O Marxově snaze odůvodňovat ekonomickým materialismem vědeckost historie, promluvíme v souvislosti s novějším vývojem historie.
Historie je pro naši dobu vědou charakteristickou. Její methoda a její obsah mění se průběhem XIX. století znatelně. Starší kronikářský chronologism a popis tak zvaných velkých státních akcí a vynikajících osobností ustupuje studiu tak zvaného obyčejného života společenského, historie usiluje o stanovení zákonů řídících společnost a její vývoj. Historický zájem neobrací se už jen k politice (k válkám a podobně), hledíme už poznat vznik a vývoj náboženství a církví, věd a filosofie, umění, práce a hospodaření, řeči a literatury - zkrátka není dnes už skoro pojmu a věci, jehož historie by nebyla zpracována. Historism jako methoda a směr myšlenkový je dnes kusem moderního názoru na svět. Řekl jsem už vícekrát, že je až upřílišen.
K historii se pojí nověji studium starožitností a zbytků dob »předhistorických«: archeologie pomocí ethnologie a anthropologie, geologie a už i moderní kosmologie buduje historii lidstva od Adama.
Ale ani to ještě nestačí modernímu historismu, srovnávací zoologií a biologií - evolucionismem - hledá už Adamovy předky; hledá tajemství vzniku člověka, společnosti a světa vůbec. Historie stává se kontrolou stvořitele.
Moderní člověk se už nespokojuje poznáním minulosti, jeho logika a jeho fantasie vysuzuje a vykouzluje mu už budoucnost - historie se stává historií budoucnosti. Člověk chce společnost a svět ovládnout; vědění mu dává moc, a věděním nejmocnějším je právě předvídání. I povstávají proroci vědečtí, positivističtí - mezi jinými také Marx a Engels a vědecký socialism vůbec.
Tento smysl historický, toto intensivní dbání společenského vývoje je původu novějšího. Marx a po něm socialisté říkají, že si společnost svou dějinnou přeměnu, svou pokročivost a zároveň potřebu přetvoření uvědomuje teprve v XIX. století; jsou prý častější a rychlejší převraty hospodářské, a tím vzniká historické vědomí doby nové.
To není správné. Vědomí doby nové, vědomí, že pokračujeme nad dobu starší a že potřebujeme změny, vzniklo docela jasně nejprve v oblasti náboženské (reformace), pak ve vědách, ve filosofii a v umění (renaissance). To dokazují dějiny těchto oblastí docela určitě; sociální a hospodářské přeměny, které potom přišly, to vědomí zesílily a rozšířily. Obzvláště tu působila veliká revoluce XVIII. století. Socialism právě tak jako sociologie a horlivé pěstování sociálních věd všech, historii v to počítajíc, jsou výrazem toho posíleného vědomí, že organisace společnosti je nehotová a nedokonaná. Socialism (na příklad Saint-Simon) je více praktický, politický, sociologie (Comte) je theoretická. Sociologie moderní je vůbec výrazem faktu, že si společnost porevoluční epochy uvědomuje svůj úkol sociálněpolitický. Předtím se žilo více nazdařbůh, žilo se méně uvědoměle; přeměny sociální, poznání, že jsme starší než naši předkové, přivedlo XIX. století k sociálnímu uvědomení. Socialism, opakuji, je výrazem téhož dobového vědomí, ale výrazem praktickým, politickým.
Socialism, jako pokus o nový základ společnosti, musí se přirozeně opírat o sociologii (srovnej § 18), a tím si tedy také musíme vysvětlit, že Marx a marxism požadují vědeckost historie. Při tom si ovšem musíme připomenout, že u Marxe zabírá slovo »historie«, »historický« celou oblast studia sociálněhistorického. Máme-li tedy jasně postihnout Marxův pojem “historie vědecké«, musíme si spojit jeho vědecké výkony na základě organické klasifikace věd aspoň duchových a sociálních (viz § 18) S vývojem novější sociologie, konkrétních věd sociálních a politiky.[1]
Vidíme, že sociologie (abstraktní) jako základ sociálních věd konkrétních a praktických (politických) ustaluje se nejdříve. Hledíme-li jen k vývoji novodobému, jsou vlastními zakladateli sociologie moderní Vico a Comte.[2]
V Německu se pěstuje sociologie (abstraktní) převážně jako filosofie dějin: vyniká Herder a HegeI. U nás filosofii dějin zahájil pod vlivem Herdrovým Kollár.
Němci dávají v sociologii důraz na historii, Francouzi vidí více aktuální společnost, Angličané politiku.
V Německu mají pro sociologii velikou důležitost vědy státní a jejich dějiny; v nich je uložena značná část sociologie. K nim se pojí statistika v tom širokém rozsahu, v jakém se dnes chápe; také v statistice (Quetelet!) je obsaženo mnoho sociologie.
Ekonomika zabírá od Adama Smitha v obecném vědomí už dávno místo tak význačné, že už Comte proti národním hospodářům hájil sociologie jako vlastní vědy o společnosti; tento požadavek Comtův týká se také Marxe, který rovněž směšoval a ztotožňoval sociologii s ekonomikou.
Také novější ethnologie zdá se mnohým pravou sociologii nebo aspoň žádají, aby se sociologie ethnologii zpřesnila; na příklad Cunow; Engels recipoval do Marxovy soustavy celého Morgana. Ve skutečnosti ethnologie (nebo ethnografie, dává-li se spíše důraz na popis než na sociologický výklad) je konkrétní vědou sociální, pokusem o popis rozličných národů, zatím většinou exotických. Ethnologie je dnes asi tím, čím Robinson Crusoe pro moderní realistický román. Ethnologie se musí stát také vědeckým popisem národů evropských; proč by popis nynějších národů evropských nebyl při nejmenším stejně zajímavý a stejně poučný jako popis Irokézů? K tomu vědeckému popisu národů civilisovaných máme už všude ohromný matcriál: v statistice hospodářské, populační, hygienické; mravní a tak dále, v historii literatury a tak dále; zpracování a zobecnění vědecké dosud chybí.
Od ethnologie musíme lišit zvláštní obor konkrétní sociologie; vědu o národnosti; také tento obor není dosud dostatečně ustaven.
Zvláštní obor byl ustaven v Německu jako psychologie »rodová« (Volkerpsychologie); pokud to není jazykozpyt, jenž alespoň v časopise pro tento obor (Zeitschrift für Völkerpsychologie) tvoří část hlavní, je psychologie »rodová« pokusem o psychologické základy sociologie, tím, co dnes sociologové američtí nazývají psychologii sociální.
Folkloristikou se rozumí poněkud neurčitý obor pro studium lidového umění a nevědeckého názoru na svět.
Moderní anthropologie je oborem vlastně zoologickým; ale zabývá se také mnohými problémy sociálními. Sociolog zajisté najde v anthropologii a ovšem také v zoologii mnohé poučení pro populacionistiku i jiné obory. Moderní evolucionism měl na sociologii značný vliv; také Marx a Engels mu podlehli.
Moderní geografie má vedle popisu země, flóry a fauny za předmět také popis společnosti lidské (geografie politická). Ze školy Rittrovy pochází Ratzlův pokus o anthropogeografii; je to rozšíření Comtovy mesologie, studium vlivů vnějších na společnost.
Politika, jakožto věda praktická, neodděluje se pořád ještě dost přesně od oborů theoretických, na nichž se hlavně buduje: pěstuje se v sociologii, ve vědách státních, v ekonomice (»národohospodářská politika«) , v ethice a v pedagogice a konečně v historii, pokud historie posud stále bývá převážně historií vývoje politického.
Marxův (a Engelsův) filosofický a vědecký vývoj a práce spadá do doby těchto intensivních sociálních a historických studií - směr myšlení Marxova a Engelsova je také sociálně historický.
Marx vychází z Heglovy filosofie dějin; brzy (ve Francii) učí se od Saint-Simona, od Comta a od francouzských socialistů a historiků, nakonec od klasických a socialistických národohospodářů a historiků anglických. Průběhem doby přijímají Marx a Engels rozmanité nauky a methody novější (darwinism, Morganovy ethnologicko-archeologické studie, Maurer) a zpracovávají to všecko v soustavu svého historického materialismu.
Tento historický materialism je především v těsném spojení heglovské dialektiky a feuerbachovského materialismu. S Heglem má Marx společnou abstraktnost a touhu po dialektické konstrukci, Feuerbach sugeruje ekonomický materialism zdůrazňováním materialismu vůbec a výroky jako: »Člověk jest, co jí,« »Kdo nemá jmění, nemá vůle« a výroky podobnými. Tento materialism se posiluje a tříbí vlivem francouzských socialistů. A právě také tento ekonomický materialism zesiluje dějinně filosofickou libovůli, pramenící z Hegla - neboť je jednostranný a pochybený. Pochybené právě jest, že Marx v snaze po historii vědecké, po historii nejen popisující, nýbrž také vysvětlující, utkvěl na materialismu a speciálně na materialismu ekonomickém.
Vliv Heglův je methodicky tak silný, že Marx přistupoval k své úloze beze vší kritiky. Úplně tak jako Hegel a většina filosofů dějin (to je charakteristické pro tehdejší filosofii dějin) operuje Marx základními sociologickými pojmy, aniž je podrobuje kritice; pojmy: historický vývoj, národ, stát, civilisace, pokrok, odkrok, dekadence a pojmy podobné nezpracovávají se systematicky, nejvýš se dělá tu a tam ad hoc kritická poznámka. Marx a Engels právě nepostihli, že záplava sociálně historických studií a rozmanitost jejich method dávají sociologovi jako také historikovi úlohu kritiky, která by se podle proslulého vzoru dala nazvat snad kritikou sociálního a historického rozumu. O to se pokusil Comte, to si uvědomil Mill i jiní - Marx tento kritický úkol své historické a nadhistorické doby nepochopil, bránil mu v tom hegelism a materialism.
[1] K dějinám sociologie, věd sociálních a politických srovnej: Paul Janet: Histoire de la science politique dans ses rapports avec la morale, 1872, 3. vydání 1887 (česky 1897); Rudolf Rocholl: Die Philosophie der Geschichte I., 1878; Frederick Pollock: An Introduction to the History of the Science of Politics, 3. vydání 1895; k tomu uvedené spisy: Paul Barth: Die Philosophie der Geschichte als Soziologie, 1897, a Ludwig Stein: Die soziale Frage, 1897; srovnej Heinrich Cunow: Soziologie, Ethnologie und materialistische Geschichtsauffassung (Neue Zeit 1893-1894).
K dějinám věd státních a politiky srovnej mimo to spisy uvedené dále v § 106 (ke konci) a v § 156.
K dějinám historiografie srovnej spisy citované v § 31.
[2] Nezastavuji se u celé řady jmen jako Hobbes, Locke a jiných, kteří k vybudování sociologie přispěli. Vedle mathematiky a přírodovědy pěstují se od renaissance psychologie a vědy sociální; ale obor sociologický poměrně dost dlouho slouží účelům praktickým, politickým, až Vico a ještě více Comte tbeoretickou sociologii založili a přesněji určili její poměr k ostatním oborům vědním.