„Kdypak opět uslyším o slušných strastech duševních,
kdypak se dočtu
o vnitřních svárech? Kdypak vyjde
krásné písemnictví z hampejzů? Kdy zanechá
zpívání
a hrubých všedních témat? Kdy se přikloní k ušlechtilým
ctnostem občanským?
Kdypak se shledám ve vašich knihách aspoň se stránkou
o prodeji a koupi,
se stránkou, jež pojednává o škodlivosti
zaviněného úpadku, o lásce k vlasti,
o zpeněžování dobytka
a melioraci? Kdy vyjdou nová Georgika? Kdy vyjde
básnická
kniha o síle tělesné a o zásadách agitačních v správném smyslu
třídním?
Kdy se tak stane a jak je ta doba vzdálena?“
(V. Vančura, „Rozmarné léto“)
Z hlediska „nezaujatého pozorovatele“ probíhá nejzajímavější (a z učebnicového hlediska přímo ukázkový) spor o tom, zda je klíčem k řešení sociálních otázek („spravedlivého rozdělování“) pouze a výlučně veřejné sociálně zaměřené přerozdělování, nebo zda zde může (a pokud se má něco vyřešit, tak také musí) sehrát roli kapitálový trh a jím zprostředkované investování do rozvoje lidských schopností na půdě naší sociální demokracie.
M. Zeman ve svém vystoupení k Programovému prohlášení vlády ČR v srpnu 1998 formuloval vizi (neváhal ji tehdy označit dokonce za svůj sen), v níž je nejdůležitější následující:
„Tato vize je založena na třech pilířích, které by se snad daly shrnout pod jednoho společného jmenovatele, a tím je určitá realokace investic, pokud je samozřejmě v omezené míře vláda může ovlivnit, z investic do fyzického kapitálu do investic do lidského kapitálu, tedy do sociálních investic, přičemž za nejdůležitější formu sociální investice považuje vláda ve svém Programovém prohlášení investice do vzdělávání.“
O tom, že tuto vizi myslí vážně, že ani po nelehkém prvním půlroce vládnutí od této vize neustoupil, svědčí jeho článek v Právu 21.1.1999 příznačně nazvaný „Sen pro 21. století“, kde říká:
„Je to naopak znalostní společnost, společnost informačního věku, v níž vzdělání, trvale rozvíjený kvalifikační potenciál, představuje nejvýznamnější sociální investici. Sociální demokraté by proto měli prosazovat především investice do lidí oproti běžným kapitálovým investicím“.
Smysl této koncepce je zřejmý - podaří-li se nám posílit investice do vzdělání, do lidského kapitálu, do lidí, otevřeme si tím cestu i k dynamice ekonomického vývoje, nehledě na to, že právě v rozvoji a uplatňování lidských schopností je reálná náplň či reálný smysl lidského života. Jde jen o to začít, učinit dostatečně výrazné kroky této „realokace“. Přihořívá, přihořívá...
Jak ovšem tuto realokaci provést? Jako předseda vlády má M. Zeman možnost realizovat určitou realokaci prostřednictvím státních výdajů. V jakém rozsahu? Jak se ukazuje, ve velmi malém. Rozhodně ne např. v takovém rozsahu, aby se zastavilo zhoršování personálního složení pedagogů na všech úrovních našeho školství. Změnu v tomto smyslu nelze očekávat ani v budoucnu. Mj. v souvislosti s tím, že globální konkurence neumožňuje dostatečně zvýšit výběr daní.
Pokud ovšem platí, že investice do lidského kapitálu přinášejí největší efekty (pro investora), musí existovat pozitivní (paretovské) řešení, musí existovat způsob, jak zainteresovat všechny zúčastněné strany tak, aby se potenciální efekt změnil v reálný a aby z něj měly všechny zúčastněné strany užitek. Jak toho ovšem dosáhnout?
Prvním krokem konkretizace rámcové koncepce je pochopení, proč investice do lidského kapitálu přinášejí největší efekty. Nikoli proto, jak by se mohlo zdát na první pohled, že by vzdělání či lidský kapitál vůbec byly něčím výjimečným. Pak by se sem finanční prostředky v důsledku působení tržního mechanismu hrnuly samy. K tomu M. Friedman již v roce 1962 ve své práci „Kapitalismus a svoboda“ vtipně poznamenává:
„Kdyby byl kapitál pro investování do lidských bytostí k dispozici tak pohotově jako pro investování do fyzických aktiv - ať už prostřednictvím trhu nebo přímými investicemi zainteresovaných jednotlivců, jejich rodičů nebo sponzorů - výnosová míra by měla v obou těchto oblastech tendenci vyrovnávat se. Kdyby byla vyšší u neživého kapitálu, byli by rodiče stimulováni pořizovat takový kapitál pro svoje děti a nikoliv investovat odpovídající obnos do jejich odborné výchovy a naopak. Ve skutečnosti však existuje značné množství empirických důkazů, že výnosová míra investic do vzdělání je mnohem vyšší než výnosová míra investic do fyzického kapitálu.“
Jak vzápětí M. Friedman ukazuje, příčinu musíme hledat v samotné nedokonalosti trhu, v daném případě trhu kapitálu:
„Tento rozdíl naznačuje existenci nedostatečného investování do lidského kapitálu. Toto nedostatečné investování do lidského kapitálu pravděpodobně odráží nedokonalost trhu kapitálu. Investice do lidských bytostí nemohou být financovány za stejných podmínek či stejnou lehkostí jako investice do fyzického kapitálu.“
Zmíněné „nedokonalosti trhu“ je nutné co nejpřesněji identifikovat. Mohou mít dvojí příčinu:
V prvním případě připadá v úvahu standardní řešení založené na posílení dotací do dané oblasti. V druhém případě stojíme před úkolem, který je o to zajímavější a z hlediska historického vývoje významnější, o kolik je obtížnější - tedy „naučit“ trh kapitálu zvládnout investování do lidského kapitálu.
Vzdělání je nepochybně pozitivní externalitou. Alespoň částečně. Zde má smysl uplatnit nástroj daňově-dotační politiky zprostředkovaný veřejnou volbou. Není ovšem jen touto pozitivní externalitou. To se projevuje již v tom, že - jak bylo doloženo řadou výzkumů ve světě a jak s odvoláním na příslušné výzkumy uvádí M. Friedman - výnos z investic do lidského kapitálu (tedy příjem toho, kdo investoval do svého vzdělání, a to i v případě, že přihlédneme k delší době návratnosti) je výrazně vyšší než z investic do normálního kapitálu.
Přecenění možností řešení problému prostřednictvím daňově-dotačního systému (s odvoláním na charakter vzdělání být pozitivní externalitou) má značná rizika. Ukazuje se totiž, že čím více je role nefungujícího trhu v této oblasti suplována tímto daňově-dotačním systémem, tím menší příjem z investic do lidského kapitálu v dané zemi existuje (což se někde projevuje jako doslova živoření špičkových vědců, pedagogů, lékařů apod.), což má - kromě jiného - za následek tzv. „únik mozků“. Daňově-dotační systém tak paradoxně z daní občanů (většinou chudší země) vyvolává pozitivní užitky v jiné (většinou bohatší) zemi. Především však blokuje cestu k adekvátnímu ocenění lidského kapitálu, tj. dosažení žádoucího mzdového růstu u vysokoškolsky kvalifikovaných profesí.
Daňově-dotační systém, pokud spoléháme jen na něj, poškozuje vlastníky lidského kapitálu, vede k nedocenění lidského kapitálu, sekundárně pak poškozuje i celou „servisní“ oblast (školský a vzdělávací systém) a tím vede i k oslabení schopnosti té či oné země vzdělání (jako hlavní formu lidského kapitálu) produkovat.
Zemanův - velmi přesně vystižený - „realokační problém“ je tak nutno řešit nikoli s vyloučením trhu, ale s jeho podporou, s využitím „tržní páky“. Vzhledem k tomu, že projekt uchopení a použití této tržní páky je již v obecné (přesto však dostatečně konkrétní a hlavně konkretizovatelné) poloze zpracován, zbývá již jen malý krůček.. (malý krok pro ekonoma, velký krok pro naši sociální demokracii).
Patrně není třeba podrobně uvádět příklady, které dokumentují, že „hlavní proud“ sociální demokracie vsadil na kartu přerozdělování a kruhovou obranu přerozdělování ztotožňuje s obranou sociálního státu. Pozornost si zaslouží zejména první výhonky pochopení podstaty problému, které naznačují, že se možná blízká na lepší časy.
V Sociální doktríně zpracované sdružením SOCIOKLUB – Sdružení pro podporu rozvoje teorie a praxe sociální politiky se v této souvislosti mj. uvádí: „Jejím nedostatkem (stávající sociální politiky) je však skutečnost, že spoléhá převážně, na strategii přerozdělování a je zaměřena hlavně k odstranění negativních důsledků zmíněných, rizik... Sociální politika je investicí do lidí a investicí do sociálního a ekonomického rozvoje společnosti.“
Je nutno zdůraznit, že právě hluboce zakořeněný názor, podle kterého je možné řešit rozhodující část problémů v sociální oblasti formou přerozdělování vytváří stereotypy a předsudky, které brání uplatnění investičního přístupu. V SOCIOKLUBU působí řada osobností blízkých naší sociální demokracii, mj. i M. Potůček, jehož monografii jsme využili při charakterizování „centrifugálního efektu“.
Rovněž v materiálu „Východiska dlouhodobého programu ČSSD“ schváleného XXX. sjezdem ČSSD (s. 31-32) najdeme v části 6.2 Sociální politika důležitou pasáž:
„Investice do sociální politiky nejsou pouhým nákladem. Patří naopak, zejména v dlouhodobé perspektivě, k nejefektivnějším investicím vůbec, neboť rozmnožují lidský potenciál jako základní zdroj budoucí prosperity a stability společnosti
Efektivními se však tyto investice nestávají automaticky, ale jen potud, pokud se zdroji na tyto investice dobře hospodaří a pokud jsou správně voleny priority. Proto bude ČSSD věnovat jak z hlediska aktuálních úkolů, tak i z hlediska dlouhodobé perspektivy pozornost efektivnosti sociálních investic
V řadě případů (investice do vzdělání, rekvalifikací, bydlení, přístupu občanů k informacím apod.) mohou být vytvořeny podmínky i pro využití soukromých zdrojů v oblasti sociálních investic, což je - zejména v podmínkách naší země, kde se i v dlouhodobé perspektivě budeme potýkat s omezeností veřejných zdrojů - zvláště významné. ČSSD bude hledat konkrétní cesty využití těchto možností, přitom tak, aby se neoslabovaly, ale naopak posilovaly solidární prvky sociálního systému, a aby byl rozšiřován i naplňován princip rovnosti příležitostí.“
Naše sociální demokracie tak stojí na křižovatce: Buď přispěje k otevření cesty, která nabízí perspektivu pro naši zemi, nebo bude působit jako retardační politická síla blokující pozitivní řešení. Nejde přitom jen o ČSSD jako politickou stranu. Jedná se totiž především o to, zda přirozená pravo-levá polarizace společnosti bude působit funkčně jako faktor vyvažování společnosti a poskytovat impulsy jejího rozvoje, nebo zda se vyostří v rovině, která nenabízí věcné řešení a brzdí vývoj společnosti.