§ 115. Likvidace soukromého obchodu. Každému způsobu výroby odpovídá zvláštní způsob rozdělování. Při likvidaci kapitalistického vlastnictví výrobních nástrojů se Sovětská republika nevyhnutelně střetla s kapitalistickým aparátem rozdělování, tj. s obchodem, a musela začít s jeho postupnou likvidací. Především byly zkonfiskovány velké obchodní sklady. To bylo nutné ještě i v důsledku těžké zásobovací krize a hladu po zboží. Zboží, které ukryli spekulanti v očekávání, že se zvýší ceny, bylo rozděleno mezi pracující, což poněkud zmírnilo krizi v prvních týdnech po říjnovém převratu.
[*121]Avšak znárodnění obchodních skladů bylo jen prve ním krokem. Hned poté byl znárodněn velkoobchod. Stalo se tak, aby se zamezilo spekulaci a aby se mohlo evidovat zboží existující v republice, tak, aby se rozdělilo zboží především pracujícím třídám. Sovětská moc zavedla třídně diferencovaný příděl nejen potravin, ale i textilu a všech předmětů běžné domácí potřeby.
Možná však, že pro sovětskou moc by bývalo výhodnější zkonfiskovat všechny zásoby zboží u všech soukromých obchodníků, rozdělit je třídně diferencovaně, podle třídního přídělu, avšak nerozbít sám obchodní aparát, nýbrž naopak ho využít, donutit ho, aby sloužil sovětské moci.
Fakticky bylo do značné míry učiněno právě toto. Zboží bylo zkonfiskováno, avšak bohužel příliš pozdě, když už jeho většina byla zpeněžena a majitelé peníze ukryli. Celý aparát velkých obchodů se vcelku připojil k sovětské moci a začal pracovat za součinnosti s odborovým svazem obchodních zaměstnanců. Byla odstraněna jen špička velkoobchodních podniků, která by nyní byla jen a jen příživnickým živlem. Ano, dříve bylo nutno zboží kupovat, vyhledávat je, uzavírat obchodní smlouvy. Od doby, kdy hlavním výrobcem zboží ve znárodněných závodech je sám proletářský stát, nemělo by smysl, kdyby sám sobě prodával zboží a vydržoval si obchodníky. A dále, pokud se provozuje obilní monopol, jsou obchodní zprostředkovatelé jak mezi rolníkem a státem, tak mezi státem a spotřebitelem naprosto zbyteční. Rolníky nemají čím nalákat, aby odevzdávali obilí státu, a hledat kupce obilí rovněž není třeba, protože je jich až až.
Pokud tedy proletářská moc ovládala výrobu řady nejdůležitějších produktů a značnou část zásob dodávají její orgány, neobejde se bez vlastního rozdělovacího aparátu. Soukromý obchod zde nemá co dělat.
Co však s drobným soukromým obchodem, který distribuuje produkty samostatné domácké malovýroby? Tuto výrobu sovětská moc dosud neovládla. Dosud se [*122]jí nepodařilo stát se monopolním kupcem jejích produktů. Co tedy s maloobchodem, který přerozděluje mezi obyvatelstvem takové produkty (samozřejmě za přemrštěné ceny), které nemohou za pevné ceny dodat agenti sovětské moci?
Tato otázka je nepochybně složitější než otázka velkoobchodu, o jehož likvidací už předem rozhodlo vyvlastnění kapitálu vůbec. Nemá smysl, aby sovětská moc maloobchod prostě zakázala tam, kde sama není s to úplně nahradit tento obchod činností svých distribučních orgánů. Byly případy, kdy místní sověty a revoluční výbory, zvláště v místech, odkud byli vyhnáni bělogvardějci, zakázaly volný obchod, aniž vytvořily své vlastní zásobovací aparáty, nebo, což bylo ještě závažnější, aniž zabezpečily třeba jen poněkud plynulé zásobování obyvatelstva prostřednictvím těchto aparátů. V důsledku toho se soukromý obchod změnil na obchod nelegální ji ceny se mnohonásobně zvýšily. Maloobchod bude zlikvidován jen postupně, úměrně tomu, jak se bude stále zvětšovat množství produktů určených pro zásobováni obyvatelstva, procházejících rukama státu. Pakliže lidový komisariát zásobování existuje vedle bujaře neposlušné Sucharevky, znamená to jen jedno: boj mezi kapitalismem a socialismem v oblasti rozdělování nadále trvá, probíhá nyní na pozicích maloobchodu a skončí teprve tehdy, až se státní moc stane hlavním kupcem produktů drobného průmyslu nebo, což bude později, až se sama přemění ve výrobce těchto produktů. Sem ovšem nespadají případy, kdy soukromý maloobchod dává do oběhu výrobky, které již prošly rukama státních zásobovacích orgánů, kdy potom jde o boj proti rozkrádaní a jiným nedostatkům sovětského mechanismu rozdělování. V každém případě bude maloobchod existovat tak dlouho, dokud se neobnoví velkovýroba ve městech a zásobování obyvatelstva základními spotřebními produkty se nestane státním monopolem.
Čili, třebaže likvidace všech a jakýchkoli soukromých zprostředkovatelů v rozdělování je cílem soci[*123]alismu a časem bude tohoto cíle dosaženo, je pro nejbližší dobu úplná likvidace aparátu maloobchodu nemožná.
§ 116. Spotřební komuny. Pokud hlavní suma produktů určených pro obyvatelstvo prochází nebo bude procházet státními zásobovacími orgány, musí existovat příslušné socialistické orgány rozdělování. Tyto orgány musí splňovat tyto požadavky: musí být centralizovány. Centralizace zabezpečuje nejspravedlivější a nejrovnoměrnější rozdělování. Centralizace snižuje náklady. na vydržování aparátu, který za socialismu musí v každém případě vyžadovat daleko méně sil a prostředků než aparát soukromého obchodu. Socialistický distribuční aparát musí pracovat co nejrychleji. To je neobyčejně důležité. Je nutné, aby nejen sám aparát vyžadoval minimum sil a prostředků od státu, ale také aby zbytečně neubíral ani minutu času spotřebiteli. Jinak to povede k obrovskému neproduktivnímu mrhání silami celé společnosti. Za existence soukromého obchodu v normálních podmínkách kapitalistického hospodářství mohl spotřebitel, když měl peníze, dostat co chtěl a kdy chtěl. Socialistický aparát nesmí být v tomto směru horší než aparát soukromého obchodu. Avšak právě v důsledku velké centralizace se tento aparát může snadno změnit ve velmi těžkopádný, byrokratický a neobyčejně pomalu pracující mechanismus, který může nechat shnít mnoho zboží, než ho dostane spotřebitel. Jak tedy vytvořit tento aparát?
Sovětská moc měla před sebou dvě možnosti: buď vytvořit zcela nový aparát rozdělování, nebo využit těch orgánů rozdělování, které vybudoval kapitalismus a které bylo možno přinutit, aby sloužily socialistickému rozdělování.
Sovětská moc se dala druhou cestou. Vytvářejíc své vlastní orgány, kde to bylo nutné, zvláště v prvním období likvidace kapitalistických vztahů, obrátila pozornost k družstevnictví a vytyčila si cíl využít družstevního aparátu pro rozdělování produktů.
[*124]§ 117. Družstevnictví dříve. Za kapitalistického zřízení je hlavním úkolem družstevnictví zbavit spotřebitele obchodního zprostředkovatele-spekulanta, i ponechat v rukou sdruženého spotřebitele obchodní zisk a zajistit mu dobrou jakost produktů. Tohoto cíle družstevnictví více méně úspěšně dosahovalo, avšak jen pro své členy, tj. jen pro část společnosti. Proti dětinským snům družstevníků o pokojném obrození kapitalismu pomocí družstevnictví stoji skutečnost, že družstevnictví při všech svých úspěších více méně znatelně zatlačuje jen maloobchod a téměř vůbec nevadl velkoobchodu, i přičemž samo používá jeho služeb. Výrobní podniky družstevnictví pak zaujímají v celé soustavě kapitalistické výroby zcela bezvýznamné postavení a nikterak neovlivňují chod a rozvoj kapitalistického průmyslu. Obecně vzato, gigantická organizace kapitálu nikdy nepovažovala družstevnictví za vážného konkurenta. Majíc plnou možnost ekonomicky je zardousit jako kotě, kdykoli by to uznala za potřebné, ponechávala ideology družstevnictví, ať jen si klidně sni o potlačení kapitalismu, a družstevní účetní, ať se radují z výdělečků urvaných hokynářům. Družstevnictví samo se cele přizpůsobilo kapitalismu a zaujímalo v jeho soustavě rozdělování určité postavení. Bylo pro kapitalismus dokonce výhodné proto, že snižovalo náklady na distribuční aparát a lim vhánělo část přebytečného obchodního kapitálu do průmyslu. Avšak tím, že snižovalo počet drobných obchodních zprostředkovatelů a přibližovalo spotřebitele k velkokapitalistickému výrobci, družstevnictví urychlovalo obchodní obrat zboží, zabezpečovalo včasné a poctivé zaplacení podle závazků a konec konců uvrhovalo do ještě zoufalejšího postavení rezervní armádu průmyslu, ze které obvykle značná část nezaměstnaných přecházela do maloobchodu. Mimo to se mnoha průzkumy zjistilo, že pokud jde o rolnická družstva, vždycky skýtala největší prospěch zámožnému rolnictvu a takřka vůbec nepomáhala chudině. Co do třídní skladby se spotřební družstevnictví dělí [*125]na dělnické, rolnické a všeobecné občanské městské, tj. v podstatě maloburžoazní a úřednické družstevnictví. Dělnické družstevnictví bylo vždy nejlevější v celkové síti družstevních organizací a nejpravější v síti třídních proletářských organizací. V rolnickém družstevnictví udává tón hospodářsky silné rolnictvo. V městském družstevnictví vede maloburžoazní inteligence, která vystupuje v úloze ideologa družstevnictví vůbec a slibuje mu velikou budoucnost stran rozdrceni kapitalismu družstevními pecny chleba a košíky brambor.
Pravou povahu družstevnictví odhalila říjnová proletářská revoluce v Rusku. S výjimkou části dělnického družstevnictví všechno ostatní, zvláště v osobách svých vůdců z inteligence a kulaků, zaujalo ostře nepřátelský postoj k socialistickému převratu. Přitom sibiřské družstevnictví, jmenovitě zakupsbyt a jiné svazy, se jasně postavilo na stranu bělogvardějské kontrarevoluce a pro zardoušeni Sovětské republiky silami světového imperialismu.
K 1. říjnu 1917 bylo v Rusku napočteno 612 odborových družstevních sdružení. Tato číslice je zřejmě nižší proti skutečnosti, protože podle některých údajů k 1. lednu 1918 bylo možno předpokládat existenci až 1000 odborových sdružení. Do ústředního svazu vstoupilo k 1. lednu 1918 281 sdružení. Z 269 sdružení bylo napočteno 38 601 družstev s počtem členů 13 694 186. Protože však jedno družstvo často bývá ve dvou i třech odborových svazech zároveň, je počet družstev v Rusku zřejmě nižší, než uvedeno, stejně jako i počet členů. Pokud jde o průmyslovou činnost ruských družstev, roku 1918 všechna družstva a svazy družstev měly 469 podniků, povětšině malých.
§118. Družstevnictví nyní. Za panství kapitalismu v jeho celkové soustavě mělo družstevnictví vymezenou úlohu. Za sovětské moci je družstevnímu aparátu souzeno buď postupně odumírat zároveň s celým ostatním aparátem kapitalistického rozdělování, nebo je mu souzeno vplynout do soustavy socialistického rozdělování, [*126]povznést se k úloze státního distribučního aparátu.
Staří předáci družstevnictví - menševici, eseři a všemožní „socialisté“ kolčakovského typu - by rádi uchovali družstevnictví nezávislé na proletářském státu, tj. zabezpečily mu svobodu odumírání. Naproti tomu sovětská moc, se zřetelem na skutečné zájmy obrovské masy pracujících, a zvláště na masy pracujících družstevníků, nastupuje jinou cestu. Bez ohledu na nálady špičky inteligentských družstev, a aniž zavrhla celý družstevní aparát pro kontrarevoluční laskominy této špičky, sovětská moc se trvale snažila včlenit družstevní distribuční aparát do celkové soustavy svých distribučních orgánů. Snažila se nikoli zúžit, ale rozšířit okruh působnosti družstevnictví. Praktické úkoly, které zde stojí před sovětskou mocí a komunistickou stranou, spěly celkem k následujícímu:
Běžné družstvo buržoazního typu je dobrovolné sdružení občanů, vkládajících do spolku určitý podíl. Družstvo zpravidla obsluhuje jen své členy a jen v případě, není-li to členům na škodu, umožňuje prodej všemu obyvatelstvu. My pokládáme za nutné, aby se všichni obyvatelé stali členy družstev, aby každý člen společnosti byl zapsán v některém družstvu. Jen tehdy bude rozdělování prostřednictvím družstev znamenat rozdělování mezi všechno obyvatelstvo.
Spotřební spolek je spravován samosprávou všech členů spolku. (Pakliže ve skutečnosti vládne hrstka předáků, je to vina členů samých. Stanovy umožňují valnému shromáždění členů, aby rozhodovalo o záležitostech družstva.) Když jsou všichni občané republiky zapsáni do družstev, je jim tím dána plná možnost kontrolovat zdola nahoru celý distribuční aparát proletářského státu. Projeví-li masy dostatečnou vlastní iniciativu, mohou nejrozhodněji a nejúspěšněji bojovat proti všemožným zlořádům a byrokracii v rozdělování a dosáhnout tak nutné rychlosti a přesnosti v práci státně družstevní organizace. Zásluhou toho, zásluhou účasti spotřebitelů samých v práci s rozdělováním změní se [*127]distribuční orgány z orgánů nadřazených v orgány těchto mas samých, což nepochybně bude napomáhat rozvoji komunistického uvědomění a uvědomělé soudružské disciplíny pracujících, a pomůže jim také porozumět práci celého výrobně distribučního mechanismu socialistické společnosti v jejím celku. Dále je nutno, aby po združstevnění všeho obyvatelstva vedoucí úlohu v družstvech získávaly proletářské vrstvy obyvatelstva. Ve městech se toho dosáhne nejaktivnější účasti městských dělníků v družstevní činnosti, prosazením komunistické proletářské většiny do vedení ve volbách a hlavně přeměnou právě dělnických družstev, nikoli všeobecně občanských družstev, ve spotřební městské komuny. V tomto zájmu je nutno usilovat o těsné spojení orgánů výroby a rozdělování. Toto spojení má velikou budoucnost. Časem se úloha státu přemění v úlohu ústřední účetní kanceláře, a tehdy pak živé spojení výrobních organizací s distribučními organizacemi bude mimořádně významné. Nakonec je nutné, aby při družstevní výrobě a vydobytí vedoucího postavení v družstvech komunisté jednali jako semknutá skupina.
Na vesnici je nutno vypudit kulactvo ze správy družstev, zrušit veškeré výsady nejmajetnější části vesnice při rozdělování a dosáhnout, aby celý aparát vesnických družstev převzala chudina a uvědomělé střední rolnictvo.
§ 119. Jiné orgány rozdělování. Od okamžiku říjnového převratu vzniklo v Rusku mnoho různých rozdělovacích orgánů vytvořených revolucí. Jejich centrem je lidový komisariát zásobování se všemi svými odbočkami v guberniích a újezdech. Zásobovací orgány měly a mají svoje distribuční orgány v podobě zásobovací obchodní sítě. Vlohu distributorů měly jednu dobu na vesnicích výbory chudiny, které byly protiváhou družstevního rozdělování. Když družstva rozdělovala většinu získaných produktů hlavně zámožnému rolnictvu, snažily se výbory chudiny větší a lepší část produktů získávaných od státu rozdělit mezi chudinu. Velký vý[*128]znam v rozdělování mají domovní výbory ve velkých městech a domy-komuny. Mimoto se rozdělováním zabývaly odborové svazy a zvláště závodní a tovární výbory.
Úkolem sovětské mocí je, aby všechny tyto početné orgány rozdělování nahradila jediným distribučním orgánem nebo je zapojila jakožto články do společného jediného distribučního mechanismu. V tomto ohledu jsou užitečné např. domovní výbory a domy-komuny tím, že umožňují spotřebitelům získávat produkty aniž prostojí ve frontách celé hodiny a dny.
§ 121. Peníze a odumírání peněžní soustavy. Komunistická společnost nebude znát peníze. V komunismu bude každý pracovník vyrábět produkt pro společný koš a nebude dostávat doklad, že odevzdal produkt společnosti, tj. nebude dostávat peníze. Ani on nebude platit žádné peníze společnosti, když bude cokoli potřebovat ze společného koše. Jinak je tomu za socialistického zřízení, které musí být přechodným zřízením od kapitalismu ke komunismu. Peníze nevyhnutelně vznikají a hrají svou úlohu ve zbožním hospodářství. Jsem-li obuvník a chci získat kabát, měním svoje zboží, tj. boty, napřed v peníze, tj. ve zboží, jehož prostřednictvím, výměnou mohu získat libovolné jiné zboží, v daném případě kabát, o který mám zájem. Tak jedná každý výrobce zboží. A v socialistické společnosti bude zbožní hospodářství ještě částečně existovat.
Předpokládejme, že jsme úspěšně potlačili odpor buržoazie a změnili bývalé panující třídy v pracující. Ještě nám však zbylo rolnictvo, které nepracuje pro společný koš. Každý rolník se bude snažit odprodat svůj přebytek státu, vyměnit ho za průmyslový produkt, který potřebuje. Rolník bude nadále výrobcem zboží. Aby se vyrovnal se sousedem a pro zúčtování se státem [*129]stále ještě se neobejde bez peněz, stejně jako se bez nich neobejde stát pro zúčtování se všemi členy společnosti, kteří dosud nevstoupili do společné výrobní komuny. Tím nemožnější pak by bylo naráz zlikvidovat peníze, protože se dosud v obrovském měřítku praktikuje soukromý obchod, který sovětská moc zatím ještě není s to úplně nahradit socialistickým rozdělováním. A konečně, zlikvidovat peníze naráz není ani výhodné, pokud vydávání papírových peněz nahrazuje daně a umožňuje proletářskému státu udržet se v neuvěřitelně těžkých podmínkách.
Avšak socialismus je komunismus ve výstavbě, nedobudovaný komunismus. S úspěchy výstavby přestanou se peníze postupně užívat a jednoho krásného dne bude stát možná nucen udusit umírající peněžní oběh. Toto je zvlášť důležité pro likvidaci zbytků buržoazních tříd, které i nadále za svoje uschované peníze spotřebovávají hodnoty vytvářené pracujícími třídami v téže společnosti, kde se vyhlašuje příkaz: „Kdo nepracuje, ať nejí!“
Peníze postupně ztrácejí svůj význam od samého počátku socialistické revoluce. Všechny znárodněné podniky, podobně jako podniky jediného velikého hospodáře (v daném případě proletářského státu), mají společnou pokladnu, nemusí prodávat nebo kupovat jeden od druhého za peníze. Postupně se zavádí bezpeněžní zúčtování. Zásluhou toho jsou peníze vytlačovány z obrovské oblasti národního hospodářství. Pro rolnictvo peníze rovněž stále víc ztrácejí svůj význam a do popředí vystupuje směna zboží. Dokonce i v soukromém obchodě s rolníky peníze stále víc ustupují do pozadí a kupující může získat obilí jen za nějaké naturální produkty, jako šatstvo, látky, nádobí, nábytek atd. Postupné likvidaci peněz napomáhá i obrovský rozsah vydáváni papírových peněz státem za obrovského omezení směny zboží následkem dezorganizace průmyslu. Stále větší a větší znehodnocování peněz je v podstatě jejich živelným anulováním.
[*130]Avšak nejtěžší ránu zasadí existenci peněz zavedení zúčtovacích knížek a placení pracujícím za práci produkty. Do pracovní knížky se bude zapisovat, kolik vyrobil, tj. kolik mu dluží stát. A podle této knížky bude pak dostávat produkty v konzumu. Při této soustavě nepracující nemohou za peníze nic získat. Avšak toto může existovat teprve tehdy, když stát bude s to soustředit ve svých rukou takové množství spotřebních produktů, které postačí k zásobování všech pracujících členů socialistické společnosti. Bez obnovy rozvráceného průmyslu a bez jeho rozšíření není možné toto uskutečnit.
Povšechně se proces likvidace peněžního oběhu v současné době rýsuje takto. Zpočátku se peníze vypuzují z oblasti směny výrobků uvnitř znárodněných podniků (továrny, železnice, hospodářství sovětů atd.). Poté mizí peníze z oblasti zúčtovávání mezi státem a pracovníky socialistického státu (tj. mezi sovětskou mocí, zaměstnanci a dělníky sovětských podniků). Dále pak peníze odpadají tím, že je nahrazuje směna zboží v transakcích mezi státem a malovýrobou (rolníky a domáckými řemeslníky). Pak peníze mizí ve směně zboží uvnitř drobného hospodářství a možná, že definitivně vymizí až spolu s drobným hospodářstvím samým.
Azbuka kommunizma, Moskva 1920, kap. XIV, kap. XV, § 121.
Přetištěno v „obrat nebo krach“