10. Před proletářskou stranou se otvírají dvě cesty. Jedna znamená obranu a upevnění zachované části sovětského státu, který dnes představuje ekonomicky - při neukončeném revolučním procesu - pouze organizaci na přechodu k socialismu (je neukončena nacionalizace bank, praktikuje se kapitalistická forma financování závodů, podniky jsou nacionalizovány jen částečně, na vesnici převládá malovýroba a drobné vlastnictví a rolníci se snaží vyřešit zemědělskou otázku rozdělením půdy) a politicky se může z institucionální formy diktatury proletariátu, podporovaného nejchudším rolnictvem, stát nástroj politického panství poloproletářské maloburžoazní masy, čili pouze přechodné stadium na cestě k absolutní nadvládě finančního kapitálu.
Tato cesta může být ospravedlněna, jak se tvrdí, snahou zachovat stůj co stůj pro mezinárodní revoluci revoluční síly a sovětskou moc, byť i jen ve „Velkorusku”. V tomto případě však bude využito všech sil k upevnění a rozvoji výrobních sil, k „organické výstavbě”, přičemž se zcela ustupuje od další likvidace kapitalistických výrobních vztahů, které naopak budou zčásti obnoveny.
11. Možný ekonomický a politický program, který se rýsuje při důsledném prosazování tohoto kursu - některé jeho části byly předneseny představiteli pravého křídla strany a zčásti i představiteli stranické většiny - je tento:
[*75]V zahraniční politice bude ofenzivní taktika odhalování imperialismu vystřídána diplomatickým manévrováním ruského státu mezi imperialistickými mocnostmi. Sovětská republika s nimi uzavírá obchodní dohody, ale může navazovat i organické styky ekonomické i politické, využívat jejich vojenské i politické podpory (dohoda o propůjčeni vojenských instruktorů, snad i sjednání půjček s připuštěním kontroly uvnitř země, dohody o koordinaci politických akcí atd.).
Hospodářská politika daná tímto kursem se má zaměřit na uzavírání dohod s kapitalistickými podnikateli, a to jak „domácími”, tak i mezinárodními, kteří jsou jejich oporou, a právě tak i s představiteli „silných” vrstev na vesnici („družstevníci”). S těmito dohodami logicky souvisí denacionalizace bank, byť v zahalené formě, která se může prakticky provádět zakládáním zvláštních (polosoukromých, polostátních) bank pro jednotlivá průmyslová odvětví (založení mlynářské banky je už schváleno), zachováním exteritoriality tzv. „družstevních” bank a rezignací na zavedení ústředního společenského účetnictví, jakož i upevněním kapitalistického úvěru ve státní a polostátní formě.
Místo aby se přešlo od dílčí nacionalizace k všeobecné socializaci velkoprůmyslu, má se dohodou s „kapitány průmyslu” dospět k vytvoření velkých, jimi řízených průmyslových trustů pro hlavní odvětví průmyslu, které mohou mít navenek podobu státních podniků. Takový systém organizace výroby je přechodným stadiem ve vývoji směrem k státnímu kapitalismu, pro který vytváří sociální základnu.
S politikou řízení podniků na zásadě široké účasti kapitalistů při polobyrokratické centralizaci přirozeně souvisí i dělnická politika, zaměřená k dosažení pracovní disciplíny (pod heslem „sebekázně”), k zavedení pracovní povinnosti pro dělníky (příslušný projekt navrhovali „praví” bolševici), úkolové mzdy, prodloužení pracovní doby atd.
Forma státního řízení má směřovat k byrokratické [*76]centralizaci, k uplatnění moci různých komisařů, k likvidaci samostatnosti místních sovětů a k faktickému odstranění typu „státu komuny”, řízenému zdola. Nesčetná fakta svědčí o tom, že se v tom směru už projevují určité tendence (dekret o správě železnic, články Lacisovy a jiné).
Pokud jde o vojenskou politiku, má nastoupit, a to se již reálně projevuje, tendence k obnovení celonárodní vojenské povinnosti, zahrnující i buržoazii (výzva Trockého a Podvojského); při tvoření armádních kádrů, k jejichž výcviku a velení je nutně třeba důstojníků, se upouští od původního plánu vytvořit širokým a záměrným budováním příslušných učilišť a kursů proletářský důstojnický sbor. To znamená, že se ve skutečnosti obnovuje starý důstojnický sbor a velitelská moc carských generálů.
Do náplně agitace „za obranu socialistické vlasti” se za těchto podmínek vkládá propagace myšlenky maloburžoazní vlasti a národní války proti německému imperialismu.
12. Výše popsaná cesta jako celek, jakož i tendence k ní směřující znamenají vrcholné nebezpečí pro ruský i mezinárodní proletariát, neboť utvrdí izolaci „velkoruské” sovětské republiky od revolučního hnutí celoruského i mezinárodního, jež začalo brestským mírem, a sevře ji do rámce národního státu s přechodným hospodářským a maloburžoazně politickým řádem.
V zahraniční politice, při pochopitelné slabosti sovětské diplomacie i sovětského vlivu na poli mezinárodního imperialistického boje, bude sovětská republika nucena navazovat imperialistické svazky, zatímco svazky s revolučním proletariátem všech zemí budou zpřetrhány. Mezinárodní revoluční význam sovětské moci a ruské revoluce bude ještě víc oslaben.
Uvnitř země se touto cestou upevní ekonomický i politický vliv ruské a mezinárodní buržoazie, a tedy i síly kontrarevoluce a těch skupin inteligence, které sabotovaly sovětskou moc. Při celkovém světovém úpadku vý[*77]robních sil nelze dosáhnout vzestupu národního hospodářství ústupky činěnými buržoazií, které jsou zároveň na překážku co nejekonomičtějšímu a plánovitému využití zachovaných výrobních prostředků. To je možné jedině při co nejrozhodnějším zespolečenštění.
Zavedení pracovní kázně v souvislosti s tím, že řízením výroby budou znova pověřeni kapitalisté, nemůže podstatně zvýšit produktivitu práce, zato však způsobí pokles třídní iniciativy, aktivity a organizovanosti proletariátu. Znamená pro dělnickou třídu hrozbu zotročení a vyvolá nespokojenost jak zaostalých vrstev, tak i předvoje proletariátu. Kdyby tato soustava měla být při existující vyhrocené třídní nenávisti proletariátu proti „kapitalistickým sabotážníkům” zavedena, musela by se komunistická strana opírat o maloburžoazii proti dělníkům, a tím by se jako proletářská strana úplně zdiskreditovala.
Byrokratická centralizace sovětské republiky a kabinetní čachry s buržoazními a maloburžoazními podnikateli mohou rovněž přispět jen k poklesu třídní aktivity a uvědomělosti proletariátu a ochladit vztahy dělníků ke straně.
Pokusy o znovuzavedení všeobecné vojenské povinnosti, pokud vůbec nejsou odsouzeny k nezdaru, by v podstatě znamenaly ozbrojení a organizaci maloburžoazních a buržoazních kontrarevolucionářů. Ještě jasněji se to jeví, pokud jde o obnovení starého důstojnického sboru a navrácení moci carským generálům, nebudou-li tato opatření provázena co nejhorlivějším úsilím o vytvoření proletářských kádrů revolučního důstojnictva a zavedení bedlivé kontroly nad carským velitelským sborem v přechodném období. „Celonárodní” (nikoli třídní) ozbrojená síla se starou generalitou v čele nemůže být prodchnuta revolučním třídním duchem, a tedy nutně degeneruje v deklasovanou soldatesku a nemůže být oporou pro ozbrojený zásah ruského proletariátu do mezinárodní revoluce.
Politická linie načrtnutá výše může v Rusku posílit vliv [*78]vnějších a vnitřních kontrarevolučních sil, narušit revoluční energii dělnické třídy a tím, že odtrhuje ruskou revoluci od mezinárodní, působit zhoubně na zájmy obou.
13. Proletářští komunisté pokládají za nutné zvolit jinou cestu pro svou politiku. Nikoli zachovat za cenu ústupků na severu Ruska sovětskou oázu, která zdegeneruje v maloburžoazní stát, nikoli uskutečnit přesun k „organické vnitřní práci”, posilovaný představou, že „ostré období” občanské války skončilo.
Ostré období občanské války je ukončeno pouze v tom smyslu, že již není objektivně nutné používat v převládajícím měřítku nejostřejších fyzických metod revolučního násilí. Jelikož je buržoazie rozdrcena a již neschopna otevřeného boje, „vojenské” metody většinou odpadají. Nemohou se však otupit třídní rozpory mezi proletariátem a buržoazií; postoj proletariátu vůči buržoazii je charakterizován jako dříve naprostou negací, snahou zničit buržoazii jako třídu. Zakončení ostrého období občanské války nemůže znamenat, že nastala možnost nějakého dorozumění s dochovanými silami buržoazie; „organizovaná výstavba” socialismu, která je bezesporu v této chvíli naléhavým úkolem, může být uskutečněna jedině silami proletariátu a nikoli za takové či onaké spolupráce s „censovými živly”.
Ruská dělnická revoluce nemůže „uchovat své bytí”, jestliže sejde z mezinárodní revoluční cesty, bude-li se neustále vyhýbat boji, ustupovat před náporem mezinárodního kapitálu a činit ústupky „domácímu kapitálu”.
Pro záchranu své existence musí provádět rozhodnou třídní mezinárodní politiku, spojující mezinárodní revoluční propagaci slovem i skutkem a upevněním organického svazku s mezinárodním socialismem (nikoli s mezinárodní buržoazií), musí se rozhodně bránit každému vměšování imperialistů do vnitřních záležitostí sovětské republiky a rezignovat na politické a vojenské dohody, které činí ze sovětské republiky nástroj imperialistických táborů.
[*79]V mezinárodní ekonomické politice lze připustit pouze obchodní dohody, půjčky, najímání technických sil, aniž by ruský kapitál byl podroben řídící kontrole cizího finančního kapitálu.
Je nutno naprosto důsledně nacionalizovat banky, a to jak extenzívně (zespolečenštění až dosud nedotknutelných, takzvaných „družstevních” bank), tak intenzívně (zavedení ústředního společenského účetnictví a likvidace kapitalistického způsobu financování). Nacionalizace bank musí být spjata se socializací průmyslové výroby a s úplným odstraněním kapitalistických a feudálních přežitků ve výrobních vztazích, které jsou na překážku její větší plánovitosti a organizaci. Řízení podniků nechť je svěřeno smíšeným výborům, složeným z dělníků a technického personálu, kontrolovaným a řízeným národohospodářskými radami. Veškerý hospodářský život musí být podřízen organizačnímu vlivu těchto rad zvolených dělníky, bez účasti „censového živlu”, avšak za účasti odborových svazů technického a zaměstnaneckého personálu v podnicích.
Nikoli kapitulace před buržoazií a jejími maloburžoazními inteligentskými přisluhovači, nýbrž konečná její porážka a skoncování se sabotáží. Úplná likvidace kontrarevolučního tisku a kontrarevolučních buržoazních organizací. Zavedení pracovní povinnosti pro kvalifikované odborníky a inteligenci, zřizování spotřebních komun, u zámožných tříd zavedení omezené spotřeby a konfiskace nadbytečného majetku. Na venkově organizovaný nátlak nejchudších rolníků na bohaté, rozvoj velkých společenských zemědělských hospodářství a u chudých rolníků podporování nových forem obdělávání půdy, směřujících k společenskému hospodaření.
Je třeba zvolit několik opěrných bodů, několik zdravých středisek pro organizaci místní výroby (např. Ural a západní Sibiř aj.), a ty zásobovat technickými, potravinovými i finančními prostředky ve velkém množství (aby se dosáhlo rychlého rozmachu výroby) a ni[*80]koli v hladové normě, jak se to praktikovalo dosud.
Nezavádět úkolovou mzdu a neprodlužovat pracovní dobu, což je při rostoucí nezaměstnanosti absurdní, nýbrž zavádět prostřednictvím místních národohospodářských rad a odborových svazů ve výrobě pracovní normy a zkracovat pracovní dobu zároveň se zavedením zvýšeného počtu směn a organizovat na širokém základě produktivní veřejné práce.
Místním sovětům je třeba dát co největší samostatnost a neomezovat jejich moc komisaři vysílanými z ústředí. Sovětská moc a proletářská strana musí hledat oporo v třídní samostatnosti širokých mas a na její rozvoj zaměřit všechno úsilí.
Při organizaci ozbrojených sil je třeba vybudovat kádry instruktorů a velitelů pro rychle mobilizované oddíly z evakuovaných dělníků, kteří nemohli být zařazeni do výroby; využívat k výuce těchto instruktorů carských důstojníků, vytvořit proletářsko-revoluční, a nikoli inteligentsko-buržoazní záložní důstojnický sbor; vojenský výcvik poskytnout pouze dělníkům a chudým rolníkům, zřídit účinnou kontrolu nad carskými generály a připravovat z příslušníků strany, kteří mají bojové zkušenosti, nikoli však teoretické školení, vyšší velitelské kádry.
14. Ve svém praktickém vztahu k občanské válce se proletářští komunisté stavějí proti faktickému maření míru partyzánskými akcemi na těch úsecích fronty, kde se mír zachovává. To by znamenalo dezorganizované akce dělnické menšiny bez opory mas. Proletářští komunisté jsou však pro všestrannou přípravu a podporu týlových vzpour v okupovaných oblastech, pro co nejenergičtější boj na území, kde pokračují vojenské operace, pro to, aby stranické organizace zakládaly partyzánské oddíly, které by byly posílány na bitevní linie.
15. Proletářští komunisté definují svůj poměr ke stranické většině jako postoj levého křídla strany a avantgardy ruského proletariátu, která zachovává naprostou jednotu se stranou, pokud politika většiny nezpůsobí neodstranitelnou roztržku přímo v řadách proletariátu. Svůj poměr k sovětské mocí vyjadřují její všestrannou podporou a v případě potřeby i účastí v ní, jelikož rozhodnutím o uzavření míru se stala otázka odpovědnosti za toto rozhodnutí bezpředmětnou a vznikla nová objektivní situace. Tato účast je však možná jedině na podkladě určitého politického programu, který by zabránil, aby se sovětská moc a většina strany neodchýlila na zhoubnou cestu maloburžoazní politiky. Kdyby se tak stalo, bylo by levé křídlo nuceno zaujmout postoj věcné a odpovědné proletářské opozice.
Kommunist, čís. 1, 20. dubna 1918.
V. I. Lenin, Spisy, III. ruské vyd., sv. XXII, Moskva 1935, str. 561-571.
Přetištěno v „obrat nebo krach“