6. Kdy může kapitálový trh dostatečně fungovat

„Kdo chce, ten si najde způsob, kde nechce, ten si najde důvod.“
(M. I. Kalinin)

Pro eliminování centrifugálního efektu nepotřebujeme, aby kapitálový trh v oblasti investic do lidského kapitálu fungoval dokonale, stačí, když bude fungovat dostatečně. Co to ovšem znamená „dostatečně“?

První a současně nezbytnou podmínkou je volný vstup investorů do této oblasti. Tato podmínka je patrně i podmínkou dostačující. Proč?

Podívejme se na problém z opačného hlediska. Jednou z forem, prostřednictvím kterých pronikají poziční vztahy do oblasti kapitálového trhu, jsou omezení (diskriminace) využití investičních příležitostí. Jedná se o vznik nejrůznějších překážek či omezení, které neumožňují ekonomickým subjektům (firmám) získat investiční prostředky k využití investičních příležitostí. (Projevuje se zde mj. propojení silných firem a finančních lobby, které nutí ostatní firmy podřídit se, svěřit své investiční příležitosti pozičně silným firmám.)

V oblasti financování investic do lidského kapitálu vzniklo zásadní omezení pro vstup soukromých investorů zcela jiným způsobem, do značné míry paradoxním. V řadě zemí, včetně naší, jsou ty oblasti investování do lidského kapitálu, kde jsou příznivé podmínky pro působení soukromých investorů (oblast vysokoškolského vzdělání, rekvalifikací), financovány z veřejných rozpočtů. Tento způsob financování původně vznikl právě proto, aby eliminoval bariéru rozpočtového omezení domácností, tj. aby přístup k vysokoškolskému vzdělání či rekvalifikaci měl i ten, kdo nedisponuje investičními prostředky. Na dlouhou dobu se tím problém řešil. Zdálo se, že soukromého investora v této oblasti není třeba.

Dnes je situace jiná. Veřejné financování těchto oblasti zajišťuje lepší či horší průměr, vytvořilo však stagnující systém, přitom v době, kdy poptávka po špičkovém vzdělání prudce roste. Právě do této oblasti začíná v současné době pronikat soukromý sektor a mění oblast veřejně financovaného vysokého školství či rekvalifikací v méněcennou oblast (tento problém vznikl ve Francii a postupně se začíná stále více projevovat i v ostatních evropských zemích).

Jako kouzlo nechtěného ilustruje tuto situaci pracovní dokument Evropské komise nazvaný Memorandum o celoživotním učení, který se u nás stal předmětem širokých odborných diskusí. V předmluvě k českému vydání (z června 2001) se říká, že jde o dokument spíše ekonomický a politický, protože „učení a vzdělávání a jejich výsledky rozhodují a stále více budou rozhodovat o inovacích, ekonomickém růstu a prosperitě, konkurenceschopnosti a kvalitě života“. Předmluva končí výzvou „celoživotní učení - čas jednat“.

V části nazvané „Více investic do lidských zdrojů“ je položena otázka:

„Do jaké míry mohou tyto zdroje (ze Strukturálních fondů EU) a opatření pomoci zajistit, že kvalita veřejně financovaného vzdělávání nebude zaostávat za soukromě financovanými alternativami?“

Dalo by se očekávat, že v Memorandu budou v této souvislosti prezentovány následující problémové okruhy:

• Dochází někde k tomu, že kvalita veřejně financovaného vzdělání zaostává ze soukromě financovanými alternativami?
• Pokud ano, jaké to má příčiny?
• Může v některých případech využít veřejně financované vzdělání zkušeností se soukromě financovaných alternativ?

Ani jeden z těchto problémových okruhů není v Memorandu rozebrán, příp. formulován alespoň v podobě otázky. Obecně lze uvažovat o následujících příčinách převahy soukromého školství nad veřejným:

1. Soukromé školství si může „vybírat hrozinky“, tj. vstupuje do těch nejlukrativnějších oblastí, zatímco veřejné školství musí pokrýt celou vzdělávací oblast.
2. Soukromé školství využívá segregační efekt a je formou investování do společenské pozice. Tj. na některých soukromých vysokých školách a v dalších vzdělávacích zařízení je tak vysoké školné, že studovat zde mohou jen členové vysoce příjmových domácností. Tyto domácnosti disponují rozsáhlými společenskými kontakty a pohybují se v jiných informačních okruzích než běžné domácnosti. Každý student takové školy s sebou přináší tyto kontakty a vstup do informačních okruhů, což je - kromě nabytého vzdělání - zdroj vytváření pozičního kapitálu.
3. Soukromé školství se musí uživit, proto je vystaveno přirozenému tlaku na efektivnost z hlediska uplatnitelnosti svých absolventů; veřejné školství tento tlak nepociťuje a proto se jeho efektivnost nezvyšuje dostatečnou měrou.

Pokud by Memorandum nastínilo v nějaké podobě tyto možné příčiny zaostávání veřejného školství za soukromým v některých oblastech a některých zemích EU, muselo by být koncipováno jinak, rozhodně ne jako výčet „zbožných přání“ postrádající hlubší vnitřní logiku.

Z našeho hlediska je nejvýznamnější třetí možná příčina, která bezprostředně souvisí s problematikou efektivnosti vzdělávacích procesů. Efektivnost vzdělávacího procesu je dána především uplatnitelností absolventů nejrůznějších forem vzdělání na profesních trzích. Jedním z nejdůležitějších hledisek uplatnitelnosti je zaměstnatelnost absolventa a výše jeho příjmu. Klíčovou roli v celoživotním vzdělávání má z řady důvodu (u nás) vysoké školství. Mj. i proto, že když „pohneme“ směrem k efektivnosti věcmi v této oblasti, otevíráme si cestu i pro zefektivnění dalších vzdělávacích stupňů, ale i dalších oblastí investování do lidských schopností a jejich uplatnění.

Jde tedy o vytvoření takových podmínek, které umožňují, aby vzdělávací zařízení bylo podstatným způsobem financováno podle toho, jakého ocenění na profesních trzích dosahují jeho absolventi. Jakmile se takové podmínky podaří vytvořit (nebo - nakolik jsou takové podmínky vytvořeny), vznikají tím i předpoklady pro vstup soukromých investorů poskytujících investičních prostředky k využití investičních příležitostí spojených s nabýváním lidských schopností (formou vysokoškolského vzdělání, rekvalifikací apod.).

Na celý problém se můžeme podívat ještě z jednoho hlediska. Všude tam, kde investování lidských schopností nabízí možnost výrazného zvýšení budoucího příjmu (což je podmíněno jak charakterem oblasti uplatnění nabytých lidských schopností, tak efektivností vzdělávacího procesu, resp. servisu při nabývání lidských schopností) se začínají objevovat různé formy zprostředkování těchto investic kapitálovým trhem. Jakmile tato zprostředkování vytvoří zpětnou vazbu na kvalitu vzdělávacího procesu, začíná docházet k dalšímu zvyšování jeho efektivnosti. Tento přirozený proces je bržděn dvěma tendencemi:

• Jednak snahou podřídit vzdělávací proces (jako formu investování do lidských schopností) investování do společenské pozice. Podmínkou investování do společenské pozice je totiž právě to, aby kapitálový trh nevytvářel rovnost příležitostí. (Ovšem i tam, kde se setkáváme s převažujícím aspektem pozičního investování dochází v omezené míře k hledání forem, jak zpřístupnit prestižní či elitní vzdělávací zařízení mimořádně talentovaným bez ohledu na příjmovou situaci jejich domácnosti.)
• Jednak veřejným nenávratným financováním investic do vzdělání, které ze samé povahy věci nepřipouští uplatnění role kapitálového trhu v té oblasti, ve které je vzdělávací servis poskytován „bezplatně“ (tj. z veřejných zdrojů).

Další vývoj může pokračovat dvojím způsobem:

• Buď nedojde k žádné změně. Pak bude pokračovat rozšiřování oblasti založené na soukromém investování, ve kterém bude převažovat, příp. hrát významnou roli poziční investování, nicméně bude docházet k neustálému vzestupu úrovně produkce poskytované na základě soukromého investování a výraznému zaostávání oblasti založené na veřejném financování. Toto rozevírání nůžek mezi soukromě a veřejně financovaným vzděláním se přitom bude projevovat nejen uvnitř jednotlivých zemí, ale i mezi zeměmi, tj. v globálním měřítku.
• Nebo se najde způsob, jak sladit veřejné financování investic do vzdělání se soukromým (zprostředkovaným rolí kapitálového trhu) a umožní se tak vzestup všeobecně přístupného vzdělání. Pak se začne v plné míře projevovat role kapitálového trhu v oblasti investic do rozvoje lidských schopností při vytváření rovnosti příležitostí. 1/

1/ Nastínění uvedené alternativy se týká i dalších oblasti sociálního investování a pojetí tzv. „sociálního státu“ jako takového. Požadavku efektivnosti se totiž nevyhnou ani ty oblasti, které jsou za atributy sociálního státu považovány. Zanedbání hlediska efektivnosti při praktickém zabezpečování funkcí sociálního státu totiž vede k tomu, že:

• Na jedné straně je příliš velkou daňovou zátěží omezována možnost vzestupu nižších středních vrstev.
• Na druhé straně sociální výdaje neplní svou funkci poskytnutí startovních podmínek pro vzestup těch, co se dostali do obtížné sociální situace.

Praktikování teze o sociálním státu spojené s názorem, že přerozdělování vyřeší vše, resp. že čím více přerozdělování, tím lépe, tak ve skutečnosti vede k vytvoření výrazně segregované společnosti (k pravému opaku toho, co si myšlenka sociálního státu kladla za cíl) a současně ke stresování, demotivaci a deprimování velké většiny společnosti.

Na kapitálovém trhu působí subjekty, které se zaměřily na získávání volných investičních prostředků a vyhledávání investičních příležitostí - banky, investiční fondy (zejména fondy spojené s různými formami pojištění). Za jakých podmínek budou schopny a ochotny tyto subjekty investovat do rozvoje schopností lidí (do jejich vzdělání a dalších forem lidského kapitálu) tak, aby každý člověk (bez ohledu na to, jakými finančními prostředky disponuje on či domácnost, které je členem) mohl využít své investiční příležitostí v této oblasti? A (což je totéž, ovšem nahlíženo z opačné strany) čím je omezeno využití těchto investičních příležitostí v současném systému?

Jak jsme se pokusili ukázat, je to především možnost vstupu kapitálového trhu na půdu investování do lidských schopností. Tj. tím, aby veřejné financování investic do lidských schopností nepokrývalo sto procent nákladů, ale aby část investic byla hrazena ze soukromých zdrojů a - pokud jde o tuto část - byl umožněn vstup prostředků prostřednictvím kapitálového trhu. Toho, že by se subjekty kapitálového trhu nenaučily rozpoznávat investiční příležitosti se není třeba obávat. 1/

1/ Ve vlastním zájmu jim v tom budou napomáhat - v případě investic do lidských schopností v rámci vysokoškolského vzdělání, které z tohoto hlediska hraje klíčovou roli - samotné vysoké školy. Ty budou hledat cesty zkvalitňování přijímacího řízení i průběžného hodnocení studentů, které je v dané oblasti konkrétní formou „rozpoznávání“ investičních příležitostí. A jsou to instituce nepochybně nejpovolanější, které jsou sto - pokud na tom budou zainteresovány - dostatečně přesně odhadnout vývoj budoucí poptávky na profesních trzích.

Umožnění vstupu soukromých investorů a vytvoření shody zájmu mezi soukromým investorem a tím, kdo poskytuje servis při nabývání schopností, se týká první až třetí podmínky dostatečného fungování kapitálového trhu v dané oblasti. Čtvrtá a pátá podmínka nepředstavují zásadní problém:

• Transakční náklady nemohou být nikdy nulové. Jejich nenulová hodnota ovšem znamená, že se neuskuteční jen ty transakce, které zvyšují výnosy nejméně. To nás příliš netrápí. (V příloze, ve které se zabýváme investicemi do vysokoškolského vzdělání, ukážeme, jak lze transakční náklady v této oblasti minimalizovat napojením „zpětných toků“ finančních prostředků na daňový systém.)
• I s faktorem rizika si umí kapitálový trh poradit - řešením je rozložení rizika investováním do portfolia využití investičních příležitostí. Vzhledem k tomu, že v případě vysokoškolského studia lze uvažovat o tisících klientů (studentů), je toto rozložení rizika na široké portfolio dáno již z povahy věci samé. Riziko je ovšem i na straně věřitele (studenta, ze kterého se po skončení vysoké školy stává absolvent). (V již zmíněné příloze ukazujeme, jak „ošetřit“ i toto riziko, a to formou kontingenčního, tj. podílového splácení závazku - absolvent odvádí určité procento z té části příjmu, které přesahuje statisticky vyčíslenou průměrnou mzdu.)

Kdysi dávno si všimnul Aristoteles, že lichvářské půjčky poskytované zemědělcům jsou vlastně půjčkami likvidačními. Věřitel je poskytoval proto, aby v případě nesplácení majetek dlužníka propadl ve prospěch věřitele, případně aby on sám jako zástava šel do otroctví. Půjčky pak byly po více než tisíc let křesťanskou církví zakazovány či omezovány mj. právě z těchto důvodů. Teprve mnohem později, když už si to vývoj společnosti vyžadoval, se začal používat mechanismus úvěru a jeho splácení bez původních předsudků (v návaznosti na rozvoj mořeplavby, obchodu a později i rozvoj průmyslu).

Islámský svět šel poněkud jinou cestou, mj. velmi zajímavou. Aby se předešlo „likvidačnímu zneužití“ půjček, požadovalo se (a dodnes se požaduje), aby se dlužník s věřitelem dělil nejen o výnos, ale i o riziko. Půjčky mohly být poskytovány jen potud, pokud byly spláceny procentuálně stanoveným podílem na příjmu dlužníka. (Právě tím se odstraňoval případný likvidační charakter půjčky.) V Evropě se později rovněž vyvinul podobný mechanismus, ovšem z poněkud jiných příčin, a to získávání potřebného kapitálu formou emitování akcií (investování do základního jmění).

U financování investic do vzdělání z řady důvodů nelze najít funkční řešení založené na mechanismu standardních půjček (resp. úvěru):

• Pokud bude půjčka garantována státem, bude ji splácet jen část studentů a zbytek stát. Nic se téměř nezíská a transakční náklady budou velmi vysoké.
• Pokud nebude půjčka negarantovaná státem, netroufne si ji student z chudších či středních vrstev vzít, protože by se snadno dostal do celoživotní dluhové pasti. (Otřesné případy v USA jsou toho dokladem, i když právě zde dochází v poslední době ke hledání podnětných forem investování do lidského kapitálu - viz např. www.myrichuncle.com.) 
• Pokud by se stát snažil napomoci formou dotací půjček, vznikne (paradoxně) vůbec nejhorší situace. Stát zpět téměř nic nezíská (mj. i vzhledem k již zmíněným vysokým transakčním nákladům), pro chudší a střední vrstvy bude i tak půjčka představovat odstrašující riziko, majetkově silnější vrstvy ji však využijí jako vítané zlepšení příjmů (díky dotacím). Tento typ půjček de facto přerozděluje peníze od chudších (z jejich daní) ve prospěch bohatších (v podobě dotací).

Kontingenční, resp. podílové splácení tyto problémy řeší. Student (absolvent) není vystaven riziku a věřitel si riziko rozkládá na dostatečně velké portfolio svých klientů. A hlavně - vzhledem k tomu, že zpětný tok peněz je přifázován k daňovému systému, vznikají jen minimální (dodatečné) transakční náklady.

A ještě důležitější je, že tento systém maximálně uchovává informaci o výsledcích vzdělávacího servisu. Právě díky němu by vznikl informační i zdrojový můstek mezi uplatněním absolventů a činností vysokých škol (které by na smluvním základě s fondy byly rovněž financovány dle výsledků uplatnění svých absolventů).

Existuje oprávněná námitka, že ne vše, co je společensky užitečné, lze vyjádřit penězi, že poslání absolventa je mnohem širší, než vydělávat peníze, zejména v některých oborech. Tento problém je však řešitelný, protože i v dané oblasti (podobně jako v jiných společenských oblastech) lze respektovat roli veřejných či smíšených statků - a to jak z hlediska cílového modelu, tak v procesu postupného přechodu.