Stojí za připomenutí zkušenost z doby, kdy se jako "nová ekonomika" rodila ekonomika současná, tj. období průmyslové revoluce. Ta radikálně změnila tvář společnosti, ale i přírody, která nás obklopuje. A rodila se také v bolestech. I v době, kdy společnost stála na jejím prahu, se objevovaly ponuré představy (sama ekonomická věda byla nazývána "ponurou vědou"):
"Populační teorie měla dalekosáhlé implikace: naznačovala, že ani hospodářský růst nemůže odstranit chudobu mas, protože jeho plody se posléze rozmělní mezi větší počet lidí (ledaže by se lidé dokázali podřídit morální sebekontrole). Pro tyto názory si získala klasická ekonomie zvláštní přízvisko - ponurá věda (dismal science). (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 64)
"Proč Malthus a po něm Ricardo a další velcí klasikové "zarámovali" své úvahy do neměných technických znalostí? Zřejmě proto, že v jejich době se technický pokrok v zemědělství neprojevoval tak rychle jako dnes. Klasikové mohli pozorovat jen velmi pomalé změny technických znalostí v zemědělství. Proto se domnívali, že technický pokrok není dost silný a rychlý na to, aby byl schopen zvrátit obecnou tendenci - totiž tlak populačního růstu na přechod zemědělství do horších podmínek. Nešlo ostatně o pouhou spekulaci - Malthusova a Ricardova Anglie skutečně vykazovala klesající výnosy v zemědělství." (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 66-67)
Co se tehdy - v 17. a 18. století, v Anglii a následně dalších zemích - odehrálo? Velmi stručně (z hlediska toho, o co jde v současné době) lze situaci popsat takto:
R. Holman v monografii "Dějiny ekonomického myšlení" (C. H. Beck, Praha 1999) poodhaluje ekonomických mechanismus konstituování průmyslu jako historicky nového dominantního výrobního sektoru v souvislosti s podnětnou interpretací fyziokratů:
"Fyziokraté... věřili, že bohatství pochází pouze z práce na půdě. Bylo ústřední myšlenkou fyziokratismu, že zemědělství je jediným odvětvím, které je produktivní. Produktivní v tom smyslu, že vytváří větší hodnotu, než jakou samo spotřebovává. Proč fyziokraté věřili, že je to právě a pouze zemědělství a ne průmysl a obchod? Odvodili snad svou představu o produktivnosti z fyzického růstu, jenž je pozorován právě jen u zemědělských procesů (růst rostlin nebo zvířat), zatímco neexistuje v průmyslu a obchodě (kde se pouze zpracovávají suroviny a poskytují služby)? Kdyby uvažovali takto, pak by byl fyziokratismus pouhým bludem ztotožňujícím růst bohatství s růstem hmoty. Tak tomu u fyziokratů nebylo. Produktivnost zemědělství odvozovali z toho, že pouze zemědělství je zdrojem renty, z níž může žít nečinná třída vlastníků půdy. Fyziokraté viděli, že konkurence na trhu práce srazí mzdy na úroveň existenčního minima postačujícího jen k reprodukci pracovní síly. Stejně tak konkurence mezi vlastníky kapitálu srazí zisky na úroveň, která právě dostačuje jen k obnově opotřebovaného kapitálu. V průmyslu a obchodu renty neexistovaly - jejich produkce dostačovala jen k reprodukci práce a kapitálu. Jestliže ale zemědělství je schopno reprodukovat svou práci a kapitál a navíc platit renty vlastníkům půdy, zdálo se fyziokratům zřejmé, že je produktivní v takovém smyslu, v jakém průmysl a obchod nejsou. Zemědělství dokázalo vytvářet větší hodnotu, než jakou samo spotřebovávalo - dokázalo vytvářet čistý produkt (produit net). Právě a pouze tento čistý produkt (nabývající podobu rent, které dostávali vlastníci půdy) představoval pro fyziokraty dodatečné bohatství. Proto považovali zemědělství za produktivní sektor a za jediný zdroj bohatství. Průmysl a obchod nazývali sterilním sektorem - ne proto, že by tento sektor nevyráběl užitečné zboží a neposkytoval užitečné služby, nýbrž proto, že vytváří stejnou hodnotu, jakou spotřebuje (vytvořená hodnota je stejná jako náklady).
Na první pohled je jasné, že čistý produkt fyziokratů měl jiný význam než národní produkt v našem dnešním pojetí. Náš národní produkt (vlastně přidaná hodnota) by fyziokratům nedával smysl, protože obsahuje i mzdy na reprodukci práce a zisky na reprodukci kapitálu, což jsou náklady. Oni však za tvorbu bohatství považovali jen vznik hodnoty převyšující náklady. Proto pracovali s "čistým produktem".
Vážným omylem fyziokratů bylo, že nahlíželi na zemědělské renty jako na plod jakési hodnototvorné, produktivní síly přírody. Nepochopili to, co později pochopili angličtí klasikové - že renty jsou důsledkem omezené nabídky půdy (v porovnání s rostoucí nabídkou práce a kapitálu)." (s. 35-36)
Všimněme si, kdy se v průmyslu začíná objevovat zisk jako "viditelný přebytek". Tak je tomu nikoli v době, kdy se objevuje průmysl a obchod (to na sebe stále ještě stahují "viditelný přebytek" rentiéři - landlordi a lichváři, díky monopolnímu vlastnictví jednoho ze zdrojů), ale až v době, kdy díky inovacím začíná proces dynamické, nestacionární reprodukce kapitálu. Kapitalista již expanduje (kupuje nové stroje, rozšiřuje výrobu, zavádí nové technologie, přichází s inovacemi). Právě v tuto chvíli se objevuje "viditelný přebytek". A to jen a jen proto, že kapitalista staví proti trvalému monopolu vlastnictví omezeného zdroje (půdy, peněz) dočasný monopol schopnosti vyrábět něco nového, tj. inovaci, či vyrábět nově (levněji), tj. prostřednictvím inovace. Díky těmto inovacím koneckonců snižuje i poptávku po omezených zdrojích a zbavuje původní monopolisty jejich postavení. To ovšem trvalo hodně dlouho a fyziokraté ještě tuto možnost neviděli.
Dnes v důsledku obdobné "slepoty" nevidíme to, že si ekonomický růst již nachází novou cestu v prostoru "nad" tím vývojem, který je stále ještě pokračováním růstové trajektorie založené průmyslovým růstem. To, že součástí tohoto růstu jsou i služby, a to ve stále větší míře, ještě nic nemění na tom, že se jedná o "starý" typ růstu. I služby jsou totiž odvozeny od "výrobkových" potřeb, nepůsobí zde ještě konkurence o co nejvýhodnější reinvestování spojené s budoucím výnosem z nabývání schopností.
Z metodologického hlediska je pasáž citovaná z Dějin ekonomického myšlení R. Holmana mimořádně zajímavá. Ukazuje na dosud málo probádaný aspekt rozdělování, kdy "přebytek" připadne buď tomu, kdo je schopen konzervovat svou společenskou pozici díky tomu, že monopolně vlastní omezený vstup (např. půdu, ale za určitých podmínek i kapitál v jeho různých podobách), nebo tomu, kdo je schopen "přebytek" reinvestovat a vytvořit si dočasný monopol díky realizované inovaci, aby pak v logice věci získaný přebytek v konkurenčním prostředí opět reinvestoval a tím vytvářel konkurenční prostředí v oblasti reinvestování (dokázal najít lepší investiční příležitost než někdo jiný).
Zjednodušeně a lidově řečeno: O "přebytek" (o to, co není jen nákladem umožňujícím prostou obnovu) se "přetahují" ti, co monopolně vlastní omezený zdroj (vstup), s těmi, co přicházejí s inovací (koneckonců snižující poměrnou spotřebu omezeného vstupu), která jim umožňuje získávat dočasný monopol spojený právě s onou inovací. První "betonují společnost", investují do společenské pozice tak, aby se společnost stala "vertikálně (z hlediska společenského vzestupu) neprůchodnou", druzí naopak dynamizují společenský vývoj. První musí přebytek neproduktivně spotřebovávat (okázalá spotřeba, investování do pozice), druzí naopak spotřebovávat tak produktivně, že si tím v oblasti této spotřeby (jako reinvestování) konkurují.
Z hlediska uvažování o vzniku nového ekonomického sektoru a cestách konstituování nové ekonomiky je zajímavá i následující pasáž z Holmanovy monografie:
"Sterilní třída potřebuje dostat od ostatních tříd 2 mld. liber, aby mohla nakoupit potraviny a suroviny na obnovu ročních záloh. A skutečně je dostane: 1 mld. liber od vlastníků půdy za luxusní zboží a 1 mld. liber od zemědělců za výrobní zařízení...
...Představme si, že by vlastníci půdy v našem případě neutratili renty v plné výši 2 mld. liber, ale například 1,8 mld. liber. Pak zemědělci na konci směnného procesu dostanou jen 1,8 mld. liber, bude jim tedy chybět 0,2 mld. liber na reprodukci kapitálu. Zemědělství se zmenší a s ním se zmenší i čistý produkt. Proto považovali fyziokraté za důležité, aby vlastníci půdy udrželi svou poptávku na dostatečné úrovni. Jinými slovy, považovali poptávku za problém. Neuvažovali, že by renty vlastníků půdy mohly být zdrojem pro investice. Jejich argumentace byla obdobná argumentaci pozdějších klasických teoretiků "podspotřeby" (například Thomase Malthuse)." (s.38-39)
Právě tak dnes "neuvažujeme", že by osobní spotřeba mohla být formou investic, kterými navyšujeme lidský kapitál. Přesněji - připouštíme, že někdy tomu tak může i být, ovšem nevyvodili jsme z toho ještě zásadní závěry pro pojetí ekonomického systému a ekonomického růstu, nechápeme, že se růst odehrává právě touto formou.
Všimněme si současně, že panství monopolu vlastnictví omezeného vstupu nutně předpokládá neproduktivní spotřebu v rozsahu celého "přebytku". Jakmile se část tohoto "přebytku" mění v to, co může být reinvestováno (a trh kapitálu v tomto "přesměrování" zdrojů hraje klíčovou roli, právě on zabezpečuje přísun investičních prostředků k využívání investičních příležitostí), je původní monopol vlastnictví omezeného vstupu prolamován. Mj. je prolamován i tím, že inovace, které jsou realizovány formou využívání investičních příležitostí, vedou ke snížení poměrné spotřeby monopolně vlastněného omezeného zdroje na jednotku výstupu.
Proces vzniku tehdejší "nové ekonomiky" (založené na průmyslu) byl doprovázen i rozvojem ekonomické vědy. Tu personifikoval A. Smith. R. Holman propojení reálných změn a jejich reflexí v podobě vývoje ekonomické vědy charakterizuje takto:
"Kapitalisté byli lidé, kteří byli dost bohatí na to, aby mohli nespotřebovávat (spořit) významnější část svých důchodů. Zároveň to museli být lidé, kteří měli bytostný zájem své nespotřebované důchody investovat. Proto Smith spojoval akumulaci kapitálu s třídou kapitalistů, která na rozdíl od dělníků (žijících na existenčním minimu), byla schopna spořit a která, na rozdíl od landlordů, chtěla a potřebovala investovat do růstu svých podniků. Kapitalista se tak stal ústřední postavou klasické politické ekonomie. Byl to člověk, který byl schopen stvořit mzdový fond a tím vlastně umožnit existenci dělnické třídy, protože dělníci žili z mzdového fondu. Byl to člověk, který v jedné osobě spojoval spoření i investování - zisk kapitalisty byl uspořen a zároveň investován. Moderní ekonomii je již třídní pohled na kapitál cizí. Ve Smithově době však měl své opodstatnění, protože třída kapitalistů byla zřetelně odlišná od dvou zbývajících tříd a skutečně byla nositelkou akumulace kapitálu: dělníci nespořili, protože žili na existenčním minimu, a landlordi nespořili, protože neměli investiční příležitosti...
...Práci vyrábějící zboží považoval za produktivní, protože zboží bylo možno uchovat v zásobě do dalšího období - tím se toto zboží změnilo v kapitál - mzdový fond, umožňující zaměstnat další dělníky. Oproti tomu práce poskytující služby byla neproduktivní, neboť nebyla schopna tvořit nic "do zásoby". Služby byly okamžitě spotřebovány a nebyly schopny akumulace. Zvýšení podílu neproduktivní práce na úkor produktivní práce by tudíž, podle této logiky, snížilo růstový potenciál země. Smithovo dělení práce na práci produktivní a neproduktivní však bylo slepou uličkou. Produktivnost práce nespočívá v tom, že vyrábí něco, co je uchovatelné do zásoby, nýbrž v tom, že poskytuje něco, co je užitečné." (s.51)
Zde je poměrně názorně popsáno, jako byl "prolomen" monopol vlastnictví omezeného zdroje. Projevuje se zde ovšem i poplatnost vůči stávajícímu pojetí ekonomie, které produktivnost váže na užitečnost bez dalších určení (viz poslední citovaná věta). Tím se totiž zastírá rozdíl mezi produktivní a neproduktivní osobní spotřebou, návazně na to pak i reálný konflikt obsažený v současném ekonomickém systému.
Všimněme si na první pohled nevinné poznámky, že "landlordi nespořili, protože neměli investiční příležitosti". K prosazení ekonomického růstu určitým směrem je nutné, aby se "přebytek" změnil v investiční prostředky, investiční prostředky (na straně nabídky) ovšem nemohou existovat, pokud ten, kdo jimi disponuje, současně nevytváří poptávku po investičních příležitostech.
Nynější ekonomika, která může být nazvána ekonomikou postindustriální (většinu produkce poskytují služby ležící vně sektoru průmyslu), ještě není "novou ekonomikou", pokud za měřítko "nové ekonomiky" bereme základní charakteristiky období, kdy touto "novou ekonomikou" byl sektor průmyslu. A to bez ohledu na to, jaký podíl v ní zaujímají služby. Novou ekonomikou se může stát teprve tehdy, kdy:
Tato nová ekonomika je již v počáteční fázi svého zrodu. Její konstituování již nic nezastaví. Stále se však ještě nachází "pod pokličkou" ekonomiky staré (která je setrvačným pokračováním průmyslové revoluce).
V současné době tak jde o to, aby se "nad" ekonomikou produkující "normální" kapitál (kapitál ve fyzické podobě zrozené průmyslovou revolucí, kapitál v podobě technologií, a to i včetně informačních technologií) zrodil sektor založený na produkci kapitálu v podobě lidských schopností (lidský kapitál). Jde o to, aby se největší inovační intenzitou a dynamikou šíření inovací vyznačovaly ty oblasti ekonomiky, které jsou spojeny s nabýváním lidských schopností. To je především a zejména oblast vzdělání. Oblast, která se u nás i ve vyspělých zemích vyznačuje spíše inovační rigiditou. Rigiditou, která ne neoprávněně připomíná období před průmyslovou revolucí, kdy zárodky průmyslu existovaly v podobě cechovně-řemeslné výroby.
Období, po které typickým "nezemědělským" či "praprůmyslovým" vstupem do zemědělské výroby bylo kování podkov, bylo mnohonásobně delší než období, ve kterém je průmyslovým vstupem do zemědělské výroby výroba traktorů, kombajnů apod. "Praprůmyslový" vstup (spojený s řemeslnou výrobou) se vyznačoval velmi nízkou, prakticky nepozorovatelnou hustotou inovací. Teprve dynamika inovací a s ní spojená vnitřní dynamika průmyslu mu dala možnost, aby se projevil jako nikoli sterilní, ale produktivní odvětví. Podobně současné vzdělávání jako prapůvod budoucího svébytného odvětví dnes vykazuje minimální dynamiku, pokud se týká "technologií" spojených s nabýváním lidských schopností. Jsme tak někde ve stádiu cechovní výroby, kdy vztahy panující v této oblasti konzervují současný stav.
Ekonomické "zviditelnění" odvětví nabývání lidského kapitálu, včetně jeho pozice v rozdělování, předpokládá především zabezpečení jeho financování prostřednictvím trhu kapitálu a tudíž i příslušný vývoj kapitálového trhu. Teprve v podmínkách, kdy k takovému financování dojde, začnou být vnímány a využívány investiční příležitosti v této oblasti a začne se prosazovat a projevovat dostatečná dynamika inovací v této oblasti. Bez vazby na kapitálový trh totiž v této oblasti nebude docházet k identifikaci, ordinaci (uspořádání) a selekci investičních příležitostí. Naopak, budou se prosazovat vztahy determinované společenskou pozicí, při zabezpečení které má rozhodující roli monopolní vlastnictví omezeného zdroje či vstupu, kterým jsou v tomto případě finanční prostředky. Prostředky, kterými disponují jen někteří, zatímco většina ostatních naráží na bariéru rozpočtového omezení domácností.
Současná ekonomická teorie, která končí "užitkem" (ve smyslu konečného cíle ekonomického procesu), neumožňuje rozlišit produktivní a neproduktivní osobní spotřebu, čímž zastírá skutečné příčiny prakticky neexistující konkurence v oblasti nabývání lidských schopností, kdy investování do společenské pozice (dobývané a upevňované právě těmi formami osobní spotřeby, které nevedou k nabývání lidských schopností) umožňují udržení společenské pozice či společenský vzestup nezávisle na skutečných schopnostech člověka.
Jsou snad dnes "ponuré názory" na budoucí vývoj málo rozšířeny?! Pokud budeme hledat odpověď na otázku, proč jsou rozšířeny více než by bylo zdrávo, pak se zamysleme nad tím, že tak jako kdysi neměl R. Malthus dostatečnou představu o možnostech technického pokroku, pak podobně dnes nemáme dostatečnou představu o možnostech pokroku v oblasti nabývání schopností, o pokroku v této oblasti a o zpětném vlivu rozvoje lidských schopností (schopností, které umožňují inovovat naše působení na vnější přírodu) na úspory přírodních zdrojů při dosahování užitečných efektů.
Podnětnou analýzu průmyslové revoluce a konstituování kapitalismu jako systému dává též F. Braudel ("Dynamika kapitalismu", Argo 1999):
- "Trochu víc by nás mátl shon amsterodamské burzy, řekněme tak v 17. století. Myslím však, že dnešní makléř, který by si s potěšením přečetl pozoruhodnou knihu José de la Vegy Confusión de confusiones (1688), by se orientoval docela snadno už ve složitém a propracovaném systému prodeje akcií velmi moderním termínovaným či prémiovým způsobem, aniž by je člověk fakticky vlastnil. Se stejnou prohnaností a stejnými triky bychom se setkali v Londýně ve slavných hostincích v Change Alley." (s. 19)
- "Koneckonců tito kapitalisté si dokáží výsady udržet a vyhradit si tehdejší velké mezinárodní obchody právě díky svému kapitálu. Na jedné straně proto, že v oné době nadmíru pomalých dopravních prostředků tento obchod vyžaduje dlouhé lhůty pro oběh kapitálu: trvá celé měsíce nebo i léta, než se investované částky se ziskem vrátí. Na druhé straně proto, že obvykle takový velkoobchodník nepoužívá pouze vlastní kapitál, nýbrž i úvěry a peníze druhých." (s. 36.)
K tomu: Již samotná velikost kapitálu (nedosažitelná pro druhé) může vytvářet výsadu a tudíž monopol, v jehož prospěch připadnou "vypařující se" (v důsledku konkurence) zisky. Povšimněme si, že půjčování peněz (kapitálový trh) považuje F. Braudel za souřadný jev, tj. jev přispívající k monopolní pozici velkého kapitálu. Kapitálový trh za určitých podmínek (přesněji, neexistují-li jiné bariéry) může naopak k omezení výsady velkého kapitálu přispívat.
- "V Barceloně v 18. století je maloobchodník, botiguer, vždy specializován: prodává plátno, sukno nebo koření. Jestliže dostatečně zbohatne a stane se jednoho dne velkoobchodníkem, okamžitě přechází od specializace k nespecializovanosti. Bude se zajímat o každou výnosnou příležitost ve svém dosahu...
Když shrnu svá tvrzení, existují dva typy obchodování: jeden přízemní, v němž působí konkurence a který je průhledný; druhý vyššího typu, dokonale propracovaný, dominantní. Tyto dva typy aktivit neprobíhají ani stejnými mechanismy, ani je neprovozují titíž lidé. Sféra kapitalismu nenáleží k prvnímu, nýbrž k druhému typu." (s. 37-38)
K tomu: Všimněme si zmínek o "výnosné příležitosti", resp. "příležitosti k investování", tj. toho, co nazýváme investičními příležitostmi. Vztah nabídky a poptávky investičních příležitostí je nesmírně významný a ekonomickou teorií nedoceněný fenomén. Vznik kapitálového trhu byl nutnou, nikoli však dostačující podmínkou vývoje moderního kapitalismu. Poslední odstavec citované pasáže se pak již bezprostředně týká toho nejvýznamnějšího, s čím F. Braudel přichází, v daném případě interpretovaného na příkladu obchodování. Tam, kde působí konkurence, nepůsobí dle něj kapitalismus; kapitalismus jako přivlastňování nadproduktu předpokládá existenci monopolu, "vyšší moci".
- "Jestliže obvykle nerozlišujeme kapitalismus a tržní hospodářství, je to proto, že oba se od středověku do současnosti vyvíjely zároveň a kapitalismus byl často vydáván za hybnou sílu hospodářského pokroku nebo za jeho rozkvět. Ve skutečnosti všechno nese na svých ohromných bedrech materiální život: když se rozbují, vše se vyvíjí kupředu; z něj těží i samo tržní hospodářství a na jeho úkor rozšiřuje své vztahy. A z tohoto rozšiřování vždy těží kapitalismus. Nesouhlasím s Josefem Schumpeterem, když tvrdí, že podnikatel byl jakýsi deus ex machina. Jsem přesvědčen, že určující je celkový vývoj a že veškerý kapitalismus v první řadě odpovídá ekonomikám, z nichž vychází." (s. 39)
K tomu: Zde již F. Brauedel prezentuje svůj pohled, jehož základem je rozlišení "tržního hospodářství" (v němž existuje konkurence) a "kapitalismu", který "těží" z materiálního života. Je pravda, že J. Schumpeter nedocenil (neuvědomil si, "přehlédl") zcela zásadní roli trvalých monopolů (jeho vidění kapitalismu bylo příliš optimistické. Na druhé straně si ovšem F. Braudel neuvědomuje roli přechodných monopolů založených na inovaci, které (ony - a nikdo jiný) stojí v aktivní pozici proti trvalým monopolům jako pozitivní, dynamizují (a mj. i "hybná síla hospodářského pokroku" či to, co umožňuje "rozkvět") fenomén.
- "Kapitalismus jakožto výsada nevelkého počtu lidí není myslitelný bez aktivní spoluúčasti celé společnosti." (s. 39) K tomu: Zde má F. Braudel na mysli to, že "kapitalista" (v jeho smyslu) si z titulu své monopolní pozice přisvojuje díky výsadám těch, kteří jej personifikují, to, co vytváří celá společnost.
- "Feudální systém je trvalá forma rozdělení půdy jakožto základního bohatství šlechtickým rodům - tedy systém ve své podstatě neměnný. "Buržoasie" se po celá staletí na privilegované šlechtické třídě přiživovala, žila v její blízkosti, těžila z jejích chyb, využívala jejího luxusu, zahálčivosti, neprozřetelnosti, aby se zmocnila jejího majetku (často pomocí lichvy) a nakonec se vmísila do jejích řad, v nichž se ztratila. Nastupuje však další buržoasie a pouští se stejnou cestou. Jde v podstatě o dlouhodobé příživnictví: buržoasie nepřestává ničit vládnoucí vrstvu, z níž tyje. Její vzestup však je pomalý, trpělivý, ambice donekonečna přesouvány na děti a děti dětí, a tak to jde pořád dál...
Právě těchto klidných nebo poměrně klidných vod je třeba, má-li dojít k akumulaci, mají-li vzniknout a přežívat ony rodové linie a má-li za pomoci peněžního hospodářství konečně vzniknout kapitalismus. Ten boří některé bašty nejvyšší společnosti, ale zároveň si staví jiné, stejně pevné a trvalé.
Pozvolný vznik rodinných jmění vedoucí jednoho krásného dne k úžasným úspěchům je pro nás v minulosti něčím tak známým, že si těžko uvědomujeme, že se vlastně jedná o zásadní rys západních společností. Pořádně si toho všimneme, teprve když nám dáno vidět odlišnou situaci v mimoevropských společnostech. V těch totiž to, co nazýváme nebo můžeme nazývat kapitalismus, obvykle naráží na těžko překonatelné společenské překážky. Právě tyto překážky nám kontrastně naznačí obecné vysvětlení vzniku kapitalismu." (s. 43)
K tomu: Šlo o útok na vlastnictví půdy jako na trvalý monopol. Dokud však nebyl veden z pozice permanentně vznikajících monopolů, nemohl být úspěšný. Lichvář se mohl stát šlechticem, ale neodsunul šlechtu jako společenskou vrstvu, neodstranil a ani neomezil její monopol vlastnictví půdy. K tomu mohlo dojít až ve spojení s průmyslovou revolucí.
- "Kapitalismus potřebuje určitý společenský klid a jistou neutralitu, slabost nebo vstřícnost státu." (s. 45)
K tomu: Poučné je z tohoto hlediska udělování privilegií panovníkem v dobách merkantilismu. Bylo to vlastně pokračování strategie budování trvalých monopolů tam, kde nabízející se investiční příležitosti (spojené s mořeplavbou a obchodem) ohrožovaly systém. Ovšem právě spor o tuto výsadu byl rozbuškou buržoasní revoluce.
-"V 16. století byl do hlubinných dolů zaveden celý systém odčerpávání vody, ale tyto první předchůdkyně moderních továren, které nejprve přilákaly kapitál, padly záhy za oběť zákonu snižujících se výnosů." (s. 62)
K tomu: Jeden z nejhezčích příkladů "vypařování" zisků v důsledků konkurence.
- "K rozhodujícím krokům však došlo v Anglii. Všechno se tam odehrálo jaksi přirozeně, jakoby samo od sebe, a tak nás první průmyslová revoluce, největší zlom v moderních dějinách, staví před zajímavou otázku: proč právě v Anglii?" (s. 62)
K tomu: Ano - proč právě v Anglii? (Viz dále.)
- "...na konci 18. století a v průběhu 19. století boom anglické revoluce v oblasti strojů a první masové výroby probíhal jako úžasný rozmach národního hospodářství bez jediného zádrhele, aniž se motor zadřel." (s. 63)
K tomu: Ovšem (v návaznosti na předcházející) proč se "motor nezdařel"?
- "Všechny sektory anglického hospodářství zkrátka bez jediného zablokování či poruchy odpovídaly potřebám náhlého rozmachu výroby... Většina objevů byla dílem řemeslníků. Objem snadno vypůjčitelného investovaného kapitálu nebýval zpočátku nijak veliký. Onu pozoruhodnou změnu nezpůsobilo ani nahromaděné bohatství, ani Londýn a jeho obchodní a finanční kapitalismus. Londýn získal kontrolu nad průmyslem až po roce 1830. Množství příkladů tedy jasně svědčí o tom, že to, co se záhy stalo tzv. průmyslovým kapitalismem, vznikalo ze síly a životnosti tržního hospodářství a samotných základů hospodářství, z drobných novátorských podniků a rovněž z celkového chodu výroby a obchodu." (s. 63.)
K tomu: Tím stále ještě neodpovídáme na otázku, proč se "motor nezadřel", přesněji, co nového vstoupilo do hry. Tím novým byla právě nová racionalita, která se jako nosná a perspektivní postupně prosazovala a zdokonalovala do podoby technického a technologického vědění spojeného s moderními a technickými přírodními vědami (descartovským typem racionality). Právě to umožnila, aby šla "vlna za vlnou" inovačních a tím i investičních příležitosti v dostatečné hustotě. Konkurence nekončila "vyčerpáním prostoru", který otevřela jedna inovace, ale jako reinvestiční soutěž se prosazovala znovu a znovu v novém prostoru, který otevřely nové inovace. Jednou z podmínek bylo i racionální pochopení světa, ze kterého vyrůstá celý systém vědeckého poznání. Právě on v kritický moment umožnil nastartovat proces permanentního inovování (které by bez vědy nebylo možné). Právě on vytvořil podmínky k "velkému přerozdělení", kdy padly monopoly založené na vlastnictví půdy, které (mj. i díky konkurenci v oblasti řemeslné výroby, která se objevila všude tam, kde padly cechovní výsady) si přivlastňovaly vytvořený nadprodukt. A nezbývá než si položit v této souvislosti otázku - jakou podobu musí mít a bude mít nová racionalita. Ta, která pohřbí nově vyrostlé trvalé monopoly založené na koncentraci velkých kvant finančního kapitálu a prorůstání do geopolitické pozice nejsilnějších států. Ta, která zvrátí proces refeudalizace společnosti, který probíhá se zrychlujícím se tempem a žene vývoj civilizace do slepé uličky.