Hodnotu pouze z práce dovodit nelze - toť první a hlavní naše these proti výkladu I. svazku Kapitálu. Pro toto tvrzení mohl bych se dovolávat mnohých a mnohých autorit národohospodářských; já se však zatím spokojuji autoritou jedinou - Marxem.
Po vydání III. svazku Kapitálu rozproudila se živá diskuse o tom, neodporuje-li výklad tohoto svazku obsahu svazku.[1]
Podle mého úsudku odporuje svazek III. ekonomickým základům svazku I.
Je totiž fakt daný empiricky, že stejné kapitály v téže době dosahují poměrně stejného zisku, třebaže užívají nestejného kvanta živé práce; avšak to je v odporu k Marxově theorii nadhodnotní. Slyšeli jsme přece, že nadhodnota je tvořena pouze kapitálem měnivým, kapitálem obráceným v silu pracovní.
Empirie ukazuje, že cena výrobků a stejně zisk určuje se výlohami kapitálovými vůbec.
Marx sám uvádí příklad. Továrník-tkadlec užívá relativně mnoho kapitálu konstantního, málo měnivého, kdežto pekař naopak užívá mnoho kapitálu měnivého a málo konstantního; a přece továrník neuchvacuje zisku méně než pekař.
Marxova theorie hodnotní nestačí tedy na fakt, že směnná hodnota zboží nespravuje se prací ve zboží materialisovanou; různá zboží, v nichž je kvantum práce stejné, mají různou hodnotu směnnou podle toho, kolik bylo k výrobě užito kapitálu, a to kapitálu nejen měnivého, nýbrž také konstantního.
Engels hned v Úvodu k II. svazku slíbil, že v III. svazku bude vyloženo, jak se Marxova nadhodnota proměňuje ve speciální formy ziskové; o to také hlavně běží, aby se podle abstraktní theorie nadhodnotní pochopilo hospodaření skutečné. Ale výklad Engelsem slíbený se III. svazkem nepodává; ta přeměna nadhodnoty ve skutečné formy ziskové se tu nevidí.
Se strany socialistické se pokoušel už před uveřejněním III. svazku Konrad Schmidt o rozluštění záhady, ale upadal do theorie nesocialistické; Engels to v Úvodu k III. svazku vytýká, ale nepostřehl, že táž výtka platí Marxovi samému.[2]
De facto se nám v III. svazku podává obvyklá theorie výrobních nákladů, a zákon poptávky a nabídky hraje roli rozhodující.
Bernstein rozpor mezi svazkem III. a I. uznává. Marx prý svou theorii hodnotní skutečně modifikoval.[3] Theorie hodnotní I. svazku je prý bez vývodů svazku III. neúplná a tedy také poranitelná.[4] Bernstein připouští, že I. svazek pro skutečné poměry hospodářské podává jen »moře všeobecností bez břehů« a že určování hodnoty kvantitou práce nestačí; je prý potřebí měřítka přesnějšího: zboží se vyměňuje nikoli za svou hodnotu, nýbrž za své náklady výrobní, a směna statků se určuje konkurencí kapitálů přímo, zákonem hodnotním jen nepřímo.
Myslím, že Bernstein Marxovo učení posuzuje správně. Svazek III. mluví proti svazku I. mluvou příliš srozumitelnou. Ať se čtenář sám do knihy aspoň podívá.
Čteme na příklad:
»Skutečné bohatství společnosti... není tedy závislé na trvání nadpráce, nýbrž na její výrobnosti a na bohatších nebo chudších podmínkách, v nichž se výroba děje.«[5]
Jinde čteme, že kapitalista prodává zboží se ziskem, byť je prodával pod hodnotou, jen nesmí cena klesnout pod výrobní náklad.[6]
Marx v III. svazku vůbec uznává rozhodující vliv poptávky.[7]
Marx později také o kapitalistech mluví jinak - věcněji: »...na větší nebo menší chytrosti a pracovitosti (tedy nejen na chytrosti!) kapitalisty závisí, zda a pokud kupuje nebo prodává nad výrobní cenou nebo pod ní, osvojuje-li si tedy v procesu cirkulačním větší nebo menší podíl na celkové nadhodnotě.«[8]
To jsou arci jen výroky jednotlivé - ale ukazují ke změně v nazírání celkovém. Viděli jsme, jak Marx v III. svazku modifikoval svou starší definici materialismu historického[9] - celý III. svazek dělá i svým tónem jiný dojem než svazek I. Svazek I. není tak zralý. Po mém soudu je I. svazek, mimo některé partie historické, mnohem slabší než III.; III. svazek se mi zdá v každém ohledu přes svou nehotovost zajímavější a poučnější.[10] Mně, přiznávám se, imponuje na I. svazku více než obsah - jednostrannost, s jakou Marx provádí svou theorii očividně falešnou.
Z národních hospodářů učinil Sombart v uvedeném článku zajímavý pokus, prokázat shodu svazku I. a III. Marxova theorie hodnotní, praví Sombart, ani nežádá, aby se hodnota v statcích kapitalisticky vyrobených zjevovala, naopak je právě charakteristikou výroby kapitalistické, že se statky pravidlem za svou hodnotu nevyměňují. Hodnota Marxova není průměrnou cenou, není bodem, kolem něhož cena tržní gravituje; hodnota nespravuje výpočtů kapitalistových, nehraje roli při rozdělování výroby; ani kupec ani kupující se jí neřídí. Není vůbec (podle slova Gerlachova) »podmínkou hospodářské činnosti«. Marxova hodnota je pomůckou pro národohospodářskou theorii k objasnění hospodářských jevů (»není faktem empirickým, nýbrž myšlenkovým, logickým«), je přírodním zákonem ve smyslu Marxově.[11] Konec konců je Sombartovi Marxova theorie hodnotní pouze »principem regulačním« à la Kant.
Sombart nám sděluje, jak jeho výklad přijal Engels; že prý tak přibližně (so ungefähr) věc správně postihl, ale že by on (Engels) nechtěl podepsat všecko, co Sombart do nauk Marxových vložil (hineinübersetzte).[12]
Jistě je pokus Sombartův pozoruhodný, ale nemohu s ním souhlasit.
Srovnání Marxovy theorie hodnotní s Kantovými principy regulačními hodí se málo: Kantovy principy transcendentální platí pro věci ex thesi zkušenosti nepřístupné; Marx nám dává zákony skutečného hospodářského procesu, nám dostupného, který pojímá jako proces přírodní. Rozumí se samo sebou, že ty zákony jsou zákony logické (jak Sombart zdůrazňuje), to jest generalisace, ale mají přírodní proces vyložit. Marx chce podat pro výklad hospodářství to, co na příklad Newton učinil svým gravitačním zákonem pro výklad pohybu těles nebeských a těles vůbec. Theorie hodnotní platí obecně (pro dobu kapitalistickou), ale pro konkrétní zvláštní procesy ekonomické může se obecný zákon přihlédnutím k příčinám sekundárním modifikovat (Marx modifikuje právě v III. svazku svou obecnou formuli historického materialismu uznáním národnosti a jiných sil sociálně historických); ale přese všecky odchylky musí se obecný zákon osvědčovat ve faktech, které má vykládat, Marx a Engels mluvívají o zákonech hospodářského procesu a o vědeckém výkladu pořád tak positivisticky, že věc jinak pojímána být nemůže.
Marxův a Engelsův způsob vyjadřování nezanechává o tom pochyb. Marx na příklad praví, že zisk a renta (Grundrente) jsou »zvláštní formy« …kategorie nadhodnoty. A podobně praví Engels: Marxova nadhodnota je »obecnou formou« ..., která se rozpolcuje podle docela zvláštních zákonů, teprve Marxem odkrytých, ve zvláštní, změněné formy profitu a renty (Bodenrente). »Tyto zákony se rozvíjejí v knize III., kde se teprve ukáže, kolik je třeba prostředečních členů, aby se přišlo od pochopení nadhodnoty vůbec k pochopení její přeměny v zisk a rentu (Grundrente), tedy k pochopení zákonů rozdělení nadhodnoty uprostřed třídy kapitalistické.«[13]
Toto místo nepřipouští pochybnosti: nadhodnota se přeměňuje v profit a rentu - to nemůže znamenat nic jiného, než co to slovně znamená: speciální zákony zisku a renty odvozují se ze zákona obecného, to jest zákon nadhodnoty musí vysvětlovat ustálení zisku (= speciálních nadhodnot).[14]
Odpadá tedy pokus Sombartův a stejně každý jiný pokus, dělající z Marxovy nadhodnoty druh konstitučního krále hospodářského bez faktické moci.
Odpadá také názor Konrada Schmidta, že Marxova theorie hodnotní je pouhá hypothese.[15] Ostatně, kdyby jí byla, musila by podle pravidel logiky hypothese, jako zákon obecnější, vykládat zákony speciálnější. Nemusím ani připomínat, že Marx svou theorii hodnotní přednáší docela jinak, než se přednáší hypothese.
Berestein hledá pro vysvětlení neshody mezi učením starším a novějším, kterou, jak jsme viděli, beze všeho připouští, vysvětlení jiné.[16]
Marx prý ustanovil v I. svazku bezprostřední platnost hodnotního zákona pouze pro počátky (Vorstufe) moderního hospodaření kapitalistického za výroby a směny mnohem jednodušší a tedy průhlednější; ve svazku III. vidíme, že v kapitalistické společnosti vyvinuté vyměňuje se zboží nikoli za svou hodnotu, nýbrž za své náklady výrobní, a že se tedy určuje směna statků konkurencí kapitálů přímo, zákonem hodnotním jen nepřímo.
Před Bernsteinem napsal Engels ještě na sklonku svého života článek, jímž chtěl věc urovnat.[17] Odpovídá hlavně na pochybnosti Sombartovy a Schmidtovy; avšak nedovedl povědět vlastně nic víc, než že zákon hodnotní platí obecně, »pokud ekonomické zákony vůbec platí«, pro starší dobu jednoduché výroby zboží od počátku obchodu směnného až do století XV. Engels odhaduje trvání této doby dokonce chronologicky: zákon hodnotní vládl prý v období 5.000 až 7.000 let.
Avšak, ptá se právem francouzský socialistický spisovatel George Sorel, co znamená Marxův zákon hodnotní nyní?[18]
Hned první stránky Kapitálu vyvracejí pokus Engelsův; pojem hodnoty ustanovuje se právě pro směnu zboží v době kapitalistické - najednou má platit pro dobu starší a hlavně pro ni.[19] Engels také zapomněl, že Marx chtěl dát (v I. svazku) výklady jen speciální, a právě pro dobu kapitalistickou.[20]
Ba ano: jakou platnost má Marxův zákon hodnotní dnes pro výrobu kapitalistickou a její konkurenci? Na to v článku Engelsově odpovědi není. Engels podává tam stručné dějiny hospodaření, aby objasnil vliv konkurence, vyrovnávající od samého počátku směny zisk mezi konkurenty; avšak o to právě běží, že tu rozhoduje konkurence, a nikoli zákon hodnotní, respective nadhodnotní! Engels dále nevidí, že celý jeho výklad je novým popřením I. svazku; tam se líčí vznik kapitalismu podle zákona negace negace jako protiva hospodářské soustavy středověké a starší, Engels však pojímá tam vývoj tak moderně evolucionisticky, že nám líčí nivelisaci jednotlivých zisků jako přímý výhonek komunistických (?) společností obchodních, které zase jsou výhonkem ještě staršího společného vlastnictví a prakomunismu vůbec! Právě při tomto evolucionistickém výkladu musel by zákon hodnotní platit také později - konkurence není pro dobu kapitalismu nic nového: platí-li zákon hodnotní pro dobu dřívější, musí platit také později v rozličných epochách, třebaže způsobem modifikovaným.[21]
[1] O této speciální sporné otázce, zároveň pro orientaci v celé ekonomické soustavě Marxově poslouží tyto práce: Sombart: Zur Kritik des ökonomischen Systems van K. Marx (Braun’s Archiv für sociale 332 Gesetzgebung und Statistik, 1894, VII, 4); van Böhm-Bawerk: Zum Abschluss des Marx’schen Systems (Staatswissenschaftliche Arbeiten, Festausgabe für K. Knies, 1896): von Romorzyński: Der dritte Band van Karl Marx »Das Kapital« (Zeitschrift für Volkswirtschaft, Socialpolitik und Verwaltung, 1897, VI, 2); Diehl: Über das Verhältniss von Werth und Preis im ökonomischen System von Karl Marx (Abdruck aus der Festschrift des 25jährigen Bestehens des staatswisseuschaftlichen Seminars Halle an der Saale, 1898).
[2] Konrad Schmidt: Die Durchschnittsprofitrate auf Grundlage des Marx’schen Werthgesetzes, 1889. - Die Durchschnittsprofitrate und das Marx’sche Werthgesetz (Dle Neue Zeit 1892-1893).
[3] Die Neue Zeit 1897, 337.
[4] Die Neue Zeit 1896-1897. I, 49.
[5] Marx: Das Kapital III, 2, 355.
[6] Marx: Das Kapital III, 1, 11, 12.
[7] Marx: Das Kapital III, 2, 274.
[8] Marx: Das Kapital III, 1, 359.
[9] Jde o místo III, 2, 324, viz shora stranu 132.
[10] Kdo bude stopovat vývoj Marxových názorů ekonomických, musil by vůbec srovnávat formulace jednotlivých vydání I. svazku; divím se, že se to ještě nestalo. Na příklad v 3. vydání je uznána produktivnost práce nehmotné mnohem rozhodněji než ve vydání 2.
[11] »Pojem hodnoty v materiálním určení není u Marxe nic než ekonomický výraz pro fakt společenské výrobní síly práce jako základu hospodářského bytí.« (Braun’s Archiv für sociale Gesetzgebung und Statistik, 1894, 576.) »Hodnota zboží je specificky historickou formou, v které se určujícím způsobem uplatňuje společenská výrobní síla práce, ovládající v poslední instanci všecky hospodářské pochody.« (577.)
[12] Sombart: Socialismus und sociale Bewegung im XIX. Jahrhundert, 69.
[13] Úvod k II. svazku Kapitálu, strana XIII. (Zdůraznění kursivou v poslední větě je ode mne.)
[14] Vzpomeňme, co bylo řečeno o zákonech a o poměru zákonů obecných k speciálním shora v §§ 51 a 52.
Praví-li Marx (Das Kapital I, 280), že kapitál má obecné a nutné tendence, které se mají odlišovat od toho, jak se zjevují (Erscheinungsformen), nemohou se tyto obecné a nutné tendence brát v smyslu Kantova a priori v poměru k empirii, nýbrž jen stupňovitě; Marxův materialism připouští jen obecné a nutné generalisace z případů speciálních a méně obecných. V tom smysle čteme na přiklad (Das Kapital I, 41): »...v nahodilých a vždy kolísajících směnných poměrech výrobků (práce soukromé) uplatňuje se společenská doba pracovní, potřebná k jejich výrobě, jako řídicí přírodní zákon násilně, tak asi jako zákon tíže, když se nad hlavou svalí (zusammenpurzelt) dům.«
[15] Konrad Schmidt: Braun’s Sozialpolitisches Centralblatt 1895, číslo 22. Schmidt v citované své stati Die Durchschnittsprofitrate und das Marx’sche Werthgesetz (Die Neue Zeit 1892-1893, 69) sám dobře uvedl proti pokusu Firemanovu (srovnej o něm Engelse v Úvodu k III. svazku Kapitálu, strana XVI.), že výklad Firemanův je jako: le roi règne, mais il ne gouverne pas (král kraluje, ale nevládne). »Avšak o to gouverner běží hlavně.« Tento názor je správnější než pozdější výklady o hypothesi. Schmidt v těchto svých vývodech odděluje příliš hypothesi od speciálních jevů, jež se mají vyložit; jeví se to zejména ve slovech: »Napřed se musí hypothese úplně vypracovat, pak teprve ji můžeme užitečně konfrontovat se skutečností.« Schmidt takto, ovšem nechtěje, charakterisuje postup Marxův: Opravdu formuloval Marx v I. svazku obecný zákon bez dostatečného zřetele k faktům - když pozoroval v III. svazku fakta (konkurence) blíže, viděl, že se obecný zákon k výkladu nehodí.
Pokud spočívá argumentace Schmidtova na názoru o podstatě hypothese, srovnej o hypothesi Logiku Millovu III, 14, 9. Že Schmidtův názor o hypothesi posuzuji správně, vidím z toho, co referuje Engels v článku uvedeném níže, v poznámce 17. Schmidt totiž Engelsovi psal, že Marxova theorie hodnotní je theoretickou »fikcí« - tento názor mluví právě z jeho názoru o hypothesi a jejím logickém významu. (Engels sám ovšem názoru Schmidtova nepřijímá.)
[16] Die Neue Zeit 1896-1897 I, 50.
[17] Die Neue Zeit 1895-1896: Friedrich Engels’ letzte Arbeit: Ergänzung und Nachtrag zum dritten Buch des »Kapital«. Článek vydal Bernstein s úvodem a s poznámkami.
[18] Srovnej Sozialistische Monatshefte 1897: Über die Marx’sche Werththeorie.
[19] Bernstein vyslovuje mínění, že článek Engelsův není zakončen a že snad nemá formy, kterou by mu Engels byl dal; možná - já se držím jen výkladu problému, kterým se obíráme.
[20] Srovnej opět shora § 52, výklad o zákonech obecných a speciálních.
[21] Ještě několik jiných pokusů o výklad najde se zaznamenáno a z části také probráno v článcích Böhm-Bawerkových a Komorzyńského.