Z Marxovy a Engelsovy psychologie masy mluví iluzionism, neuznávání individuálního vědomí.
Komunism Marxův a Engelsův nemá význam toliko hospodářský, nýbrž také psychologický a vůbec duševní. Zakladatelé marxismu prohlašují vědomí individuální za iluzorní, a uznávají proto jen vědomí kolektivní, komunní (Gemeinbewußtsein). Při rozboru komunismu Marxova se na tuto jeho stránku nehledí, a přece je neméně důležitá než stránka hospodářská. Ba důležitější. Historický materialism a Marxův socialism dostává tímto svým duševním komunismem (slovo Sabinovo) svůj vlastní význam: Marxův socialism je právě duševní a hospodářský komunism, socialism v nejpřísnějším slova smyslu. To jest: »jednotlivé mizerné individuum«[1] neznamená nic, společnost ve svém dějinném vývoji znamená všecko. Marxův socialism je naprostou protivou individualismu ve všech oblastech. Extrémní socialism Marxův právě znamená, že společnost není jen celek hospodářský, nýbrž také duševní; společnost a historie, nikoliv individuum, je podle Marxe subjektem pravdy a práva.
Tento důsledný, respektive extrémní komunism vyplývá Marxovi, jak jsme již vyložili, z jeho základu metafyzického, z materialismu a z naturalismu - naturalistický materialism je přirozeně demokratický, zaručuje rovnost, komunism. Materialism. Materialism speciálně historický vede nezbytně k iluzionismu, a tak vyplývá pro Marxe z materialismu důsledný komunism se svým historickým vědomím kolektivním.
Marx vychází z feuerbachovského »člověka obcového = komunisty«; člověk Marxův je »člověk společenský« (Gesellschaftsmensch),[2] je od přirozenosti živočich společenský.[3] Už v nejranějších spisech je Marx socialista. V díle Die heilige Familie dává se důraz na společenskou přirozenost člověka a praví se, že svou pravou přirozenost vyvíjí jen ve společnosti a že se proto musí jeho moc měřit nikoliv mocí jednotlivého individua, nýbrž moci společnosti.[4] V témže spise znamená »společenský« tolik, kolik »lidský« vůbec.[5] Vůbec se Marx v tomto svém polemistickém spise staví hlavně proti individualismu Bauerovu. Bauer prohlásil filosofa, rozum, kritického kritika za rozeného vůdce a pána masy; Marx naproti tomu je pro masu.
Podobně mluví Marx velmi rozhodně pro masu v revui Deutsch-französische Jahrbücher a také později; avšak jiná je otázka, jak si máme podle Marxe představit poměr individua k mase, a zejména individua vynikajícího.
Už jsme slyšeli, že Marx pokládal proletariát zpočátku za prvek pasivní, za srdce, filosofy naproti tomu za prvek aktivní, za hlavu; s tím souhlasí, co čteme v Marxových poznámkách o Feuerbachovi, že život společný je podstatně praktický a že změna společenských poměrů má vycházet od filosofů. V Kapitále neodlišuje už Marx práce rozumové od práce hmotné a očekává, že se v budoucnosti ten rozdíl úplně ztratí. V Kapitále čteme také poznámku, jak málo lze technické vynálezy 18. století přičítat jednotlivým individuím.[6] Ale jinak v Kapitále, zejména v pozdějších vydáních prvního svazku a stejně ve svazcích dalších, cení se rozumová práce individuální poměrně více.
Je patrno, že i ze stanoviska komunismu duševního poměr masy a individua může být formulován rozličně - může se individuum úplně potlačit, ale může se také více méně uznávat. Mimoto se může určovat rozmanitě také pojem masy, její kvantum, její organizace a funkce; Marx sám například zpočátku (s Hegelem) dává důraz na stát, teprve později se mu vyvíjí pojem masy a tříd.[7]
Engels také tyto názory Marxovy uvedl v systém a podal nám tedy uvedenou psychologii masy. Podle této psychologie obětují se individuální pohnutky pohnutkám kolektivním: V historii prý neběží »tolik« o pohnutky individuální, »kolik« o pohnutky velkých mas »a jejich vůdců«; pohnutky jednání jednotlivců a jejich výsledky jsou prý pro účin celkový jen významu podřízeného . Jednotlivci se tedy obětují, ale ne docela; neboť přicházejí na pořad vůdcové mas (přece také jen jednotlivci), a vůbec Engels nemůže při nejlepší vůli docela pominout pohnutku individuální. Všimněme si proto také, jak Engels kolísá v určování rozsahu masy: mluví napřed o »celých národech« a v národech o »celých třídách lidových«.
Rozhodněji než Marx ruší Engels intelektuální rozdíl mezi individui; také rozhodněji než Marx stírá pro budoucnost rozdíl práce rozumové a hmotné. Vidí v německém dělnictvu (Engels mluví na uvedeném místě o »dělnickém hnutí«) dědice klasické filosofie německé a zájmu čistě theoretického. Jeho theorii o velikých mužích jsme už také poznali (při definici historického materialismu v § 25): Marx, například, je takový veliký muž, a jeho velikost záleží v tom, že odkryl historický materialism; avšak, vykládá Engels, stejně jej odkryl Morgan a jiní - doba byla zralá, musil být odkryt.
Od Engelse je uvedené slovo o »mizerném individuu jednotlivém« a padlo ve spise pro marxistický socialism nad jiné důležitém, v spise o rodině.[8] Budeme totiž muset vyložit, jak Engels zakládá komunism, komunism hospodářský a duševní, na jakémsi komunismu biologickém: původní společnost komunistická svazuje jednotlivá individua, jedno s druhým, pohlavně, komunismem rodinným. Engels důsledný a radikální komunism Marxův ještě překonal.
[1] Engels: Die heilige Familie, 186.
[2] Marx: Das Kapital I., 336.
[3] Marx: Das Kapital I., 290.
[4] Marx: Die heilige Familie, 206.
[5] Marx: Die heilige Familie, 49.
[6] Marx: Das Kapital I., 335.
[7] Z revue Deutsch-französische Jahrbücher, 71, je nám už známa věta: »Člověk, tj. svět člověka, stát societas«; v pojednání Der Achtzehnte Brumaire des Louis Bonaparte (viz zde § 24) tvoří se ideologie (vědomí) třídou a tak dále.
[8] Engels: Der Ursprung der Familie, des Privateigenthums und des Staates, 186.