Uvědomujete si nyní, že se denně musí odehráti veliké pečení a připravování, předávání a počítání a že když bochníky chleba a jiné věci jsou hotovy, musí býti ihned rozděleny, při čemž každá žena a každý muž dostane svůj zákonný podíl. Jak velký má býti tento podíl? Kolik má dostati každý z nás a proč má každý z nás dostati tolik a tolik a ani více, ani méně? Dostává-li těžce pracující vdova se šesti dětmi dva bochníky týdně, zatím co nějaký líný a prostopášný mladík vyhazuje denně tolik, že by to uživilo šest pracujících rodin po celý měsíc, je to rozumný způsob dělení? Nebylo by lépe dáti více vdově a méně mladíkovi? Tyto otázky se nevyřídí samy sebou; je třeba vyříditi je zákonem. Vezme-li vdova jeden z bochníků patřících mladíkovi, policie ji zavře do vězení a děti dá do chudobince. Policie tak musí učiniti, protože podle zákona jsou vdoviným podílem pouze dva bochníky. Tento zákon však může býti parlamentem zrušen nebo změněn, budou-li si lidé toho přáti a odevzdají-li při volbách podle toho své hlasy. Většina lidí, když si to uvědomí, dospěje k názoru, že se opravdu zákon musí změnit. Dočtou-li se v novinách, že americká vdova, zůstavená s jedním hochem a důchodem 150 liber týdně na jeho výchovu, žalovala u soudu na nedostatečnost tohoto důchodu a tento jí jej zvýšil na 200 liber, zatím co mnohé vdovy, jež pracovaly těžce od rána do noci po celý život a vychovaly při tom velké rodiny, skončily v chudobinci, cítí, že je něco nestvůrně nespravedlivého, hříšného a protismyslného v rakovém rozdělení a že se to nutně musí změniti. Změní to trochu tím, že odebéřou daněmi malou část podílu bohaté americké vdovy a dají to chudým ve formě starobních a vdovských důchodů, podpor v nezaměstnanosti, bezplatného základního vyučování a jinak. Avšak má-li americká vdova stále ještě více než 100 liber týdně na výchovu svého hocha a mimo to velký příjem pro sebe, zatím co chudou vdovu na druhém konci města dělí jen 10 šilinků týdenní mzdy od chudobince, rozdíl je stále tak nespravedlivý, že sotva pozorujeme při nové úpravě nějakou změnu. Všichni si přejí spravedlivého rozdělení, s výjimkou lidí, jež se mají při stávajícím způsobu dělení dobře: ježto však připadne pouze jeden takový na deset obyvatelů a ježto ještě mnozí z těch, kteří jsou na tom dobře, uznávají nespravedlnost svého postavení, můžeme předpokládati, že nespokojenost s nynějším způsobem každodenního rozdělování statků je všeobecná, stejně jako úmysl změniti tento způsob rozdělení je všeobecný mezi těmi, kdož si vůbec uvědomují možnost změn.
Nemůžete však nic změniti, nemáte-li představy, jak to má potom vypadat. Nic nepomůže říkati, že je skandál, má-li paní A 1000 liber denně a ubohá paní B pouze půl koruny. Chcete-li zákon změniti, musíte si připraviti odpověď na otázku, kolik podle Vašeho mínění má míti paní A a kolik má míti paní B. A zde právě počíná opravdová obtíž. Všichni jsme ochotni říci, že by paní B měla míti více, paní A méně, když se nás však ptají, o kolik přesně více a o kolik méně, řekne někdo z nás to, jiný zase něco jiného a většina z nás neřekne vůbec nic, leda snad to, že by se paní A měla stydět, nebo že si to paní B zaslouží.
Lidé, již nikdy nevěnovali této věci ani myšlenky, řeknou, že jedině správným je přiděliti každému, zač může zaplatiti, právě jako je tomu teď. To nás ovšem nevyvede z nesnází, nýbrž postaví před novou otázku, jak mají tedy býti rozděleny peníze. Peníze jsou jen kouskem papíru, nebo kovu, který dává svému majiteli zákonný nátok na tolik a tolik chleba, piva, diamantů nebo automobilů atd. Nemůžeme ani jísti, ani píti, ani oblékati peněz. Rozdělují-li se však peníze, rozděluje se tím i zboží, jež lze za peníze koupiti. Vše se přepočítává na peníze a dává-li zákon paní B, když je jí 70 let, pouhých 10 šilinků a mladému pánu A jeho 3000 šilinků, dříve ještě, než je mu 7 minut, rozděluje tím zákon bochníky chleba, ryby, šaty, domy, automobily a dětské kočárky mezi ně, jako kdyby jim je dával přímo do ruky, a ne jako by jim dával peníze, za něž je možno tyto věci koupiti.