V roce 1962 vydal T. Kuhn knihu "Struktura vědeckých revolucí", která se stala metodologickým trhákem. Především vzhledem k tomu, jak pojem "paradigma", který zde zavedl a který výstižně interpretoval na řadě konkrétních příkladů z historie vědy, popisoval vývoj vědeckého poznání.
Našemu čtenáři je Kuhnova kniha dostupná nejsnázeji ze slovenského vydání pod stejným názvem (Bratislava Pravda 1982), které vyšlo i s dodatkem autora z toku 1969. (Naše citace jsou z toho slovenského vydání.)
Čím jsou vlastně ona Kuhnova "paradigmata". Podívejme se, co o nich píše autor:
"Paradigmata pokládám za všeobecně uznávané výsledky vědeckého výzkumu, které jistý čas slouží společenstvu odborníků jako modely problémů a jejich řešení." (S. 31.)
"Přestože obyčejně existují pravidla, kterých se přidržují všichni badatelé v určité vědní oblasti, tyto pravidla nemusí samy o sobě vyjadřovat vše, co je pro činnost těchto vědců. Normální věda je značně determinovaná činnost, nemusí však být výlučně determinovaná pravidly. Proto jsme na začátku této rozpravy neuvedli jako zdroj jednoty tradicí normálního výzkumu přijatá pravidla, předpoklady a hlediska, ale právě společná paradigmata. Domníváme se, že pravidla vyplývají z paradigmat, ale výzkum se může řídit paradigmaty i bez pravidel." (S. 89.)
"...existují explicitní pravidla, obyčejně jsou společné velmi velké vědecké skupině. Paradigmata tuto vlastnost mít nemusí." (S. 95.)
"Paradigmata se však neliší jen svou podstatou, protože nejsou zaměřené jen na skutečnost, ale i zpětně na vědu, která je vytvořila. Jsou zdrojem metod, vyčleňování problémových oblastí a principů řešení, které přijímá každé vyspělé společenství vědců bez ohledu na historické období. Proto přijetí nového paradigmatu vede často nutně k nové definici základů dané vědy." (S. 157.)
"...ve sporech o paradigma nikdy nenastává úplná shoda na logickém základě" (S. 165.)
"...paradigmata mají konstitutivní význam... pro vědu... i pro samotnou přírodu" (S.165.)
"Vědci ovlivnění novým paradigmatem začnou používat nové prostředky výzkumu a bádat v nových oblastech. Co je však ještě důležitější, během vědeckých revolucí při bádání ve známých oblastech a pomocí dosavadní prostředků vědci odhalují nové skutečnosti odlišné povahy. Je to jakoby se vědecké společenství najednou ocitlo na jiné planetě, kde se známé předměty dostávají do jiného světla a existují tu spolu s jinými, neznámými... po revoluci mají vědci co do činění s jiným světem." (S. 166)
"Velmi zřetelně to ukazují známé příklady změn vizuálního geštaltu, které mohou sloužit jako základní prototypy změn vědcova světa. Co bylo ve světě vědce před revolucí kačenou, změnilo se nyní na zajíce...Proto se vědec v období revoluce, když se mění tradice normální vědy, musí znovu naučit vidět ve známých situacích nový geštalt... Tento fakt je další příčinou, proč se školy založené na rozličných paradigmatech vždy do jisté míry nerozumějí." (S. 167.)
"V rámci nového paradigmatu se staré termíny, pojmy a experimenty dostávají do nových vzájemných vztahů." (S. 209.)
Dodatek z roku 1969:
"...používáme pojem paradigma ve dvou odlišných významech. Na jedné straně paradigma označuje celou strukturu představ, hodnot, postupů atd., které jsou společné členům daného společenství. Na druhé straně tento termín denotuje jeden prvek dané struktury - řešení konkretních hlavolamů." (S. 240.)
"Paradigma je to, co spojuje členy vědeckého společenství, a naopak vědecké společenství tvoří vědci, kteří mají společné paradigma." (S. 241.)
"Jistý nám nakloněný čtenář... přišel k závěru, že tento termín používáme nejméně dvaceti dvěma odlišnými způsoby." (S. 248.)
"Všechno anebo většinu z toho, co bylo objektem vázanosti skupiny a co v našem textu nazýváme paradigmaty, součástmi paradigmat nebo přívlastkem "paradigmatický", představuje komponenty disciplinární matice... Jeden z důležitých komponentů nazveme "symbolickými zevšeobecněními". Chápeme je jako výrazy, které členové skupiny používají bez pochybností či vzájemných rozporů a které se lehce dají vyjádřit logickou formou... Přejděme k druhému typu komponentů disciplinární matice, o čem se v našem původním textu poměrně dost hovořilo pod titulem "metafyzická paradigmata" či "metafyzické součásti paradigmat". Máme na mysli společnou vázanost vědců na představy... Třetí druh komponentů disciplinární matice zde nazýváme hodnotami. Různá společenství je obyčejně uznávají v mnohem větší míře než symbolická zevšeobecnění či modely, proto významně přispívají k pocitu spolupatřičnosti... nejhlouběji zakořenění hodnoty se týkají předpovědí... Přejděme nyní ke čtvrtému komponentu disciplinární matice... Pro začátek pod ním budeme chápat konkrétní řešení problémů, s nímž se studenti setkávají na začátku své vědecké přípravy - ať již v laboratořích, na zkouškách nebo na konci kapitol v učebnicích vědy." (S. 249 - 255.)
Kuhnova koncepce vývoje vědy jako vzniku, soupeření a překonávání tzv. paradigmat zaznamenala velmi rychlé a široké uplatnění, to vše doprovázené značnou popularitou.
Příčiny lze spatřovat především v její intuitivní srozumitelnosti. Odpovídá tomu, co vědci cítili, co viselo ve vzduchu. A bylo jen otázkou času, kdy to někdo zformuluje dostatečně přesvědčivě.
O tom, že pojem "paradigma" si uchoval aktuální význam svědčí doposud nejrozsáhlejší dílo zpracované u nás k historii ekonomické vědy - "Dějiny ekonomických teorií", M. Sojka a kol., Praha 1999. V úvodu této rozsáhlé práce zamýšlené jako reprezentativní učebnice se píše:
"V souvislosti s dějinami ekonomických teorií vystupuje do popředí otázka, jak chápat vývoj ekonomických teorií a co jsou hlavní faktory, které ho ovlivňují. V dějinách ekonomických teorií můžeme pozorovat období, v nichž převažuje evoluční vývoj spojený s rozvíjením a zdokonalováním existujících teoretických systémů, a období, kdy dochází k přerušování tohoto evolučního vývoje díky rychlému nástupu nových teoretických systémů. K takovému přerušení evolučního vývoje došlo například v souvislosti s marginální revolucí v 70.letech 19.století nebo keynesiánskou revolucí ve 30.letech 20.století. Podrobíme-li vývoj ekonomie bedlivějšímu zkoumání, zjistíme, že zde nevystačíme s myšlenkou evolučního zdokonalování či přímočarého pokroku vědeckého poznání. Takováto evoluce je charakteristická pro jednotlivé teoretické systémy či koncepce, není však přímočaře aplikovatelná tam, kde dochází k vytlačování jednoho teoretického systému druhým. Ani nám příliš nepomůže vysvětlit skutečnost, že vedle sebe dlouhodobě existují a v historii často existovaly velmi odlišné teoretické koncepce. To je dnes vysvětlováno velice často v kontextu přístupu na základě paradigmat, který do metodologie vědy zavedl Thomas Kuhn. (Th. Kuhn: The Structure of Scientific Revolutions.Chicago 1962) Paradigma v Kuhnově pojetí je daný přístup a soustava poznatků, zabudovaných do vědecké analýzy, které jsou v souladu s přijatou učebnicovou presentací vědeckých myšlenek hlavního proudu v daném časovém období. Kuhn argumentoval, že převážná většina vědecké práce má povahu "normální vědy", v jejímž rámci se vědci snaží řešit problémy vymezené v rámci existujícího paradigmatu. Tato činnost vede často k objevení určitých anomálií či paradoxů, které nejsou v rámci existujícího paradigmatu vysvětlitelné. Tyto anomálie nejsou sice samy o sobě dostačující pro opuštění daného paradigmatu, ale vedou k úsilí, které je zaměřeno na hledání nových přístupů k danému paradoxu. Na tomto základě vzniká dříve nebo později nové paradigma, které je schopné nahradit paradigma dřívější. Nejdříve je existující paradigma odmítnuto částí vědecké obce, následně dochází ke sporům mezi stoupenci obou paradigmat a postupně přestává být komunikace mezi stoupenci různých paradigmat možnou. Pokud je revoluce úspěšná, dochází nakonec k tomu, že v novém rámci jsou kladeny nové otázky a nalézána řešení, jichž by původní paradigma nebylo schopno, a nové paradigma se začíná přeměňovat v novou normální vědu. V ekonomii i jiných společenských vědách, je proces vývoje a nahrazování jednoho paradigmatu jiným úzce spjat s měnícími se podmínkami sociálně-ekonomického vývoje a se změnami, jimiž prochází hodnotový systém společnosti. Výrazné kvalitativní změny v ekonomice vedou ke zdůraznění problémů, které v kontextu vládnoucího paradigmatu nejsou řešitelné. Vzhledem k tomu, že se jedná o velice závažné problémy, které mají zpravidla i politické důsledky, je hledání nového přístupu velmi intenzívní a je v poměrně krátké době korunováno vytvořením slibné cesty řešení, která později vyústí do vzniku nového paradigmatu. Za velmi přesvědčivý příklad je v tomto směru možno považovat keynesiánskou revoluci ve 30.letech. Při tomto přístupu je rozhodující schopnost vládnoucího paradigmatu odpovídat na nejvýznamnější otázky a řešit nejvážnější problémy své doby. Neznamená to, že předchozí paradigma bylo ve srovnání se současným nedokonalé. Nahrazeno muselo být proto, že nebylo schopno adekvátně reagovat na rozhodující problémy své doby. Kuhnův přístup umožňuje vysvětlit jak souběžnou existenci rozdílných teoretických koncepcí, tak i nahrazování jednoho teoretického systému jiným. Zvláště, když vezmeme v úvahu existenci a vývoj světonázorových koncepcí a systémů hodnot, které mají vliv na metodologický přístup, výběr problémů i způsob kladení otázek v ekonomické vědě. Nové paradigma může současně integrovat mnohé prvky předchozího, dokonce se může vracet i k některým prvkům či teoretickým přístupům paradigmat, která existovala v jiné historické době, ale reagovala na obdobné problémy. Takové "návraty" jsou ve vývoji ekonomie poměrně časté, v současnosti se s nimi setkáváme v podobě neoricardiánství, hledání inspirace v díle J.A.Schumpetera, M.Kaleckého a mnoha dalších velkých osobností ve vývoji ekonomie. I to je důvod, proč se věnovat studiu dějin ekonomických teorií."
T.Kuhn sice svoji koncepci paradigmat vykládá na obsáhlém množství příkladů, samotný klíčový pojem - paradigma - je však v jeho přístupu vyložen spíše názorně, bez dostatečného logické zdůvodnění. A jako takový je přebírán i těmi, kteří tuto "pomůcku" srozumitelného vývoje vědy, tedy takového vývoje vědy, o němž si můžeme udělat dostatečně jasnou představu, cítili a cítí jako potřebnou.
Zkrátka paradigma je paradigma, můžeme jej nějak pojmenovat, nějak verbálně popsat a je nám jasné, že se s ním pojí určité vidění reality, vidění určité její části, že jsou s ním spojeny určité vědecké poznatky a určitý metodologický přístup.
Tak trochu pak překvapuje, že nikdy nebyla dostatečně "vypreparována" nějaká (formálně) logická struktura paradigmatu. Čím to je? Vždyť se to přímo nabízelo...
Hlavní příčinou patrně bude to, že při přístupu k poznávání reality (v rámci kterékoli vědecké disciplíny, při řešení kterékoli teoretické otázky) je vědec vyzbrojen (nebo spíše v zajetí?) nikoli jedním paradigmatem (respektive v zajetí jednoho paradigmatu), ale celou strukturou vzájemně se doplňujících paradigmat, z nichž si aktuálně uvědomuje jen jedno nebo několik málo. A také to, že paradigma jej spíše vede k určitému vidění světa, než k vyvozování závěrů z daných předpokladů (i když i určitý daný a uznávaný způsob vyvozování závěrů z předpokladů lze patrně rovněž interpretovat jako určité paradigma, i zde může dojít k nahrazení či překonání jednoho paradigmatu jiným).
Lze se oprávněně domnívat, že bez koncepce, která by ukazovala a zdůvodňovala, jakým způsobem se zřetězuje a případně i zauzluje celá struktura paradigmat, z nichž v našem vědomí aktualizujeme jen některá, zůstane logická struktura toho, co nazýváme paradigmatem, převážně intuitivně chápaná a přejímaná.
T. Kuhn tak vlastně popsal něco, co v jeho době doslova bilo do očí, co však samo je pouze projevem něčeho základnějšího.
Co je vlastně příčinou fenoménu nazvaného "paradigma"? Struktura reality nebo vývoj našeho poznání? Nebo obojí, přičemž toto "obojí" spolu nějak souvisí? Nastupuje jedno paradigma na místo druhého v případě, že překračujeme oblast reality, v níž platilo předcházející, nebo když jsme vyčerpali možnost poznání reality s využitím jednoho paradigmatu a to nám umožňuje vidět něco nového?
Na dostatečném množství příkladů (stačí využít ty, které používá T. Kuhn) si můžeme ověřit, že skutečně platí obojí. "Staré" paradigma si ponechává svou platnost, resp. užitečnost v určité oblasti reality, při jejím přesahu však vzniká paradigma nové, obecnější, jehož zvláštním případem je paradigma předešlé. Realita sama je takovým způsobem strukturována. Současně s tím právě poznání té oblasti reality, s níž jsme se stýkali doposud a kterou jsme poznávali v rámci předešlého paradigmatu, nám umožňuje odhalit onen "přesah", tu část reality, která před tím zůstávala mimo naši pozornost, případně k níž jsme měli omezen či uzavřen přístup.