Obrátíme-li se od stránky methodické ke stránce věcné, totiž k věcnému obsahu materialismu ekonomického, k obsahu Marxových dějin, přirozeně vzniká nejprve otázka, jak Marx a Engels tento svůj historický, respective ekonomický materialism dokázali; dokázali Marx a Engels opravdu, že všeliká ideologie - tedy podle Marxe a Engelse stát, právo, náboženství, mravnost, filosofie a umění - má svůj reální základ, svou vlastní příčinu v poměrech hospodářských?
Odpověď k této kritické otázce zní: ani Marx ani Engels toho důkazu nepodali. Zní to neuvěřitelně, a přece je to pravda; ve všech svých pracích nepodali vlastně více než tvrzení, že historický materialism platí, ale aby se byli pokusili tvrzení pečlivě dokazovat, toho u nich hledáme marně. A přece není toto tvrzení samo sebou evidentní. Abych řekl jasně, co míním: Kdo tvrdí, že na příklad náboženství není než »přestrojení« nebo »maska« poměrů hospodářských, musil by se přece pokusit náboženské ideje a city přesněji analysovat a ukázat nám, kde v nich vlastně je ta ekonomie, ta ekonomická »reální základna«. Totéž by se muselo prokázat pro politiku a pro všelikou ideologii vůbec. Ale právě té analyse Marx ani Engels nikde nepodali. Přihlédnete-li pozorněji k jejich vývodům, uvidíte jen tolik, že v nejlepším případě při náboženství, respective církvi, dávají na ekonomický moment větší důraz, než se to obyčejně děje, a že tuto stránku problému jasněji osvětlují. Že by náboženství, in concreto církev, ještě konkrétněji hierarchové a četní duchovní (kláštery a tak dále) neměli co činit s ekonomií - to by myslím nikdo myslivější nechtěl vážně tvrdit; myslím, že i ten, kdo o materialismu ekonomickém ještě nic neslyšel, připustí, když si to trochu rozváží, že také mezi náboženstvím, a mezi všelikou »ideologií« vůbec, a hospodařením nějaké bližší nebo vzdálenější vztahy jsou. Vztahy ty mohou být ovšem pojímány různě, jde o to, aby byly určeny přesněji. Engels a Marx nesmějí však přestat na tom, že prokáží mezi náboženstvím a poměry hospodářskými nějaké vztahy vůbec - oni mají zvláštní úkol ukázat, že náboženství a všeliká ideologie v poslední instanci (jak Engels tak často říká) jsou jen ty ekonomické poměry.
Jak řečeno, takového přesného určení u Marxe a Engelse není. A není ho z důvodu velmi jednoduchého, ale pádného: je vůbec nemožné; ideologii jen z poměrů hospodářských vyložit nelze.
Přehlédněme jen rozličné definice historického materialismu, které nám Marx a Engels podávají, a nemůžeme být v pochybnostech o tom, že historický materialism, přes mnohé definice, vlastně pro tuto mnohost a rozmanitost, je učením velmi nejasným.
Pochopujeme proto (předně), proč Marx a Engels o vztahu ideologie a poměrů ekonomických mluví tak neurčitě, nepřesně a často jen obrazně. O věci jsem se už zmínil: Ideologie je »nadstavbou«, je hospodářskými poměry »podmíněna«; Engels liší ideologii »vyšší« a »nižší« podle toho, jak je od poměrů hospodářských více nebo méně »vzdálena«; v dějinách práce vidí se »klíč« k pochopení veškeré historie společnosti[1]; anebo: Feuerbachova morálka je »přistřižena« na dnešní společnost kapitalistickou. Ostatně může být uvedena také »reální základna« a podobných dokladů více.
Marx a Engels (za druhé) kolísají v tom, že jednou mezi ideologií a hospodařením vidí vztah příčinný, jindy jen jistý paralelism a jindy ještě jinak chápou tento vztah. Takové kolísání lze očekávat, neboť se nám stejně vyskytlo při otázce po poměru ducha a těla.
Z nejstarších definicí mluví názor, že ekonomické poměry jsou příčinou ideologií způsobující; to se shoduje s názorem psychologického materialismu, podle kterého jsou duševní činnosti vyráběny mozkem, respective organismem celým. »Člověk jest, co jí« - to je vlastní a důsledně materialistický výklad ekonomického materialismu. A jen proto, že je to výklad nemožný, musili Marx a Engels krok za krokem hledat výklady zmírňující. Ekonomický materialism se právě nedá provést tak důsledně jako materialism psychologický: Dejme tomu, že člověk jest, co jí - odkud vezme to, co jí? Marx a Engels jsou nuceni k tomu, aby namísto potravy kladli práci, potravu opatřující; tím jsou však dále hnáni do úzkých - práce právě předpokládá také nějakou činnost ducha, ideologii.
Z tohoto rozporu se Marx a Engels nedostanou. Ekonomické poměry právě nemohou člověka vytvořit, naopak je vytváří člověk - na tomto faktu se ztroskotává všecek důsledný materialism ekonomický. Proto se Engels snaží filologickou subrepcí (srovnej shora v § 25!) uvést do ekonomických poměrů rozmnožování druhu.
Ježto se na ideologii nelze dívat jako na výlučný účinek poměrů ekonomických, nezbývá nic jiného, než vztah obou chápat jinak. A tu se pak začíná mnohoznačnost a rozmanitost výkladu.
Velmi často se ideologie bere jako »reflex«, »ukazatel« ekonomických poměrů nebo něco takového; co to však je takový »reflex«, takový »ukazatel«? Slovo »reflex« nás upomíná na Engelsův výklad pojmů jako »reflexů«, ale ani tím se nestává věc jasnější. Lockova tabula rasa může něco vnějšího reflektovat - ale stačí jen to srovnání domyslit do konce, abychom se přesvědčili, že se nehodí pro vztah veškeré ideologie k poměrům ekonomickým. De facto jsou všecky takové výrazy jako »ukazatel«, »reflex« jen pojmy z rozpaků, které důkladnější psychologické analysi nemohou odolat.
Tu a tam se může myslit, jak jsem řekl, na jakýsi druh paralelismu mezi ideologií a hospodařením. Pro paralelism ideologie a poměrů hospodářských mluví na příklad Engelsův výrok: »Veliké historické obraty (Wendepunkte!) byly doprovázeny přeměnami náboženskými« - tak totiž interpretuje Engels mínění Feuerbachovo, že se údobí historická odlišují změnami náboženskými.[2]
Ovšemže se nám tento paralelism dále nevysvětluje, a můžeme si tedy věc představovat, jak chceme.
Na každý způsob zbývá nám také možnost myslit na consensus ideologie a hospodaření, consensus asi toho druhu, jak Saint-Simon, Comte, Fourier a jiní vidí v každé epoše zvláštní hospodářské poměry, které se shodují s ostatními poměry »ideologickými”. Při tom je stále nejisté, odkud tento consensus vlastně pochází, jak se prosazuje. Engels mluví v uvedených listech velmi rád o působení vzájemném; nepotřebuji pojem vzájemného působení teprve analysovat, abych mohl říci, že se Engelsovi málo hodí. Engels právě potřebuje consensu; má-li se consensu dosahovat neustálým vzájemným působením, tož to právě znamená, že se vzdává starších názorů o »reflexu« a o neskutečnosti ideologie vůbec.
Jak jsou všecky tyto pojmy nejisté a nepřesné, můžeme u Marxe a u Engelse prokázat na každém kroku. Tak se jeví nejasnost a neurčitost dále (za třetí) v tom, že Engels jednou stát a právo k ideologii počítá, ale zapomene na to, a jindy stát, právo a společenské poměry k ideologii nepočítá; tak na příklad čteme doslova při zmínce o historických vědách, že zkoumají “životní podmínky lidí, společenské poměry, formy právní a státní s jejich ideální nadstavbou filosofie, náboženství, umění a tak dále«.[3]
Konečně a hlavně (za čtvrté): Engels nakonec sám doznal, že ideologie z poměru hospodářských nevzniká, že hospodářské poměry mají jen vliv, určující sice, ale nikoli jediný a tak dále - jak jsme to v různých definicích Engelsových a jinde četli. Tím, jak už řečeno jinde, byl spor redukován na otázku po stupni vlivu hospodářského, neběží už o jeho výlučnou paternitu ideologie.
Zkrátka Marxovi a Engelsovi, a stejně jejich stoupencům mladším, ekonomický materialism postupem doby tak vyprchal, že z něho nakonec nezbývá nic jiného než učení, že ekonomické poměry v historii hrají mnohem větší úlohu než si dějepisci před Marxem byli vědomi.[4]
Chceme-li to nazývat materialismem - dobrá, jen si pak musíme zvyknout nevidět v ekonomických poměrech výhradní příčiny ideologie. A držíme-li se potom různých definicí Marxových a Engelsových, a dokonce definicí marxistů novějších, scvrká se nám ekonomický materialism tak značně, že se nakonec prohlašuje jen za methodu. Poměry ekonomické samy se stávají na příklad methodami pracovními, podle kterých se mají rozlišovat ekonomické epochy; Kautsky je redukuje přímo na techniku a na moderní přírodovědu s mathematikou. Engels redukuje ekonomický materialism na účinky dělby práce, Kautsky dává hlavní důraz na ekonomické podmínky, z kterých se vyklubou, když se na ně podíváme přesněji, ony potřeby, které vedou k technickým vynálezům a objevům - jedním slovem: metafysický materialism a positivistický objektivism v historii prostě ztroskotává.
[1] Engels: Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 68.
[2] Engels: Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 32.
[3] Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 83.
[4] Čtenář spisů Marxových a Engelsových najde při jakési pozornosti mnoho dokladů proti ekonomickému materialismu. Na každý způsob je mnoho míst, kde Marx a Engels, nedotčeni svou vlastni theorií, jednotlivé historické procesy vysvětluji poněkud jinak, než jak by žádala jejich these.
Chci upozornit na přiklad aspoň na něco. Engels uznává poměrnou samostatnost činitelů ideologických už dříve. Na příklad ve spise o Feuerbachovi (Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen, deutschen Philosophie, 66) praví o náboženství, že obsahuje, jakmile se jednou vytvořilo, vždycky látku z podání, jakože prý vůbec ve všech ideologických oborech je tradice velkou mocí konservativní.
Změny této tradice vznikají sice Engelsovi i na tom místě z poměrů třídních, tedy z poměrů ekonomických, ale stačí mu, že ekonomické poměry tu tradiční látku jen mění. A vedle toho - co znamená Engelsovo slovo, že náboženství má vždycky látku z podání? Patrně to má jen ten smysl, že se náboženství vyvíjí zákony svými, a že poměry hospodářské tyto zákony právě jen modifikují. Zbývá pořád otázka, jak se to náboženství vytvořilo. V každém případě nezpůsobují ekonomické poměry podle tohoto místa změn náboženských tak výhradně, jak tvrdí definice původní.
Zde třeba vzpomenout také názoru Engelsova (Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 60), že stát, jakožto první ideologická moc nad člověkem, vytváří ideologii další, právo: hospodářské poměry tedy nevytvářejí ideologii všecku přímo.
Ve výkladu Engelsově (uvedeném shora na straně 143) má slovo »reflex« zvláštní úlohu. Na filosofii, praví se tam, působí ekonomie jen nepřímo. »Reflexy« politické, právnické, mravní působí na ni přímo. Podle toho bychom musili rozlišovat »reflexy« dvojí, přímé a nepřímé, a tyto »reflexy« jsou ovšem ve vztahu - kausálním.
Uslyšíme brzy (v § 46), jaké rozličné dějinné hybné síly Marx a Engels v různých případech přijímají: Jak se na přiklad hodí k historickému materialismu pud poznávací, tam uvedený?