„Kdo chvíli stál, již stojí opodál.“
(J. Neruda, „Jen dál!“)
Ekonomika je dynamický systém, ve kterém - jak ukázal moravský rodák J. Schumpeter, jeden z nejpozoruhodnějších ekonomů minulého století - mají klíčovou roli inovace. Inovace jsou nejvýznamnějším faktorem zvyšování efektivnosti:
Úloha inovací při zvyšování efektivnosti ukazuje na jeden z mimořádně významných aspektů trhu - trh, resp. tržní mechanismus zprostředkovává šíření informací a vytváří podněty pro generování a šíření inovací. Tuto jeho roli nelze ničím nahradit. Ukázala to mj. zkušenost z dlouhodobého působení plánovitě organizovaného ekonomického systému, jehož inovační dynamika se postupně vytrácela a který nutně upadl do stavu antiinovační rigidity (tehdy „sebekriticky“ pojmenované „obdobím stagnace“) a z této letargie se již neprobudil.
Z tohoto hlediska stojí zato ještě jednou se zamyslet nad úskalím, ke kterému vede Okunovo hledání kompromisu mezi ekonomickou efektivnosti a distribuční spravedlností (a následné ztotožnění distribuční spravedlnosti s podstatou sociálního státu).
Běžně se tento problém chápe takto: V „mimosociální“ oblasti nechť působí trh. Část prostředků je z této oblasti (formou zdanění či odvodů na sociální účely) převáděna do oblasti sociálních výdajů. Za to společnost „platí“ v podobě částečného snížení efektivnosti ekonomického systému. Tato částečná ztráta efektivnosti ekonomického systému (pokud se najde vhodný kompromis) se ovšem „vyplatí“, protože ze získaných prostředků (formou sociálních výdajů) lze zajistit určitou úroveň redistribuční spravedlnosti.
Problém je v tom, že v případě těch sociální výdajů, které mají investiční charakter (a to jsou zejména výdaje na vzdělání, celoživotní vzdělání, rekvalifikace apod.), dochází k ztrátě efektivnosti mnohem větší. Netržní (resp. tržní mechanismus nevyužívající) přidělování těchto prostředků totiž paralyzuje inovační aktivitu v oblasti sociálních investic (neposkytuje pro ni ani informace, ani motivace, ani zdroje). Dnes, kdy stojíme na prahu vzdělanostní společnosti, resp. nové ekonomiky, ve které právě investice „do člověka“, do lidského kapitálu (v širším kontextu sociálních investic) budou hrát stále významnější roli, je ztráta efektivnosti právě v této oblasti příliš krutá.
Bez využití tržního mechanismu bude „období stagance“ (jak říkali ironicky ve své době v bývalém Sovětském svazu - „eto sladkoje vremja zastoja“) v oblasti sociálních investic, investic do lidského kapitálu přežívat. Přitom právě tato oblast (nejperspektivnější odvětví nové ekonomiky) se může stát a měla by se stát hlavní polem inovací, nositelem nejvýraznější dynamiky ekonomického systému. To není stanovisko „tržního fundamentalismu“ (neříkáme, že zde „trh vyřeší vše“), ale ekonomického realismu (říkáme, že bez trhu to nepůjde, resp. dokud vhodným způsobem nedokážeme spojit úlohu státu, která bude v dané oblasti vždy významná, s využitím tržního mechanismu, nevyvoláme v dané oblasti tlak na efektivnost a využívání inovačních možností při zvyšování efektivnosti).
Bez pochopení role inovací v ekonomických procesech nedokážeme vysvětlit, jak v současné ekonomice (která se vyznačuje značnou inovační dynamikou) probíhá rozdělování.
Elegantní teorii rozdělování vytvořil ve své době K. Marx. Kapitalisté disponují monopolem soukromého vlastnictví (kapitálu), zatímco dělníci vlastní pouze pracovní sílu. V podmínkách, kdy existuje nezaměstnanost, jsou dělníci vzájemnou konkurencí mezi sebou nuceni prodávat svou práci za cenu reprodukčních nákladů pracovní síly (za méně ani nemohou). Vzhledem k tomu, že produktivita práce je větší než jedna, dělí se pracovní doba na pracovní dobu nutnou (během které dělník vytvoří ekvivalent prostředků sloužících k reprodukci jeho pracovní síly) a nadpráci, během které je vytvářena nadhodnota. Tu si přivlastňuje kapitalista v podobě zisku.
„Přebytek“ (nadprodukt) v ekonomice nepochybně vzniká a nějak se rozděluje. Zdaleka však není tak zřejmé, že si jej přivlastňuje ten či onen kapitalista (vlastník kapitálu). Jednotliví kapitalisté si totiž též mezi sebou vzájemně konkurují a to je nutí snižovat zisky až na úroveň reprodukčních nákladů. V podmínkách konkurenčního prostředí by se tak jejich zisky („přebytek“, který si mohou přivlastnit) „vypařily“. V čí prospěch? - Tento problém si uvědomil a současně na něj dal (optimistickou) odpověď J. Schumpeter. Rozhodující podle něj není to, že kapitalista (podle J. Schumpetera podnikatel) vlastní kapitál, ale že přichází s inovací - s něčím, co umožňuje stávající produkci zabezpečit s nižšími náklady nebo naopak vytvořit něco užitečnějšího, za co jsou ochotni spotřebitelé více zaplatit. To mu poskytuje dočasné monopolní postavení (do doby, než další podnikatelé budou realizovat inovace v dané oblasti a konkurence opět nestlačí podnikatelův zisk na úroveň reprodukčních nákladů, případně ho nedonutí zastavit výrobu v dané oblasti, pokud jiní podnikatelé přijdou s dalšími inovacemi - dokonalejšími technologiemi či ještě lepšími výrobky). V očích J. Schumpetera tak rozhoduje schopnost investovat do inovací, na základě úspěšných inovací získat dočasné monopolní postavení, tím i rozhodující část „přebytku“, který pak podnikatel může - a musí - reinvestovat do další inovace.
Všimněme si obecnějšího závěru, který ze Schumpeterovy analýzy vyplývá: Pokud je na jedné straně směny monopol nabídky omezeného zdroje a na druhé straně převaha nabídky tvořené vzájemně si konkurujícími homogenními subjekty, přesune se veškerý „přebytek“ ve prospěch monopolistů. Pokud je vzájemná konkurence na obou stranách směny, „vypaří“ se „přebytek“ na obou těchto stranách a přesune se až tam, kde do hry vstupuje monopolista s nabídkou omezeného zdroje.
Velmi výstižně postihuje uvedený problém R. Holman: „Marx zásadně odmítal v zisku vidět sebemenší prvek nákladů... Jak je možné, není-li v čistém zisku žádný nákladový prvek, že konkurence mezi kapitalisty nesrazí čisté zisky na nulu? Jsou dva způsoby, jak vysvětlit zisk jako čistý přebytek v konkurenční ekonomice. Jedním z nich je chápat zisk jako rentu... Druhý způsob je pohlížet na ekonomiku nikoli ve statické rovnováze, nýbrž dynamicky, v procesu růstu, v permanentním procesu akumulace kapitálu, kde kapitalisté neustále hledají a zkoumají nové, neznámé a riskantní investiční příležitosti. Pak je zde prostor pro existenci podnikatelských zisků, které nemusí nutně obsahovat žádný prvek nákladů. Marx měl nepochybně na mysli tento druh zisků.“ (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 142)
Jedná se o velmi silný postřeh, který v řadě interpretací K. Marxe nenacházíme. Konkurence nejenže nutí kapitalistu stlačovat mzdu dělníků na úroveň reprodukčních nákladů, ale nutí jej dokonce i k tomu, aby veškerý „přebytek“ produktivně reinvestoval. Konkurence např. neumožňuje, aby kapitalista část přebytku neproduktivně spotřeboval formou osobní spotřeby, která by nepřinášela další výnos. (K. Marx se marně pokoušel najít prvky parazitní spotřeby kapitalisty.)
Není divu, že důsledně domyšlená Marxova koncepce vede k úplně jinému pohledu na ekonomický systém, který se tak stává principiálně nestacionárním, dynamickým, přičemž jeho dynamiku má charakter inovačních vln. V tom případě ovšem přestává být objasnění rozdělení prostřednictvím teorie nadhodnoty relevantním a do popředí vystupují jiné jevy, ty, které nám předestřel ve svém díle J. Schumpeter.
Vraťme se ještě jednou k formulaci: „Jak je možné, není-li v čistém zisku žádný nákladový prvek, že konkurence mezi kapitalisty nesrazí čisté zisky na nulu?“ Je zcela korektní ve vztahu k Marxovu systému tuto otázku položit. Ovšem pozor. Jak by v daném případě proběhlo ono „sražení zisků na nulu“? Pochopitelně prostřednictvím poklesu cen finální produkce. Tím by ovšem poklesly i ceny vstupů určených (dle Marxova konceptu) k reprodukci pracovní síly a opět by se v příjmu kapitalisty objevila nadhodnota a tudíž i zisk. Konkurence by znovu srazila ceny atd. atd. Vzniká otázka, kdo si tedy přivlastní „přebytek“, kam se „vypaří“ nadhodnota, jak je možné, že kapitalista dosahuje zisk?
Toto „vypařování zisku“ výstižně ilustruje F. Braudel („Dynamika kapitalismu“, Argo 1999): „V 16. století byl do hlubinných dolů zaveden celý systém odčerpávání vody, ale tyto první předchůdkyně moderních továren, které nejprve přilákaly kapitál, padly záhy za oběť zákonu snižujících se výnosů.“ (s. 62)
Odpověď na otázku, kam se „vypaří zisk“, tak jak je dána v „Dějinách ekonomického myšlení“, je naprosto korektní a správná - musíme „pohlížet na ekonomiku nikoli ve statické rovnováze, nýbrž dynamicky, v procesu růstu, v permanentním procesu akumulace kapitálu, kde kapitalisté neustále hledají a zkoumají nové, neznámé a riskantní investiční příležitosti“. Ano. To je jediný způsob, jak mohl K. Marx „udržet“ svoji koncepci. A K. Marx skutečně takto optimistickou a dynamickou představu kapitalismu sdílel.
Jakmile ovšem přistoupíme na toto řešení, musíme jít dále. (Toho si byl K. Marx vědom, i když v daném směru učinil ve svém díle jen řadu dílčích teoretických výbojů.) Právě tak, jak - i dle K. Marxe - „srazí konkurence“ rozdíl mezi příjmem a reprodukčními náklady na pracovní sílu na nulu, právě tak tatáž konkurence nutí kapitalistu veškerý zisk (jehož původ K. Marx nachází v nadhodnotě) reinvestovat. A toto reinvestování v podstatě celého zisku („převlečené“ nadhodnoty), s výjimkou toho, co kapitalista potřebuje pro osobní reprodukci své „kapitalistické síly“ (to nemusí být jen fyzická osoba kapitalisty), je nutnou podmínkou přežití kapitalisty v konkurenčním prostředí jako kapitalisty.
Jenže reinvestování zisku nemůže probíhat jen jako prosté rozšíření výroby, ale jako inovování výroby, jako zavádění inovací. (K. Marx o tomto problému věděl, proto se na mnoha místech zabývá problémem „organizace dodatečné výroby“ tj. způsobu, jakým je zisk reinvestován, proto upozornil i na to, že i prostředky určené k prosté reprodukci mohou vést k dosažení zisku, pokud do hry vstupuje technický pokrok.) Pak se ovšem dostáváme k úplně jinému pohledu na věc. Bude-li nás zajímat, jakou část „přebytku“ (třeba i nadhodnoty, jak to nazveme, to z tohoto hlediska není důležité) „uloupne“ ten či onen kapitalista, nezbude nám než začít uvažovat jako J. Schumpeter. Totiž odvozovat přisvojení „čistého zisku“ tím či oním kapitalistou z jeho dočasného monopolu, který získává realizací zlepšení (inovace). A tento koncept se ukáže mnohem výstižnější a perspektivnější. Kapitalista totiž nemá žádné „zaručené právo“ na „nadhodnotu“, má jen možnost (a je to pro něj i nutností) podstupovat riziko jako realizátor inovací.
Ani zde ovšem ještě nejsme na konci úvah, které musíme provést, jakmile si výše definovaný problém uvědomíme. Vše výše řečené platí jen za předpokladu, že si ekonomický systém představíme jako systém, v němž si konkurují jednotliví fyzičtí kapitalisté vlastnící fyzický kapitál a disponující tímto kapitálem. Vznik kapitálového trhu (který v Marxově době ještě nebyl vyvinut tak, aby se stal relevantním předmětem jeho zkoumání) situaci zásadně mění. Především v tom smyslu, že „reinvestování zisku“ již není lokalizované a lokalizovatelné na jeden určitý reprodukující se kapitál, ale pro toto „reinvestování“ se otevírá bezpočet investičních příležitostí. Mj. proto později J. Schumpeter striktně rozlišuje mezi kapitalistou (kterého chápe spíše jako bankéře) a podnikatelem.
Zajímavé je, že J. Schumpetera přivedl na myšlenku mimořádně významné role inovací v ekonomických procesech E. Böhm-Bawerk:
„Böhm-Bawerk se domníval, že kapitál se zvětšuje převážně právě prodlužováním výrobní periody. Ona vyjadřovala oklikovost (kapitálovou náročnost) produkce...
Nyní k otázce, proč se platí úrok z kapitálu? Böhm-Bawerk viděl vysvětlení úroku v tom, že lidé preferují přítomné statky před budoucími statky. Tuto preferenci přítomných statků lze vysvětlit následujícími důvody:
- v rostoucím hospodářství se důchody stále zvyšují; vlivem toho mají pro člověka budoucí statky menší mezní užitek než přítomné statky, protože bude budoucími statky uspokojovat méně naléhavé potřeby,
- lidé většinou nepociťují budoucí potřeby tak naléhavě jako přítomné potřeby, protože budoucnost je pro ně mlhavá; člověk přisuzuje automobilu, který by mohl mít dnes, vyšší subjektivní hodnotu než automobilu, který by mohl mít za rok,
- podnikatelé oceňují přítomné statky více než statky budoucí, protože mohou přítomné statky hned investovat do výroby a vyrábět „oklikověji“ (a tedy produktivněji); přítomné statky tak přinesou větší budoucí produkci než budoucí statky.
Z toho vyplývá, že budoucí statky mají menší hodnotu než přítomné statky. Z tohoto pohledu je tedy úrok ážio: je to rozdíl mezi hodnotou přítomných statků a hodnotou budoucích statků.
První dva důvody úroku mají psychologickou povahu, zatímco třetí má technickou povahu. Böhm-Bawerk (překvapivě) trval na tom, že třetí důvod může být samostatnou příčinou úroku, bez ohledu na první dvě příčiny. To kritizoval Irwing Fisher (viz američtí marginalisté), který poukázal na to, že Böhm-Bawerkův třetí důvod vysvětluje pouze poptávku po kapitálu, zatímco první dva důvody vysvětlují jeho nabídku. Fisher ukázal, že úrok vzniká jen díky spolupůsobení technického a psychologického důvodu. Skutečně - kdyby existoval jen třetí, technický důvod úroku, rostlo by investování přítomných statků a oklikovost výroby do takové míry, kdy by již klesající výnosy z kapitálu (z oklikovosti) snížily úrok na nulu. Ale první dva (psychologické) důvody „drží“ investování přítomných statků a oklikovost výroby v jistých mezích, takže úrok je pozitivní.“
(R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 260-261)
V Böhm-Bawerkově pojetí nacházíme nejen plně vyzrálou teorii (subjektivního) užitku, ale (podobně jako u každého přelomového myslitele) i naznačení cesty k dalšímu paradigmatu, tj. východisko z omezení, v nichž se teorie užitku nachází. Konkrétně pak námi zdůrazňované pojetí prožitkového mechanismu nikoli jako cílotvorného, ale rozhodovacího. Toto východisko je implicitně obsaženo právě v tom, že naplňuje onu „časovost“, na základě níž je vysvětlován úrok, konkrétním obsahem, totiž „oklikovostí“. (V Böhm-Bawerkově pojetí je tato „oklikovost“ v podstatě shodná s tím, co později nazývá J. Schumpeter inovací.
„Oklikovost“ neznamená jen časovou prodlevu, „oklikovější“ metody nemusejí být nutně časově zdlouhavější, mnohdy jsou i výrazně kratší právě proto, že jsou „oklikové“. A kapitalista do nich investuje právě proto, že jde o časovou úsporu. (Příkladem může být zkrácení výroby barikovaného vína prostřednictvím záměny sudů pilinami a použití ultrazvuku; pokud budou milovníci vína namítat, že je to na úkor kvality, určitě sami najdou jiný vhodnější příklad.)
Podstatnější je, že právě naplnění „časovosti“ konkrétním obsahem přivedlo E. Böhm-Bawerka k rozlišení třech příčin preferování přítomných statků před budoucími, připomeňme:
Není zcela přesné a ani korektní nazvat třetí důvod „technickým“. Jedná se o důvod ekonomický. Není také namístě pozastavovat se nad tím, že třetí důvod považuje E. Böhm-Bawerk za samostatný. Je zřejmé, že výše uvedené tři příčiny nejsou na sobě nezávislé, zejména pokud se týká první a třetí: Příčinou rostoucího hospodářství (toho, že je v budoucnu větší důchod a tudíž možnost pořídit si větší množství statků) je právě investování do „oklikovosti“ (Schumpeterových inovací). Spolupůsobení technického a psychologického důvodu existuje a právě ono činí z „technických“ a „psychologických“ příčin přičinu ekonomickou. Přitom prožitkový mechanismus není cílotvorný, ale rozhodovací - napomáhá k optimalizaci „portfolia“ složeného z investic do navýšení a provozování normálního kapitálu, navýšení a provozování lidského kapitálu a přenechání disponibilního důchodu jiným investorům oproti podílu na jejich budoucích výnosech (určených úrokem).
Je zřejmé, že všechny výše popsané složky portfolia (s jehož podrobným popisem se později setkáváme u M. Friedmana) nesou budoucí výnos (M. Friedman jej ne zcela přesně nazývá „permanentním důchodem“, tento důchod však není stálý ale rostoucí) nesou budoucí výnos a tudíž při „preferování budoucnosti“ obětováváme výnos z investic do vlastní osobní spotřeby. Výnosy z kapitálu (nikoli-lidského) by „snížili úrok na nulu“ (jak se říká v souladu s názorem I. Fishera v „Dějinách ekonomického myšlení“) pouze tehdy (a právě tehdy), pokud by výnosy z lidského kapitálu (investování do osobní spotřeby) byly nulové. Ty však prokazatelně v dnešní ekonomice nulové nejsou, staly se ze „zanedbatelné veličiny“ jednou z klíčových.
Kapitálový trh tedy hraje dvojí roli při investování do lidského kapitálu:
Druhý aspekt je ještě důležitější než první. Jedná se o podmínku konstituování nové ekonomiky, u jejíhož zrodu stojíme. Této otázce je věnována následující část.