Byla byste někdy na základě četby novin připustila, že komunismus je něčím jiným, než bezbožným výmyslem ruských revolucionářů a britských a amerických ztroskotaných existencí; že je naopak úctyhodným způsobem dělení, který schválili a praktikovali apoštolově, a který se stal nepostradatelnou součástkou našeho denního života a civilisace? Čím více komunismu, tím více civilisace. Bez komunismu bychom se nemohli obejíti a rozšiřujeme jej stále. Kdybychom však chtěli, mohli bychom jej opět částečně zrušiti. Mohli bychom zase dáti na silnice celní závory a vybírati od každého poplatek za průchod; a opravdu, můžeme ještě stále u silnic spatřiti staré domečky, u nichž bývaly celní závory. Mohli bychom odstraniti pouliční svítilny a najímati si nosiče pochodní, aby nám v noci na ulicích svítili; vždyť dodnes vidíte na staromódních zábradlích zhasínadla, jichž dříve užívali najatí nosiči pochodní. Mohli bychom dokonce rozpustiti policii a armádu a najmouti si ke své ochraně policisty a vojáky, kdykoli potřebujeme ochrany. Ale dáme si dobrý pozor, abychom nic takového neudělali. Přes to že lidé na daně reptají, dostanou za ně více, než za peníze jakkoli jinak vydané. Zdá se nám již tak samozřejmým, přijdeme-li k řece, že najdeme most, aniž bychom o tom byli přemýšleli nebo za to zaplatili, že mnozí z nás budou pomalu jako děti míti zato, že mosty opatřuje příroda a že to nic nestojí. Kdyby se však mosty nechaly rozpadnouti, a kdybychom sami musili přemýšleti o tom, jak přeplaveme nebo přebrodíme řeku nebo si najmeme člun k přeplutí, brzy bychom si uvědomili, jak požehnanou věcí je komunismus, a bez reptání bychom dali těch několik šilinků, jež připadají na nás k zaplacení daně na udržování mostu. Mohlo by nás dokonce napadnouti, že komunismus je rak skvělá věc, že by mělo býti vše zkomunisováno.
To však nejde. Pro komunisování mostu mluví okolnost, že ho každý užívá a má tedy z něho prospěch. Můžeme tedy stanoviti rakové pravidlo: Čeho každý užívá, nebo co je k obecnému prospěchu, může býti komunisováno. Že jsou komunisovány cesty, mosty, pouliční svítilny a vodovody, je v městě samozřejmou věcí, ač na venkově musí si lidé koupiti sami lucernu a svítiti si jí za tmavých nocí a nositi si sami vodu ze svých studní. Není též důvodu, proč by neměl býci zkomunisován chléb: bylo by přece nesmírným dobrodiním pro každého, kdyby v zemi nebylo rakového zjevu, jako je hladové dítě, a kdyby ani jedna hospodyně nemusila mysliti na to, jak opatřiti chléb pro svou domácnost. Rovněž železnice by se mohly zkomunisovat. Můžete se baviti vymýšlením, která jsou ještě obecně prospěšná zařízení, a mohla a měla by býci proto zkomunisována.
Musíte však přesrati u zařízení, jež nejsou prospěšna všem. Komunisovati vodu je samozřejmostí, ale jak to bude s pivem? Co tomu řekne abstinent, budou-li na něm žádati, aby platil daně na to, aby jeho bližní měli piva, co hrdlo ráčí? Bude namítati dvojí: za prvé, že by platil za něco, čeho nepoužívá; za druhé, že podle jeho mínění pivo nejen není prospěšné, nýbrž vede k nemocem, opilství, zločinu a tak dále. Dá se raději zavříti do vězení, než by platil daně na takový účel.
Nejnápadnějším příkladem takové nesnáze je církev. Anglikánská církev je velikou komunistickou institucí, své vlastnictví považuje za boží svěřenství, její chrámy a instituce jsou otevřeny všem, její biskupové zasedají v parlamentě jako říšští pairové. Ježto jsme se však všichni neshodli na naukách anglikánské církve a poněvadž mnozí z nás jsou toho mínění, že stůl pro přijímání vyzdobený svíčkami se příliš podobá římsko-katolickému oltáři, stala se církevní daň daní dobrovolnou; můžete ji platiti nebo ne, jak Vám libo. A když vyučovací zákon z roku 1902 přidělil část veřejných prostředků církevním školám, mnoho lidí nechtělo platiti daní, a nechali si raději každoročně prodávati nábytek, než by svolili, aby třeba pouze penny jejich peněz byl dán na církevní potřeby. Navrhnete-li tedy, aby se komunisovalo něco, čeho nepoužívají nebo alespoň neschvalují všichni, vyvoláváte tím přímo nepříjemnosti. Všichni používáme silnic a mostů a jsme jednomyslni v názoru, že jsou to užitečná a potřebná zařízení, ale máme různé názory o náboženství, abstinenci a chození do divadel a hádáme se o ně zuřivě. Proto také můžeme komunisovati silnice a mosty, aniž si kdo stěžuje nebo odmítá placení daní, ale poštveme si na sebe okamžitě spousty voličů, pokusíme-li se o zkomunisování některé z forem veřejné bohoslužby, anebo budeme-li zacházeti s pivem a lihovinami jako s vodou; spíše bychom měli tak zacházeti s mlékem, kdybychom měli špetku porozumění pro národní zdraví.
Tuto překážku lze do jisté míry překonati principem vzájemnosti mezi lidmi, kteří potřebují různých věcí. Jsou na příklad lidé, kteří milují květy a nestojí o hudbu; jiní mají rádi sport a veslování a nestojí ani o květy ani o hudbu. Avšak tito lidé s různými zálibami se nezdráhají platili daně na udržování veřejného parku s květinovými záhony, cricketovým hřištěm, kapelou a jezírkem pro veslování a koupání. Laura nebude míti námitek proti placení na to, co je vhod Beatrici, nebude-li Beatrice nic namítati proti placení na to, čeho potřebuje Laura.
Mimo to je tu mnoho věcí, jimž rozumí a kterých užívá jen málo lidí, za něž však přes to každý platí, ježto bez nich by nebylo vzdělanosti, knih, obrazů, civilisace vysoké úrovně. Jsou to veřejné galerie s nejlepšími obrazy a sochami, veřejné knihovny s nejlepšími knihami, veřejné observatoře, kde astronomové pozorují hvězdy a matematikové konstruují nesrozumitelné pro nás výpočty, veřejné laboratoře, kde — jak se domníváme — učenci rozšiřují naše vědomosti o vesmíru. Na tyto instituce je zapotřebí velkých obnosů, k nimž my všichni musíme přispívati. Mnozí z nás nevkročí jakživi do obrazárny, musea, knihovny, byť je měli i na dosah ruky, a ani jeden člověk z desíti se nezajímá o astronomii, matematiku nebo fysiku, ale všichni instinktivně cítíme, že ty věci jsou nutné a nebráníme se placení na ně.
Ostatně mnozí z nás nevědí ani, že na tyto věci platí; domnívají se patrně, že je dostáváme od nějakého laskavého dárce. Takovým způsobem vešlo do našeho života mnoho komunismu, aniž jsme si toho všimli. To vysvítá ze způsobu, jakým mluvíme o komunisovaných věcech, jako o volně přístupných, bezplatných. Protože můžeme vejíti do Národní galerie, Britského musea nebo katedrál bez zaplacení vstupného, myslí si asi někteří z nás, že vyrostly samy, jako divoké květy u cesty. Leč tylo věci nás stojí každý týden hodně peněz. V Britském museu je zapotřebí uklízeti, zametati, opravovati a čistiti více než v kterémkoli domě soukromém, protože jím projde mnohem více lidí se zablácenýma botama. Platy učených pánů, kteří řídí tyto instituce, jsou pouhou maličkostí proti nákladům, spojeným s udržováním pořádku v nich. Právě tak potřebuje veřejný park více zahradníků nežli soukromý a jeho očištění od býlí, posečení, zalívání, osetí atd. vyžaduje velikých výdajů na mzdy, semena a zahradnické náčiní. Něco za něho, nic za nic! Neplatíme-li pokaždé, kdy vstoupíme do těchto míst, zaplatíme to na daních. Nejubožší tulák — třebaže unikne placení daní a nájemného spaním v přírodě — i ten platí daň, kdykoli si koupí balíček tabáku, protože platí zaň asi osmkrát tolik, nežli stojí jeho pěstění a uvedení na trh; rozdíl dostane stát, který jej vydá na veřejné účely, t. j. na udržování komunismu. I nejchudší žena platí nevědomky daň tímto způsobem, kdykoli si koupí nějakou zdaněnou potravinu. Kdyby věděla, že si utrhuje od úst, aby přispěla k platu královského hvězdáře, nebo k za. koupení nového obrazu pro Národní galerii, volila by asi při nejbližších volbách proti vládě; ale protože o tom neví, bručí jen na vysoké ceny potravin a myslí, že jsou zaviněny neúrodou, špatnými časy, stávkami nebo jakoukoli jinou příčinou, s níž je nutno se smířit. Možná, že by jí nebylo líto toho, co musí platit na krále a královnu; kdyby však věděla, že přispívá ku mzdě tisíce myček, jež čistí mramorová schodiště parlamentu a jiných veřejných budov, neměla by z toho zvláštní radosti, že jim pomáhá k lepšímu živobytí, než má sama.
Vidíme tedy, že část námi praktikovaného komunismu je na nás vložena bez našeho souhlasu; platíme naň, aniž bychom o tom věděli. Všeobecně však řečeno, komunismus zahrnuje věci, jichž všichni užíváme, nebo které jsou nám všem nutnými, ať jsme již dosti vzděláni, abychom této nutnosti porozuměli či nikoli.
Vraťme se však k věcem, o nichž se náhledy různí. Viděli jsme již, že anglikánské bohoslužby, víno, pivo, lihoviny a omamné prostředky všeho druhu jsou považovány od některých lidí za nutné k životu, od jiných však za zhoubné a jedovaté. Ba nemáme souhlasného mínění ani o čaji a mase. Pak je ještě mnoho věci, v nichž sice nikdo nevidí nic špatného, jichž však si každý nepřeje. Zeptejte se ženy, jaký dárek by chtěla k svátku — jedna zvolí pejska, druhá gramofon. Vědy. chtivé děvče si bude přáti mikroskop, sportovní dívka motocykl. Knihomolové si přejí knihy, jiní obrazy a piana; lidé, horující pro pobyt na venkově, ručnice, udice, koně a automobily. Zkomunisovat tylo věci stejně jako komunisujeme silnice a mosty, bylo by směšnou marnotratností. Kdybyste vyrobila tolik gramofonů a vychovala tolik malých pejsků, že by se dostalo na každou z žen od obého, nebo tolik mikroskopů a motocyklů, že by se mohlo obojím poděliti každé děvče, zbyla by Vám spousta všech těchto artiklů od žen a děvčat, jež po nich netouží a jež by ani nenašly pro ně místa ve svém domě. Nemohly by jich ani prodati, protože každá žena, jež by si některé z těchto věcí žádala, již by ji měla. Přebytečné věci putovaly by tedy do nádoby na odpadky.
Z této nesnáze je pouze jediné východisko. Namístě, abyste dávala lidem věci, musíte jim dáti peníze a přenechati jim, aby si koupili, co se jim líbí. Místo toho, aby paní Smithová, která si přeje gramofon, dostala gramofon a mimo to pejska, řekněme v ceně 5 liber za kus, a paní Jonesová, která si přeje pejska, aby dostala nejen pejska, ale i gramofon, při čemž je předem jisto, že paní Smithová vyžene pejska ze dveří a paní Jonesová hodí gramofon do popelu, takže 10 liber, jež tyto věci stály, bude zbytečně vyhozeno, mohou jednoduše jak paní Smithová, tak paní Jonesová dostati po 5 librách. Paní Smithová si pak koupí gramofon, paní Jonesová psa a obě budou blaženy až do smrti. Ovšem, třeba dáti pozor, aby nebylo vyrobeno více gramofonů, ani vychováno více pokojových psů, nežli je jich zapotřebí.
V tom tkví význam peněz; peníze nám umožňují, abychom si zaopatřili, čeho potřebujeme, místo toho, co jiní lidé myslí, že potřebujeme. Vdává-li .se mladá dívka, její přátelé a přítelkyně jí dávají dary místo peněz, v důsledku čehož je pojednou nevěsta zahrnuta šesti příbory na ryby, sedmi nebo osmi cestovními budíky a ani jedním párem hedvábných punčoch. Kdyby její přátelé byli rozumní a dali jí peníze (sám vždycky dávám peníze) a kdyby ona byla rozumná a přijala je (přijme je vždycky), měla by jeden příbor na ryby, jeden cestovní budík (potřebovala-li by vůbec něco takového) a množství punčoch. Peníze jsou nejpohodlnější věci na světě; nelze se nám bez nich obejíti. Říká se nám, že láska k penězům je kořenem všeho zla. Ale peníze samy o sobě jsou jedním z nejužitečnějších zařízení, jež bylo kdy objeveno. Nemohou přece za to, že někteří lidé jsou tak pošetilí nebo lakomí, že je mají raději nežli své spasení.
Nyní je Vám jasno, že ono velké dělení, jež se musí díti každý tok, v zimě i v létě, každý měsíc, každý týden, každý den, každou hodinu, ba každou minutu, ač částečně může býti provedeno starodávným rodinným komunismem apoštolů, nebo moderním daňovým komunismem silnic, mostů, pouličních svítilen a podobně, přece musí z většiny se díti jako dělení peněz. A to nás přivádí zpět ke starým otázkám: Kolik má každý z nás míti? Co je mým spravedlivým podílem? Co je Vaším spravedlivým podílem? A proč? Komunismus Vám rozřešil problém jen zčásti, a proto musíme se pokusiti o věc ještě jednou.