Dnes ví každé malé dítě, že socialismus je návrh, rozděliti novým způsobem národní důchod.
Snad jste si však nevšimla, že národní důchod je rozdělován denně a za dnešních dob dokonce každou minutu a že musí býti i nadále každodenně rozdělován, dokud zbudou na zemi alespoň dva lidé, kteří by se dělili. Různé názory jsou možny ne o tom, zda se má děliti či nikoli, nýbrž jedině o tom, kolik má každý dostati a za jakých podminek smí to podržeti. Svatý Pavel sice řekl: »Kdo nepracuje, ať také nejí«, ale poněvadž byl jenom mužem, majícím malé mínění o ženách, zapomněl na děti. Děti nemohou pracovati a při tom jsou strašlivé nenasyty; nedáme-li jim však jísti, brzy nebude na světě živého tvora. Tak to tedy nepůjde.
Někdo se domnívá, poněvadž umí ušetřit peníze, že statky světa lze. hromadit jako zásoby. Čirý nesmysl! Většina statků, jež nás udržuje na živu, nevydrží ani týden. Svět žije z ruky do úst. Pohrabáč v salonu vydrží nám sice po celý život, ale nemůžeme žíti pojídáním pohrabáče; a ač děláme, co můžeme, abychom prodloužili trvanlivost svých potravin — nakládáme vejce do vodního skla, konservujeme lososa, zmrazujeme skopové maso, sušíme mlěko — zůstává nemilosrdnou skutečností, že většina našich potravin, není-li spotřebována v několika dnech po vyrobení nebo zabití, zplesniví nebo shnije, stane se nepoživatelnou nebo nás otráví. Vždyť ani naše šaty dlouho nevydrží, používáme-li jich jako pracovních, nemluvě ani o praní. Dáte si přidělat na boty gumové podešve, aby se neobnosily; ale pak se zase obnosí gumové podešve.
Každý rok musí přinésti svou vlastní novou žeň a nové generace hovězího dobytka i ovcí. Nemůžeme žíti ze zbytků poslední žně a ježto příští žeň ještě neexistuje, musíme žíti především ze žně letošní, a tak vyrábíme věci a zase je spotřebujeme, žneme a sklízíme, vaříme a pečeme, chováme a porážíme (ač nejsme-li vegetariány jako já), špiníme a čistíme; sice bychom zemřeli špínou a hladem. Co se nazývá šetřením, je pouze obchodem pro budoucnost. Upeku-li si na příklad 101 bochník chleba, nemohu snísti více, než onen stoprvý a nemohu ušetřiti ostatních, ježto by byly za týden nepoživatelné. Mohu se nanejvýš domluviti s někým, kdo potřebuje 100 bochníků k okamžité spotřebě pro sebe, svou rodinu a své zaměstnance, že mi bude v budoucnosti dávati za mých přebytečných 100 bochníků, řekněme, každoročně 5 čerstvých bochníků. Tím ovšem nebyly bochníky ušetřeny. Je to pouze trhová smlouva mezi dvěma stranami: jedna chce učiniti opatření pro budoucnost, druhá chce mnoho spotřebovati v přítomnosti. Proto nemohu nic ušetřiti, nenajdu-li někoho, kdo chce vydati. Myšlenka, že bychom měli všichni najednou šetřiti, je pošetilá. Ve skutečnosti může pouze několik málo zámožných lidí, kteří mají více než potřebují, dovoliti si, aby činili raková opatření pro budoucnost, a nemohli by toho činiti, kdyby nebylo jiných, kteří utrácejí více než mají. Petr musí utratiti tolik, kolik Pavel ušetří, jinak Pavlovy úspory nebudou k ničemu. Oba dohromady nic neušetřili. Národ jako celek musí dobývati svůj chléb a jísti jej neustále. Národ, který by přestal pracovati, vymřel by za čtrnáct dní, i kdyby každý muž, každá žena i každé dítě měli domy, pozemky a miliony úspor v bance. Uvidíte-li, jak žena boháče (nebo žena kohokoli jiného) vrtí hlavou nad nehospodárností chudých, poněvadž všichni nešetří, politujte nevědomost té dámy, ale nedrážděte chudých a neopakujte jejího nesmyslu před nimi.