V roce 1957 v práci "Teorie spotřební funkce" přišel americký ekonom M. Friedman s originálním řešením. Podle něj domácnosti rozdělují svůj současný příjem tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu z aktiv, které jím tímto vznikají. Šlo spíše o postřeh, který mu sloužil k provedení některých úvah týkajících se rozdělení příjmů domácností na spotřebu a úspory. Patrně si ani neuvědomil, že tím překročil práh stávající ekonomické teorie a otevřel cestu ke konstituování ekonomie, která nahrazuje teorii užitku nástrojem mnohem účinnějším a která spotřebu domácností chápe (převážně) jako produktivní fenomén. Tak tomu už bývá, že každá myšlenka, aby se zaskvěla v plné kráse, chce svůj čas.
"Podle Friedmana lidé přizpůsobují svou potřebu změnám svého dlouhodobě očekávaného důchodu - permanentního důchodu, a jen málo pozornosti věnují přechodným změnám důchodu.
Permanentní důchod je ta složka běžného důchodu, o které se domácnost domnívá, že má relativně stálý charakter. Nepatří do ní například mimořádné odměny zaměstnanců nebo zvýšené příjmy farmářů z nenadále dobré úrody. Naopak, do permanentního důchodu člověk započítává budoucí očekávané příjmy (může-li je očekávat s poměrnou jistotou).
Permanentní důchod se rovná diskontované hodnotě očekávaného toku budoucích důchodů. Je tedy závislý na velikosti bohatství domácnosti (do něhož patří také lidský kapitál), úrokové míře a očekávaných pracovních příležitostech. Vývoj spotřeby domácností je podle Friedmana závislý výhradně na očekávaném permanentním důchodu mimo jiné i proto, že domácnost zůstává věrná svým spotřebním zvyklostem a plánům nezávisle na tom, zda její příjmy krátkodobě odpovídají plánovaným výdajům.
Friedmanova hypotéza permanentního důchodu změnila pohled ekonomů na spotřební funkci. Vyplývalo z ní totiž, že spotřeba je mnohem stabilnější, než se předpokládalo.
Friedman využil hypotézu permanentního důchodu ve své teorii poptávky po penězích, na podporu svého tvrzení, že je poptávka po penězích stabilní. Jelikož transakční poptávky po penězích závisí na spotřebních výdajích a ty na permanentním (nikoli na běžném) důchodu, je i poptávka po penězích poměrně stabilní." (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s.433)
Z konceptu permanentního důchodu, který si Friedman vytvořil k analýze spotřební funkce, vyplývá mnohem zásadnější závěr, totiž právě to, že vývoj trh a vstup trhu i na půdu lidského kapitálu "probouzí" v domácnostech cílovou orientaci založenou na maximalizaci současné hodnoty budoucího důchodu. Pod vstupem trhu na půdu lidského kapitálu lze chápat dvojí - jednak tržní ocenění investic do lidského kapitálu v podobě zvýšeného příjmu z jeho pronájmu na trhu profesí, zde je tento vstup zřejmý, jednak rozšíření kapitálového trhu na oblast investování do lidského kapitálu, které teprve začíná.
V kontextu toho, o co M. Friedmanovi bezprostředně šlo (dokázat stabilitu poptávky domácnosti po penězích), je celkem zřejmé, proč použil pojem "permanentní", tj. stálý důchod. V širším kontextu Friedmanových úvah však nejde o permanentní ve smyslu stálý, ale o orientaci na dlouhodobé zvyšování tohoto důchodu. (Lze uvést citace z Friedmanova díla, která jednoznačně dokládají, že právě to měl na mysli, nepřímo to vyplývá i z výše citované pasáže.) Pak ovšem stačí již jen málo - říci "na plná ústa", že cílovou orientací domácnosti je právě maximalizace současné hodnoty budoucího důchodu z investic do "rodinného portfolia", které je vytvářeno z disponibilního současného důchodu. Tím se ovšem ekonomická věda dostává na zcela jinou úroveň. Jakmile si to uvědomíme, stává se pro nás (subjektivní) teorie užitku pouze oním žebříkem, po kterém je nutné vylézt nahoru a který pak můžeme odhodit.
Zajímavé je, že i K. Marx o produktivním charakteru osobní spotřeby věděl. Svědčí o tom následující pasáž z jeho Rukopisů "Grundrisse":
"Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času - jak se jeví z hlediska buržoasní ekonomie." (K. Marx, Rukopisy "Grundrisse" II, Praha, Svoboda 1974, s. 343.)
Vyvrátil tím ovšem svou vlastní teorii nadhodnoty. Investice do "fixního kapitálu", kterým je "sám člověk", není ničím jiným než investicí do lidského kapitálu. Výnos z této investice je nutně obsažen ve mzdě, přitom nikoli jen jako reprodukční náklady, ale včetně nákladů obětované příležitosti. Jakmile dochází k investování do lidského kapitálu, přestává být mzda rovná ceně pracovní síly a tudíž reprodukčním nákladům, ale obsahuje i výnos z investic do lidského kapitálu. Tím padá i možnost aplikovat teorii nadhodnoty na tuto oblast. O tom, že si K. Marx uvědomoval i širší kontext této problematiky svědčí obsáhlé pasáže na s. 233-345 citované práce.