Nejtěžší není vždy rozřešit problémy. Někdy je nejtěžší je vytyčit.
Nyní, v poslední třetině 20. století, se vývoj lidských vztahů, vědomostí člověka a jeho moci urychlil tak, že staré výchozí „údaje“ našich problémů se od základu změnily.
V době apokalypsy nemůže již být myšlení pouhým „uměním myslet“ jako dříve.
Je tedy třeba, jak to napsal pastor Dietrich Bonhoeffer v roce 1944, „odvážit se říkat sporné věci, jen aby byly vzneseny životně důležité otázky“.
Touto základní úvahou by se měli řídit především marxisté, právě proto, že marxismus není jednou filosofií z mnoha, nýbrž uvědoměním si hlubokého pohybu našich dějin, prométheovským činem člověka beroucího do rukou dění (le devenir) a budujícího vědomě zítřek. Z toho, že marxismus je smyslem našeho století, vyplývá pro každého marxistu osobní odpovědnost.
Marxismus dokázal svou plodnost a tvůrci účinnost v mnoha oblastech praxe. Přeměnil hospodářský a sociální život obrovských zemí; umožnil miliónům lidí zotročených celá tisíciletí vydobýt si konečně lidské životní podmínky a zpřístupnil jím kulturu. Jak je ale možné, že marxistická filosofie v dnešním bouřlivém světě, světě 20. století, usnula na pětadvacet let jako pohádková Šípková Růženka?
Tato filosofie vyrazila ve svých počátcích na zteč: Marxovou a Engelsovou zásluhou si člověk jasně uvědomil své tvůrčí možnosti a dělnická třída doptala program výstavby společnosti umožňující člověku rozvíjet se. Spolu s tím dostala metodu, která je zároveň metodou boje i vědeckou metodou výstavby této společnosti.
Toto učení začalo organizovat ve světě třídní boj proletariátu a dalo mu absolutní důvěru ve vítězství dělnického hnutí; po roce 1890, v období relativně klidného vývoje kapitalistického světa, začal však tento novátorský proud myšlenky a činu poprvé stagnovat. Stal se ustrnulým, oportunistickým dogmatismem, nakaženým positivismem a tehdy vládnoucím scientismem.
Lenin vrátil marxismu jeho revoluční životnost, a to dvěma způsoby: návratem k jeho základům, zdůrazněním jeho podstaty (marxismus jako světový názor, zakládající metodiku historické iniciativy), a vědeckou analýzou reality své doby. Vědeckou byla tato analýza právě proto, že se nesnažila vykládat události jako pouhou realizaci scénáře, napsaného před padesáti lety, nýbrž je chtěla postihnout v jejich novosti.
Proti všem formám dogmatismu, vedoucího k historickému fatalismu, ekonomismu a živelnosti, vracel se Lenin k tomu, co je základní inspirací a živoucí duší marxistického myšlení: „Hlavním v Marxově učení je vysvětlení světodějné role proletariátu jako tvůrce socialistické společnosti,“ napsal v úvodu své studie „Dějinné osudy učení Karla Marxe“. (V. I. Lenin, Vybraně spisy, sv. 1, Praha 1950, str. 62.)
Proti všem interpretacím marxismu, jež pod záminkou objektivnosti považují za „vědecké“ ty dějiny, ve kterých je již zachycen zítřek a ve kterých schází člověk, staví Lenin skutečně marxistické pojetí historické iniciativy.
V předmluvě k ruskému vydání Marxových dopisů Kugelmannovi, kterou napsal v únoru 1907 (V. I. Lenin, Spisy, sv. 12, Praha 1956, str. 98—106) kritizoval Lenin (když se před tím zmínil o Marxových iluzích o revoluci z roku 1848) ostře „marxistické pedanty, kteří si myslí: to všechno je etický žvást, romantika, nedostatek realismu! Nikoli, pánové, to je — spojování revoluční teorie s revoluční politikou,“ bez něhož se upadá (Plechanov a různí Kautští) do koncepce „objektivity“, která je teoretickým ospravedlněním oportunismu. „A není marxistou ten, kdo v ospravedlnění toho, co existuje, překrucuje teorii zjišťující střízlivě objektivní situaci.“ (Tamtéž, str. 102.)
Lenin uvádí stanovisko, jež zaujal Plechanov po ruské revoluci z prosince 1905 („nemělo se sahat ke zbraním“) do protikladu k Marxovu stanovisku vůči Pařížské komuně.
Již v září 1870, více než šest měsíců před Komunou, varoval Marx v Adrese k Internacionále francouzské dělníky před nacionalistickými iluzemi o možnostech „zopakovat si rok 1792“ a ukazoval, že povstání nemá naději na úspěch. Když však v březnu 1871 povstání propuká, Marx — řečeno Leninovými slovy — „nesnaží se ‚přiskřípnout‘ své nepřátele, proudhonovce a blanquisty, kteří vedli Komunu“. Nenapomíná je samolibě „vždyť jsem to říkal... nemělo se sahat ke zbraním“. Ne, Marx píše 12. dubna 1871 Kugelmannovi nadšený dopis, „který bychom rádi pověsili na zeď každému ruskému sociálnímu demokratovi, každému ruskému gramotnému dělníkovi... A pěje opravdové hosana na hrdinné pařížské dělníky vedené proudhonovci a blanquisty: ‚jakou sebeobětavost prokázali tito Pařížané!‘.“ A Lenin k tomu dodává: „Historickou iniciativu mas klade Marx nade vše... Ó, jak by si byli tehdy tropili z Marxe posměch naši nynější ‚reální‘ mudrci z řad marxistů, pomlouvající v Rusku v letech 1906—1907 revoluční romantiku! Jak by se pošklebovali materialistovi, ekonomovi, nepříteli utopií, který se sklání před pokusem šturmovat nebesa!“ Marx studoval také pečlivě techniku revoluce. Neopakuje jako dogmatik Plechanov: nemělo se sahat ke zbraním! a nabádá k ofenzívě: „mělo se hned vytáhnout na Versailles“. Několik dní nato říká, že ústřední výbor Komuny složil svou plnou moc předčasně.
Když mu Kugelmann vykládá své pochybností (mluví o akci, jež nemá vyhlídky na úspěch, a staví realismus proti romantismu), odpovídá mu Marx okamžitě, 17. dubna 1871: „Vytvářet dějiny by bylo určitě velmi snadné, kdyby byl boj podstupován jenom za jednoznačně příznivých vyhlídek.“
Právě proto, že si tak jasně uvědomoval, co je podstatou marxismu a co je nového v dějinách, mohl Lenin připravit a provést Říjnovou revolucí, která nejenom dala utlačovaným všeho světa nadějí, nýbrž znamená také — pro všechny, kdo milují zítřek — největší duchovní událost na úsvitu 20. století.
Tato Leninova činnost měla pro kulturu tak blahodárné důsledky, že porevoluční období přineslo celou záplavu vynikajících uměleckých děl. Dvacátá léta dala světu básně Alexandra Bloka a Majakovského, obrazy Kandinského a Maleviče, romány Gorkého a Tolstého, Ejzenštejnovy filmy.
Ti, kdo dospělí v období mezí první a druhou světovou válkou a vnímali to, co se rodí kolem nich, žili ve strhujícím ovzduší: bolševici bojovali a zvítězilí proti náporu čtrnácti států, epopej pětiletek přeměnila v krátkém období hospodářsky a technicky zaostalou zem v prvořadou světovou velmoc. A pak, když se vzedmuly vlny nacistické záplavy, dokázal jim vzdorovat jenom tento hrdinský lid, zatímco celá Evropa byla zotročena. Zachránil u Stalingradu svět před návratem k tisíciletému barbarství. Pak přišla obnova tisíců zničených měst a první odvážné kroky člověka do kosmu.
To všechno jsou žulové mezníky, podepírající a zároveň omezující kritičnost našeho hodnocení.
A k tomu zde byly ještě nejrůznější naděje, vyvolané tímto životem: válka ve Španělsku učinila z lidu této země předchůdce všech vlastenců-účastníků hnutí odporu proti hitlerovskému fašismu; komunistické strany hrály významnou úlohu v osvobozeneckém boji proti nacismu; z Číny došly zprávy o Velkém pochodu a v polovině století triumfovala v této zemi revoluce; a na druhém konci světa šla Kuba vstříc marxismu svým revolučním romantismem.
Proti tomu, co se rodilo a rozvíjelo, stál svět zachvácený agonií: již válka z let 1914—1918 otřásla mnoha hodnotami; Versailleské smlouvy vytvářely nová ohniska války; hrůzy kolonialismu dosáhly v období mezi světovými válkami vrcholu; krize z roku 1929 smetla poslední iluze o hospodářském režimu, který ve světě oceli ponechává v platnosti zákony džungle.
Tuto totální krizi mohlo překonat už jen jedno — „totální válka“, jejíž koncepci vypracoval už Ludendorf a kterou plně ztělesnil hitlerismus (i když ji nepřevzal jenom on): přestává se definitivně odlišovat civilní od vojenského. Začalo to v Guernice a potvrdilo se to v Hirošimě.
Kapitalistický systém ve své nejtypičtější, nejbohatší a nejmocnější podobě — ztělesněn Spojenými státy americkými — nebyl schopen dokázat, že je v jeho silách zajistit prosperitu — ani jedinému národu! — bez politiky zbrojení a války, bez vykořisťování celých kontinentů, jako je Latinská Amerika. Nebyl schopen dokázat, že je v jeho silách být demokratickým systémem — ať už máme na mysli inkvizici McCarthyho či rasistické pogromy v Los Angeles, Guatemalu či Vietnam.
Bojovali jsme proti absolutnímu zlu. Jak jsme neměli věřit, že věc, za kterou bojujeme, je absolutním dobrem? Zvykli jsme si na tento manichejský (Manichejci — náboženská sekta působící na Blízkém východě ve 3. století našeho letopočtu. Hlásala dualismus dobra a zla, světla a tmy. V textu použito ve smyslu strnulého protikladu. Pozn. překl.) pohled na svět: na jedné straně bylo všechno zlo a tomuto nesporně zahnívajícímu světu bylo — ve světle globálního pojmu dekadence — upřeno, že by se v něm (včetně jeho umění) mohla zrodit sebemenší humánní hodnota; a na druhé straně bylo všechno dobro, bez odstínů a stínů. A od tohoto dobrého světa jsme ve jménu stranickosti odmítali jakkoli se kriticky distancovat.
Takže jsme stalinský dogmatismus přejali s nadšením, i když nám nebyl vnucován.
Všechno bylo shrnuto na dvaceti zářivých stránkách, údajně obsahujících veškerou filosofickou moudrost. Po kursech, jako byly „Řecky snadno a rychle“ či „Latina pro všechny“, byla teď v podobě tří lekcí zpřístupněna všem filosofie. Ontologie: tři principy materialismu. Logika: čtyři zákony dialektiky. Filosofie dějin: pět etap třídního boje.
Pokud vládne takové pojetí, nemáme před sebou marxistickou filosofii, nýbrž jakousi scholastiku, která chce od biologie přes zemědělství a chemii až k estetice odpovídat na všechny otázky, aniž znala jejich podstatu. Úspěchů nebylo dosaženo díky této teologii, nýbrž navzdory jí: ve fyzice tam, kde umlčeli „filosofy“ a nechali pracovat vědce, v technice, jejíž požadavky byly na štěstí natolik kategorické, aby bylo možné přejít to, že tato scholastika dávala určité obory do klatby (byla to například kybernetika, označovaná zpočátku za „buržoazní vědu“). Toto pojetí dialektiky a filosofie nejenom vůbec nebylo vodítkem bádání, nýbrž bylo jeho brzdou.
Výstavba socialismu však přesto pokračovala podle generálního plánu narýsovaného Leninem a politický život byl tímto chybným teoretizováním narušen jen zčásti — především proto, že praktické požadavky třídního boje a národní tradice evropského proletariátu vedly k hrdinským bojům, vedeným s promyšlenou perspektivou, bojům, jež vyžadovaly faktický rozchod s dogmatickým schématem, a to v hlavních bodech.
Lenin například učil, že sama činnost komunistů by neměla smysl a nebyla nijak oprávněna, kdyby nastolení socialismu bylo zaručeno jakousi vnější nutností: proti teoriím „ekonomismu“ a „živelnosti“ zdůrazňoval význam „subjektivního momentu“, tj. uvědomění v revoluční činnosti.
Boj proti takovému fatalistickému dogmatismu ve Francouzské komunistické straně byl konstantní složkou díla Maurice Thoreze. V roce 1934 napsal: „Kapitalismus nebude rozdrcen automaticky.“ V roce 1950: „Válka není osudově nevyhnutelná.“ A v roce 1956: „Bída není osudově nevyhnutelná.“ Napsal to ve studií o pauperizaci, ve které se stavěl proti „koncepci ‚železného zákona‘, proti fatalismu, spočívajícímu jako břemeno na dělnické třídě“ (Cahiers du Communisme, 5/1957). A to umožnilo významné iniciativní kroky, k nimž došlo za jeho života: Lidovou frontu, politiku „podávané ruky“ ve vztahu ke křesťanům a „Francouzskou frontu“ — politiku, jejíž správnost byla ověřena v hnutí odporu, při osvobození a obrodě poválečné Francie.
Hnutí tedy šlo v podstatě dále svou cestou; pravdou však je, že se tak stalo za cenu nesmírných lidských obětí. To, že základní kritická a praktická (tj. vědecká) inspirace marxismu byla na čtvrt století nahrazena dogmatickým a teologickým světovým názorem, dogmatickou a teologickou koncepcí poznání, nás přišlo velmi draho. Stálo nás to milióny lidských životů.
Inkvizice je dcerou dogmatismu.
Vzdáme-li se stanoviska, v němž je nerozlučně spjata vědeckost s humánností a převezmeme-li mýtus o absolutní pravdě, transcendentní vůči lidem, kteří ji žijí a vytvářejí ve všedních dnech svých dějin, zrodí se nevyhnutelně — z nutnosti prosadit tuto pravdu shora — autoritativní a zhoubné metody.
Porušování demokracie v životě strany a státu je nutným důsledkem tohoto teologického pojetí světa, dějinného vývoje a lidského myšlení.
Určitý souběh historických okolností nám dlouho bránil uvědomit si tuto zásadní chybu. Sovětský svaz byl jakýmsi opevněným vojenským táborem. Státy, v nichž vládly kořistnické zákony džungle, státy odpovědné za hekatomby obětí první světové války a za to, že kolonialismus vyhladil celé národy a civilizace na třech světadílech, vedly se Sovětským svazem vojenskou, hospodářskou a ideovou válku na život a na smrt.
Neměli jsme jinou volbu: kdybychom nebránili se zaujetím naději zrozenou Říjnem, nahrávali bychom tím, bez ohledu na subjektivní záměry, všem těm silám ničícím člověka. Milióny lidí obětovaly v tomto boji ochotně a statečně své životy či svobodu. Nikdo z nich nemá proč toho litovat. „Kdyby to bylo třeba, šel bych znova tou cestou,“ řekl Pérí. Myslím, že bychom to tak mohli říci všichni: ti z nás, kdo přežili boj v partyzánských oddílech, věznice a koncentrační tábory, by byli ochotni postavit se stejně jako dříve proti stejnému nepříteli, i když si velmi dobře uvědomují, za jakých podmínek byl socialismus vybudován, a upřít zároveň tomuto nepříteli stejně rázně právo odsuzovat na socialismu násilí, které je přece v rozporu se zásadami socialismu, zatímco u kapitalismu, socialismus potírajícího, je vnitřní zákonitostí jeho vývoje.
A pokud jde o ty, kdo podkládají svůj antikomunismus duchovními motivy, měli by se zamyslet nad skutečným významem oné „jednosměrné“ duchovnosti, jež mlčí, když Batista masakruje své oběti a křičí o perzekucí za Fidela Castra, jež se snaží vzbudit u křesťanů pohoršení tvrzením o „církvi mlčící“ a žehná teroru a mučírnám tolik „křesťanských“ režimů, jako je Frankův či Salazarův — nebo je alespoň zamlčuje.
To všechno jsme si uvědomovali, s tím vším jsme se museli vyrovnat. Neúprosná logika boje nás vedla k tomu, že jsme ztotožnili s nezbytnou mezinárodní solidaritou paušální, bezvýhradné přijímání všeho, co přicházelo z našeho tábora. Dostali jsme se tak daleko, že jsme přestali rozlišovat nezbytné násilí, jímž se odpovídá na násilí nepřítele, od slepého násilí vůči vlastním lidem a vlastním myšlenkám. Táž neúprosná logika nás přiměla redukovat potřebnou třídnost a stranickost na jedinou z jejich složek — na kázeň, která se však stává abstrakcí, je-li oddělena od iniciativnosti a kritičnosti. Věda se stala záležitostí kázně, místo aby se kázeň stala záležitostí vědy.
A dnes?
XX. sjezd KSSS znamenal počátek tohoto tragického, avšak životodárného pochopení.
Sjezd provedl bilanci toho, čeho bylo vydobyto a dosaženo, a zabýval se perspektivou. Zároveň odhalil, za jakých podmínek bylo těchto výsledků dosaženo. Tím vším umožnil nový start.
Ať už byly chyby, jichž se později dopustil Chruščov jakékoli, ať už sám inklinoval k chybám, jejichž zdroj a zhoubné důsledky odhalil, zůstává jeho zásluhou, jež nemá obdoby, že před tváří celého světa od základu otřásl koncepcí a metodou, která vedla socialistický režim k tomu, že se zbavil obrovského bohatství spočívajícího v osobní historické iniciativě miliónů občanů a komunistů, že proléval jejích krev, pošlapával zásady stranické a státní demokracie a že dokonce používal zdogmatizované teorie jako ideologie ospravedlňující tento zločin na socialismu.
Právě v době, kdy byla učiněna tato odhalení, jsem si znova přečetl — aniž jsem však ztrácel jen na okamžik ze zřetele perspektivy zítřka, otevřené současně s tímto odhalením — onu pochmurnou stránku v Hegelově Fenomenologii ducha, na níž stojí: „Toto vědomí totiž nemělo úzkost o to či ono, ani na ten či onen okamžik, nýbrž o celou svou bytnost; neboť pocítilo strach ze smrti, absolutního pána. V tomto strachu se vnitřně rozplynulo, do základu se v sobě otřáslo a všecko pevné se v něm zachvělo.“ (Hegel, Fenomenologie ducha, Praha 1960, str. 159.)
Strach ze smrti pro duši znamená strach ze ztráty toho, co dává smysl její existenci a jejímu působení. Proč si nepřiznat, že jsme po XX. sjezdu na okamžik pochopili, co znamená tato závrať nad propastí života. Ve věznicích ani v koncentračních táborech jsme nikdy nepocítili nic takového.
Právě z tohoto hřbitova snů jsme vyrazili k opětnému dobytí svých jistot. Ne jako skeptikové, ne jako rozčarovaní lidé vyvedení z bludů. Ne jako ti, kdo se rozhodli již ničemu nevěřit, nýbrž jako lidé rozhodnutí věřit s otevřenýma očima. „Údery kladiva drtí sklo a zpevňují železo,“ napsal Puškin.
Zkouška, kterou byl pro nás XX. sjezd, zdaleka nezničila naše naděje a naše jistoty. Naopak, umožnila marxistické filosofii nový rozkvět, třetí v dějinách.
Kdybychom však otočili příliš rychle tuto stránku v knize dějin, kdybychom se tak zbavili povinnosti obnažit plně kořeny zla, kdybychom nepožadovali, aby příčiny naší dřívější zaslepenosti byly hluboce analyzovány, a chtěli se tak vyhnout tomu, aby každému byl po zásluze vymezen jeho díl odpovědnosti, nemohlo by dojít k onomu „třetímu rozkvětu“ marxistické filosofie.
Osobně pociťuji již deset let naléhavou potřebu vymezit v tomto smyslu přesně svou odpovědnost, nejenom teoretickou, nýbrž i praktickou. Nemluvím tedy (což platí o celém tomto díle) jménem politického byra Francouzské komunistické strany, nýbrž jen za svou osobu, výhradně svým jménem, i když píši tuto esej s plným vědomím odpovědnosti, kterou mám jako filosof ke své straně a k jejímu politickému byru, jehož členem mám čest být.
Přijmout nekriticky Stalinovy koncepce ve filosofii (jako jsem to například udělal ve své práci Materialistická teorie poznání) se všemi důsledky, jež z toho vyplývaly pro přírodní vědy od genetiky po chemii, pro umění od hudby po malířství, to neznamenalo jen teoretickou chybu: schvalování negativních soudů vynášených ve jménu oficiálních dogmat dávalo jakousi mezinárodní záruku počínání těch, kdo bránili tomu či onomu člověku psát, malovat či dokonce jen žít, a tím je usnadňovalo.
K tomu, aby se to nemohlo již nikdy opakovat, je zapotřebí našeho kolektivního a tedy i veřejného úsilí; musíme bez váhání odhalit kořeny svých chyb a vrátit se v nové dějinné etapě k základní inspiraci marxismu.
A k tomu mají v teoretické oblasti přispět tyto stránky.