Marxovo úsilí o historii vědeckou bylo do velké míry mařeno jeho upřílišeným historismem. O tomto historismu byla už řeč (§§ 13, 17); zde běží převážně o jeho stinné stránky methodologické.
Opakuji tedy, že se nám svět a dějstvo - život - nesmí rozprsknout v herakleitovský déšť, nesmíme ve světě vidět jen vývoj, nýbrž i věci, to, co se vyvíjí. Svět není samý pohyb a samý vývoj. Marx neprávem v jediné abstrakci pohybu viděl pravou mortem immortalem. Já se proti němu držím jeho objektivismu, stavím proti jeho historismu a evolucionismu realism.
Methodicky jeví se Marxův historism především v tom, že nevypracoval sociologické statiky: Marx uznává jen filosofií dějin (jeho dialektika) bez filosofie společnosti, která jí nezbytně odpovídá, to jest bez přesnějšího vyšetření toho, co společnost vlastně společností dělá.[1]
Historism se jeví velmi často jako nekritický empirism, empiricism jednotlivých faktů historických.
Empiricism historický, vlastně historisující, prozrazuje se v myšlení těch historiků, kteří se masou dějinných fakt nepropracovali k obecnému filosofickému názoru celkovému.
Ruku v ruce s tímto nedostatkem sociologického a filosofického odůvodnění historie jde nedostatek druhý: Mnozí historikové nejsou specialisté, nejsou v žádném oboru vlastně doma, protože se právě potulují v oborech všech. Představme si, že by historií mathematiky chtěl psát »historik«, a nikoli mathematik; každý vidí, že historikem mathematiky může býti jen mathematik. Podobně může být historikem logiky, filosofie, fysiky, chemie a tak dále jen logik, filosof, fysik, chemik, a vůbec: historikem nějakého oboru může být jen badatel v tom oboru odborně vzdělaný.
Co tedy je “historik« prostě? Je »historie« vlastním oborem vedle historie mathematiky a vědy vůbec, vedle historie jednotlivých umění, vedle historie náboženství, válek a tak dále?
Řekne se mi: To jsou historické obory speciální, vedle nich je však historie všeobecná, a to právě je - »historie« prostě.
Jistěže je taková všeobecná historie; ale tato historie je pak právě historii společnosti jako celku, a proto je vlastním vědním předmětem historika tento společenský celek, společnost a její vývoj. Tento celek sám můžeme však pojímat nejobecněji (lidstvo celé nebo aspoň evropské) nebo pojímat méně obecně (jednotlivý státní celek).
Podívejme se jen na obvyklou studijní dráhu našich historiků! Většině se děje asi tak jako onomu vojáku vysloužilci, jehož, tuším, princezna Geroldštejnská ustanovila učitelem. Chlapík neuměl psát, ale stal se učitelem přece, neboť při tom prý se už nějak psát naučí. Podobně tomu je s naším historikem: osvojí si paleografii a tak zvané historické vědy pomocné (umí tedy číst staré listiny a podobně), a pak veden vnějším mechanickým chronologismem a v nejlepším případě jakýmsi synchronismem, předvádí jednotlivá historická fakta ze života společenského, hlavně politického. Má-li talent a smysl pro pořádek a harmonii, tož se ta jednotlivá historická fakta krásně a účinně učlení jako se ve velkém skladišti urovnává velmi krásně, prakticky a lákavě nejrozmanitější zboží.
O podstatě společnosti, státu, církve a podobně odborně se nepoučuje, jeho hlavní starost má právě být »historie«; a při tom - při té chronice - může, umí-li, povědět to ono a rozumné slovo o společenském životě. Staří říkali: historia : vitae magistra - historie je učitelkou pro život; dnes historie je učitelkou historiků: z historie se historik dovídá něco tu o náboženství, tu o státě, tam zase něco o strategii a tak dále, nadto bere dnes zřetel také na literaturu a umění a vůbec na kulturu - ale o své věci hlavní, o svém vlastním vědním předmětě nemusí se dovědět nic celkového, nic soustavného. Takové je dnes curriculum historické na našich školách, a podle toho také vypadá historie.
Proti tomuto historickému empiricismu a nekritickému chronologismu, pravím, historik musí být odborníkem. Odborníkem bude, bude-li mimo své vědy pomocné vzdělán filosoficky a sociologicky; mimo to musí být specialistou historickým, na příklad v dějinách politických, což zase předpokládá odborné studium státovědy. Jen na takovém základě lze vybudovat historii všeobecnou, po případě kulturní, jak se dnes říkává.
Marx byl ušetřen nekritického empirismu historického do značné míry tím, že právě jakýsi filosofický a sociologický základ pro své dějiny měl; byl to základ nedostatečný: Marxova filosofie dějin byla velmi nedostatečná, a proto pak nacházíme také u něho, a právě v jeho spise hlavním, tohoto historického empiricismu více, než je věci prospěšno. Zvláště I. svazek Kapitálu je přeplněn rozmanitými theoriemi cizími a úryvky z dějin hospodaření. Ani Marx nepodává souvislého, soustavného vlastního zpracování zásad národohospodářských a společenského života vůbec. Taková methoda jeví se ovšem u velmi mnoha národních hospodářů, zejména u školy tak zvané historické, a často v míře mnohem větší než u Marxe (Roscher!); ale Marx, třebaže ekonomiku právě také s hlediska methody ostře posuzoval a odsuzoval, právě v této základní věci nedovedl se odtrhnout od methody svých odpůrců, zvláště profesorských-historism v methodě místo kriticismu a realismu je přímo patentem nás profesorů.
Zvláště ve vědách duchových tato methoda historická a historism pořád ještě převládají. (V mathematice a v přírodovědě historismu tolik není.) A dokonce ve filosofii historism je všemohoucí. Mínění, že filosofií jsou jen dějiny filosofie, je velmi rozšířeno, a na všechen způsob se podle něho filosofuje - samé vývody a výklady o tom, co věřil a myslil ten nebo onen, samý eklekticism a mechanický synkretism. Také filosofie Marxova a Engelsova je eklektická.
Historism odvrací naši pozornost od přítomnosti k minulosti a velmi často k minulosti nejodlehlejší. Avšak historií není jen minulost a minulost co možná nejodlehlejší, nýbrž také minulost nedávná, tedy - přítomnost. A pravím přímo: kdo nerozumí tomu, v čem žije, kdo nechápe okolí svého a své doby, ten nerozumí době starší a nejstarší. Je jen iluse myslit, že na příklad podstatu náboženství lze postihnout nejlépe studiem nejstarších náboženských pramenů staroindických nebo hebrejských (to se tak říkává) ; kdo nerozumí náboženství kolem sebe a v sobě, neporozumí mu ani z Véd ani z Bible.
Lze ovšem pochopit, proč doba stará a nejstarší láká a vábí naši fantasii: právě svou odlehlostí a tajemností. Ale právě proto se musí i historik učit pozorovat přítomnost, aby mohl vysvětlovat vzdálenější z blízkého, neznámější ze známého; jako se pravá věda všecka zabývá pozorováním a vykládáním jevů přístupných a nejpřístupnějších, všedních a nejvšednějších, musí se také pravá historie učit pozorovat a chápat všechno to obyčejné a známé, ten »známý«, to jest de facto neznámý život, jenž nás obklopuje, v němž a jímž žijeme sami, a jenž právě proto naší pozornosti uniká.
Také Marx a ještě více Engels libují si v líčení nejstarších dob a zvláště domnělého prakomunismu.
Kdo bude pozorovat a studovat přítomnost, najde v ní minulost a bude umět minulost také vyložit. Vzpomínám: slov Feuerbachových o tolerantním prostoru proti výlučnému času; vedle sebe jsou rozličné stupně civilisace, protože vývoj ve všech oborech je povlovný a nikoli stejnoměrný. Tak na příklad venkova město podávají nám vedle sebe dobu starší a novější. Takové srovnávací studium přítomnosti je velmi cenným doplněním studia minulosti. Ovšem, že toto studium přítomnosti nesmí nahrazovat studium starší historie samé.[2]
Historism konečně v historii hledá a nalézá důvody pro to, co podle jeho názoru má být. A přece by už mohlo být jasné, že věci a pojmy nejsou oprávněné a správné proto, že jednou byly, tak jako nejsou oprávněné a správné proto, že jsou; všecek pokrok a všecka nespokojenost člověka a právě i jeho »nespokojenost svatá« - je protestem proti tak zvané logice faktů. Historism není nic než jakýsi druh této »brutální« logiky. Jestliže tedy také Engels a Marx stále a emfaticky ukazují, že komunism byl už v nejstarší době, nikterak z toho nevyplývá, že eo ipso byl dobrý a že tedy má být zase. Vždyť i kapitalism, tak nenáviděný Marxem a Engelsem, už byl - bylo a je všecko. Vím o známém výroku Heglově a jiných, vidoucích rozum ve všem, co je; dovedu tento objektivism pochopit a neupírám mu jisté platnosti; musíme s tím, co je a bylo, počítat. Ale stejně je fakt, že z toho, co bylo a je, stále vybíráme a směřujeme k budoucnosti lepší. Hegel právě shledával všecko skutečné velmi rozumným (srovnej shora § 13) - ale je také mnoho nerozumného. A naopak rozumný je ve své nespokojenosti s fakty také lidský duch, usilující o změnu věcí, i když bychom chtěli považovat za míru správnosti jen tu jeho skutečnost.
Proto běží ve všem o rozumové posouzení všech věcí, všeho, co jest, nehledě k tomu, kdy byly a kdy jsou; a stejně běží v praxi o rozhodnutí pro věcí, ať byly či nebyly, ať jsou či nejsou. Žádá-li Marx na filosofii přímo přetvoření světa, tož to jistě nedělá v souhlase se svým positivistickým historismem.
Tímto positivistickým historismem mnozí moderní lidé ztrácejí schopnost určitě se rozhodovat. Historismem vzniká filosofický a ethický diletantism ve smyslu Renanově. Ba právě tento diletantism je dítkem historismu positivistického a jeho přepjatého názoru o relativnosti všech pojmů a věcí. Tento diletantism je také údělem hegelismu - Hegel pro svůj historism popíral platnost principu sporu a tím posílil diletantism logický. Theoreticky je tento diletantism obyčejně eklekticismem a synkretismem místo kritické a živé synthese.
Tomuto historisujícímu diletantismu propadl také Marx a dokonce Engels. Marx právě tak jako Engels své názory pořád měnil; Engelsovy různé definice materialismu historického jsou přímo diletantskou hierarchií. Kdo vidí pravdu jen ve vývoji historickém, může si ovšem takto den ze dne stavět mínění vedle mínění a nemusí ho to zarážet.
[1] V § 13 bylo upozorněno, pokud Engels přihlíží vedle momentu dynamického k momentu statickému.
[2] Engels používá této methody podle postupu Morganova ve svém spise o rodině a nepozoruje, že zapomněl na vychvalovanou methodu dialektickou. Srovnej dále vývody v § 97.