F. Hayek ještě neviděl konkrétní cestu řešení konfliktu rovnosti a spravedlnosti (který úzce souvisí s konfliktem rovnosti a efektivnosti). Jeho zásluhou však je, že jej dokázal přesně pojmenovat a vymezit: ”Konflikt mezi formální spravedlnosti a formální rovností před zákonem na jedné straně a pokusy realizovat různé ideály předmětné spravedlnosti a rovnosti na straně druhé mají rovněž svůj původ na zmatku vládnoucím kolem pojmu ”privilegium” a jeho zneužívání. Zmíníme se pouze o nejdůležitějším případu tohoto zneužití - aplikaci termínu privilegium na majetek jako takový. Privilegiem by skutečně bylo, kdyby například, jako tak často v minulosti, bylo vlastnictví půdy nahraženo šlechtě. A privilegium je, jestliže, jako v současné době, je právo vyrábět nebo prodávat určité věci vyhraženo určitým lidem vybraným autoritou. Avšak nazývat privilegiem soukromý majetek, který mohou získat všichni za stejných podmínek, protože jenom některým se podařilo ho získat, znamená zbavovat slovo privilegium jeho významu.” (Cesta do otroctví, Praha, Academia 1990, s. 72.)
Tuto myšlenku pak dále rozvíjí: ”I když příležitosti v konkurenční společnosti otevřené chudému jsou mnohem omezenější než příležitosti pro bohatého, je nicméně pravda, že v takové společnosti je chudý mnohem svobodnější než osoba s mnohem větším hmotným komfortem v jiném typu společnosti. Ačkoli pravděpodobnost, že člověk, který začíná jako chudý, získá velké bohatství, je v podmínkách konkurence mnohem menší, než že je získá člověk, který zdědil majetek, je to pro chudého nejenom možné, nýbrž konkurenční systém je jediný, ve kterém to závisí pouze na něm a nikoli na přízni mocných a ve kterém nikdo nemůže člověku zabránit, aby se nepokusil tohoto výsledku dosáhnout.” (Tamtéž, s. 88-89.)
V obecné rovině navrhl řešení problému takového investování do lidských schopností, které by řešilo otázku rovnosti M. Friedman již před mnoha a mnoha léty (ve své knize "Kapitalismus a svoboda", která poprvé vyšla v roce 1963). Všimněme si některých jeho myšlenek.
M. Friedman velmi přesně vystihuje příčinu toho, proč investice do lidského kapitálu (vzdělání apod.) "zaostávají" za investicemi do "normálního" kapitálu:
"Kdyby byl kapitál pro investování do lidských bytostí k dispozici tak pohotově jako pro investování do fyzických aktiv - ať už prostřednictvím trhu nebo přímými investicemi zainteresovaných jednotlivců, jejich rodičů nebo sponzorů - výnosová míra by měla v obou těchto oblastech tendenci vyrovnávat se. Kdyby byla vyšší u neživého kapitálu, byli by rodiče stimulováni pořizovat takový kapitál pro svoje děti a nikoliv investovat odpovídající obnos do jejich odborné výchovy a naopak. Ve skutečnosti však existuje značné množství empirických důkazů, že výnosová míra investic do vzdělání je mnohem vyšší než výnosová míra investic do lidského kapitálu. Tento rozdíl naznačuje existenci nedostatečného investování do lidského kapitálu.
Toto nedostatečné investování do lidského kapitálu pravděpodobně odráží nedokonalost trhu kapitálu. Investice do lidských bytostí nemohou být financovány za stejných podmínek či stejnou lehkostí jako investice do fyzického kapitálu." (Kapitalismus a svoboda, Praha, Liberální institut 1993, s. 93.)
V závěru (poté, co navrhuje řešení problému, zdůrazňuje ekonomický i sociální význam toho, co předkládá:
"Existující nedokonalosti na trhu kapitálu mají sklon omezovat rozsáhlejší odbornou výchovu pouze na jednotlivce, jejichž rodiče či sponzoři mohou požadované vzdělání financovat. Činí z takových jednotlivců "nekonkurenční" skupinu chráněnou před konkurencí nedostupností nezbytného kapitálu pro mnoho schopných lidí. Výsledkem je petrifikace nerovnosti v příjmech a postavení. Zavedení takového uspořádání, jaké bylo naznačeno výše, by kapitál více zpřístupnilo a učinilo by tak hodně pro to, aby se rovnost příležitostí stala skutečností, aby se nerovnost příjmů a bohatství snížila a aby naše lidské zdroje byly plně využity. A neučinilo by tak kladením překážek konkurenci, narušováním stimulace a s příznaky, které by s sebou neslo přímé přerozdělení příjmů, ale posílením konkurence, zefektivněním stimulů a odstraněním příčin nerovnosti." (Tamtéž s. 98.)
Řešení, na které se odvolává, pak spočívá v následujícím:
"Žádoucím cílem není přerozdělovat příjmy, ale dosáhnout toho, aby byl kapitál přístupný za srovnatelných podmínek pro investice do lidského a fyzického kapitálu. Jednotlivci sami by měli nést náklady investování a dostávat odměnu. Tržní nedokonalosti by jim neměly překážet v investování, pokud jsou ochotni nést náklady. Jeden ze způsobů, jak může vláda tohoto výsledku dosáhnout, spočívá v investování do podílu na základním kapitálu člověka. Vládní orgán by mohl nabídnout financování či pomoc při financování vzdělání jakéhokoliv jednotlivce, který by splňoval určité minimální požadavky na kvalitu. Mohl by poskytnout určitý omezený roční obnos pro omezený počet let za předpokladu, že by tyto prostředky byly použity na zajištění výchovy uznávanou institucí. Jednotlivec by zase souhlasil s tím, že zaplatí vládě každý rok v budoucnu za každých 1000 USD, které od ní dostal, určité procento svých výdělků, převyšujících vymezený obnos. Tyto platby by mohly být snadno spojeny s platbami důchodové daně a představovaly by tak minimální dodatečné náklady. Základní obnos by měl být stanoven na úrovni odhadovaných průměrných výdělků bez odborné přípravy, zlomek splácených výdělků by měl být určen tak, aby se projekt financoval sám. Takto by ve skutečnosti nesli jednotlivci, kterým by se vzdělání dostalo, celé náklady sami. Investovaný obnos by byl jediný způsob, jak by vláda odbornou přípravu financovala, a za předpokladu, že by vypočtené výdělky odrážely všechny podstatné výnosy a náklady, měla by svobodná volba jednotlivců tendenci produkovat optimální objem investic. - Z několika důvodů by bylo výhodnější, aby se tohoto úkolu chopily soukromé finanční instituce a takové neziskové instituce, jako jsou nadace a univerzity. Vzhledem k potížím, které jsou spojeny s odhadem základních výdělků převyšujících tento základ, jenž má být placen vládě, existuje značné nebezpečí, že by se toto schéma změnilo v politický fotbal. Informace o existujících výdělcích v jednotlivých povoláních by poskytovaly pouze hrubé přiblížení hodnot, které by učinily program finančně samostatný." (Tamtéž, s. 96-97.)
"Způsob, jak se s tímto problémem vypořádat u jiných rizikových investic, spočívá v investování do akcií a v omezeném ručení ze strany akcionářů. Odpovídající postup v oblasti vzdělání by představovalo "zakoupení" podílu na budoucích výdělcích, tzn. poskytnout žadateli prostředky nezbytné na financování jeho vzdělání s podmínkou, že bude souhlasit s vyplácením jisté dohodnuté části svých budoucích výdělků věřiteli. Věřitel by takto dostal od relativně úspěšných jednotlivců více, než činila jeho počáteční investice, a tím by byl odškodněn za ty původní investice, které se mu nepodařilo získat zpět od neúspěšných dlužníků." (Tamtéž, s. 94.)
Stačí "maličkost", totiž rozpracovat toto řešení na konkrétní podmínky té či oné (v našem případě naší) země.
Tyto Friedmanovy myšlenky v současné době začínají být prakticky aplikovány v řadě zemí. Poučné jsou pokusy v zemích, kde se již delší dobu hledá způsob zdokonalení půjček na vzdělání (např. Austrálie, Velká Británie, Spojené státy). Zde narazili na řadu problémů. Především jde o to, že ten, kdo nemá dostatek prostředků, nemá čím ručit. Úrok z takové půjčky by byl příliš vysoký. Půjčky tohoto druhu by představovaly příliš velké riziko jak pro věřitele, tak pro dlužníka. A tak se došlo k následujícímu:
V této fázi se zdá. že jde o nalezení optimální podoby a optimálních parametrů podílově splácených půjček. Tím spíše, že praktické pokusy jít touto cestou, jsou již reálně uskutečňovány v různých zemích a v různých podmínkách (jedná se např. o tzv. australský systém HECS financování investic do vzdělání, pokusy o jeho zdokonalování, které jsou zkoušeny ve Velké Británii a dalších zemích, systém soukromých půjček nazvaný "MyRichUncle", který se zrodil v USA apod.).
Postupně se ukázalo, že nejde ani tak o zdokonalování a modifikaci již známého principu (půjček), ale o využití nového principu, který lze nazvat princip přenesené ceny. Tento princip (pokud jej budeme aplikovat na oblast vysokoškolského vzdělání, i když lze uvažovat i o dalších aplikacích), lze ve stručnosti charakterizovat takto:
Tento způsob splácení plní několik funkcí současně:
Všechny typy přenesené ceny (která má podobu určitého závazku) mohou být obchodovány na sekundárních kapitálových trzích. Rovněž tak mohou mít alternativu přímé úhrady, kterou je nutné chápat jako nominální a následné (sekundární) ocenění původně "nenominálního" závazku. V obou případech pak na těchto sekundárních trzích vzniká nominální ocenění přenesené ceny.
Protože v realitě lze předpokládat možnost výběru splácení, znamenalo by to, že ti, co věří svým schopnostem být úspěšní, mohou dávat přednost úročenému závazku. I když v praxi mohou hrát i roli různé psychologické okolnosti, mj. neochota vystavovat se riziku - své vlastní schopnosti i budoucnost se velmi obtížně odhadují. Konkurence mezi vzdělávacími zařízeními patrně povede k tomu, že každé se bude snažit ve vyvážené podobě nabídnout všechny z uvedených možností. (Např. banka může nabídnout studentovi přímou úhradu závazku a požadovat od něj splácení úročeného závazku podílovou formou.)
To znamená, že navrhovaný systém v sobě obsahuje možnost uplatnit ostatní formy zpětného splácení.
Přenesená cena se liší od "normální" ceny následujícím:
Ze stávajících systémů zpětného financování investic do vzdělání má k využití principu přenesené ceny nejblíže americký systém "MyRichUncle" (viz www.myrichuncle.com). Pozoruhodné je, že tento produkt začal být připravován v roce 1999 a již v roce 2001 vstoupil na trh. Výsledky jsou velmi pozitivní a poučné.
Cena plní především funkci informační, alokační a motivační. Přenesená cena tak zobecňuje pojem ceny jako takové (při uchování všech funkcí, které cena plní) v oblasti, kde v důsledku specifického charakteru transakcí "normální" cena nevzniká.