velmi pozitivně ovlivnila přístup k řešení aktuálních společenských problémů. Snažím se jen ukázat, v čem je možné a aktuální postoupit dál za hranici toho, co je i v ekonomické obci obecně vžito a zažito. Citace z Potůčkovy práce jsem si vybral především proto, že „na stříbrném podnosu“ předkládá názory autorit, s nimiž se stojí zato do polemiky pustit.
M.Potůček přehledně interpretuje vžitou představu o vlastnostech ideálního modelu tržní ekonomiky:
„Ideální model tržní ekonomiky je modelem rovnovážným: v jednoduchém světě trhu s dokonalým konkurenčním prostředím vznikají takové ceny, které distribuují vstupy firem a statky prodávané jednotlivcům tak, že nikdo nemůže najít jinou takovou kombinaci vstupů a výstupů, která by zvýšila užitek alespoň jednoho z účastníků tržní směny, aniž by zároveň nesnížila užitek někoho jiného. Tím je maximalizována suma dosažitelného bohatství společnosti - a zároveň nalezeny takové ceny vstupů a výstupů produkce a spotřeby, že nabídka všech statků je rovna poptávce po nich. Taková distribuce se v ekonomii označuje jako distribuce efektivní v Paretově smyslu.
Tato distribuce je však neutrální ve vztahu k rozdělení bohatství mezi jednotlivé účastníky směny - jinými slovy řečeno, neříká nic o tom, jak je celkové bohatství rozděleno mezi příslušníky dané společnosti. Pokud by totiž byl dán trhu volný průchod, pak by cirkulární a kumulativní procesy zprostředkované opakovanou nabídkou a poptávkou způsobily, že by se ti, kteří již disponují s velkými zdroji, stávali ještě bohatšími a chudí by přicházeli i o to málo, s čím na trh vstupovali (Myrdal, G.: Asian Drama: An Inquiry into the Poverty of Nations, Harmondswort, Pelican Books 1968). (Tato vlastnost volného trhu se označuje také jako centrifugální efekt trhu: bohaté tlačí do středu, zatímco chudí jsou vytlačováni na okraj.) Barry (Barry, N.: Understandding the Market, In: Loney, M. (ed.): The State or the Market, London, Sage 1987) uvádí, že k dalším systémovým důsledkům dlouhodobého působení trhu nekorigovaného jinými regulátory patří nezaměstnanost a nadspotřeba.“ (Podtrženo - R.V.) (S. 23-24.)
Přebírání názoru, že v „ideálním modelu tržní ekonomiky“ s „dokonale konkurenčním prostředím“ dochází k tomu, že „bohatí bohatnou a chudí chudnou“ (Myrdalova teze), příp. k dalším negativním jevům se sociálním podtextem (Barryho dodatek) je jedním z typických OOO (obecně oblíbených omylů ve smyslu spisovatele Ludvíka Součka). Tento názor platí (a je udržitelný) jen za předpokladu, že osobní spotřebu chápeme jako zcela neproduktivní (v ekonomickém smyslu) a že nebereme v úvahu roli kapitálového trhu při investování do lidského kapitálu.
Jde o následující:
Abstrakci, tj. „čistý model“ můžeme v rovině myšlenkových experimentů (včetně využití matematických simulací) testovat, jak se nám zlíbí. Tyto myšlenkové experimenty či simulace nám přinesou nějaké výsledky. To je v pořádku. Problémy začnou, kdy hledáme reálné interpretace těchto výsledků. Abychom nechodili pro příklad daleko, použijeme prezentaci standardního názoru. M. Potůček ve své monografii návazně na výše citovanou pasáž v části nazvané příznačně „Zmenšení nerovnosti v rozdělování statků“ mj. říká:
„Vyjděme spolu s Okunem (1975) z předpokladu, že hledáme takové řešení, které by sledovalo jak kritérium ekonomické efektivnosti, tak kritérium distribuční spravedlnosti (ve smyslu takového rozdělení vytvořených zdrojů, jež by zaručovalo každému člověku určitý - blíže nedefinovaný - podíl na jejich spotřebě). Víme již, že efektivnosti v Paretově smyslu je dosaženo, je-li maximalizována ekonomická efektivnost, nicméně vůbec se nepřihlíží k distribuční spravedlnosti. Jde o řešení opírající se výlučně o uplatnění trhu. Lze si představit i situaci polárně protikladnou, kdy všichni dostávají stejně (distribuční spravedlnost je maximalizována), nicméně ekonomická efektivnost je nulová. Toto řešení si lze představit pouze v případě, byla-li by moc státu absolutní a trh zcela potlačen. Každá vláda na světě (pomineme-li hrůzný exces vlády Rudých Khmérů) tedy řeší problém, jak sladit regulační působení trhu a státu tak, aby bylo dosaženo jakéhosi optimálního stavu mezi ekonomickou efektivností a distribuční spravedlností. Neplatí ovšem přímá úměra: čím více distribuční spravedlnosti, tím méně ekonomické efektivnosti. Vtip je v tom, že dovednou, technologicky poučenou kombinací trhu a správy lze dosáhnout maxima možné ekonomické efektivnosti - a přitom dodržet stanovené podmínky distribuční spravedlnosti. Taková ekonomická efektivnost nebude nikdy tak vysoká jako efektivnost v Paretově smyslu, bude však eticky a sociálně přijatelná a (v demokratických poměrech tedy i) politicky průchodná. Klíčovým omylem všech státních socialismů bylo, že se snažily trh nahrazovat státem i tam, kde je nenahraditelný, a nevědomky tak stlačovaly výslednou ekonomickou efektivnost svých režimů hluboko pod hranici nutnou pro dosažení cílů v oblasti distribuční spravedlnosti. Tím si samy vykopaly hrob, poněvadž ztratily legitimitu - nikoli ovšem kvůli distribučním nespravedlnostem, ale kvůli ekonomickému kolapsu. Netřeba připomínat, že hrozí i opačný extrém - usilovat o ekonomickou efektivnost za každou cenu, tedy i za cenu tak velké distribuční nespravedlnosti, která podkope legitimitu režimu takového „dřevního kapitalismu“ právě kvůli zanedbání druhého kritéria.“ (Podtrženo - R.V.) (S.25-26.)
Podle tohoto názoru existuje tedy „jakýsi optimální stav“, který vzniká určitým kompromisem mezi „ekonomickou efektivností“ (v Paretově smyslu) a „distribuční spravedlností“, mezi „trhem a státem“. Od čeho je tato představa „optima“ odvozena? A v jakém „intervalu“ či za jakých podmínek neplatí přímá úměra „čím více distribuční spravedlnosti, tím méně ekonomické efektivnosti“, případně naopak? Standardní názor nedokáže na tyto otázky odpovědět. Ale ono na ně ani odpovědět nejde. A to právě proto, že výchozí model trhu je chybný. V tom je podstata problému. Zapamatujme si tento moment. Za chvíli si ukážeme jiný model trhu, který - když jej začneme „přibližovat realitě“ - k podobným rozpakům nevede.
S názorem, že čím větší sociální rovnost chceme, tím bude ekonomická efektivnost společenského systému nižší, a naopak - čím větší budeme mít efektivnost společenského systému, tím nižší míra sociální spravedlnosti v něm bude (tím více sociální spravedlnosti budeme nuceni obětovat), se lze setkat velmi často. Grafické vyjádření této alternativy najdeme např. u J. Sieglitze (Ekonomie veřejného sektoru, Grada, Praha 1997, s. 124, přebírá jej . B. Hamerníková, K. Kubátová: Veřejné finance, Eurolex Bohemia, Praha 1999, s. 35):
Je sice lákavé použít obdobu hranice produkčních možností k vyjádření vztahu mezi rovností a efektivností, na řadě příkladů však lze ukázat, že určitý typ a určitá míra sociální rovnosti (konkrétně pak rovnost příležitostí, kterou vytváří dostatečně fungující kapitálový trh při investování do lidského kapitálu) neomezují, ale naopak zvyšují ekonomickou efektivnost systému.
Je rovný přístup k vyšším formám vzdělání pro všechny obyvatele (tj. přístup nezávislý na jejich majetkových a příjmových poměrech) součástí sociální spravedlnosti? Nepochybně ano. A je využití investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti, které každý jednotlivec nabízí v podobě svého lidského potenciálu (který se touto investicí mění v lidský kapitál) jednou cest ke zvyšování ekonomické efektivnosti? Nepochybně ano. A může kapitálový trh za určitých podmínek optimalizovat využití těchto investičních příležitostí? Nepochybně ano. Vidíme, že v tomto případě není nutné obětovat sociální spravedlnost ekonomické efektivnosti či naopak. Musíme se však zbavit omezení, které jsou dána normativním přístupem (a předsudků, které s ním bývají spojeny), a najít pozitivní řešení.
K podobnému závěru se dostaneme i v případě prostředků na rekvalifikaci. Ty lze chápat jako investiční prostředky, které podmiňují plnější využití lidských zdrojů ve smyslu paretovského optima. Dokonce i zde může hrát kapitálový trh, zprostředkující využití investičních příležitostí v této oblasti, velmi významnou roli. I zde můžeme v praxi uplatnit pozitivní přístup spočívající v hledání paretovských zlepšení.
Nastolení alternativy „buď větší ekonomická efektivnost a menší rovnost, nebo menší ekonomická efektivnost a větší rovnost“ je značně riskantní i z politického hlediska, které M.Potůček zmiňuje krátce před právě citovanou pasáží: „V demokratické společnosti, kde se podpora režimu odvozuje od vůle občanů vyjádřené ve volebních preferencích, je třeba pečovat o udržení dobrovolného souhlasu většiny s politikou vlády. Příkré sociální rozdíly by ohrozily základy legitimity ekonomického a politického režimu dané země.“ (S.25.)
To je sice pravda, právě tak se ovšem může najít nějaký chytrák, který řekne: „Jsme na tom tak špatně, že se alespoň na čas musíme obejít bez demokratických mechanismů většinové volby, protože ta nám vnucuje příliš vysokou míru redistribuční spravedlnosti a odsuzuje nás k fatální ztrátě ekonomické efektivnosti, kterou si opravdu, ale opravdu už nemůžeme dovolit.“ (Patří takový názor jen do říše pohádek, v nichž se straší Hejkaly a Polednicemi?)
Nebo ještě jinak, abychom se dostali více do „reálu“. Co když se třeba uvažuje nebo bude uvažovat takto: Vývoj preferencí v nějaké (nepříliš vzdálené) malé zemi vede k tomu, že vláda, snažící se zabezpečit ekonomickou efektivnost na úkor (re)distribuční spravedlnosti je odsouzena k tomu, aby byla vystřídána vládou prosazující vyšší míru (re)distribuční spravedlnosti. Vzhledem k neutěšenému stavu ekonomiky této země se za nové vlády situace ještě zhorší. Tato zkušenost pak povede k tomu, že občané budou ochotni a nuceni připustit takové řešení, při kterém dojde k další redukci (re)distribuční spravedlnosti (vydávané za hlavní příčinu ztráty ekonomické efektivnosti). A to i na úkor omezení demokratických mechanismů, které by takové redukci (re)distribuční spravedlnosti bránily. - Je to jen povídání o zemi, která s naší zemí nemá nic, ale vůbec nic společného?
Čemu má tedy dát země přednost - ekonomické efektivnosti na úkor distribuční spravedlnosti, nebo distribuční spravedlnosti na úkor ekonomické efektivnosti? Ani jednomu, ani druhému. Jde o to, aby zvýšení distribuční spravedlnosti vedlo ke zvýšení ekonomické efektivnosti a zvýšení ekonomické efektivnosti vedlo ke zvýšení distribuční spravedlnosti. Buďme realisté, žádejme nemožné!
„To přece nejde!“, namítne kdekdo. Ale jde. Ovšem řešení problému není vidět na první pohled. Trochu se s ním potrápíme. Především - budeme muset překročit práh stávajícího teoretického poznání. A to je dobře. Spojíme příjemné s užitečným. Je však něco krásnější, než když každý krůček teorie otevírá cestu k řešení významných praktických problémů? Kdy má teorie takové štěstí?
