Marx redukuje všecky síly sociální a historické na jednu jedinou - na poměry hospodářské, výrobní.
Sociálními sílami rozumíme všecky ty síly, kterými se společnost jako celek udržuje a vyvíjí. Chceme-li tyto síly letmo přehlédnout, máme nejprve rozličné síly přírodní kosmické, telurické (theorie o milieu: Comtova mesologie jako souhrn učení o vlivech vnějších).
Příměji působí síly biologické. Největší důležitost mají zvláště vlivy regulující růst a prospívání populace: plodnost, úmrtnost, živoucnost obyvatelstva vůbec, přibývání a ubývání lidnatosti a tak dále (populacionistika).
Konečně máme síly sociálně historické. Síly sociální způsobují společenskou vzájemnost a společenskou organisaci vůbec; tak na příklad dělba práce víže člověka k člověku, ale právě tak i přirozená sympathie a vlastnosti jiné. V tom směru působí také příroda; hory na příklad oddělují skupiny lidí a jiné zase spojují a tak dále.
Silami historickými (historické jsou ovšem zároveň sociálními - sociální zároveň historickými) jsou všecky ty síly, které způsobují vývoj, po případě pokrok nebo zánik společnosti a člověčenstva vůbec. Také zde můžeme myslit na činitele mimospolečenské: především na síly přírodní (dějiny se stávají části dějin kosmických); můžeme však také myslit na síly mimosvětové, řekněme metafysické: víra v osud, víra v boha (theism, pantheism a podobně).
Jedni vidí hybnou sílu historického vývoje v dělbě práce, druzí v boji o život, opět jiní v přibývání obyvatelstva; jsou sociologové, pro které je vis motrix v rozumu, pro jiné je v citu a tak dále.
Hybných sil je ve skutečnosti velké množství a působí způsobem rozmanitým; usilujeme postihnout působnost jednotlivých sil, studujeme zákonitost jejich účinků, a tak se snažíme vysvětlit obsah společenského života sociologicky.
Tento obsah třídí sociologové na tyto hlavní kategorie: náboženství a církev; mravnost (mravy); umění, věda a filosofie (vzdělání, školství a celková organisace intelektuální a tak dále); stát a právo; národnost a jazyk; hospodaření a organisace sociální; biologická organisace obyvatelstva.
Tyto kategorie vyčerpávají kolektivní život lidský a všecek obsah historie.[1]
Historický materialism tedy tvrdí, že hospodářská organisace (souhrn poměrů výrobních) je pravá a skutečná base všeho života sociálního a historického; to mu znamená, že se všecky ostatní sociální kategorie (s výjimkou sil přírodních a snad biologických) dají redukovat na kategorii jednu, a to kategorii hospodářskou, že ostatní kategorie jsou nereální nebo mnohem méně reální (reální je pouze souhrn poměrů výrobních).
Ekonomický materialism nutně tedy vede k tomu, aby vědomí pokládal za ilusi; ale psychologické pozorování a psychologická analyse vzpírají se tomuto důsledku co nejrozhodněji. Psychologická analyse na příklad ukazuje, že city a ideje náboženské, že mravnost, že tvoření umělecké a filosofické a tak dále, mají svou podstatu a hodnotu samostatnou, na hospodářských poměrech nezávislou; a stejně potvrzuje rozbor historický toto psychologické a filosofické hodnocení náboženství; vidíme, že vývoj náboženství vývojem hospodaření vyložit nelze: Marx přes to dekretuje svůj materialism, a proto mu ovšem nezbývá než psychologii a ethiku a vědomí vůbec hodit přes svou materialistickou palubu. Mezi objektivistickým materialismem Marxovým a mezi psychologií a ethikou je rozpor základní.
Teď budeme moci zhodnotit některá z míst svrchu uvedených (v § 24 a 25) v jejich plném významu. Marx hned roku 1844 v listě Rugovi prohlašuje posavadní vývoj za sen[2] a v tomto smysle později ze své soustavy eliminuje vědomí výslovně. Ve spise o Napoleonovi prohlašují se psychické činnosti individua za ilusi[3]; v definici ekonomického materialismu z roku 1859 čteme, že hospodářské poměry jsou na vůli člověka nezávislé.
Engels v tom následuje Marxe. Ideologie je mu pouhým reflexem, ukazatelem, signálem poměrů hospodářských; pravý smysl všech těchto formulí podává se z listu Mehringovi, ve kterém se prohlašuje vědomí přímo za falešné a individuální motivy se prohlašují za falešnou a zdánlivou imaginaci, za zdání. V tomto smyslu se pak vykládá individuální motivace všecka, jak uvidíme v příštím paragrafu.
Výklad individuálního vědomí jako iluse podává se Marxovi a Engelsovi také z jejich kolektivismu - jako rozhodní komunisté uznávají jen vědomí třídní, jen vědomí kolektivní. O tom budeme muset jednat ještě obšírněji; ale víme už, že Marx chce komunism stavět jen na materialismu. Marxův ilusionism v poslední instanci vyplývá z materialismu. Chápeme nyní, proč Marx v sociologii a filosofii odhazuje pozorování a výklad psychologický jako nejistý a hledá v hmotě objektivně jistější důvody pro svůj názor na svět. Marx sociologii zakládá materialisticky na přírodovědě, kdežto de facto musí být v prvé řadě založena na psychologii: sociologický a historický výklad konec konců vždycky musí být ověřen psychologicky, a to z prostého důvodu, že společnost je složena z individuí vědomých a vědomě jednajících - anche io sono pittore, také já jsem společnost, také já jsem historie! Sociologie bez psychologie je nemožná.
Nikdo nepopírá vlivy přírody na člověka a na společnost. Ale o rozličných vlivech přírody a vlastního těla víme jen svým vědomím, a jen to naše vědomí nás poučuje o silách společenských a historických; ostatně to musí uznávat také - Engels, třebaže to vyjadřuje svými nepřesnými výrazy, .podivnými slovy, že všecko, co člověkem hýbe, musí projít jeho hlavou (srovnej shora stranu 80). Vývoj historický je právě vývojem člověka vědomého - je-li individuální vědomí ilusí, pak ovšem je ilusí všecko a především – také materialism ekonomický.
Ruský historik Miljukov v tom smysle řekl, že hmotnost poměrů hospodářských je jen zdánlivá, ježto hospodaření se děje v témž duševním milieu, v němž se odehrávají i jiné jevy společenského života. Poopravil bych výrok Miljukova v ten smysl, že se také hospodaření děje ze subjektivních motivů, z rozličných tak zvaných potřeb, o nichž musí mluvit také ekonomičtí materialisté. Zkrátka: odkliďte z vědy a z filosofie vědomí, a odklidíte vědu a filosofii všecku, také ekonomiku a s ní i ekonomický materialism.
[1] Rozumí se, že se tyto nejvyšší kategorie rozpadají na pododdíly; na příklad kategorie stát obsahuje v sobě vojenství. Kategorie samy mohou být rozmnoženy; Spencer na přiklad pojednává o obřadu jako o zvláštní a samostatně síle společenské. Jiní by zase chtěli odlišit jako samostatnou sociální kategorii hru a zábavu. Důležitější by bylo rozlišování kategorie sociální od kategorie ekonomické, jak se o to pokusil už Rodbertus a jak to nověji provedl Stammler.
[2] Deutsch-Französische Jahrbücher, 39.
[3] Pasus ze spisu Der Achtzehnte Brumaire des Louis Bonaparte, 33. (Citován shora v § 24.)