Prvý způsob, totiž dáti každému přesně tolik, kolik každý, ať muž či žena, vyrobil svojí prací, zdá se spravedlivým. Pokusíme-li se však jej praktikovati, shledáme za prvé, že je naprosto nemožno zjistiti, kolik kdo vyrobil, a za druhé, že velká část práce na světě není ani vyráběním hmotných předmětů, ani zpracováváním věcí vytvořených přírodou, nýbrž konáním služeb různého druhu.
Zemědělec se svými dělníky oseje a sklidí pšeničné pole a nikdo na světě nemůže říci, kolik každý z nich vypěstoval pšenice. Stroj v továrně vyrobí miliony špendlíků a nikdo nemůže říci, kolik špendlíků připadá na prácí osoby obsluhující stroj, kolik na práci vynálezce stroje, kolik na práci inženýra, který jej postavil, o všech ostatních zaměstnancích továrny už ani nemluvě. Případ ženy, rodící dítě, je nejjednodušším příkladem na světě, kdy někdo něco vyrobí vlastní bolestnou, dlouhou a nebezpečnou námahou; ale žena přece nemůže žíti z dítěte, naopak dítě žije lačně z ní.
Robinson Crusoe na svém opuštěném ostrově mohl právem prohlásiti, že čluny, chýše a ohrady, jež vyrobil z materiálu poskytnutého mu přírodou, náleží jemu, protože byly plodem pouze jeho práce; když se však vrátil k civilisaci, nemohl sáhnouti ve svém domě ani na jedinou židli nebo stůl, jež by nebyly výrobkem mnoha tuctů lidí: lesníků, kteří sázeli stromy, drvoštěpů, kteří je káceli, dřevařů, loďařů, plavců a nosičů, kteří byli účastni jich dopravy, pilařů, jež je rozřezali na prkna a latě, truhlářů a čalouníků, kteří jim dali tvar stolů a židlí, nemluvím-li již ani o obchodnících, kteří prováděli obchodní transakce s tím spojené, a o stavitelích obchodních budov, lodí a všech ostatních. Každý, kdo o tom bude přemýšleti jen několik minut, musí nutně dospěti k názoru, že chtíti děliti tak, aby každá pracovnice nebo každý pracovník dostali podle svého podílu na výrobě, znamená totéž, jako chtíti přiděliti každé dešťové kapce prudkého lijáku přesně ono množství, jímž každá přispěla k vodě ve Vaší studni. Zkrátka, tak to nejde.
Je však možno platiti každému — ženě či muži — podle času, který ku práci spotřeboval. Čas je lze měřiti číselně. Je zcela snadné platiti dělnici za dvě hodiny práce dvakrát tolik jako za hodinu. Jsou lidé, kteří budou pracovati za 6 pencí za hodinu, jiní za 18 pencí za hodinu, ještě jiní za 2 guineje za hodinu, a lidé, kteří pracují za 150 guinejí za hodinu. Tyto ceny jsou závislé na tom, kolik konkurentů stejného oboru hledá práci a zda lidé, kteří potřebují výrobek, jsou bohatl či chudí. Švadleně nebo nádeníkovi platíte šilink za hodinu šití nebo štípání dříví, je-li dost nezaměstnaných a hladem ohrožených švadlen a nádeníků, z nichž každá nebo každý se snaží Vás přiměti, abyste dala přednost jim před ostatními uchazeči, nabízejíce se Vám ku práci za cenu, jež sotva stačí, aby tělo a duše se udržely pohromadě. Oblíbené herečce zaplatíte 200 nebo 300 liber týdně, slavné operní pěvkyni tolikéž za jediný večer, protože obecenstvo zaplatí ještě více, aby ji slyšelo. Zaplatíte slavnému chirurgovi 150 guineí za operaci slepého střeva nebo slavnému advokátovi tutéž částku za obhajobu, poněvadž je málo slavných chirurgů a advokátů a mnoho pacientů a klientů, nabízejících jim velké obnosy, aby pracovali raději pro ně než pro Vás. Tomu se říká, že cena času pracujícího člověka je určována, či spíše určuje se samočinně nabídkou a poptávkou.
Na neštěstí nabídka i poptávka mohou míti nežádané následky. Rozdělení, při němž jedna žena dostane šilink a druhá3000 šilinků za hodinu práce, nemá mravního odůvodnění; je to právě jen něco, co se stává, co by se však nemělo díti. Dítě se zajímavým obličejem, příjemnými gesty a trochou hereckého nadání může hraním pro film vydělati stokrát více, než jeho matka namáhavou prací v obyčejném oboru. A což je horší: hezká dívka může vydělati neřestí daleko více než její ošklivá sestra jako počestná žena a matka.
Ostatně, měření času, spotřebovaného na určitý kus práce, není tak snadné, jak se na prvý pohled zdá. Platiti nádeníkovi za dvě hodiny práce dvakrát tolik, co za jednu hodinu práce, je jednoduché, jako že dvakrát jedna jsou dvě. Máte-li však děliti mezi operní pěvkyní a její komornou, nebo mezi necvičeným nádeníkem a lékařem, shledáte, že nevíte, kolik máte započítati. Komorná a nádeník konají ptáci, již může konati každá tělesně schopná osoba bez dlouhého studia nebo učení. Lékař musí k získání kvalifikace pro svůj obor ztráviti šest let studiemi a praktickým cvičením, a to po předchozím dobrém všeobecném vzdělání. Za každou minutou, kterou pobude u Vašeho lože, tkví jeho nároky z oněch šesti let neplacené práce. Právě tak může tvrditi kvalifikovaný dělník, že za každým úderem jeho kladiva je sedm let jeho učební doby. Operní pěvkyně musí se dlouho učiti svým úlohám, i když se někdy stává, že se nemusela učit zpívat. Každý uznává, že tak vznikají rozdíly, ale nikdo neumí přesně určiti, ať v hodinách či v penězích, jak velké jsou to rozdíly.
Se stejnou potíží se setkáme, pokusíme-li se srovnávati hodnotu práce chytré a hloupě ženy. Můžete se domnívati, že práce chytré ženy má větší cenu, ale zeptám-li se Vás, o jakou částku v librách, šilinkách a pencích, musíte se poddati a vrátiti k poptávce a nabídce, doznávajíc, že rozdílu nelze vyjádřiti v penězích.
Při těchto případech jsem nedělal rozdílu mezi výrobou a službami. Nyní musím zdůrazniti tento rozdíl, ježto bezmyšlenkovití lidé jsou s to domnívati se, že cihlář je spíše výrobcem, než farář. Udělá-li venkovský truhlář plot, aby dobytek nemohl do pšeničného pole, má po ruce něco materielního a může to prohlašovati svým majetkem, dokud mu sedlák nezaplatí. Když však vesnický hoch dělá povyk, aby zaplašil s pole ptáky, nemůže ukázati na nic materielního, ačkoli hluk byl právě tak potřebný jako plot. Listonoš nevyrábí nic, roznáší jen dopisy a balíčky. Policista rovněž nic nevyrábí a voják nejenže nic nevyrábí, nýbrž naopak ničí věci. Lékař někdy dělá sám pilulky, to však není jeho pravou prací; jeho prací je, aby Vám řekl, kdy máte brát pilulky a jaké pilulky, není-li ovšem tak rozumný, aby Vám poradil, abyste jich neužívala vůbec a nemáte-li Vy tolik rozumu, abyste mu uvěřila, dává-li Vám dobrou radu místo špatné. Nic hmotného nevyrábí také právník, právě tak jako duchovní, člen parlamentu, služka (ačkoli ta někdy hmotné věci rozbíjí), královna nebo král, herec. Skončí-li tito lidé svoji práci, nemají nic v ruce, co by se dalo zvážiti nebo změřiti, nic, co by dotyčná nebo dotyčný mohli zadržovati, dokud jim nebude zaplaceno. Všichni jsou ve službě: v domácí službě jako služka, v obchodní službě jako obchodní pomocník, ve veřejné službě jako listonoš, v službě státu jako král; a my všichni, kteří máme dokonalou míru svědomí, domníváme se, že jsme ve službě, již někteří z nás nazývají boží.
Kromě osob dělajících hmotné věci, musí dále býti osoby, jež by vynalezly, jak se mají dělati. Mimo lidi, kteří něco dělají, musí býti lidé, kteří vědí, jak se to má dělat, a rozhodnou, kdy se co má dělat a v jakém množství se to má dělat. V prostém vesnickém životě může jak myšlení o věci, tak i její zhotovení obstarati tatáž osoba, je-li to kovář, tesař nebo zedník, ale ve velkých městech a v zemích s vysoce vyvinutou kulturou to není možno. Tam musí jedna část personálu dělati a zhotovovati, zatím co druhá přemýšlí, rozhoduje o otázkách: co, kdy, kolik a kým. Poměry v našich vesnicích by se poněkud zlepšily, kdyby se práce takto rozdělila.
Velkou nevýhodou života na vesnici je to, že se od zemědělce očekává tolik různých věcí. Zemědělec má nejen pěstovati obilí a chovati dobytek (už to jsou dvě zcela odlišné a to nesnadné dovednosti), nýbrž má býti též obchodníkem, vedoucím složité účty a obchodujícím s obilím a dobytkem, což je práce zcela různá, vyžadující člověka jiného drobu. A jako by už nebylo dost na tom, částí jeho povinností je udržování jeho sídla. Od zemědělce se tedy očekává, že bude současně odborníkem, obchodníkem a jakousi venkovskou šlechtou. Důsledkem toho je, že v tamto oboru je naprostý zmatek: dobrý zemědělec je chudý, protože je špatným obchodníkem; dobrý obchodník je chudý, protože je špatným zemědělcem, a oba jsou často špatnými manželi, protože jejich práce není oddělena od jejich domova, takže nosí s sebou domů všechny své starosti, místo aby je zamkli v kanceláři ve městě a nemysleli na ně až do návratu do kanceláře příštího rána. V městském povolání jeden druh lidí obstará ruční práci, druhý vede účty, jiný vybírá trhy pro koupi a prodej, a všichni zůstaví svoji práci za sebou, jdou-li domů.
Stejná nesnáz je se ženiným obstaráváním domácnosti. Od ženy se rovněž očekává spousta nejrůznějších věcí. Žena může býti velmi dobrou hospodyní, ale velmi špatnou kuchařkou. Ve francouzském městě by to nevadilo, poněvadž by celá rodina v případě, že by se jednalo o jídla, jež vyžadují dokonalé přípravy, šla do nejbližší restaurace. Na venkově však musí žena dělati hospodyni i kuchařku, nemá-li prostředků, aby si kuchařku najala. Dále může býti žena jak dobrou hospodyní, tak dobrou kuchařkou, nemusí však umět zacházeti s dětmi; také v tomto případě, nemůže-li si zjednati schopné chůvy, bude nucena dělati jak věci, jež umí dobře, tak věci, jež dělá špatně, a její život bude tím zmaten a pokažen. V tom případě je pro ni velkým dobrodiním, že škola (také to kousek komunismu) jí je odnímá na větší část dne. Je jasno, že žena, jíž pomáhají služky, hostince a školy, má mnohem větší možnosti v životě, nežli žena, jež musí současně obstarávati tři různá zaměstnání.
Vychovávání rodiny je snad největší sociální službou, již může někdo prokázati národu a lidstvu. Ale ježto tu není zase nic hmatatelného na prodej, převládá všeobecně i v tomto ohledu názor, podle něhož práce vdané ženy není vůbec prací, a přijímá se jako samozřejmost skutečnost, že není za ni vůbec placena. Muž dostává vyšší mzdu než žena, protože se před. pokládá, že musí vydržovati rodinu; utratí-li však tento přebytek v pití nebo v sázkách, je žena, je-li za něho provdána, proti tomu bezmocna. Je-1i však jeho námezdní hospodyní, může si vymoci svoji mzdu soudně. A ženatý muž je v právě tak nemilé situaci. Utratí-li jeho žena peníze, určené na domácnost, pitím, nemůže si pomoci, ačkoli najatou hospodyni by mohl dát zavřít pro krádež, kdyby udělala zcela totéž.
Jak tedy může nyní inteligentní žena, myslíc na tyto případy, stanoviti cenu svého času v penězích, porovná-li jej s časem svého manžela? Představte si, že by její manžel na to hleděl jako na obchodní záležitost a řekl: »Hospodyni bych musel dáti tolik a tolik, kuchařce tolik a tolik, půvabné dámě, jež by mi byla společnicí, tolik a tolik; a když to vše sečtu, vyjde mí hodnota mé ženy. Ale to je více než mohu zaplatit!« Představte si, že by žena najímala manžela na hodinu jako taxi!
Avšak národní důchod musí býti rozdělen mezi manžele zrovna tak, jako mezi osoby si cizí, a ježto většina z nás je manželi, ztroskotal by každý způsob, který by nevyhovoval, uplatněn pro manžele. Starý způsob, při němž muž dostane vše a ženě se ponechává, aby si z něho vymohla co dovede, vedl až dosud k takovým zlořádům, že musel býti změněn zákonem o vlastnickém právu vdaných žen, podle kteréhožto zákona zase bohatá žena, provdaná za chudého, může podržeti celé své jmění pro sebe, i kdyby její muž byl odsouzen k doživotnímu žaláři pro neplacení na ni připadajících daní. Ježto však devět rodin z desíti jmění nemá, musí vystačiti jak dovedou s tím, co manžel ve svém zaměstnání vydělá. A tak dochází k nejroztodivnějšímu zmatku; žena nedostává sama nic, dospělejší děti vydělávají týdně několik šilinků, při čemž rozdíl mezi jejich mzdou a existenčním minimem musí býti doplněn z otcovy mzdy, takže zaměstnavatelé laciné dětské práce vlastně vyssávají otce dětí, jenž možná je již značnou měrou vyssáván vlastním zaměstnavatelem. O tomhle více později.
Pokuste se napraviti tento chaos tím, že dáte ženě, dětem i muži, každému tolik, kolik vyrobí vlastní prací, nebo tolik, jakou má jejich pracovní doba cenu pro národ, a uvidíte, že je to nesmyslný a nemožný způsob. Jen blázen by mohl chtíti provésti jej v praksi.