Všestrannost (univerzalita) poznávacích schopností (kompetencí) znamená především:
Schopnosti přicházet s inovacemi (přesáhnout hranici stávajícího poznání).
Schopnosti systematizovat své poznání (dosáhnout toho, aby každý poznatek, který si osvojil, byl součástí uceleného systému, ve kterém je tento poznatek zvláštním případem obecného).
Schopnosti komunikovat s jinými lidmi (poučit se z odlišných názorů či naopak sdělit jim své názory).
Schopnosti dosáhnout praktické realizace poznání (zjistit podmíněnost praktické realizace závěrů vyplývajících z teoretického poznání).
Tj. jedná se o schopnosti (kompetence): inovační, systematizační, komunikační, realizační.
Tyto schopnosti spolu navzájem souvisejí v několika aspektech, např.:
Chceme-li umět realizovat inovace či podílet se na realizaci, musíme se naučit vytvářet týmy či být schopni pracovat v týmech, tj. komunikovat s jinými lidmi, umět je zaujmout svými podněty a umět rozpoznat přínosné podněty jiných.
Systematizujeme-li své poznání, jsme schopni nejlépe vidět možné přesahy již poznaného, což je základem schopnosti přicházet s novým, tj. inovačních schopností.
Chceme-li využít výsledky týmové spolupráce a komunikace v rámci tvůrčích týmů, musíme umět systematizovat (zatřídit) své poznatky.
Z hlediska ekonomického pohledu na přechod ke vzdělanostní společnosti, kterým je charakterizována doba, v níž žijeme, vystupuje význam všestrannosti poznávacích schopností (univerzalita) v následujících podstatných souvislostech:
Za prvé: Jako jediný zdroj ekonomiky, jehož hodnota se nesníží v důsledku jakékoli inovace, ale naopak - s růstem intenzity inovačních procesů (což je obecnou historickou tendencí, která vystupuje do popředí v období přechodu ke vzdělanostní společnosti) jeho hodnota roste.
Za druhé: Jako základní předpoklad konstituování základních produkčních subjektů vzdělanostní ekonomiky, kterými jsou univerzity a jejich spolupracující absolventské sítě.
Za třetí: Jako předpoklad přesunu těžiště potřeb člověka do oblasti schopnostních potřeb, tj. potřeb bezprostředně uspokojovaných (všestranným) rozvojem schopností člověka a jejich uplatňováním, s vývojem motivací spjatých se schopnostními potřebami.
Obsah či podoba univerzality jako schopnosti všestranného rozvoje poznání vyplývá z charakteru praktické činnosti. Člověk působí na přírodě tak, že vzájemně zprostředkovává procesy probíhající v jeho prostředí (do kterých vstupuje jako jedna z přírodních sil), vzájemně je podmiňuje, a to tak, aby zajistil svou další existenci a rozvoj. Proces jeho sebeutváření (vývoje) se odvíjí právě od toho, jakým způsobem působí na přírodu. Všeobecně zprostředkující činnost je nejúčinnější formou působení člověka (či jakéhokoli jiného subjektu) na své prostředí.
Myšlení člověka (včetně forem myšlení) a další složky jeho vědomí (paměť, představivost, prožitkovou strukturu, schopnost vytvářet cíle či vztahovat svou činnost k něčemu a naplňovat ji smyslem), to vše se vyvíjelo v procesu všeobecně zprostředkující činnosti jako podmínka její realizace. Proto také původ forem myšlení a dalších forem vědomí (včetně toho, jak např. funguje prožitkový mechanismus) lze od všeobecně zprostředkujícího charakteru lidské činnosti odvodit.
Všeobecně zprostředkující charakter činnosti probíhá v součinnosti s ostatními lidmi, v určitém společenském prostředí. Pro vývoj společnosti platí, že sebeutváření společnosti se odvíjí od přetváření přírody.
Nejefektivnější uspořádání společenských vztahů je takové, při kterém jsou možnosti svobodného rozvoje každého jednotlivce podmínkou rozvoje ostatních.
Pokud mají metodologické nástroje popisu ekonomické reality být adekvátní, dostatečně věrně postihnout to nejdůležitější, nesmí se se všeobecně zprostředkujícím charakterem lidské činnosti rozcházet. Nejefektivnější cesty působení člověka na přírodu a nejefektivnější formy uspořádání společenských vztahů tak, jak jsou nahlíženy prizmatem všeobecně zprostředkujícího charakteru lidské činnosti, musí korespondovat s pojetím efektivnosti vyjádřeným prostřednictvím metodologických nástrojů ekonomického přístupu.
Z tohoto hlediska stojí za připomenutí myšlenky K. Marxe - Kapitál I, kapitola V., 1. Pracovní proces:
"Práce je především proces, probíhající mezi člověkem a přírodou, proces, v němž člověk svou vlastní činností zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou. Vystupuje proti přírodní látce samé jako přírodní síla. Aby si přivlastnil přírodní látku v určité formě vhodné pro svůj vlastní život, uvádí do pohybu přírodní síly, které patří k jeho tělu - paže i nohy, hlavu i prsty. Tím, že tímto pohybem působí na vnější přírodu a mění ji, mění zároveň svou vlastní přirozenost. Rozvíjí schopnosti, které v ní dřímají, a hru těchto sil podrobuje své vlastní moci."
"Pracovní prostředek je věc nebo komplex věcí, které dělník vsunuje mezi sebe a pracovní předmět a které mu slouží jako vodič jeho působení na tento předmět. Používá mechanických, fyzikálních, chemických vlastností věcí, aby jim dal v souhlase se svým účelem působit jako nástroji své moci. Předmět, jehož se dělník bezprostředně zmocňuje - ponecháme stranou uchopení hotových životních prostředků, např. plodů, při čemž jako pracovní prostředek slouží jedině tělesné orgány dělníka - není pracovní předmět, nýbrž pracovní prostředek. Tak se stává předmět daný přírodou samou orgánem jeho činnosti, orgánem, který přidává ke svým tělesným orgánům, jímž tedy navzdory bibli prodlužuje přirozené rozměry svého těla. Jako je země jeho původní zásobárnou, tak je i původní zbrojnicí jeho pracovních prostředků. Dodává mu např. kámen, kterým hází, tře, drtí, řeže atd."
Návazně na tuto pasáž K.Marx cituje z Hegelovy Encyklopedie filozofických věd. - "Rozum je stejně lstivý, jako mocný. Lest spočívá vůbec ve zprostředkující činnosti, která, nutíc předměty působit na sebe navzájem podle své povahy a vzájemně se opracovávat, aniž se do tohoto procesu bezprostředně vměšuje, přesto uskutečňuje jen svůj účel."
Připomeňme si pasáž citovanou z práce J. Clarka v poznámce pod čarou 22: "To znamená, že člověk používá některého přírodního prvku, který jeho obratností stává se tvarem bohatství. Vsune kousek přírodní hmoty mezi sebe jako výrobce a sebe jako spotřebitele." Je zřejmé, že J. Clark zde vychází z příslušné pasáže Marxova Kapitálu. Unikl mu však jeden podstatný moment - totiž že K. Marx současně zdůrazňuje: "Tím, že tímto pohybem působí na vnější přírodu a mění ji, mění zároveň svou vlastní přirozenost." (Viz výše citované.) To je ovšem moment velmi podstatný. K. Marx si tímto otevřel cestu k pochopení člověka, jeho sebeutváření v procesu přetváření přírody. Anticipoval převratné změny, k nimž dojde v obsahu práce. Současně tím dal i koncept svobody lidského individua: Člověk je svobodný právě v tom, že je subjektem všeobecně zprostředkující činnosti a jeho univerzalita spočívá v tom, že je schopen každý proces ve svém prostředí učinit součástí všeobecně zprostředkujícího charakteru své činnosti. Nemůže se však sám stát nástrojem všeobecně zprostředkující činnosti druhého. Jde o takové vztahy, v nichž svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou svobodného rozvoje kteréhokoli jiného jednotlivce.
Za podrobné prostudování stojí následující pasáž z Marxových Rukopisů "Grundrisse", ve které dává svojí představu dlouhodobé perspektivy:
"Směna živé práce za práci zpředmětněnou, tj. kladení společenské práce ve formě protikladu mezi kapitálem a námezdní prací - je poslední stupeň vývoje hodnotového vztahu a výroby založené na hodnotě. Jeho předpokladem je a zůstává - velké množství bezprostřední pracovní doby, množství vynaložené práce jako rozhodující činitel produkce bohatství.
Ale tou měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává méně závislým na pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase - jejich síla a působivost - nemají žádný vztah k bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném stavu vědy a na pokroku techniky, čili na aplikaci této vědy ve výrobě. (Rozvoj této vědy, zvláště přírodovědy a s ní i všech ostatních, sám opět odpovídá rozvoji materiální výroby.) Zemědělství např. se stává pouhou aplikací vědy o materiální látkové výměně, o tom, jak ji regulovat co nejvýhodněji pro celý společenský organismus.
Skutečné bohatství se naopak projevuje - jak ukazuje velký průmysl - jednak v obrovském nepoměru mezi vynaloženou pracovní dobou a jejím produktem, jednak v kvalitativním nepoměru mezi prací redukovanou na čirou abstrakci a mohutností výrobního procesu, na nějž dozírá. Práce se už tolik nejeví jako uzavřená do výrobního procesu, nýbrž člověk je ve vztahu k výrobnímu procesu samému spíše dozorcem a regulátorem. (To, co platí o strojích, platí rovněž o kombinaci lidských činností a rozvoji lidských styků.) Teď už nevsouvá dělník mezi sebe a objekt jako mezičlánek modifikovaný přírodní předmět; nyní jako prostředníka mezi sebe a neorganickou přírodu, jíž se zmocňuje, vkládá přírodní proces, který přeměňuje v průmyslový. Ocitá se vedle výrobního procesu, místo aby byl jeho hlavním činitelem.
V této proměně se jako hlavní pilíř výroby a bohatství nejeví ani bezprostřední práce, kterou vykonává sám člověk, ani doba, po kterou pracuje, nýbrž osvojování jeho vlastní všeobecné produktivní síly, jeho pochopení přírody a její ovládnutí díky jeho jsoucnu jako společenského organismu - jedním slovem rozvoj společenského individua. Krádež cizí pracovní doby, na níž je založeno dnešní bohatství, se jeví jako ubohá základna proti této nově rozvinuté základně, kterou vytvořil sám velký průmysl. Jakmile práce ve své bezprostřední formě přestala být velkým zdrojem bohatství, pracovní doba už není a nemůže být mírou bohatství, a tedy i směnná hodnota přestává být mírou užitné hodnoty. Nadpráce masy [ lidí] už není podmínkou rozvoje všeobecného bohatství, právě tak jako ne-práce nemnoha [ lidí] přestala být podmínkou rozvoje všeobecných sil lidské hlavy. Tím se hroutí výroba založená na směnné hodnotě a sám bezprostřední materiální výrobní proces se zbavuje nuznosti a protikladnosti.
Svobodný rozvoj individualit, a tedy nikoli redukce nutné pracovní doby za účelem kladení nadpráce, ale vůbec redukce nutné práce společnosti na minimum, a tomu pak odpovídající umělecké, vědecké atd. vzdělávání díky času, který se pro všechny uvolnil, a díky prostředkům, které byly vytvořeny.
Sám kapitál je rozpor procházející procesem, a to proto, že usiluje o zkrácení pracovní doby na minimum, zatímco na druhé straně klade pracovní dobu jako jedinou míru a zdroj bohatství. Proto zkracuje pracovní dobu ve formě nutné pracovní doby a prodlužuje ji ve formě nadbytečné pracovní doby; klade tedy rostoucí měrou nadbytečnou pracovní dobu jako podmínku - jako otázku života a smrti - pro nutnou pracovní dobu. Na jedné straně tedy vyvolává v život všechny síly vědy a přírody, jakož i síly společenské kombinace a společenského styku, aby vytváření bohatství učinil nezávislým (relativně) na pracovní době, která je na ně vynaložena. Na druhé straně chce takto vytvořené obrovské společenské síly měřit pracovní dobou a spoutat je v mezích, které jsou potřebné k tomu, aby se už vytvořená hodnota uchovala jako hodnota.
Výrobní síly a společenské vztahy - ty i ony jsou různými stránkami společenského individua - se kapitálu jeví jen jako prostředky, a jsou pro něj jen prostředky k tomu, aby mohl vyrábět na své omezené základně. Fakticky jsou však materiálními podmínkami pro to, aby tato základna byla vyhozena do povětří. Národ je opravdu bohatý, jestliže se místo 12 hodin pracuje jen 6. Bohatství není velení nad dobou nadpráce (reálné bohatství), "nýbrž volný čas pro každé individuum a celou společnost vedle času vynaloženého v bezprostřední výrobě." ("The Source and Remedy, atd., 1821, str. 6.)
Příroda nestaví stroje, lokomotivy, železnice, elektrické telegrafy, samočinné spřádací stroje atd. Ty jsou produktem lidského úsilí; přírodní materiál přeměněný v orgány lidské vůle [ vládnoucí] nad přírodou čili orgány jejího uplatňování v přírodě. Jsou to lidskou rukou vytvořené orgány lidského mozku; zpředmětněná síla vědění. Rozvoj fixního kapitálu ukazuje, do jaké míry se všeobecné lidské vědění, poznání, stalo bezprostřední výrobní silou, a tedy i do jaké míry se podmínky společenského životního procesu samého dostaly pod kontrolu všeobecného rozumu a v souladu s ním se přetvořily. Do jaké míry jsou společenské výrobní síly produkovány nejen ve formě vědění, nýbrž jako bezprostřední orgány společenské praxe, reálného životního procesu." (Podtrženo a tučně zvýrazněno námi.)
(K. Marx, Rukopisy "Grundrisse" (Ekonomické rukopisy z let 1857-1859) II, Praha, Svoboda 1974, s. 335-338.)
Všimněme si, v kolika kontextech K. Marx zdůrazňuje roli lidské univerzality (všestranného rozvoje schopností):
O mnoho let později píše R. Reich v knize Dílo národů - Příprava na kapitalismus 21. století (Praha, Prostor 1995) , která zaznamenala značný ohlas ve světě i u nás:
"Podívejme se blíže na ony firmy orientované na vysokou hodnotu výroby a uvidíme, že je ženou vpřed tři odlišné, avšak příbuzné schopnosti. A právě tyto schopnosti tvoří jejich hodnotu. Na prvním místě to jsou schopnosti, kterých je zapotřebí při řešení problémů se sestavováním prvků jedinečným způsobem (ať již se jedná o slitiny, molekuly, polovodičové čipy, softwarové kódy, filmové scénáře, penzijní fondy, portfolia či informace). Ti, kdo řeší problémy, musí mít hluboké znalosti o tom, jaké vlastnosti tyto produkty po sestavení mohou mít a musí tyto znalosti uplatnit při konstruování těchto produktů a při pokynech k jejich výrobě. Na rozdíl od výzkumných pracovníků a konstruktérů, jejichž prototypy opustily laboratoř či rýsovací prkno již připravené pro velkovýrobu, hledají tito lidé neustále nové aplikace a kombinace a propracovávají své výrobky tak, aby dokázaly vyřešit všechny vyvstávající problémy.
Za druhé jsou to schopnosti, které pomáhají zákazníkům pochopit jejich potřeby a vyložit jim, jak lze individuálně přizpůsobeným výrobkem potřeby uspokojit. Oproti prodeji a marketingu standardního zboží, které vyžadují, aby mnoho zákazníků bylo přesvědčeno o přednostech určitého produktu, které vyžadují velké množství objednávek a tím i splnění plánu prodeje, prodej a marketing produktů na míru vyžaduje hluboké znalosti o zákazníkově firmě, představu o možné komparativní výhodě a o způsobech, jakými by této výhody bylo možno dosáhnout. K tomu je nezbytné rozpoznat nové problémy a možnosti, na něž by bylo možno produkt na míru aplikovat. Na místo přesvědčit přichází rozpoznání příležitosti.
Za třetí jsou to schopnosti, kterých je zapotřebí k dosažení kontaktu řešitelů problémů s těmi, kteří problémy rozpoznávají. Lidé v takovýchto rolích musí natolik chápat specifické technologie a trhy, aby rozpoznali možnost uplatnění nových produktů. Musí získat peníze nezbytné k zahájení projektu a najít správné řešitele a identifikátory problému, kteří by projekt provedli. Ti, kteří mají takovéto postavení v nové ekonomice, jsou nástupci "manažérů" či "podnikatelů" v ekonomice staré. Ani jeden z těchto termínů však plně nevystihuje jejich roli ve vysoce zhodnocujícím podniku. Tito lidé se nezabývají kontrolou organizace, zakládáním firem či vynalézáním věcí. Místo toho se neustále zabývají managementem myšlenek. Hrají úlohu strategického zprostředkovatele." (S. 98-99.)
"Tři skupiny, které dávají novému podniku největší část jeho hodnoty - řešitelé problémů, identifikátoři problémů a strategičtí zprostředkovatelé - musí být navzájem v přímém kontaktu, aby mohli neustále objevovat nové možnosti. Mají-li být správně vyřešeny ty pravé problémy, musí informace plynout rychle a zřetelně. Pro byrokracii v takovém podniku není místa." (S. 101.)
"Vysoce zhodnocující podnik se tedy nepodobá pyramidě, nýbrž pavoučí síti... Klíčová korporace již není "velkou společností", žádná z nich však také není pouhou sbírkou menších firem. Jedná se spíše o síť podniků. Její centrum umožňuje strategické pochopení problémů a spojuje jednotlivé nitky. Avšak jednotlivé body této sítě mají často dostatečnou autonomii, aby mohly vytvořit zisková spojení s jinými sítěmi. V korporaci neexistuje žádné "uvnitř" a "vně", nýbrž jen různé vzdálenosti od jejího strategického centra." (S. 110.)
"Hlavními aktivy vysoce zhodnocujícího podniku nejsou hmatatelné věci, nýbrž schopnosti potřebné ke spojení řešení a konkrétních potřeb." (S. 113.)
"Jde jen o to, že se staré korporace staly neefektivním prostředkem k dosažení tohoto cíle. Jednotlivé země již nemohou podstatně zvýšit bohatství svých občanů subvencováním, ochranou či jiným zvyšováním ziskovosti "svých" korporací. Spojitost mezi ziskovostí korporace a životní úrovní obyvatel země se stále více oslabuje." (S. 172.)
"Po celém světě se šíří nové organizační sítě vysocezhodnocujícího podniku, které nahrazují staré pyramidy klíčových výrobních podniků. To, co přichází, již nebude moci být označováno za "americkou" (britskou, francouzskou, japonskou či německou) korporaci a žádný hotový produkt již nebude "americký" (britský, francouzský, japonský či německý)." (S. 127.)
Uvedené pasáže jsou velmi inspirující z hlediska otázky, jak vznikají investiční příležitosti a jak se právě oblast "výroby" investičních příležitostí stává nejatraktivnější částí ekonomiky.
R.Reich v "Díle národů" se ne náhodou dostává k podobným otázkám, uvědomuje si význam nové metodologické báze, která by spojila specializaci s univerzalizací, a formuluje zajímavé postřehy, např.:
"Studenti se zde učí jít za data - tázat se, proč byly vybrány určité fakty, proč jsou považovány za důležité, jak byly dedukovány a jak by je bylo možno vyvrátit. Studenti se učí zkoumat realitu z mnoha úhlů, v různém světle, a tak se zároveň učí představovat si nové možnosti a alternativy. Symbolický přístup je skeptický, zvídavý a tvůrčí." (S.256.)
"Co se student takto dovídá (při tradiční výuce)? Že svět je vyroben z diskrétních komponentů, z nichž každý lze v podstatě pochopit izolovaně. - Abychom však mohli objevit nové možnosti, musíme vidět celek a musíme umět pochopit procesy, kterými jsou části reality navzájem spojeny. V reálném světě se problémy zřídkakdy objevují v předem definované podobě a jako něco, co lze přesně oddělit. Symbolický analytik se musí neustále snažit o rozpoznání hlubších příčin, důsledků a vztahů. To, co se jeví jako jednoduchý problém, který lze řešit standardním způsobem, se může stát symptomem základnějšího problému, který se nepochybně vynoří jinde a v jiné podobě." (S. 257.)
Význam univerzality jako určitého způsobu rozvoje lidských schopností je tak významný, že na toto téma připravujeme samostatnou monografii.