Tři slepice potkají slona. První stojí u jeho noh a říká
- „Je to chrám,
vidím sloup.“ Druhá vzhlíží vzhůru k ocasu
a odporuje - „Ne, to liána visí
ze stromu.“ Třetí vidí
pohybující se konec chobotu a přichází se svou verzí
- „Kdepak, je to had.“
(Stará indická bajka)
Využití kapitálového trhu v oblasti investování do lidského kapitálu (a zlepšení touto formou podmínek pro naplnění rovnosti příležitostí) je aktuální zejména z hlediska problematiky financování vysokoškolského vzdělání. V „prvním přiblížení“ je označováno to, o čem se bouřlivě diskutuje, jako „zavedení školného“.
Ve vnímání problematiky, která je - velmi nepřesně - označována jako „spor o školné“ jsme na tom podobně jako ty slepice v indické bajce. Většinou z ní vidíme jen malý zlomek toho, o co jde, a jsme ochotni vydávat omezený pohled za celou pravdu. Dokonce jsme schopni se za naši pravdu bít až do roztrhání těla:
Kdo má pravdu a kde je pravda? Lze vůbec rozumem obsáhnout celou šíři dané problematiky, nebo jsme svými omezenými rozumovými schopnostmi odsouzeni k tomu, abychom každý měli „svoji pravdu“ a v konečném důsledku rozhodoval o tom, co se stane, výsledek politického střetu?
Na sporu o školném je nejzajímavější to, že není sporem o školné. Snad ještě nikdy se veřejnost nerozdělila na dva tábory nesmiřitelných příznivců a odpůrců něčeho, co je - z hlediska toho, o co ve skutečnosti jde - tak chybně pojmenováno. Snad ještě nikdy neplanuly tak vášně, aniž by bylo přesně pojmenováno, o co jde.
Sporný je především sám pojem „školné“. Zejména pokud je použit ve smyslu „jsme proti školnému“, čímž se určitá skupina lidí identifikuje jako „odpůrci školného“. Pokud totiž pojem „školné“ používáme jako pojem „mýtné“ či „vodné a stočné“ k označení ceny něčeho, co je v podobě statku poskytováno, pak školné samozřejmě existuje vždy a všude, kde existují vzdělávací služby, které jsou někomu poskytovány. Např. u nás na státních vysokých školách platí školné stát. Vysoké školy nemohou žít ze vzduchu. Proto mj. i teze o „bezplatném školství“ postrádá smysl. Zkrátka školné existuje, jen není - alespoň na první pohled - vidět.
„To je hra se slovy“ - řekne ten, kdo sám sebe řadí do tábora „odpůrců školného“. - „To přece každý ví, že v tomto smyslu školné existuje. Když říkám, že jsem proti školnému, mám na mysli, že jsem proti tomu, aby si ten, kdo studuje, musel za poskytované vzdělávací služby platit.“
Není to jen hra se slovy a pokud dojde k takovému upřesní, lze to jen přivítat. (Později uvidíme, jak iracionální prvek, který je obsažen v sebeidentifikaci „odpůrců školného“, má tendenci vracet se v nejrůznějších podobách.) Ale ani s požadavkem, „aby si ten, kdo studuje, nemusel za poskytované vzdělávací služby platit“, to není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. K této individuální úhradě ceny vzdělávacích služeb dochází v rámci daňových povinností. Ten, komu byly poskytnuty vzdělávací služby, si za ně platí formou odvodu daní. Vzdělání přitom nevyužívá jen ten, kdo jej získal (absolvent školy), ale i ten, kdo si je pronajímá (zaměstnavatel absolventa). A ten rovněž platí za vzdělání v rámci daňové povinnosti. Problém je v tom, že v rámci daňové povinnosti za vzdělání platí i ti, kteří neměli to štěstí (v našem případě vysokoškolské) vzdělání získat. A dokonce i ti, co si jej museli plně zaplatit při studiu na soukromých vysokých školách. (Lze namítnou, že „když se kácí les, padají třísky“, ale v daném případě je těch třísek, tj. těch, co z různých důvodů neměli možnost studovat vysokou školu a přesto za ni musí platit, nějak moc.)
„Odpůrce školného“ vlastně říká, že požaduje od každého, bez ohledu zda měl či neměl možnost vysokou školu vystudovat, aby za vzdělávací službu zaplatil. Ale to už není tak líbivé, jako „být proti školnému“, to už si nikdo jako heslo na volební prapor nenapíše. Ať někdo vyzkouší sociální cítění občanů a nechá podepisovat petici, na které bude: „Jsme za solidaritu těch, co nemají možnost studovat vysokou školu, s těmi, co tuto možnost mají.“ Objeví-li se někde někdo s takovou peticí, budou ho považovat za blázna. Vystoupí-li nějaká politická strana s takovým heslem, patrně příliš nezaboduje. Přitom je to obsahově totéž, jako když se řekne: „Jsme proti školnému.“ Pouze místo matoucí a věcně nesprávné formulace bychom poctivě přiznali, co se vlastně chce.
Pro úplnost a na dokreslení podstaty stojí za samostatnou pozornost problém mýtného. Lze totiž namítnout, že dnes už žádné mýtné není (snad s výjimkou mostu u Dobřichovic a některých dalších místech či dálniční známky). V novodobější podobě „mýtné“ jako cena silniční sítě (jejího pořízení a údržby) pochopitelně existuje. Individuálně a přímo hrazené mýtné bylo zrušeno zejména z důvodu vysokých transakčních nákladů (tj. nákladů na směnu). Naštěstí však existuje velmi levný a účinný způsob, který umožňuje, aby každý přispíval na pořízení a údržbu silniční sítě podle toho, jak ji využívá - totiž spotřební daň z uhlovodíkových paliv a maziv. Pokud by nebyla, existovalo by něco jako solidarita těch, co se nevozí auty, s těmi, co se mohou v autech vozit. Každý uzná, že by to byla divná solidarita. (Mj. z tohoto hlediska jsou požadavky zemědělců na „zelenou naftu“ celkem oprávněné.)
Ještě jedna malá odbočka je v tuto chvíli na místě. Četní „odpůrci školného“ si uvědomují, že naše vysoké školství zoufale potřebuje další prostředky a že z daňového systému a přerozdělení výdajů státního rozpočtu se toho již moc vytěžit nedá. Připouštějí tedy možnost „více zdrojového financování“ vysokých škol. Mají přitom na mysli, že na některých oborech by studenti mohli být zčásti financováni budoucími zaměstnavateli oproti závazku, že po několik let budou u toho, kdo jim hradil náklady na studium, pracovat.
V některých případech může být rozšíření této praxe užitečné. V rámci současného systému to ovšem předpokládá rozlišení studentů, které financuje stát a které firma. Problém je i v tom, že největší prostředky vynakládá firma na svého zaměstnance (absolventa vysoké školy) teprve poté, co jej zaměstná. (Odhaduje se, že v prvních dvou létech je tato částka 3-5krát vyšší než plné náklady vysokoškolského studia.)
Za povšimnutí však stojí, že se tím připouští individuální úhrada nákladů na studium „z budoucích výnosů“, protože to, co firma do studenta investovala, získá zpátky tím, že je k ní smluvně vázán a že si z jeho mzdy může příslušné prostředky odvádět. Fakt, že tato srážka investovaných prostředků ze mzdy probíhá skrytě, na věci nic nemění. Ale je to totéž, jako kdyby existovala následující praxe: Firma zaplatí náklady na studium či jejich část, přijme absolventa a od mzdy, kterou by jinak dostal, si odpočítá svoje úročené náklady (nejdříve mu peníze do pytlíku dá a pak mu je z něj vezme). Výše toho, co si firma takto strhává, odpovídá smluvnímu penále, které by musel zaplatit při odchodu z firmy.
Mj. i pro firmu je tato transakce riskantní, protože jí dobré zaměstnance stejně někdo přeplatí a zaplatí za ně i penále.
Přesnost a důvěra v rozum - to je to, co si tzv. spor o školné vyžaduje. Problém je mnohem obtížnější a - jak si ukážeme - i významnější, než to vypadá na první pohled.
Většina „odpůrců školného“ se shodne v tom, že jsou proti školnému, protože vytváří bariéru přístupu ke vzdělání pro méně majetné domácnosti, že vyvolává ekonomickou či sociální segregaci, že působí jako sociální síto, že by dále oddělovalo méně majetné a více majetné vrstvy, že by si prostřednictvím možnosti zaplatit školné na rozdíl od méně majetných vrstev více majetné vrstvy posilovaly svá privilegia atd. Takto to najdeme v programech levicových stran a různých iniciativ, které jsou s nimi spjaté. A pojem „školné“ v jejich smyslu je tímto i nepřímo definován.
Požadavek, aby školné nevytvářelo sociální síto přístupu ke vzdělání (atd. atd., viz formulace výše uvedené), je naprosto oprávněný. Paradoxní (či spíše příznačné) pro probíhající veřejnou diskusi o školném je, že z tohoto hlediska stojí „odpůrci školného“ i „zastánci školného“ na jedné straně barikády. Právě zde vzniká nejvíce nedorozumění.
Podívejme se na dvě podobné, ve skutečnosti však značně odlišné formulace:
V čem je rozdíl? V tom, že pokud by školné (ve smyslu individuální úhrady části ceny vzdělávacích služeb) nevytvářelo bariéru přístupu ke vzdělání, budou zastánci první formulace i tak proti jeho zavedení, zatímco zastánci druhé formulace nikoli.
Tady (a ne někde jinde) vede dělící čára mezi „zastánci školného“ a „odpůrci školného“. (Mj. z toho je zřejmé i to, proč je nutné dávat označení obou skupin do uvozovek.) „Zastánci školného“ jsou totiž především zastánci investičního přístupu k financování vysokoškolského vzdělání. Přesněji a konkrétně - tvrdí, že se jim podařilo dotáhnout do realizovatelné podoby fondově-investiční systém financování vysokého školství, který sice zavádí individuální úhradu části ceny vzdělávacích služeb poskytovaných vysokou školou, ovšem takovým způsobem, že tím nevzniká bariéra přístupu méně majetných ke studiu a dokonce ani žádné jiné vedlejší sociální dopady na studenty z chudších rodin.
Dalo by se čekat, že tzv. „spor o školné“ se vyvine ve spor o realizovatelnosti fondově-investičního systému financování školství. Tj. ti, co připravují koncepci tohoto systému, ji předloží odborné i laické veřejnosti a koncepce bude oponována zejména z následujících hledisek:
Pokud by se tzv. „spor o školné“ posunul do této roviny, změnil by se zásadním způsobem obsah probíhajících diskusí. První pokusy posunout výměnu názorů tímto směrem však ukazují, že to nemusí být tak jednoduché. Část „odpůrců školného“ se snaží udržet problém v rovině, která racionální diskusi neumožňuje.
Uveďme si jeden příklad za všechny, který ukazuje nejen na to, jak planou vášně, ale i na to, že někdy nejsou dodržována ani pravidla formální logiky. Vznikla tím nesmírně zajímavá (z hlediska aplikace formální logiky) situace, která by mohla ozdobit nejednu učebnici. (Vzhledem k tomu, že není podstatné, ve které straně se příběh odehrál a kdo byl jeho aktérem, použijeme obecná označení - Strana, Místopředseda, Časopis, Svaz mládeže.)
Dne 25.4.2001 přinesla ČTK tuto zprávu:
„Strana zahájila na internetu diskusi o koncepci vícezdrojového financování vysokoškolského vzdělávání. Protože má vzdělání charakter veřejné i osobní investice, počítají straníci s tím, že by se na ní podíleli také studenti. Místopředseda Strany dnes ČTK řekl, že by nešlo o školné v klasickém slova smyslu, ale o formu srážek ze mzdy v budoucím zaměstnání.
"Vzdělanostní společnost" nemůže spoléhat na státní, popřípadě veřejné prostředky. Bude nutné vybudovat takový systém, který by zajišťoval návratnost takto investovaných prostředků, vysvětlil. "Mně vadí takový klasický přístup, kdy se předpokládá, že stát všechno zaplatí, i když je zřejmé, že na všechno nebude," uvedl Místopředseda Strany. Podle něj je zřejmé, že vzdělanost je strategický cíl, který bude stát stále více peněz. Nebudou-li tedy stačit veřejné zdroje, bude k jeho dosažení třeba použít i jeho budoucích výnosů, a to i každého jednotlivce podle toho, jak se uplatní na trhu práce, soudí. Tento větší tok peněz do systému by však musel být podle Místopředsedy Strany zajištěn takovými pravidly, která by zaručovala rovnost šancí, ne však nivelizaci… Rozhodně by však šlo o systém jiného typu než o školné, které prosazuje pravice, zdůraznil Místopředseda Strany. Sociální demokracie za svou prioritu naopak stále považuje zcela bezplatný přístup ke vzdělání.“
Na tuto zprávu reagoval článek v Časopisu č. 5 (který vydává Svaz mládeže) nazvaný „S kudlou v zádech“:
„S kudlou v zádech - Tak by se daly nazvat naše pocity, když jsme se vrátili z petičních akcí, kde jsme získali podporu stovek studentů, a otevřeli noviny.
Svaz mládeže jednoznačně odmítá tyto názory Místopředsedy Strany. Nevidí principiální rozdíl mezi jeho „školným“ a školným, jak ho navrhuje US (vždyť ta také prvně navrhla v říjnu 2000 splácet školné dodatečnou daní 3 %…). Tyto názory jsou v přímém rozporu s programem Strany, v přímém rozporu se stanovisky OS školství při UV Strany. Svaz mládeže použije veškeré své síly uvnitř Strany, aby dosáhl distancování se Strany od podobných výroků. Místopředseda Strany poškodil Stranu, nyní vypadá, že jedinou stranou hájící bezplatné vzdělávání je ČSSD. Hodiny strávené v řadách kampaně SOS student, která získávala zprostředkovaně studenty i pro program Strany, byly zmařeny ránou do zad. ŽÁDNÉ ŠKOLNÉ!“
Klíčová věta z volebního programu Strany z r. 1998, na kterou se Svaz mládeže odvolává, zní: „Školné znamená diskriminaci v přístupu ke vzdělání a vede k upevňování pozic privilegovaných skupin ve společnosti.“
Z formálně logického hlediska se má věc takto:
Veškeré úvahy Místopředsedy Strany týkající se problematiky financování investic do vysokoškolského vzdělání jsou založeny na tom, že nesmí vzniknout situace, při které by došlo k jakékoli diskriminaci v přístupu ke vzdělání a upevňování pozic privilegovaných vrstev. Jsou tedy jen dvě možnosti:
Tak se má věc z čistě logického hlediska. O tom, pro kterou alternativu se kdo rozhodne, záleží na tom, jak je interpretován pojem „školné“. Za „školné“ je v případě širší interpretace považována např. i částka, kterou stát v podobě dotace poskytuje škole na každého přijatého studenta, přitom je zřejmé, že tím rozhodně nevzniká žádná diskriminace ve smyslu uvedeném v programu Strany. (Přesněji - nevzniká žádná diskriminace přijatých studentů, vzniká ovšem diskriminace nepřijatých studentů.)
Každopádně platí, že Místopředseda Strany se nedopustil ničeho, co by bylo v rozporu s jakkoli nahlíženou etikou i stranickými principy jakékoli strany, protože:
Ve druhém případě by mohl být perzekuován jedině subjektem, který by pronásledoval hlásání doložitelné pravdy. To by bylo absurdní a neuvěřitelné.
Toto absurdní a neuvěřitelné se stalo skutkem, když Časopis (č. 5) v reakci na Místopředsedu Strany uveřejnil (připomeňme): „Svaz mládeže použije veškeré své síly uvnitř Strany, aby dosáhl distancování se Strany od podobných výroků“.
Co vlastně Svaz mládeže požaduje? Chce po Straně, aby označila názory Místopředsedy Strany, v nichž není nic, co by navrhovalo školné, které by „znamenalo diskriminaci v přístupu ke vzdělání a vedlo k upevňování pozic privilegovaných skupin ve společnosti“, za názory, které navrhují školné, které „znamená diskriminaci v přístupu ke vzdělání a vede k upevňování pozic privilegovaných skupin ve společnosti“. Tj. chce po Straně, aby tato strana hlásala vědomou nepravdu. A současně tvrdí, že „Místopředseda Strany poškodil Stranu“. To je opravdu něco naprosto strašného, co nemá obdoby.
Domyslíme-li do důsledků, pak (formálně logickým) předpokladem toho, aby se Strana distancovala od Místopředsedy Strany (zlomila nad ním svíci a hodila ji do kouta), je, že sama označí své základní programové tvrzení za nepravdivé, či naopak, pokud je její tvrzení pravdivé, nemá důvod se od názorů Místopředsedy Strany distancovat.
Samozřejmě, že nejjednodušší praktické řešení celého problému je říci, že to, co navrhuje Místopředseda Strany není školné ve smyslu toho, o čem se hovoří v programu Strany (s „věcnou pravdou“ lze zacházet mnohem volněji než s formálně logickou).
Z formálně logického hlediska vyplývá i následující možný způsob argumentace:
Smutné je, že na stránkách Britských listů proběhla výměna názorů mezi představitelem Svazu mládeže a zastánci investičního přístupu. Zde bylo vše velmi podrobně objasněno. Někteří lidé však nechtějí vidět ani slyšet. Jejich zaujatost přechází až v porušování pravidel formální logiky (bez tohoto porušení těchto pravidel by totiž byli nuceni vést spor v rovině hledání věcné pravdy).
Jaké příčiny má přetrvávající zarputilost části „odpůrců školného“, která se projevuje snahou neustále odvádět diskusi o způsobu financování investic do vysokoškolského vzdělání od podstaty problému?
Způsob argumentace, který dospěl až k porušování „neporušitelných“ pravidel formální logiky, napovídá o mnohém. Mj. i o tom, že možnosti, které se otevírají využitím investičního přístupu k financování vysokoškolského vzdělání asi stojí zato.