„Vysoké školy zdarma jsou naší poslední sociální vymožeností,
kterou
jsme si uhájili a kterou si nenecháme vzít.“
(Názor řadového občana v jedné
z diskusí na téma „školné“)
Na základě předcházejícího textu můžeme formulovat následující závěry:
Pokud má v kterékoli produkční oblasti dojít k výraznému zvyšování efektivnosti, musí se tato oblast stát inovačním polem, které „plodí“ inovace, přesněji, na kterém jsou ekonomické subjekty zainteresovány generovat a šířit inovace. Inovačním polem se žádná produkční oblast nestane bez využití tržního mechanismu (přitom nejde o nahrazování veřejného soukromým či státního tržním, ale spolupůsobení veřejného a soukromého sektoru, státní regulace a tržního mechanismu). Tržní mechanismus hraje nezastupitelnou roli v přenášení informací, motivací i zdrojů ve prospěch těch subjektů, které prostřednictvím inovací zvyšují efektivnost.
V současné etapě vývoje společnosti a jejího ekonomického systému se takovou produkční oblastí, ve které nazrály podmínky pro výrazné zvýšení efektivnosti, stává oblast nabývání lidského kapitálu (což neznamená nic jiného než vytvoření podmínek pro plné využití možností rozvoje schopností člověka a jejich uplatnění). Vzhledem k tomu, že nabývání lidského kapitálu je investičním procesem, je předpokladem toho, aby se tato oblast stala inovačním polem, využití možností kapitálového trhu, jeho zdokonalení tak, aby vedl k využití investičních příležitostí při nabývání lidského kapitálu.
Sektor nabývání lidského kapitálu se bude postupně stávat dominantním produkčním sektorem ekonomiky, resp. toho, co se nazývá novou ekonomikou a vzdělanostní společností. Jde o změnu srovnatelnou svým rozsahem, převratností a důsledky s průmyslovou revolucí. Jedním z aspektů této změny je přeorientace ekonomického růstu směrem k radikálnímu snížení zatížení přírodního prostředí, přechod od uspokojování „výrobkových potřeb“ (potřeb, v jejichž uspokojování hrají hlavní roli výrobky jako typický produkt průmyslu) ke „schopnostním potřebám“ (potřeb, v jejichž uspokojování hraje hlavní roli nabývání schopností, které se stává typickým produktem nové ekonomiky).
Současně s touto proměnou (jako předpoklad i průběžně dosahovaný výsledek) bude nabývat převahu investování do lidských schopností nad investováním do společenské pozice, budou překonávány prvky ekonomické segregace, vytvářena rovnost příležitostí a posilován produktivní charakter spotřeby domácností. Bude tak postupně překonávána většina toho, co nám dnes dělá starosti, co deformuje jak duchovní svět člověka, tak i ekonomickou efektivnost.
Kapitálový trh umožní plné využívání investičních příležitostí v oblasti nabývání schopností, vytvoří reálný ekonomický základ rovnosti šancí a napomůže řešit hádanku dějin - rozdělení světa na svět bohatství a svět chudoby, které mají v podmínkách staré, resp. nevyvinuté ekonomiky tendenci divergovat.
Otázka zní:
Kdy a kde může dojít k využití nastíněné historické šance?
Odpověď
na tuto otázku je:
Zde a nyní.
Které první kroky k tomu mohou být učiněny? - Především nespoléhat na to, že sociální problémy mohou být řešeny a vyřešeny jen prostřednictvím sociálně zaměřeného přerozdělování. Všude tam, kde sociální výdaje vedou k rozvoji schopností lidí a tím i navyšování lidského kapitálu, je třeba hledat cesty uplatnění investičního přístupu s využitím kapitálového trhu. Platí to zejména pro ty oblasti, jejichž veřejné financování řeší problém bariéry rozpočtového omezení domácností, které však samo naráží na bariéru vlastního rozpočtového omezení.
Takovou oblastí, která je oprávněně považována za nosnou, pokud se hovoří o investicích do lidského kapitálu, je vysoké školství. Nakolik se zde podaří využít prvky kapitálového trhu, natolik se tím vytvoří podmínky i pro jeho působení v dalších oblastech sociálních investic. (V příloze se zabýváme otázkou, jak na to jít u nás.)
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že využití tržních prvků a zejména pak prvků kapitálového trhu v dané oblasti není „z nouze ctnost“, jak se někteří domnívají. Zdaleka nejde jen o to, že snaha odstranit bariéru rozpočtového domácností prostřednictvím veřejného investování do vysokoškolského vzdělání narazila na bariéru rozpočtového omezení státu, čímž vzniká kritická situace z hlediska „ufinancovatelnosti“ dostatečné kvality vysokého školství. Hlavním důvodem dosáhnout součinnosti mezi úlohou státu a trhu jsou přirozené tendence podmiňující konstituování sektoru vzdělání jako dominantního produkčního sektoru nové ekonomiky.
Spor o školné na vysokých školách, který se u nás rozhořel, má z tohoto hlediska zajímavý vývoj, který ilustruje podstatu problému. Odpůrci školného nejdříve argumentovali tím, že jeho zavedení vytvoří sociální síto přístupu ke vzdělání. Když bylo doloženo, že navrhovaný systém takovou bariéru nevytváří, předpokládá však podílové splácení investice z budoucích výnosů, začali argumentovat nízkými příjmy absolventů některých škol. V jednom i druhém případě měl jejich tlak pozitivní roli - přispěl k tomu, aby navrhovaný systém nevyvolal nežádoucí dopady. Těžiště sporu se tak posouvá do roviny dvou následujících otázek:
Zde je namístě věcná diskuse. Už proto, že většině těch, co oprávněně požadují, aby změny v oblasti financování vysokých škol neměly jakékoli nepříznivé vedlejší účinky, určitě nejde o to, aby obhajovali přetrvávání nízké efektivnosti vzdělávacího procesu.
Nová ekonomika si vyžaduje i novou ekonomickou vědu. Průmyslová revoluce kdysi probíhala souběžně s revolucí v oblasti ekonomické vědy. Tak tomu je i nyní. Potřebujeme novou ekonomickou vědu mj. i proto, aby ti, co prosazují nové, měli „stoprocentní převahu ve vzduchu“ (tj. v oblasti vědeckého poznání), nad stoupenci „starých pořádků“ (setrvačného pokračování stávajícího stavu, přinášejícího neřešitelné sociální problémy, které nelze „zalátat“ ani sociálně zaměřeným přerozdělováním pohybujícím se spíše v rovině slibů než reality).
Úplně na závěr si dovolím jednu osobní poznámku. Jeden můj známý (nebudu Jaromíra Sedláka jmenovat) mně na jednom bouřlivém fóru o nové ekonomice veřejně vytkl. „Divím se, že se snažíš vylepšovat to hnojiště.“ (Měl tím na mysli současný stav globální společnosti.) Ano, „snažím se vylepšovat to hnojiště“. Fakt, že naše doba je prosycena řadou závažných problémů, svědčí jen o tom, že setrvačné pokračování vývoje vede do slepé uličky a že je nutné hledat perspektivní řešení. Nejen hledat, ale i něco pro něj udělat. Nemám rád katastrofické scénáře a už vůbec nevěřím těm, co vnitřně přistoupí na myšlenku „čím hůře, tím lépe - a pak se to bude muset nějak řešit“. Za úplnou tragédii pak považuji, pokud kritici současného stavu volají po radikálních řešeních, aniž by měli jasnou, teoreticky podloženou představu o přirozených tendencích směřování společenského vývoje a - dejme tomu - o příčinách „zauzlení“ problémů současné doby. Nové se vždy rodí v lůně, toho, co se přežilo. Pokud chceme to nové uvidět a podpořit, musíme se opřít o náš rozum, o vědu. A pokud k stávající úroveň vědeckého poznání nestačí, nezbývá než pokusit se překročit jeho hranice. Poznání, o které se můžeme opřít, přitom nemůže být „ponurou vědou“ v jakémkoli balení, ale měl by z ní vyzařovat optimismus.