Třetím způsobem je vzíti každou, řekněme desátou osobu a udělati ji bohatou tím, že přinutíme ostatních devět těžce a dlouho denně pracovati a budeme jim dávati jen právě tolik, kolik stačí k holému živobytí a výchově rodiny, která by po jejich zestárnutí a smrti nastoupila v otroctví za ně. To se také celkem dnes děje, neboť jedna desetina Angličanů vlastní devět desetin veškerého národního jmění, kdežto převážná většina ostatních devíti desetin anglického národa nemá vůbec jmění a žije ze dne na den ze mzdy sotva postačitelné k živobytí velmi nízké úrovně. Ve prospěch tohoto způsobu se uvádí, že nám dává aristokracii, t. j. třídu bohatých lidí, kteří se mohou zušlechtiti nákladnou výchovou a nabýti tak schopností ke spravování země, k vydávání a provádění zákonů, organisování a vedení armády určené k národní obraně, k ochraně a podpoře vzdělanosti, věd, umění, literatury, filosofie, náboženství a všech zřízení, jimiž se odlišují velké kulturní útvary od pouhých skupin lidmi obývaných míst, aby dále prováděli velkolepé stavby, nádherně se šatili, udržovali v úctě buřiče a byli vzorem dobrého chování a kultivovaného způsobu života. A co je podle mínění lidí se smyslem pro obchod nejdůležitější: tím, že aristokracie dostává mnohem více, než může utratiti, umožňuje se jí, aby ušetřila ony velké sumy přebytečných peněz, zvaných kapitál, které se vynakládají na stavbu železnic, dolů, továren plných strojů a na všechna ostatní zařízení k hromadné výrobě statků.
Tento systém, zvaný oligarchií, je starým anglickým systémem, jenž nás dělí na aristokracii, žijící z majetku, a prostý lid, žijící z práce: systém několika boháčů a mnoha chudáků. Byl v činnosti po staletí, a je v činnosti ještě dnes. Samozřejmě, kdybychom vzali boháčům jejich důchody a rozdělili je mezi chudé, ponechávajíce věci jinak při starém, chudí by se stali jen o málo méně chudými. Zato však by se kapitály přestaly tvořiti, ježto by nikdo nemohl nic uspořiti, venkovské zámky by zpustly, vzdělání, věda, umění a literatura a vše ostatní, co zveme kulturou, by zašlo. A to je důvodem, proč tak mnoho lidí podporuje dnešní systém a drží s aristokracií, ačkoli sami jsou chudáky. Jim se jeví věc asi takto: Je-li deset žen s to vyrobiti svou prací pouze 1100 liber šterlinků ročně, t. j. každá 110 liber, může býti moudřejším jednáním, nebudou-li všechny trvati na svých 110 librách, nýbrž spokojí-li se devět žen každá s 50 librami, a stane-li se z desáté za zbývajících ročních 500 liber vzdělaná dáma, paní a vůdčí osobnost, aniž by byla při tom jakkoli zavazována nebo třeba jen přemlouvána k práci; bude se od ní nanejvýš očekávati, že ve svém vlastním zájmu bude hledati cesty k zvýšení produktivity práce ostatních devíti žen. Ačkoli dnes úmluvy podobného druhu uzavíráme, poněvadž nemůžeme jinak a nejčastěji, aniž bychom si toho vlastně byli vědomi, lze si přece představiti, že i kdybychom věděli přesně, co děláme a mohli takové úmluvy podle libosti uzavříti nebo odmítnouti, uzavírali bychom je přece, a to proto, abychom měli vrstvu vznešených lidí, jež by pěstovala ušlechtilé duševní hodnoty, a nikoli pouhý dav chudáků, všech stejně nuzných a všech stejně připoutaných k hrubé fysické práci.
Avšak zlořády, vzešlé z tohoto systému, jsou tak hrozné, že se mu svět začíná vzpírati. Kdybychom se rozhodli jednati podle něho i napříště, musili bychom především stanoviti, kdo má býti onou desátou ženou, kdo se má státi dámou. Podle čeho bychom to určili? Mohli bychom ovšem začíti losováním; aristokracie takto vybraná mohla by potom vstupovati v sňatky a jejich prvorozenci by po nich dědili. Na neštěstí však, až bychom si tak nakrásně vytvořili aristokracii, neměli bychom ani nejmenší záruky, že bude jednati tak, jak si to představujeme a zač ji platíme. Aristokracie, byť měla úmysly sebe lepší, spravuje zemi velmi špatně, ježto je příliš vzdálena prostému lidu a nezná jeho potřeb. Své moci užívá k svému obohacení tím, že nutí prostý lid pracovati stále více a za stále nižší mzdu. Ohromné obnosy vydává na sport a zábavu, na nemírné hodování a přepych, a velmi málo na vědu, umění a vzdělanost. Ubírajíc výrobě pracovní síly a plýtvajíc jimi ve zbytečných osobních službách, vyvolává chudobu ve velkém. Vojenským povinnostem se buď vyhne nebo udělá z armády šviháckou družinu pro sebe a nástroj utlačování v zemi nebo výboje za hranicemi. Vyučování na universitách a školách zkorumpuje, aby se oslavila a skryla své hanebnosti. Totéž dělá s církví. Prostý lid snaží se udržovati v chudobě, nevědomosti, poníženosti, aby se učinila ještě nepostradatelnější. A nakonec je nutno odníti jí i vykonávání jejích původních povinností a obstarati je pomocí parlamentu, civilních a vojenských úřadů a admirality, městských korporací, chudinských inspektorů, obecních a okresních zastupitelstev, placenými zřízenci, sbory placených ředitelů, společnostmi a institucemi všeho druhu, jež jsou vydržovány z daní nebo veřejných sbírek.
Dojde-li k tomu (a k tomu již skutečně došlo), zmizí všechny kulturní a politické důvody, mluvící pro udržování aristokracie. K takovému konci musí vždy dojíti, když se městský život rozvine a nastoupí místo venkovského. Sídlí-li choť pairova na svých statcích na venkově, kde život je ještě velmi prostý, a kde vesnice, vzdálená deset mil od dráhy, nahrazuje obyvatelstvu město, je urozená paní lidu souhrnem všeho, čeho nikdy při své životní dřině nemůže dosíci. Představuje mu veškeru nádheru, vznešenost a romantiku civilisace a dělá pro něj mnoho, čeho by sám pro sebe nedovedl udělati. Právě tak, než se Skotsko stalo civilisovanou zemí, měl každý skotský kmen svého náčelníka. členové kmene rádi mu ponechávali lví podíl na půdě a statcích, jež. se jim podařilo zabrati, a na kořisti, jíž se při svých výpravách zmocnili. Dělali to proto, poněvadž nemohli úspěšně bojovati bez vůdce a žíti vespolek bez zákonodárce. Náčelník byl pro ně tím, čím Mojžíš Židům na poušti. Skotský náčelník byl právě tak králem svého kmene, jako je choť paira královnou svého panství. Byli mu pudově věrni.
Ale když se stalo, že se skotský náčelník dostal do města, měl mnohem méně moci, než kterýkoli z městských policistů, ba stalo se někdy, že policista vsadil náčelníka do vězení a městská rada ho dala oběsit. Opustí-li žena pairova své venkovské statky, aby trávila sezonu v Londýně, stane se bezvýznamnou osobou pro každého, s výjimkou svých osobních známých. Všechno, co může dělati pro venkovský lid na svém panství, dělají v Londýně placení veřejní funkcionáři všeho druhu. A když dokonce opustí zemi a usadí se v Americe nebo na pevnině, aby se vyhnula britské důchodové dani, ani pes po ní v Londýně neštěkne; všechno běží dál beze změny. Ale její nájemci, kteří musí vydělati peníze na její pobyt za hranicemi, nemají z ní nic a tupí ji za to, že opustila své místo a vyhnula se nepřítomností svým povinnostem.
Není tedy divu, že dnes už nikdo rád nesouhlasí s oligarchií. Velká část peněz, jež oligarchové dostávají, je jim nyní brána daněmi a dědickými poplatky. A tak staré rodiny klesají velmi rychle na úroveň obyčejných občanských rodin a až pozbudou svých statků (k čemuž dojde, potrvají-li nynější veliké dědické poplatky ještě po několik generací), budou při jejich chudobě jejich vznešené tituly pouze pro posměch. Již dnes mnohé z nejslavnějších venkovských zámků přešly do rukou bohatých obchodnických rodin zcela nízkého původu anebo družstev, která je proměnila na sanatoria, konferenční sály, zotavovny nebo hotely, školy a blázince.
Musíte se proto smířiti se skutečností, že při takové civilisaci, jako je naše — civilisace, kde většina obyvatelstva žije v městech, kde železnice, automobily, pošty, telegrafy, telefony, gramofony a radio přenesly městský způsob života a kulturu na venkov, a kde i nejmenší vesnice má své obecní zastupitelstvo a obecního strážníka — odpadly dřívější důvody pro to, aby několik lidí bylo velmi bohatých, zatím co všichni ostatní těžce pracují pro uhájení holé existence. Tento systém už nevyhovuje ani na skotské vysočině.
Přece však zůstal jeden důvod, který mluví pro zachování třídy ohromných boháčů na úkor všeho ostatního obyvatelstva, a důvod ten je pro lidi obchodního světa nejpádnějším ze všech. Tímto důvodem je okolnost, že oligarchický systém zajišťuje tvoření kapitálů tím, že dává některým lidem více peněz, než jsou s to utratiti, takže mohou bez jakéhokoliv odříkání nastřádati peníze (kapitál jsou nastřádané peníze). Jako důvod se uvádí, že kdyby byly peníze stejnoměrněji rozděleny, měli bychom všichni tak malé důchody, že bychom je utratili celé a nenastřádalo by se nic na výrobu strojů, stavbu továren, železnic, otevření dolů a podobně. Zajisté, tyto úspory jsou nevyhnutelnou podmínkou vyšší kulturní úrovně, je však těžko představiti si marnotratnější způsob střádání kapitálu.
Především je velmi důležitou zásadou, že se nemá spořiti dříve, dokud nebylo dostatečně vydáváno; vydání je na prvém místě. Bláhově jedná národ, který vyrábí lokomotivy, dokud nezajistil tolik mléka pro malé děti, aby jejich nožky byly dosti silné k chůzi. Tak navlas se to děje pří systému několika boháčů a masy chudáků. Dáváme-li už přednost lokomotivám před mlékem, nedává nám náš systém zámky, že lokomotivy skutečně dostaneme, a stane-li se tak, že to budou lokomotivy, vyrobené v naší zemi. Jako byla velká část peněz, jež jsme dávali anglické venkovské šlechtě v předpokladu, že bude podporovati umění a vědy, vyhozena na kohoutí zápasy a koňské dostihy, zrovna tak je na různé marnosti vyhazována neuvěřitelně velká část peněz, jež dáváme naší oligarchii, očekávajíce, že je bude investovati jako kapitál. O velmi bohatých lidech můžeme říci, že začnou šetřit teprve, až již nemohou více utráceti, a, že vymýšlejí stále a stále nové a nákladné výstřednosti, nevídané a nemožné před sto lety. Přerostl-li jejich důchod jejich rozmařilost do té míry, že jim nezbývá nic, než peníze ukládati jako kapitál nebo je vyhazovati oknem, nic jim nebrání, aby jich neinvestovali v Jižní Americe nebo Jižní Africe, Rusku nebo Číně, ačkoli se sami pro nedostatek kapitálu, investovaného v naší zemi, nemůžeme zmoci, abychom odstraniti brlohy, v nichž žije naše chudina. Sta milionů liber šterlinků odchází takto každoročně do ciziny a zatím, co si stěžujeme na zahraniční soutěž, dovolujeme svým kapitalistům, aby jí opatřili na naše útraty právě ony stroje, jimiž ubíjí v konkurenčním zápase náš průmysl.
Samozřejmě uvádějí kapitalisté na svou obranu, že pro to nijak nezchudneme, ježto útoky z jejich kapitálu, investovaného v cizině, se vracejí opět k nám. Poněvadž pak kapitalisté investují v cizině jen proto, že dostanou z ciziny větší úrok než doma, ujišťují nás, že nás tento export kapitálu vlastně obohacuje, ježto jim umožňuje utratiti více doma a naměstnati tak více britských dělníků. Ani tu však nemáme zámky, že kapitalisté toto plus utratí doma; jak je známe, utratí je spíše v Monte Carlu, na Madeiře, v Egyptě a kdoví kde ještě! Ale i když utrácejí doma a zvyšují zaměstnanost, je třeba se zeptati: Jakého druhu zaměstnanost? Až všechny naše farmy, mlýny a továrny na sukna udělají bankrot následkem dovozu potravin a látek ze zahraničí, místo aby tyto věci vyráběly samy, nepomůže nám, budou-li naši kapitalisté poukazovati na to, že máme místo farem nejlepší golfová hřiště na světě a místo mlýnů a továren skvělé hotely, místo inženýrů, stavitelů lodí, pekařů, tesařů a tkalců znamenitě cvičené číšníky, pokojské, lokaje a komorné, hajné a komorníky; všechny lépe placené a elegantněji oblečené, než byli produktivní pracovníci, jichž místa zabrali. Musíme dobře uvážiti, v jaké situaci se ocitneme, až se naši pracovníci budou podobati zahálčivým boháčům tím, že nebudou s to uživiti vlastní prací ani sebe, ani kohokoli jiného. Dejme tomu, že nám cizina přestane dodávati potraviny, buď proto, že tam vypukne revoluce, která jako v Rusku jednoduše neuzná dluhů, nadělaných kapitalisty, nebo proto, že normálním i mimořádným zdaněním zredukuje důchody z našeho kapitálu, investovaného za hranicemi, třebas až na nulu. Co z nás bude potom? Jaká je naše, situace již dnes, kdy zdanění důchodu se stále více v cizích zemích rozmáhá? Anglický lokaj se pořád ještě může vychloubati, že v An1glii je možno docíliti na botách multimilionářových lesku mnohem skvělejšího, než v kterékoli jiné zemi, ale co nám to bude platno, bude-li multimilionář vyvlastněn nebo daněmi ožebračen a nebude-li míti bot vůbec.
Otázkou kapitálu budeme se zabývati podrobněji později; k účelu této kapitoly postačí, ukázali-li jsme, že systém národního kapitálu, závislý na oligarchii, je nejen na prvý pohled marnotratným, nýbrž i nebezpečným, a to tak, že nebezpečí roste s každou politickou změnou kdekoli na světě. Zbývá mu jediná obhajoba: že totiž není jiné cesty k dosažení účelu, ale tento názor nesnese vůbec kritiky. Vláda může (a také to do jisté míry skutečně provádí) zameziti osobní utrácení a donutiti nás, abychom části svých důchodů používali jako kapitálu; může tak činiti daleko účinněji a s daleko menší libovůlí a nespravedlností, než to dělá naše oligarchie. Vláda může postátniti banky, jak brzy uvidíme. To pak bere oligarchii poslední ekonomicky podloženou záminku její existence.