Vzhledem k zázračné metamorfóze světa a třem význačným skutečnostem, které ji charakterizují, zavládl ve filosofii značný zmatek.
V posledních dvaceti letech se žádnému filosofovi nepodařilo zvládnout tyto nové skutečnosti, pozvednout se k celkovému pohledu, srovnatelnému s velkými syntézami renesance, od Leonarda da Vinciho k Giordanu Brunovi a Descartovi, se syntézou encyklopedistů z 18. století, se syntézami, které vypracoval Marx před sty a Lenin před padesáti lety.
Proč může za takového všeobecného chaosu ve filosofii marxismus odpovědět na otázky, jež naší epoše kladou dějiny, život?
Protože s příchodem marxismu se filosofie přestává vznášet nad věcmi, lidmi a jejich dějinami, a chce být pochopením i hnací silou činnosti, kterou člověk přeměňuje věci i sebe sama, kterou utváří své vlastní dějiny.
Marxismus zahrnuje sice poznatky, jimiž nemůže věda otřást, protože jsou samou podmínkou její možnosti; je však filosofií, která nechce vytvořit žádný dovršený systém — tj. systém, jenž se dostává brzo do rozporu s realitou, procházející trvalou metamorfózou, neboť je jako každý systém vždy obrazem minulosti, toho jediného, co je dovršeno.
Marxistická filosofie je snahou učinit činnost „průhlednou“ myšlence, překonávat přitom toto myšlení a tak je rozvíjet.
Protože chce vědomě splynout s pohybem věcí a činnosti člověka tyto věcí přetvářejícího, je tato filosofie materialistická a dialektická.
V tom spočívá zásadní nadřazenost marxismu nad všemi ostatními filosofiemi.
Nadřazenost zásadní, jelikož marxismus může vytvořit syntézu, kterou naše století tolik potřebuje. Ještě to však neučinil.
Vytvořil hospodářské a společenské podmínky pro obrodu kultury nekonečně krásnější, než byla předchozí renesance. Kultura však není pouhou výslednicí podmínek, které ji umožňují. Je zapotřebí nového tvůrčího úsilí, aby byla pozdvižena na úroveň potřeb a nadějí, vyvolaných samým úspěchem marxistických revolucí.
To, že marxismus je skutečně nadřazen ostatním filosofiím, to i v praktické aplikaci, musí marxisté dokazovat při každém novém momentu dějin — musí pozvedat své filosofické, historické, morální a umělecké vědomí na úroveň podmínek, jež sami vytvořili. Právě to zdůrazňoval explicitně Engels ve svém Ludvíku Feuerbachovi, když řekl, že „materialismus musí měnit svou formu s každým epochálním objevem v oboru přírodovědy“.
Od Engelsových dob byla však oněch „epochálních objevů v oboru přírodovědy“ celá řada: na počátku století to byla ve fyzice kvantová mechanika a teorie relativity, v polovině století pak kybernetika a v biologii syntéza nukleotidů a jejich řízené modifikace — abychom zůstali jen u přírodních věd.
Splnili marxisté tento Engelsův program?
Ano, jednou, a to příkladným způsobem. Bylo to v roce 1908, kdy vyšel Leninův Materialismus a empiriokriticismus. Lenin excerpoval tři léta základní díla o soudobé fyzice: anglických fyziků práce Maxwellovy, Rückerovy, Wardovy a Pearsonovy; z německých práce Ernsta Macha, Hertze a Bolmana, vedle filosofických interpetací Cohenových a von Hartmannových; z francouzských fyziků práce Henriho Poincaréa, práce Becquerelovy, Langevinovy, interpretace Duhemovy a Le Royovy; a konečně studoval i spekulace ruských revizionistů.
Kdybychom dnes sestavili bibliografii k tomuto problému a zastavili se u roku 1908 (datum vzniku této knihy), zjistili bychom, že v ní není žádné zásadní dílo, které by Lenin neprostudoval. Na této vědecké základně ukázal, jaká by mohla být ona „nová forma“ materialismu, odpovídající teto etapě fyziky: zavedl radikálně novou teoretickou myšlenku — myšlenku o nevyčerpatelností hmoty. „Elektron je právě tak nevyčerpatelný jako atom.“ Tato teze má zásadní filosofické důsledky; především ten, že nám zakazuje ztotožňovat obraz hmoty, který vytváří věda v tom či onom okamžiku svého vývoje, s hmotou samou. To je nepochybně nejplodnější závěr tohoto Leninova díla, jeho zásadní přínos k boji proti dogmatismu ve filosofii.