Druhým způsobem na řadě našeho zkoumání je ten, podle něhož žena má dostati, kolik zasluhuje. Mnoho lidí, zvláště těch, jimž se vede dobře, má za to, že právě tak je tomu dnes: že o pilné, střízlivé a spořivé lidi je vždy postaráno, a že chudoba je pouze patřičnou odplatou za lenost, lehkomyslnost, pijáctví, sázky, nepoctivost a špatné chování vůbec. Tito lidé mohou poukázati na skutečnost, že nádeník se špatnou pověstí najde místo obtížněji, nežli nádeník s pověstí dobrou; že rolník nebo venkovský šlechtic, jenž mnoho hraje v karty, sází, a jenž zatíží svůj statek hypotékami, aby mohl žíti marnotratně a výstředně, brzy zchudne, že líný obchodník, nemající zájmu o svůj obchod, udělá úpadek. Tím Vám však tito lidé dokázali pouze to, že nelze najednou jíst koláč a mít jej stále celý, nedokázali však nijak, zda Váš podíl na koláči je spravedlivý. Dokázali sice, že jisté neřesti a slabosti vedou k chudobě, zapomněli však, že z některých jiných neřestí se bohatne. Tvrdí, chamtiví, sobečtí a krutí lidé, kteří jsou stále pohotově těžiti ze svých bližních, velmi zbohatnou, jsou-li dost obratní, aby tak činili s mírou. Naproti tomu ušlechtilí a jemní lidé, nadaní smyslem pro obecné blaho, kteří pořád nemyslí na to hlavni (totiž peníze), zůstanou chudými, jsou-li jimi od narození, leda, jsou-li mimořádně nadáni. Jak je tomu dnes, jedni se rodí chudí a druzí s měšcem peněz u kolébky, jinak řečeno, jsou rozděleni na bohaté a chudé, dříve než mohou míti nějakou pověst, ať dobrou či špatnou. Můžeme tedy bez dalších úvah odbýti jako svrchovaně směšný nápad názor, že náš nynější systém rozděluje bohatství podle zásluh. Každý může viděti na vlastní oči, že má obyčejně opačný účinek: několik málo lenochů činí velmi bohatými a ohromné množství těžce pracujících velmi chudými.
Prvou Vaší myšlenkou jakožto inteligentní ženy bude toto: Není-li bohatství rozděleno podle zásluh, mělo by tak býti a měli bychom se ihned pustiti do práce a změniti zákony tak, aby pro příště dobří lidé k poměru ke své dobrotě byli bohatí, a špatní v poměru ke své ničemnosti chudí. Proti tomu lze ledaco namítati, a již prvá námitka vyřizuje věc definitivně, totiž ta, že návrh není proveditelným. Neboť, jak chcete měřiti zásluhy kohokoli v penězích? Vyberte si kterékoli dvě lidské bytosti, ženu či muže, a zkuste rozhodnouti, kolik každá z nich s ohledem na svoje zásluhy by měla dostati. Žijete-li na venkově, vezměte třebas vesnického kováře a vesnického faráře nebo vesnickou pradlenu a učitelku. Dnes dostává farář často méně, než kovář, jen v málo vesnicích je tomu naopak. Avšak na tom nesejde, kolik ti dva dnes dostávají. Vy se snažíte o zavedení nového řádu, podle něhož každý dostane, kolik zaslouží, a nemusíte proto určovati přesné částky v penězích; stačí, když stanovíte poměr mezi jejich částkami. Má kovář dostávati tolik, co farář, nebo dvakráte tolik? Nebo polovinu snad? Oč více nebo měně? Není nic platno říci, že jeden by měl dostávati více, druhý méně, musíte býti schopna přesně určiti číselným poměrem, oč více nebo měně.
Nuže, promyslete to. Farář má vysokoškolské vzdělání. Avšak to není nikterak jeho zásluhou, nýbrž zásluhou jeho otce, proto mu za to nemůžete přiřknouti nic. Avšak v důsledku onoho vzdělání může čísti Nový zákon řecky; umí tedy něco, čeho kovář neumí. Naproti tomu kovář ukuje podkovu, čehož opět farář neumí. Kolik veršů Nového zákona v řečtině můžeme počítati na jednu podkovu? Jak pronesete tuto pošetilou otázku, uvidíte, že ji nikdo nemůže zodpověděti.
Nevedlo-li měření zásluh k ničemu, proč to nezkusiti s měřením chyb? Dejme tomu, že kovář mnoho kleje a tu a tam se opije. Každý ve vesnici o tom ví, kdežto farář musí své chyby skrývati. Jeho žena je zná, ale neřekne Vám o nich, ví-li, že mu chcete za ně snížit plat. Víte jen, že jako každý smrtelník nějaké nedostatky má, ale neznáte jich. Dejme tomu však, že má chyby, jichž se můžete dopátrat! Řekněme, že má to, co se všeobecně nazývá nemožným chováním, nebo že je pokrytec: nebo že je domýšlivým nadutcem, nebo že se stará více o sport a veselou společnost, nežli o náboženství! Dělá ho to tak špatným, jako kováře jeho nectnosti, nebo dvakrát horším, či dvaačtvrtkrát, nebo snad o polovinu lepším? Jinak řečeno: má-li dostati kovář šilink, má farář dostati také šilink, nebo jen 6 pencí, nebo 51/3 pence, nebo 2 šilinky? To jsou zřejmě pošetilé otázky: jakmile však nás strhnou s výšin morálních povšechností ku praktickým podrobnostem, stane se jasným každé rozumné osobě, že nelze stanoviti přesný poměr mezi lidskými vlastnostmi, ať dobrými či špatnými, a peněžními částkami, ať velkými či malými. Zdá se snad ostudou, že jistý boxer za to, že udeřil ve Wembley druhého boxera tak silně, že tento se skácel a nemohl se po deset vteřin postavit na nohy, dostal přesně tolik, kolik dostává arcibiskup v Canterbury za svoji devítiměsíční činnost jakožto primas anglikánské církve. Avšak nikdo z těch, kteří se rozčilují nad tím skandálem, nebude uměti o nic lépe vyjádřiti peněžní rozdíl mezi arcibiskupem a boxerem. Ani jedna z osob, jež se domnívá, že boxer by měl dostati méně než arcibiskup, nebude s to říci Vám, o kolik méně. Částka, kterou dostal boxer za svých šest nebo sedm minut boxování, stačila by na plat soudce za dva roky; shodujeme se všichni, že nemůže býti nic směšnějšího a že každý systém rozdělení bohatství, jenž vede k takovým nemožnostem, musí býti špatný. Ale ještě pošetilejší by bylo předpokládati, že by pomohlo, kdyby se vypočítávalo, zda jedna unce arcibiskupa nebo tři unce soudce se rovnají cenou jedné libře boxera. Můžete kdykoli zjistiti na trhu, kolik svíček se rovná ceně jedné libry másla, když však se snažíte odhadnouti cenu lidské duše, můžete nanejvýše říci, že před Bohem jsou si všechny rovny. Ale to Vám nepomůže ani v nejmenším, jedná-li se o to, kolik mají dostati peněz. Musíte toho jedno. duše nechati a doznati, že rozdělovati peníze podle zásluhy přesahuje lidské schopnosti měření a úsudku.