Marxovy názory o pokroku, jako jeho celá theorie vývoje, trpí materialismem historickým vůbec, a zvláště vytčeným už primitivismem. Marxova filosofie pokroku nevystihuje plnosti skutečného vývoje; jednoduchost jeho vývojového schematu není jednoduchostí veliké generalisace, nýbrž abstraktností materialismu, který nedovede pochopit plnosti života.
Marxovi, který nám chce podat historii mas, nehodí se abstraktně přímočarý pokrok Heglův; Heglovi je historie logickým pokračováním božských »dílovedoucích« - dějiny velkých, ba největších mas nemůžeme si představovat tak přímočaře jako Marx a Engels. Přes theoretické uznání odkroku v dějinách následuje u Marxe po civilisaci řecké jako další pokrok civilisace římská, po ní civilisace germánsko-románská a civilisace národů ostatních, a historie celého tohoto vývoje čte se u Marxe jako logický syllogism. Musím ovšem uznat, že toutéž chybou trpí také ostatní kulturně dějinné a dějinně filosofické pokusy.
Mstí se tu Marxův organicism, pojímání společnosti jako jednotného organismu; s tohoto hlediska se nám pak jeví historie tohoto společenského organismu tak báječně heglovsky logická.[1]
Marx pojímá dokonce také stav jednotlivých údobí historických, zvláště údobí hlavních, přímo zase jako organism.[2]
S tímto pojímáním pro sociologii a historii tak osudným souvisí dále názor odpovídající domnělému zákonu protiv, že totiž vývoj a pokrok je hromadný, kolektivní, že přichází náhle, najednou současně a na celé čáře. Ve skutečnosti ovšem pokroku takového není a nebylo v oboru žádném (ani ne v hospodářském) , natož pak ve všech oblastech zároveň. Každá přeměna se připravuje dlouho a dlouho; ani revoluce sebevětší nebyly, jak historická analyse ukazuje, dílem velkých většin, ani nebyly tak náhlé a pronikavé, jak učí Marxova a Engelsova theorie katastrofy.[3]
Ovšem slyšeli jsme také, že Marx uznává kulturní přežitky stupňů dřívějších; při tom také, pravda, pojímá často, proti zákonu negace negace, vývoj jako pozvolný a připouští stadia přechodní.[4]
Marx pojímá podle toho vývoj dějin se stanoviska svého positivistického relativismu; všeliké stadium vývoje historického má svou relativní oprávněnost, absolutně oprávněno není žádné. Přes to však Marx a Engels mluvívají o budoucím komunismu nepositivisticky; nastupující komunism se nám velebí jako poslední konečné stadium. Měl by sice podle zákona negace negace také komunism upadat a proto být také negován a tak dále do nekonečna - ale tak se nám pochod dějin u Marxe a Engelse nepodává - Marx, jak víme, pokládá posavadní historii za předsíň historie definitivní, komunistické; stejně pokládá všeobecná víra socialistická komunistické zřízení společnosti za non plus ultra. Zákon negace negace vykonal svou povinnost a suspenduje se.
Také podle evolucionismu darwinistického - a ten Marx a Engels přijímají rovněž - komunistické zřízení společnosti nemůže být tak absolutní. Leda že by se kladlo do daleké budoucnosti, na konec všeho vývoje; Marx a Engels však očekávali jeho příchod už v době své.[5]
Jestliže tedy komunism opravdu je sociálním stavem absolutním, přestane ve společnosti socialistické pokrok? Podle předchozího výkladu můžeme si podle Marxe vývoj komunismu představovat tak, že na začátku nové doby budou ještě některé přežitky režimu kapitalistického; ty však časem vymizejí, komunistické zřízení bude zavedeno úplně a dokonale - co potom?
Jestliže byla historie v době civilisační a kapitalistické historií třídního boje, jestliže tedy ženoucí silou historickou byla lakota a panovačnost - která síla požene vývoj společnosti komunistické?[6]
Bude to vůbec ještě vývoj? Bude dokonce i pokrok a v čem? Či bude společnost ve stavu hospodářské a tím i kulturní stacionárnosti ?[7]
[1] Co do methody zavádí organicistický názor zpravidla k té chybě, že sociologové užívají analogie s organismem individuálním k nemírnému zjednodušování problémů sociologických a politických. To je chyba všech organicistů, Platonem počinajíc, až po Spencera a Marxe. Analogie nás může v sociologii nabádat, může nás upozorňovat, ale nesmí nám nahrazovat pozorování samostatné a nesmí nám zastupovat důkaz přímý. Společnost organismem prostě není, nýbrž kolektivem sui generis. Může se ovšem s organismem srovnávat co do struktury a co do funkce, vývoje, ale to je jen srovnání a více nic. (Srovnej Kautsky proti Ferrimu o methodologické nedostatečnosti organicismu. Die Neue Zeit 1894, 710.)
[2] Marx akceptuje název »sociální organismy« pro jednotlivé faze Vývojové. (Marx: Das Kapital I, 820; viz shora § 52.)
[3] Bernstein správně varuje před míněním, že by bylo lze přeměnit průmyslové poměry třídním bojem na celé čáře stejnoměrně a současně. (Sidney a Beatrice Webb: Geschichte des Britischen Trade Unionism, Bernsteinův Nachwort, 446.)
[4] Aspoň přechodní dobu politickou Marx výslovně uznává v kritice návrhu Gothského programu roku 1875: »Mezi společností kapitalistickou a komunistickou leží perioda revoluční přeměny jedné v druhou; jí také odpovídá přechodní perioda politická, jejíž stát nemůže být nic jiného než revoluční diktatura proletariátu.« Stejně i mluví o přechodních opatřeních Engels: Zur Wohnungsfrage, 2. vydání 1887, 71; srovnej níže (§ 94) o vyšších a nižších stadiích komunismu.
[5] Marx očekával pořád, jak je zřejmé zejména z jeho článků politických, definitivní sociální revoluci, Engels praví výslovně, že doba pro socialistické zřízení společnosti už přišla. (Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwalzung der Wissenschaft, 304: »Tohoto bodu je nyní dosaženo!«) S tím souvisí, že Engels v některých oborech prohlašuje vývoj už za ukončený. Výroba zbraní podle Engelse se už nemůže zdokonalovat, a vůbec je podle něho válečnictví a mllitarism se svou latinou v koncích. (Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwalzung der Wissenschaft, 176 a další.)
[6] Potrvá na přiklad podle theorie vývoje rozumového (podané shora v § 46) aspoň tato »páka« vývoje?
[7] O možnosti stacionárního stavu hospodářského a populacionistického velmi zajímavě jedná Mill ve svých Principles of Political Economy IV, kapitola VI: Of the Stationary State. Srovnej Friedrich Albert Lange: Die Arbeiterfrage 1894-1895, 106, 140.